Ta pevnost je člověk, pomyslela si Genevieve. Věže a hradby, chodby a místnosti, celý skalní útes, z něhož byly vytesány vnitřnosti Drachenfelsu; byly to tepny a orgány Velkého čaroděje, jeho krev a kosti. Oswaldova skupinka by mohla pronikat Drachenfelsovým tělem jako nůž, zaútočit na jeho srdce. Nebo by mohli být kousky jídla, které mu kloužou dolů jícnem. Nebylo to uklidňující pomyšlení?
I Erzbet měla pochybnosti, když následovali Oswalda. Mluvila sama se sebou, recitovala jména svých mrtvých. Chodby tu byly širší a ověšené tapiseriemi. Jedna zobrazovala Velkého čaroděje při hře. Bylo tu použito hodně červeného vlákna. Dokonce i Veidt zbledl, když viděl, co je tu zobrazeno.
Oswald se podíval na středové části zavěšených tapiserií a tasil meč. Celé zaprášené tapiserie dopadly na zem, kde ležely jako svlečená kůže bahenního červa. Menesh se jich dotkl pochodní. Okamžitě je zachvátil oheň. Další tapiserie, skupinový portrét jistých strašlivých bohů, vzplála také.
"Velmi chytré, ty prťavý tupče," odplivl si Veidt. "Teď podpálíš nás, ne? To bude změna proti tradičnímu trpasličímu noži potichu do zad."
Trpaslík vytáhl nůž a pozvedl jej. Veidt vytáhl šipkovou pistoli. Všude kolem praskal oheň.
"Tak zrádce, co? Jako ten mrtvý proklatec Ueli?"
"Ty budeš mrtvý proklatec, mrchožroute!"
Menesh bodl vzhůru, ale Veidt mu ustoupil z cesty. Plameny se odrážely v tmavých očích lovce odměn. Pozorně zacílil.
"Dost!" vykřikl Oswald. "Nedošli jsme tak daleko, abychom se teď pohádali."
"Veidt až moc halasně vykřikuje 'zrádce'," řekl Rudi trpce. "Nevěřím nikomu, kdo se dá tak snadno koupit."
Lupič zvedl meč a Veidt se znovu otočil.
"Kázání od bandity, to je dost--"
"Raději bandita, než obchodník s mrtvolami!"
"Tvoje mrtvola stěží stojí za sedmdesát pět zlatých korun, které za ni Císařství nabídlo."
Hlaveň pistole se pozvedla. Meč se chvěl ve vzduchu.
"Zabij ho a bude to," řekl Menesh.
To se podobalo Veidtovi i horkokrevnému Rudimu. Ale Menesh byl až dosud zticha a Veidtovy posměšky odrážel s humorem. Něco na ně působilo. Něco nepřirozeného. Genevieve vrávorala vpřed, jak jí na zádech přistálo něco těžkého a tisklo jí obličej k zemi.
"Ha! Mrtvá děvko!"
Erzbet jí hodila smyčku kolem krku a zatáhla. Dostala ji díky překvapení. Genevieve se musela snažit opřít ruce o dláždění, aby získala páku a mohla se proti Erzbet zvednout. Drát se stáhl. Vražedkyně znala svou práci; uříznutí hlavy by Genevieve spolehlivě zabilo. Nesmrtelnost je tak křehká - uříznutí hlavy, hloh, stříbro, moc slunce...
Genevieve konečně dostala ruku pod sebe, přitiskla dlaň na dlažbu a zvedla se. Erzbet se na ní snažila sedět jako na nezkroceném poníkovi a koleny ji kopala do žeber. Genevieve napjala krční svaly a zadržela dech.
Slyšela, jak drát praskl a cítila, že Erzbet spadla. Vstala a udeřila. Druhá žena dostala tvrdý úder a svalila se na zem. Odkutálela se po podlaze, ale když zase vstala, v ruce měla nůž. Leskl se stříbrně jako Ueliho nůž?
"Mrtví mohou zemřít, ty pijavice!"
Genevieve pocítila nutkání zabíjet. Zabij tu odpornou živou couru! Zabij všechen ten lidský teplokrevný hmyz! Zabij, zabij, ZABIJ!
"Bojujte s tím," vykřikl Oswald. "Útočí na nás, je to magie!"
