Když se psychický tajfun rozpoutal, byly již stovky Císařských vojenských lodí pod hradbou nízkých mraků a unikly tak jeho největší síle. V obrovském houfu se jako hejno kobylek valily na hrozivě se tyčící pevnost Nera. Vzduch byl plný lodí přistávajících v pustém okolí černého města, které se zvedalo vysoko nad okolní krajinu, a rezonoval burácením jejich trysek. Ohnivé stopy laserových a plazmových střel rozdělily oblohu na tisíce kousků. Celá planeta tak vypadala jako kdyby jí tvořila nějaká šíleně složitá sada schémat. Tu a tam některá ze střel zasáhla přistávající loď, ta se pak na okamžik proměnila v oslnivou ohnivou kouli, aby vzápětí znovu pohasla, mrtvá. Ohlušující exploze protileteckých střel vytvářely na obloze černé květy. Nájezdníky, které zajišťovaly leteckou podporu výsadku, létaly těsně nad zemí v pravidelných intervalech v sevřených formacích jako hejna meteoritů a zasypávaly povrch planety sprškou střel, které se v obláčcích prachu zavrtávaly do země.
Purpurová obloha nad nimi vřela a běsnila elektrickými výboji.
Na zemi zatím plukovník Colm Corbec z Tanithského prvního a jediného regimentu vedl svůj oddíl po rampě výsadkové lodi přímo do palebného úseku. Po obou stranách viděl řady lodí, ze kterých se hrnuli ven vojáci. Lidská přílivová vlna o síle deseti tisíc mužů.
Podařilo se jim dosáhnout první linie krytí – proděravěného potrubí, které se táhlo podél zrezivělých stožárů – a všichni do jednoho zalehli k zemi.
Corbec se rozhlédl kolem a aktivoval komunikační spojení. „Corbec jednotce. Ohlaste se.“
Ze sluchátka náhlavní komunikační soupravy se začaly ozývat hlasy jednotlivých mužů.
Po Corbecově boku ležel vojín Larkin. Pevně svíral svůj laser a celý roztřesený strachy pozoroval oblohu nad sebou.
„Tak tohle je špatný,“ zamumlal. „Psykeři běsní, to je hodně špatný. Mysleli jsme si, že to u propusti Voltisu nebo v zóně smrti na Blackshardu bylo zlé, ale v porovnání s tímhle to byla procházka růžovou zahradou…“
„Larksi,“ sykl Corbec. „U Fetha, zavři hubu! Copak jsi nikdy neslyšel o udržení morálky?“
Larkin obrátil pohublou, protáhlou tvář na svého staršího důstojníka a starého přítele v nelíčeném úžasu. „Jenom klid, plukovníku!“ opáčil. „Neměl jsem zapnutý mikrofon! Nikdo mě neslyšel!“
Corbec se zašklebil. „Já jsem to slyšel. A nahnal jsi mi pořádnej strach.“
V tu chvíli se ozvala střelba z automatického kulometu. Všichni se okamžitě přikrčili k zemi. O několik set metrů dál začal někdo křičet. Křik byl tak pronikavý, že ho bylo slyšet i přes burácení bouře, trysek přistávajících lodí a bombardování.
„Kde je komisař?“ zavrčel Corbec. „Trval na tom, že nás osobně povede.“
„Jestli už nepřistál, tak se s ním nejspíš můžeme rozloučit,“ řekl Larkin a znovu zvedl oči k obloze. „My jsme byli jedni z posledních, kterým se podařilo dostat na zem dřív než se rozpoutalo to peklo.“
Raglon, spojovací důstojník jednotky, který ležel hned vedle Larkina, zvedl hlavu od výkonné vysílačky. „Žádný kontakt s komisařovým výsadkovým člunem, pane. Sledoval jsem komunikaci s oběžnou dráhou i frekvenci námořnictva, plukovníku. Tahle zatracená bouřka zničila spoustu lodí. Pořád ještě počítají ohně havarovaných strojů. Měli jsme štěstí, že jsme se sem dostali dřív, než to celý začalo.“
Corbec se bezděčně otřásl. Vůbec mu nepřipadalo, že by měl štěstí.
Raglon pokračoval: „Naši psykeři se snaží tu bouři utišit, ale…“
„Ale co?“
„Zdá se být skoro jisté, že komisařův člun byl mezi těmi, které bouře zničila."
