Než se praktický hrdina pokusí proniknout do Nedobytné pevnosti místního tyrana, měl by nejprve důkladně prověřit možnost sejmout toho lotra z bezpečné vzdálenosti vhodnou z
aní dalekého dosahu.
Robert S. Taylor: Rukověť praktického hrdinství
Vítr hnal temně šedé mraky přes bledý kotouč měsíce. Když Thunk vyrazil, bylo úplně zataženo, ale teď se obloha částečně vyjasnila, takže měsíční světlo ozářilo Pevnost zmaru a pokrylo ji pruhy černošedých stínů. Thunk čekal nehybně v jednom z těch stínů vrhaném komínem, nohu opřenou o břidličný povrch strmé střechy. Zdola, od důkladně střežené
ány, se ozývaly hlasy. Další stráže, těžce vyz
ojené a oz
ojené, pochodovaly po nádvoří, vyhlížely z oken nebo stály na parapetech před nimi. Barbar Thunk vyčkával. Aby si ukrátil čas, vytáhl z měšce u pasu pryžovou kouli a jal se posilovat prsty. Když si protáhl svaly na předloktí, pomyslel si, že je čas na nové tetování.
Jakmile měsíc zase zakryly mraky, na tváři se mu objevil zlověstný úšklebek. Pro muže jeho schopností a zkušeností nepředstavovala zdánlivě nedobytná pevnost žádnou výzvu. Ulicemi okolní vesnice pochodovali vojáci, ale o jeho přítomnosti zde neměli ani potuchy. Thunk na tom neviděl nic divného, navzdory skutečnosti, že vysoký muž se širokými rameny oděný v barbarské kůži a s o
ovským mečem zdobeným tajemnými runami na zádech mezi lidmí obvykle jistou pozornost vyvolá. Střežená byla přirozeně i přístupová cesta, ale tu obešel, využívaje svých skvělých šplhačských schopností k slezení útesu, ne němž pevnost stála. Nijak ho neudivilo, že okraj útesu nikdo nestřeží. Bezpochyby ho považovali za naprosto nepřístupný. Pak už zbývaly jen samotné hradby pevnosti z hladkého kamene, ale s těmi si poradilo zručně vržené lano. Jakmile byl jednou na hradbách, příhodně umístěná okapová roura mu sjednala přístup na střechu. Snadná práce. Žádná výzva pro muže Thunkova formátu.
Nyní odstraňoval železnou mříž zakrývající větrací šachtu. Mříž nebyla ani přišroubovaná, jen zasunutá do drážky v ústí šachty. Úžasné, jak často ti pitomci, kteří staví nedobytné pevnosti, zapomenou zabezpečit větrací šachty. Člověk by si myslel, že se za ty roky už mohli poučit.
Jakmile mříž odstranil, posadil se a poslouchal. Na střeše byl naprostý klid. To ho uklidnilo natolik, že odsunul kryt své zlodějské svítilny. Do temnoty spadala šachta dost prostorná i pro barbara s hodně širokými rameny.
Ale něco mu
ánilo ve výhledu. Spustil lucernu do díry. Šachtu rychle naplnil slabý zápach pálícího se oleje. Kousek níž byly do jejích stěn zasazeny čtyři tlusté kovové pruty. Nezakrývaly ale celý otvor a jedním koncem vězely v kovovém válci. Vlastně to vypadalo úplně jako turniket.
Thunk se naklonil, aby se na to podíval zblízka. Byl to turniket. Nad úzkou štěrbinou bylo napsáno úhledným písmem: 2p. Zmatený Thunk sáhl do měšce a vytáhl dvoupenci. Hodil minci do štěrbiny a tasil meč. Opatrně se jeho špičkou dotkl železných prutů. Válec se otočil. Železné pruty teď trčely směrem dolů podél stěny šachty. Thunk pokrčil rameny, zastrčil meč zpátky do pochvy a protáhl se ústím větráku.
Lucernu položil na turniket, nohama se zapřel o jednu stěnu šachty a zády o druhou, a pak se začal opatrně spouštět dolů. Meč mu přitom visel z opasku a jeho špička se kývala sem a tam. Byl to snadný sestup; koneckonců měl v tom směru už spoustu praxe. Thunk dávno přestal počítat nedobytné pevnosti, do kterých pronikl větrací šachtou. Je sice pravda, že počítání nebylo jeho silnou stránkou a on byl první, kdo by to ochotně přiznal, ale stejně jich byla spousta.
Ústí šachty nad jeho hlavou se postupně zmenšovalo a světlo lucerny sláblo, ale Thunk
zy začal rozeznávat slabou záři pod sebou. Urazil už do
ých šedesát stop, takže musel být hluboko v nitru pevnosti. O několik stop později se ocitl na dně šachty, z níž vedly vodorovné chodby do čtyř stran. Záře vycházela z malého zaskleného okénka zasazeného do stěny šachty. Za ním hořela svíce. Pod okénkem byla kovová destička. Thunk se musel položit na podlahu a prakticky přitisknout na destičku nos, aby rozeznal, co je na ní vyryté. Byl to nákres svislé šachty větvící se do čtyř vodorovných chodeb. V jejich průsečíku byl puntík a šipka, která ukazovala přímo na něj. U šipky bylo drobným písmem napsáno: 'Zde se nacházíte.'
