„Dnes večer vám ukážu osm tichých způsobů, jak zabít člověka.“ Chlápek, co tohle prohlásil, byl seržant, který vypadal tak o pět let starší, než já. Takže jestli někdy zabil člověka v boji, ať už tiše nebo jinak, musel tu udělat ještě jako nezletilý.
Znal jsem už osmdesát způsobů, jak zabít člověka, ale většina z nich byla zatraceně hlučná. Uvelebil jsem se vzpřímeně na své židli a nasadil výraz předstíraného zájmu, ale přitom jsem s očima otevřenýma dřímal. Totéž dělala většina ostatních. Už jsme věděli, že na tyhle večerní přednášky obvykle nezařazují nic důležitého.
Probudilo mě vrčení promítačky a pak jsem sledoval krátký film ukazující těch ‚osm tichých způsobů‘. Někteří z herců museli mít vymazaný mozek, protože přitom doopravdy zařvali.
Když film skončil, dívka v první řadě zvedla ruku. Seržant na ni kývl a ona se postavila do vzorového pohovu. Nevypadala špatně, ale šíji a ramena měla trochu moc svalnaté. Tak vypadá každý, když se pár měsíců tahá s plnou polní.
„Pane,“ —po dobu výcviku jsme museli oslovovat seržanty ‚pane‘— „většina těch způsobů… vážně, připadají mi… tak trochu hloupé.“
„Na příklad?“
„Jako třepa zabít chlapa úderem zákopnické lopatky do ledvin. Chci říct, kdy se nám může doopravdy stát, že budeme mít po ruce jen zákopnickou lopatku a ne pistoli nebo nůž? A proč ho s ní prostě nepraštit po hlavě?“
„Může na ní mít helmu,“ odpověděl docela rozumně.
„Kromě toho, Tauřané pravděpodobně ledviny ani nemají.“
Seržant pokrčil rameny. „Pravděpodobně ne.“ Bylo to v roce 1997 a tenkrát ještě nikdo žádného Tauřana neviděl; vlastně ani jejich pozůstatky vetší než sežehnutý chromozom. „Ale chemické složeni jejich těl je podobné našemu a musíme předpokládat, že jsou to stejně složité bytosti. Musí mít slabiny, zranitelná místa. Je na vás, abyste zjistili, kde je mají.
To je velice důležité.“ Píchl prstem do promítacího plátna. „Těchhle osm trestanců bylo zabito pro vaše dobro, protože vy musíte zjistit, jak lze zabíjet Tauřany, a musíte to umět dokázat jak s pomocí megawattového laseru, tak pilníčkem na nehty.“
Posadila se, ale nevypadala příliš přesvědčeně.
„Ještě nějaké otázky?“ Nikdo nezvedl ruku.
„OK. Pó-zor!“ Vyskočili jsme do pozoru a on si nás vyčkávavě změřil.
„Jděte do prdele, pane!“ ozval se sbor unavených hlasů.
„Hlasitěji!“
„JDĚTE DO PRDELE, PANE!“ Jeden z těch slaboduchých vojenských vynálezů na povzbuzení morálky.
„To už bylo lepší. Nezapomeňte na zítřejší ranní cvičení. Budíček ve 3:30, nástup 4:00. Každý, koho nachytám po 3:40, má čárku. Rozchod.“
Zatáhl jsem zip své kombinézy a vydal se sněhem do kuchyně na šálek sóji a čouda marijánky. Vždycky jsem byl schopen urvat pět nebo šest hodin spánku a to byl také jediný čas, kdy jsem mohl být sám sebou a alespoň na chvíli zapomenout na armádu. Pár minut jsem se díval na zprávy. V oblasti Aldebaranu zařvala další kosmická loď. Došlo k tomu před čtyřmi roky. Naši tam poslali záchrannou výpravu, ale bude trvat další čtyři roky, než se tam vůbec dostane. Tou dobou už budou Tauřani mít pod kontrolou všechny důležité planety.
