S. M. Stirling: T2 - Bouře přichází
Pokračování knihy Infiltrátor ze světa filmu Jamese Camerona Terminátor.

POUŠŤ V NOVÉM MEXIKU

„Luisi! Krucinálfagot, zalez za ty šutry, prokristapána!“ Waylon ukázal na hromadu kamení kousek stranou a nad roklinou, ve které si rád dával dostaveníčko se svými zákazníky. Pohlédl na hodinky. „Každou minutu tu bude.“
Luis klidně dál sestupoval od určené skrýše. Opatrně přitom držel u boku pušku. „Waylone,“ řekl otráveně, „v zadku mám kaktusové ostny a něco tam na mě chřestí ocasem.“ Zastavil se a hleděl na svého bývalého zaměstnavatele. Pak mávl rukou. „Ten nepřijde, amigo.“
„Řekl jsem v sedm. Je teprv sedm patnáct.“
„Myslím, že jsi řekl sedm třicet,“ vložil se do řeči Luke.
Waylon roztržitě pohlédl na partnera a pokračoval: „Je teprv čtvrt. Dorazí!“ Znovu napřáhl prst směrem k úkrytu. „Zalez, kam patříš, slyšíš?“
„Sem tu už hodinu, lidi,“ bránil se Luis. „Nelíbí se mi to tu. Jsou tam škorpióni a stonožky a hadi, a trnu strachy, že hmátnu na korovce.“
„Korovci už v Novém Mexiku vymřeli, Luisi,“ poučil ho s přehnanou trpělivostí Waylon. „A padesát táců snad stojí za to, abys dvě hodiny vydržel s Matkou Přírodou, ne? A teď mazej za ty šutry!“
Luis na něho hleděl a přehazoval si přitom párátko z jednoho koutku úst do druhého. „Říkal jsi padesát táců, jestli – a říkal jsi, že jestli – tohle je ten chlap.“ Škubl ramenem. „Takže jestli to není ten chlap, tak tady ztrácím čas kvůli ničemu.“
Waylon se zhluboka nadechl a pomalu vypouštěl vzduch. „Ou-kej,“ bylo slyšet, jak se snaží ovládat, „jestli nepřijde, vezmeme tě do toho striptýzového klubu, kde se ti to tak líbilo, zaplatíme jídlo, pití, všecko, co budeš chtít. Co ta na to?“
Luis vykulil oči. „Úplně všecko?“ vyrazil ze sebe. „Páč je tam jedna holka...“
Waylon zvedl ukazováček. „Ale jenom když si uklidíš zadek za to kamení. Protože on fakt přijde a ty bohovsky vyděláš na tom, že jsi tu dřepěl.“
Luis si povzdechl a se sklopenou hlavou se štrachal zpátky do kopečka. „Kvůlivá chlastu a kočkám a flákotě dobrýho červenýho masa to budu čučet až do tmy.“
„Kvůli padesáti tácům!“ křičel za ním Waylon. „Kvůli tomu tu zůstáváš. Za ty si můžeš koupit svý vlastní kurevský maso.“
Luke Hardy se naklonil k parťákovi a sykl: „Padesát kilo?“ Waylon rozhodil rukama: „Za míň jít nechtěl a nikoho jinýho sem nesehnal.“ Zatvářil se uraženě. „Viděl jsi toho chlapa, budeme potřebovat krejt záda. Luis je otrava, ale můžem se na něho spolehnout.“ Luke zdráhavě kývl, podíval se na hodinky a zabručel: „Krucinál.“


RESTAURACE BRUNDIBÁR, NOVÉ MEXIKO

Terminátor zastavil před restaurací v šest třicet. Zdržela ho nehoda, asi padesát mil zpátky. Bohužel už u ní byla policejní auta, jinak by byl objel kolem zkrouceného kovu a ambulancí po krajnici, jeho náklaďák měl náhon na čtyři kola. Musel ale být opatrný.
Zkontroloval parkoviště a našel jen dvě auta. Přijatelné riziko, rozhodl.
