„Ozbrojte mě, prosím, mistře trestající.“
Dast se otočil a podíval se na Calpurnii. Deformovaný trup Bastionu Psykana zabíral stále větší a větší část okna velitelského můstku korábu. Zpočátku byl sotva víc než silueta proti hvězdám, ale jak se vzdálenost mezi nimi zcvrkávala, pevnost postupně vyrostla v mozaiku osvětlených oken a podivně zkosených stínů. Nyní už byli víc než dost blízko na to, aby mohli vidět její podivný, zborcený tvar a nestejnoměrně zářící hroty strážních věží.
„Trůne, Trůne shlédni na nás,“ vydechl Orovene a mluvil za ně za všechny. Piloti, kteří stáli ve lžícovitých řídících jámách, si vyměnili nejisté pohledy. Calpurnia a Dast, stojící bok po boku za kapitánovým pulpitem, byli jediní, kdo zůstával klidní.
Pak přišla zpráva, v níž byli požádáni, aby zastavili přibližování. Jak Calpurnia vyhlédla ven na Bastion, ruka jí automaticky sklouzla k opasku, kde by za normálních okolností měla rukojeť silového obušku.
„Nebyla jsi plně dosazena zpátky do své bývalé funkce,“ připomněl jí Dast. „Kdybych souhlasil, abys dostala zbraně, už bys je měla.“ Zapotácel se, jak se koráb zhoupl při změně dráhy a vnitřní gravitaci okamžik trvalo, než se přizpůsobila, a rychle se přidržel rukou.
„Se vší úctou, tohle podryje mou autoritu,“ odpověděla Calpurnia. „Jsem arbitrátorka a měla bych být ozbrojená. Správně jste předpokládal, že arbitra senioris dodá vyšetřování váhu a vzbudí oprávněný strach. V tom případě byste určitě nechtěl, aby lidé začali uvažovat, kde mám obušek a pistoli.“ Krátké dávka vortexového přenosu, která se náhle ozvala z jedné z řídících stanic před nimi, způsobila, že sebou trhla.
„Stejný vzkaz jako předtím, pane a madam,“ zavolala jí voxoperátorka přes rameno. „Žádají nás, abychom přerušili přistávací manévr a odletěli pryč po vektoru, který nám dodali, protože přístaviště nejsou bezpečná.“
„Odložte přistání, k čertu!“ zavrčel Dast a vztekle udeřil pěstí do dveřního rámu za sebou. „Dorazili jsme právě včas. Vsadím se, že tohle k tomu patří. Ti zparchantělí čarodějníci se na nás snaží něco vytáhnout.“
„Astropati přistávacím operacím nevelí, mistře trestající,“ připomněla mu Calpurnia. „Posádky a mladší důstojníky k tomu účelu dodává námořnictvo. Důstojníci telepathica o tom rozkazu možná ani nevědí.“
„Takže je to námořnictvo, kdo nám tvrdí, že přístaviště nejsou bezpečná?“ otázal se Dast. „Proč by to námořnictvo dělalo?“
„To nemohu říct, dokud to nezjistím. Zatím ani nevíme, proč si myslí, že nejsou bezpečná. Došlo k porušení hermetičnosti? Zamoření? Kdo ví, k čemu všemu tam mohlo dojít?“ Calpurnia vystoupila vpřed, podívala se na přenosový panel voxoperátorky a pak ven na zjizvený šedý trup Bastionu.
„Odešlete tohle,“ řekla ženě. „Jejich odklad přistání neakceptujeme. Autoritou arbitry senioris Shiry Calpurnie přistaneme a sami si zjistíme důvod, proč nám bylo přistání odepíráno. Pokud se nás pořád budou snažit odklonit, budou se zodpovídat přímo mě. Použijte přesně ta slova, prosím.“ Voxoperátorka, hrdě vzpřímená autoritou, která na ni byla delegována, se znovu sklonila nad mikrofonem.
„Za tohle se budeš zodpovídat,“ zavrčel Dast. „Rozkazy smíš vydávat jen když je schválím já. Pořád jsi obviněná a já jsem pořád tvůj trestající.“
Calpurniinu odpověď přehlušila další dávka voxového přenosu, zesílená voxoperátorkou tak, aby ji mohli slyšet všichni.
