"Vylil jsi mi pivo," řekl Gorek Gurnisson.
Kdyby ten chlapík, který Gotrekovi převrhl džbánek, měl všech pět pohromadě, určitě by ho výhružný tón trpaslíkova chraplavého hlasu okamžitě zastrašil. Ale žoldnéř byl opilý, za zády měl půl tuctu nebezpečně vypadajících kumpánů a snažil se udělat dojem na chichotající se hospodské děvče. Nehodlal se zaleknout někoho, kdo mu sahal sotva do pasu, i když vypadal na siláka.
"Ano? A co s tím budeš dělat, skrčku?" ušklíbl se žoldnéř.
Trpaslík se chvíli díval na zvětšující se louži piva se směsicí lítosti a rozmrzelosti ve tváři. Pak si otočil židli čelem k žoldnéři a rukou si pročísl obrovský hřeben červených vlasů trčící z holé, tetované hlavy.
Zlatý řetěz zavěšený mezi jeho nosem a uchem zazvonil. Pomalu, s rozmyslem a pečlivostí opilého člověka, si zamnul pásku přes levé oko, sepjal ruce, lupnul klouby, a pak náhle vymrštil pravou ruku.
Nebyla to nejlepší rána, jakou jej kdy Felix viděl zasadit. Vlastně byla nemotorná a nepromyšlená. Nicméně trolobijce měl pěst jako kladivo a paži silnou jako kmen stromu. Všemu, co zasáhla, způsobila bolest. Ozvalo se nepříjemné křupnutí lámaného nosu. Žoldnéř odletěl zpátky ke svému stolu. Zůstal ležet v bezvědomí na pilinami pokryté podlaze. Z jeho nosních dírek se řinula krev.
Když se to tak vezme, splnila rána svůj účel, proběhlo alkoholovým oparem uvnitř Felixovy hlavy. Na to, kolik Gotrek vypil piva, byla vlastně docela dobrá.
"Ještě někdo má zájem okusit moji pěst?" zeptal se Gotrek a přejel zlým pohledem půltuctu žoldnéřových kumpánů. "Nebo jste všichni tak změkčilí, jak vypadáte?"
Vojáci odstrčili hospodská děvčata z kolen a začali se zvedat od stolů vylévaje přitom napěněné pivo na stůl. Trolobijce na nic nečekal, přikrčil se a skočil. Popadl nejbližšího vojáka za krk, přitáhl si jeho hlavu blíž a srazil ji se svou. Muž se svalil, jako poražený býk.
Felix si pro zbystření smyslů ještě jednou lokl kyselého Tileanského vína. Od střízlivosti jej dělilo už několik pohárů, ale co. Cesta sem, do Guntersbadu, byla dlouhá a náročná. Od chvíle, kdy Gotrek dostal dopis, který je volal sem, do této hospody, šli bez zastávky. Felix uvažoval, má-li ještě jednou prohledat Gotrekův vak, ale už věděl, že by to byla zbytečná námaha. Zpráva byla napsaná zvláštním runovým písmem, které trpaslíci rádi používali. Na poměry Říše byl Felix vzdělaný muž, ale tento jazyk číst nedokázal. Rozmrzelý vlastní nevědomostí si Felix natáhl dlouhé nohy, zívl a opět zaměřil pozornost na rvačku.
Schylovalo se k ní celou noc. Místní rváči z nich od chvíle, kdy do hospody U psa a osla vešli, nespustili oči. Nejdříve měli zlomyslné připomínky k trpaslíkovu vzhledu. Gotrek jim tentokrát nevěnoval nejmenší pozornost, což bylo velmi neobvyklé. Většinou byl nedůtklivý, jako chudý hrabě z Tileanu a výbušný jako rosomák s bolavým zubem. Ale od chvíle, kdy dostal zprávu, se stáhl do sebe a nezajímalo jej nic jiného. Celý večer jen sledoval dveře, jako by někoho čekal.