Vešel dovnitř. O pult se opírala baculatá tmavovláska a četla si časopis. S úsměvem vzhlédla a přátelsky pozdravila. Narovnala se, přejela ho očima a zdálo se, že ho poznala.
„Jestli hledáte Waylona nebo Luka, jsou nejspíš už u potoka. Nenašel jste to?“
„Nemohl jsem je najít,“ souhlasil. Nehýbal se od dveří. Pokrčil rameny, aby naznačil neschopnost.
Žena se zasmála. „Nakreslím vám plánek, brouku.“ Zvedla blok, vytrhla list a začala kreslit. „Těsně předtím, než odbočíte, je dálniční ukazatel a skupinka juk. Vypadají jako křoví.“
Přikreslila jednu juku, pro jistotu, kdyby ten neznámý nevěděl, jak vypadají. Mluvil s cizím přízvukem, takže jí to připadalo pravděpodobné. „Tu máte,“ natáhla ruku přes pult.
Popošel blíž a s ním i vlna zápachu, hrozného zápachu, jako hnijící maso, až se jí zvedl žaludek. Couvla dozadu s rukou přitisknutou na ústa. Když si četla, sundávala si brýle, takže muže teprve nyní viděla pořádně. Měl voskově žlutou kůži, která se místy trhala a odhalovala živé maso. Občas jím problesklo cosi, co musely být kosti.
„Miku!“ zaječela a vyběhla zpoza pultu ke kuchyni.
T-101 měl příkaz nevzbudit pozornost, ale to teď nebylo možné. Také měl příkaz nezabíjet lidi bez dovolení. Nejspíš bude vhodné odstranit tohoto člověka z místa, na němž se nachází. „Asi by bylo nejlepší, kdybyste mě tam dovedla,“ řekl a vyrazil dopředu.
Dveře do kuchyně se rozlétly a z nich vyšel kuchař – Hispánec s obrovským nožem v ruce. „Hej, vy!“ zakřičel a tělem chránil Marii, schovávající se za ním. „Nechte ji na pokoji!“ Pak také uviděl/ucítil neznámého a klesla mu brada.
Terminátor reagoval jako vždy v ohrožení. Uchopil muže za paži s nožem a mrštil jím přes místnost. Mike prolétl oknem a dopadl s žuchnutím na parkoviště.
„Neubližujte mu!“ kvílela Maria, když se Terminátor chystal ho následovat. „Ukážu vám, kde to je!“
Terminátor pohlédl na muže na parkovišti a odhadoval jeho stav. Několik velkých kostí má zlomených: podle polohy těla přinejmenším pánev a pravou stehenní. Ten hned tak pomoc nepřivolá, možná už nikdy. Neměl v úmyslu ho zranit ještě víc, koneckonců měl příkaz nikoho nelikvidovat. Jen ho chtěl odsunout dovnitř, z dohledu. Ale pokud mu žena pomůže, když ho nechá tak, bude to výhodnější.
„Pojďme,“ rozhodl.

„Jen ten jeden maník za kameny,“ řekl John konečně, když znovu projel dalekohledem celou rokli. Touhle roční dobou nehrozilo žádné nebezpečí bleskové záplavy a otužilé plevely, jež kolonizovaly písek řečiště, byly hnědé a mrtvé.
Dieter si nedělal hlavu. „Čekal bych přinejmenším jednoho.“
S elegancí, která u muže jeho velikosti překvapovala, se pozadu sesunul níž, aby nevyčníval nad horizontem, a pak se postavil a scházel po prudkém svahu kopce. John se za ním přes rameno trochu naštvaně ohlédl, naposled zamířil dalekohled na oba pašeráky zbraní a šel za ním.
„Mně se to teda nelíbí,“ opakoval.
