Mohutná pevnost Taurovinda, přístupná po ohrazené cestě a tyčící se vysoko nad planinu MaegCatha, dějiště krvavých hrátek Vraní bohyně, byla opuštěná, vypálená a tichá. Ponurý hvozd kolem planiny postoupil hluboko do prázdné země kolem kopce. Pokroucené trnky, plané růže a zakrslé duby šelestily u paty opevnění, tlačily se blíž a vzpínaly se k majestátním hliněným valům. Vysoké, ohněm zčernalé strážní věže jako by pluly na pozadí mraků. Vnější bránou však nechodilo nic s výjimkou ptáků, Mrtvých a těch, kteří žijí mimo čas.
Nejstarší z pěti slavných albských pevností, smutná Taurovinda, hradiště náčelníka Urthy, dosud vzdorovala zemi, která se ji snažila rozrušit. Pevně odolávala bouři přírody. A již řadu dní mne volala. Její naléhavý šepot, hlas vábivý jako vůně, mne vytáhl ze samoty mého tajného údolí daleko na západě.
Přišel jsem od věčných hájů, tísnivých svatyní Taurovindy, rozkládajících se podél zákrutu tajemné řeky Nantosuelty, přes niž v těchto místech vedly brody, které pevnost střežila. Když jsem kráčel po pozůstatcích stezky mezi háji a bránou, cítil jsem, že mne ze stínů šedivých balvanů a schýlených dubů, které po opuštění pevnosti rostly stejně rychle jako býlí, něco sleduje. Jaro teprve začínalo, ale planina a háje vypadaly jako na počátku léta.
Kopec obtáčely mohutné, příkré valy s vysokými palisádovými hradbami z tmavého dubu, které stoupaly řadu za řadou k vrcholu a uzavíraly mezi sebou bludiště cest. Na přístupové cestě klikatící se mezi hliněnými valy bylo pět bran, z nichž první korunovaly dvě býčí lebky, druhou propletená jelení paroží, třetí zlomyslně pošilhávající vlčí hlavy, čtvrtou lidské lebky šklebící se z otvorů vyřezaných v jilmových sloupech a pátou nožní kosti dvou koní, svázané jako otepi, potažené koňskou kůží a nahoře zakončené červeně nabarvenými lebkami Urthových oblíbených válečných ořů. To byla Riannonina brána. Při válečných výpravách koně tahali králův vůz a pro zábavu vozili jeho děti. Jejich zabití oplakal stejně, jako by truchlil pro smrt bratra.
Dlouho, se sklíčenými pocity jsem stoupal stínem a tichem. Od Riannoniny brány jsem se rozhlédl po shluku domů, baráků pro vojáky, přístřešků a chlévů. Před sebou jsem měl králův palác, dlouhou budovu s příkrou střechou a velkými dubovými dveřmi, teď zavřenými. Bylo vidět, že po vyplenění pevnosti palác doznal značných oprav. Když jsem obcházel horní hradiště, všiml jsem barevných, lesklých štítů s erby předků a slavných bojovníků seřazených podél jeho severní stěny. Ale kdo se této obnovy ujal? Došel jsem až k západní bráně, odkud se otevíral výhled na vrbové močály a vzdálený, neudržovaný les. Ještě dál pak byly skalnaté rokle, které se táhly až k okraji samotné říše Stínů hrdinů: Země duchů, končiny těch, kteří čestně padli, a dosud nenarozených.
Uprostřed Taurovindy byl hustý jabloňový sad. Kromě ovocných stromů tam bujely ostružinové keře, lískové houštiny a lesklé břízy. Bylo to místo druidů, prostoupené hlubokými šachtami, hlubokými hrobkami, svatyněmi z kamenů, svatyněmi z kostí a figurínami těch, kteří byli v průběhu ročního cyklu vyvoláváni.
Kromě svištění větru v korunách i zde vládlo ticho.
Když se ozvaly první zvuky, překvapilo mne to. Očekával jsem, že uslyším totéž šeptavé volání, které mne do pevnosti přivedlo, ale místo něj jsem zaslechl naříkavé kňourání, zvuky bolesti, tři zmučené hlasy. Také jsem si všiml vytrvalého, pomalého vrzání trámů. Vypadalo to, že nářek se ozývá z králova paláce, a tak jsem došel kolem stěny s rozbitými štíty k širokým, dvoukřídlým dveřím z vyřezávaného, červeně natřeného dubu.
