Té noci, kdy se změnil svět, dosáhl Guilford Law čtrnácti let.
Byl to předěl historického času, noc, jež oddělila vše, co následovalo, ode všeho, co se odehrálo dosud, ale než k čemukoli takovému došlo, byly to jenom jeho narozeniny. Březnová sobota, studená a hluboká pod bezmračnou oblohou jako zimní rybník. Celé odpoledne si se starším bratrem posílali obruč a přitom do syrového vzduchu vydechovali stužky páry.
Matka k večeři podávala vepřové s fazolemi, Guilfordovo zamilované jídlo. Jídlo se celý den dusilo v troubě a zalilo kuchyň nasládlou vůní zázvoru a melasy, připomínající kadidlo. Dostal i dárek: vázanou nepopsanou knihu, do které si mohl kreslit obrázky. A nový svetr v barvě námořnické modři, už pro dospělé.
Guilford se narodil v roce 1898 - přišel na svět skoro se stoletím. Byl nejmladší ze třech dětí. Více než jeho bratr a více než jeho sestra patřil Guilford do toho, co jeho rodiče nazývali 'novým stoletím'. Nebylo pro něho nové. Žil v něm téměř celý svůj život. Věděl, jak funguje elektřina. Rozuměl dokonce i rádiu. Byl to člověk dvacátého století, v soukromí opovrhující zaprášenou minulostí spojenou s plynovým osvětlením a pachem naftalínu. Při těch nemnoha vzácných příležitostech, kdy měl v kapse peníze, si Guilford kupoval výtisk Moderní elektřiny a četl ho tak dlouho, dokud se stránky nezačaly uvolňovat z vazby.
Rodina žila ve skromném domě v Bostonu. Jeho otec byl tiskařem v centru města. Jeho dědeček, který bydlel v pokoji v horním poschodí vedle schodů na půdu, bojoval v Občanské válce ve 13. Massachussetském pluku. Guilfordova matka vařila, uklízela, vedla účetnictví a pěstovala rajčata a fazole na maličké zahrádce za domem. O jeho bratru každý tvrdil, že z něj jednoho dne vyroste lékař nebo právník. Jeho sestra byla hubená a tichá a četla romány Roberta Chamberse, s čímž otec nesouhlasil.
Když se nebe velmi rozjasnilo, měl už být Guilford v posteli, ale rodiče mu dovolili zůstat vzhůru, díky všeobecně shovívavému rozpoložení nebo prostě proto, že už byl starší. Když bratr volal všechny k oknu, Guilford nechápal, co se děje, a když všichni spěchali kuchyňskými dveřmi ven, dokonce i dědeček, a zůstali upřeně hledět na oblohu, nejdříve si myslel, že jeho rozrušení má něco společného s narozeninami. Věděl, že je to špatné zdůvodnění, ale velmi výstižné. Jeho narozeniny. Pásy duhového světla nad domem. Možná něco hoří, napadlo ho. Něco daleko na moři.
"Je to jako červánky," ozvala se matka tichým, nejistým hlasem.
Byly to červánky, které se třepotaly jako záclona v mírném vánku a vrhaly jemné stíny na bíle lakovaný plot a hnědou zimní zahradu.Obrovská světelná hradba, hned zelená jako sklo láhve, hned modrá jako večerní moře, nevydávala žádný zvuk. Byla tichá jako Halleyova kometa před dvěma lety.
I matka na kometu musela myslet, neboť řekla totéž, co tenkrát: "Vypadá to jako konec světa..."
Proč to řekla? Proč propletla prsty na rukou a zakryla si oči? Guilford, v duchu potěšený, si nemyslel, že je konec světa. Srdce mu tlouklo jako velké hodiny, které odbíjejí tajný čas. Možná něco začíná. Ne konec světa, ale začátek světa nového. Jako přelom století, pomyslel si.
Guilford se neobával toho, co je nové. Obloha ho neděsila.Věřil ve vědu, která (podle časopisu) odkrývá veškeré záhady přírody a nahlodává prastarou nevědomost lidského rodu svými trpělivými a neodbytnými otázkami. Guilford si myslel, že ví, co je věda. Není nic než zvědavost... umírněná pokorou, ukázněná trpělivostí.