„Já z toho taky nejsem nadšený. Ale má to smysl. Neznají nás a já jsem mohl získat jejich jména a jméno mého kamaráda z deseti různých zdrojů a s trochou štěstí se trefit.“
John zastrčil dalekohled zpátky do obalu. „Takže tam jednoduše nakráčíme, i když víme, že na nás za skaliskem míří chlap s puškou?“
Dieter si posunul sluneční brýle níž a hleděl na něho přes horní okraj. „Napadlo mě, že by ses třeba mohl upíchnout na dobrou pozici a namířit zase na něho.“
„Konečně rozumná řeč,“ oddechl si John a zašklebil se.

Terminátor zajel za skupinku keřů a zastavil.
Maria měla oči plné slz ze štiplavého zápachu v kabině i ze strachu. Sundala si ruce z obličeje a rozhlédla se.
„Tady to není. Ještě asi míli tímhle směrem.“ Hlas se jí chvěl a stoupal do výšky. Muž vedle ní kývl. Zdálo se jí, že za černým sklem brýlí zablesklo červené světlo, a křečovitě vzlykla.
Pohlédl na hrubý náčrt, který nakreslila, pak se napojil na vojenský satelit a potvrdil si jeho přesnost. K potoku to bylo mnohem méně než míli, ale jsou neuvěřitelně nepřesní.
Terminátor vystoupil.
Maria tiše naříkala a choulila se na sedadle. Chtěla otevřít dveře a utíkat pryč, ale bála se, že by ji zastřelil, a ten strach ji ochromoval. V duchu viděla Mika, jak leží na rozpraskaném asfaltu parkoviště. Myslela si, že je mrtvý, ale nevěděla to jistě a chtěla mu dát šanci tím, že odláká toho muže pryč. Ale teď byla tady, sama. Bože, co mám dělat?
Nadskočila bez dechu a obrátila se za zvukem, když otevřel bednu s nářadím v zadní části auta. „Ach, ne,“ šeptala. V ústech měla sucho a krk se jí svíral slzami.
Tak to je konec. Teď ji zabije. Opravdu čekala, že zaklapne víko bedny a v ruce bude držet pušku. Místo toho se náklaďák rozkýval, jak muž seskočil a na její straně vozu zakřupal písek. Neotočila se, seděla, prudce dýchala, točila se jí hlava a před očima jí vířily novinové titulky o nevinných ženách středního věku bezdůvodně zavražděných a pohozených v poušti kojotům.
Otevřel dveře, uchopil ji za šaty a vyvlekl ji ven. Pak ji postrčil ke korbě náklaďáčku. „Vylez nahoru.“
Maria se snažila vyškrabat nahoru, zvedala nohu, co mohla nejvýš, a svírala postranní desku zdřevěnělými prsty. Byla však příliš malá a příliš vyděšená, nedokázala to a zoufala se rozvzlykala. „Nemůžu, nedokážu to.“
Terminátor si potvrdil její analýzu. Zvedl ji pod pažemi, jako by jí bylo pět, a složil ji na kolena do korby. Pak vyskočil za ní. Došel k bedně s nářadím. Vlez dovnitř.“
Mara ztuhla. Zírala na něho pak na velkou stříbřitou bednu, do které se měla složit. „Ne,“ šeptala. „Prosím, ne. Když mě necháte jít, slibuju, nikomu nic neřeknu, přísahám! Prosím vás, nechte mě jít, prosím vás.“
Odeslal krátkou zprávu Alisse a požádal o povolení zabít toho člověka.
Alissa předala jeho pozici a pozici potoka týmu v Blackhawku, pak zvážila jeho žádost. *Ne,* rozhodla . *Možná potom, ale teď ne. Mohla by být užitečná. Zamkni ji a běž na pozici, ostatní jsou na cestě.*
„Dovnitř,“ přikázal znovu.
Maria viděla v dlouhé kovové bedně rakev, ale rozhodla se, že je lepší být živá v rakvi než mrtvá v příkopu, takže váhavě zvedla nohu přes okraj, pak si klekla, prosebně se podívala na toho divného a děsivého muže a sklonila hlavu ke kolenům. Zabouchl víko, až ji praštil do zad.