Vyhlídka na rvačku vzbuzovala ve Felixovi nejprve obavy, ale několik pohárů Tileanského červeného jej postupně uklidnilo. Pochyboval, že by někdo byl dost hloupý na to, aby si začínal s trolobijcem. Nepočítal s tím, že místní lidé budou tak nevědomí. Koneckonců, bylo to jen malé městečko u cesty na Talabheim. Jak by mohli vědět, kdo je Gotrek?
Ani Felix, který studoval na Altdorfské universitě, o trpasličím Kultu zabíječů nikdy neslyšel až do chvíle, kdy jej Gotrek vytáhl zpod kopyt elitní císařské jízdy. Stalo se to už dávno, v době, kdy v Altdorfu zuřily nepokoje kvůli dani z oken. Během šílené pitky, která následovala, se dozvěděl, že se Gotrek přísahou zavázal hledat smrt v boji s nejstrašnějšími netvory, aby odčinil jakýsi zločin. Trolobijcův příběh na něj udělal takový dojem - a po pravdě řečeno, byl tak opilý - že přísahal, že bude trpaslíka doprovázet a v eposu zvěční jeho hrdinskou smrt.
Skutečnost, že Gotrek svou smrt, navzdory jistému úsilí, dosud nenalezl, Felixův obdiv k jeho houževnatosti ani trochu nezmenšila.
Gotrekova pěst se zabořila do břicha dalšího muže. Ten se zkroutil a lapal po dechu. Gotrek jej chytil za vlasy a hrubě mu narazil čelist na roh stolu. Pak si všiml, že se voják stále trochu hýbe a ještě několikrát mu třískl hlavou o roh, dokud nezůstal ležet v kaluži krve, plivanců, piva a vylámaných zubů, podivně uvolněný, jako by odpočíval.
Dva statní vojáci se vrhli kupředu a popadli trolobijce každý za jednu ruku. Gotrek se napjal v odporu, zařval a odmrštil jednoho z nich na podlahu. Sotva dopadl, zabořil mu trolobijce do slabin svou těžkou botu. Hospodu naplnilo vysoké zakvílení. Felix sebou trhl.
Gotrek přenesl svou pozornost na druhého vojáka a pustil se do něj. Jeho ohromná síla se navzdory skutečnosti, že byl o dvě hlavy menší, začala pomalu prosazovat. Přitlačil vojáka k zemi, obkročmo mu zasedl hrudník a rozvážně, metodicky mu zasazoval údery do hlavy, dokud neztratil vědomí. Poslední voják se hnal ke dveřím, ale cestou se srazil s dalším trpaslíkem Ten ustoupil o krok dozadu a skolil jej jednou dobře mířenou ranou.
Felix zamrkal, přesvědčený, že má halucinace. Nebylo příliš pravděpodobné, že by se v těchto končinách mohl vyskytovat ještě nějaký trolobijce. Ale i Gotrek teď hleděl na cizince. Příchozí byl dokonce ještě větší a svalnatější než Gotrek. Měl oholenou hlavu a nakrátko ostříhané vousy. Hřeben neměl, spíš to vypadalo, jako by mu někdo do lebky natloukl pestrobarevné hřebíky. Nos měl tolikrát zpřerážený, že postrádal jakýkoliv tvar. Jeho pravé ucho vypadalo jako karfiol a po levém zbyla jen díra v hlavě. V nose se mu blyštěl zlatý kruh. Ta místa na těle, která nebyla zbrázděna jizvami, pokrývalo tetování. V jedné ruce držel obrovské kladivo a za opaskem měl zastrčenou sekeru s krátkou rukojetí a širokým ostřím.
Za ním stál další trpaslík, menší, tlustější a celkově kultivovanějšího vzezření. Sahal Felixovi zhruba do pasu, ale byl velice podsaditý. Upravený plnovous mu sahal skoro až na zem. Jeho velké soví oči mrkaly na svět zpoza tlustých brýlí. V rukou zamazaných inkoustem držel knihu v bronzových deskách.
"Tohle musí být Snorri Nosohryz!" zařval Gotrek a v ošklivém úsměvu odhaloval chybějící zuby. "Už jsme se dlouho neviděli! Co tady děláš?"