Když jsem se vrátil na ubytovnu, všichni už leželi a hlavní světla byla zhasnuta. Celá naše rota šla z jednoho cvičení do druhého už od chvíle, kdy jsem se vrátili ze čtrnáctidenního výcviku na Měsíci. Šaty jsem si složil do skříňky, podíval jsem se na ubytovací plán a zjistil jsem, že mám palandu 31. Zatraceně, zrovna pod topením.
Tak tiše, jak jen to šlo, abych nevzbudil svého spolunocležníka, jsem se protáhl mezi závěsy. Nerozpoznal jsem, kdo leží vedle mne, ale ani jsem se o to nestaral. Vklouzl jsem pod přikrývku.
„Jdeš pozdě, Mandello,“ zívla. Byla to Rogersová.
„Promiň, že jsem tě probudil,“ zašeptal jsem.
„Žádná škoda.“ Přitulila se ke mně a přitiskla se na mne zezadu celým tělem. Bylo horké a přiměřeně měkké.
Poplácal jsem ji po hýždích způsobem, který byl míněn jako bratrský. „Brou noc, Rogersová.“
„Dobrou, ty hřebce.“ Vrátila mi laskání mnohem procítěněji.
Proč vás vždycky dají k unavené, když jste čilý, a k čilé, když jste sám unavený? Poddal jsem se nevyhnutelnému.

2

„No ták, trochu života do toho umírání, zatraceně! Vy tam s tím nosníkem! Hejbněte sebou – hejbněte těmi svými línými zadky!“
Kolem půlnoci přišla teplá fronta a sníh se změnil v břečku. Permaplastový nosník vážil pět set liber a nesl se zatraceně špatně i když zrovna nebyl pokryt ledem. Byli jsme na něj čtyři, dva po každé straně, a pokoušeli jsme se jej udržet mrznoucími konečky prstů. Mou partnerkou byla Rogersová.
„Bacha!“ zaječel chlápek za mnou aby nás upozornil, že mu nosník vyklouzl. Ačkoliv nebyl kovový, byl dost těžký, aby dokázal přerazit nohu. Všichni jsme ho pustili a uskočili stranou. Nosník dopadl na zem a rozstříkl kolem sebe bláto a sněhovou břečku.
„Zatraceně, Petrove,“ zaječela Rogersová, „proč se raději nedáš k Červenému kříži nebo k něčemu podobnému? Ten podělanej nosník přece není zase tak podělaně těžkej.“ Většina dívek se vyjadřuje vybraněji. Rogersová byla tak trochu drsňačka.
„No ták, hejbněte sebou, k sakru, nosiči – epoxidová skupino! Popožeňte je trochu! Popožeňte je!“
Naši dva epoxiďáci vyběhli a mávali kbelíky. „Pohni se, Mandello! Mrznou mi koule.“
„Mně taky,“ řeklo děvče spíš pocitově než logicky.
„Raz – dva – hej!“ Zvedli jsme nosník a vrávorali s ním k mostu. Byl už ze tří čtvrtin hotov. Vypadalo to, že nás druhá četa předstihne. Normálně bych na to kašlal, ale četa, která svůj most postaví první domů poletí. Nás ostatní čekají čtyři míle v blátě plus žádný odpočinek před menáží.
Donesli jsme nosník na místo, se zazvoněním ho pustili a nastavili svorníky, které ho upevňovaly k svislé vzpěře. Ženská polovina epoxidové skupiny na něj začala plácat lepidlo ještě dřív, než jsme ho stačili zajistit. Její partner čekal na nosiče na druhé straně. Pokladači byli připravení u paty mostu, každý s blokem lehkého, vyztuženého permaplastu nad hlavou jako s deštníkem. Byli suší a čistí. Nahlas jsem se podivil, čím si to zasloužili, a Rogersová navrhla několik malebných, třebaže nepravděpodobných možností.
