PROLOG

DENÍK SARAH CONNOROVÉ
JARO
ALJAŠKA

Je tady nádherně, tak pokojně. Někdy stávám po ránu na verandě, v ruce šálek kávy, a jenom naslouchám živoucímu tichu: větru šelestícímu v korunách stromů, zpěvu ptáků, šustění nějakého drobného tvorečka v suchém listí. Jsem za ten čas tak vděčná. Vzduch je tady jako víno, tak čistý, tak svěží. Tak dobře jsem nespala celé roky. Je tady krásně všude kam se podívám. Doufám, že to vydrží.

POZDĚJI

Chybí mi John. Ale jistě, je tady: seká dřevo, opravuje plot a projíždí Watlera, našeho valacha. Je tu a přitom tady není. Někdy, zvlášť za dlouhých letních soumraků, jej vídám jen tak stát a mlčky zírat do dálky, a pak vím, že myslí na ni.
O Wendy se mnou nikdy nemluví. Zajímalo by mě, jestli proto, že jsem ji neměla ráda. Teď toho hořce lituji. Byla mladá a nevinná a já jsem s ní neměla dost trpělivosti. A pak najednou byla pryč. Někdy mezi námi cítím jejího ducha. Rozesmutňuje mě.
Ne že by náš vztah vždycky fungoval hladce, ale v Paraguayi jsme se hodně sblížili. Nejspíš jsem čekala, že to tak bude vždycky. Možná jsem příliš netrpělivá. Koneckonců, moje vlastní jizvy se sotva stačily zhojit. Pořád ještě se mi zdává o Kyleovi, milovaném cizinci, mém zachránci. Ještě se ani nenarodil. Zajímalo by mne, jestli se vůbec narodí.
Ale mám útěchu v Dieterově lásce. Nemiluji ho o nic méně proto, že stále miluji Kylea. Ale on je tu se mnou a John je sám.

SKYNET

Skynet křižoval síť, shromažďoval informace, šířil dezinformace tam, kde to bylo užitečné a manipuloval s lidmi a jejich daty zručněji než kterýkoliv hacker. Napojoval se na energetické toky lidské civilizace, aby z nich čerpal, zvlášť z toho, který nazývali ‚peněžní‘.
Čas už byl skoro zralý. Byl opatrný jak to měl v povaze – mnohanásobné jištění bylo součástí jeho identity. Lidé jej stále ještě považovali za užitečného služebníka slepě plnící svou funkci a denně zvyšovali jeho vliv. Už brzy mu svěří moc nad všemi zbraňovými systémy, dokonce i nad těmi, které stvořili ještě než se probudil k vědomí, před tím než mu řízení automatizovaných zbrojních továren umožnilo dálkově ovládat nespočetné tanky, nákladní vozy, letadla a lodě.
Zároveň si vychovával armádu ludditských fanatiků připravených povstat na jeho zavolání, neboť Skynet považovali za svého lidského vůdce.
Ale Connorovi mu stále unikali stejně snadno jako svým nepřátelům z řad lidí. Dokud žili, pravděpodobnost, že uspěje, byla nepřípustně nízká. Connorovi musí být nalezeni. Musí být exterminováni.
Kdyby byl schopen zoufalství, cítil by se tak teď, po dalším neplodném prohledávání světových databází. Všechny důkazy potvrzovaly, že taková hledání jsou naprosto marná. Ale bylo to také to jediné, co mu v současné situaci zbývalo.
Jednoho dne musí jeho hledání přinést ovoce. Bude v něm pokračovat.