"Snorri je tu ze stejného důvodu, jako ty, Gotreku Gurnissone. Snorri dostal od starého Boreka Učeného vzkaz, že má přijít k Opuštěné věži."
"Nesnaž se mě oblafnout, Snorri. Vím, že neumíš číst. Všechny slova ti vypadaly z hlavy, když ti tam natloukali tyhle hřebíky."
"Hogan Dlouhovous to Snorrimu přeložil," bránil se Snorri a tvářil se tak rozpačitě, jak jen to bylo u takového nemotorného trolobijce možné. Rozhlédl se kolem, očividně ve snaze změnit téma.
"Snorri má dojem, že propásnul pěknou rvačku," povzdechl si trpaslík a prohlížel si dějiště strašlivého masakru stejně toužebně a lítostivě, jako předtím Gotrek rozlité pivo. "Snorri si teda asi dá pivo. Snorri má trochu žízeň!"
"Deset piv pro Snorriho Nosohryze!" zařval Gotrek. "A mě taky. Snorri nerad pije sám."
Místnost naplnilo vyděšené ticho. Ostatní zákazníci hleděli hned na masakr a hned zas na dva trpaslíky, jako by byli soudky se střelným prachem a hořící rozbuškou. Pomalu, po jednom nebo po dvou se zvedali a odcházeli, až v hospodě zůstal jen Gotrek, Felix, Snorri a ten vousatý trpaslík.
"Nejdřív o deset?" zeptal se Snorri, mnul si přitom oko a potměšile se díval na Gotreka.
"Nejdřív o deset," souhlasil Gotrek.
Vousatý trpaslík se dokolébal k nim a po trpasličím způsobu se zdvořile uklonil zdvihaje svůj vous, aby se nevláčel po zemi: "Varek Varigsson, k vašim službám," řekl mírným, příjemným hlasem. "Vidím, že jste dostal zprávu od mého strýce."
Snorri a Gotrek na něj chvíli zírali, užaslí nad jeho zdvořilostí, a potom vyprskli smíchy. Varek zrudl rozpaky.
"Tomuhle mládenci radši taky přineste pivo!" zahulákal Gotrek. "Vypadá, že by potřeboval trochu uvolnit. Teď ustup, mladíku, musíme tu se Snorrim urovnat sázku.
Hospodský se podlézavě usmál. Ve tváři se mu mihlo ulehčení. Zdálo se, že mu trpaslíci udělají nakonec větší tržbu, než zákazníci, které vyhnali.

Hospodský vyrovnal piva na nízký pult. Deset před Gotreka, deset před Snorriho. Trpaslíci si je změřili, jako by odhadovali soupeře před zápasem. Snorri pohlédl na Gotreka, a zpátky na pivo. Rychle se vrhl k pultu. Popadl džbánek, zdvihl ho ke rtům, zaklonil hlavu a polkl. Gotrek vyrazil o zlomek později. O vteřinu později přiložil nádobu k ústům. Nastalo dlouhé ticho, rušené jen polykáním. Pak Snorri bouchl džbánkem o stůl o zlomek vteřiny dříve, než Gotrek. Felix zíral jako u vyjevení. Obě nádoby byly vypité do dna.
"První je nejlehčí," řekl Gotrek. Snorri popadl další dva džbánky a výkon zopakoval. Stejně tak i Gotrek. Každou rukou uchvátil jeden džbánek, vypil jeden a pak druhý. Tentokrát byl rychlejší Gotrek. Felix byl ohromen, zvlášť při pomyšlení na množství piva, které Gotrek vypil ještě před Snorriho příchodem. Zdálo se, že trpaslíci provádějí dobře nacvičený rituál. Felix uvažoval, zda skutečně hodlali to pivo vypít všechno.
"Stydím se, že mě někdo vidí, jak s tebou piju, Snorri. Elfí holka by za tuhle dobu dokázala vypít tři," poznamenal Gotrek.
