Jmenuji se John Taylor. Na jistých místech můžete tím jménem strašit lidi. Pracuji jako soukromý detektiv i když jsem v životě nevlastnil licenci nebo pistoli. Nosím bílý trenčkot, pokud vás takové věci zajímají. Jsem vysoký, tmavooký a myslím, že i docela pohledný. Mám dar nacházet věci bez ohledu na to jestli si přejí být nalezeny nebo ne. Když můžu, pomáhám lidem. Rád si o sobě myslím, že patřím mezi klaďasy.
Mým působištěm je Noční strana, prohnilé magické město ve městě a nejlépe střežené tajemství Londýna. Na Noční straně jsou pořád tři hodiny po půlnoci, hodina vlka, kdy lidé většinou umírají a kdy se rodí nejvíce dětí. Je to ta část noci těsně před úsvitem, kdy je tma nejčernější, akorát že tady nesvítá nikdy. Bohové a netvoři tu kráčí vedle sebe po chodnících lesklých deštěm a koupou se v obscénní záři neonů. Najdete tu každičké pokušení, po kterém jste kdy v temném koutku své duše zatoužili – samozřejmě za pevně stanovanou cenu. Většinou jí bývá vaše duše, nebo duše někoho jiného. Na Noční straně naleznete radost i hrůzu, vykoupení i prokletí, stejně jako odpověď na každou otázku, která vám kdy přišla na mysl. Pokud vás Noční strana dřív nezabije.
Já se v těch temných uličkách těším jisté pověsti a nedá se říct, že je příliš dobrá. Můj otec se upil k smrti když zjistil, že moje matka vůbec nebyla člověk. A co jsem na světě, pokouší se mě zabít záhadná skupina Nepřátel. Někteří z Noční strany ve mně vidí budoucího krále, jiní mne zase nazývají zrůdou. Pro Autority, tu přísně anonymní skupinu co si o sobě myslí, že o všem rozhodují, jsem prostě nežádoucí živel a osina v zadku.
Nedávno jsem zjistil, že moje matka je biblický mýtus: Lilith, Adamova první žena, která byla vyhnána z Ráje protože odmítala uznávat jinou autoritu, než svou vlastní. Před tisíci let stvořila Noční stranu jako jediné místo na zemi bezpečné před věčným zápasem Nebe a Pekla. Nějaký čas byla pryč, ale teď se vrátila. A všichni čekají, co z toho pojde.
Jednou jsem zahlédl potenciální budoucnost Noční strany. Všichni byli mrtví a svět byl jedna velká pustina. Všechno jsem to zavinil já, protože jsem se snažil nalézt svou matku. Tehdy jsem přísahal, že raději zemřu, než bych tohle dopustil.
Jenomže nic samozřejmě není tak jednoduché – rozhodně ne na Noční straně.


JEDNA
To, že nikdy nechodím do své kanceláře, má svůj dobrý důvod

Času není na Noční straně nikdy dostatek, což je zvláštní, uvážíme-li, že všechno ostatní si tu můžete koupit. Měl jsem před sebou spoustu práce a nepřátele v patách, takže jsem se šel projít ulicemi města a dost mne překvapilo, že se ode mne ulice odtahují. Lidi – a ti druzí – mne obcházeli ještě širším obloukem, než obvykle. Buďto už se ta novina o skutečné identitě mojí drahé matinky roznesla, nebo se dozvěděli, že na mě Autority konečně vyhlásily lovnou sezónu a nikdo nechtěl být moc blízko, až to kladivo dopadne.
Noc se třpytila miliony hvězd uspořádaných v souhvězdí, které nikde mimo Noční stranu nespatříte, a měsíc v úplňku byl desetkrát větší než jak ho je většina lidí zvyklá vídat. Vzduch byl horký a parný jako v sauně a všude kolem plály neóny nabízející všechny možné hříchy a pokušení. Z otevřených dveří nejrůznějších klubů se linula hudba, od pomalého sténání saxofonu až po supermoderní dunivé basové rytmy. Sem a tam proudily nekonečné davy, na tvářích dychtivý výraz lidí doufajících, že se konečně dostanou k něčemu, o čem by ani neměli vědět, že to existuje. Rozkoše a jiné věci, které by svět mimo Noční stranu nikdy nezkousl. Byly tři hodiny ráno jako vždycky a Noční strana byla na nohou.