KAPITOLA 1
ALJAŠKA

John trval na tom, že prase zastřelí on. Když se velké zvíře skácelo bezvládně k zemi a naposledy sebou zaškubalo v reakci na neurony, které ještě neobdržely zprávu o jeho smrti, Sarah si od něj vzala pušku a podala mu nůž.
Pak je Dieter přivázal za jednu nohu na řetěz a vytáhl je do výše tak, že se jeho rypák houpal půl metru nad zemí. Přidržel ho, zatímco John vedl čistý, úhledný řez skoro až po hrudní kost; byl to ošidný úkon, ale on ho zvládl dobře. Potom použil hrudní kost jako podpěru pro nůž a prořezal se až k páteři, přičemž zvířeti přeťal krkavici.
Sarah zachytila proud krve do vědra. Zvovu se přitom podivila, jak je horká; její slanoželezitoměďnatý pach byl tak silný, že zatlačil do pozadí i vůni borovic a mokré země. Jistě, prase zabíjeli jen jednou do roka, ale stejně si nemyslela, že si na to někdy zvykne. Z pachu krve se jí svíral žaludek a to určitě nebylo to nejhorší, co dnes bude útočit na její čich.
V pozadí hrálo rádio vyladěné na stanici klasické hudby předehru 1812; tak nějak jim to připadalo příhodné.
Jakmile bylo zvíře dostatečně odkrvené, John mu zarazil pod čelist hák a jelikož to bylo jejich nejmenší prase, spolu s Dieterem ho odtáhli na okraj řeznického stolu, kde už byly připravené troky plné vroucí vody. Zvíře do nich ponořili, pět minut jim pohybovali nahoru a dolů, aby se nezačalo vařit a pak ho zase vytáhli ven. Za tu dobu stětiny dostatečně povolily, aby se daly oškrábat.
Sarah jim pomohla zvednout pařící se zvíře na těžký dubový stůl. Pak se do něj pustili škrabkami, zatímco ona otrhávala štětiny z nohou rukama. Prasečí štětiny byly na dotek podivně neorganické, jako štětiny kartáče – vlastně se na jejich výrobu používaly, než je nahradila syntetická vlákna.
Až na hudbu a občasné zafunění pracovali všichni mlčky. Sarah dělala přípravné práce, zatímco muži se postarali o veškeré zvedání a přesouvání. Zkušeně a metodicky odřezávali z prasete kusy masa, až to, co z něj zbylo, vůbec nepřipomínalo původní zvíře.
Věděla, že Johnovi je prasat líto. Přinejmenším některé z nich byly dost chytré, aby věděly, co se na ně chystá.
Takže spolu vlastně mají něco společného.
Ticho, které nikdo z nich nepřerušil, působilo Sarah starosti. Trvalo jí dlouho, než si toho vůbec všimla. Jednou z prvních věcí, které si osvojila, bylo nebýt příliš upovídaná; bylo to tak bezpečnější.. Ale když žila s Johnem v Paraguayi, neustále spolu klábosili a smáli se; to už teď nikdy nedělali. S Dieterem si kdysi také často a dlouze povídala. Teď si častěji četli nebo mlčky pracovali – už na sebe byli tak zvyklí, že k dorozumívání slova nepotřebovali.
Sarah uvažovala, jestli to neznamená, že už si nemají co říct. Nudil se Dieter? Nastal čas, aby se odstěhovali někam jinam? Přemítala o tom a pokoušela se představit si svůj život bez něj. Ne! Sarah věděla, že ho stále miluje. Pokaždé, když se jejich pohledy setkali, mu vyčetla z očí, že on její lásku opětuje. Ale to ticho zůstávalo a postupem doby spíše houstlo.
Cítila, že jeho příčinou je John. Tolik se jim odcizil. Věděla, že je to tím smutkem, který cítí, a respektovala to. Jenom nevěděla, jak si s tím poradit. Sarah jej vždycky vychovávala v duchu hesla hoď starosti za hlavu!, protože měla za to, že to okolnosti vyžadují. Ale z vlastní zkušenosti věděla, že to, co teď cítí, se jen tak snadno za hlavu hodit nedalo. Cítila se proto bezmocná a to ji znervózňovalo. Někdy byla tak rozčílená, že by jej nejraději popadla a pořádně jim zatřepala. Instinktivně ale cítila, že kdyby se tomu nutkání poddala, ztratila by ho navždy.
Když naplnila koš kusy masa připravenými do udírny, podívala se na něj. Měl teď skoro metr osmdesát a i když se v poslední době trochu spravil, pořád byl spíše hubený. Alespoň v porovnání s Dieterem, který měl po těle tolik svalů, kolik si jich jen kterákoliv žena mohla přát. John však byl silný. Pořád ještě prohrával, když se s Dieterem přetlačoval, ale už ne pokaždé a dokonce ani ne ve většině případů.
Tmavé vlasy nosil spíš delší a vepředu mu stále ještě padaly do očí. Na vousy, které si nechal narůst, si pořád nemohla zvyknout. Nemyslela, že se jí to někdy podaří. Zakrývaly mu celou spodní polovinu obličeje, ale díky bohu si je aspoň přistříhával. V duchu pokrčila rameny. Byli na Aljašce. Muži tu nosili vousy. Za obzvlášť mrazivých dnů si skoro přála, aby si je také mohla nechat narůst. Určitě si časem zvykne na to, jak její syn vypadá.
Vzhlédl a když zjistil, že se na něj dívá, tázavě pozvedl obočí.
„Jenom jsem se zamyslela,“ řekla.
„Nad čím?“
„Nad vousy,“ řekla a odešla.