Zrovna jsme se chtěli vrátit pro další nosník, když nadporučík (jmenoval se Dougelstein, ale říkali jsme mu ‚Noták‚) zapískal na píšťalku a křikl: „No ták, vojáci a vojačky, deset minut pauza. Zakuřte si, jestli máte co.“ Sáhl do kapsy a zapnul přívod tepla do našich kombinéz.
Rogersová a já jsme se posadili na náš konec nosníku a já vytáhl tabatěrku. Měl jsem dost trávy, ale měli jsme zakázáno kouřit ji dřív, než po večerním gáblu. Jediný tabák, který jsem měl, byl na tři palce dlouhý špaček doutníku. Zapálil jsem ho o boh tabatěrky; po několika prvních tazích se nezdál tak zlý. Rogersová si také potáhla, spíš ze zdvořilosti, ale zašklebila se a vrátila mi ho.
„Byl jsi ve škole, když tě odvedli?“ zeptala se.
„Jo. Zrovna jsem absolvoval z fyziky. Chtěl jsem učit.“
Smutně pokývala hlavou. „Já studovala biologii…“
„To jde.“ Nabral jsem hrst sněhové břečky. „Jak jsi byla daleko?“
„Šestý rok, bakalářské a odborné.“ Zaryla botou do rozbředlého sněhu a nakopla hromádku bláta a sněhu o konzistenci zmrzlého mléka.“ „Proč se tohle sakra muselo stát?“
Pokrčil jsem rameny. Nevyžadovala odpověď, alespoň ne tu, kterou nám pořád opakovalo PSOSN. Intelektuální a fyzická elita Země brání lidstvo proti hrozbě Tauřanů. Žvásty. Všechno to byl jen velký experiment. Zjistit, jestli by se nám mohlo podařit přimět Tauřany k pozemnímu boji.
Noták odpískal konec pauzy o dvě minuty dřív, což jsme čekali, ale já, Rogersová a dva další nosiči jsme seděli ještě další minutu, než epoxiďáci a pokladači skončili s naším nosníkem. Topení v kombinézách už jsme měli zase vypnuté, takže jsme se třásli zimou, ale zůstali jsme sedět z principu.
Ve skutečnosti neexistoval žádný důvod trénovat nás v odolnosti na chlad. Typická armádní polologika. Jistě, tam, kam půjdeme, je zima, ale ne taková ta zima samý sníh a led. Teplota přestupních planet se neustále drží jeden nebo dva stupně nad absolutní nulou – kolapsary totiž nezáří – a jestliže pocítíte chlad, znamená to, že už jste vlastně mrtvý.
Před dvanácti lety, když mi bylo deset, vědci objevili kolapsarový skok. Stačí vrhnout předmět dostatečně velkou rychlostí na kolapsar a vyskočí v některé jiné částí galaxie. Netrvalo to dlouho a byl objeven i vzorec, podle něhož bylo možno vypočítat, kde se ten předmět objeví: putoval totiž pořád po stejné ‚přímce‘ (samozřejmě v Einsteinově geometrii), po které by se pohyboval, kdyby neměl v cestě kolapsar – dokud nenarazí na pole jiného kolapsaru, ať už se objeví kdekoliv, odpuzován stejnou rychlostí, jakou se blížil k původnímu kolapsaru. Doba přemístění od jednoho kolapsaru k druhému se rovná… přesně nule.
To dalo pořádně zabrat matematickým fyzikům, kteří museli předefinovat souběžnost dějů; museli rozbít celou obecnou teorii relativity a vytvořit ji znovu. Na druhé straně to velice potěšilo politiky, protože teď mohli klidně poslat náklad kolonistů na Fomalhaut za méně, než kdysi stálo vypravit kosmickou loď na Měsíc. Lidí, které by politikové viděli raději na Fomalhautu, kde mohli prožívat báječná dobrodružství, než na Zemi, kde působili jen potíže, nebylo málo.