Když bolestí vykřikla, řekl: „Buď potichu, a budeš žít.“
Několik minut tiše klečela a zalykala se hrůzou. Nepohnul se a ona si představovala, jak stojí nad ní a čeká, až mu dá záminku ji zabít. Připadalo jí, že už vydýchala všechen vzduch, chtěla začít tlouct do víka a prosit, aby ji pustil. Jenže to by ji zabil.
Zaťala zuby a přesvědčovala sama sebe, že se jí jen zdá, že se dusí. Pak zaslechla, jak protahuje okem visací zámek a zacvakuje ho.
Neovládla se a znovu začala naříkat. Zapřísahala ho, i když cítila, že seskočil z korby, a slyšela, jak odchází.
„Nenechávejte mě tady!“ ječela.
Náklaďák se okamžitě znovu rozhoupal, jak Terminátor naskočil nahoru. Uhodil něčím na víko a Maria cítila, jak se železo prohnulo. Nový hrbol se jí zarýval do zad.
„Buď zticha!“ slyšela.
Zatajila dech a muž po chvíli odešel. Všelijak sebou kroutila, aby ležela co nejpohodlněji. Nevěřila, že ještě někdy spatří svou rodinu.
Vzlykavě vydechla a začala se modlit.

Agenti Sektoru se dívali jeden na druhého. V materiálech von Rossbacha nebylo absolutně nic, co by naznačovalo podobné jednání. Nedovedli si představit, proč by měl unášet a terorizovat tlustou stárnoucí ženu, ale viděli to na vlastní oči. Agent McGill kontaktoval šéfa projektu a chtěl věděl, jak dál postupovat.
„Až si budete jistí, že nikdo není poblíž a nesledují vás, pusťte tu chudinku ven. Pak ji sem přivezte, snad se něco dovíme.“
„Rozumím, provedu,“ ukončil McGill a vrátil se ke sledování oblasti.

Dieter vjel do rokle těsně před půl sedmou a zaparkoval vedle dodávky pašeráků. Skoro se rozesmál, jak překvapeně se Bridges a Hardy tvářili. Pak instinktivně začal řešit, proč se jim tak ulevilo.
Možná jim jen zoufale jde o peníze, ale taky je možné, že má John pravdu a oni plánují nějakou špinavost. Proč by to ale měli dělat, dokud nemají v ruce peníze?
„Kde ste se flákal, kámo?“ vítal ho Waylon otázkou. „Sem myslel, že tu budete v sedm.“
Dieter si sundal brýle a překvapeně se na něho podíval. „Řekl jste v sedm třicet.“ Pak zvedl ruce: „A je sedm třicet.“
„Sem ti říkal,“ šťouchl Luke do partnera.
Waylon ho sjel zlostným pohledem a otočil se k Dieterovi. „Hlavně že ste tu. Pojďte se kouknout, co pro vás máme.“ Zavedl von Rossbacha ke kufru auta, zvedl falešné dno a otevřel zip ochranného obalu. „Je tu samej prach, naleze to všude, když si nedáte bacha,“ vysvětloval s úsměvem. „Klidně si je vyzkoušejte.“
Dieter uznale zaregistroval Waylonovu proměnu z přihlouplého frajera v profesionálního obchodníka. Ulevilo se mu. Ten bodře lidový tón se mu zajídal. Zapůsobil na něho i výběr a kvalita nabízeného zboží, přestože věděl, že Doc by mu nedoporučil někoho druhořadého. I tak, některé kousky byly zbrusu nové věci a těžko dostupné i legálním kupcům.
Sáhl do kufru, vyndal jednu Barrettu a zkusil odjistit. Opřel si ji o rameno a zkontroloval hledáček. Nebyla lehká, ale ovládala se snadno a průrazem by dokázala složit i Terminátora. Rozhodl se, které kousky by chtěl, a začal jednat o cenách.