„Vítám arbitry. Prosím, vyřiďte vaší arbitře senioris, že tady máme, ehm, menší potíže v přístavištích. Hrozba…“ následovalo praskání statické elektřiny, několik okamžiků mlčení a pak: „…hrozba fyzického ohrožení. Mohl by být ohrožen život arbitry senioris. Hrozí, ehm… nepřátelské konfrontace.“ Hlas zněl nešťastně. „Máme zprávu od správce přístavišť…“
„Sdělte mu, že mu děkuji za jeho péči o mé bezpečí,“ řekla Calpurnia, „a oznamte mu, že se arbitra senioris o nepřátelskou konfrontaci postará sama, hned jak přistaneme.“ Žena se znovu sklonila nad svým pultem a Calpurnia se otočila a probodla Dasta očima.
„Tam dole v přístavišti se něco stalo a zdá se, že se jedná o něco násilného. Nemyslím, že by si ten mladík celé vymýšlel, vy snad ano?“ Znovu si poklepala na prázdné místo na opasku.
„Ozbrojte mě, prosím, mistře trestající.“

Nedal jí pistoli, ale to bylo v pořádku. Obušek byl mocný symbol, odznak arbitrátorského úřadu, a ona byla více než spokojena s tou zbraní typu Agni s těžkým jílcem, pocházející z malé zbrojnice korábu.
Z vnějšku lodi se ozývalo řinčení a škrábání, nahodilá hudba přístavních drapáků, které je vtahovaly dovnitř. Jak Calpurnia kráčela k průlezu, ucítila zhoupnutí, které znamenalo, že se gravitace lodi srovnala s gravitací stanice.
„To je zlé znamení,“ prohlásil Dast nahlas. „Zlé. Jestli jsou ta čarodějnická hnízda pod tak přísnou kontrolou, jak se říká, jak je možné, že tu propuklo otevřené povstání? Kde jsou naši agenti? Myslím, že tohle je neblahé místo.“
Calpurnia neodpověděla. O Bastionu Psykana dostala všechny informace, když přebírala na Hydraphuru svou hodnost, a ačkoliv si všechno pamatovala velice dobře, tohle nebyl nejlepší čas dělat Dastovi přednášku o historii stanice. Ta historie zahrnovala i výbuch pekelné plasmy, který stanici těžce poškodil ještě když byla pevností námořnictva, stejně jako nehody a neštěstí pronásledující úsilí přestavět ji a znovu uvést do chodu. Zahrnovala i pověsti a duchařské historky, které se kolem opuštěné stanice vyrojily ještě předtím, než na vrak vznesl nárok Adeptus astra telepathica, který jej hermetizoval, přestavěl a znovu vzkřísil k životu. Byla v tom víc než běžná zbožnost, když poslali Orovena do svatyně, aby se za ně modlil.
„Jeho vůle,“ řekla Calpurnia a ostatní tři arbitři po ní ta slova opakovali. Pak se průlez otevřel a oni uslyšeli střelbu.

Belnove byl v čele davu, který se vynořil z jícnů. Pod nimi byly kovové rampy a můstky, které vedly křížem krážem těsně pod stropem hangáru a přímo nad nimi přepážkou oddělený prostor vedoucí do přistávací věže. U vrcholku věže visel koráb, záchrana spadlá z nebe.
Belnove sevřel v jedné ruce brokomet s krátkým dostřelem. Byla to mocná zbraň, na dva metry příšerná a na deset naprosto nepoužitelná. Obličej měl potřísněný krví a potem – chvíli poté, co prorazili do hangáru, ho škrábla šipka vystřelená kýmsi z námořnictva. Dýchal zhluboka, pravidelně a klidně.
Nijak nedával najevo, že by slyšel ojedinělé povzbudivé výkřiky ozývající se zezadu. Veškerou pozornost soustředil na pohyb, který viděl před sebou, míhání zelených uniforem ztmavených oranžovým bezpečnostním osvětlením.
