Tíha lidské duše je největší v temných hodinách před úsvitem. Jedné noci, když se i měsíc a hvězdy skryly za mraky, nesl Mallory to své nehmotné břemeno obtížněji, než jindy. Pronásledoval ho jeden obraz, výbuch plamenů v noci jako očistný oheň nějakého Bájného zvířete. Obraz byl jasný, když zavřel oči, jako duch se vznášel v jeho vědomí, když je otevřel, v obou případech stejně tajemný a strašidelný. Avšak nějaká hluboko pohřbená část jeho vědomí přesně věděla, co znamená a stejná část by mu nikdy nedovolila, aby jej zkoumal.
Na okamžik ho vyrušil kolemjedoucí muž, ani ne třicetiletý, ale vyhlížející neobvykle křehce, jako kdyby byl stižen nějakou zhoubnou chorobou. Skláněl se hluboko nad šíjí svého koně, jak se snažil krýt před krutým větrem, který ho kamenoval prvními mrazivými kapkami deště. Podzim se valem blížil. Mallory byl před živly chráněn svým Porschem, s nímž zacouval za živý plot, takže nemohl být spatřen z cesty; rozhodl se, že než bude pokračovat k cestě ke svému cíli, musí si pořádně vyčistit hlavu.
Letmo zachytil svůj odraz ve zpětném zrcátku: hnědé vlasy po ramena lemovaly jeho docela pohledný obličej, v jeho rysech se zračila jeho ironická povaha. Po zádech mu přeběhl mráz a rychle se odvrátil.
Malloryho poněkud zvráceně napadlo, že historky, které slyšel v Newcastlu a v některých vesničkách na skotském pomezí, jsou možná pravdivé a Salisbury tam už není. Jak ujížděl k jihu, noc byla tak temná, že by v ní docela dobře mohl zmizet celý svět.
Kdyby měl v tom směru na vybranou, raději by cestoval ve dne. Kraj byl doslova zamořený tlupami vyzbrojenými brokovnicemi a noži, které drancovaly vesnice a předměstí kvůli jídlu; od chvíle, kdy se všechno tak strašným způsobem zvrhlo, byl život mnohem drsnější. Ale byly tu ještě jiné věci, které vrhaly na život mnohem znepokojivější stín. Obrysy malých lidí pohybujících se pomalu přes otevřená prostranství pod hvězdami. Nebo ta věc, kterou nakrátko zahlédl zblízka, jak vylézá z opuštěné prasečí farmy: oči jako talíře, šupiny lesknoucí se ve světle měsíce a prsty, které byly příliš, příliš dlouhé. To všechno jen potvrzovalo pověsti, které drželi lidi po setmění v relativním bezpečí jejich domovů. Noc nadále nepatřila člověku.
Mallory se díval, jak muž pomalu projíždí kolem, a mimoděk ho napadlo, o čem asi přemýšlí.

Jezdec skláněl hlavu proti sílící bouři. Přitáhl si nepromokavý plášť těsněji; poryvy větru se ho snažily srazit ze sedla. Najít si nějaké přístřeší by nepochybně bylo nejrozumnější, co mohl udělat, ale hořká tíha strachu mu to nedovolovala. Uchýlit se k odpočinku na místo, kde by se mohl ocitnout zahnaný do kouta, to byla představa tak děsivá, že si ji vůbec nepřipouštěl; alespoň ne na cestě, která mu dávala šanci všemu uniknout. Toto cílevědomé odhodlání bylo to jediné, co jej hnalo vpřed. Neohlížel se, protože věděl, že by jeho obrazotvornost vyvolala ze stromů a živých plotů obličeje, šelestění pronásledovatelů a blížící se přítomnost něčeho, co ho už už strhne ze hřbetu koně.
Nic tam není, přesvědčoval v duchu sám sebe.
Naplánoval si cestu tak, aby se vyhnul Salisburské pláni – bylo to území nikoho a nikdo z těch, kdo byli tak hloupí, aby se přes ní vydali, se už nevrátil – ale i krajina kolem v něm vyvolávala pocit bezprostředně hrozícího nebezpečí. Ale jestli se mu podaří dostat se do Salisbury, bude to stát za to. Konečně se mu dostane toho, po čem prahl: spása, vykoupení, naděje.
Zaburácení hromu jej vylekalo tak, že v sedle skoro nadskočil. Byl to řev obří bestie, která se řítila dolů na něj. O několik vteřin později prosvětlilo zablesknutí tušově černá pole a stromy.
Nic tam není, potvrdil si s úlevou.
Po jeho pravici se proti nebi vypínala černá silueta kopce Old Sarum. Brzy na to uviděl několik blikotavých světélek – patrně svíčky, které osvětlovaly domy milovaných. Možná někomu zbylo dost nafty, aby měl čím pohánět agregát. Překvapovalo ho, kolik prostých myšlenek v něm vzbuzovalo příjemné vzrušení. Další zahřmění, další zablesknutí. Stehna pod propocenou džínovinou mu trnula; prsty na nohou už vůbec necítil. Přál si, aby ještě bylo horké léto.