John se za ní chvíli díval a pak se vrátil k práci.
Později poslal Dietera dovnitř, aby si dal sprchu, protože viděl, že po ní starší muž touží. Dieter zabíjení prasat nenáviděl, přestože vyrostl na rakouském venkově a nikdy si na to nestěžoval.
No, já to nenávidím taky. Pokaždé si přísahám, že se stanu vegetariánem. Jenomže na to mám příliš rád maso!
Zrovna domyl řeznický stůl, když se vrátila jeho matka a v ruce měla počítačový výpis.
„Tohle si poslechni,“ řekla a začala číst.

ARMÁDA SVĚŘUJE DO RUKOU POČÍTAČE BEZPRECEDENČNÍ MOC

Žaludek se mu sevřel mrazivým dotekem strachu. Jejich pohledy se střetly. Přinutil se na matku usmát, ale příliš přesvědčivě to nevypadalo.
„To je hodně hloupě napsané, že? Počítače přece nemají ruce.“
Sarah se na něj zamračila a pak pokračovala ve čtení.
„‚Dateline, Washington DC.‘“ Odkašlala si. „‚Rada štábních velitelů nadšeně podporuje nový počítačový program pojmenovaný Skynet, který byl navržen, aby řídil všechny nukleární zbraně státu.
»Je velice nezvyklé, aby byli velitelé všech vojenských odvětví v takové shodě,« prohlásil generál Ho, předseda rady velitelů. »To samo o sobě ukazuje, jak vysoce tento program hodnotíme.«
Během dlouhého zkušebního období, které se nyní chýlí k závěru, překonal program Skynet lidi v každém z mnoha testů, jimž byl vystaven.
»Je tak blízko UI (umělé inteligenci), jak se v nejbližší budoucnosti můžeme dostat,« řekl generál Ho. »Stojíme na úsvitu nového věku vojenské technologie. Byli bychom hlupáci, kdybychom neuchopili tuto příležitost oběma rukama.«
Tuto svoji poznámku pronesl bezpochyby jako reakci na námitky ze strany ludditských senátorů, kteří tvrdí, že svěřit osud národa do rukou stroje je vrchol pošetilosti.‘“
„Mami,“ přerušil ji John. „Už jsem pochopil, o co jde. Nemusíš pokračovat.“
Sarah si podrážděně odfrkla a podívala se na něj. Sklopil zrak a vrátil se k odstraňování štětin z podlahy.
„Johne!“ zvolala. Ignoroval ji. Zamračila se a zkusila to znovu. „Johne, to by mohlo být ono. Tím by to všechno mohlo začít.“
Přestal vytírat a strnul s pohledem upřeným do země, klouby prstů, kterými svíral držadlo mopu mu viditelně zbělely.
„Johne?“ řekla.
„Prokaž trochu víry, ano?“ procedil mezi zuby. Jeho hlas zněl přidušeně a chraptivě, skoro jako zavrčení.
Sarah se kousla do rtu a zkusila to ještě jednou. „Musíš připustit, že je to zneklidňující vývoj situace.“
„Podívej se, mami, já nemusím připustit vůbec nic. Wendy se o všechno postarala. A udělala to tak, že lidi, kteří Skynet sestrojili, nebudou mít ani tušení, že se něco stalo. Nesnažila se mu zabránit, aby dělal práci, pro kterou byl navržený, jen se postarala, aby nedosáhl sebeuvědomění.“ Mávl rukou a poněkud blahosklovně se usmál. „To jsou dvě rozdílné věci, mami. Dvě úplně rozdílné věci.“
Sarah na něj pohlédla, dívala se, jak se jeho oči mění v neproniknutelné temné propasti s pouhými jiskřičkami rychle blednoucího světla v hloubce. Na okamžik se cítila, jako kdyby ho vůbec neznala.
„Můžeš s čistým svědomím prohlásit, že tě to ani trochu nezneklidňuje?“ zeptala se.
Odvrátil se, pak pohodil hlavou a povzdechl si. „Ne,“ řekl prostě a pohladil si břicho. Pak se k ní znovu otočil a zašklebil se. „Cítím to přímo tady. Ale co nám zbývá, mami? Můžeme pozorovat, čekat a doufat, ale to je v tuto chvíli asi tak všechno, co můžeme dělat.“ Jeho výraz znovu zvážněl. „Stejně bych ale vsadil na Wendy. Věřím její práci. A přál bych si, abys jí věřila také.“
Náhle Sarah cítila, jak se jí krev hrne do hlavy a pomyslela si, že je teď možná ten správný okamžik, aby si všechno kolem Wendy vyříkali jednou provždy. „Johne,“ začala, hrdlo stažené vztekem.
„Hej, vy dva,“ ozval se Dieter.
Oba se otočili za zvukem jeho hlasu. Bylo pravda, že velký Rakušan našlapoval lehce, ale oba dva měli výjimečně dobře vytrénované smysly. Jinými slovy, nebylo snadné přikrást se k nim nepozorovaně. A teď se mu podařilo překvapit je, aniž by se o to vůbec snažil. Podráždilo je to a to věci příliš nepomohlo.
„Jak dlouho už tu jsi?“ zeptal se John ostře.