Nad ním se rotný Roos ze subvelení přístaviště rozhlížel po dlouhém oddělení. Pod sebou měl strmé schody, které vedly do přistávací věže, strážní výklenek, kde se kryli dva jeho muži a krátký průchod k nákladnímu výtahu. Nechtěl se dívat na chudáka Ostelkoora, který ležel bez hlavy u jícnu čtyři – oběť nějakého strašlivě improvizovaného vrhače výbušniny.
Roos se snažil soustředit, ale čím více se pokoušel vybavit si taktický dril z akademie, tím více se mu myšlenky rozbíhaly na všechny strany. Přehodil si v ruce pistoli na průrazné střely s dlouhou hlavní a zaposlouchal se do táhlého vytí nabíjecího motorku. Jakmile se nad okrajem jícnu objeví první hlava, motorek by měl roztočit bubínky dost rychle, aby vypálil osm projektilů s dutými špičkami za méně než sekundu. Snažil se uklidnit a modlil se, aby koráb zrušil přistání a oni se tomu mohli vyhnout. Co to bylo za maniaky, že se chtěli vylodit do tohohle?
Shora se ozvalo hlasité zařinčení a pak táhlé syčení otevírající těsnící přepážky, poslední, která oddělovala loď od přístaviště. Blikání světel na nákladním výtahu změnilo rytmus, jak se stroj připravoval k práci.
Odněkud se ozval křik: ‚Přístáli! Cesta je volná, chlapi!‘ a žebříky se roztřásly, jak se na ně nahrnuli vzbouřenci. To bylo v pořádku. Zbavilo ho to nutnosti učinit všechna ta děsivá rozhodnutí. Roos, najednou klidný a soustředěný, se zlehka přesunul do palebné pozice a zamířil.

Dast byl první, kdo prošel průlezem korábu a vzápětí se se dvěma arbitrátory v patách rozběhl se těsným článkovitým spojovacím tunelem. V obou rukou držel připravenou brokovnici, dech se mu v mrazivém vzduchu srážel v páru. Calpurnia, kterou přitom odsunul stranou, zaklela a vyrazila za ním dřív, než zaslechla jiné kovové zvuky ozývající se z míst kus před nimi. Ucouvla a zaposlouchala se: kovové zvuky. Vycházely z nejnižší ze tří miniaturních palub kus vzadu – vysouval se další spojovací tunel, aby se přisál k nákladnímu jícnu.
Otočila sem aby křikla na Dasta, ale ostatní už seběhli po schodech dolů a zmizeli jí z dohledu. Zašklebila se a otočila se zpátky.
„Vniknutí!“ zaječela, aniž si byla jistá, kolik dalších arbitrů v korábu ji může slyšet. Pokud jí bylo známo, byla na palubě jediným vězněm – kolik posil si mohl Dast vyžádat na její ostrahu?
Rozběhla se po točitém schodišti u začátku tlusté střední části korábu. „Shromážděte se u nákladního jícnu!“ křikla znovu. „Připravte se zabránit vniknutí! Orovene, kde jsi! Ozbroj se!“
První muž, který vyskočil ze šachty, mrštil po Roosovi článkem řetězu velkým jako pěst, aby mu zkazil míření, ale on ho prostě nechal, aby se odrazil od stěny a vystřelil po muži, který neuhnul dost rychle. Kus paluby za šachtou se náhle zbarvil rudě a mrtvola se zřítila dolů, odkud se vzápětí ozval křik a kletby. Roos stačil jen tak tak přepnout rychlonabíječ na dvouranné salvy, když se z šachty vynořili další tři muži a rozběhli se k němu.
„Nařizuji ti—“ zaslechl ještě, než oddělením zaduněl brokomet a dozorce Wheyett, který vylezl, aby přivítal útok nervovým bodcen s dlouhou násadou, zaskučel a odletěl pozpátku. Roos měl čas vypálit ještě jednou, než bude muset ustoupit a svézt se dolů po kabelu, ale byl příliš pomalý. Výstřel ho zasáhl do ramene a boku hlavy.