Vítr umrtvil jeho uši a začal si zahrávat s jeho sluchem. Poryvy, které narážely do jeho hlemýždě, se staly hudbou hranou smyčcovým kvartetem; vánek pronikající hlouběji byl šeptáním starého přítele. Krev, jež mu pulzovala ve spáncích, jen přispěla k dezorientaci, která ho přiměl ignorovat nejdůležitější noční smysl. Když se ozvalo pronikavé zahvízdání, nebylo to nic víc než hlasitý protest horních větví stromů.
Zahvízdání se ozvalo podruhé a on se stále úporně držel stavu znecitlivění, který ho chránil před nočními běsy, avšak třetí zahvízdání už mu neposkytlo prostor pro sebeklam: znělo to blíž a vytrvalost, se kterou se to ozývalo, svědčila o záměru. Ani pak se nedokázal přinutit ohlédnout. Slabě pobídl patami svého koně, ale toho už únava učinila imunním. Dokonce i pouhá iluze, že by mohl uniknout, mu tak byla odňata.
Hvízdání není nic, čeho by ses musel bát, říkal si a současně si představoval tlupu mužů s vyholenými hlavami, modrým tetováním a mrtvýma očima, kteří si dávali signál, že přišel čas zaútočit. Byl ozbrojený, takže by se mohl bránit, ale nebyl připravený; nikdy neměl násilnou povahu, ale mohl se naučit, jak se změnit. Kuchyňský nůž v amatérsky vyrobené pochvě z izolepy zastrčené v tlusté turistické ponožce a na zádech v závěsu s prádelní šňůry kriketová pálka, do které natloukl hřebíky. Co z toho bude vhodnější pro boj ze hřbetu koně?
Hvízdání se ozývalo vytrvale dál, vysoké a jaksi nepřirozené, jako by je nevydával člověk ani hudební nástroj. Náhle to bylo všechno, co slyšel a nepodobalo se to ničemu, co slyšel dřív. Znělo to stále hlasitěji, tak ječivě, že se mu z toho dělalo špatně a točila se mu hlava; nejraději by si zacpal uši, nebo začal hlasitě zpívat, aby to přehlušil.
Místo toho to ignoroval. Byl tak blízko Salisbury s jeho středověkou katedrálou vzpínající se k nebi jako oslava božského majestátu, pravidelnými ulicemi, civilizací, kavárnami a hospůdkami, inteligencí a historií. Salisbury, nový Jeruzalém západu.
Hvízdání není nic ve srovnání s tím, čím jsi prošel, pomyslel si, ale dokázal tím jen že se cítil ještě hůře.
Jak se cesta začala prudce svažovat, koruny stromů nad ní vytvořily jakýsi tunel, kterým se honil vítr. Připadal si jako kus ledu a ne jenom kvůli chladu a větru. A jako by toho nebylo dost, rozpršelo se a déšť se brzy změnil v liják.
Krátce předtím, než dorazil k prvním řadám opuštěných domků, pošetile dovolil svému pohledu, aby zabloudil k polím vpravo. Ve světle blesku vypadala jako pokrytá sněhem a on uviděl, že se tam pohybují temné stíny; lidské nebyly.
Začal v duchu horečně procházet možnosti, co vlastně viděl, ale nepřišel na nic, co by odpovídalo realitě a nemožnosti byly nekonečně děsivější. Salisbury bylo najednou velice daleko.
Hvízdání se mu ostře zařezávalo do mozku, už to nebyl jediný zvuk, ale sbor nelidských hlasů. Chtělo se mu drásat si uši dokud mu nezačnou krvácet. Bylo to svolávání při lovu.
V duchu si zakázal se znovu rozhlížet, ale ten magnetismus byl neodolatelný. Do očí mu vhrkly slzy, když se otáčel, a musel si je promnout, aby viděl, co se to k němu blíží. Další oslepující záblesk. Přes pole se k němu sbíhaly stíny, které se třepotaly jako kusy papíru ve větru a blížily se k cestě. Některé už byly skoro mezi nejbližšími stromy, tancovaly kolem jejich kmenů nebo vířily ve větvích. Jak se přibližovaly, jejich hvízdání bylo stále hlasitější; byly jich desítky, možná i víc než sto. Zachytily jeho pach.
Zabořil paty do boků svého vyčerpaného oře, ale všechno, co z něj dostal, byl obláček sraženého dechu a kapičky potu na kůži. Výkřik se mu zadrhl v hrdle. Ze všech sil si přál, aby byl někde jinde, chtěl maminku a tatínka, ale třas, který se ho zmocnil, všechno ostatní zahnal.
Přestože ho vítr bolestivě bodal do očí, dál upíral pohled na mokrou cestu před sebou, ale brzy zachytil pohyb na okraji vidění. Sevřeli ho do kleští, Někteří z nich se ho už mohli zmocnit, ale čekali, až se k nim přidají ostatní. Pekelné hvízdání na chvíli ustalo, ale to jen proto, že ho přehlušilo nepřetržité hluboké ječení vycházející z jeho vlastních úst. Na důstojnosti už vůbec nezáleželo, jen na jeho ubohém, žalostném životě.