Thunk disponoval značnou dávkou odvahy a docela slušným selským rozumem, ale smysl pro humor na seznam jeho kvalit nepatřil. Zavrčel, tasil meč a napřáhl ho do tmy před sebe. Nyní už bylo jasné, že vlezl do pasti. Past nastražil někdo, kdo smysl pro humor měl. Ne sice pro inteligentní humor, to ne, ale nějaký chytrolín se o něj zjevně snažil. Thunk si prohlédl ústí čtyř chodeb a zauvažoval, kterou si vy
at. Tušil, že všechny končí špatně. Možná by bylo nejlepší vylézt šachtou zase nahoru a násilím se procpat přes turniket. Pak jeho pohled opět padl na okno a svíci za ním.
Někdo ji musel zapálit. Někdo ji vyměňuje, když dohoří. Vzadu musí být nějaká dvířka, která vedou do nitra pevnosti. Podíval se okénkem. Ano, v zadní části výklenku se skutečně rýsoval o
ys dveří. Barbar Thunk nezaváhal ani na okamžik, o
átil meč v dlani a jílcem udeřil do skla.
Šachta kolem něj se okamžitě začala plnit plynem.
Thunk se instinktivně zhluboka nadechl a zadržel dech, přičemž si na
al plné plíce plynu. V nose ho zalechtala slabá vůně opia a pak uslyšel syčení redukčního ventilu. Potom, těsně předtím, než omdlel, uslyšel ještě něco jiného. Ozývalo se to z velké dálky a velice slabě, a syčení plynu to skoro úplně přehlušilo. Nebylo však pochyb, že to byl škodolibý smích.
Bylo jednou dvacet pohádkových království nahloučených těsně vedle sebe v koutě stařičké země, země tajemství a kouzel, kde z ledových vrcholků hor stékaly křišťálově čisté vodopády a skrytými údolíčky se proháněla divoká zvěř, kde města střežily nedobytné hrady a na venkově nebyla nouze o studny, které vám mohly splnit tři přání. Ta království byla obydlená urozenými pány a dámami, rytíři a učenci, čaroději, čarodějnicemi, bandity a neohroženými pocestnými, kteří se na dotázání od každého dozvěděli že jistě, beze všecho se můžete napít vody z potůčku nebo studny v kterémkoliv z Dvaceti království, ale abyste měli úplnou jistotu, předtím ji raději převařte, ale nejlepší je držet se piva a vína. Všem dvaceti vlastně ve skutečnosti nevládli králové: některá měla královny a jiná byla více méně konstituční monarchie. Ale každé z nich bylo zaručeně pravé pohádkové království.
Když ale řekneme pohádkové království, může to znamenat spoustu věcí. V tomto případě nemáme na mysli ten typ, co se vyskytuje v dětské literatuře a je obydlen roztomilými bezpohlavními mluvícími zvířátky. Ve Dvaceti královstvích psali katrografové na prázdné místa na mapách varování: 'Tady žijí draci' a mysleli to smrtelně vážně. Ti draci mimochodem lidskou řečí nemluvili.
Nebyly to ani ty příšerné a ponuré pohádkové země, kde zlé macechy děti jim svěřené nejenže zabíjely, ale ještě z nich vařily polévku a tu pak podávaly na královských banketech. Jistě, žili tam všelijací ničemové a odporní zločinci, ale ti nebyli celospolečenskou normou.
Pohádková království, o kterých tady mluvíme, byla mnohem romantičtějšího typu, taková, co v nich žijí galantní rytíři a půvabné dámy. Uhlazená konverzace a dvorní způsoby se tu mísily s ohnivými proslovy a souboji na život a na smrt. Byla to země dramatických gest a hlubokých citů. A když říkám hlubokých, myslím skutečně hlubokých. Vášnivých lásek. Něžných vztahů. Zbožňování až za hrob. Citlivosti a cituplnosti. Nepotrpěli si tu na žádné náruživé, eroticky orientované vztahy ústící v trhání živůtků, které bylo tak populární v dekadentnějších královstvích. To tady nepraktikovali. V žádném případě.
No tak dobře, tu a tam k nějakému tomu roztržení živůtku samozřejmě došlo. Ale ve většině případů nikoliv proti vůli dívky, která v něm vězela.
Před lety v jednom z těch pohádkových království usedl na trůn muž jménem Erik Timberline. Byl to do
ý a spravedlivý panovník. Měl mocnou armádu, ale díky o
atné diplomacii a spojenectvím se mu dařilo válkám se vyhýbat. Cesty udržoval ve slušném stavu. Zreformoval školství a skutečně ho tím zlepšil. Všechny etnické skupiny diskriminoval stejně. Erik byl zkrátka do
ý král, ale nenazývali ho Erik Do
otivý. Jeden Erik Do
otivý už byl v Calvadosu a proto byl král Erik z Rassendasu znám jako 'Erik ne Do
otivý, ale ten druhý'.