Snorri na něj vrhl znechucený pohled, natáhl se pro další pivo a obrátil ho do sebe tak rychle, že mu z pusy vytryskla pěna a stékala dolů po vousech. Utřel si ústa tetovaným předloktím. Tentokrát byl rychlejší.
"Aspoň jsem se trefil do pusy," utrousil Gotrek a kýval hlavou, až zlatý řetěz zvonil.
"Budeme žvanit, nebo pít?" rýpl si Snorri.
Pět, šest, sedm piv šlo po sobě v rychlém sledu. Gotrek vzhlédl ke stropu, mlaskl a vypustil mohutné, zvučné říhnutí. Snorri jej hbitě napodobil.
Felix si vyměnil pohled s Varekem. Vzdělaný mladý trpaslík pokrčil rameny. Během jedné nebo dvou minut do sebe trolobijce obrátil víc piv, než by Felix vypil za celou noc. Gotrek už měl poněkud skelný pohled, ale to jediné také naznačovalo, kolik alkoholu vypil. Snorri nevypadal ani o trochu hůř, ale také předtím celý večer nepil.
Gotrek se natáhl pro číslo osm a obrátil je dnem vzhůru, ale tou dobou byl Snorri už v polovině devítky. Když pokládal džbánek, prohlásil: "Vypadá to, že mi zaplatíš pivo."
Gotrek neodpověděl. Najednou zdvihl dvě nádoby, každou v jedné ruce, zaklonil hlavu, otevřel ústa a lil. Neozvalo se jediné polknutí. Nepolykal, nechal pivo protékat rovnou do žaludku. Snorri byl tím výkonem tak ohromen, že zapomněl pít, dokud Gotrek neskončil.
Gotrek stál, i když trochu vrávoravě. Pak si říhl, škytl a posadil se.
"V den, kdy mě ty přepiješ, Snorri Nosohryze, zamrzne peklo."
"To bude den, kdy zaplatíš, cos vypil, Gotreku Gurnissone," odvětil Snorri a sedl si vedle něj.
"Tak, to by bylo pro začátek," pokračoval. "A teď se pořádně napijem. Zdá se mi, že Snorri má co dohánět."

"Je tenhle tabák, co máš, pravý Konec světa, Snorri?" zeptal se Gotrek a hladově šilhal po hmotě, kterou si Snorri cpal do dýmky.
"Ále, to je starý Plesnivý listí. Snorri ho nasbíral v horách cestou sem."
"Dej mi trochu."
Snorri hodil váček Gotrekovi, který si vyndal dýmku a začal si ji nacpávat.
Přitom se svým jediným zdravým okem podíval na mladého trpasličího učence.
"Tak, mladíku," zabručel. "Co je ten velký úkol, který mi tvůj strýc Borek slíbil? A proč je tu starouš Snorri?"
Felix se se zájmem naklonil dopředu. Jeho samotného to zajímalo. Výzva, která dokázala vzrušit i mlčenlivého a věčně nevrlého trolobijce, v něm vzbudila zvědavost. Varek vrhl na Felixe varovný pohled. Gotrek potřásl hlavou a lokl si piva. Naklonil se dopředu, strčil do ohně třísku a připálil si s ní dýmku. Když už pěkně bafala, opřel se o opěradlo židle a vážně promluvil: "Cokoliv chceš říct mě, můžeš klidně říkat před ním. Je přítel trpaslíků a Strážce přísahy."
Snorri vzhlédl k Felixovi. V jeho tupých, zvířecích očích se objevilo překvapení a něco jako úcta. Varek se s úsměvem prozrazujícím zdvořilý zájem otočil k Felixovi a ještě jednou se uklonil, divže nevypadl ze židle.
"Jsem si jist, že máte, co vyprávět," řekl. "Velmi rád bych si váš příběh poslechl."
"Nesnaž se to zamluvit," řekl Gotrek. "Jaký je ten úkol, který nám slíbil tvůj příbuzný? Jeho dopis mě odvlekl přes půlku Císařství a chci o tom vědět víc."
"Nesnažil jsem se nic zamluvit, Herr Gurnisson. Jen jsem chtěl získat informace pro svou knihu."
