Admirál Zelených Hamish Alexander, třináctý hrabě z White Havenu, seděl na vlajkové palubě HMS Královna Caitrin a upíral pohled na displej. Hvězda třídy G3 soustavy Nightingale měla podobu bílého ohnivého smítka a její jediná obyvatelná planeta, příliš vzdálená, než aby byla patrná na vizuálních senzorech, se na zákresu jevila jako drobounké modrozelené světélko.
Stejně se jevila i rozdrážděně červená krupička nepřátelských válečných lodí mezi ní a Královnou Caitrin , a White Haven si tu karmínovou světelnou stěnu pečlivě prohlížel. Senzory Lidového námořnictva ho odhalily už před celými hodinami, avšak liďáci se nepokoušeli o žádné krkolomné kousky; jednoduše se semkli v bojovou stěnu mezi ním a jeho cílem a manévrovali tak, aby se s ním střetli hluboko uvnitř hyperlimitu soustavy. To sice ponechávalo iniciativu na něm, avšak admirál neměl mnoho možností na výběr. Oni vědí, že je tady, nacházejí se na vnitřní dráze a dokáží se na ní udržet. A co hůř, drží se pohromadě bez onoho chaotického manévrování, kterého býval tak často svědkem. Měli nad ním početní převahu čtyři ku třem a on už se při pohledu na jejich neochvějnost vzdal všech myšlenek na to, že je takticky přechytračí. Nicméně věřil v kvalitativní převahu svých lodí. Když je nedokáže ani rozdělit, ani vymanévrovat, měl dost ochoty i k čelnímu střetnutí.
Ještě jednou zkontroloval vzdálenost a podíval se na obrazovku komunikátoru, který ho spojoval s velitelskou palubou Královny Caitrin .
"Nuže, kapitáne Goldsteine. Můžete zahájit palbu."
"Rozkaz, mylorde!" vyhrkl kapitán Frederick Goldstein a z levého boku Královny Caitrin vylétla první mohutná salva.
Zbytek 21. bojové eskadry vypálil s ní a všech osm superdreadnoughtů současně odhodilo gondoly s vyprázdněnými výmetnicemi střel, které dosud vlekly za sebou. Dreadnoughty 8. a 17. bojové eskadry se zachovaly stejně a přes pět a půl miliónu kilometrů vakua se jako šíp rozlétlo tři tisíce dvě stě řízených střel s gravitorovým pohonem.
White Haven sledoval jejich odletové dráhy a mračil se stále hlouběji. Zahajovací fáze byla téměř klasická, jako by vypadla z taktických příruček, ale on přesto cítil neurčitý, nicméně vtíravý neklid. Neměl pro něj žádné hmatatelné opodstatnění, snad jen že se tam nacházelo víc cílů, než by mělo. Liďáci už celé měsíce kladli jen sporadický odpor, založený na silách, které pohraničním jednotkám dosud zbývaly k nasazení proti mantichorskému náporu směrem k Trevorově Hvězdě. Jenže tahle formace vypadala mnohem víc jako řádný operační svaz a rozdíl mezi jejím cílevědomým, neochvějným kursem a zmatkem, kterému propadávali liďáčtí velitelé flotil po začátku války, byl výrazný. Vyvolávalo to instinktivní ostražitost a ten instinkt ho bodal jako ostrá tříska. Právě proto nechal vypálit první a nejmohutnější salvu na tak velkou vzdálenost, místo aby nejprve zmenšil odstup, a nutil se sedět bez hnutí a potlačoval nutkání poklepávat prsty, když se obraz posel tečkami znázorňujícími opětovanou palbu.
Opětovaná palba byla řidší než záplava, kterou vychrlily jeho lodě, protože liďáci neměli nic podobného mantichorským vlečným gondolám, nicméně jich byly celé čtyři bojové eskadry - dvaatřicet lodí bojové stěny, všechno superdreadnoughty. Liďácká bojová stěna na něho vyplivla dvanáct set ptáčků a White Haven zdusil kletbu, když si uvědomil, že se soustředí výhradně na osm jednotek 21. eskadry.