Věda znamená dívat se - dívat se zvláštním způsobem. Dívat se obzvlášť pozorně na věci, kterým nerozumíte. Dívat se, řekněme, na hvězdy a nebát se jich, nezbožňovat je, jen klást otázky, nalézt otázku, která otevře dveře k další otázce a otázce za ní.
Guilford beze strachu seděl na drolivém spodním schůdku, zatímco ostatní se vrátili dovnitř, aby debatovali v obývacím pokoji. Na okamžik byl šťastně sám, nový svetr ho hřál, pára z jeho úst stoupala vzhůru do bezdeché záře oblohy.

Později - během měsíců, let, století dozvuků - se načrtlo bezpočet analogií. Potopa, Armagedon, vyhynutí dinosaurů. Ale samotná událost, strašné vědomí o ní a rozšíření tohoto povědomí po tom, co zbylo z lidského světa, postrádaly jakoukoli obdobu či precedent.
Astronom Giovanni Schiaparelli v roce 1877 zmapoval kanály na Marsu.
O několik desítek let později byly jeho mapy okopírovány, zdokonaleny a přijaty jako fakt, dokud lepší čočky neprokázaly, že kanály byly pouhou iluzí, pokud se ovšem sám Mars od té doby nezměnil: a to nebylo tak nepředstavitelné, vezmeme-li v úvahu, co se přihodilo na Zemi. Něco se možná táhlo Sluneční soustavou jako nit zrozená z vydechnutého vzduchu, něco prchavého, avšak nepředstavitelně nezměrného, dotýkalo se to chladných světů vnější Sluneční soustavy, procházelo to skalami, ledem, zamrzlým pláštěm, geologiemi bez života. Měnilo vše, čeho se dotklo. Blížilo se to k Zemi.
Obloha byla plná znamení a předzvěstí. Meteor v Tunguzce v roce 1907.
Halleyova kometa v roce 1910. Někteří, mezi nimi i matka Guilforda Lawa, si mysleli, že je to konec světa. Dokonce i potom.
Nebe té březnové noci bylo nad severovýchodními oblastmi Atlantického oceánu jasnější než při návštěvě komety. Obzor po mnoho hodin zářil modrým a fialovým světlem. To světlo bylo jako hradba, tvrdili svědci. Spadlo ze zenitu. Rozdělilo vodstvo.
Bylo viditelné z Chartúmu (ale na severní obloze) a z Tokia (slabě, na západě).
Tetelivé světlo z Berlína, Paříže, Londýna, všech evropských metropolí uzavřelo celý oblouk nebe. V ulicích se shromáždily stovky tisíc diváků, kteří pod studeným krystalickým výkvětem nemohli usnout. Do New Yorku proudily zprávy až do čtrnácté minuty před půlnocí.
Ve 23:46 východního času transatlantický kabel náhle a nevysvětlitelně utichl.

Bylo to období skvostných lodí: zaoceánských parníků společností Great White Fleet, Cunardovy společnosti a White Star, Teutoniky a Mauretanie , gigantů říše. Byl to také úsvit věku Marconiho bezdrátového spojení. Mlčení transatlantického kabelu bylo možné vysvětlit nekonečným počtem prostých katastrof. Ticho evropských pozemních stanic bylo mnohem zlověstnější. Radisté chrlili zprávy a dotazy přes ledový, lhostejný severní Atlantik.
Neozývalo se žádné nouzové CQD ani nový tísňový signál, SOS, žádné drama potápějící se lodi, avšak některá plavidla záhadně neodpovídala, včetně Olympiku z flotily White Star a Kronprinzzessin Cecilie Hambursko-americké společnosti - vlajkové lodě, kde se před několika okamžiky boháči mnoha národů tlačili u namrzlého zábradlí, aby spatřili fenomén, který vrhal tak křiklavé stíny na tmavou a nehybnou zimní mořskou hladinu.