Roos zavrávoral, opřel se o stěnu a vypálil ještě jednu krátkou salvu na postupujícího nepřítele. Zasáhl muže vpředu a jeho utržené údy vyletěly do vzduchu. Vzbouřenec za ním už mával francouzákem s dlouhou rukojetí. Zasáhl Roose do pravé ruky a ochromil mu ji. Druhý konec udeřil Roose do brady a rotmistr najednou zjistil, že leží natažený na schodech. Někdo ho popadl za krk a začal škrtit, cítil kopance, které se snášely na jeho žebra a boky. Odněkud z vřavy boje uslyšel zvuk otevírajícího se nákladního výtahu, ale jak ho opouštělo vědomí, zvuky se mu začaly slévat a slábnout.

Belnove vrazil do brokometu další zásobník a přitom si dovolil jeden krátký pohled k rvačce dole pod schodištěm. Někdo škrtil mladého důstojníka na schodech, zatímco ostatní se tlačili kolem nich vyzbrojeni obušky a noži, nebo jen pěstmi. Odněkud z té vřavy se ozývalo suché švitoření šipkové pistole.
Byl by blázen, kdyby se snažil probojovat si cestu tím vším. Pokud se Belnova týkalo, veškeré bratříčkování šlo stranou. Teď bojoval každý jen za sebe. Skočil doleva a rozběhl se úzkým průchodem k nákladnímu výtahu. Byl předák; znal přístupový kód k jeho dveřím.
Než se mu podařilo výtah otevřít, přidali se k němu čtyři další: dva vběhli dovnitř s ním a pak ještě další dva, než se dveře stačily zavřít. Někdo venku zavolal: „Vraťte se zpátky pro nás!“ a Belnove na něj zamával, jako by to měl v úmyslu. Pak byli na cestě vzhůru, natěsnaní v malé kabince, rozpačitě se po sobě dívali, jak se blížili k břichu korábu.
„Rychle a čistě, hoši, a posádku potřebujeme živou,“ řekl jim Belnove. Přikyvovali a bručeli na souhlas, v obličejích odhodlaný výraz. Už za sebou spálili mosty. Ať už tu s tou kocábkou přistál kdokoliv, měl by raději udělat, co po něm budou chtít.“
Roos sebou zazmítal a vypoulil oči, zalapal po vzduchu. Tlak z jeho hrdla zmizel. Rozmazaná šeď s rudými body, kterou měl před očima, se postupně rozjasnila a pokusil se posadit. Ještě okamžik a podařilo se mu dostat ze sebe slovo: „Co…?“
Širokoplecý muž v černém a hnědém neodpověděl. Ztěžka Roose překročil a rozpřáhl se ke kopanci. Roos si uvědomil, že ten zvuk, co matně zaslechl před okamžikem, vyloudila pažba mužovy pušky, když narazila do hlavy člověka, který se ho snažil zardousit. Kopanec dopadl, něco v mužově obličeji prasklo a svalil se na záda.
Velký chlap – arbitr, jak si Roos matně uvědomoval, oděný v černé a hnědé uniformě trestajícího – vystřelil od boku z brokovnice a přístavní dělník z francouzákem proletěl vzduchem a zřítil se do šachty. Roos jen zalapal po dechu a arbitr se otočil na patě, aby se postavil rozložitému chlápkovi, který zápasil s dozorcem Schaiem o nůž. Hlaveň brokovnice dopadla na vzbouřencovu hlavu. Vzbouřenec zasténal a zavrávoral a trestající jej dorazil druhým úderem a současně se obrátil tváří zpět do místnosti, zbraň znovu nabitou a připravenou k palbě. Palubní světla se zaleskla na jeho hledí a ocelové ruce.
„Dolů!“ štěkl hlas za Roosem a on se instinktivně přitiskl zády ke schodům zlomek sekundy před tím, než nad ním proletěli další dva muži: arbitrátoři v černých uniformách, jeden vyzbrojený brokovnicí, druhý s malým kulatým štítem na jedné ruce a dlouhým silovým obuškem opatřeným protizávažím v druhé.
Arbitrátoři měli stěží čas dohonit svého velitele, když někdo vykřikl: „Pořád ještě můžeme vyhrát!“ a znovu vypukl boj.

Ať už Belnove čekal před nákladním výtahem cokoliv, určitě to nebylo to, co tam našel: chodba byla prázdná, až na útlou ženu v černém pancíři. Byl připraven probít si cestu davem hlídačů a proniknout do kokpitu, ale byl dostatečně pohotový, aby okamžitě změnil plán.