Není snad ani nutné zdůrazňovat, že tenhle přídomek se mu příliš nelíbil. Připadalo mu, že z něj vyplývá, že není Erik Do
otivý a tudíž musí být Erik Zlý. Bylo mu jasné, že jednou k tomu dojít musí. Stačí jeden nedbalý historik a navždy vstoupí do dějepisu s nechtěným přídomkem. Byl rozhodnut udělat vše pro to, aby tomu za
ánil. Nějaký čas se osobně angažoval v rassendaském soudním systému, doufaje, že si vyslouží jméno Erik Spravedlivý. Jenže na to, aby uspěl v právnických kruzích, neměl dostatečně proradnou povahu. Pak se dalo slyšet hned několik církví najednou, že by mohly za poměrně skromný příspěvek zařídit, aby se mu začalo říkat Erik Zbožný. Ale ani to se mu dost nelíbilo. Jeho asi úplně nejhorší nápad byl svést co nejvíc žen a získat si tak jméno Erik Neodolatelný. Jeho rádcové ho varovali, že tyhle věci mají tendenci člověku se vymstít. Erik na ně nedbal, jenže do první ženy, která s ním hupsla do postele, se beznadějně zamiloval, oženil se s ní a od dalšího svádění upustil. Erik Záletník nebylo jméno, po ktarém by prahl.
Šance, že se jeho problém vyřeší k jeho plné spokojenosti, byla nyní velice mizivá. Jednoho nádherného slunečného dne, když se projížděl městem, se podíval do výkladní skříně a uviděl
ýle s kouřovými skly. Král Erik sesedl z koně a podal uzdu sluhovi. Vešel do krámu. Tam se dozvěděl, že
ýle byly vyrobeny pro cestovatele putující pod žhnoucím pouštním sluncem nebo po jiskřivých ledových polích. Král Erik si jedny koupil. Vyzkoušel si je. Líbilo se mu, jak v nich vypadá. Vlastně se mu líbily tak, že je od té doby nosil pořád, dokonce i v noci. O několik měsíců později ke svému velkému potěšení zjistil, že mu teď všichni říkají Erik Totálně Superní.
Princ Kevin z Rassendasu byl tou dobou daleko od domova a myslel na svou vlastní reputaci. Když jste daleko od domova, obklopen cizinci, kteří o vašich minulých úspěších vědí jen velice málo, reputace je pro vás opravdu důležitá. Když byl jeho otec Erik Superní a Kevin byl jenom princ Kevin, znamenalo to, že on superní není? Že je míň superní než jeho táta, to je pro mladého muže velice znepokojivá představa. Na to přece tátové nejsou.
"Kevin Do
ý," mumlal si. "To by bylo hrozné. Kevin Hrozný. To by bylo do
é. Kevin Hodný by bylo úplně nejhorší."
"Promiňte, pane?" zeptal se ho sluha.
"Na hodné hochy ženské neletí," vysvětlil mu Kevin. "Považují je za nudné. Ženy mají rády ničemy. Myslí si, že jsou vzrušující."
"Ano, pane."
Princ z Rassendasu si pečlivě upravil manžety a odstranil imaginární smítko z krajky. Když se na sebe podíval do zrcadla, tvářil se možná až příliš blazeovaně. Světle hnědé vlasy mu spadaly přes pečlivě vyžehlené sklady okruží na ramena. Silnýma rukama si uhladil saténový kabátec na plochém, svalnatém břiše. Tmavá látka jeho nohavic bezvadně splývala po jeho dlouhých, rovných nohou až k ohrnutému okraji dokonale vyleštěných vysokých bot z teletiny ozdobené stří
nými přezkami. Princ Kevin byl opravdu pohledný mladík a věděl to o sobě. S velkou pečlivostí si natočil pramen vlasů na prst a nechal si ho nedbale spadnout na čelo. Jeho osobní sluha mu podal kousek složeného hedvábí.
"Budete si přát svou diplomatickou šerpu, Vaše Výsosti?"
Kevin se nad tím zamyslel. "Raději ne, Winslowe. Připadá mi, že by to působilo příliš oficiálně, nemyslíš?"
"Ale to přece bude politická svatba, pane."
"Jistě, ale proč to tomu děvčeti zbytečně připomínat? Stejně dobře ji mohu poskytnou zdáním romantiky... alespoň v jisté míře." Všiml si, jak přes sluhův obličej přelétl mrak a odvrátil se od zrcadla. "Ty s tím nesouhlasíš?"
Winslow se poctivě snažil, aby to znělo neutrálně, ale bylo na něm zřetelně vidět, že o prince má starost takřka otcovskou. Než promluvil, krátce zaváhal. "Pane, uvědomuji si, že váš otec o uzavření toho sňatku velice stojí, ale nemohu se u
ánit obavám, pramenících z mé dlouholeté... ehm, služby..."
"Nechtěl jsi říct spíše přátelství?"
Winslow si dovolil sotva znatelný úsměv. "Ano, pane. Takže nejsem s to projevit upřímnou radost z vašeho zasnoubení s princeznou Rebekou. Podle toho, co jsem o ní slyšel, je její povaha zcela neslučitelná s vaší."
"Myslím, že správný termín zní studená mrcha."