Corbec zavrčel něco nesrozumitelného. Byla mu zima. Jak se zvěst o komisařově smrti šířila dál, obracely se k němu další a další tváře jeho mužů.
Corbec zvedl laser a aktivoval spojení. Rychle je musel přimět, aby se vzchopili, dostat je do pohybu. „Tak na co čekáte?“ vykřikl. „Palebná družstva, kosočtverečná formace! Poklusem! Pálit jednotlivě! Kupředu! Za památku Tanithu! Vpřed!“

Brin Milo se probudil.
Byl vzhůru nohama, slepý a bolestivě zavěšený v bezpečnostních pásech. Žebra měl samou modřinu a v puse cítil pachuť krve. Ale – pokud si z něj někdo nějakým opravdu odporným způsobem neutahoval – byl naživu.
Dokonce i slyšel… byť hodně špatně. Slyšel kapání pramínku vody. Skřípění. Něčí tichý nářek.
Ozvala se hlasitá rána a do očí přizpůsobených přítmí kolem ho udeřilo prudké světlo. Ucítil pach thermitu a uvědomil si, že někdo právě pomocí explozivních šroubů odpálil nouzové kryty trupu. Do útrob člunu pronikly paprsky denního světla – slabého, nazelenalého, vlhkého denního světlo.
Před Milovýma očima se objevila Braggova tvář, vzhůru nohama.
„Vydrž, chlapče,“ řekl Bragg laskavým tónem. „Hned tě dostanu dolů,“ dodal a začal cloumat popruhy a zápasit se sponami.
Popruhy najednou povolily. Milo vydal krátký výkřik a spadl z výšky dvou a půl metrů na nakloněný strop výsadkového člunu.
„Promiň,“ řekl Bragg a pomohl mu na nohy. „Nestalo se ti nic, chlapče?“
Milo jen zavrtěl hlavou. „Kde to jsme?“ zeptal se.
Bragg se odmlčel, jako kdyby si chtěl svojí odpověď pořádně promyslet. Pak zamyšleně řekl: „Jsme až po uši ve sračkách.“

Výsadková loď, která se v důsledku havárie změnila v pomačkaný plechový válec, dopadla v ostrém úhlu na střechu.
Milo slezl dolů a ohlédl se po otlučeném vraku. Co ho překvapovalo jen nepatrně méně než sama skutečnost, že je stále naživu, bylo, že se ocitli uprostřed jakési džungle. Obrovské, narůžovělé stromy, které vypadaly jako oteklé, spolu s přerostlou kořenovou zeleninou, vytvářely kolem hustý les měkkých kmenů, omotaných silnými popínavými rostlinami, liánami a kvetoucími úponky. Vlhká půda, ze které stoupala pára, byla porostlá kapradinami s trnitými výrůstky a přesličkami. Všechno kolem bylo zelené, protože světlo – s výjimkou jediného jasného pruhu v místě, kudy se zřítil výsadkový člun – procházelo hustým příkrovem listí vysoko nad jejich hlavami. V lese panovalo nepříjemné vlhko a ze stromů kapala míznatá a lepkavá voda. Ve vzduchu byl cítit nasládlý zápach houbovitých květin.
Bragg slezl z vraku dolů a přidal se k Milovi. Ze člunu vylezl tucet dalších Duchů, kteří teď posedávali kolem nebo se opírali o kmeny stromů a čekali, až se jim přestane točit hlava a zvonit v uších. Nikdo neutrpěl zranění vážnější než drobné řezné rány a škrábance. Až na vojína Obela, který ležel na provizorních nosítkách s roztříštěným, zkrvaveným hrudníkem. Desátník Meryn se ujal velení. Spolu s Caffranem se snažili otevřít další nouzové poklopy a pomoci tak těm, kteří snad havárii rovněž přežili.
Jak Milo viděl, Rawne přežil. Major stál stranou s vysokým, bledým Duchem jménem Feygor, který sloužil jako jeho pobočník.
„Nevěděl jsem, že na téhle planetě jsou taky nějaké džungle,“ řekl Milo.
„Ani já ne,“ odpověděl Bragg, který chytal batohy s výstrojí, které mu házel Meryn z boku člunu, a skládal je na hromadu. „Vlastně jsem ani nevěděl, jak se tahle planeta jmenuje.“
Znenadání si Milo všiml, že Rawne stojí vedle něj.