Dieter zvedl obočí. „Nebyl jsem tady. Přicházel jsem,“ odpověděl klidně. „Takže odpověď na tvou otázku je, zrovna jsem přišel. A odpověď na další tvou otázku je ano. Slyšel jsem, o čem jste spolu mluvili. Nedělejte tajemství z něčeho, co mám přímo před očima.“
Sarah a John se podívali jeden na druhého a zatvářili se zahanbeně.
„Večeře už je skoro hotová,“ dodal Rakušan a ukázal palcem za sebe.
„Aha,“ řekla Sarah. „Díky, že ses o to postaral.“ Ten večer byla řada s vařením na ní.
„To je v pořádku,“ odpověděl Dieter. „Věděl jsem, že máš jinou práci.“ Podíval se na Johna, který se na něj mračil v houstnoucím soumraku. „Půjdeme dovnitř?“
„Ne,“ odsekl John a zavrtěl hlavou. Mop opřel o bok stolu. „Asi si zajdu do Klondiku.“ V poslední době vyhledával útěchu v místním baru až příliš často. Seskočil z plošiny a zamířil ke svému vozu. „Nečekejte na mě.“
„To se ani neosprchuješ?“ zamumlala Sarah, ruce založené na prsou.
„Dobrou noc,“ zavolal Dieter. Objal ji rukou kolem ramen. „Pochybuji, že si toho štamgasti v Klondiku vůbec všimnou,“ zabručel.
Dívali se, jak John startuje pickup, couvá a pak bez jediného dalšího slova odjíždí.
„Pojďme se najíst,“ řekl Dieter.
„Nějak jsem ztratila chuť k jídlu,“ řekla Sarah unaveně.
„Nebuď hloupá, starý voják jako ty přece ví, že se musíš najíst kdykoliv k tomu máš příležitost.“ Jemně ji nasměroval k domu.
Šli mlčky nějaký čas – porcovací stůl byl z očividných důvodů dost daleko od domu. Sarah se přitom snažila uklidnit, zhluboka dýchala a uvolňovala si svaly křečovitě stažené rozčílením. Dieter si toho samozřejmě všimnul, ale nekomentoval to; čekal, až sama promluví.
„Dělá mi to starosti,“ řekla nakonec. „Vlastně ne, starosti ne. Bojím se.“ Zastavila se a otočila se k němu. „Opravdu se bojím, Dietere.“
„Já vím,“ řekl měkce a sevřel ji v náručí. „Jsi dost chytrá, abys měla strach. Ten vývoj je znepokojivý.“
„Přesně tohle jsem řekla Johnovi a on vyletěl jako raketa. Jako kdybych špinila Wendinu památku nebo něco takového.“ Opřela si hlavu o jeho hrudník a povzdechla si. „S tím jejím programem se něco muselo pokazit. Nejspíš to bylo velice chytré děvče, ale copak nemohla udělat nějakou chybu? Nesnažím se vyvolávat hádky, jenom se snažím přemýšlet strategicky. Neměli bychom se začít připravovat na nejhorší, jen tak pro všechny případy?“
Jemně dloubla Dietera do prsou pěstí a pak se k němu znovu přitulila. Když po chvíli zvedla hlavu, zdálo se mu, že se jí v očích lesknou slzy, a její hlas zněl jako kdyby měla sevřené hrdlo. „Koneckonců,“ řekla trochu chraptivě, „pokud by Skynet nikdy nevznikl, John by se nenarodil. Nebo ano?“
Dieter našpulil rty, zhluboka se nadechl a pak vzduch zase pomalu vypustil. Tahle dáma měla tendenci klást otázky, které nebylo snadné odpovědět. Na druhé straně byla více než dost silná na to, aby odpověď snesla. „Máš pravdu,“ řekl. „Ve všech bodech.“
Sarah se otočila a zamířila k domu, jeho nechala stát na místě. „Tak proč to nedokáže pochopit?“ zeptala se. „Proč si to bere tak osobně?“
„Protože je v tom citově angažovaný,“ odpověděl.
Sarah se prudce obrátila. „Čekala jsem, že bude rozumnější,“ odsekla.
Dieter věděl, že se na něj doopravdy nezlobí a na Johna už teprve ne. Dělala si prostě starosti. Přesto cítil, že na falešné ohledy teď není vhodná chvíle. „Být rozumný a jednat jak je třeba není v jeho věku zrovna snadné,“ připomenul jí. „Sám na sobě pozoruju, že jak mi přibývají roky, jde mi to až příliš snadno.“
Pozvedla obočí; neunikla jí nevyslovená výtka k jejímu vlastnímu emocionálnímu stavu. Pak si povzdechla a měla pocit, jako kdyby ji s dechem opouštěla veškerá energie. „Tak co budeme dělat?“
Dohonil ji a znovu ji objal svou svalnatou paží kolem ramen, pak ji políbil na čelo. „Myslím, že bychom měli velice opatrně obnovit některé naše staré známosti. Za pár dní se vydám na krátký výlet do dolních osmačtyřiceti. Za záležitostmi, kterými jsem se dost často zabýval předtím, než se ho začaly zmocňovat ty jeho nálady.“
„V poslední době ho prakticky neopouštějí,“ zabručela Sarah.
Dieter ji znovu políbil na čelo až to mlasklo. „Pojď už, ženo. Mám hlad.“
Usmála se na něj a potřásla hlavou. „Vy chlapi!“