"Ehm. Ano, pane. Dokonce i její vlastní lidé ji nazývají Ledovou princeznou."
"No, možná, že ke mně bude chovat vroucnější city." Kevin se znovu otočil k zrcadlu a naposledy si popotáhl manžety. "Pojď, Winslowe. Nesmíme nechat dvůr čekat."
"Jistě, pane." Winslow odložil šarlatovou šerpu na stolek. "Vezmete si dnes večer svůj dvorní meč?"
Princ se nad tím zamyslel. "Logan je slavný válečný hrdina, že ano, Winslowe?"
"Ano, pane. Očekávám, že se dostaví ve své uniformě s plnou dekorací."
"A bude mít samozřejmě i meč. Ne, já si meč nevezmu. Nesmím se snažit porazit ho na jeho vlastním poli. Nic, co by bylo byť jen vzdáleně vojenské. Vezmu si jen hůlku."
Winslow mu přinesl ebenovou vycházkovou hůl se zlatým knoflíkem a pomohl mu obléknout plášť. Sám sluha měl na sobě obyčejné tmavomodré kalhoty a sako s rassendaským erbem vyšitým na kapse - standardní livrej rassendaského služebnictva. Oba muži pak vyrazili rozlehlými chodbami hradu Desarae. Byli tu hosty už několik týdnů a pomalu se začali ve zdejších četných síních a schodištích orientovat. Dnešní večer měl být velice významnou společenskou událostí a široká chodba jen šuměla návštěvníky a sluhy. Princ se osobně pozdravil s tolika lidmi, kolik jich znal jménem, a zbytku věnoval alespoň příjemný úsměv. Potěšilo ho když viděl, jakou úctou projevuje hradní personál Winslowovi.
"Řekl bych, že to je do
é znamení," svěřil se mu tlumeným hlasem. "Služebnictvo přece vždycky všechno ví dřív než panstvo, že?"
Starší muž přikývl. "To je pravda, pane. Skutečnost, že mi ostatní sluhové dávají najevo svou úctu, znamená, že jsme pořád ještě v užším výběru."
"Kolik nás tam je?"
"Když počítám i lorda Logana, kromě vás jsou tu ještě čtyři další potencionální nápadníci."
"Hayward se už neukázal?"
"Jeho lordstvo ochořelo, pane."
"Ale ne vážně, doufám. Zítra mu napíšu. A co Monty?"
"Povídá se, že princ Montcrief
zy oznámí zasnoubení s jinou dámou."
"S lady Allyson?"
"Tak jsem to slyšel."
"To je dobře. Myslím, že už bylo na čase. Ti dva na sebe dělají zamilované oči už do
ého půl roku. Výborně, takže jsem zůstal já, Logan, Raymond, Harkness a Bigelow."
"Ano, pane. Ale mezi služebnictvem se povídá, že vy a Logan jste jediní vážní soupeři. Desereaská šlechta před vámi stále preferuje lorda Logana, ale veřejné mínění se přiklání vaším směrem."
"Ti staroušové budou vždycky podporovat vojenskou sílu. Nu, měj uši nastražené, Winslowe." Scházeli po dalším širokém schodišti. Na okamžik ustoupili stranou, aby mohly projít dvě dámy v bohatých róbách. Kevin se vrátil k původní konverzaci. "Abych řekl pravdu, Winslowe, není v tom jenom politika. Osobně bych byl rád, kdyby mi ten sňatek s princeznou vyšel."
"Pročpak, pane?"
"No, tak za prvé je skutečně krásná."
"Všechny princezny ve Dvaceti království jsou krásné, Vaše Výsosti. To je jedna z nerozřešitelných záhad naší země. Ještě jsem tady neviděl nehezkou princeznu."
"No dobře, ale je taky přibližně mého věku. Však víš, co se přihodilo princi Frederikovi. Jeho rodinna jej odmítla nechat oženit dokud mu nebude třicet a potom ho zasnoubili s šestiletou dívkou."
"To se stalo před deseti lety, pane. Nyní je to nejšťastnější muž středního věku ve svém království."
Oba muži se ocitli v širší a ještě přeplněnější chodbě. Nechali se unášet proudem lidí, ale před vchodem do velkého tanečního sálu se zastavili.
Uvnitř hrál dvacetičlenný orchestr co mu síly stačily, ale bzučení konverzace bylo i tak hlasitější. Tisíc svíček, z nichž každá se stokrát odrážela od
oušených plošek křišťálových lustrů, zalévalo prostornou síň měkkým nazlátlým světlem. Dav ve svém hemžení vrhal oslnivé pablesky světla odraženého od diamantových, rubínových a smaragdových náhrdelníků třpytících se na šíjích dam. Ramena mužů kryly sametové, hedvábné a kožešinové pláště. Veškerá deseraeská šlechta a smetánka kupeckého stavu kroužila sálem v širokých obloucích, potřásala si rukama, klábosila, představovala se, vytvářela skupinky, hloučky a kliky a zase se od nich oddělovala, aby se vrátila do hlavního proudu jako říčka vtékající do rybníka. Sluhové se stří
nými tácy s chlebíčky a plnými číšemi vína hladce vplouvali do víru, zatímco jiní jejich kolegové se z něj stejně hladce vynořovali s prázdnými podnosy. A uprostřed proudu stáli čtyři muži, kteří přicestovali ze svých význačných zemí, aby se ucházeli o ruku princezny Rebeky.