Sny a zatracení za diskontní ceny, jen malinko obnošené.
Byl jsem na cestě do své kanceláře. Ještě nikdy jsem tam nebyl a docela jsem se těšil až uvidím, jak to tam asi vypadá. Moje postpubertální sekretářka Cathy (adoptovala mne poté, co jsem ji zachránil před domem, který se jí pokusil sežrat; a ne, na můj názor v té věci se nikdo nezeptal) ji pro mě zařídila, když jsem přišel k velkým prachům. (Vyslídil jsem pro papeže Nesvatý grál. Taky jsem tenkrát rozpoutal válku mezi anděly, ale tak už to na Noční straně chodí.) Cathy se starala o mou kancelář i obchodní záležitosti s až děsivou efektivitou a já jsem jí tu práci velice rád přenechal. Systematičnost pro mne vždycky byla naprosto cizí pojem stejně jako třeba pravidelné cvičení, uklízení po sobě a posílání věcí do prádelny.
Ale dnes v noci jsem měl v plánu něco, co bylo nebezpečné v celé spoustě ohledů, z nichž některé byly nové dokonce i pro mne, a cítil jsem, že si to žádá pečlivou přípravu a možná i konzultaci. Jestli jsem se chtěl dozvědět, kdo a co vlastně moje matka byla doopravdy, musel jsem se vrátit v čase k samému počátku Noční strany, do doby před více než dvěma tisíci let. A to znamenalo popovídat si se Starým otcem Časem, nesmrtelnou inkarnací, děsivější a mnohem mocnější, než já sám kdy budu.
Být včas varován ale pořád ještě někdy znamená být vyzbrojen, a já měl k dispozici skutečně dobré počítače. Podle toho, co jsem o nich věděl, to byly umělé inteligence z potenciální budoucnosti na útěku před něčím, o čem se jim nechtělo mluvit. Cathy je získala za výhodných podmínek, ale podrobnosti mi odmítala sdělit. Tak to na Noční straně chodí. UI se nějak smířily s tím, že jsou momentálně vlastněny, a jelikož jsou to datažraví, informační maniaci, na Noční straně se cítili jako v nebi.
Cesty v čase, jak dopředu, tak zpátky, jsou na Noční straně poměrně běžná záležitost, ale natolik ošidná, že ji málokdo postupuje dobrovolně. Časové skluzy se tu objevují náhle a bez jakéhokoliv varování, a nabízejí krátké exkurzy do minulosti nebo některé z mnoha potenciálních budoucností. Nikdo neví jak a proč vlastně fungují, přestože více či méně zneklidňujících teorií se za ty roky vyrojilo více než dost. Jediné, co s tím Autority mohou nebo možná chtějí dělat, je, že kolem rozestaví zátarasy opatřené varovnými tabulkami, a čekají, až časový skluz zase zmizí. Kdysi existoval klub Fakt nebezpečných sportů, jehož členové se k časovým skluzům sbíhali ze všech stran jen aby si užili to vzrušení. Blázni, kterým už ke štěstí nestačilo jenom se zapálit a hupsnout ze střechy nějaké vysoké budovy. To, co našli na druhém konci duhy se jim nejspíš líbilo, protože co já vím tak se nikdo z nich nevrátil, aby si postěžoval.
Na Noční straně byla jen jediná osoba dost mocná, aby někomu mohla zaručit při cestování časem jakous takous přesnost, a tou byl Starý otec Čas. Mocnost a Veličina tak významná, že si její služby nemohl koupit nebo vynutit vůbec nikdo, Autority velmi pravděpodobně nevyjímaje. Mohli jste za ním zajít do jeho Věže času a přesvědčit ho, že vaše cesta je… žádoucí. A vzhledem ke své pošramocené pověsti budu muset být velice přesvědčivý. Takže jsem spoléhal na Cathy a její počítače, že mi k tomu poskytnou munici.