A pak ty věci byly všude kolem cesty, divokými skoky sledovaly jeho koně. Ten zakoulel očima, zafrkal a přece jen v sobě ještě našel trochu energie.
V kratičkém okamžiku jasnozřivosti si vzpomněl na kriketovou pálku. V panice ji vytrhl ze závěsu tak divoce, že se mu šňůra zachytila kolem krku. Zoufale se ji pokusil přetrhnout, ale byla z umělých vláken a nepovolila. Zápasil s ní s tvrdohlavostí šílence, až se šňůra najednou nějakým zázrakem uvolnila. Sevřel zbraň v ruce a zatočil ji, připraven odrazit první vlnu.
Jedna z těch věcí už byla těsně vedle něj. Pohybovala se s bezděčnou elegancí a neobratností opice, dlouhé končetiny ji hnaly vpřed stejně rychle, jak dokázal cválat kůň. Měl rudooranžovou srst jako orangutan a páchl jako zkažená ryba. Pak to k němu otočilo hlavu a mělo to tvář dítěte.
„Tvoje matka má rakovinu,“ řeklo to dětským hláskem. „Už ji nikdy neuvidíš.“
Šokem div že nespadl z koně. Ta myšlenka… tajný strach… vyplula z hlubin jeho mysli. Stvůra obnažila zuby – děsivý obraz v nevinném obličejíku – a pak se na něj vrhla. Prudce se po ní ohnal pálkou, ale stvůra se dlouhýma rukama zachytila sedla, vytáhla se nahoru, pálku mu vykroutila a silou jedné ruky ji přelomila na dva kusy. Zoufale zaječel a pokusil se stvůru udeřit rukou, kterou nedržel otěže. Ani se nepokoušela bránit. Vrazila mu tvářičku malého chlapečka skoro až do obličeje a zamrkala velkýma očima. Když do nich pohlédl, žaludek se mu sevřel při spatření něčeho odporně starého a naplněného bezvěkou zuřivostí. Bestie znovu obnažila zuby, připravená zaútočit.
Zvrátil hlavu dozadu a vyrazil ze sebe výkřik k Bohu. Čirou šťastnou náhodou zasáhla jeho mávající ruka stvůru pod bradu právě ve chvíli, kdy se odrazila ke skoku, a v příštím okamžiku už se kutálela po zemi daleko za ním. Příliš mu to nepomohlo: ostatní bestie se už hotovily vrhnout se na něj.
Burácení větru i hvízdání náhle přehlušil řev automobilového motoru. Jezdec ho zprvu stěží vnímal, jak byl pohlcen svým děsem; navíc už uběhly celé věky od chvíle, kdy ten zvuk slyšel naposled. Ale řev se stále blížil a když ve tmě najednou vybuchlo oslňující světlo, nevěřícně se ohlédl. Dva světelné kužely se prořezávaly smečkou stvůr, které dělaly co mohly, aby se jim vyhnuly. Ať už vůz řídil kdokoliv, přišlápl plynový pedál až k podlaze a kličkoval po cestě, odhazujíc na všechny strany ty z bestií, které dost rychle neuskočily. Jezdec zamrkal: jekot těch stvůr skutečně věrně připomínal bolestný křik malých dětí.
Jedno z těl přelétlo přes kapotu a zanechalo v ní hlubokou promáčklinu. Druhé proměnilo část předního okna v neprůhlednou skleněnou drť. Další byla s ječením drcena pod koly.
Světla reflektorů se k němu blížila, jak vůz stále zrychloval. Nebude roztrhán na kusy smečkou nadpřirozených stvůr, bude přejet ve světě, kde už se auta příliš často nevídala. Neměl mnoho času, aby si tu ironii vychutnal.
Vůz ale na poslední chvíli zabočil a nyní jel vedle něj. Černý Porsche se leskl jako by právě opustil autosalón. Kůň poskakoval a vzpínal se strachem, div že jezdce neshodil přímo pod kola vozu.

Okno na straně spolujezdce sjelo elektricky dolů a Mallory, který řídil jednou rukou, se naklonil přes sedadlo; jezdec zamžoural ve snaze rozeznat ve tmě jeho tvář. „To má být nějaký zvláštní sport?“ zavolal na něj Mallory.
Jezdec komicky zalapal po dechu jako ryba na suchu; stále mu ještě nedocházelo, co se vlastně děje.
Mallory teatrálně zavrtěl hlavou, pak pootočil volantem, jak se vůz nebezpečně přiblížil k běžícímu koni. „Raději z něj slez a nasedni si ke mně,“ zavolal.