Genevieve se obrátila k princi. Syn šlechtické děvky! Parchant otupělý bohatstvím, prznitel vlastních sester! Utápí se v parfému, aby zakryl smrad vlastního svinstva!
Oswald ji držel za ramena a třásl s ní.
Krev! Královská krev! Hustá, kořeněná, na jazyku horká, mladistvě nadšená krev!
Na hrdle mu pulsovala tepna. Vzala jej silnýma rukama za zápěstí, aby cítila tep. Slyšela, jak mu stejnoměrně bije srdce jako buben, dívala se na něj jako student anatomie na rozpitvanou mrtvolu. Tepny a žíly vedly skrz svaly a přes kosti. Krev na ni volala.
Jak je to dlouho, co se naposled nasytila? Pořádně?
Oswald se jí vytrhl a dal jí facku.
Ocitla se v temnotě, v níž viděla jen jeho jasné oči. Políbil ji na tvář a ustoupil. Žízeň mohla počkat.
Oswald chodil od jednoho k druhému a uklidňoval je. Erzbet byla poslední.
Vmáčkla se do rohu chodby a odmítla odtud vylézt. Mávala kolem sebe nožem. Oswald ji chytil za ruku a nůž jí vzal. Ta žena byla šílená, uvědomila si Genevieve, a to už celé hodiny.
Erzbet se vynořila z úkrytu, až když k ní Oswald mluvil tichým, uklidňujícím hlasem. Tiskla se k princi jako vyděšené dítě k matce při loutkovém představení o králi démonů. Oswald odtáhl tanečnici-vražedkyni ze svého ramene a odsunul ji k Rudimu. Klidný, najednou vážný bandita ji vzal za paži - jsou milenci? uvažovala Genevieve - a Erzbet se k němu přitiskla.
Vycítila, že Veidt chce poznamenat něco o novém břemeni, ale zůstal zticha.
Tím lépe pro něj.
Ohně zhasínaly. Šli dál.
Erzbet jim teď nebyla k ničemu. A Veidt - ošlehaný a neohrožený Veidt - se hroutil. V bitvě s chrliči utrpěl zranění. Byl to jen škrábanec na tváři, novější jizva mezi mnoha podobnými staršími, ale pořád krvácela a začínal dostávat sinalou barvu. Pohyboval se teď pomalu a opožďoval se za nimi. Jeho břitký humor byl ten tam a až příliš často narážel do zdí.
Genevieve uslyšela zachřestění a ohlédla se. Veidt upustil trojrannou kuši, šipkovou pistoli i opasek s mečem. Vlekl se dál, táhl je za sebou jako vězeň kouli na řetězu.
To bylo nemyslitelné. Veidt by nikdy netáhl své milované zbraně prachem.
Menesh, kterého lovec odměn tolikrát urazil, šel k němu a nabídl mu rameno, aby se mohl opřít. Veidt natáhl ruku, aby se přestal potácet, ale minul Meneshe, až nešikovně dopadl na zeď. Plazil se, až se nakonec zastavil a lapal po dechu Oswaldovi u nohou. Menesh jej zvedl a opřel o zeď. Veidt měl popelavý obličej a slinil. Začal dostávat křeče. Trpaslík ho položil.
"Nemůže jít dál, výsosti."
Oswald zvedl Veidtovu šipkovou pistoli. Byl to pěkný kousek, střelná zbraň na péro, jež dokáže zarazit šestipalcový hřebík do dubových dveří. Princ ji prohlédl, jestli není špinavá; odfoukl pavučinu z hlavně. Vtiskl zbraň Veidtovi do ruky a ten ji sevřel. Tělem lovce odměn proběhla další křeče.
"Necháme ho tady," řekl Oswald. "Touhle chodbou půjdeme znovu."
Veidt přikývl a slabě zvedl ruku na pozdrav. Nedrží pistoli správně, uvědomila si Genevieve. Nemá prst na spoušti. Pokud se mu nedostane pomoci, bude do úsvitu mrtvý. Ale do úsvitu by mohli být mrtví všichni.
Menesh vytáhl z kapsy kámen a podal ho Veidtovi. Lovec odměn se jej snažil zvednout z klína, ale ležel tam dál. Na oblém kameni byla vyrytá hrubá značka.
"To je znak Grungniho, trpasličího boha dolů. Hodně štěstí."
Veidt přikývl. Rudi ho poplácal po hlavě, když šel kolem. Erzbet se mu otřela sukní o nohy. Oswald mu zasalutoval.