„Jsme v pralesní kotlině,“ řekl Rawne. „Povrch Caliguly je tvořen neplodnou pemzou, ale ta je na mnoha místech rozervaná hlubokými kotlinami. Většina z nich jsou ve skutečnosti staré jícny vyhaslých sopek. V největších z nich jsou postavena města, ale v ostatní panuje mikroklima, které je dostatečně vlhké na to, aby v nich rostly tyhle lesy. Myslím, že některé z nich byly dokonce zemědělsky využívány… než sem přišel náš prokletý nepřítel.“
„Takže… kde to jsme?“ zeptal se Feygor.
Rawne se zamyšleně poškrábal na krku. „Jsme hodně daleko od našeho cíle. Myslím, že nějaké pralesní kotliny byly severně od Nera. Na špatné straně fronty.“
Feygor zaklel.
„Myslím, že major má pravdu,“ ozval se čísi hlas.
Z otvoru proraženého v boku člunu vyklouzl ven Gaunt. Byl celý potrhaný a otlučený. Pod kabátem mu látkou haleny na rameni a na boku prosakovala krev. Meryn se k němu rozeběhl, aby mu pomohl.
„Já nepotřebuju pomoct,“ řekl Gaunt a mávnul rukou. „Druhý pilot zůstal naživu a je potřeba ho vyprostit.“
„To je zázrak, že vepředu vůbec někdo přežil,“ řekl Meryn s udiveným hvízdnutím.
Gaunt přistoupil k Milovi, Rawnemu a ostatním.
„Podejte mi hlášení, majore,“ řekl.
„Jestli nenajdeme ještě někoho, kdo to přežil, budeme mít dvanáct fyzicky schopných mužů, plus vás, Mila a druhého pilota. Všichni muži utrpěli jenom drobná zranění. Jenom vojín Grogan má zlomenou ruku, ale chodit může. Pak Obel, ten má proražený hrudník. Je to s ním dost špatné. A Brennan je vevnitř, nemůže ven. Taky je na tom dost zle, ale je naživu. Ostatní jsou na kaši.“
Rawne se podíval na vrak. „Vypadá to, že nás zasáhla nějaká náhodná střela. Raketa…“
„Psykeři,“ zavrčel Gaunt. „Vyvolali psychickou bouři. Doslova nás smetli z oblohy.“
Nikdo nic neříkal, všichni přemýšleli o komisařových slovech. Některým z té hrůzné představy přeběhl po zádech mráz. Jiní uhýbali pohledem, znepokojení a otřesení.
Gaunt přistoupil k hromadě batohů s vybavením, které Bragg a Caffran vykládali ze člunu a vytáhl z ní kompaktní přenosný box. Otevřel ho. Uvnitř byl v otvoru v pěnovém polstrování uložen topolab. Uchopil ho za vroubkované držadlo a vytáhl ven. Malý měděný přístroj začal tiše vrnět a souosé číselníky se roztočily a začaly cvakat, jak gravimetrický setrvačník otáčel vodováhou s inertním plynem.
Přístroj po chvíli zapípal a modře podsvíceném displeji se objevily zjištěné údaje.
„Jsme v pralesní kotlině s označením K7-75, zhruba čtyřicet kilometrů severovýchodně od okraje města Nero. Váš odhad byl správný, majore. Jsme na špatné straně fronty a navíc v zatraceně nepřívětivé krajině. Všemi směry se táhne hustý les v délce nejméně osmi kilometrů a my jsme teď asi kilometr pod povrchem. Radši bychom se měli rychle připravit na cestu.“
„Na cestu?“ zeptal se Feygor. „Ale komisaři… můžeme přece aktivovat nouzovou signální jednotku…“
„Ne, to nemůžeme,“ řekl Meryn a ukázal na její roztavené torzo.
„A i kdybychom mohli, co na tom, Feygore?“ zakroutil Gaunt smutně hlavou. „Zhruba padesát kilometrů odsud vede Císařská garda masivní útok. Tisíce mužů umírá. Do toho útoku je zapojena každá loď, člun i muž. V tohle chvíli není nikdo, kdo by měl čas hledat pár ztracených duší jako jsme my – navíc za nepřátelskými liniemi. Už nás dávno odepsali. Kromě toho, tam nahoře právě zuří bouře vyvolaná psykery, vzpomínáš? Nikdo nás nemůže zachránit, ani kdyby chtěl.“
Rawne si odplivl a zaklel. „Tak co budeme dělat?“
Gaunt se usmál, ovšem beze špetky humoru. „Uvidíme, jak daleko se dostaneme. Je to lepší, než tady čekat, až umřeme.“

Během patnácti minut byli všichni, kdo přežili, připraveni na cestu a jejich zranění ošetřena. Použitelná výstroj a zbraně byly rozděleny mezi muže. Milo a otřesený druhý pilot dostali laserovou pistoli a několik náhradních silových článků. Obel a Brennan, kterého se mezitím podařilo vyprostit, leželi na nosítkách.