Jeho slova pronikla jezdcovým ochromením. Podél plevelem zarostlého chodníku divoce poskakovaly stvůry a jejich hvízdání bylo čím dál hlasitější a výhrůžnější. Kůň se odmítal nechat ovládat otěžemi, ale jezdec ho zpomalil natolik, že se mu podařilo seskočit. Nešikovně dopadl na zem a obličej se mu stáhl bolestí, která mu projela levým kotníkem. Mallory dupl na brzdy a otevřel dveře na místě spolujezdce. Jezdec se starostlivě díval za svým prchajícím koněm, dokud na něj Mallory nekřikl: „Bude v pořádku. Není to koňské maso, na co mají zálusk. A ty máš asi tak dvě vteřiny, aby sis nasedl—“
Jezdec skočil dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Běsnící stvůry se stahovaly blíž; zdálo se, že jsou ochotny riskovat i světlo. Když se vůz se zaječením pneumatik zase rozjel, jezdec si ukryl hlavu v dlaních a rozvzlykal se. „Díky Bohu.“
„Ještě mu neděkuj. Poslední míli nebo dvě jedu s prakticky prázdnou nádrží. Do Salisbury se nedostaneme ani náhodou.“ Jezdec si všiml Malloryho luxusního černého svrchníku, který vypadal stejně nově, jako auto, a nemohl se zbavit nepříjemné představy, že obojí pochází z rabování.
Mallory se ohlédl přes rameno a pak rozjel Porsche na plný plyn; potom ostře zatočil o sto osmdesát stupňů. Jezdec se chytil za břicho a zasténal. „Uvidíme, jestli se nám podaří pár těch parchantů sejmout.“ Z Malloryho hlasu bylo zřejmé, že se velice dobře baví.
Přidal plyn, sešlápl spojku a ve stejném okamžiku stočil vůz k okraji vozovky. Kolem se rozletěly zlaté jiskry, jak škrtl podvozkem o obrubník. Řidič vesele zavýskal, jak se jeho drahý vůz hnal trávou a křovím, a zavýskal ještě veseleji, když se stvůrám nepodařilo včas uskočit. Narážely do už roztříštěného předního skla a jejich těla zbarvovala trávu krví tak černou, že spíš připomínala inkoust.
Bestie ale byly příliš inteligentní, než aby se dala takto masakrovat dlouho. Jedna z nich skočila na vůz z převislé větve stromu a svýma nepřirozeně dlouhýma rukama se přidržela rozbitého předního okna. Našla místo, kde bylo sklo nejvíce narušené a začala do něj divoce bušit. Kostičky kaleného skla zasypaly jezdce, který instinktivně zvedl ruce, aby si chránil obličej. Stvůra prostrčila pracku dírou dovnitř a sápala se po něm. Jezdec znovu zaječel jako malá školačka a pokusil se stáhnout co nejhlouběji do vozu. Jeho oči padly na brokovnici ležící na zadním sedadle právě ve chvíli, kdy na něj Mallory křikl: „Použij tu bouchačku!“
Stvůra vytrhla kus roztříštěného skla a strčila hlavu do vozu. Její černé oči se vztekle blýskaly v obličejíku s růžovými tvářičkami a divoce cvakala zuby.
„Já s ní neumím zacházet!“ namítl jezdec.
„Dej ji sem!“ odpověděl Mallory. „Nabitá už je.“
Jezdec vzal brokovnici a hodil ji řidiči, jako kdyby byla rozžhavená. Mallory zaklel, pak ji popadl, přiložil si její pažbu k rameni, zamířil a stiskl spoušť. Zadunění výstřelu se ve stísněném prostoru vozu ozvalo silou hromu a na okamžik je oba ohlušilo. Tělo stvůry bez obličeje ještě chvíli viselo na troskách předního skla jako nějaký příšerný maskot a pak ho proud vzduchu strhl dolů.
Studený noční vítr, který dovnitř proudil dírou v okně, jezdce vzpamatoval. „Co si jen počneme?“ zabědoval.
Mallory vyjel zpátky na cestu a zamířil k Salisbury. Ukázal na obrys Old Sarum vypínající se nad okolní krajinou.

Poslední kapička benzínu jim došla na strmém svahu stoupajícím k parkovišti umístěném mezi vysokými břehy prehistorických valů, které tu navršili před více než dvěma a půl tisíci lety jako opevnění. Mallory a jezdec vystoupili do deště a vydali se po cestě, která vedla ještě nějakých padesát metrů rovně, k dřevěnému můstku přes vnitřní příkop. Za ním se nacházela zřícenina normanského hradu vystaveného na opevněném pahorku z doby železné. I když je auto nedovezlo příliš daleko, zajistilo jim dostatečný náskok, aby mohli zbytek cesty překonat pěšky.
„Do úsvitu už mnoho času chybět nemůže,“ prohodil Mallory, jak ze všech sil běželi lijákem. „Jakmile se rozední, nechají nás na pokoji.“
Jezdec měl co dělat, aby mu se svým pohmožděným kotníkem stačil. „Jak to víte?“
„Nevím to.“
„Jste si jistý, že tady najdeme nějaký úkryt?“
„Ne, ale nemáme příliš na výběr, co myslíš? Jedině že bys chtěl zůstat a bojovat?“
Jezdec neodpověděl.
Po dřevěném můstku se dostali k bráně, na které visela tabulka varující před padajícím zdivem. Mallory se zasmál, pak se vytáhl nahoru a pomohl i svému společníkovi.