Každá loď byla doprovázena automatickou sondou letící pár milionů mil za ní. To už jsme věděli o přestupních planetách, kouscích kosmického smetí obíhajícího kolem kolapsarů. Účelem automatických sond bylo vrátit se a dát nám zprávu, pokud by kosmická loď narazila 0.999. rychlosti světla do přestupové planety. Konkrétně k tomuhle druhu katastrofy nikdy nedošlo, ale jednoho dne se jedna automatická sonda vrátila sama. Její data byla analyzována a zjistilo se, že kosmická loď, kterou provázela, byla napadena jinou lodí a zničena. Došlo k tomu poblíž Aldebaranu v souhvězdí Býka, ale jelikož ‚Aldebařani‘ se špatně vyslovuje, byli nepřátelé pojmenováni podle latinského označení souhvězdí ‚Tauřani‘.
Od té doby dostávaly lodě kolonistů ozbrojený doprovod. Často byly ozbrojené lodě vysílány i samotné, a nakonec se Kolonizační skupina začala zkracovat jako PSOSN, Průzkumné síly OSN s důrazem na ‚sílu‘.
Potom nějaký chytrák ve Valném shromáždění rozhodl, že bychom měli mít armádu pěšáků, kteří by hájili přestupní planety nejbližších kolapsarů. Načež v roce 1996 vznikl zákon o Elitních odvodech a nejelitnější odvedenecká armáda v historii válečnictví.
Takže jsme tady, padesát mužů a padesát žen s IQ nad 150, s nadprůměrně zdravými a silnými těly, a marníme své mimořádné schopnosti v blátě a sněhové břečce střední Missouri zdokonalováním se v dovednostech jako je stavba mostů na planetách, kde jedinou tekutinou jsou tu a tam roztroušené louže kapalného helia.

3

Asi o měsíc později jsme prodělali své poslední cvičení, přesun na planetu Charon. Ačkoliv se nacházela skoro v periheliu, byla pořád víc než dvakrát dále od Slunce než Pluto.
Naložili nás do ‚dobytčáku‘ konstruovaného k přepravě dvou set kolonistů spolu s vybranými druhy rostlinstva a zvířectva. Nemyslete si, že jsme měli kdoví jaké pohodlí, i když nás v něm cestovala méně než polovina projektovaného množství. Většinu volného prostoru totiž zabralo extra palivo a arzenál.
Celá cesta trvala tři týdny; první polovinu jsme zrychlovali na dvě gé, druhou jsme zase zpomalovali. Nejvyšší rychlost, které jsme dosáhli když jsme si to hasili po oběžné dráze Pluta, byla asi dvacetina rychlosti světla – příliš málo na to, aby se začaly projevovat relativistické efekty.
Prožít tři týdny s dvojnásobnou váhou… to není žádný piknik. Třikrát denně jsme opatrně prováděli rehabilitační cvičení a po zbytek času jsme zůstávali v horizontální poloze, jak jen to šlo. Přesto jsme měli několik zlomenin a vážných vykloubenin. Muži museli nosit speciální suspenzory, aby nezametali pohlavními orgány podlahu. Spát bylo takřka nemožné; člověk měl v jednom kuse noční můry o tom, že ho něco dusí a drtí, kromě toho se musel pořád převalovat, aby zabránil vzniku proleženin a otlaků. Jedno z děvčat byla nakonec tak vyčerpané, že skoro prospalo, i zlomeninu, při které jí žebro trčelo z boku.
V kosmu jsem nebyl poprvé, takže, když jsme konečně přestali brzdit a přešli jsme do volného pádu, přivítal jsem to s úlevou. Ale někteří z ostatních s výjimkou našeho výcviku na Měsíci venku ještě nebyli, a proto strádali závratěmi a ztrátou orientace. My ostatní jsme po nich museli uklízet a neustále jsme plachtili ubikacemi s houbami a vysavači na kuličky částečně stráveného ‚vysokokalorického, nízkoreziduálního (sójového) koncentrátu s příchutí hovězího‘.