Teď byly dveře otevřené. Všiml jsem si, že jsou rozbité. Pracně vyřezané hlavy koní a psů byly potlučené, barva bledla. Vstoupil jsem dovnitř. Bylo tam šero, ale úzkými kouřovými otvory ve střeše však pronikalo dost světla, aby osvítilo hrůznou a krvavou podívanou. Na středovém trámu visely za krk tři nahé ženy. Ruce měly svázané, těla stažená z kůže od krku po stehna. V očích, kterýma se na mě dívaly, přesto byl pronikavý třpyt života a očekávání, který svědčil o lživosti jejich zdánlivého stavu.
Třebaže se mi na okamžik zvedl žaludek, nebylo to zdaleka poprvé, co jsem takovou trojici viděl. V Řecku se jim říkalo Sudičky a byly příjemnější na pohled, mnohem příjemnější, docela krásné. Na severu se jim říkalo Nornir , někdy také Skaldir . Byly to zrůdné, sadistické ženy lačné války, mužů a krve. V zarostlých roklích mého mládí byly Scrayzthuk a nosily kabáty slátané z jeleních, šakalích a medvědích kůží na těle pořezaném pazourkovými noži až na kost. Podobně jako jejich pozdější obdoby měly na starosti narození, těžké chvíle a smrt. Byly to špatné zprávy přestrojené za dobré, přízeň štěstěny chabě napatlaná na dřevo prožrané červy.
Trojice žen, kterou jsem měl před sebou, častá v těchto západních zemích, byla známá jako Trojice hrůzných proroctví. Běžně se vyskytovaly na bitevním poli nebo v příbytku krále, kde brzy dojde k vraždě. Slyšel jsem je nazývat Morrigan . Mohly být krásné, ale také mohly vypadat jako mrtvoly, jak se jim zrovna zlíbilo. Doufat, že čekají na někoho jiného než na mne by bylo až příliš bláhové, ale přesto jsem se jich zeptal:
"Čekáte na Urthu, velekrále Cornovidů? Teprve se vrací z Řecka. V boji utrpěl vážné zranění, ale má dobrý, milující doprovod."
"Na toho ne," zašeptala Mornga, nejstarší z této děsivé trojice.
"Čekáte tedy na králova nejstaršího syna Kymona? Skrývá se v Zemi duchů spolu se svou sestrou Mundou. Jsou ještě děti. Přežili sice zkázu pevnosti, ale nečekám, že by se už vrátili domů."
"Na něho ani na ně," zašeptala druhá z Trojice, Mornbad. Vítr, který profukoval otevřenými dveřmi, se do nich lehce opíral a střecha vrzala, jak se otáčely. Jejich pohled přesto zůstával upřený na mne.
"Pak tedy na Cunomagla, Urthova soukojence a nejlepšího přítele, muže, jenž ho zradil tím, že opustil Taurovindu a zavinil smrt jeho manželky a mladšího syna? Urtha ho pronásledoval do Řecka a tam ho zabil. Viděl jsem celý souboj. Cunomagla nečekáme doma vůbec!"
"Ne, na toho ubožáka štvaného psy nečekáme," zašeptala Skaald, poslední z Trojice. "Obchází kolem Země duchů, ale nikdy do ní nebude vpuštěn."
Zčernalou tvář jí zakrývaly rudošedé vlasy. Lepily se na syrové maso na ňadrech. A právě ona pokračovala tímtéž strašidelným hlasem. "Čekáme na věčného muže, který chodí po nekonečné stezce. Muže znalého čar . Mladíka, který by měl být starý."
Z šeredných, zaškrcených tváří si mě bez mrkání prohlížely oči jako led. Na oběšených ženách přistály tři vrány a začaly jim zlehka klovat do ramene. "Myslím, že jste ho našly," řekl jsem.
"Víme," zněla téměř pobavená odpověď. Vrány jako by se náhle něčeho lekly, ale to jen síní zavířil náraz větru. "Vracejí se tři, kteří pro tebe představují hrozbu," zašeptala Skaald. "Čtvrtý už tu je a skrývá se."
Čekal jsem na vysvětlení. Ony čekaly, až si řeknu o víc. Když jsem se zeptal, Skaald řekla: "První je muž, který tě potřebuje a využije tě. Nebezpečně tě oslabí.
Druhý je muž, kterého jsi zradil, i když si myslíš něco jiného. Chce tě zabít a snadno to může udělat.
Třetí je loď, která je víc než loď. Je smutná a zadumaná. Uvnitř trouchniví. Odveze tě do hrobu."
Vrány úplně ztichly a pokukovaly po mně ze svých syrových hřadů, jako by čekaly, až na ty zlověstné vidiny něco řeknu.