Rawne se zlověstně podíval na Gaunta a pak kývl hlavou na oba zraněné. „Měli bychom… jim udělat poslední laskavost.“
Gaunt se zamračil. „Bereme je s sebou.“
Rawne zakroutil hlavou. „Při vší úctě, oba nejspíš do hodiny umřou. Na to, abychom je vzali s sebou, budeme potřebovat minimálně čtyři muže, kteří ponesou nosítka.“
„Bereme je s sebou,“ zopakoval Gaunt.
„Když je oba přivážete na rám,“ vložil se do diskuse zamyšleně Bragg, „tak bych je mohl táhnout. Bylo by to lepší, než aby je čtyři chlapi museli nést.“
Meryn s Feygorem připevnili nosítka na dřevěný rám ve tvaru písmene A. Bragg si položil jeho špičku na rameno. Caffran pomocí stříbrného tanithského nože nařezal kusy popínavých rostlin a přivázal je k rámu, aby ho za ně bylo možné uchopit.
„Moc rychle to asi nepůjde,“ poznamenal Bragg. Když mu ale ostatní klestili cestu porostem, mohl oba raněné na závěsných nosítkách táhnout poměrně rychle.
Komisař znovu překontroloval údaje topolabu. Zajímaly ho bližší podrobnosti o okolní krajině.
„Zajímavé,“ zamumlal si pro sebe. „Asi čtyři kilometry na východ je nějaká stará budova. Možná to je starý farmářský komplex nebo něco podobného. Mohl by nám posloužit jako úkryt. Podíváme se tam.“ Gaunt si vzal laser jednoho z vojáků, kteří pád výsadkového člunu nepřežili. Svůj rotomeč podal Rawnemu. „Ujměte se prosím vedení, majore,“ řekl.
Rawne se vydal do čela zástupu a jal se mečem prosekávat cestu hustým, vlhkým pralesem.

Tanithští Duchové postupovali okrajovými komplexy úlového města. Spustili se ze zemní hráze a překročili přes poničenou šestiproudou hlavní dálnici.
Jednotlivé pruhy dálnice byly plné vraků vozů a velkých louží motorové nafty, ze kterých šlehaly plameny. Corbec vedl své muže pod dopravními informačními tabulemi, na kterých ještě pořád blikala rychlostní omezení a ukazatele směru. Za rachotu zbraní zaútočili na rozsáhlý blok ubytoven dělníků na druhé straně. Když pronikli do rozbitých chodeb starých ubikací, jejichž stěny byly pokryté odlepujícími se plakáty vybízejícími pracovníky k plnění plánu a do omrzení vychvalovaly Císaře, změnil se boj ve stísněných podmínkách v zápas muže proti muži a jim se tak poprvé naskytla příležitost pohlédnout do tváře nepříteli – lidem poznamenaným Chaosem, vyznavačům kultu s pokroucenými a zdeformovanými těly. Většina jich byla oblečena do černých, vulkanizovaných pracovních oděvů městských dělníků, které počmárali znaky Chaosu. Na hlavách měli přiléhavé šedivé kukly a svářečské brýle. Vyzbrojeni byli velice dobře.
V chodbách a halách ubytoven se hromadila mrtvá těla a země byla pokryta vrstvou rozbitého skla a pokroucených plastů. Na některých místech šlehaly plameny a vzduch byl plný poletujícího popílku, který vypadal jako rozžhavené vločky sněhu.
A much: černých, tlustých much.
Corbec střílel na všechny strany, skrz dveře a stěny z tenkých plastových tabulí. Kolem padala k zemi a explodovala těla nepřátel.
Jeho postup jistili Larkin, Suth, Varl, Mallor, Durcan a Billard, kteří byli spolu v jednom palebném družstvu. Larkinovy střely byly jako obvykle naprosto přesné, i když Corbec věděl, že kvůli té bouřce je nervóznější než obvykle. Cestu jednotce čistil Suth svým tavometem.
