V šerém narudlém světle Animální planiny se o Ruiz Awa otírali hledači rozkoší, moře divokých očí, vlhkých úst, potem zvlhlých těl. Opatrně postupoval hlukem a puchem. Okolní zmatek ho chránil. Kdo by si v tom neustálém hemžení všímal Ruize Awa, kdo by to hlásil jeho zaměstnavatelům? Z představy, že by ho našli, mu až přeběhl po zádech mráz a naskakovala mu husí kůže. Inkvizitoři Umělecké ligy by se na něho vrhli: "Ruizi Awe, pověz, co jsi dělal na Dilvermoonu? Jaká levárna tě přivedla do pevnosti Nackera Drezéra, toho pirátského vykrádače myslí?" A taky: "Ruizi Awe, jak je možné, že ses tu objevil tak brzy potom, co jsi dostal svou síť? No, co nám na to řekneš, Ruizi Awe?" A Ruize nenapadalo jediné vysvětlení, jež by kruté vyšetřovatele uspokojilo.
Měl pocit, jako by se mu za očima rozprostírala síť smrti, jako by mu stahovala kolem mozku stále těsněji a těsněji.
Nemůžou být všude, říkal si. A: Už je příliš pozdě, zpátky už nemůžu. V hlavě mu hučelo: Příliš pozdě, příliš pozdě, příliš pozdě.
Ale nikdo na něho neukázal, nikdo nevykřikl jeho jméno. Napětí v zátylku trochu polevilo, když se přiblížil k sektorům dovoleného zabíjení. Až se skryje v jejich přítmí, až se zbaví monitorovacích robotů, kteří lezou po stropech turistických sektorů, bude klidnější. Tam, kde je možné legálně prolévat krev, tam už to zvládne.
Zastavil se na křižovatce šesti chodeb. Velký sál s kupolovitým stropem byl oblíbeným shromaždištěm stád.
I teď to tu vřelo. Animoidi se procházeli, potáceli, plížili, poskakovali, nadnášeli. Nechyběla tady jediná verze skorolidskosti. Všude se chvěly špičaté uši, blýskaly zuby, na záhonech lidské kůže vyrůstala bohatá kožešina. Lesklí selenioví skarabi - personalizační cívky, zařízení, jež napájela mozky animoidů zvoleným zvířetem - se zakusovali do zátylku každé lebky. Byla to jediná ozdoba povolená na Planině. Nikdo nesměl mít jediný kousek oděvu, který by mohl skrýt zbraň.
Ruiz úkradkem pozoroval míjející obličeje. Skrýval zvědavost, ale všechny ty zvířecí touhy a strachy a vášně, jež překryly lidské rysy, ho fascinovaly. Svou vlastní personalizační cívku měl nastavenou na povolené minimum, a tak viděl i stínové tvary, jež žily uvnitř animoidů, přízračné bezbarvé obrysy vířící kolem lidských postav. Co například přimělo toho vysokého kostnatého muže s pečlivě vyčesanou hřívou, aby opustil svou ředitelskou kancelář a vydal se do nejistoty Animální planiny? Proč tu hraje vznešeného jelena? Nebo tamhleta upravená mladá žena? Byla dokonale nalíčená módními tónovači kůže, oranžové vlasy měla stažené do uzlu a ostré nehtíky vypilované do šarlatové dokonalosti. Měla osobnost velkého hada a tiše, s hladovýma očima, trpělivě čekala ve stínu.
Ruiz pomalu přecházel na druhou stranu sálu a sledoval smečku vlků. kteří odpočívali u zdi. Bylo jich kolem deseti, muži i ženy s velkýma žlutýma očima, s obličeji porostlými chuchvalci šedivých chlupů a s chlupatými těly, tvrdými a hubenými jako prkna.
Když se k nim Ruiz přiblížil, vystoupil vůdce smečky dopředu a oči mu zaplály zájmem.
Ruiz potlačil zlost. Vlk v úsměvu odhalil bílé tesáky a silný červený jazyk.