Smrtonosné světlušky se řítily proti sobě. Královna Caitrin se zachvěla, jak vyslala druhou salvu a po ní třetí, a vyvalila se vlna zelených teček obranné palby, aby se postavila zkáze, jež se řítila na White Havenovu čelní peruť. Liďácké střely začaly zanikat po zásazích protistřel, jenže cílů bylo jednoduše příliš mnoho. Liďáci se zlepšili; za úzkým soustředěním jejich palby se skrývala nezaměnitelná snaha zahltit bodovou obranu 21.
eskadry a navzdory vyspělejší technice Mantichořanů alespoň část té mohutné salvy obranou pronikne.
White Havenova úvodní salva dosáhla útočné vzdálenosti dřív a prodírala se úpornou sítí posledního pásma obrany. Lasery se otáčely sem a tam, vyplivovaly koherentní světlo a snažily se zničit nalétávající střely alespoň pětadvacet tisíc kilometrů od lodí, avšak počet pravděpodobnosti se nedá obejít. White Haven sice palbu rozložil na tři eskadry místo na jednu, nicméně hustota jeho salvy byla ve skutečnosti vyšší. Laserové hlavice začaly vybuchovat a jednorázové lasery probodávaly cíle.
Boční stěny gravitorových klínů sice světelné svazky ohýbaly a pohlcovaly, ale desítky paprsků jimi přesto pronikly a z ocelových trupů odlétaly žhavé úlomky. Z proděravěných boků liďáckých leviatanů tryskal vzduch, muži a ženy umírali, zbraně se vytrhávaly z loží a energetické signatury kolísaly, jak se rozpadávaly uzly pohonů. White Havenovy střely ještě nepřestaly deptat nepřítele, když se mezi jeho protistřelami prodraly pozůstatky první mohutné havenské salvy. Nyní bylo na jeho laserových hnízdech, aby plivala oheň, avšak lasery 8. eskadry se nacházely příliš vzadu, než aby mohly účinně zasáhnout. Bylo to všechno na 21. a 17. peruti, a ty měly k dispozici příliš málo laserových hnízd. Střely je překonaly díky prostému počtu a zelená světélka vlastních lodí zablikala zlověstnými jiskrami bojového poškození.
Zaplály nové salvy, White Havena zaplavily útržky bojové komunikace a pípání prioritních signálů a on přimhouřil oči. Jeho velitelé eskader i kapitáni znali svou práci a jejich první salvy liďáky zle pochroumaly. U spodního okraje displeje poskakovaly odhady počtu poškozených nepřátelských lodí a rozsahu škod, které dodalo CIC, ovšem zasaženo jich bylo třikrát víc. Jedna nebo dvě liďácké lodě vypadaly napůl jako vraky, ale pokračovaly v letu a Královna Caitlin poskočila, když cosi proniklo až k ní. Znovu sebou trhla při druhém zásahu a admirálův situační zákres zablikal. Téměř okamžitě se však ustálil a White Haven koutkem vědomí zaznamenal postranní lištu přehledu škod. Královna Caitlin byla poškozena jen lehce, avšak obě bojové stěny se navzájem přibližovaly, střely se s klesající vzdáleností míhaly sem a tam stále zuřivěji a admirál věděl, že to bude ošklivé.
"Támhle se odpoutává první, mylorde!" ohlásil náčelník jeho štábu, když se pochroumaný superdreadnought oddělil od nepřátelské bojové stěny a převalil se na bok, aby mantichorské palbě nastavil spodek svého klínu.
"Vidím, Byrone," odpověděl White Haven, avšak v jeho hluchém hlase nebylo znát nadšení jako u kapitána Huntera, neboť když se nepřátelská loď začala stahovat, vědomí nového, nebezpečného rytmu tohoto střetnutí ještě vzrostlo. Tuto loď snad příliš vysoká poškození vyhnala z formace, avšak její družky držely kurs a jejich výmetnice zasypávaly jeho bojovou stěnu střelami. Admirál zaťal zuby, neboť si uvědomil, že se liďáci konečně sebrali. Jejich zahajovací soustředěná palba na zvolený cíl byla na hony vzdálena rozptýlené střelbě dřívějších bitev a totéž platilo o jejich neochvějnosti. Toto dobou už se z té bojové stěny měly trousit lodě pryč po dvou, po třech. Nacházela se pod těžší palbou než ta jeho a čerstvý důkaz mantichorské technické převahy měl demoralizovaným liďákům vzít všechnu odvahu. Ale nevzal a pro každého admirála, který věděl, do jaké míry Lidové námořnictvo stále přečísluje RMN, to byl děsivý poznatek. Tihle lidé věděli, že dokonalejší střely a elektronika White Havenovi poskytují v souboji řízenými střelami veškeré výhody, ale přesto do toho šli a podstupovali ztráty na lodích i životech, aby se přiblížili na dostřel energetických zbraní.