Chodbou prolétla sprška střel z bolterů a laserových paprsků. Některé z nich zasáhly Billarda. Ten sebou pod jejich nárazy několikrát prudce zaškubal, narazil zády do zdi a sesul se k zemi.
Corbec vypálil do kouřové clony dlouhou dávku.
Kolem bzučely mouchy.
Radiová komunikace byla téměř stejně ohlušující jako střelba. Jednotky Gardy začínaly svírat město do kleští. Kombinovaná armáda tvořená 50. královským volponským regimentem a 13. a 16. regimentem raymianským udeřila ocelovou pěstí do samého středu města, tvořeného batérií tavících pecí, kde se utkaly s hlavními motorizovanými jednotkami nepřítele v rozlehlých halách loděnic a suchých doků. Podle některých zvěstí se lakkariiským Loveckým psům a některým mariňákům z Havraní gardy podařilo proniknout až do věže samotného Administrata.
Celkové vítězství ale bylo stále na hony vzdálené. Obzvláště dokud zuřila ta psykery vyvolaná bouře, která dokonale znemožňovala přísun dalších posil. Vlastně znemožňovala skoro všechno.
„Můžeme čekat leteckou podporu?“ snažil s Corbec překřičet praskot laserových paprsků.
„Všechny Nájezdníky byly staženy z akce, pane,“ ozval se ze sluchátek hlas vojína Raglona. „Velitel flotily je odvolal kvůli té bouřce. Působení Chaosu znemožňuje jejich navigaci.“
Corbec zvedl zrak k rezavě fialovému víru, který se rozprostíral přes celou oblohu. Na leteckou podporu mohl tedy zapomenout. Ta zpropadená bouře rušila navigaci. Takhle blízko projevu sil Chaosu cítil, jak se mu smysly rozostřují. Měl menší problém s rovnováhou a bylo mu nevolno od žaludku a ve spánku cítil bodavou bolest. Hrůzou, kterou cítil až do morku kostí, mu po těle naskakovala husí kůže. Nedovažoval se vůbec přemýšlet o tom, co tam venku na něj čeká. A věděl, že jeho muži na tom nejsou jinak. Každou chvíli někomu začala z ničeho nic téct z nosu krev a několik z nich se už pozvracelo.
Přesto nepřestávali postupovat vpřed, prodírat se pochmurnými obytnými věžemi a bloky, kde si musely vystačit jen s útočnými noži a pistolemi. Místnost po místnosti procházeli starými a špinavými obytnými jednotkami, ve kterých přebývala ta nejnižší spodina.
Komisař by na nás byl hrdý, pomyslel si Corbec. Duchové si počínali výborně. Vyplivl mouchu, která mu vlezla do úst, a bedlivě se zaposlouchal do komunikace probíhající na rádiových vlnách. Z kanálu velení flotily se neustále ozýval základní pokyn: dokud se nepodaří neutralizovat nepřátelské psykery, nemůže flotila vyslat další posily, nikoho z pěti milionů příslušníků Císařské gardy, kteří stále čekali ve výsadkových člunech na oběžné dráze. Ani povolit leteckou podporu. Osud celé bitvy byl na vážkách.
Corbec odehnal další mouchu. Vzduch jimi nyní byl doslova přesycen, plný much, popele a prachu. Zápach, který se šířil všude kolem byl nesnesitelný. Colm Corbec se zhluboka, s přemáháním nadechl. Tyhle příznaky dobře znal: blížili se k něčemu zlému. Nějakému výplodu Chaosu.
„Dávejte pozor!“ varoval svojí skupinu přes rádiové spojení. „Blížíme se do samého středu Pekel!“
Jednotka pomalu postupovala chodbou plnou rojících se mračen much. Po zemi se povalovaly úlomky plastů a cáry potrhaného papíru. Bojová vřava, která probíhala na veřejném prostranství pod nimi, se pomalu blížila svému konci. Výkřiky a střelba se ozývaly stále sporadičtěji. Zhruba ve vzdálenosti jednoho kilometru něco vybuchlo. Země se v důsledku exploze silně otřásla.
Corbec došel na místo, kde se chodba spojovala se schodištěm. Zavelel svým mužům, aby se stáhli zpátky.
Právě včas. Sotva se stačili ukrýt v chodbě, spustila se kdesi na starém zadním schodišti střelba z těžkého kulometu. Střely, které s protivným jekotem létaly vzduchem demolovaly jednotlivé schody a trhaly špinavé dlaždice ze stěn.