Okázalá a nevysvětlená nebeská světla před svítáním náhle zhasla, stáhla se z oblohy jako hořící stéblo. Slunce vyšlo na rozbouřeném nebi na většině dráhy Velké kružnice. Moře bylo neklidné, počasí větrné a poryvy větru během dne místy ještě zesílily. Zhruba od patnáctého stupně západní délky a čtyřicátého stupně severní šířky přetrvávalo absolutní a ničím nerušené ticho.

První, kdo překročil hranici toho, co newyorské rádiové služby nazvaly 'Záhadnou hradbou', byl stárnoucí parník Oregon společnosti White Star, který vyplul z New Yorku a mířil do Queenstownu a Liverpoolu.
Jeho americký kapitán Truxton Davies pociťoval naléhavost situace, přestože jí nerozuměl o nic lépe než kdokoliv jiný. V Marconiho systém neměl důvěru. Vlastní vysílačka Oregonu byla značně těžkopádná, měla dosah sotva sto mil. Zprávy se mohly zkomolit - zvěsti o katastrofách bývají často přehnané. V roce 1906 však byl v San Franciscu, prchal po Market Street, zatímco mu plameny olizovaly záda, a proto dobře věděl, co všechno příroda dokáže natropit, když se jí dá příležitost.
Události minulé noci prospal. Jen ať si cestující civí na oblohu a okrádají se o spánek, on má raději domácké pohodlí své palandy. Když ho před svítáním vzbudil nervózní radiotelegrafista, Davies zkontroloval Marconiho signál a pak nařídil hlavnímu strojníkovi, aby přiložil pod kotle, a hlavnímu stevardovi, aby připravil kávu pro všechny, kdo pracují. Jeho obavy byly opatrné a jeho postoj nadále skeptický. Olympik i Kronprinzzessen Cecilie byly jen několik hodin na východ od Oregonu.
Zaznamenají-li autentické CQD, nařídí prvnímu důstojníkovi, aby loď připravil na záchrannou akci. Do té doby tedy... budou ostražití. V průběhu dopoledne kontroloval rádio. Přicházely jen dotazy, doprovázené srdečnými, ale nervózními pozdravy ('DRSB' - dobré ráno, staří braši!
) od skřítkovsky bratrských námořních radistů. Byl čím dál víc znepokojený.
Cestující s kalnýma očima, vzbuzení náhle zuřivějším řevem motorů, naléhali, aby jim podal vysvětlení. Při obědě pověděl ustrašené delegaci z první třídy, že dohání časovou ztrátu způsobenou 'ledovými podmínkami', a požádal je, aby prozatím netelegrafovali, neboť Marconi se opravuje. Jeho stevardi tuto desinformaci předali i druhé a nejlevnější třídě. Davies měl zkušenost, že cestující jsou jako děti, trucovitě domýšliví, ale ochotni přijmout jakékoli vysvětlení vytřepané z rukávu, jen když otupí jejich hlubokou a nevýslovnou hrůzu z moře.

Poryvy větrů a rozbouřený oceán se do poledne uklidnily. Cáry mraků proráželo vlažné slunce.
Hlídka toho odpoledne ohlásila cosi, co vypadalo jako vrak, snad převrácený záchranný člun, plující na severovýchod. Davies zpomalil motory a manévroval blíž. Zrovna chtěl vydat rozkazy, aby se připravily čluny a vytáhly sítě na náklad, ale vtom jeho druhý důstojník spustil dalekohled a řekl: "Myslím, pane, že to nakonec ani nebude vrak."
Přijeli až k tomu.
Nebyl to vrak.
Kapitána Daviese znepokojovalo, že nedokázal říci, co to je.
Pohupovalo se to na zvlněné hladině, líně mrtvé, dlouhé boky se leskly v zimním světle. Nějaká obrovská, nafouklá oliheň či chobotnice? Určitě to byla část něčeho, co kdysi bylo živé, ale nepodobalo se to ničemu, co Davies spatřil během dvaceti sedmi let na moři.