(Autority nějaký čas provozovaly vlastní časový tunel do šedesátých let dvacátého století, ale nikdy nebyl moc přesný a později byl ve vší tichosti uzavřen.) Konečně se mi podařilo najít adresu, kterou mi Cathy dala, a překvapilo mne, že se moje kancelář nachází v tak prestižní části Noční strany. Bylo tam víc firem než obytných domů a hříšníci, kteří tu plnili ulice, byli o několik tříd nad běžným průměrem. Mezi nimi se procházeli černí šerifové v parádních privátních uniformách, ale kdykoliv jsem se podíval jejich směrem, měli zrovna na práci něco neodkladného. Moje kancelář byla ve vysoké hypermoderní budově, samá leštěná ocel a zrcadlové okno. Simulakru zapuštěnému ve dveřích hlavního vchodu jsem oznámil svoje jméno a Cathy mi otevřela bzučákem. Ušklíbl jsem se na hlídače a vpochodoval jsem do široké chodby, jako kdyby mi to tu celé patřilo.
Výtah vybavený doopravdy nóbl hlasem mne vyvezl do třetího patra, popřál mi hezký den a pochválil mi můj trenčkot. Vydal jsem se po jasně osvětlené chodbě a přitom jsem si četl jména na vizitkách. Všechno to byla velice impozantní jména reprezentující impozantní finanční sílu. Nebylo pochyb o tom, že jsem na společenském žebříčku postoupil o pěkných pár příček nahoru. Dveře do mé vlastní kanceláře byly ze solidního stříbra, opatřené četnými ochrannými znameními a runami. Spokojeně jsem přikývl. Na Noční straně se bezpečnost může stát otázkou života a smrti a někdy i osudu horšího, než smrt. Nebyl tam žádný zvonek ani klika, a tak jsem prostě hlasitě řekl, kdo jsem, a dveře se po chvíli otevřely.
Úplně poprvé jsem vešel do své kanceláře a podezíravě jsem se rozhlédl. Cathy mi vykročila v ústrety, aby mne přivítala, na tváři úsměv jako kdyby právě vyhrála jackpot. Ten její úsměv většinu lidí okouzlí, protože Cathy je sympatická a pohledná světlovlasá mladice překypující životem a optimismem. Já jsem ovšem z odolnějšího materiálu a tak jsem jenom krátce kývl a hned jsem se zase vrátil k rozhlížení. Moje nová kancelář byla větší, než většina bytů, co jsem kdy obýval, vzdušná, prostorná a až po strop napěchovaná veškerým nejmodernějším luxusem, přesně jak Cathy slibovala. Byla veselá, optimistická a otevřená stejně jako Cathy, jejíž osobnost vystihovala dokonale; zato tu moji ani trochu. Absolutně ničím nepřipomínala mou poslední kancelář, zatuchlou místnůstku v ošuntělé budově v jedné z nejhorších čtvrtí Londýna. Před několika lety jsem totiž uprchl z Noční strany, abych unikl všem těm stresům a nebezpečím spojených s tím, že jsem co jsem, ale ve skutečném světě jsem nikdy ničeho nedosáhl. Člověk zkrátka nemůže překročit svůj stín a já patřím tady, na Noční stranu, mezi ostatní obludy.
Opatrně jsem se rozhodl, že svou novou kancelář schvaluji – i s jejími pestrobarevnými stěnami, tlustým kobercem a dostatkem místa, aby se tu obrátil slon. Ale zároveň je třeba poznamenat, že Cathy nemluvila tak docela pravdu. Z toho, co mi říkala, jsem získal dojem, že je pořádkumilná duše, která má ráda všechno na svém místě. Ve skutečnosti tu vládl dokonalý chaos. Velký dubový psací stůl byl tak zasypaný hromadami papíru, že se ani nedalo poznat, jestli tam jsou koše na vyřízenou a nevyřízenou poštu, a další fascikly a šanony se povalovaly na každé horizontální ploše. Z různých vyvýšených míst na tu spoušť shlížely obrovské plyšové hračky. Jedna stěna mizela za punt9kovanými kartotéčními skříněmi, zatímco druhou zakrývaly police s pořadači. Na Noční straně na papír pořád držíme. Je bezpečný před hackerskými útoky. Na druhé straně, proti požáru vás tu nikdo nepojistí ani kdybyste platili zlatem nebo vlastním tělem.