Ruiz předstíral lhostejnost, i když mu poněkud tuhly nohy.
Prošel pod bioluminačním nápisem ZDE KONČÍ PLATNOST PANGALAKTICKÉHO ZÁKONA do temných chodeb za sálem. Za zády cítil, jak se smečka zvedá.

Leroe svolával bratry a zvědavě větřil.
"Maso vstupuje do prostor lovu," oznámil a zavrčel. Byl to tichý zvuk, plný příjemného očekávání.
"Nebezpečné?" chtěla vědět Camilla, jeho partnerka, druhý nejdůležitější člen smečky. "Pohyboval se velice sebevědomě. Páchl rozhodností a skoro žádným strachem."
Leroe vztekle zavrčel a Camilla couvla. Měla respekt z jeho síly. "Třeba je to maso příliš hloupé, aby se bálo. Je sám, změkčilý člověčinou. Jak by nám mohl uniknout?"
Smečka kolem vyjádřila souhlas. Červené jazyky přejížděly po černých rtech a chodbou se ozýval dychtivé kňučení.
Leroe se na dlouhou chvíli odmlčel. Znovu hodnotil svůj dojem z odcházejícího masa. Personalizační cívka přece jen nepotlačila jeho lidské vědomí natolik, aby zapomněl, že Camilla je velice chytrá. Chytřejší než on. Proto si to všechno promýšlel znovu, tak zodpovědně, jak jen mu to hlad a touha po krvi dovolovaly.
Maso byl vysoký muž se širokými rameny, měděně rudou kůží a krátkými černými vlasy. Pod kůží se mu rýsovaly pevné svaly. Když Leroa míjel, ignorovalo jeho i smečku, ale Leroe měl pocit, že v jeho tvrdých očích zahlédl náznak výzvy.
A cívka toho muže byla nastavena na tak slabé působení, že vysílala jen náznak nehumanity, slabý obraz jakési šelmy. Chyběl mu obličej, ten obličej, který nosili všichni animoidi, maska, jež se chvěje a škubá v bouři zvířecích impulsů.
Leroe se rozhodl. Možná to maso bude bojovat, možná bude chtít uprchnout, ale smečka je silná a rychlá a to maso je jen osamělý muž neposílený zvířecí divokostí. Jak jim může být nebezpečný?
"Budeme lovit." Leroe stáhl rty v radostném a vzrušeném úšklebku a smečka zavyla nadšením.
Otočil se a vyrazil za pachem masa do tmy. Smečka běžela za ním.

Ruiz slyšel smečku kdesi vzadu za sebou a zrychlil. Vlci ho neměli šanci dohonit, ale bál se, že k němu přilákají pozornost jiných dravců. A tak se držel u nejtemnější stěny chodby a šetřil dech - i když občas se neudržel a vyplýtval trochu energie na proklínání Nackera. Proč musí žít až na samém konci Sektoru povoleného zabíjení, kam se pustí jen ti nejfanatičtější amimoidi a pár turistů, ať už se sebevražednými úmysly nebo z totální nevědomosti. I když na druhé straně, nebyli tu žádní zvědavci a to Ruizovi vyhovovalo. Jen kdyby se nemusel hnát jako jelen a mohl si tam v klidu dojít.
Na konci jedné z širších stinných chodeb se na okamžik zastavil. Poslouchal rychlý dupot nohou za sebou. Zahlédl i několik stínů. Nečekal, že budou tak blízko. Znovu se rozběhl, ještě delšími kroky a s ještě hlubšími nádechy. Pronásledovatelé zůstali pozadu a Ruiz se usmál. Brzy, už brzy bude u brány Nackerova doupěte - bude mít dost času na všechny ty otravné identifikační procedury, které myšlenkový potápěč požaduje.
V tom okamžiku mu z neosvětleného výklenku přímo do cesty vypadlo tělo s prokousnutým hrdlem. Reflex ho vymrštil do skoku. Všechno mohlo být v pořádku, nebýt kluzké kaluže krve přesně v místě, kam doskočil. A i pak mohl Ruiz dopadnout na zem bez úhony, kdyby se z chodbičky za svou kořistí nevyřítila tygřice a nesrazila Ruize plnou silou.