Jeho mladý první důstojník Rafe Buckley pozoroval, jak ta věc narazila do přídě Oregonu a pomalu plula k zádi a přitom se v chladné, klidné vodě otáčela proti směru hodinových ručiček. "Co o tom soudíte, pane?" zeptal se.
"S jistotou vám mohu říci, pane Buckley, že nevím, co si o tom mám myslet."
V první řadě si přál, abych to vůbec nebyl spatřil.
"Vypadá to jako - jako nějaký červ."
Mělo to prstencovité články jako červ. Ale nazvat to červem znamenalo představit si červa dost velkého na to, aby spolkl jeden z komínů Oregonu . Určitě se žádný červ jakživ nemohl pochlubit takovými potrhanými, krajkovitými vějíři - ploutvemi? něčím jako žábra? - které pravidelně vyrůstaly z těla toho živočicha. A ta jeho barva, slizce růžová a olejově modrá, jako palec utopence. A hlava ... lze-li vůbec tuhle bezvýraznou zubatou tlamu bez očí nazvat hlavou.
Když červ narazil do zádě, převalil se na hřbet a ukázal slizké bílé břicho, ohlodané žraloky. Cestující se srotili na promenádní palubě, ale zápach je brzy, až na ty nejotrlejší, zahnal dolů.
Buckley si třel knír. "Co jim proboha povíme?"
Řekni jim, že je to mořská příšera, myslel si Davies. Řekni jim, že je to Kraken. Může to být i pravda . Ale Buckley chtěl seriózní odpověď.
Davies se dlouze zadíval na svého ustaraného prvního důstojníka. "Čím méně toho řekneme, tím lépe," navrhl.
Moře je plné tajemství. Proto je Davies nenáviděl.

Oregon byla první loď, která připlula do Cork Harboru. V chladném východu slunce navigovala bez pomoci pobřežních světel nebo majáků v zálivu.
Kapitán Davies zakotvil notný kus od Great Islandu, kde byly - či měly být - doky a rušný přístav Queenstown.
A tu vyšla najevo ona nepřijatelná skutečnost. Po městě nebylo ani stopy. Přístavu se nedotkla lidská ruka. Tam, kde měly být queenstownské ulice - kde se to mělo hemžit speditéry, nákladními jeřáby, vykladači, irskými vystěhovalci - byl jen panenský les, svažující se ke skalnatému pobřeží.
Bylo to zároveň nevyvratitelné a nemožné. Už při pouhém pomyšlení na to se kapitánovi nevolností točila hlava. Chtěl uvěřit, že je navigátor omylem zavedl do nějaké divoké zátoky, nebo dokonce na špatný kontinent, ale stěží mohl popřít neklamný obrys ostrova anebo pobřeží hrabství Cork, uvíznuté v mracích.
Skutečně to byl Queenstown, přístav Cork a Irsko, až na to, že veškeré stopy lidské civilizace byly zahlazené a zarostlé.
"Ale to přece není možné," řekl Buckleymu. "Nechci zpochybňovat to, co je očividné, ale lodě, které teprve před šesti dny vypluly z Queenstownu, jsou v docích v Halifaxu. Kdyby tady bylo zemětřesení nebo přílivová vlna - kdybychom město našli v troskách - ale tohle!"
Davies strávil noc na můstku s prvním důstojníkem. Cestující, vyburcováni klidem motorů, se znovu začali shlukovat u zábradlí. Zahrnou ho otázkami. Ale s tímhle nic neudělá, kapitán Davies si ani nedokázal představit vysvětlení či útěchu,které by jim mohl nabídnout, dokonce ani žádnou uklidňující lež. Od severovýchodu se zvedl vlhký vítr. Chlad zvědavce brzy zažene dovnitř. Snad by je Davies během večeře mohl začít nějak uklidňovat.
Nějak.
"A zeleň," promluvil, neboť se těm myšlenkám nedokázal vyhnout, ani je neuměl potlačit. "Příliš mnoho zeleně na tuto roční dobu. Jaký plevel vyraší v březnu a pohltí irské město?"
"To není přirozené," zajíkl se Buckley.