Jedno zelené světélko na zákresu se náhle změnilo v blikající červenou ikonku kritického poškození, když se půl tuctu liďáckých laserů zařízlo do HMS Král Michael a White Haven zaťal prsty do bočních opěrek velitelského křesla. Gravitorový klín superdreadnoughtu zakolísal, potom znovu naskočil a admirál si na okamžik myslel, že tím to skončilo - dokud se celá loď nerozlétla na kusy. Válečná loď o tonáži osm a jedna třetina miliónu tun a šest tisíc lidí zmizely v oslnivém kotli plazmatu a někdo za White Havenem zalapal zděšeně po dechu.
"Patnáct stupňů na pravobok, kapitáne Goldsteine." White Haven měl hlas stejně ledový jako pohled, když kapitán vlajkové lodi potvrzoval rozkaz. Jeho vektor se odklonil od liďáků - ne proto, aby se dal na útěk, nýbrž jednoduše proto, aby udržel odstup a mohl využívat výhody mantichorských střel - a on sevřel rty, když se havenský svaz jeho manévru přizpůsobil. A nejen přizpůsobil; blížil se teď ještě ostřeji, navzdory skutečnosti, že tím skýtal jeho palbě maličko výhodnější úhel. Více mantichorských střel nyní vybuchovalo před havenskými loděmi, šlehalo svými lasery do otevřených hrdel gravitorových klínů a znenadání vybuchla první havenská loď.
Vzdálenost klesla na pouhé čtyři milióny kilometrů a další White Havenovy lodě byly zasaženy, ovšem liďácké také. Další nepřátelská loď se rozlétla na kusy a vzápětí třetí. Projekce údajů CIC blikaly a měnily se a převaha liďáků nad jeho úsekem velení klesala, jak stále víc liďáckých zbraní postihovala zkáza. Admirál vycenil zuby, protože cítil, že se situace mění v jeho prospěch.
"Deset na levobok, kapitáne Goldsteine. Jestli se chtějí přiblížit, tak jim vyhovíme."
"Rozkaz, mylorde. Deset stupňů na levobok," odpověděl Goldstein a operační svaz se přestal snažit udržovat odstup. Množství přeletujících střel se zdvojnásobilo, avšak jak se liďácké výmetnice jedna po druhé odmlčovaly, objem palby stále výrazněji hovořil ve prospěch Mantichořanů. Z bojové stěny odpadl další Haveňan, co nejlépe se zakryl svým gravitorovým klínem, a v hloubi White Havenovy mysli začalo klíčit podezření. To už je pět liďáckých superdreadnoughtů zničených nebo neschopných akce proti pouhému jednomu na jeho straně. Tímhle tempem bude mít rozhodující převahu i na dostřel energetických zbraní, až se obě flotily konečně střetnou.
Havenský velitel to přece musí vědět, proč tedy takhle vytrvale dotírá? Nightingale je sice důležitým krokem na cestě k Trevorově hvězdě, ale sotva stojí za zničení tak silného svazu! Musí existovat nějaký důvod...
"Nový kontakt! Množství kontaktů - gravitorové zdroje mnoha těžkých lodí ve směru nula čtyři šest na nula tři devět! Vzdálenost osmnáct miliónů kiláků a blíží se! Označuji tento svaz Bandita dva!"
White Haven prudce otočil hlavu k hlavnímu displeji, který už nevzrušené počítače aktualizovaly. Před přídí Královny Caitrin na pravoboku karmínově zářily dva tucty nových světélek, jak své pohony spustil druhý svaz liďáckých superdreadnoughtů, a jeho chřípí se rozšířilo, když to náhle pochopil.