„Myslím, že jsem našel von Rossbachovu zálohu,“ hlásil agent Sektoru. „Vychrtlý chlápek s CAR-15 namířenou na místo schůzky. Bridgesův a Hardyho záložník se ještě neukázal.“
„Rozumím, zůstaňte na postavení. Budeme se držet stranou a čekat, dokud pan Bridges něco nepodnikne. Až to udělá, zajistěte, aby von Rossbachův přítel nezasahoval.“
„Oukej, končím.“
Šéf akce cítil rostoucí vzrušení. Ta záloha je určitě John Connor. Aspoň doufal, že je to on – odměna za něho by byla okamžitá a pěkně hmatatelná. Usmál se. Život hezky zrůžověl.
Byl tu se svým týmem už od poledne. Zkontrolovali rokli a na několika místech namontovali mikrofony a také dvě video-kamery. Tahle akce bude dokonale zdokumentovaná. A jelikož na nahrávání nasadil sedm agentů, mělo by to být dobré představení.
Z dlouhé chvíle uvažoval, proč von Rossbach změnil oblečení a vůz. Hlášení té ženy o hrozivém zápachu by vysvětlovalo to první, i když zase ne to, proč smrděl tak odporně. Ale auto? Pravda, skutečnost, že má v bedně na nářadí zavřenou vyděšenou ženskou, by mohla být vysvětlením, ale ani to neříkalo, proč tam ta žena vůbec je.
Servírka jim přece říkala, že von Rossbach nemohl místo setkání najít, a že mu tedy nabídla nakreslit mapku. Pak zpanikařila, když ho uviděla a ucítila zblízka. Kuchař jí vyběhl na pomoc a von Rossbach ho vyhodil oknem. Tomu dokázal uvěřit: bývalý agent byl velký a svalnatý, a navíc trénovaný. Poslali k restauraci záchranku a podle všeho je na tom kuchař dost zle.
Děsivé.
Divné bylo, že unesl tu ženu, protože potřeboval, aby mu ukázala místo schůzky. Ale pokud je to pravda, jak si tu mohl předem schovat auto a převlečení? A proč?
Možná se von Rossbach jednoduše zbláznil. Dnes večer se tedy rozhodně chová šíleně. Náhlý odchod Rakušana ze Sektoru najednou dostal jiný rozměr. Třeba ani tak neodešel, možná byl požádán, aby odešel. Šéf projektu potřásl hlavou. Však to zjistí, až ho budou mít ve vazbě.
Pokud je problémem nervové zhroucení, no, Sektor se o své lidi stará dobře. Ale jestli je von Rossbach grázl, tak... Sektor se o své lidi dovede postarat.

T-101 sledoval lidi v rokli. Přecházeli, povídali a potěžkávali zbraně. John Connor mezi nimi bohužel nebyl. Ale až chytí von Rossbacha, rychle zjistí, kde se ukrývá.
Zkontroloval zbytek svého týmu. Ostatní Terminátoři přistáli o pět mil dál, v jiné, širší rokli, a teď sem běželi rychlostí kolem dvaceti mil za hodinu. Než tu budou, mělo by se setmít natolik, že se snadno skryjí. Prozatím odpočítával čas a pozoroval lidi, které už brzy zabije.

„Tak tuhle mám nejraději,“ prohlásil Waylon a zvedl rakouskou dvouhlavňovku Steyr, futuristicky vyhlížející kapotovanou brokovnici se zásobníkem za spouští a zabudovanou optikou.
Dieter přejel očima lehkou zbraň a zamítl ji.
„Já mám raději něco, co dokáže zastavit,“ řekl. Věděl, že by s ním Bridges souhlasil, kdyby tušil, proti čemu bude zbraň používána. Naklonil se do kufru pro raketomet Carl Gustav.
„Spíš něco takového.“ Zvedl zbraň. Dávala se na rameno, hmatník a zásobník měla pod hlavní. Nábojnice docela snadno prorazí lehčí tank nebo obrněné auto. Príma zbraň na Terminátory.
„Á, podle mě docela stačí i tahle,“ trval na svém Waylon a nabíjel steyerku. Přitiskl hlaveň Dieterovi na zátylek. „Zvlášť takhle zblízka.“
Dieter ztuhl. pak pomalu otočil hlavu a upřel na pašeráka mrazivý pohled. „Co to má být?“ zeptal se tiše. „Past, blbečku!“ rozchechtal se Luke a vytáhl pouta.