Oba muži na sebe pohlédli. Výrok prvního důstojníka byl natolik jasný a upřímný, že se Davies bránil nutkání k smíchu. Podařilo se mu jej zvládnout, alespoň doufal, na uklidňující úsměv. "Zítra možná vyšleme výsadek, aby prozkoumal pobřeží. Do té doby bychom asi neměli spekulovat... protože v tom nejsme žádní přeborníci."
Buckley mu úsměv chabě opětoval. "Připlují další lodě..."
"A pak budeme vědět, že jsme nezešíleli?"
"Tedy, ano, pane. To je jeden způsob, jak se k tomu postavit."
"Do té doby budeme obezřetní. Povězte radistovi, ať si dává pozor na to, co hlásí. Svět se to dozví dostatečně včas."
Chvíli se dívali do chladného šedivého rána. Stevard přinesl kouřící hrnky kávy.
"Pane," odvážil se Buckley, "nemáme dost uhlí na to, abychom se dostali zpět do New Yorku."
"Pak nějaký jiný přístav--"
"Pokud nějaký jiný evropský přístav existuje."
Davies povytáhl obočí. To ho nenapadlo. Přemítal, zda jsou některé myšlenky natolik obrovské, že je lidská lebka jednoduše nepojme.
Pokrčil rameny. "Jsme loď společnosti White Star, pane Buckley. Nenechají nás napospas osudu, ani kdyby museli z Ameriky vyslat uhelnou loď."
"Ano, pane." Buckley, mladý muž, jenž se kdysi dopustil té chyby, že
studoval bohosloví, na kapitána smutně pohlédl. "Je toto zázrak, pane?"
"Spíš tragédie, řekl bych. Alespoň pro Iry."

Rafe Buckley na zázraky věřil. Byl synem metodistického faráře a byl odchován na Mojžíšovi a hořícím křoví, Lazarově vzkříšení, znásobení bochníků a ryb. Přesto nikdy neočekával, že spatří zázrak na vlastní oči. Zázraky ho znervózňovaly stejně jako duchařské historky. Byl raději, když byly jeho zázraky uzavřené v deskách Bible krále Jakuba, jejíž výtisk uchovával (ostudně nepovšimnutý) v kajutě.
Být uvnitř zázraku, nechat se jím obklopit od obzoru k obzoru pro něj znamenalo totéž, jako by se mu země rozevřela po nohama. Nezamhouřil téměř oka. Druhého dne ráno byl v toaletním zrcadle bledý, oči rudé a břitva se mu v ruce třásla. Než na rozkaz kapitána Daviese z výložníku spustil člun a odvezl skupinu nervózních námořníků k oblázkové pláži toho, co dříve bývalo Great Islandem, musel se uklidnit směsí černé kávy a whisky z čutory. Zvedal se vítr, vodní hladina byla rozčeřená a od severu se trhaně blížily dešťové mraky. Mrazivé, nepříjemné počasí.
Kapitán Davies chtěl vědět, zda by bylo reálné v případě nutnosti cestující přepravit na břeh. Buckley o tom pochyboval už od začátku, ale dnes byly jeho pochybnosti větší než kdykoli předtím. Pomohl člun zajistit proti proudu, pak ušel několik kroků směrem k okraji ostrova, nohy měl mokré a svrchník, vlasy i knír mu pokryla sprška slané vody. Za ním se štěrkem plahočilo pět námořníků společnocti White Star s ojíněnými vousy, všichni mlčky. Tohle je asi místo, kde kdysi stával přístav Queenstown. Buckley byl ale neklidný jako Kolumbus či Pizarro, osamocen na novém kontinentě, prales se před ním rýsoval s veškerou svou nezměrností, se všemi návnadami a hrozbami. Ještě než dorazili ke stromům, dal rozkaz k zastavení.