Není divu, že se ta bojová stěna tak neochvějně blíží! White Haven nepřátele poctil chviličkou nefalšovaného respektu, když poznal, do jaké pasti ta neústupná liďácká formace zahání jeho svaz. Za patnáct minut by se octl v beznadějném sevření. Uprostřed boje s Banditou jedna z bezprostřední blízkosti by mu shora vpadl do boku Bandita dva a on by do toho napochodoval přímo po hlavě.
Jenže ho ještě nesevřeli, pomyslel si temně. Čistky, které nová liďácká vláda prováděla v důstojnickém sboru, připravily Lidové námořnictvo o velké množství zkušeností, a teď se to ukázalo. Velitel Bandity dva zareagoval zbrkle, možná zpanikařil ze ztrát, které postihovaly Banditu jedna, a nechal spustit pohony příliš brzy. Zkušenější velitel by bez ohledu na to, co se děje s Banditou jedna, počkal, až se mantichorská bojová stěna octne těsně před ním, sevřená mezi obě nepřátelské stěny, a nebude v souboji energetickými zbraněmi moci využít své převahy v dalekonosné výzbroji.
White Haven studoval extrapolované vektory a modré oči mu ztvrdly soustředěním. Boj s takovou přesilou nemůže přežít. Musí se odpoutat a vrátit za hyperlimit dřív, než se octne v pasti, jenže nemůže jednoduše nasadit opačný kurs. Současné vektory liďáků se sbíhaly dvanáct miliónů kilometrů před ním a on letěl příliš rychle, než aby dokázal zbrzdit let před oním bodem. Jeho jedinou šancí bylo odpoutat se doleva, pryč od Bandity dva, jenže to ho přivede přímo do zubů Bandity jedna, který přes všechny své škody měl stále dost energetických zbraní na to, aby zničil mnoho jeho lodí.
Přinutil se s tím smířit. Bude to ještě ošklivější, než si myslel, ale až se prosmyknou kolem bojové stěny Bandity jedna, jeho lidé rozdají přinejmenším tolik, kolik sami schytají. Jeho prsty se rozlétly po klávasnici, když zadával nový kurs na svém pomocném astrogačním displeji. Čísla se zamihotala a admirálovi zaplály oči, když se projekce vektorů změnily. Nachází se před Banditou jedna. Ne o mnoho, ale stačilo to, aby mohl překřížit jeho dráhu a nemusel přitom zabočit přímo vstříc jeho bočním salvám a nechat si zdecimovat celou bojovou stěnu. Liďáci budou muset buď změnit kurs a odbočit spolu s ním po vnitřní dráze, anebo ho nechat, aby překřížil jejich přídě. Mohou se ho dál držet, pokud budou chtít, a vynutit si palebný souboj, který ho bude stát další lodě, jenže pak za to zaplatí i oni.
"Přejít na dva sedm nula na nula nula nula! Maximální bojový výkon! Všechny jednotky překlopí lodě vůči Banditovi dva a budou pokračovat v boji proti Banditovi jedna!"
Zazněla potvrzení rozkazu a jeho bojová stěna ostře zatočila k Banditovi jedna. Její jednotky se převalily kolem podélné osy a Banditovi dva, nacházejícímu se dosud daleko za mezí účinného dostřelu řízených střel s aktivním pohonem, nastavily horní plochy svých gravitorových klínů. Současně se jejich vlastní střely přes zkracující se světelné sekundy zakusovaly do Bandity jedna a White Haven na zákresu na displeji sledoval, jak jeho útěk probíhá.
A skutečně utíkal z boje. Věděl to stejně dobře, jako věděl, co je bude stát nadcházející souboj paprskovými zbraněmi, stejně dobře jako všichni ostatní - liďáci i jeho vlastní lidé. Poprvé Lidová republika Haven nadobro zastavila mantichorskou ofenzívu. Admirál se díval, jak u spodního okraje jeho displeje tančí čísla. Oba liďácké svazy změnily kurs a CIC vypracovávalo nové údaje, které mu měly říci, jak zlé to bude.