„Otoč se, děvče, a zaveď nás do kokpitu. Nejsme zlí. Chceme si jen zachovat životy a duše, kterými nás Císař obdařil, chápeš? Takže jenom—“
Dostal se jen tak daleko, když mu spodní úder silového obušku vyrazil brokomet z ruky a poslal ho ke stropu. Belnove zavyl a padl na kolena. Nevěřícně zíral na spálené maso svých zasažených rukou, a zatímco hrůza toho všeho stále ještě putovala nervy do jeho mozku, obušek už byl zase v pohybu. Krátký úder a muž se svalil, jak mu kolena doslova explodovala. Další úder a někdo zavyl bolestí; nebyl to skutečný výkřik, protože ten mu přeražená hrudní kost nedovolovala.
„Vniknutí!“ zaječela žena a zaútočila znovu. „Vniknutí nákladovými dveřmi! Orovene! Všichni sem a hezky zčerstva!“
Jakoby v odpověď za sebou Belnove uslyšel zarachocení brokovnice. Střelec mířil dobře a do obličeje a zraněných rukou mu narazila mrtvola, kterou zásah odmrštil. Náraz rukou na palubu jej konečně vytrhl z šoku a jak agonie bolesti ze zranění dorazila do mozku, Belnove začal ječet. Výstřely a záblesky energie, které mu létaly nad hlavou, dosáhly crescenda.

Potýčka u paty schodiště přistávací věže netrvala dlouho. Morálka povstalců vzala tváří v tvář čerstvé palebné síle rychle za své; dole pod jícny odhodili vzbouřenci svoje improvizované zbraně a rozptýlili se po přístavištích. Ti, kterým se podařilo vylézt jícny nahoru, se sice zmohli na slabý odpor, ale arbitrátoři rychle zvrátili výsledky střetu v jejich neprospěch.
„Odhoďte zbraně!“ křičel trestající. „Odhoďte zbraně a vzdejte se, lůzo!“
„Na něj!“ ozval se hlas zezadu davu, když se někdo pokusil prorazit k nákladovému jícnu a byl sražen obuškem. „Není ze stanice—“ další ohlušující výstřel z brokovnice „—nemá nám co rozkazovat, tady jejich hodnosti neplatí…“
„Těší mě, že někdo zmínil hodnosti,“ ozval se další hlas, tentokrát ženský. Roos, kterému se konečně podařilo vyškrábat na nohy, viděl, že mluvkyně vyšla z nákladního výtahu. Uslyšel zvuk kroků několika dalších lidí. Omámeně pozoroval ženu, která mezitím došla k trestajícímu.
„Hodnost, to znamená znát svoje místo,“ řekla. „Jestli jsou všichni na stanici tak dbalí záležitostí autority a pořádku, děkuji Císaři, že mi tak ohleduplně připravil cestu. Moje hodnost – a teď všichni dávejte pozor – je arbitra senioris Adeptu arbites, hlavní arbitra Hadraphurské zóny. Tato hodnost mne zmocňuje zajímat se, proč jste se pokusili probojovat si cestu do arbiterské lodi a navzájem se povzbuzovali k útoku na imperiálního mistra trestajícího.“ Pozvedla bzučící obušek nad hlavu tak, aby zářící indikátory na jeho jílci a silové výboje po celé jeho délce byly dobře viditelné i v zadní části oddělení. „Nezajímá mne nic, než vaše poslušnost. Odhoďte zbraně a vzdejte se soudu. A nepochybujte o tom, že tohle je rozkaz.“
Na okamžik zavládlo naprosté ticho. Pak se ozvalo zacvakání brokovnice, jak trestající nabil popravčí střelu. Jeden ze vzbouřenců klesl na kolena, druhý následoval jeho příkladu. Calpurnia se a ně podívala a přikývla, a to stačilo, aby pokleklo půl tuctu dalších. Jeden muž v umaštěné kombinéze mechanika se pokusil využít situace a odplížit se k jícnu. Dast ho bez zaváhání odstřelil. To rozhodlo. Neuplynulo ani pět vteřin a všichni vzbouřenci leželi obličeji dolů na podlaze, ruce založené na temeni.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.