„Hezky v klidu dej ruce za záda, aby tě kamarád mohl zacvaknout. Nic na nás nezkoušej, dobře ti radím. Hej, Luisi,“ rozkřikl se Waylon.
Luis se vztyčil i s namířenou puškou. V příšeří rychlého soumraku mu bílé zuby zářily v širokém úsměvu. „Do prdele, Waylone!“ jásal, „tys toho hajzla dostal!“
„Sem říkal!“ nadouval se Waylon.
Luke se opatrně přiblížil a sevřel mu pouta kolem jednoho mohutného zápěstí – málem je nestačil obepnout a musel pořádně zmáčknout, když je chtěl zavřít.
Dieter sykl, jak to zabolelo. Horečně uvažoval: John nevystřelí, dokud bude mít hlaveň u krku – aspoň doufal, že ne – protože Bridges by pravděpodobně reflexem stiskl spoušť a ustřelil mu hlavu. Na druhé straně, John ještě nikdy nezastřelil člověka. Možná to nezvládne.
Proboha! blesklo mu hlavou. Že by mě Doc zradil? Možné to bylo, snad i pravděpodobné. Dieter cítil bolest ze zrady. „Jaký pro to máte důvod?“ zeptal se úplně klidným hlasem.
„Protože za tebe bude fůra peněz, příteli,“ řekl Luke a zacvakl druhé pouto.
„Včera večer jsme tě zhlídli v televizi a prostě jsme tě museli mít,“ vtipkoval Waylon a sklonil pušku. Pak zvážněl. „Protože nemám rád, když někdo zabíjí poldy. Spočet jsem si, že se mi víc vyplatí tě prásknout než ti prodat zbraně. Člověk v mým postavení nikdy neví, kdy bude potřebovat, aby poldové přivřeli oko, a za tebe si zasloužím přímo slepou policii.“ Spokojeně se zasmál a najednou vykřikl: „Hááá-hóóó!“
Zastřel ho, Johne! pomyslel si Dieter zuřivě. Holmes ho nezradil, dostala ho smůla a křupácká chamtivost.

Já to věděl! zaúpěl John. Opřel si pušku o rameno a čekal na správný okamžik.
„Ani hnout,“ ozvalo se za ním.
John ztuhl, pak pomalu začal otáčet hlavu.
„Neotáčej se,“ řekl ten hlas znuděně. „Otáčet znamená hýbat se. Nehýbej se, dokud ti neřeknu, aby ses hýbal. Nedělej nic, dokud ti neřeknu. Nechceme udělat žádnou chybu.“
Ten hlas mu nešel k partě dole v rokli, proto poslušně zkameněl. Za sebou slyšel kradmé pohyby. Víc než jedna osoba.
„Zajali jsme toho vzdáleného střelce,“ řekl zase ten hlas.
Možná, pomyslel si John.
„Oukej, teď pomalu: Polož tu pušku před sebe, jak dosáhneš nejdál, a pak se stáhni dozadu.“
Pomalu udělal, co mu přikázali, opatrně položil zbraň na zem, pak se dlaněmi vzepřel a odstrčil se dozadu.
„Ještě.“
John poslechl a čekal. „Tak jo, teď zvolna vstaň s rukama nad hlavou a obrať se.“
Vstal, otočil se a hleděl na dva muže v černém, se začerněnými obličeji. Na čele měli nasazené brýle na vidění ve tmě, připravené, až se setmí, což bude každou chvíli. Oba na něho mířili samopaly FN-90 a nespouštěli z něho oči. Zjevně komando a stejně zjevně nepatřili k Bridgesovi a Hardymu, obyčejným dealerům se zbraněmi. Možná nějaká speciální policejní jednotka, ta FN-90 byla úplně nová protipancéřová zbraň.