I když se mu podaří z toho vyváznout, bude to o vlas. Potíž s tímto druhem pasti spočívala ovšem v tom, že načasování muselo být dokonale přesné. Vesmír byl sice dost rozlehlý na to, aby ukryl celé flotily, dokud nevyzařovaly žádné zrádné emise, avšak aby léčka měla úspěch, musely se síly v záloze v okamžiku spuštění pohonu nacházet na správném vektoru, a i tehdy, když předpokládaná oběť spolupracovala tak jako on...
Čísla se zastavila a Hamish Alexander vydechl tichou a vroucnou modlitbu díků. Netrefili to. Bandita dva spustil pohony o malou chviličku dřív, než aby ho mohl dostihnout. Což znamenalo, že celá tíha boje zůstane na Banditovi jedna a...
Na zákresu další zelený bod přeblikl do šarlatova a admirál ucítil chuť krve z prokousnutého rtu, když se HMS Hromovládce rozlomila ve dví. Na displeji zablýskaly majáky záchranných pouzder, v nichž se vystřelovali ještě živí členové posádky, jenže on pro ně nemohl nic udělat. Kdyby zpomalil, aby je posbíral, Bandita dva by dostihl jeho bojovou stěnu, a lehčí jednotky, které by snad vyčlenil k pátracím a záchranným operacím, by byly napadeny a zničeny.
Oddělené poloviny Hromovládce zmizely v oslnivém záblesku autodestrukčních náloží. O chvilku později jej následoval do věčných lovišť šestý liďácký superdreadnought. Hamish Alexander zaťal zuby a pevně se vtiskl do křesla. Bandita dva bude mít k záchranným operacím lodí dost. Nepochybně posbírá své i jeho lidi a admirál se snažil tou chladnou útěchou uchlácholit svůj pocit viny. Být vězněm v zajateckém táboře - dokonce i v liďáckém zajateckém táboře - je lepší než smrt, řekl si hořce.
"Na dostřel energetických zbraní se octneme za sedmatřicet minut, mylorde," řekl tiše kapitán Hunter. "CIC odhaduje, že Bandita jedna s námi dokáže udržet krok až k hyperlimitu, jestli bude chtít."
"Rozumím." White Haven se přiměl říci to klidně a nevzrušeně. Věděl, že Huntera neoklame, avšak pravidla vyžadovala, aby oba předstírali opak.
Sledoval, jak se z bojové stěny Bandity jedna odpoutává sedmý superdreadnought, a snažil se mít z toho radost. Poměr sil nyní byl jen dvaadvacet ku pětadvaceti a obsluhy jeho výmetnic střel jej ještě zlepší, než se dostanou na dostřel paprsků, nicméně Bandita jedna dál neochvějně udržoval kurs. Lidové námořnictvo bylo větší než RMN, a tudíž bylo schopno snést větší ztráty. Z očividného záměru Bandity jedna hrát právě na tuto skutečnost White Havena znovu zamrazilo v zádech.
Válka se právě změnila, pomyslel si nepřítomně, zatímco sledoval, jak přestřelka nabývá na zuřivosti. Liďáci znovu nabyli rovnováhy. Přestali jen panicky reagovat na mantichorské útoky a začali vyvíjet iniciativu. Věděl, že to přijde, že Lidová republika je jednoduše příliš rozlehlá, než aby se dala vyvrátit jediným náporem, ale modlil se, aby to trvalo déle. Nyní již věděl, že to déle nepotrvá, a zhluboka se nadechl.
"Přejdeme na Delta tři, Byrone," řekl tiše a stvrdil tak formálně své rozhodnutí co nejrychleji uprchnout ze soustavy do hyperprostoru.
"Soustřeďte všechno, co máme, na jejich prostřední eskadru. Tam nejspíš mají vlajkovou loď; možná se nám ji povede vyřídit, než se dostaneme na energetický dostřel."
"Rozkaz, mylorde," odpověděl kapitán Hunter.
Hrabě z White Havenu poslouchal, jak náčelník jeho štábu předává rozkazy prostřednictvím velitelské sítě operačního svazu, a opřený v křesle sledoval, jak na vizuálním displeji tančí záblesky bojových hlavic. Udělal už všechno, co mohl.
Teď už zbývalo jenom čekat, kolik z jeho lidí to přežije.