Neil McIntosh - HVĚZDA ERENGRADU

Se zoufalstvím tvora, který ví, že stojí tváří v tvář vlastní záhubě, se ork ohnal po svém mučiteli. Válečník se zelenou kůží byl rychlý a silný. Mohutná postava a znaky, které měl namalované na kůži, v něm prozrazovaly náčelníka a pohyboval se s rychlostí a účelností vraždícího stroje, který už přivedl do hrobu bezpočet protivníků. Dnes ale nebudou síla a rychlost stačit. Dnes, ve větry bičovaných Šedých horách, na samém okraji Říše, pohlédne smrt právě na něho.
Stvoření prudce zvrátilo mohutnou hlavu a z plic se mu vydral řev plný zuřivosti. Výkřik se s ozvěnou šířil krajem – zasněženým úpatím hor, které ohraničují říši lidí. Zůstal ale bez odpovědi. Cesta jeho kmene, cesta krvavého drancování dospěla ke konci. Horská ves jménem Stahlbergen se stane jejich hrobem.
Orkův lidský protivník se vyzývavě ušklíbl a o krok ustoupil. Stefan Kumanský se zhluboka nadechl čerstvého, mrazivého vzduchu. Během okamžiku, který takto získal, odhadl svého protivníka. Náčelník orků byl rychlý, na příslušníka své rasy, ale Stefan věděl, že on sám je rychlejší. Jeho čepel již několikrát zasáhla svůj cíl a ze šrámů na tvorově olivově zelené kůži prýštila krev, podobná zčernalému oleji. Šermíř si tvora měřil upřeným pohledem. Napřímil se v plné výšce. Na rtech se mu objevil hořký úsměv.
„Správně,“ řekl tiše. „Dobře si mě prohlédni. Ať je moje tvář to poslední, co na tomto světě spatříš.“
Ork znovu zavyl. Vycítil, že tohle je jeho poslední naděje na přežití. Vrhnul se proti Stefanovi a vložil veškerou zbývající sílu do jediného, rozhodujícího uderu. Stefan byl zatlačen do obrany. Zvedl meč, aby odrazil dopadající sekeru. Jak se ocel střetla s ocelí, rozechvěl se nárazem po celém těle. S nemalým úsilím udržel rovnováhu na zledovatělém svahu. Stačilo by uklouznout a ork by ho dostal.
Pohlédl na dotírajícího náčelníka zelenokožců. Na ostří orkovy sekery se třpytily sluneční paprsky. Stefan sklonil zbraň a pobídl tak nepřítele k útoku. Orkovy zapadlé oči se rozšířily úžasem. Pozvedl sekeru. Než dopadla, vymrštil se Stefan kupředu a prosmekl se pod obloukem, který ostří opsalo. Než mohl ork zareagovat, bodl Stefan mečem a zbavil ho tak zbraně.
Sekera dopadla na zem a potřísnila ji krví. Ork se pokoušel zastavit a otočit se, byl ale setrvačností vržen na zledovatělý svah, kde se nakonec skácel. Stefan byl okamžitě nad ním. Pozvedl meč nad ležícím tělem skřeta. Plíce se mu divoce vzdouvaly. V řídkém horském vzduchu nebylo kyslíku mnoho. Uvědomoval si, že i on sám se nachází na pokraji zhroucení. Když zvedl meč, připadal mu těžší, než si kdy dovedl představit.
Ležící ork zíral vzhůru na vyčerpaného protivníka. V očích mu zableskla zvířecká vychytralost. Chytal se posledního záchranného stébla. Ve chvíli, kdy smýkl svým mohutným tělem na stranu, mu Stefan zasadil ránu, zarazil meč stvůře hluboko do prsou. Ocel zasáhla svalnatý hrudní koš a oddělila maso od kosti. Vytryskla sprška smrduté, hnilobné krve.
„To je za mrtvé ze Stahlbergenu,“ zařval Stefan. Vytrhl meč z těla a nechal ho znovu dopadnout. Ostří při dopadu rozťalo kožnatou tkáň. Ustoupil o krok a nalezl v sobě sílu ještě jednou pozvednout zbraň. Orkovy smrtelné křeče už ale ustaly. Ten už se znovu nepohne.