Když probíhali polorozbořeným strážním domkem, znovu za sebou uslyšeli hvízdání; černé stíny už se míhaly na cestě za parkovištěm. Blesk ozářil pochmurný prostor mezi vnitřním a vnějším opevněním; po pravici měli dřevěnou budku pokladny a stánek se suvenýry a pak velké prostranství zarostlé mokrou trávou a obehnané zdí, na většině míst jen něco přes metr vysokou.
„Do hajzlu, čert aby to vzal a kurva práce,“ řekl Mallory.
Jezdec zakňučel. „Co budeme dělat teď?“
„Tak zaprvé, přestaň mi lézt na nervy tím svým neustálým kňučením. Za druhé…“ Mallory si prohlédl své okolí, jak nejlépe to v bouři šlo, a pak se s rezignovaným povzdechnutím dal znovu do běhu. Jezdec jej okamžitě následoval a přitom se ohlížel přes rameno tak často, že několikrát uklouzl.
Mallory si vybral jednu polozbořenou budovu na vzdáleném konci vnitřního opevnění. K jakékoliv vážně míněné obraně byla naprosto nepoužitelná, ale bylo to široko daleko nejlepší místo, kde se mohou udržet, dokud jim v brokovnici nedojde munice. Našli si místo, které bylo ze tří stran obklopené posledními zbytky vysokých zdí; ta je zároveň jakž takž chránila před zuřící bouří.
„Umřeme tady,“ kvílel jezdec.
„Jo.“ Mallory začal počítat zbývající náboje – nebylo jich tolik, jak si původně myslel.
„Vám to snad vůbec nevadí!“
Mallory zahlédl přes železnou mříž horečnou aktivitu poblíž branou. Připravil si brokovnici, aby mohl začít střílet, až se k nim poženou přes prázdné prostranství, a čekal. O pět minut později už bylo zřejmé, že za nimi stvůry dovnitř nepůjdou.
„Zůstaly u brány.“ Sotva to Mallory dořekl, oba zaslechli hvízdání, které se teď pohybovalo kolem opevnění, jako kdyby stvůry hledali, kudy se k nim dostat. Znělo čím dál pronikavěji a zklamaněji. Mallory se posadil a zády se opřel o zeď.
„Proč nejdou dovnitř?“ Jezdec se obrátil na Malloryho s obviňujícím pohledem, jako kdyby ho oklamal.
„Já nevím,“ odsekl Mallory. „Možná se jim nelíbí výzdoba.“
Byla taková tma, že ve svém obranném postavení viděli jen bledou záři obličejů a rukou toho druhého. Nad nimi i všude kolem nemilosrdně skučel vítr, který přehlušil jejich přerývané dýchání, ale ne hvízdání, ze kterého jim stále běhal mráz po zádech.

Po chvíli se uklidnili natolik, že se spolu dali do řeči.
„Já jsem Jez Miller.“ Bylo zřejmé, že jezdec touží po teplém lidském slově, uklidnění od někoho, kdo by mu řekl, že situace není tak strašná, jak se zdá, i když instinktivně cítil, že se neobrací na správnou osobu.
„Mallory.“
„Štěstí, že jste se tam objevil.“
„I tak se na to dá dívat.“ Mallory si Millera podezřívavě prohlédl. Přesto že mu už táhlo na třicet, měl obličej dvacetiletého mladíka, s rysy zkřivenými zoufalstvím a propadlými nedostatečnou stravou. Všechno ještě zhoršovaly špinavé vlasy po ramena, které už začínaly šedivět.
„Kde jste přišel k tomu autu?“ zeptal se Miller a začal si ždímat nohavici svých promočených kalhot.
„Ukradl jsem ho. V Marlborough.“
Millerovi chvíli trvalo, než mu došel význam toho, co Mallory řekl. „Vy jste jel přes Salisburskou pláň!“ V temnotě viselo lhostejné ticho. „Dneska se už moc aut nevidí. Každý se snaží šetřit benzín pro případy nouze.“
„Tohle byl případ nouze. Musel jsem se dostat z Marlborough. To město je nudné jako škarpa u cesty.“
Miller zjistil, že se v Mallorym nedokáže vyznat, a to ho znervózňovalo. „Takže jste mířil do Salisbury?“
„Slyšel jsem, že v katedrále hledají lidi. Alespoň se to tak povídá. Tak jsem si řekl, že se tam kouknu.“
Miller překvapeně vzhlédl. „Já také!“ Vzrušeně se narovnal, aby viděl Mallorymu do obličeje. „Stanete se rytířem?“
„Když mi dobře zaplatí… V téhle době by to nejspíš spravilo jídlo, pití a přístřeší.“
„Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem se o tom poprvé doslechl! Myslel jsem, že s církví je konec jako se vším ostatním. Víte, po tom všem, co se v poslední době přihodilo…“ Na okamžik se odmlčel, jako kdyby hledal správná slova. „Se všemi těmi bohy… s těmi, co jim říkají bohové… a co se děje každý den… pořád… Lidé říkají, že církev už nikdo nepotřebuje. Proč byste měl věřit v Boha, kterého jste nikdy neviděl, když se každý den dějí takové věci? Tohle lidé říkají.“
„Takže ty jsi křesťan?“
„Dříve ani ne. Víte, byl jsem pokřtěný, ale do kostela jsem nechodil. Teď ale křesťan jsem. Bůh je jediný, kdo nás ještě může zachránit.“ Miller se prsty dotkl zlatého křížku, který sebral z rozbité výkladní skříně zlatnictví.