Cítil, jak se kácí k zemi, levou nohu zkroucenou v nepřirozeném úhlu. Cítil, jak mu praská zesílená kolenní chrupavka, a pak mu tělem projela příšerná bolest.
Odkulil se do tmy a čekal, že se do něho zatnou tygří drápy. Ale když se postavil, viděl, že tygřice má zájem jen o svůj oběd. Zkrvavené zuby měla zaťaté do zátylku oběti a s hlubokým hrdelním vrčením odtahovala tělo zpátky do tmy výklenku.
Sledovala Ruize planoucíma očima. Světlé vlasy kolem širokého plochého obličeje měla rozcuchané a krev, jež stékala po kostnatém těle, byla v matném světle úplně černá.
Ruiz se vrátil do chodby. Snažil se ignorovat bolest v koleně. Tygřice zmizela ve svém úkrytu a ze tmy se ozývaly mokré zvuky trhaného masa. Otočil se běžel dál v obavách, že brzy uslyší funění smečky. Jeho krok ztratil elegantní plynulost, teď klopýtal. Pokaždé, když levá noha dopadla na ocelovou podlahu, projel mu kolenem nůž. Zatím se bolest dala vydržet, ale zranění ho velice zpomalovalo. Neodvažoval se riskovat, kdyby koleno příliš namáhal, mohlo by vypovědět úplně. Plíce už nepumpovaly vzduch bez námahy, srdce mu bušilo a po těle mu stékal pot páchnoucí strachem. Myslel na to, jak ten zápach bude popohánět vlčí smečku.
O chvíli později za sebou uslyšel škrabání drápů po ocelové chodbě. Vytřeštěnýma očima hledal po stěnách značky. Jak daleko má ještě k pevnosti myšlenkového potápěče? Tamhle! Ta skvrna fialové bioluminace, graffito ve tvaru Dlouhohlavého krokodýla. A tamhle! Ten pokroucený železný rozcestník na křižovatce tří chodeb - ten si taky pamatuje z poslední návštěvy.
Ruiz spěchal dál, trochu veseleji. K bráně už to nemůže být víc než nějakých tři sta metrů.
Začínal věřit, že situace už se nezhorší. Až se dostane do pevnosti, sežene si rekonstrukční vybavení a za pár hodin bude v pořádku. Obličej se mu vypjal námahou i optimimem.
Pak se smečka vyřítila z chodby pár metrů za ním a rozeznělo se vysoké nadšené vytí. Ruiz si pomyslel, že nejspíš znali nějakou zkratku. Proč ne? Určitě sem často běhali za kořistí.
Napjal síly, a než vběhl do rotundy před bránou Nackerovy pevnosti, zase se mu podařilo smečce o pár kroků utéct. Ale ani to mu moc nepomůže, stejně nebude mít čas na vstupní ceremoniál, bude muset bojovat. Bude si muset najít výhodné místo, aby se mohl zády opřít o stěnu, než mu koleno úplně vypoví. Zranění bylo čím dál horší a vyčerpání způsobovalo, že se nedokázal soustředit na nic jiného než na bolest, jež byla o to silnější. S každým krokem mu teď projížděl nohou rozžhavený bodec. A s každým krokem cítil, jak mu chrupavka v koleně dál praská a drolí se.
Ruiz vrazil do rotundy, osvětlované stropními pruhy oslňujícího modrého světla. Všiml si tmavých skvrn roztroušených na podlaze a hromádek ohlodaných kostí. Z rotundy se rozbíhalo nějakých deset chodeb a jedna původní chodba byla uzavřena železnými vraty - ta vedla do pevnosti. Ruiz k nim proběhl mezi odpadky na ocelové podlaze rotundy. Dech mu trhal plíce a kolena už se odmítala zvedat.
Smečka za ním také vběhla do světla a vyrazila radostný výkřik.