Genevieve mu pohlédla do očí, v nichž byla vidět jeho budoucnost.
"Řekněte mi, paní... Dieudonné," vyrážel ze sebe Veidt s úsilím každou slabiku."Jaké... to... je?... Být... mrtvý?"
Otočila se a šla za ostatními.
Rudiho zabila jako dalšího jednoduchá mechanická past, kterou Genevieve považovala za nehodnou Velkého čaroděje. Prosté zařízení založené na překlopném kameni zasazeném do podlahy, závaží a protivah, naolejovaných čepů a tří okovaných kusů dřeva velkých a dlouhých jako dospělý muž, které vyjely ze zdi. Dva - jeden ve výši hrudníku, druhý ve výši kolen - vyjely před Rudim, třetí - mezi nim - za Rudim. Chytily jej jako tříprstá pěst a bandita byl propletený mezi nimi. Slyšeli, jak mu praskají kosti.
Visel tu v dřevěném sevření, crčela z něj krev a vykřikoval kletby. Pak dřevěné tyče zajely dovnitř stejně náhle, jako se objevily, takže se zkácel na zem v roztřesenou hromádku.
Oswald zarazil meč do zdi, aby tyče zapříčil, a šel pro něj. Bylo to horší, než si Genevieve myslela. Byl dosud naživu. Kdykoli se pohnul, pohybovaly se v něm polámané kosti jako stovky nožů.
"Jeden za druhým," řekl. "Ďáběl je chytrý, můj princi. Musíte opustit starého Rudiho, jako jste opustili Veidta. Vraťte se, když budete moci--" Princ měl na rukou krev. Erzbet klečela u bandity, nahmatávala rány a snažila se najít zlomená místa.
"Zůstaň s ním," řekl jí Oswald. "Buď ve střehu."
A tak do srdce Drachenfelsu vešli jen tři.



Tohle byl trůnní sál krále temnot. Zbytek pevnosti byl špatně osvětlený a polorozpadlý, ale tohle místo bylo bez poskvrnky a osvětlené skvostnými lustry. Nábytek byl okázale luxusní. Na každé hraně zářilo zlato.
A stříbro. Genevieve se otřásla při pomyšlení, že má být blízko tolik stříbra. Na zdi byly pěkné malby. Rudi by plakal, kdyby viděl tolik kořisti na jednom místě. Odbíjely hodiny, ukazovaly nepřirozený čas, když jejich jediná ručička obíhala po neznámém ciferníku. V kleci se obírala harpyje, oďobávala si zbytk y posledního jídla z opeřené hrudi. Genevievě se zachvělo srdce, což se jí nestalo od doby, kdy byla doopravdy naživu.
Oswald s Genevieve při obcházení místnosti opatrně šlapali po tlustých kobercích.
"Je tady," řekla princi.
"Ano, také to cítím."
Menesh se držel u zdí a bodal do tapiserií.
Jedna stěna byla oknem od podlahy po strop. Bylo v něm zasazeno barevné sklo. Odsud viděl Velký čaroděj ze své hory až na Reikswald. Mohl vidět až k Altdorfu a sledovat třpytnou nitku řeky Reik mezi lesy. V barevném skle byl zasazen obrovský obraz Krvavého boha Khorna sedícího na hromadě lidských kostí. Genevieve si se zamrazením uvědomila, že Drachenfels Khorna ani tak neuctívá, jako spíše na něj hledí jako na amatéra v záležitostech zla. Chaos byl tak nedisciplinovaný... To Drachenfels nikdy nic nedělal zbytečně. Byli tu i jiní bohové, jiné svatyně. Khaine, Pán vraždy, byl uctěn skromnou kostnicí. Nurgle, Pán moru a rozkladu, byl oslavován odpornou hromadou rozsekaných pozůstatků. Hleděla odsud i hlava Sieura Jehana s vyloupnutýma očima.
Oswald sebou trhl, když viděl svého učitele tak zneužitého a trůnním sálem se rozlehl smích.
Před šesti sty lety Genevieve ten smích už jednou slyšela. Mezi zástupy v Parravonu, když byl vrah První rodiny vynesen démony do vzduchu a jeho vnitřnosti dopadly na měšťany. Smích jaksi zesílený kovovou maskou, zpoza níž vycházel. V tom smíchu Genevieve slyšela křik zatracených a umírajících, šplouchání řek krve, praskání milionů páteří, pád tuctu měst, žalostné prosby vražděných dětí, bečení zabíjených zvířat.