„Dobrý večer,“ pozdravil John. „S kým mám tu čest?“
„My jsme ti páni, co kladou otázky, chlapečku. Ty jsi ten, kdo na ně odpovídá a dělá, co se mu řekne. Tak, teď, když víme, kdo je kdo, dej ruce na zátylek, prsty spojené.“
Odmlčel se a John si poprvé všiml naslouchadla a mikrofonu, i když předpokládal, že je budou mít.
„Ano, pane,“ řekl muž do vzduchu. „Pojď,“ to bylo zase na Johna, „Přesuneme se.“
John se přes rameno ohlédl do rokliny a zjistil, že se tam nic nezměnilo. Dieter měl pořád na rukou pouta a pašeráci se pořád ještě poplácávali po zádech.
„Jen drž ruce za hlavou a kráčej,“ připomněl mu ten, co komunikoval. „Jsme na cestě,“ přidal do mikrofonu.

„Dejte ruce nahoru, pánové,“ ozval se z houstnoucí tmy klidný mužský hlas.
Luis instinktivně zvedl pušku a upřel pohled směrem, odkud přišlo varování.
„Ne, ne, ne, to bych vám neradil,“ varoval ho ten hlas. „Podívejte se dolů.“
Luis opatrně sklopil oči k hrudníku a viděl pod levou bradavkou červenou tečku. Luke a Waylon okamžitě zvedli ruce a Luis pustil pušku, jako by byla rozžhavená.
„Děkuji vám, pánové,“ řekl ten hlas.
Na všech stranách se rozezněly kroky a dealeři i von Rossbach se rozhlíželi ve snaze najít toho mluvčího.
„Netvař se tak ustaraně, Dietere. My víme, že máš želízka.“
„Sully!“ vyhrkl Dieter nevěřícně.
Do úžlabiny vešel podsaditý člověk s prošedivělými vlasy. „Trefa,“ souhlasil a pousmál se.
„Když jsem tě viděl posledně, byl jsi s—“
Sully ho přerušil. „Byla to utajená akce.“
Chvíli se na sebe dívali a Dieter potřásal hlavou. Snažil se ovládnout radostný úsměv. „Pak jsem měl nejspíš kliku, že jsem tě nechal jít.“
„Jo,“ sarkasticky souhlasil Sully. „Rovnou dolů. Díky.“ Rozhlédl se po svých mužích, kteří zatím odzbrojovali vězně. „Můžete dát ruce dolů, pánové.“
„Kdo sakra jste?“ chtěl vědět Waylon. Kmital očima z von Rossbacha na muže v černém. „Ten chlap je můj zajatec. Nemáte právo mi ho brát. Má na sobě moje pouta a ta odměna je moje!“
„To rozhodně je, pane Bridgesi,“ souhlasil Sully. „Dalo by se říct, že vám jen šetříme pár kroků, abyste mohl začít oslavovat dřív.“
„No, to určitě,“ ozval se Luke a nervózně přejížděl očima po mlčenlivých mužích, kteří na něho mířili. „Nikde tu žádné peníze nevidím. Jak máme vědět, že vám můžem věřit?“
Sully se s cynickým úsměvem podíval na Dietera. „Myslel bys, že má na výběr, že?“
Pak se obrátil zpět k pašerákům, vsunul ruku do náprsní kapsy, vyndal šek a podával jim ho. Waylon a Luke se na sebe nejistě dívali. Sully sklonil hlavu na stranu a škádlivě před nimi mával šekem.
„Nechcete? Je to na vás, já ho s radostí vrátím do pokladničky. Peněz na boj se zločinem není nikdy nazbyt, víte.“
Waylon natáhl ruku a vytrhl mu šek. Rozložil ho. Luke stále ještě přebíhal očima z šeku na Sullyho a zpátky. Sully pobaveně zvedl ruku, jako by jim chtěl papír vzít. Bridges si jej přitiskl k ňadrům a oba dealeři jako na povel o krok couvli. Na tvářích měli stejné uražené výrazy.