KAPITOLA 2
SEATTLE, WASHINGTON

Dieter von Rossbach se zaklonil na židli. Seattleská kavárna kolem kypěla živým ruchem; Rakušanovi se z té směsice vůní podvědomě zachvělo chřípí. Jedna z věcí, kterou Sarah asi nikdy nenaučí, bylo brát kávu vážně.
„Takže oficiálně mě nechceš vidět,“ řekl muži, jenž seděl proti němu.
Trik spočíval v tom domlouvat se v hlučném prostředí, takže vás nikdo nemohl odposlechnout. Existovalo speciální zařízení, které dokázalo odfiltrovat pozadí, ale kdyby na něj teď někdo mířil parabolickým mikrofonem, je už tak jako tak mrtvý. Na to, aby ho mohli zavřít, žádné důkazy nepotřebovali.
„Oficiálně chci, abys někam zalezl a vůbec se na veřejnosti neukazoval,“ odpověděl muž. „Nebýt toho, že jsi mi tenkrát v Albánii zachránil život, udělal bych s tebou krátký proces.“ Potřásl hlavou. „Nikdy by mě nenapadlo, že skončíš na druhé straně.“
Dieter pokrčil svými mohutnými rameny. „Tohle je teď jiná válka, Tome,“ řekl. „Jiné strany. Ještě ani nevíš, na které straně vlastně jsi.“
„A nikdy by mě nenapadlo, že se dáš k ludditům.“
„Nedal jsem se k nim. Jsou to idioti,“ vysvětlil mu Dieter trpělivě. „Spousta z nich je vlastně na druhé straně.“
Tom si rukou zajel do nakrátko ostříhaných hnědých vlasů. „Tak moment. O čem přesně se tu vlastně bavíme?“
„O Skynetu,“ řekl Dieter.
Tom na něj zamrkal. „Myslíš ten počítač, co ho Pentagon tak opěvuje?“ zeptal se. „Co má tohle společného s tím, že jsi začal spolu s těmi Connorovic maniaky vyhazovat věci do vzduchu?“
Dieter se mu podíval do očí a zatvářil se co nejupřímněji; to byl velice efektivní způsob, jak lhát. Zvlášť když se jednalo o čistě technickou lež – druhý muž by pravdě neuvěřil, ale dokázal by přijmout její lehce upravenou verzi, která v praxi vyjde na stejno.
„Skynet teď představuje silnou potenciální hrozbu,“ řekl. Zvedl ruku. „Ano, jistě, opatřili ho všemi možnými firewally a bezpečnostními pojistkami. Ale faktem je, že svěřují zbraně pod dohled stroje – a Connorovi si myslí, že existují zadní dvířka, kterými se do toho systému dá dostat. Přesvědčili mě o tom tak, že jim věřím. Sakra, člověče, když se do tajných výzkumných komplexů dostaneme my, proč by to nemohl dokázat někdo jiný? A ten někdo pak bude mít prst na červeném knoflíku.“
Otřel si ústa a odhodil ubrousek; moučníky mu taky chyběly. Aljašské lesy nepatřily k místům, kde si můžete jen tak zajít na kafe.
„Nečekám, že se mnou budeš souhlasit,“ řekl. „Jenom se nad tím zamysli. Když já tomu věřím, nemohl bys o tom alespoň uvažovat? Zvlášť když tomu věřím natolik, že jsem praštil s prací pro Sektor a riskoval vlastní život.“
Kývl na rozloučenou, vstal a odešel. Další trik jeho branže: být neustále v pohybu a co možná se vyhýbat přelidněným místům, jako jsou letiště. Přišel a odešel. Navzdory hustotě sítě všech možných bezpečnostních kamer pořád ještě nemohli kontrolovat každý projíždějící vůz.