"Bigelow, Raymond, Hakness a tamhle je lord Logan," řekl Kevin, když se rozhlédl po sále. "Stojí tam s lordem Hepplewhitem a baronem Ashburym. Přivedl si s sebou několik členů své Černé gardy. Jak vidím, Bigelow je tu bez svého doprovodu. Odpověděli ostatní diplomaté na moje poselství, Winslowe?"
"Ano, pane. Zprávy od jejich excelencí Berryho a Wainrighta jste dostal dnes ráno."
"A co v nich bylo?"
"Že je Deserae pyšní svými sady, ale produkuje velmi málo vína."
"Výborně. A co ještě?"
"Většina obyvatelstva nachází obživu v chovu ovcí a dřevorubectví. Takže je jen přirozené, že hlavními komoditami jsou zde vlněné látky a řezbářské výrobky. Také tkají len. A v horách se těží cín."
"Ovce," řekl Kevin zamyšleně. "Hmmm. Dobře, možná tě ještě budu potřebovat. Počkej na mě tady."
Pozdravil se s dveřníkem, který ho pak ohlásil - ne že by to někdo poslouchal nebo ho vůbec mohl přes hudbu a tlachání v sále slyšet. Princi Kevinovi trvalo skoro hodinu, než se propracoval do středu síně, protože každý krok znamenal další kolo vítání, klanění, potřásání rukou a výměny zdvořilostí. Princ se ani na okamžik neodchýlil od svého kurzu, i když ostatní hosté cirkulovali sálem naprosto bezcílně, ale nakonec ho dav vytlačil do centra dění spíše pouhou náhodou. Vypadal skoro překvapeně, když se najednou otočil a zjistil, že stojí tváří v tvář princi Bigelowovi.
"Samueli," řekl a lehce se uklonil. "Rád tě zase vidím. Vypadáš dobře."
"Ty také, Kevine." Bigelow se neuklonil ani se neusmál. Byl to docela pohledný mladík, snad malinko obtloustlý, ale svalnatý a za normálních okolností docela přátelský a otevřený. Před třemi týdny se o něm soudilo, že má slušné šance. Nyní už byl celou tou hrou unavený a chystal se odjet domů. Panstvo Deserae zúžilo výběr na dva. Bigelow už byl informován, že v minulém kole vypadl.
"Raymonde, Harknessi," řekl princ a s oběma si potřásl rukou. Raymond byl hubený, zachmuřený mladík, který neustále vypadal trochu zasněně. Nikdy ho nepovažovali za vážného konkurenta a byl tady patrně jen z diplomatických důvodů. V každé ruce měl sklenku vína a mezi zuby svíral lulku. Princ Harkness měl blankytně modré oči a dlouhé zlaté vlasy a všechny dospívající dívky v království si myslely, že je naprosto božský. Byl však o tři roky mladší než Kevin a o dva než princezna. Kevin dobře věděl, že princezna by se nikdy neprovdala za mladšího muže.
Takže zůstával jen Logan z Angostury, syn lorda nejvyššího kancléře a generál angosturské armády. Byl vysoký, ještě větší, než Kevin, který nebyl v žádném případě malý. Hranatá
ada, široká ramena a epolety na nich působily, že vypadal ještě statněji. Normálně cestoval v doprovodu speciálně vycvičené bojové jednotky nazývané Černá garda. To byl jeden z důvodů, proč mu jeho muži říkali Černý Jack Logan. Ty ostatní byly nasnadě. Měl černé oči a černé vlasy ostříhané nakrátko, aby se mu nevlnily, a dokonale pěstěný černý vous. Rukávy jeho uniformy z černé vlny zdobily zlaté prýmky nablýskanější, než vyžadovaly předpisy a na levé straně prsou měl dvě řady medailí. Nosil černou košili bez límce a černý hedvábný šátek uvázaný kolem krku ve vojenském stylu a u pasu mu visel vojenský meč. S Kevinem se pozdravil stroze a z jeho výrazu bylo zřejmé, že ho nevidí rád. Logan dával od začátku jasně najevo, že o ten sňatek stojí a na každého ze svých soků se díval jako voják na svého nepřítele - tedy jako na překážku, kterou je třeba zničit nebo se s ní vypořádat jiným definitivním způsobem. Princ Kevin se naopak vůbec netvářil jako sok. Vesele se na vojáka usmál a uctivě se mu uklonil.
"Jak jsem právě řekl, správné rozmístění jednotek podél hranic je klíčovým bodem o
any země jako je Deserae." Logan právě probíral vojenskou připravenost. Znovu navázal na přetrženou nit konverzace. "Všechny síly nemůžete mít na předsunutých hlídkách. Zvlášť ne v tak hornatém terénu, jako je ten váš. Potřebujete je někde, odkud je můžete rychle přesunout tam, kde je to potřeba. Když se jim nepovede prorazit, stačí je jen stáhnout a zkusit to znovu. Abyste porazili nepřátelskou armádu, musíte ji vylákat do otevřené krajiny, kde se dá manévrovat."