Když jsme se snášeli z oběžné dráhy, měli jsme na Charon docela hezký výhled. Nic zajímavého na něm nebylo. Byla to jen nejasně osvětlená bílá koule s několika šmouhami. Přistáli jsme asi dvě stě metrů od základny. Z ní vyjel přetlakový vůz a napojil se přímo na náš člun, takže jsme se vůbec nemuseli převlékat do kosmických obleků. S vrzáním a skřípěním nás dopravil k hlavní budově, beztvaré krabici z našedivělého plastiku.
Vnitřní stěny měly stejně jednotvárnou barvu. Ostatní už seděli u stolů a klábosili. Vedle Freelanda bylo volné místo.
„Už se cítíš líp, Jeffe?“ Pořád byl trochu bledý.
„Kdyby bohové chtěli, aby člověk žil v beztížném stavu, vybavili by ho litinovým jícnem.“ Ztěžka si povzdechl. „Už je to lepši. Kouřil bych, až bych brečel.“
„Jo.“
„Vypadá to, že ty to snášíš docela dobře. Znáš to ze školy, co?“
„Jo, dělal jsem disertačku z vakuového svařování. Tři týdny na oběžné dráze Země.“ Posadil jsem se a už po tisící sáhl pro svou tabatěrku. Pořád tam nebyla. Systémy pro zajištění životních funkcí nebylo dobré přetěžovat nikotinem a THC.
„Výcvik byl už tak dost zlý,“ postěžoval si Jeff, „ale tahle zasraná—“
„Pó-zor!“ Zvedli jsme svá potlučená těla a zůstali stát ve skupinkách po dvou nebo po třech. Dveře se otevřely a do místnosti vešel major. Trochu jsem ztuhl. Byl to nejvyšší důstojník, jakého jsem zatím viděl. Na kombinéze měl několik řad stužek včetně jedné purpurové, která znamená, že byl raněn v boji, ještě ve staré americké armádě. Musel k tomu přijít v Indočíně, ale to jsem ještě nebyl na světě. Tak starý mi zase nepřipadal.
„Posaďte se, posaďte se.“ Blahosklonně nám pokynul. Pak si dal ruce v bok a s lehkým úsměvem na tváři si nás prohlédl. „Vítejte na Charonu. Vybrali jste si báječný den pro přistání; teplota venku je letních osm celých patnáct nad nulou. Absolutní. Pro příští dvě století žádné velké změny nečekáme.“ Někdo se nevesele zasmál.
„Raději si tropického počasí na naší základně Miami užijte, dokud můžete. Jsme tady přímo uprostřed sluneční strany, ale váš výcvik bude z větší části probíhat na odvrácené straně, kde se teplota drží na dvou celých nula osmi stupních.
Všechen svůj výcvik na Zemi a na Měsíci můžete klidně považovat za pouhé přípravné kolo, které vám dává jakousi šanci na Charonu přežít. Tady si vyzkoušíte celý repertoár: nářadí, zbraně, manévrování. A zjistíte, že při téhle teplotě nástroje nepracují, tak, jak by měly, zbraně nechtějí střílet. A lidé se pohybují v-e-l-i-c-e opatrně.“
Zadíval se do poznámek, které držel v ruce. „V tuto chvíli je vás ve skupině čtyřicet devět žen a čtyřicet osm mužů. Dva umřeli na Zemi, jeden byl propuštěn s psychickou poruchou. Když jsem si přečetl program vašeho dosavadního výcviku, musím přiznat, že mě překvapilo, že vás vůbec prošlo tolik. Současně bych vás ale rád upozornil, že nebudu nespokojen, když vás zdejším výcvikem projde polovina. A jedinou alternativou k projití je zemřít. Tady. Jediný způsob, jak se kdokoliv z vás – nebo já – může vrátit na Zem, je po bojové akci.