Přibližně stromům. Buckley je nazýval stromy v soukromí svého nitra. Už z můstku Oregonu však bylo zřejmé, že to nejsou stromy, jak si je vždy představoval - byly to obrovské modré nebo rezavé lodyhy, z nichž v hustých keřovitých trsech vyrůstaly jehlice. Některé stromy se v koruně kroutily jako přehnuté kapradiny nebo se rozevíraly do pohárkovitých tvarů či kulatých houbovitých bání jako kupole tureckých mešit. Prostor mezi těmito rostlinami byl těsný a temný jako jezevčí nora a vyplňovala ho hustá mlha. Vzduch voní po borovicích, pomyslel se Buckley, ale s nějakou divnou příměsí, hořkou a zvláštní, jako mentol a kafr.
Takto les nemá vypadat ani vonět, a co je horšího, les by neměl vydávat takové zvuky. Z lesa, říkal si, ze správného zimního lesa za větrného dne - lesa jeho dětství v Mainu - by se měly ozývat praskající větve, šepot deště na listech, nebo nějaký jiný domácký zvuk. Tak tomu však nebylo. Tyhle stromy musí být duté, přemítal Buckley - kmeny spadlé na břehu jsou nejspíš prázdné jako stébla slámy - protože vítr na nich vyluzuje dlouhé, hluboké, melancholické tóny. A trsy jehlic slabě chrastí. Jako dřevěné zvonky. Jako kosti.
Kvůli tomu zvuku, víc než kvůli čemukoli jinému, se chtěl obrátit a jít zpět. Měl však rozkazy. Dodal si odvahy a vedl svou výpravu několik kroků dál po oblázcích k hranici nepřátelského lesa, pak zamířil mezi žluté rákosí, vyrůstající z tvrdé černé půdy až do výšky kolen. Měl pocit, že by měl do země zarazit vlajku - ale čí? Americkou ne, a pravděpodobně ani britskou. Možná vlajku s hvězdou a kruhem linek White Star. Zabíráme tyto země ve jménu Boha a J. Pierponta Morgana.
"Pozor na nohy, pane," varoval ho námořník za ním.
Buckley prudce sklonil hlavu a zahlédl, jak cosi prchá pryč od jeho boty.
Bylo to bledé, s několika nohama a dlouhé téměř jako lopata na uhlí. S pisklavým zavřeštěním, z něhož se Buckleymu úlekem rozbušilo srdce, to zmizelo v rákosí.
"Pane Bože!" vykřikl. "Už toho mám dost! Byl bych blázen, kdybych tady vysadil cestující. Povím kapitánovi Daviesovi--"
Ale námořník jen tiše zíral.
Buckley znovu váhavě pohlédl na zem.
Byl tam další z těch tvorů. Jako stonožka, pomyslel si, ale vypasená jak anakonda, odporně žlutá stejně jako rákosí. Asi kamufláž. To je v přírodě běžné. Bylo to děsivým způsobem zajímavé. Ustoupil o půl kroku dozadu a čekal, že tu potvoru vyplaší.
Vyplašil, ale ne tak, jak předpokládal. Pohnulo se to k němu , šíleně rychle, a jedním prudkým točivým pohybem se mu to ovinulo okolo pravé nohy jako vystřelená pružina. Buckley ucítil nával horkosti a tlaku, to jak mu to stvoření hrotem čumáku ve tvaru dýky protrhlo kalhoty a vzápětí kůži nad kolenem.
Kouslo ho to!
Křičel a kopal. Potřeboval nějaký nástroj, hůl či nůž, kterým by to zvíře od sebe odtrhl, ale po ruce neměl nic než křehké, neužitečné rákosí. Zvíře se zničehonic odvinulo - jako by ucítilo něco nepříjemného, pomyslel si Buckley - a zmizelo v podrostu.
Buckley se uklidnil a otočil se k vyděšeným námořníkům. Noha ho příliš nebolela. Několikrát se zhluboka, z plných plic nadechl. Zamýšlel říci něco uklidňujícího, aby muži nebyli vystrašení. Než však stačil najít správná slova, omdlel.
Muži ho odtáhli zpět do člunu a pluli k Oregonu . Dávali si pozor, aby se nedotýkali jeho nohy, která už začala otékat.