Bigelow se tvářil znuděně. Harkness nespouštěl oči z dívky v hluboce vystřižených šatech. Oba členové deseraeské vlády Loganovi doslova viseli na rtech. Baron Ashbury byl bělovlasý, starý a silný, zatímco lord Hepplewith byl bělovlasý, starý a hubený. "Lord Logan nám vyprávěl o některých svých vítězstvích," vysvětlil Ashbury Kevinovi.
"Kterých už bylo bezpočet," odpověděl Kevin. "Tvoje pověst se už rozšířila i po naší zemi, lorde Logane." Logan si ho stěží všimnul.
"Myslím, že právě takového vůdce v Deserae potřebujeme," řekl Hepplewith Kevinovi. "Vzhledem k naší situaci. Z hor v pohraničí se k nám stahují všelijaké odpornosti. A naše poloha přímo vyzývá k tomu, abychom expandovali."
To byla pravda. Deserae měla strategickou polohu mezi dvěma velkými řekami a nejsnažší průchod severními horami končil na jejich hranici. "Rassendas má mnoho zkušených generálů. Můj otec je přirozeně ochoten uzavřít s Deserae smlouvu o vzájemné o
aně. Za patřičných okolností," dodal Kevin nenuceně a nijak nezdůrazňoval, o jaké okolnosti by se jednalo. Logan ho zpražil pohledem.
"Ano, dám si víno, děkuji," řekl Bigelow. Hovořil s bíle olívrejovaným sluhou, který mu úslužně nabízel obsah tácu. Vzal si z něj číši sytě rudé tekutiny a ochutnal. "To je vážně skvělé víno."
"Dovoz z Rassendasu," řekl Hepplewith, když si každý z mužů vzal po sklenici. "Vy si nedáte, lorde Logane?"
"Možná by se hodilo na vaření." Logan vrátil číši na podnos poté, co její obsah sotva ochutnal. "Bojím se, že rassendaská vína se nemohou měřit s plnou chutí vín z Angostury. Jako mnohé, co pochází z té země, jsou nedomrlá a slabá."
Tohle už byla jasná urážka. Skupinka náhle zmlkla a vytvořila malou kapsu ticha obklopenou šuměním konverzace. Všichni čekali, jak Kevin zareaguje. Bigelow sklouzl pohledem k princově pasu; viděl, že meč nemá a zamyšleně se podíval na těžký knoflík jeho vycházkové hole. Muži z Loganovy Černé gardy se nenápadně stáhli blíž. Ale Kevin odpověděl s úsměvem. "O tom se s tebou nemohu přít. O vínu toho moc nevím - já osobně ho moc nepiju."
"Dáváš přednost pivu?" zeptal se Bigelow.
"Pivo není špatné, Same. Ale když si můžu vy
at, dám si raději mošt."
"Mošt? Skutečně?" Ashbury se protlačil do popředí. "Princi Kevine, v tom případě musíte ochutnat některé z našich moštů." Popadl Kevina za ruku a odvedl ho z místnosti. "Takže vy jste na mošt, co? Patří mi poměrně rozsáhlé sady. Zásobuji mnoho moštáren v Deserae. Při vší skromnosti musím říct, že můj mošt je... ale udělejte si názor na něj sám."
"Vy máte sady? Opravdu?" Část davu následovala prince z místnosti.
"O ano. Jablka, třešně, švestky, hrušky... tudy, prosím." Ashbury jej odvedl postranními dveřmi do předpokoje, kde byly vyrovnány sudy. Sluhové plnili sklenice hustým mokem a rovnali je na podnosy. Baron ukázal na sudy rozmáchlým gestem. "Tady to máte. Ty jsou moje. Nejlepší si necháváme pro sebe a zbytek prodáváme. A pro krále, samozřejmě. Králi dodáváme to nejlepší z našich zásob. Jen počkejte, až to ochutnáte. Číšníku! Čistou sklenici pro prince, prosím."
"Ne, sklenici ne," namítl Kevin. "Podle mě chutná mošt nejlépe, když se pije z poctivého dřevěného poháru."
Z kruhu shromážděných mužů se ozvalo souhlasné mručení. "To máte pravdu," prohlásil vysoký muž, který se prodral do popředí. Měl nakrátko ostříhané vlasy a mával nad hlavou vyřezávanou holbou.
"Lorde Tripple," přivítal ho Kevin.
"Korbel moštu, to je to, co princ potřebuje. Grindseyi, kde je ten korbel, co jsem přinesl - á, tady ho máme. Tu máte, Timberline. Podívejte se na tohle."
Slavnostně Kevinovi podal nějaký zabalený předmět. Kevin rozvinul látku a vážně si ho prohlédl. Byl to korbel vyřezaný z dubového dřeva a vykládaný třešňovým, ořešákovým, javorovým a růžovým dřevem. Nádherná intarzie na jednom jeho boku obsahovala alespoň dvacet postav vyvedených tak mistrovsky, že bylo možné rozlišit výraz v každičkém miniaturním obličeji. "To je nádhera. Skutečné umělecké dílo."