Corbec se ohlédl po Larkinovi, který se tiše modlil k Císaři, zatímco od sebe nepřestával odhánět hejna dotěrných much. Byla to nejspíš přísaha věrnosti Císaři, kterou se učili ve škole doma na Tanithu.
Doma…
I tohle kdysi býval něčí domov, pomyslel si Corbec a znovu se plně soustředil na tvrdá fakta reality. Omšelá, stará chodba v omšelé, staré výškové budově, kam se skromní a tvrdě pracující dělníci vraceli ze svých šicht ve výrobních závodech ve městě a kde vařili nuzná jídla pro své unavené děti.
„Larksi!“ Ukázal na schodiště. „Ukaž se, co dokážeš, šílenče!“
Larkin si otřel ústa a nepatrně si protáhl krk jako pianista, který se chystá ke hře. Z kapsy vytáhl noktovizor, drobný pozorovací přístroj citlivý na teplo, který doma používal při nočních pytláckých výpravách. Namířil jím vzhůru do chodby a zachytil střed tepla vyzařujícího ze zdi.
Většina lidí by v domnění, že se jedná o teplo sálající těla střelce, zamířila přímo na to místo. Larkin se ale nenechal ošálit. Zdrojem tepla byla rozžhavená hlaveň těžkého kulometu. Podle toho odhadl, že střelec bude zhruba o šedesát centimetrů dál, nalevo.
„Jestli ho trefíš do hlavy, máš u mě láhev sakry,“ zašeptal Corbec zatímco pozoroval Larkina, jak si lehá na zem a zaměřuje laser na cíl.
„Platí,“ řekl Varl.
Larkin vypálil skrz zeď na svůj cíl na schodišti jednu jedinou střelu.
Znovu se vydali vpřed. Nejprve opatrně, ale žádná další střelba už nenásledovala.
Stoupali po rozbitém schodišti vzhůru, vzájemně se kryli. Prošli přes odpočívadlo, kde ležel mrtvý kultista s těžkým kulometem. Chyběla mu polovina hlavy. Corbec se usmál a Varl si povzdechl.
Pak se ocitli na další podlaží. Okamžitě se rozestoupili. Ve vzduchu byl cítit zápach spáleného masa a much zde bylo snad ještě víc než kde jinde.
Larkin kráčel podél jedné stěny. Prohlížel si nepořádek a polámané kusy nábytku, které se povalovaly na zemi mezi kusy zdiva. Na zeď, pod řadu znaků Chaosu načmáraných tmavou barvou, někdo přibil několik panenek a dalších dětských hraček. Larkinovi se na při pohledu na ukřižované panenky sevřelo srdce. Vzpomněl si na rodinu, přátele a děti, které jednou provždy ztratil.
Až pak si všiml, že ne všechny panenky jsou opravdu panenkami.
Padl na kolena a začal zvracet.
Na protější straně chodby vtrhl Corbec s Duncanem a Suthem do betonové místnosti, která kdysi bývala centrální společenskou místností obytného bloku. Uvnitř panovala naprostá tma, ze které je pozorovalo tisíce očí.
Všechny patřily jedné… věci.
Něco neuvěřitelně velkého se začalo ve tmě převalovat, protahovat své ochablé, modrobílé nafouklé tělo. Z tlam plných ostrých tesáků vytékaly jedovaté sliny. Celé to stvoření se třáslo jako želé. Jeho průhlednou kůži jako zakrývaly miliony much jako nějaký plášť.
Corbecovi se z nosu spustila krev, která mu začala zatékat do vousů. Obrovský strach ochromil jeho mysl a on začal pomalu couvat zpátky. Suth s kovovým zařinčením upustil tavomet a začal zvracet. Opřel se o zeď, ale nedokázal se udržet na nohou a tak se svezl na zem. Durcan jakoby nebyl schopen jediného pohybu. Dal se do křiku a zároveň se snažil namířit na příšeru v přítmí haly svůj laser. Ze tmy najednou vystřelila průhledná chapadla a v mžiku ho celého omotala. Pak ho stiskla tak silně a prudce, že Durcanovo tělo explodovalo jako rajče.
Když se Mallor s Varlem otočili, naskytl se jim pohled na obludu, která se sunula ven z haly, na Sutha bezmocně zhrouceného u zdi a strnulého Corbeca, na krvavě rudou kaši, která kdysi bývala Durcanem.
„Démon! Démon!“ začal Varl křičet do mikrofonu. „DÉMON!“