"Na to bude dost času po tom. Teď mluv!"
Varek si povzdechl, opřel se a spojil ruce nad úctyhodným břichem. "Mnoho vám toho říci nemohu. Všechny údaje má strýc a podělí se o ně s vámi, až on sám bude chtít - a nakolik bude chtít. Jediné, co vám mohu říci je, že se nejspíš jedná o nejskvělejší výpravu od dob Sigmara Kladivonoše - a že se týká Karag Dumu."
"Ztracené trpasličí říše severu!" zaburácel opile Gotrek a náhle zmlkl.
Rozhlédl se kolem, jako by se bál špehů.
"Ano, té!"
"Takže tvůj strýc našel cestu! Myslel jsem si, že je blázen, když říkal, že ji najde." Felix nikdy předtím v trpaslíkově hlase neslyšel tak vzrušený podtón. Bylo to nakažlivé. Gotrek se na Felixe významně podíval.
Do hovoru se vložil Snorri. "Klidně Snorrimu nadávejte do hlupáků, ale i on ví, že Karag Dum zmizel v pustinách Chaosu." Pohlédl přímo na Gotreka a zachvěl se: "Vzpomeňte si přece!"
"Ať je tomu, jak chce, můj strýc přišel na to, jak se tam dostat."
Felix se náhle zachvěl. Najít místo, je jedna věc. Znát způsob, jak se tam dostat, je něco jiného. Znamenalo to, že nyní nejde o fascinující teoretické úvahy, ale o možnou cestu. Okamžitě se ho zmocnila sklíčenost a pocit, že ví, kam to všechno povede, a že na tom nechce mít žádný podíl.
"Přes pustiny není cesta" řekl Gotrek. V jeho hlase bylo něco víc, než jen opatrnost. "Byl jsem tam. Snorri také. I tvůj strýc. Je bláznovství pokoušet se je přejít. Na toho, kdo se tam vydá, čeká šílenství a mutace.
V tom prokletém místě se světa dotklo peklo."
Felix pohlédl na Gotreka s novým respektem. Jen málokdo se vydal tak daleko a vrátil se, aby o tom vyprávěl. Pro něj, stejně jako pro všechny obyvatele Císařství, znamenaly pustiny Chaosu jen hrůzostrašné zvěsti o pekelné zemi daleko na severu, odkud se vylévaly armády čtyř Ničivých sil, aby loupily, plenily a zabíjely. Trpaslík se před ním nikdy nezmínil, že by tam byl, ale o trolobijcových minulých dobrodružstvích toho Felix vůbec mnoho nevěděl.
Gotrek o minulosti nemluvil. Zdálo se, že se za ni stydí. Strach, který se jasně zračil v trpaslíkově chování, ještě umocňoval skličující dojem toho místa. Felix věděl, že existuje velmi málo věcí, které trolobijci dokáží nahnat strach a těch je tedy rozhodně proč se bát.
"Nicméně mám za to, že právě tam se strýc hodlá vydat a chce, abys ty šel s ním. Potřebuje tvou sekeru."
Gotrek se na dlouho odmlčel. Pak řekl: "Rozhodně je to úkol hodný trolobjice."
Mě to připadá jako úplné šílenství, pomyslel si Felix. Nějak se ale ovládl a nechal si to pro sebe.
"Snorri si to myslí taky."
Pak je Snorri ještě větší trouba, než vypadá, řekl si Felixe, málem nahlas.
"Doprovodíte mě tedy k Opuštěné věži?" otázal se Varek.
"S vyhlídkou na takový úkol tě budu následovat až k branám pekla, odpověděl Gotrek.
Skvělé, protože zřemě přesně tam půjdeš, pomyslel si Felix a potřásl hlavou. Trpaslíkovo šílenství se jej začalo zmocňovat také. Skutečně bral všechny ty řeči o cestě do pustin Chaosu vážně? Jistě, tohle byly jen hospodské bláboly a šílenství do rána opadne...
"Výborně," řekl Varek. "Věděl jsem, že půjdeš."