„No, ne že bychom se mohli zachránit sami.“
Miller zachytil tón Malloryho hlasu a zamračil se. „Vy v Boha nevěříte.“
„Já nevěřím ničemu.“
„Jak to můžete říct?“
Mallory se tiše zachechtal. „Všichni ostatní věří až příliš. Sám jsi to říkal – zázraky kam se podíváš. Já jsem jediný nevěřící ve znovuzrozeném světě.“ Hlasitě se té představě zasmál.
„Ale jak můžete pracovat pro církev… jak můžete být rytířem?“
„Platí lidi za práci – aby chránili jejich kněze. Noví templáři. To mi připadá jako hezká prácička. Trošku toho válčení semhle a onde, nic příliš vyčerpávajícího. Dneska je to samá práce na polích, aby se masy nasytily, vyrábění všech možných věcí nebo šití – podobné pitomosti, co je lidi považují za nezbytné, abychom se zase postavili na nohy. Kdybych si někdy dělal seznam možností, jak strávit svoje zbývající dny, sázení brambor by na něm rozhodně nebylo.“
„Oni tě nepřijmou.“
„A já se vsadím, že ano. Dneska berou každého, koho mohou mít.“
„To je cynický přístup.“
Mallory zabručel. „Uvidíme.“
Miller se postavil a zaposlouchal se do hvízdání, které se pohybovalo kolem opevnění. „Co jsou to vlastně zač?“ zeptal se po chvíli.
„Nemám ponětí.“
„Odkud se všechny ty stvůry vzaly?“
„Nemám ponětí.“
„Jeden z mých přátel viděl draka.“ Když Mallory neodpověděl, Miller pokračoval: „Proč na nás bylo sesláno takové utrpení?“
„Říkáš bylo sesláno, jako bys myslel, že za tím vším vězí nějaká inteligence. Čím dříve se smíříš s tím, že to tak není, tím snazší budeš mít život. Věc se prostě přihodí, ty se s tím vypořádáš jak nejlépe umíš a jdeš dál. Tak to v životě chodí. Nejsi ničí oběť. Nemusíš přijmout nějaký zvrhle dokonalý životní styl, jen aby se ti dostalo odměny v nějakém příštím životě. Musíš vytěžit co se dá z toho, co máš tady. Jde jen o to přežít.“
„Jestli je to opravdu všechno, oč tu jde, jaký to má účel?“
Malloryho smích naznačil, že odpověď je směšně zjevná.
Millera začínal Malloryho postoj deprimovat. Zapředl s ním hovor, protože toužil po tom být povzbuzen, aby mu někdo řekl, že všechno to utrpení, kterým procházeli, má nějaký smysl. „Vy z Marlborough pocházíte?“
„Ne.“ Chvíli to vypadalo, že Mallory u toho zůstane, ale pak se mu Millera zželelo. „Jsem z Londýna. Nenarodil jsem se tam, ale strávil jsem tam většinu svého života.“
„Je to pravda, že celé město bylo zničeno? Lidé to říkají.“
„Vypadl jsem odtamtud ještě předtím, než hovno dopadlo na větrák. Na sever. Nějaký čas jsem žil v Birminghamu.“ Jeho hlas vyzněl do prázdna.
„Žádná rodina?“ Malloryho mlčení Millerovi naznačilo, že jeho vyptávání začíná být příliš osobní. „Já jsem ze Swindonu,“ pokračoval Miller, aby vyplnil ticho. „Moje mamka a taťka tam pořád bydlí, stejně jako moje sestra. Nejspíš jsem tam měl zůstat taky. Život tam není tak špatný. Lidé drží spolu, pokoušejí se vytvořit fungující komunitu. Už brzy začnou s distribucí potravin. Myslím, že tuhle zimu zvládnou docela dobře.“ Odmlčel se, jak se mu v mysli vynořily nepříjemné vzpomínky. „Ne jako to minulou.“
To ho na chvíli umlčelo, ale brzy zjistil, že se v nočním tichu přerušovaném jen hvízdáním pohybujícím se kolem opevnění necítí dobře. „Nakonec jsem odtamtud musel odjet. Moje přítelkyně Sue… měli jsme se vzít, chodili jsme spolu spoustu let… nedokážu si představit, že bych žil s někým jiným.“ Do hlasu se mu vloudil ponurý tón. „A pak mi jednoho dne dala kopačky, prostě jen tak, z ničeho nic. Říkala, že se nastěhuje k tomu kreténovi… rváči… Bůh ví, do čeho všeho je namočený. A ona ho vždycky nenáviděla, to je na tom to nejšílenější! Ale řekla mi, že se s ním cítí v bezpečí.“
„Žijeme v nebezpečných časech. Lidé dělají co umí, aby přežili.“
„Ale se mnou se v bezpečí necítila, chápete?“ Miller se nijak nepokoušel skrýt, jak ho to zdrtilo; Mallorymu připomínal děcko, emocionální, skoro nevinné. „Proto ses rozhodl rozjet se sem a nechat se najmout?“
Malloryho to zjevně doopravdy vůbec nezajímalo; pokoušel se jen o přátelské gesto, ale Millerovi to po všech útrapách noci připadalo, jako kdyby ho sevřel do náručí. „Částečně. Chci říct, už jsem o tom přemýšlel nějaký čas. Chtěl jsem něco podniknout. Přiložit ruku k dílu. Tolik lidí se obětovalo pro dobro všech a já jsem měl pocit, že zůstávám světu dlužen. Já vím, že vy jste nevěřící, ale mě to připadá, jako kdyby na nás Bůh seslal tohle utrpení a některé z nás ušetřil záměrně.“
Mallory si sotva slyšitelně opovržlivě odfrkl.