Byl jsem přesvědčen, že vím, koho se týkají první dvě 'hrůzná proroctví', ale zmínka o lodi mne zmátla. Musela to být samozřejmě Argó, bájné plavidlo argonauta Iásona, na němž jsem se s ním v minulosti plavil. Ale proč pro mne představovala nebezpečí? Právě mi pomohla uniknout z Řecka; pomohla mi vrátit se sem, na ostrov Alba.
Byla pro mne hrozbou! Je smutná a zadumaná. Odveze tě do hrobu.
Nedávalo to smysl. Byli jsme s Argó přátelé, nebo jsem si to alespoň myslel. Zřejmě mi něco unikalo.
Šlo o věc, které budu jednou, až přijde ten čas, muset věnovat pozornost, ale zatím pro mne nebyla důležitá. Ztráta síly, kterou bych za otevření takového okna do budoucnosti musel zaplatit, by byla příliš vysoká.
Prozatím jsem se pouze zeptal na čtvrtého příchozího, toho, který již byl v Albě, i když jsem si byl jist, jakou dostanu odpověď. Promluvily jedna po druhé.
"Divoké oči," zamumlala Mornga.
"Tvoje kamarádka z dětství," zašeptala Mornbad.
"Tvoje milenka," hlesla Skaald a skoro se při tom ušklíbla. "Ta, kterou jsi ztratil. Pořád tě má ráda, ale dokud neotevřeš paměť dávné minulosti, kdy jste byli spolu, pro další lásku mezi vámi není místo."
Má kamarádka z dětství, dívka s divokýma očima, která se stala mou milenkou a pak mne opustila, když nás poslali, abychom chodili po Stezce kolem světa, rozvinuli své magické schopnosti a zapomněli na svou minulost.
Ona skončila v Kolchidě jako kněžka beraního kultu a vzala si jméno, které v legendě žilo dál.
"Tak Médeia. Médeia už je tady. Už tomu rozumím. Poslala vás, abyste mě odradily."
"Ano, Médeia. Je to jedno z jejích mnoha jmen."
"To ona vás poslala."
"Její dar pro tebe."
Její dar ? Tyhle páchnoucí a rozkládající se mrtvoly? Až o chvilku později jsem si uvědomil, že darem bylo právě to 'odrazení'.
"Kdybys jí chtěl dát dárek, stačí málo - vrátit se na svou Stezku. Odejdi z této země. Váš čas teprve přijde."
"Kde je? Je teď tady?" zeptal jsem se těch tří, ale odpověděly pouze: "Je v Zemi duchů. Nepřibližuj se k ní. Musí se chránit před Pokřiveným mužem, který nosí smrt."
A tímto posledním prohlášením setkání skončilo.
Nepochyboval jsem o tom, že 'pokřivený muž' je Iásón, muž, který Médeiu před sedmi sty lety zradil a teď, když byli oba opět ve stejném čase, se ji snažil vymazat z paměti.
Po takové intervenci Nornir či Sudiček se slušelo uspořádat hostinu, vyzvat ke hrám a dopřát si nevázané sexuální dobrodružství. Jak jsem tam stál uvnitř domu profukovaného větrem, při té představě mne zamrazilo. Mrtvoly pokryté srážející se krví ve mně neprobouzely ani náznak vzrušení. Bylo úlevné zjistit, že i ony - určitě poté, co vyhodnotily můj výraz - považovaly tuto představu za neobhájitelnou, i když si mne začaly dobírat přiškrceným smíchem. Vzápětí vrány roztáhly křídla, vrhly se na mne a vyhnaly mne z králova paláce ven.
Dlouho jsem pak seděl na okraji neudržovaného sadu mezi posvátnými šachtami sahajícími hluboko do nitra kopce, zakrytými hromadami kamení, a přemýšlel o tom, co jsem vyslechl, zejména v souvislosti s Argó. Argó mne sem přivezla, do mlhavé, tajemné Alby, abych se tu schoval a vylízal si rány. Kdysi byla Iásonovou lodí a stala se jeho hrobem. Poté byla Iásonovým vzkříšením a novým životem. Prakticky totéž udělala pro mne, byť jiným způsobem.
Zatímco den pokročil a obloha zčernala blížící se bouří, vrátil jsem se v myšlenkách o sedm set let zpátky a zapátral po vzpomínce - jakékoli vzpomínce - jež by dala smysl zlověstným slovům odpuzujícího tria.
Ihned jsem si vybavil strašlivé jitro v přístavním městě Iólku v Řecku, kde to všechno začalo...