Sully se zasmál a pak zvážněl. „Víte, chlapci, jsou lidé, kteří si myslí, že vám nejsem povinen nic dávat, protože vy jste tady se zločinným úmyslem.“
„Jaký zločin?“ rozhořčoval se Waylon. „My tu zatýkáme zločince. Máme na to licenci!“
Sully popošel k otevřenému kufru Waylonova vozu a vyndal jeden z izraelských protitankových raketometů. „Jémináčku... copak to tu máme?“ zeptal se s falešným překvapením. „Tohle už je na trhu?“ Nahlížel do zavazadlového prostoru. „A všechny ty další zbraně... možná se mýlím, ale nevěřím, že je to legální, mít jako soukromý občan tolik zbraní.“ Upřel pohled na dealera. „Mohl bych se mýlit?“
Luke dloubl do partnera a naznačil něco očima. Waylon se zamračil a šťouchanec mu vrátil tak prudce, že ho málem shodil. „Jsou to rekvizity,“ zabručel. Potřebovali jsme něco, abychom ho vylákali sem, kde nemůže nikomu ublížit.“
Von Rossbach a všichni muži v černém na něho okamžik hleděli, pak se Sully obrátil k Dieterovi a oba se pobaveně zašklebili.
„To není špatné,“ pochválil Sully Bridgese. „Ale nenechal jste mě dokončit. To je úplatek, abyste držel jazyk za zuby. Řekněte někomu, co se tu dnes večer stalo, a vy i vaši kámoši strávíte hodně dlouhý čas v hodně přísně střežené věznici.“ Postupně se zadíval všem třem do očí. „Rozumíme si?“
Pašeráci přešlapovali z nohy na nohu, přikyvovali a nešťastně bručeli souhlas.
„Príma!“ šťastně konstatoval Sully. „Tak můžete jít!“
Trojice se na něho nejistě dívala, nikdo se nehýbal.
„Běžte!“ zařval Sully a zabouchl kufr.
Náhle nadskočil a pak klesl k zemi.
„Dolů, kryjte se,“ zakřičel Dieter a sám to udělal.
Odkutálel se k autu a přitiskl se k jeho boku. Rychle se rozhlížel tmou. Muži v černém uskočili stranou a zmizeli jako mávnutím proutku. Waylon, Luke a Luis se krčili u kufru auta a Bridges roztřeseně vyhrabal v kapse klíče a odemkl ho.
„Sundejte mi to!“ požádal Dieter.
Luke se koukl na Waylona, ten zaváhal, pak kývl. Luke se připlížil dopředu, nahmatal v kapse klíčenku a odemkl Rakušanovi pouta. Dieter si masíroval zápěstí a nepřítelsky na něho hleděl.
„Vaši známí?“ kývl hlavou do tmy.
Luke zavrtěl hlavou a tiše řekl: „Ne. Nikomu jsme o tom neřekli. Nechtěli jsme se dělit.“
Von Rossbach zavrčel. „Tak to mi radši dejte nějakou flintu.“

Střelba následovala po jejím souhlase k zabíjení tak rychle, že to Alissu překvapilo. Vždyť na místě byl teprve jeden Terminátor. Ostatní se dosud přesunovali. Její chyba, měla příkaz formulovat jinak. Víc zbraní by bylo daleko vhodnější.
Padl jen jediný člověk a Alissa, která všechno dálkově sledovala, byla zděšená. Všechny dosavadní zkušenosti a dokonce Sereniny zkušenosti – až do tohoto okamžiku tedy – ji vedly k přesvědčení, že lidé jsou snadnou kořistí. Jedině když se do věcí zamíchali Connorovi, začaly potíže.
Potíže jsou tady, tudíž tu musí být i Connorovi, nebo aspoň jeden z nich. V kterémžto případě není třeba zajmout von Rossbacha. To by mělo situaci zjednodušit.
I tak musela přiznat, že lidé reagovali mnohem rychleji, než čekala. Chyba byla v tom, že za svou krátkou existenci se tihle Terminátoři nesetkali s lidmi, kteří byli vycvičeni zabíjet a reagovat na ohrožení. Ona taky ne, když se to tak vezme. Náhle cítila strach.
*Zabijte všechny přítomné lidi,* přikázala. *Nikoho nenechte uniknout.*