„Ne, vážně. Občas, když se nad tím pořádně zamyslíte, zjistíte, že to má logiku.“
„Žádná logika v tom není, jen iluze logiky. Lidé to mají v povaze, spojovat si náhodně roztroušené body do něčeho významného, i když to ve skutečnosti není nic než… spousta náhodně roztroušených bodů.“
„Tomu nemůžu věřit, Mallory. Když vidíte všechno to dobro, které vzešlo z… dobra, jenž lidi prokázali druhým. Mohli se starat jen o vlastní sebezáchovu.“ Jeho hlas zněl najednou mnohem drsněji. „Dělat co umí, aby přežili, jak jste říkal před chvílí.“
„No, já ti to vyvracet nebudu.“
Miller se celý nahrbil, takže mu voda z vlasů začala stékat do klína. Náhle vypadal, jako kdyby na jeho ramenou spočívala obrovská tíha. „Je těžké bát se pořád, víte, jak to myslím? Život byl dost těžký i předtím, než se všechno změnilo, ale teď je to prostě… hrozba číhající všude a bez přestání. Člověka to vyčerpá.“ Zhluboka si povzdechl. „Proč vláda něco neudělá? Kde je vojsko, policie?“
„Nemyslím, že by ještě existovaly.“
„Ale jestli to všechno zůstalo na lidech, jako jsme my, co s námi bude?“
Na to Mallory odpovědět nedokázal.
Chvíli tam seděli mlčky a pak Mallory řekl: „No, všechno není jen zlé.“
„Jak to myslíte?“ zamumlal Miller.
„Už žádné Británie hledá superstar.“
Miller se rozzářil. „Nebo Eurodisco.“
„Nebo opilí studenti ve státní škole Henley, nebo…“ Udělal rukama rozmáchlé gesto, náhodou osvětlené zablesknutím. Jejich ponurá nálada zmizela v záchvatu bouřlivého smíchu.
Odpověděl jim na něj jiný smích, ozývající se ze tmy, až na to, že tento byl hluboký a hrdelní, jako by patřil nějakému starci. Miller sebou šokovaně trhl a prudce se odstrčil dozadu, až zády narazil na kamennou zeď. Malloryho brokovnice zařinčela, jak její hlavní opsal široký oblouk a strnul v očekávání, až mu další zvuk prozradí cíl.
„Mám pušku,“ řekl.
Smích se ozval znovu, pomalý a strašidelný, se slabou ozvěnou, jako kdyby k nim přicházel skrze zeď.
„Kdo je to?“ zaskučel Miller. Z toho nelidského, strašidelného smíchu se celý roztřásl.
„Mé jméno je legie,“ řekl stařec.
Miller začal kňourat jakousi modlitbu k Bohu.
„Hraje si s tebou,“ řekl Mallory. „Že je to tak?“
Stařec se opět rozesmál. „Nelžu ti, synu Adamův.“
„Ne!“ zvolal Miller. „On lže! Je to ďábel! A ten lže vždycky!“
„Jsou ďáblové a ďáblové,“ odfrkl si stařec opovržlivě. „Ďábla poznáš podle jeho činů.“
Miller si objal kolena rukama a přitáhl si je k tělu. „Kdo jsi?“
„Nejsem syn Adamův.“ Bylo to prosté prohlášení, ale zaznívala v něm skrytá hrozba.
Mallory, který nechtěl neznámého dráždit, se zeptal mnohem smířlivějším hlasem: „Co chceš?“
„Otázka spíše zní, co chcete vy? Můj domov přehlížel tento kraj dávno předtím, než povstal váš rod.“
„Nevěděli jsme to,“ bránil se Miller. „Nechtěli jsme narušit—“
„Jenom se tady ukrýváme,“ skočil mu do řeči Mallory. „Při rozednění odsud odejdeme, jestli vám to nevadí.“
„Možná ano a možná ne. Je třeba říct, že v těchto dnech a době si nejsem jist, kde přesně probíhá hranice. Možná jste ji překročili a možná ne.“
„Zaplatíme vám,“ řekl Miller. „Cokoliv si řeknete!“
„Ne.“ Malloryho hlas ostře uťal Millerovo vyděšené blekotání.