Stefan pohlédl dolů a plivl na bezvládné tělo. „To je za nás za všechny,“ zachrčel. „Za živé i mrtvé.“
Pustil meč z ruky a klesl na kolena. Třásl se. Byl úplně vyčerpaný. Na horský masiv padnul náhlý, děsivý klid. Tam nahoře, podél cesty, vinoucí se po obvodu hory, ležela ztichlá vesnice. V paprscích ranního slunce se zdála být téměř poklidná. Tento idylický výjev byl v hrubém rozporu s masakrem, který na tom místě proběhl.
Stefan se zhluboka nadechl a odhrnul si z tváře spletenec zpocených vlasů. Na šermíře, starého sotva dvacet tři let, už dobře věděl, jak chutná vítězství. Uvědomoval si také ale, že tentokrát si jeho sladkost ještě vychutnat nemůže. Orci mohli být pobiti, úkol Stefana Kumanskeho ale ještě zdaleka nebyl u konce.
Svou pouť zahájil v dalekém Altdorfu, v samém srdci Říše. Stefan patřil ke skupině válečníků, najatých Heinrichem Krenzlerem. Podnik, pro který se je mladý dobrodruh snažil získat, byl stejně prostý jako nebezpečný: vydat se do Šedých hor, tam nalézt a zničit tlupu orků, která se zmocnila vsi jménem Stahlbergen. Krenzler nabízel velkorysou odměnu, takový úkol byl ale Stefanovu srdci blízký bez ohledu na peníze. Ochotně této záležitosti propůjčil svůj meč.
Už když se blížili k Šedým horám, tušil, že jejich výprava má ještě jeden cíl. Po mnoho měsíců kolovaly mezi říšskými žoldnéři zvěsti o ztraceném drahokamu. Drahokamu, který orci uloupili čaroději z Gratzu, města skrytého kdesi hluboko v lesích ohraničujících Šedé hory.
Skutečnost, že kámen měl značnou hodnotu – byl to klenot vybroušený ze vzácného drahokamu – byla nade vší pochybnost. Mnozí ale navíc tvrdili, že vládne temnou silou. Tvrdili, že se jedná ďábelský talisman, který svými kouzly dokáže očarovat a zotročit. Většina mužů, mířících do Stahlbergenu, nevěnovala takovým řečem pozornost. Krenzler ale těmto příběhům věřil. A Stefan také. Samotné pobití orků bude k ničemu, pokud nebude zničen i drahokam.
Z rozjímání vytrhl Stefana zvuk kroků a hlas, který ho volal jménem. Vzhlédl a nálada se mu na chvíli spravila. Z bludiště zarostlých stezek, vedoucích ze vzdálené vesnice, se vynořil Bruno Hausmann. Živý a zdravý.
Stefan se unaveně zvedl. Nemohl se dočkat, až příteli vylíčí své nové vítězství, brzy ale zjistil, že Bruno nemá na oslavy náladu. Pohled jeho hnědých očí prozrazoval spíš utrpení, než jásot. Stefan setřel ohavné svinstvo, které mu potřísnilo jílec meče. Sevřel se mu žaludek. Bruno se zastavil kousek od něho. Mluvil přerývaně, lapal po dechu.
„Viděl si je?“ zeptal se Stefana.
„Koho?“ chtěl vědět Stefan. „Co se stalo?“
„Orky. Skupině se podařilo utéct. Vzali rukojmí, Stefane. Ženy z vesnice.“
Stefan se rozhlédl kolem sebe. Bez ohledu na Brunova slova mu mysl stále ovládala představa Krenzlera a drahokamu. „Nikoho jsem neviděl,“ řekl po chvíli. „Kde je Alexej a ostatní?“
Bruno pokynul hlavou, vzhůru k shluku obydlí na úbočí hory. „Mnozí jsou mrtví,“ odvětil. „O Alexejovi nic nevím. Myslím, že ještě s několika muži vyrazil z vesnice. Lovit orky, kterým se podařilo utéct na sever.“ Zarazil se, stále ještě nemohl popadnout dech. „Byli tu ale ještě další orci, Stefane. Viděl jsem je.“ Ukázal směrem k hoře. „Odvedli ženy do jeskyní.“
„A co Krenzler?“ přerušil ho Stefan. „Co je s kamenem?“ Věděl, že se Krenzler vrátil do vesnice, aby pátral po krystalu. Dokud nebudou mít Gratzský kámen, nebude jejich práce hotová.