Toho odpoledne se pět pasažérů druhé třídy na můstku bouřlivě domáhalo, aby jim bylo umožněno opustit loď. Byli Irové a Cork Harbor poznali i ve změněné podobě. Měli ve vnitrozemí rodiny a chtěli pátrat po těch, kdo přežili.
Kapitán Davies vyslechl hlášení výsadku. Pochyboval, že se tito muži dostanou dále než několik kroků do vnitrozemí, než je strach a pověrčivost - pokud ne divočina sama - zaženou zpět. Znejistil je dlouhým pohledem a přesvědčil je, aby se vrátili do podpalubí. Ta věc však byla na spadnutí a znepokojovala ho. Rozdal svým hlavním důstojníkům pistole a zeptal se telegrafisty, za jak dlouho mohou spatřit další loď.
"Už brzy, pane. Méně než hodinu od nás je nákladní loď Canadian Pacific."
"Výborně. Můžete jim říci, že čekáme... a nějak je varujte, na co se mají připravit."
"Ano, pane. Ale--"
"Ale co?"
"Nevím, jak to mám říct, pane. Je to tak divné."
Davies radistovi položil ruku na rameno. "Nikdo to nechápe. Sám napíšu zprávu."

Rafe Buckley měl horečku, ale do večeře mu noha otok na noze splaskl, byl schopen chůze a trval na tom, že přijme pozvání kapitána Daviese, aby s ním povečeřel u kapitánova stolu.
Buckley jedl velmi málo, silně se potil a k Daviesovu zklamání toho moc nenamluvil. Davies chtěl slyšet o tom, co již lodní důstojníci nazývali 'Novým světem'. Buckley nejen vstoupil na cizí půdu, ale zakusil též její divočinu.
Avšak Buckley ani nedojedl rostbíf, nejistě vstal a vzdálil se na ošetřovnu, kde ke kapitánově úžasu v půl jedné ráno náhle zemřel. Poškození jater, domníval se lodní lékař. Asi nějaký nový toxin. Dokud nebude provedena pitva, dá se to těžko určit.
Je to jako sen, pomyslel si Davies, divný a strašný sen. Lodím, které připlouvaly do Queenstownu, Liverpoolu a francouzských přístavů, kabeloval zprávu o úmrtí a varování, aby nevstupovali na pevninu alespoň bez bot sahajících až k pasu a nějaké zbraně.
White Star vyslala z Halifaxu a New Yorku uhelné parníky a zásobovací lodě, neboť z kabelů a poplašných zpráv se začínala vynořovat naprostá nesmírnost toho, co se událo. Nezmizel pouze Queenstown. Nebylo už Irsko, ani Anglie, ani Francie, ani Německo či Itálie... nic než divočina severně od Káhiry a na západ přinejmenším k ruským stepím, jako by planetu někdo rozkrojil a do rány narouboval cizí organismus.
Davies napsal kabelogram Buckleyho otci do Mainu. Strašný úkol, říkal si, ale zdaleka nezůstane u jednoho zármutku. Zanedlouho, pomyslel si, bude truchlit celý svět.

1912: SRPEN

Později, v těžkých dobách, kdy dramaticky vzrostly počty chudých a lidí bez domova, kdy se prudce zvýšila cena uhlí a ropy, kdy ve státě docházelo k bitkám o chléb a Guilfordova matka a sestra se vystěhovaly z města a bydlely (kdo mohl říci, na jak dlouho?) u tety v Minesotě - Guilford otce často doprovázel do tiskárny.
Nemohl zůstat sám doma, školu zavřeli během generální stávky a jeho otec si nemohl dovolit ženu, která by se o něj starala. A tak Guilford chodil s otcem do práce a učil se základům přípravy štočků a litografie a v dlouhých intervalech mezi zakázkami si znovu pročítal časopisy o rádiu a přemítal, zda budou velkolepé bezdrátové projekty, které autoři předpovídali, někdy překonány - zda Amerika někdy vyrobí další DeForrestovu trubici, anebo jestli velký věk vynálezů již skončil.