Tváří v tvář tomuto momentálnímu ohrožení zapomněl Ruiz na obavy z Ligy. A když teď téměř padal na železné dveře, hlasitě zakřičel: "Je tady Ruiz Aw! Řekněte to Nackerovi! Jsem Ruiz Aw! Pusťte mě dovnitř!"
Jak se dalo čekat, nic se nedělo. Opřel se tedy, odlehčil koleno a obrátil se čelem k vlkům.
Nevrhli se na něho okamžitě; místo toho se rozestavili do půlkruhu kolem něj.
Ve smečce byl asi stejný počet žen a mužů. Pod kůží, která jim místy prosvítala mezi prořídlým kožichem, bylo vidět jen provazce svalů, ani náznak tuku. Zpevněné nehty měli vybroušené do tvaru nožů a tesáky dorostlé až k maximu povolené délky. Vůdce tanečními kroky poskakoval dopředu a zase zpět, naznačoval útok, usmíval se, žluté oči mu blýskaly dobrou náladou a očekáváním. Když promluvil, bublal mu hlas kdesi hluboko v hrdle. "Běželo jsi dobře, maso," pochválil Ruize. "Ale už jsi doběhalo."
Ruiz se nenamáhal odpovědět. Pokud budou dál ztrácet čas pošklebováním, popadne dech a možná mi Nacker i otevře.
Ale vůdce smečky byl nedočkavý. S roztaženými drápy skočil po Ruizovi. Tři další vlci se vymrštili téměř ve stejném okamžiku.
Ruiz se rozmáchl a zasáhl vůdce konci prstů napřažené ruky, vrazil mu je do měkkého plochého chřípí, až se úlomky kostí rozlétly do mozku. Letící vlčí tělo zthuhlo v křeči a žluté oči vyhasly. Švihnutím levé paže odhodil Ruiz mrtvolu doprava a trefil přitom dva další vlky, až odlétli na kamennou stěnu.
Nyní proti němu stál jen jeden útočník. Podařilo se mu uhnout jejímu prvnímu útoku a její drápy mu vyryly do ramene tři krvácející šrámy, místo aby mu rozervaly hrdlo, jak vlčice zamýšlela, takže z toho vyšel dobře. Nepodařilo se mu ale uniknout jejím zubům, které se mu vzápětí zaťaly do pravé strany hrudníku. Vlčice se o něj zapřela kolenem a chystala se mu vyrvat mu kus masa. Ruiz se na okamžik zalekl, že ho svou vahou strhne přímo doprostřed smečky.
Ale podařilo se mu vzepřít se zdravým kolenem a přitisknout se zády ke zdi.
Ve stejném okamžiku ji sekl oběma rukama do hlavy, mezi špičaté uši.
Odměnou mu bylo nádherné lupnutí praskající lebky. Vlčice se zachvěla a sesula se k zemi.
Nezranění vlci se snažili postavit se znovu na nohy a Ruiz se opatrně posunul kousek podél zdi. "Tak pojďte," řekl tichým hlubokým hlasem, tak zlověstně, jak jen dokázal. "Pojďte!" Vycenil zuby. Nebyly sice tak velkolepé jako tesáky vlků, ale přesto byly silné, bílé a děsivé. Vlci na okamžik znejistěli. Dva z nejnebezpečnějších členů smečky byli zabiti dřív, než si stačili uvědomit, co se děje. Jenže tohle nebyli skuteční vlci, pouze imitace. Personalizace, které je ovládaly, byly pouhými napodobeninami vlčí povahy, samá krvežíznivost a okázalá odvaha bez vrozené opatrnosti opravdových vlků. Ruizviděl, jak jejich oči znovu planou zuřivostí.