Váš výcvik bude trvat měsíc. Odsud se pak přesunete ke kolapsaru Hvězdná brána, vzdálenému půl světelného roku.
Vaše základna bude na Hvězdné bráně l, jeho největší přestupové planetě, kde zůstanete až do vystřídání. Při troše štěstí to nebude trvat víc než měsíc, další skupina sem dorazí, jakmile odletíte. Až opustíte Hvězdnou bránu, budete odveleni k nějakému strategicky významnému kolapsaru, kde založíte vojenskou základnu a v případě napadení ji budete bránit. V opačném případě tam zůstanete až do obdržení dalších rozkazů.
Poslední dva týdny vašeho výcviku budou věnovány stavbě právě takové základny na odvrácené straně Charonu. Od základny Miami budete dokonale odříznuti: žádné spojení, žádná lékařská pomoc, žádné zásobování. Někdy v průběhu těch dvou týdnů bude účinnost vaší obrany prověřena útokem řízených střel. Samozřejmě ostrých.“
Copak do nás vrazili všechny ty prachy, jen aby nás zabili při výcviku?
„Veškerý stálý personál tady na Charonu tvoří váleční veteráni. To znamená, že nám všem je čtyřicet až padesát let. Ale myslím, že si s vámi kdykoliv poradíme. Dva z nás budou neustále s vámi a doprovodí vás až na Hvězdnou bránu. Bude to kapitán Sherman Stott, velitel vaší roty, a seržant Octavio Cortez, váš první seržant. Pánové?“
Dva muži sedící v první radě povstali a otočili se obličeji k nám. Kapitán Stott byl trochu menší než major, ale uplácány ze stejného těsta: tvář měl tvrdou a hladkou jako porcelán, lehký cynický úsměv a přesně na centimetr zastřižený vous lemující jeho širokou bradu. Vypadal nanejvýš tak na třicet. U pasu nosil velkou pistoli na střelný prach.
Seržant Cortez byl exemplář jiného druhu, hororového. Hlavu měl oholenou a špatně tvarovanou, zploštělou na jedné straně, kde mu očividně odoperovali kus lebky. Obličej měl velice snědý a posetý vráskami a jizvami. Chyběla mu půlka levého ucha a oči měl stejně bezvýrazné, jako knoflíky stroje. Nosil bradku a knírek, který vypadal jako by se mu po horním rtu plazila housenka. Na komkoliv jiném by jeho školácký úsměv vypadal příjemně, ale on byl ta nejohyzdnější a nejhrozivější kreatura, jakou jsem kdy viděl Na druhé straně, vynecháme-li jeho hlavu a posuzujeme-li jen těch šest stop těla pod ní, mohl sloužit jako reklama na posilovnu. Ani Stott ani Cortez nenosili žádná vyznamenání. Cortez měl malý kapesní laser zavěšený v magnetickém pouzdře pod levou paží. Jeho dřevěná pažba vypadala velice ohmataně.
„Dříve než vám svěřím do laskavé péče těchto dvou gentlemanů,“ pokračoval major, „dovolte mi, abych vás upozornil na několik důležitých věcí:
Před dvěma měsíci nebyla na této planetě jediná živá duše, jen nějaké nepotřebné zařízení z expedice z roku 1991. Oddílu pětačtyřiceti mužů trvalo celý měsíc, než vybudovali základnu, ve které se právě nacházíte. Čtyřiadvacet z nich, tedy více než polovina, při tom zahynulo. Tohle je ta nejnebezpečnější planeta, na které se lidé kdy pokusili žít, ale místa, kam půjdete vy, budou ještě horší. Naši velitelé se vás pokusí udržet po celý příští měsíc naživu. Poslouchejte je… a řiďte se jejich příkladem; oba zde přežili déle, než se čeká od vás. Kapitáne?“ Kapitán vstal a major vyšel ze dveří.