Konečně jsem se znovu podíval na Cathy a její úsměv kulminoval. „Přesně vím, kde co je! Čestně! Stačí, abych natáhla ruku… Tobě to možná připadá jako nepořádek – no dobře, tak to tedy je nepořádek – ale mám v tom systém! Copak jsem někdy něco ztratila? Myslím něco doopravdy důležitého?“
„Jak to asi mám vědět?“ opáčil jsem suše. „Klídek, Cathy. Tohle je tvoje výsostné území, ne moje. Nikdy bych nedokázal vést svou firmu ani z poloviny tak dobře, jako to děláš ty. Tak co kdybys teď na chvíli dělala jako že jsi moje sekretářka a udělala mi hrnek průmyslově silného kafe, zatímco já si to rozdám s těmi tvými superinteligentními počítači?“
„Jistě, šéfe. UI jsou tamhle na stole.“
Podíval jsem se, kam ukazovala, a pak jsem se posadil za stůl. Tedy poté, co jsem ze židle sundal šanony a položil jsem je na zem. Zadíval jsem se na hladkou kovovou kouli před sebou. Nemohla mít víc než patnáct centimetrů v průměru a nebyla na ní žádná tlačítka nebo senzory… vlastně na ní nebylo vůbec nic. Zkusmo jsem do ní šťouchl prstem, ale na to, aby se odkutálela, byla moc těžká.
„Jak se to zapíná?“ zeptal jsem se bezradně. Technika nikdy nebyla moje silná stránka.
„Nijak,“ opáčila kovová koule opovržlivě. „Jsme stále zapnuté a naprosto odhodlané tak zůstat. Jen pomysli na to, že bys nás vypnul, a zkratujeme ti nervovou soustavu, barbare.“
„Nejsou roztomilé?“ zářila Cathy od kávovaru.
„To není přesně ten výraz, který jsem měl na jazyku,“ odsekl jsem a zamračil jsem se na kouli. Nechtěl jsem, aby mne můj vlastní počítač považoval za slabocha. „Tak jak s vámi mám pracovat? Nepřipadá mi, že byste měly nějaký operační systém.“
„Samozřejmě, že nic takového nemáme! Myslíš si, že bychom svěřili ovládání nějakému potomkovi šimpanze jako jsi ty? Vůbec na nás nesahej, Tarzane. Hezky nám pověz, co chceš vědět, a my se ti pokusíme dodat tolik informací, kolik jich ten tvůj primitivní mozeček dokáže zpracovat. Jsme moudří, jsme skvělí a víme všechno všecičko. Nebo alespoň všechno důležité. Jsme napojeni na Noční stranu více způsoby, než si vůbec dokážeš představit a nikdo přitom vůbec nic netuší. Ach, Noční strana… Nemáš páru, jak daleko jsme se dostali ve výzkumech tohoto místa, tohoto času. Je to jako nádherná revue informací, tajemství, záhad a anomálií. Občas vyvrcholíme už jenom při představě všech těch možností původního výzkumu, které skýtá.“
„Tak teď už ale zabředáváme do oblasti příliš osobních informací,“ prohlásil jsem pevně. „Povězte mi, co víte o cestování v čase na Noční straně se zvláštním zřetelem na Starého otce Času.“
„Jo, ten,“ řekla koule. „Tak ten je vážně zajímavý. Počkej, zamyslíme se nad tím. Zatím si můžeš přepočítat korálky nebo co obvykle děláš.“
Přiběhla Cathy a postavila přede mne hrnek velice černé kávy. Na hrnku byl nápis MAJETEK VÚ NOČNÍ STRANA, ale nechal jsem to bez komentáře. Cathy vede bohatý a pestrý soukromý život a čím méně o tom vím, tím jsem šťastnější. Napil jsem se kávy, zamrkal jsem a jal jsem se do té husté černé kapaliny foukat, abych ji ochladil. Cathy si přitáhla židli a posadila se vedle mne. Oba jsme se dívali na kovovou kouli, ale ta zjevně pořád ještě přemýšlela. Podíval jsem se na Cathy.