Obrovský tvor se zvedl z křesla. Byl tu celou dobu, ale jeho magie jej zakrývala tak, že ho nikdo neviděl.
"Jsem Drachenfels," pronesl klidně, se smrtícím smíchem dosud v hlase. "Buďte vítáni v mém domě. Vejděte ve zdraví, jděte svobodně a zanechte tu trochu štěstí, jež s sebou přinášíte--"
Menesh se na Velkého čaroděje vrhl s napřaženým trpasličím hornickým krumpáčem. Drachenfels se natáhl se strašlivou leností, jako člověk pohybující se roztaveným bronzem, a srazil ho stranou. Menesh narazil do tapiserie a zřítil se v kňučící hromadu. Crčela z něj krev. Harpyje byla vzrušená a tloukla křídly o pruty klece, protože ucítila krev.
Drachenfels držel v ruce trpaslíkovu paži. Odtrhla se snadno jako křídlo vařeného kuřete. Sklonil hlavu, aby se na ten strašlivý suvenýr podíval, pak se zachechtal a odhodil ji. Paže se svíjela na zemi, jako by byla živá, stříkala kolem sebe krev, až konečně znehybněla.
Genevieve pohlédla na Oswalda a spatřila v princově tváři pochyby. Měl tasený meč, ale ten vypadal ve srovnání s mocí Velkého čaroděje nicotně. Drachenfels otevřel ve vzduchu okno a trůnní sál naplnil zápach hořícího masa. Genevieve vyhlédla z okna a uviděla muže svíjejícího se v nekonečných mukách. Démoni mu rvali maso, červi žrali obličej, krysy ohryzávaly končetiny. Zavolal její jméno a natáhl se k ní, sáhl skrz okno. Na koberec kapala krev jako déšť.
Byl to její otec! Šest století mrtvý otec!
"Mám je všechny, víš," řekl Drachenfels. "Všechny mé staré duše, všechny si tady držím. Aspoň se ve svém prostém příbytku necítím osamělý."
Zavřel okno za zatracencem, jehož Genevieve milovala. Pozvedla proti němu svůj meč.
Drachenfels se díval z jednoho na druhého a už zase se smál. Shromažďovali se kolem něj duchové, zlí duchové, služební duchové. Vířili kolem něj jako tornádo.
"Takže jste přišli zabít nestvůru? Princ ničeho, následník rodiny příliš zbabělé, než aby uchvátila Císařství pro sebe? A ubohá mrtvola, která nemá dost rozumu, aby ležela v hrobě a hnila? V čím jménu se opovažujete udělat něco takového?"
Oswald se snažil být silný. "Ve jménu Sigmara Kladivonoše!"
Oswaldova slova zněla slabě, s mírnou ozvěnou, ale Drachenfels se zarazil.
Něco se dělo za jeho maskou, vzmáhal se v něm hněv. Duchové se rojili jako komáři.
Napřáhl ruku směrem k Genevieve. Obklopil ji příval démonů, mrštil ji zády ke zdi, dusil ji, pověsil se na ni, otíral se jí o obličej.
Oswald vyrazil vpřed a třeskl mečem o kouzelníkovu obrněnou paži. Drachenfels se otočil, aby na něj pohlédl.
Genevieve cítila, jak ji nehmotní tvorové táhnou dolů a naráží do ní.
Nemohla dýchat. Stěží dokázala hýbat končetinami. Mrazilo jí, zuby jí zimou cvakaly. A byla unavená, tak unavená, jak by neměla být až do úsvitu.
Cítila, jak ji zalévá bodavé sluneční světlo, ovíjí ji stříbrné obruče, dusila se v moři česneku. Někde se brousil hlohový kůl do jejího srdce.
Její mysl se zamlžovala, v hrdle cítila prach a smysly jí otupěly.
V bezvědomí přišla o bitvu, o níž budou všechny balady. Bitvu, jež bude inspirací pro básníky, minstrely, sochaře, malíře. Bitvu, která proslaví prince Oswalda von Konigswald jako hrdinu po celém Starém světě. Bitvu, díky níž budou někteří vidět v princi znovuzrozeného ducha samotného Sigmara.
Bitvu, která skoncuje s Constantem Drachenfelsem.