Opět se přibližovali. Jedna fena se sehnula k mrtvému tělu vůdce smečky a hladila rozcuchanou kožešinu na jeho tváři. "Leroe, Leroe," opakovala tichým, naříkavým hlasem. Pak mu zatlačila oči a olízla si zkrvavenou ruku. Potom se otočila k Ruizovi. Pohrdlivě se zasmál. Její obličej se zkřivil vztekem. Skočila po něm. Zbytek smečky však ještě nebyl připravený ji následovat a Ruiz měl dost času ji zabít úderem do krku. Několikrát sebou an podlaze křečovitě zaškubala a vydechla naposled. "Nackere," zaječel znovu Ruiz s očima upřenýma na smečku, která si pomalu dodávala odvahy. "Nackere! Mám síť smrti, Nackere! Pusť mě dovnitř, než se Liga o tobě všechno doví."
Železné dveře se náhle otevřely a Ruiz pozpátku spadl do bezpečí chodby, kterou přehrazovaly.
Než se smečka stačila vrhnout za ním, postavili se do vchodu dva obrovstí Nackerovi tělesní strážci s napřaženými neurobiči. Vlci s vrčením ustoupili a dveře se zavřely.
Když Ruiz vstal, spatřil Nackera, jak sedí ve svém protetiském vznášedle pod kupolí z průzračného křišťálu. Vypadal jako nějaká zrůda v nádobě s lihem, jako nestvůrný hybrid mořského mlže a lidské bytosti. Ve skutečnosti byl Nacker jen člověk bez svalové hmoty, bez vlasů a bez zdravých rovných kostí. Ruiz se doslechl, že neexistuje lékařský důvod pro Nackerův stav. Nacker prostě trpěl fobiemi, jež zahrnovaly téměř všechny tělesné funkce. Proto se ze všech sil vyhýbal takovým věcem, jako bylo přijímání potravy, vyměšování, pocení či dýchání.
Na hlavě měl věnec kraniálních můstků, s jejichž pomocí komunikoval se světem a pracoval.
Syntetizovaný hlas, který vítal Ruize, byl při každé návštěvě jiný. Dnes byl vysoký a jasný jako hlas elfa. "Ruizi Awe, přicházíš velice nedůstojným způsobem." Náznak obličeje se při těch slovech ani nepohnul, oči nezaostřily.
Ruiz popuzeně přelétl zrakem svá zranění. Po hrudníku mu stékala krev ze škrábanců, koleno už se podobalo menšímu melounu. "Kdybys žil v civilizovanějších končinách, dorazil bych sem v lepším stylu. A proč ti tak dlouho trvalo, než jsi otevřel?" Ruiz si sáhl na zátylek a deaktivoval personalizační cívku.
"Sá dobře víš, Ruizi, že kdybych žil někde, kde by se na mne mohla dostat Liga, už by mě dávno vykouřili. Myslí si, že jsem skoro tak dobrý jako Gencha. My víme své, že? A že jsem si dal načas? Spěchal jsem, jak mi to vlastní bezpečnost dovolovala. Přece bych tě vědomě nevystavoval nebezpečí. Nebo ohrožení, se kterým si nedokážeš poradit. Stejně byla zábava pozorovat tě při práci." Místností zazněl jeho zvonivý smích.
Nackerovy motivy bylo nemožné odhalit, pomyslel si Ruiz. Říkalo se, že je Nacker nepředstavitelně bohatá bytost, takže to rozhodně nebyly jen peníze, které mu Ruiz zaplatil, co ho přimělo mu pomáhat. Zdálo se, že si myšlenkový potápač Ruize oblíbil, ale z jakého důvodu? Nebo možná nenáviděl Ligu umění a bavilo ho ji dráždit. Ať už to bylo jakkoliv, bylo štěstí, že Nacker byl ochotný poskytovat Ruizovi své neocenitelné služby. Tohle už byla sedmá návštěva a šestkrát odvedl dobrou práci. Nacker měl pověst člověka, jemuž se dá důvěřovat. A Ruiz přes rozsáhlé pátrání, které podnikl, neobjevil jediný případ, kdy by byl Nacker zradil klienta. "Takže ti dali síť smrti?" pokračoval Nacker. "Chceš standardní opatření? Dobře. Kaum tě doprovodí do mé nemocnice a pak začneme." Nackerův trůn odplul tiše ze sálu.