„Pó-zor!“ Poslední slabika zazněla jako exploze a my všichni vyskočili na nohy.
„To, co řeknu teď, vám řeknu jen jednou, takže raději všichni dobře poslouchejte,“ zavrčel. „Tady jsme v bojových podmínkách a v bojových podmínkách je jen jeden trest za neposlušnost nebo neukázněnost.“ Vytáhl z pouzdra pistoli a podržel ji za hlaveň jako kyj. „Tohle je vojenská automatická pistole model 1911, ráže .45, primitivní, ale účinná zbraň. Seržant i já jsme oprávněni použít zbraně a zabít, abychom zajistili disciplínu. Nenuťte nás k tomu, protože to uděláme. Uděláme.“ Zasunul pistoli zpátky. Zámek pouzdra v nastalém tichu hrozivě cvakl.
„Seržant Cortez a já jsme dohromady zabili víc lidí, než sedí v téhle místnosti. Oba jsme bojovali ve Vietnamu na americké straně a oba jsme před více než deseti lety vstoupili do Průzkumných sil Organizace spojených národů. Odmítl jsem povýšení na majora za privilegium velet této rotě a seržant Cortez rezignoval ze stejného důvodu na hodnost podmajora. Oba jsme totiž válečníci a tohle je první bojová situace od roku 1987.
Dobře si zapamatujte, co jsem vám řekl. První seržant vám podrobně vysvětlí, jaké budou vaše povinnosti v tomto komandu. Převezměte je, seržante.“ Otočil se na podpatku a vyšel z místnosti. Výraz v jeho tváři se za celou tu dobu nezměnil ani o milimetr.
První seržant se pohyboval jako nějaký těžký stroj se spoustou kuličkových ložisek. Když se dveře za jeho nadřízeným zavřely, podíval se na nás a řekl: „Pohov, sednout,“ překvapivě mírným hlasem. Posadil se na stůl v čele místnosti. Stůl zaskřípal, ale vydržel.
„To, co říkal kapitán, vás asi vyděsilo a já vypadám taky děsivě, ale oba to s vámi myslíme dobře. Budeme spolu stále v nejtěsnějším kontaktu, takže si raději zvykněte na tu věc, kterou mám mezi svým mozkem a vámi. Kapitána patrně skoro vůbec neuvidíte, nanejvýš tak při manévrech.“
Dotkl se plochého místa na své hlavě. „Když už mluvím o mozku, pořád mám ten svůj docela v pořádku, i když se Číňani pokoušeli o opak. Každý z nás veteránů PSOSN musel splnit stejná kritéria, jako vy, aby se sem dostal. Takže předpokládám, že jste chytří a houževnatí – ale vy mějte neustálé na paměti, že já a kapitán jsme chytří, houževnatí a zkušení.“
Prolistoval organizační schéma, aniž se do něj doopravdy podíval. „Tak. Jak už říkal kapitán, v průběhu výcviku existuje jen jediný kázeňský trest. Absolutní trest. Ale obvykle nemusíme zabíjet, abychom si zajistili disciplínu; Charon to udělá za nás.
Tady na stanici je to něco jiného. Nezajímá nás, jak budete trávit svůj volný čas. Plácejte se po zadcích celé dny a šoustejte celé noci, to je vaše věc… Ale jakmile si obléknete skafandry a vyjdete ven, budete zachovávat kázeň, na kterou by byl pyšný i římský centurion. Dostanete se do situací, ve kterých jediná hloupost může zabít nás všechny.
Prvním naším úkolem bude vyzkoušet si bojové kosmické obleky. Ve vedlejší místnosti na vás čekají zbrojíři; budou se vám věnovat individuálně. Tak do toho.“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.