"Ale no tak," zapýřil se Tripple. "Ujišťuji vás, že je to jen velice skromný dárek. Je mi potěšením, že se setkávám s mužem, který dokáže ocenit do
ou řezbářskou práci. Kovové korbele nesnáším -
ní mi po nich zuby. Mí řezbáři - udělali i dveře pro zámeckou kapli, musíte se na ně zajít podívat - pracují výhradně z místních surovin. Na svém panství mám výběr nejrůznějších dřev, které jsou pro takovou práci třeba. Jeden strom pokácíte, dva jiné za něj zasaďte, to je moje zásada moudrého lesničení."
"Dovolte, abych vám ho naplnil moštem," řekl baron a podal korbel číšníkovi.
"Promiňte, pánové," řekl sluha. Všichni se na něj podívali. "Omlouvám se, že jsem vás vyrušil, ale Jeho Veličenstvo král trvá na tom, aby všichni naši hosté byli přítomni."
"Samozřejmě," řekl lord Tripple. Pokynul Kevinovi, aby následoval sluhu a sám šel za ním. Baron Ashbury počkal, až se korbel naplní moštem, a pak se přidal k lordu Tripplovi. Zpátky ve velké taneční síni uviděl Kevin dav lidí, kteří se tísnili před dvěma francouzskými okny vedoucími na malý balkónek. Z davu se vynořil Bigelow, který za sebou táhl vzpouzejícího se Harknesse s hloučkem mladých žen v patách. Oba měli ve tváři výraz lidí nucených zhostit se otravné povinnosti. Kevin přistoupil k lordu Hepplewhitovi a tázavě se na něj podíval. Hepplewhit ustoupil stranou a nechal Kevina vyhlédnout z vedlejšího okna. V hloubce šestnácti stop pod nimi se rozkládaly královské zahrady. Shromáždil se tam úctyhodný dav lidí. Kevin odhadoval, že jich bylo kolem tisíce.
"Poddaní z města," vysvětlil mu Happlewhit. "A z okolních vesnic. Chtějí vidět muže, co se ucházejí o ruku Ledové--" Odkašlal si. "Chci říct naší milované princezny. V posledních týdnech se nemluví o ničem jiném. Tolik královských návštěv ve města a navíc ta svatba. To je příliš lákavé téma pro prostý lid. Jeho Veličenstvo rozhodlo, že na dnešní večer otevře královské zahrady. Kdybyste mohli jeden po druhém vystoupit na balkon a zamávat jim, možná i prohodit pár slov?"
Lord Logan už byl venku. "Bude mi ctí," řekl Kevin.
"Jsem si jist, že znáte protokol. Chtějí vás jenom vidět. Aby měli o čem vyprávět svým přátelům a dětem. Někteří z nich kvůli tomu urazili dalekou cestu."
"Princezna je u lidí oblíbená?"
"To ano. No, oblíbená možná není to pravé slovo. Ale určitě ji obdivují... svým způsobem. Jeho Veličenstvo se samozřejmě těší u svých poddaných náležité úctě. A sám si jich váží."
Bigelow si prohlédl Kevinův korbel. "To od tebe bylo chytré, že sis to přinesl, Kevine."
"Proč myslíš, Same?"
"No, všechny princezny se přece chtějí vdát za muže s ohavným korbelem v ruce."
"To nemůžu popřít."
Logan dokončil svou řeč. Kevin neslyšel, co přesně říká. Podle tónu usoudil, že mluvil agresivně a vojácky. Dav ho odměnil slušným potleskem.
Na balkoně ho vystřídal Bigelow. Logan se vrátil do sálu. "Otravná se
anka," za
učel.
"Naprosto souhlasím," přitakal Harkness. "Je to svým způsobem degradující, takhle tady šaškovat před nemytou většinou."
"Nu, noblesse oblige," povzdechl si Raymond. "Každý z nás musí hrát svou roli." Dívali se, jak Bigelow mluví. Prozatím se mu podařilo dav rozesmát.
"Na druhé straně, jsou mezi nimi i docela hezounké kočičky." Harkness si odhrnul vlasy z čela.
"Myslel bych, že mají důležitější věci na starosti, než strkat nosy do našich záležitostí," za
učel Logan. Znechuceně se kolem sebe rozhlédl. "Kam se vlastně poděl Timberline?"
Bigelow venku právě skončil a vrátil se dovnitř. Pokynul rukou směrem k balkonu. "Je tam dole."
"Cože!" zvolal Logan. Všichni nápadníci kromě něj se rázem začali tlačit k balkonu. Tripple, Ashbury a Hepplewhit se tam vmáčkli za nimi. Logan byl první, kdo se dostal k ozdobné balustrádě a pohlédl dolů. "Co to k čertu dělá?"
Bigelow, který v síni osaměl, se usmál. "Zpracovává dav," zanmumlal. "Zpracovává dav. Víte," řekl číšníkovi, "docela bych si taky dal korbel moštu."