Bruno rázně zavrtěl hlavou. „O to se starejme později,“ naléhal. Popadl druha za rukáv a táhl ho za sebou. „Ženský, Stefane! Musíme je najít, než bude pozdě!“
Stefan se obrátil k příteli. Tolik toho spolu prožili. Bezpočet bitev podél cest, bezpočet vítězství a přetrpěných strastí. Bruno, pevný a čestný, se vždy nejvíce přibližoval Stefanově představě skutečného přítele. Ochotně by za něho dal život.
Ale varovný hlas v mysli nepolevoval. Stefan se musel vrátit do vesnice.
Vyprostil se z Brunova sevření. „Krenzler šel pro kámen,“ řek neústupně. „Nepomůže nám pobít orky, jestli ho nenajdeme. Zlo si tak jenom najde dalšího hostitele. Musíme ho zničit.“
Bruno, nevěřící svým uším, zeširoka rozhodil ruce. „Neslyšel jsi, co jsem říkal?“ dožadoval se. „Tady jde o víc než o mizerný krystal. Tam dole jsou lidé, kteří zemřou, jestli něco neuděláme. Teď hned, Stefane.“
Dva bojovníci stáli tváří v tvář. V mrazivém vzduchu se jim kouřilo od úst. Stefan chtěl Brunovi říci, že má rozervané srdce. Že kdyby mohl, s radostí by se rozdělil na dvě poloviny. V hloubi duše ale věděl, že vnitřní hlas by mu dovolil jen jednu cestu. Tak jako vždy v posledních dvanácti letech. A věděl také, že Bruno by ho nepochopil.
Konečně, nikdo nikdy nedokázal skutečně porozumět síle, která ho poháněla.
„Vezmi si někoho jiného,“ řekl Stefan. „Najdi Alexeje. Já jdu za Krenzlerem.“
Bruno zíral na Stefana. Ve tváři se mu zračily pochyby a chlad. Ticho hor mezi ně padlo jak opona. Vzápětí ho porušil zvuk lidského hlasu. Z jeskyní pod nimi k nim dutinou dolehl ženský křik.
Brunova tvář se sevřela bolestí a vztekem. „Dělej si co chceš,“ řekl. „Já ty lidi neopustím.“ Odvrátil se od Stefana a rozeběhl se ke stezce, která vedla dolů po úbočí hory.
Stefan zůstal stát. Chvíli ještě pozoroval vzdalujícího se přítele. Pak se vydal vlastní, opačnou cestou vzhůru k vesnici. Neměl na výběr. Krenzler se vydal najít drahokam a ještě se nevrátil. Stefan věděl, že musí dokončit to, co začali.

Jak stoupal po stezce, počal Stahlbergen odhalovat své šrámy. Vesnice sice byla očištěna od skřetích okupantů, ale pozůstatky jejich krátké a kruté vlády byly nepřehlédnutelné. Tlupa orků, věrná své pověsti, vyplenila co jí přišlo pod ruku. Cokoliv, co mělo nějakou hodnotu bylo uloupeno. Co nemohlo být vyrabováno, bylo zničeno. Domy ležely v troskách. Popraskané zdi se hroutily. Podél cesty se povalovaly kusy rozražených dveří. Z nespočetných ohnišť stoupaly sloupy štiplavého kouře, které se na pozadí zasněženého horského štítu kroutily jak krutí černí hadi.