Často poslouchal, když se otec bavil se dvěma zbylými zaměstnanci dílny, francouzsko-kanadským rytcem Ouillettem a tvrdohlavým ruským Židem Kominským. Jejich hovor býval napjatý a často bezútěšný. Mluvili spolu, jako by Guilford nebyl v místnosti.
Bavili se o krachu na burze a uhelné stávce, o dělnických brigádách a potravinové krizi, o rostoucích cenách téměř všeho zboží. Hovořili o Novém světě, o nové Evropě, drsné divočině, jež nahradila podstatnou část mapy.
Mluvili o prezidentu Taftovi a o vzpouře v Kongresu. Diskutovali o lordu Kitchenerovi, vládnoucímu z Ottawy nad zbytky Britské říše, o soupeřících papežencích a koloniálních válkách pustošících bohatství Španělska, Německa a Portugalska.
A občas došlo na náboženství. Guilfordův otec byl narozením episkopalista a sňatkem unitarián - jinými slovy, nezastával nijak mimořádně dogmatické názory. Katolík Ouillette přeměnu Evropy nazýval 'patentovaným zázrakem'. Kominského tyto debaty zneklidňovaly, avšak otevřeně uznával, že nový svět musí být činem božím: co jiného by to mohlo být?
Guilford je nikdy nepřerušoval a zdržel se připomínek. Nečekalo se od něj, že přednese svůj názor, ani že vůbec nějaký má. V hloubi duše se domníval, že všechny ty řeči o zázracích jsou scestné. Samozřejmě, přeměna Evropy byla zázrak téměř podle každého výkladu - nečekaný, nevysvětlený a zjevně za hranicemi přírodních zákonů.
Ale byl to skutečně zázrak?
Tento zázrak, uvažoval Guilford, nenese žádný podpis. Bůh jej neohlásil z nebes. Prostě se stal. Byla to událost zvěstovaná zvláštními světly a provázená divným počasím (dočetl se o tornádech v Chartúmu) a geologickými poruchami (ničivá zemětřesení v Japonsku, zprávy o ještě horších událostech v Mandžusku).
Na zázrak to mělo příliš mnoho vedlejších účinků, přemítal Guilford...
nebylo to tak jasné a kategorické jako správný zázrak. Když ale jeho otec vznesl některé námitky tohoto druhu, Kominskij pohrdavě odpověděl: "Potopa, to taky nebyl uspořádaný čin. Zničení Sodomy. Lotova žena. Solný sloup: je tohle logické ?"
Možná ne.
Guilford přešel ke globu, který měl otec na stole. První nejisté novinové kresby přes staré mapy načmáraly prstenec nebo smyčku. Tato smyčka rozpůlila Island, uzavřela jižní cíp Španělska a půlměsíc Severní Afriky, protnula Svatou zemi a zatočila se v nejistém oblouku přes ruské stepi a přes polární kruh. Guilford přitiskl dlaň na Evropu a překryl zastaralé názvy. Neznámá země , pomyslel si. Hearstovy noviny v reakci na celonárodní náboženské obrození někdy nový světadíl žertem nazývaly 'Darwinie', čímž mínily, že zázrak zdiskreditoval přírodní historii.
Ale nebyla to pravda. O tom byl Guilford pevně přesvědčen, ačkoli se to neodvážil vyslovit nahlas. Ne zázrak, říkal si, ale záhada .
Nevysvětlitelná, avšak možná ne nevysvětlitelná ze své podstaty.
Celá ta zemská masa, hlubiny oceánu, hory, ledové pustiny, vše se proměnilo přes noc... Děsivé, přemítal Guilford, a o to děsivější, vezmeme-li v úvahu neznámé oblasti, které překryl dlaní. V člověku to vzbuzuje pocit křehkosti.
Záhada. Čekala na otázku, jako všechny záhady. Na několik otázek. Na otázky jako klíče zápolící s tvrdošíjným zámkem.
Zavřel oči a zvedl ruku. Představil si vymazaný terén, legendy přepsané neznámým jazykem.
Záhady, které se nedají vypočítat.
Ale jak chcete klást otázky kontinentu?