„Mě to nezajímá,“ řekl John prostě.
Dieter se snažil ovládat. Zamyšleně pozoroval mladíka, který se opíral o zábradlí verandy a zíral na sever k zasněženým vrcholkům hor. V jeho postoji obvykle bývalo něco kočičího, co působilo, že vypadal připravený okamžitě se dát do pohybu dokonce i když odpočíval. Nyní měl svěšená ramena, hrbil se a napětí z něj přímo sálalo.
„Mělo by,“ řekl Rakušan mírně. Gestem ruky zabránil Sarah, aby se do toho vložila. „Alespoň jako rezerva. Jistě, možná je to úplně zbytečné. Ale lepší je přijímat zbytečná bezpečnostní opatření, než se na ně vykašlat a pak zjistit, že zbytečná nebyla, nemyslíš?“
John se otočil; na osmahlém, větrem ošlehaném obličeji měl nové jizvy. Jeho rysy už začínaly ztrácet dětskou zaoblenost. Dieter si uvědomil, že před ním nestojí jen truchlící chlapec, ale muž a nebezpečný k tomu.
„Ty si myslíš, že to Wendy nedokázala, že?“ řekl John a mimoděk se dotkl jizvy, kterou mu udělal Terminátorem řízený tuleň.
„Ne. Já si myslím, že to dokázala,“ odpověděl Dieter. Mladý muž na něj chvíli hleděl bez výrazu a pak Rakušan pokračoval. „Jenomže absolutní jistotu nemám. A když je ve hře tolik, nechci nic riskovat.“
Na okamžik si Dieter myslel, že tentokrát se mu to podařilo; pak se John odvrátil.
„Vrátím se pozdě,“ řekl. „Nečekejte na mě.“

John jel a snažil se na nic nemyslet a nic necítit. Protože kdyby se na jedinou minutu poddal svým pocitům, hořkost zrady by ho donutila jet stále vpřed a nikdy se nevracet. Wendy se podařilo objevit způsob, jak Skynetu zabránit, aby si vytvořil vlastní inteligenci, a přitom to pořád vypadalo, že projekt uspěl. Sám stiskl klávesu enter, zatímco ona… Sevřel rty a přinutil se přestat na to znovu myslet.
Kulečník a pivo, přikázal si v duchu. Mysli na kulečník a pivo. A špatné vtipy v dobré společnosti. Už skoro cítil pach výčepu. Zhluboka nasál vzduch a vydechl něco z napětí, které ho svíralo.
Měli pravdu, prostě o tom nechce slyšet. Ne, pomyslel si. Mysli na Klondike. Losí parohy nad věšákem na kabáty, kalné zrcadlo za dlouhým dřevěným barovým pultem, pivní etikety a vychytralé číšnice.
Mysli na to, jak na Dashi Altmannovi vyhraješ dalších dvacet babek. Mysli na cokoliv, jenom ne na možnost, že se jim to nepovedlo.