Nejvýstižněji ztrátu vystihovaly zmařené lidské životy. Na každém rohu Stefan narážel na další oběti. Muže, ženy a děti ze vsi, a také těla padlých druhů. S Heinrichem Krenzlerem vyrazilo do hor více než tucet mužů, domů se jich vrátí jen pár. Mrtví, podobní rozbitým loutkám, se povalovali podél doutnajících trosek. Vzduch byl prosycen odporným, nasládlým pachem spáleného masa.
Jak tak Stefan pozoroval masakr kolem sebe, byl pojednou vtažen do víru vzpomínek. Do zčernalých zdí toho, co kdysi nazýval domovem. Do vesnice jménem Odensk před dvanácti lety. Den poté, co přišli Seveřané. Vzpomněl si na postavu, ležící tváří vzhůru na studeném kamení. Zkroucená paže jí trčela směrem k němu. Tenkrát poprvé skutečně pohlédl do tváře smrti. A smrt pohlédla na něj, studenýma, prázdnýma očima jeho otce. Toho dne přestal být Stefan dítětem. V ten den nastoupil cestu, které pak podřídil celý svůj život.
Roztřásl se a pospíchal dále. Pokoušel se odvrátit myšlenky od minulých událostí. Došel až do středu vesnice, k prosté bílé budově, která sloužila jako Sigmarova svatyně. Chvíli postál před masivními dubovými dveřmi, nedotčenými navzdory divokým útokům okupantů. Zde si orci zřídili svůj hlavní stan, kde shromaždovali naloupené cennosti. Jestli tu kámen někde je, pak bude určitě tady. Stefan otevřel mohutná křídla dveří a vstoupil na kdysi posvátnou půdu.
Bylo to smrduté místo. Páchlo krví, hnilobou a smrtí. Stefan zažehl oharek svíčky, který nalezl v sutinách. Obezřetně postupoval do nitra svatyně. Prošel vstupní halou do hlavního sálu. Svíce ozařovala prostor kolem něho bledým, voskovým světlem. Bílé zdi byly pomazány výkaly a dále zneuctěny ohavnými runami, zřejmě malovanými krví. Stefan s námahou zadržel hořké žaludeční šťávy, které se mu hrnuly do úst.
Všichni orci ve svatyni byli mrtví. Soudě podle spouště všude kolem, byl jejich skon obzvlášť krvavý. Mezi těly se povalovalo to, co zbylo z orčí kořisti – zlato, stříbrné nádobí, pozůstatky drahocenných ikon. Některé předměty pocházely z vesnice, jiné přišly z velké dálky. Z dalších zastávek, rozesetých podél cesty kruté orčí tlupy. Nikde ale Stefan neviděl nic, co by připomínalo drahokam, který hledal.
Rozhlédl se kolem. Uvažoval, jestli tu byl Krenzler. Zda by sám dokázal dobýt velitelské stanoviště orků. Ale ať už se tu stalo cokoliv, po zámožném dobrodruhovi tu nebylo ani stopa. Bylo možné, že byl mrtvý, že výpravu za zhoubným kamenem zaplatil svým životem. Bylo také možné, že se mu podařilo krystal zničit, než byl sám zabit. V obou případech ale Stefan Kumanský pochyboval, že se tak stalo.
Venku stále svítilo slunce, naprosto netečné k masakru, který tu proběhl. Na modré obloze kroužilo hejno mrchožravých ptáků, slavících vítězství smrti a nastávající hody. Stefan vystoupil ze stínů svatyně a usadil se na obrubu studny. Z otrávené vody stoupal puch strašný jak sama smrt. Odvrátil pohled od doutnajících trosek vesnice a zahleděl se přes sněhem pokrytou horu k jeskyním pod ní.
Napadlo ho vydat se za Brunem. Srdce mu ale říkalo, že už je pozdě. Rozhodl se a nic tím nezískal. Stefan se shrbil a zabořil hlavu do dlaní. Krenzler zmizel a drahokam jim proklouzl mezi prsty. Zlo bylo ze Stahlbergenu vymýceno jen proto, aby mohlo být znovu vypuštěno do světa.