„Jsi velice opatrný,“ řekl stařec potutelně. „Ale já se ptám, jsi skutečně tak chytrý?“
Mallory položil brokovnici na zem, instinktivně cítil, že by mu nebyla k ničemu. „Máš rád otázky—“
„Mám rád otázky a hříčky a hádanky, protože o tom to koneckonců všechno je, nemám pravdu? Všechno je jedna velká hádanka a vy se snažíte najít rozluštění.“ Zachechtal se. „Snažíte se přijít na to, jak zní otázka.“
„A předpokládám, že ty znáš všechny odpovědi,“ řekl Mallory.
„Mnohé, mnohé, mnohé. Ne všechny, to ne. Ale více než jich znáš ty, synu Adamův.“
Vítr se trochu uklidnil, průtrž mračen se změnila v drobný déšť. Malloryho ostražitost nepolevila sni na okamžik. „Chceš od nás něco?“
Dlouhé ticho nakonec ukončila pečlivě zvolená slova. „Mým motivem byla zvědavost. Jen nemnozí teď zavítají na tento vrch. Chtěl jsem se přesvědčit, jak odvážní jsou mí noví návštěvníci.“ V hlase zaznívala škodolibost.
Napětí naplnilo vzduch a umlčelo Malloryho. Cítili se jako kdyby byli v pralese a kolem obcházelo divoké zvíře, spokojené s vědomím, že může zaútočit kdykoliv. Mallory se rozhodl, že bude lépe zaměstnat starce konverzací, než ho ponechat vlastním myšlenkám, ze kterých by se mohlo zrodit cokoliv.
„Možná, že byste nám mohl poskytnout nějakou tu odpověď, když se nám jich tak žalostně nedostává,“ nadhodil.
Stařec se nad tím chvíli zamyslel a pak řekl: „Mohu vám poskytnout odpovědi a otázky rovněž. Ale pokud chcete slyšet mou radu, pak se držte zpátky, věnujte se čestné práci a nikoho neurážejte. Za každou cenu se vyhýbejte tomu, abyste na sebe poutali nežádoucí pozornost.“
„Jakou pozornost máte na mysli?“
„Už bys měl vědět,“ odpověděl stařec vychytralým hlasem, „že když si kočka všimne myši… nenechá ji na pokoji… dokud není po ní.“
„Co jen s námi bude?“ zakňoural znovu Miller.
„Mnoho věcí,“ odpověděl stařec, který čistě ze zlomyslnosti předstíral, že to byla otázka pro něj. Znovu se zachechtal a dodal: „Potrava pro červy povstane, aby zase dýchala vzduch a živé maso sestoupí do hlubin v pátrání po cestě ven, ale žádnou nenalezne. Setkáte se s mužem se třemi rukama a s jiným s jedním okem. Někteří budou oloupeni v hlubších oblastech. Přátelé naleznete na nepravděpodobných místech, ale tam, kde by měli doopravdy být, chvílemi žádní nebudou. A nezapomínej: náboženství není tak dobré, jako jeho bůh, ale jen tak, jako ti, kdo ho vyznávají.“
„A tohle nám má pomoct?“ zeptal se Mallory.
„Potěšení, které skýtá hádanka, může být dvojího druhu: buďto z vyřešení, nebo z osvícení pramenícího z pozdního poznání. Hádanky jsou světla svítící v temných koutech, kde se ukrývají tajemství.“
„Tajemství?“
„Všechno je tajemství,“ odpověděl stařec.
„Tak ti děkujeme za všechny ty rady,“ řekl Mallory ironicky. „Odneseme si je s sebou, až odsud budeme odcházet.“
„Ach, však ty se vrátíš, synu Adamův. Vrátíš se sem a vrátíš se tam. Sylvie tě už nemiluje. Je to beznadějný případ.“ A pak: „Tvoje hříchy si tě vždycky najdou.“
Napětí ve vzduchu postupně opadalo, až si uvědomili, že jsou zase sami, což byl divný způsob, jak se na to dívat, s přihlédnutím k tomu, že netušili, odkud k nim neznámý promlouval. Miller se začal pomalu předklánět, až si zabořil obličej do dlaní. „Co to mělo všechno znamenat?“ řekl zničeně. Když mu Mallory neodpověděl, zeptal se znovu: „Co to bylo?“
„Pravděpodobně bude nejlepší o tom teď nemluvit.“ Mallory rozsvítil svoje hodinky. Zelená záře dodala jeho obličeji strašidelnou podobu, jako kdyby mu z pod kůže vystoupila lebka.
„On nás ještě může slyšet?“
„Myslím, že on… a to, co představuje… nás může slyšet pořád.“ Vstal a otřásl se, aby si rozproudil krev v končetinách. „Každou chvíli už by se mělo rozednít.“ Hvízdání už nekroužilo kolem zříceniny; vystřídal ho zpěv ptáků na hradbách. „Chceš to risknout?“
„Asi ano.“
„Tohle ti povím: Žádná odměna věčná nám nevynahradí, že jsme promarnili úsvit.“ Mallory zapraskal klouby.
„Cože?“
„Slova ze staré písně.“
„Máš rád hudbu?“
„To je legrační otázka. To snad každý?“
„Ne, ve skutečnosti ne,“ odpověděl Miller.