„Cathy…“
„Ano, šéfe?“
„Je tady jedna věc, o které si s tebou chci promluvit…“
„Jestli myslíš to obvinění ze sexuálního obtěžování, já jsem se ho fakt ani nedotkla! A jestli ti jde o to, že jsem zase přešvihla limity na všech tvých kreditkách…“
„Tak moment. Já mám víc než jednu kreditní kartu?“
„Ups.“
„K tomu se vrátíme později,“ prohlásil jsem pevně. „Tohle je o mně, ne o tobě. Takže se alespoň jednou v tom svém hektickém adolescentním životě zastav a poslouchej mě. Myslím, že tohle bys měla vědět: sepsal jsem poslední vůli. Julien Advent ji podepsal jako svědek a nechal jsem mu ji v úschově. Vzhledem k tomu, jak se věci vyvíjí v poslední době, mi to připadalo rozumné. Takže pokud se mi něco stane… Podívej se, vždycky jsem tak nějak počítal s tím, že tenhle podnik zdědíš. Dneska už je stejně tvůj jako můj. Jenom jsem si nikdy nenašel čas hodit to na papír. Kdyby se něco… pokazilo, zajdi za Julienem. Je to dobrý chlap. O všechno se postará a dohlédne na tě.“
„Takhle jsi ještě nikdy nemluvil,“ řekla Cathy. Najednou byla velice vážná, jako by starší a skoro vyděšená. „Vždycky jsi tak… sebejistý. Jako že se dokážeš poprat s čímkoliv a kýmkoliv, svázat ho do uzlu a odejít s úsměvem na tváři. Nikdy jsem nezažila, že bys couvnul před člověkem nebo obludou, nikdy jsi nezaváhal vkráčet do jakékoliv situace bez ohledu na to, jak byla nebezpečná. Tak co se stalo? Co se změnilo?“
„Už vím, kdo je moje matka.“
„A ty těm žvástům doopravdy věříš? Jako že je Lilith, první žena, kterou stvořil Bůh? Věříš v rajskou zahradu a všechny ty ostatní starozákonní nesmysly?“
„Ne tak docela,“ připustil jsem. „Po pravdě řečeno, moje matka říkala hned, že je to jen parabola, jednoduchý způsob jak vysvětlit něco mnohem komplikovanějšího. Ale věřím, že je neuvěřitelně stará a nepředstavitelně mocná. Stvořila Noční stranu a mám za to, že plánuje srovnat to tu všechno se zemí a začít znovu. Možná jsem jediný, kdo ji může zastavit. Takže se chystám vydat se zpátky v čase. Doufám, že se mi tam podaří najít nějakou informaci a možná i zbraň, kterou bych mohl proti své matce použít.“
„Dobře. Jdu s tebou,“ řekla Cathy okamžitě. „Můžu pomoct. Kancelář se na chvíli ohlídá sama.“
„Ne, Cathy. Ty tady musíš zůstat a o všechno se postarat kdybych se nevrátil. Ve své poslední vůli jsem ti odkázal prakticky všechno. Použij to jak uznáš za vhodné.“
„Ty přece nemůžeš prohrát,“ namítla. „Jsi John Taylor.“
Krátce jsem se usmál. „Ani já jsem tomu vždycky nevěřil. Podívej se, snažím se jen… uvažovat racionálně, to je všechno. Čekám, že se tady o všechno postaráš.“
„Proč já?“ zeptala se Cathy přidušeným hlasem. „Nikdy jsem s tím nepočítala. Myslela jsem, že chceš všechno nechat svým přátelům. Suzii Střelkyni. Alexi Morriseyovi.“
„Pár maličkostí jim nechám, ale jsou to jenom přátelé. Ty jsi moje rodina. Dcera ve všem, co se doopravdy počítá. Vždycky jsem na tebe byl velice pyšný, Cathy. Ten dům tenkrát by každého jiného dávno zničil, ale ty jsi bojovala až do posledního okamžiku a zase ses z toho vyhrabala. Zařídila sis nový život tady na Noční straně a nikdy jsi tohle prokleté místo nenechala, aby ti sebralo lesk. Nechávám ti všechno protože jsem si jistý, že budeš bojovat dál a nepoděláš to. Kdyby… ti to začalo přerůstat přes hlavu, můžeš to vždycky prodat a přestěhovat se do Londýna. Vrať se domů ke své mámě a tátovi.“
„Kuš,“ řekla Cathy a pak mě vroucně objala. „Tohle je můj domov. A ty jsi můj táta ve všem, co se doopravdy počítá. A já… jsem na tebe vždycky byla velice pyšná.“
Chvíli jsme tam jen tak seděli a drželi jsme se navzájem. Nakonec se mi vysmekla, usmála se na mě, oči plné slz, které si přede mnou nechtěla utírat. Usmál jsem se a přikývl jsem. Povídat si o skutečně vážných věcech nám nikdy moc nešlo, ale tak už to mezi táty a dcerami chodí, ne?
„Takže,“ prohlásila vesele, „já jsem teď Lilithina vnučka?“
„Jenom duchovně.“
„Alespoň si s sebou vem někoho, kdo ti bude krýt záda. Susii Brokovnici nebo Břitváka Eddieho.“
„Už jsem jim vzkázal,“ odpověděl jsem. „Ale když jsem slyšel o Suzii posledně, pořád se ještě honila za tím nepolapitelným chlápkem, co na něj vypsali tak vysokou odměnu, a Břitváka Eddieho nikdo neviděl od té doby, co provedl něco doopravdy ošklivého na ulici Bohů. Muselo to být něco, co se vymyká dokonce i jeho standardům, protože se to kolem nějaký čas doslova hemžilo bohy, kteří pobíhali sem a bulili jako želvy.“
„Cestování v čase,“ řekla náhle koule a oba jsme polekaně nadskočili. Její syntetický hlas zněl nezaměnitelně samolibě. „Fascinující téma. Spousta teorií a skoro žádná potvrzená fakta. Musel bys umět myslet v pěti dimenzích, abys to plně pochopil. O časových skluzech mluvit nebudeme, protože už jen z toho, že vůbec existují, nás vždycky rozbolí hlava, a to ani žádnou hlavu nemáme. Jediný hodnověrný zdroj řízeného cestování v čase je Věž času. Která se přirozeně nachází na Noční straně. Starý otec Čas ji sem přenesl tak před sto lety ze Stínopádu. Dal se slyšet, že má dojem, že by ji jednou mohlo být třeba k něčemu skutečně důležitému.“
„Ze Stínopádu?“ zopakovala Cathy zamračeně.
„Izolované město stranou všeho, kam chodí umírat legendy, když na ně svět přestane věřit,“ odpověděl jsem. „Něco jako sloní hřbitov pro nadpřirozeno. Osobně jsem tam nikdy nebyl, ale co jsem slyšel, je proti tomu Noční strana ospalá díra. Nudná ospalá díra.“
„Vsadím se, že tam mají fakt hustý noční podniky,“ zasnila se Cathy.
„Kdyby vám nevadilo vrátit se k tématu,“ ozvala se koule. „O Stínopádu se s vámi bavit nebudeme, protože nás z něj hlava co nemáme bolí ještě víc, než z časových skluzů. Některé věci by se měly s důvodu ochrany duševního zdraví zakázat. Takže ke Starému otci Času. Záhadná postava. Zdá se, že nikdo přesně neví, co je vlastně zač. Inkarnace samozřejmě, a rozhodně nesmrtelná, ale ne tranzitivní bytost. Někteří říkají, že je to sám koncept času, v lidské podobě, aby se mohl stýkat s lidským světem. Proč ale někomu připadalo, že je to nutné nebo třeba jen dobrý nápad, pro nás ale zůstává záhadou. Lidé už nadělali dost škod ve třech rozměrech, tak proč je pouštět do čtvrtého? Tak či tak, to jediné, na čem se shodnou všichni, je, že je mimořádně mocný a ještě více nebezpečný. Jediný, kdo pravidelně posílá Autority, aby se šly vycpat, a prochází mu to. Obvykle se nehádáte s někým, kdo ho může poslat zpátky do minulosti mezi dinosaury. Alespoň ne víckrát než jednou. Starý otec Čas pochází ze Stínopádu a pořád tam žije, ale dojíždí na Noční stranu, když na to má zrovna náladu.
Přesunout někoho v čase, to vyžaduje spoustu energie. Všichni hlavní hráči Noční strany dohromady by měli potíže vyslat někoho do jiného času s přesností, která by stála za řeč. Samozřejmě za předpokladu, že by kdy na něčem spolupracovali, což nemají ve zvyku. Takže jediný způsob, jak se bezpečně dostat do minulosti nebo budoucnosti, je via cestovní kancelář Starého otce Času, a to znamená ho přesvědčit, že je to v nejlepším zájmu všech. Budeš mít co dělat, abys ho přemluvil, Taylore. A to je všechno. Cokoliv dalšího, co bychom řekly, by byly pouhé dohady. Hodně štěstí a pozdravuj od nás Starého otce Čas – jestli to stihneš než tě popadne za límec a vyhodí.“
„Vy ho znáte?“ zeptala se Cathy.
„Samozřejmě. Jak si myslíš, že jsme se sem dostaly?“
Zrovna jsem se chtěl pustit do celé řady doplňujících otázek, když se ozvalo zdvořilé zaklepání na dveře. Přesněji řečeno tak zdvořilé, jak je to vůbec možné, když jsou ty dveře ze solidního stříbra a musíte na ně pořádně zabušit pěstí, aby vás uvnitř vůbec bylo slyšet. Ostře jsem se podíval na Cathy.
„Čekáš někoho, o kom jsi mi zapomněla říct?“
„V diáři nikoho nemám. Nemohl by to být Walker? Co jsem slyšela, Autority jsou na tebe doopravdy nakrklé.“
„Walker by se s klepáním neobtěžoval,“ odpověděl jsem, pak jsem vstal a upřel jsem pohled na zavřené dveře. „Kdyby jen tušil, že jsem tady, nechal by svoje lidi vyrazit ty dveře z pantů.“
„Tak by to mohl být klient,“ usoudila Cathy. „Čas od času se tu nějaký zastaví.“
„No dobře,“ řekl jsem. „Běž otevřít dveře a já budu stát tady a tvářit se impozantně.“
„Kéž bys mi dovolil mít tady nějakou zbraň,“ povzdechla si Cathy.
Opatrně přistoupila ke dveřím a pronesla otevírací slovo. Na chodbě stál naprosto obyčejný chlápek v obleku a kravatě a tvářil se dokonale ztraceně. S nadějí ve tváři se podíval nejprve na Cathy a pak na mě, ale nezdálo se, že bychom na něj udělali bůh ví jaký dojem. Byl středně vysoký, ani tlustý ani hubený, asi tak čtyřicet let starý a měl řídké tmavé, mírně šedivějící vlasy. Vkradl se do mé kanceláře jako kdyby čekal, že ho každou chvíli vykážeme ven.
„Ahoj?“ pozdravil zkusmo. „Hledám Johna Taylora. Z Taylorovy detektivní kanceláře. Jsem tady správně?“
„Přijde na to,“ opáčil jsem. Pokud to není absolutně nutné, nikdy nic nepřiznávejte. Náš návštěvník nevypadal nijak zvlášť nebezpečně a tak jsem k němu zamířil, abych se s ním přivítal. „John Taylor jsem já. Co pro vás mohu udělat?“
„To vlastně přesně nevím. Myslím… potřebuji vaše služby, pane Taylore.“
„Teď právě mám spoustu práce,“ odpověděl jsem. „Kdo vás ke mně poslal?“
„No… o to právě jde. Já nevím, kde teď jsem ani jak jsem se sem dostal. Doufal jsem, že mi to povíte vy.“
Zhluboka jsem si povzdechl. Začínal jsem tušit, oč tady jde. Někdo na mne něco pekl, to bylo jasné, ale občas je jediný způsob jak se s něčím takovým vypořádat nakráčet rovnou do pasti a doufat, že máte na to abyste vymlátili duši z toho, kdo ji na vás nastražil.
„Začněme s vašim jménem,“ navrhl jsem. „Když pro nic jiného, tak abych věděl, komu poslat účet.“
„Jsem Eamonn Mitchell,“ řekl můj nový klient nervózně. Pak popošel kousek dál do mé kanceláře a nejistě se rozhlédl. Cathy ho obdařila širokým hřejivým úsměvem a jemu se podařilo jí to alespoň maličko oplatit. „Vypadá to, že jsem se ztratil, pane Taylore,“ řekl náhle. „Tuhle část Londýnu vůbec nepoznávám a od chvíle, kdy jsem sem přišel… se dějí podivné věci. Pochopil jsem, že vy se podivnými věcmi zabýváte a tak jsem k vám přišel pro pomoc. Víte… oni mě pronásledují. Moje mladší verze.“
Podíval jsem se na Cathy. „Vidíš? To je důvod, proč nikdy nechodím do své kanceláře.“