Winslow spěchal za Kevinem do zahrady. Princ z Rassendasu už byl uprostřed davu, úplně obklopený lidmi, kteří se na něj tlačili ze všech stran. Winslow s povděkem, zaznamenal, že byli čistí a oblečení ve svých nejlepších šatech... návštěvu královských zahrad zjevně považovali za zvláštní příležitost. Kevin procházel mezi nimi, poplácával muže po ramenou, tiskl ruce ženám a hladil děti po hlavičkách. Naštěstí mu nikdo nedával novorozeňata k políbení, i když Winslow věděl, že princ by je neodmítl.
To bylo něco, co se naučil od svého otce. Winslow byl jednou u toho a slyšel to. Král Rassendasu byl ve své šatně. "Žádný panovník nemůže dobře vládnout, když si ho jeho lid neváží," řekl mladému princi. "Ani šlechta ne. Nemůžeme je vést proti jejich vůli. Získej si podporu zdola a šlechta se už přidá."
Kevin přikývl. Král Erik si právě zkoušel černý rolák. "Jak to jde k mým slunečním
ýlím?"
Bylo zřejmé, že princ nyní zvolil právě tuto strategii a získává si podporu zdola. A zdálo se, že se mu to daří. Každý, s kým se setkal, se na něj usmíval. "Vypadá to, že je to správný chlap," řekl jeden chlápek s
unátným obličejem Winslowovi. "Byl by z něj do
ý manžel pro naši princeznu."
"Ano, také si to myslím," odpověděl sluha. Po chvíli se mu podařilo prodrat se k princi dost blízko, aby slyšel, jak hovoří s mužem v kožené kazajce.
"Šli jsme sem celou tu dálku, abychom viděli prince," říkal právě muž. "Povídal jsem jí, aby si nedělala plané naděje, ale ona nedala jinak. Myslel jsem, že se akorát objevíte na balkoně. Říkal jsem jí, že vám jen zdálky zamáváme. A teď jste tady a ona ze sebe nedokáže vymáčknout jediného slova." Ohlédl se přes rameno. "No tak, Emmo, miláčku. Nebuď nezdvořilá. Pojď sem a pozdrav Jeho Výsost."
Za mužovou nohou se schovávala malá holčička. Na okamžik vykoukla z pod jeho pláště a plaše se na prince usmála. Byla tmavooká, s vlasy svázanými dozadu mašlí. Vzápětí se zase rychle schovala za svého otce. Princ poklekl na jedno koleno, takže se jeho obličej ocitl skoro na úrovni s jejím.
"Někdy je dost stydlivá," vysvětlil mu muž a pohladil dívenku po vlasech. "Jakmile se ale osměli, uvidíte, že je to malá
ebentilka." Jemně vystrčil holčičku před sebe. "Emmo, ukaž Jeho Výsosti, co jsi přinesla."
Dívka váhavě vykročila vpřed a Kevin zjistil, že v hrsti svírá malý hrneček z pálené hlíny. Byl zakrytý kouskem čisté látky převázané provázkem. Dívka ho náhle vrazila princi do ruky, otočila se a ukryla obličej v kazajce svého otce.
"To je mátový rosol," řekl muž. "Dělala ho sama. I když maminka taky trochu pomáhala, že, Emmo?" Dívka vtiskla obličej ještě hlouběji do jeho kazajky a neřekla ani slovo. "Mysleli jsme, že bychom ho tu pro vás mohli nechat. Ani ve snu mne nenapadlo, že s vámi budeme doopravdy mluvit."
"Děkuji ti, Emmo. Mátový rosol miluji," řekl princ. Pak se narovnal. "Zvlášť když k němu mám svoje oblíbené jídlo, jehně na roštu."
"Vy máte rád jehněčí? Já chovám ovce."
"Skutečně?" žasl Kevin.
Teprve teď si Winslow všimnul, že muž na sobě má kazajku z ovčí kůže a odznak nižšího funkcionáře cechu. Tohle patřilo k věcem, které by princ zaregistroval okamžitě.
"Vlastně
zy budeme mít výroční cechový piknik, Vaše Výsosti. Takže jestli máte rád jehně na rožni..." Náhle se zatvářil rozpačitě. "Samozřejmě jste zvyklý na vznešenější jídla, ale kdybyste zaskočil a pronesl pár slov..."
"Bude mi potěšením. Moment." Přitáhl si Winslowa. "Winslowe, poznamenej mi výroční piknik cechu na čtvrtek ve dvě hodiny." Znovu se o
átil k ovčákovi. "Řekněte tady tomuto muži všechny podrobnosti a uvidíme, jestli by se to dalo zařídit. Tak ahoj, Emmo."
Dívenka na okamžik vykoukla a zamávala mu rukou.
"Piknik se koná příští čtvrtek," řekl muž Winslowovi. "Ve dvě hodiny..." Zamyšleně se odmlčel. Winslow si v duchu poznamenal, aby princi připravil nějaké vlněné šaty a napsal mu řeč na téma: 'Chov ovcí, základ silné ekonomiky.'
Když Kevina znovu dostihl, hovořil se ženou, která předla len. Její manžel len pěstoval, její dcera jí pomáhala jej příst a její strýc ho tkal. Plánovali velkou rodinnou oslavu. Kevin slíbil, že na ni zaskočí. Winslow si udělal další mentální poznámku, tentokrát že má princi sehnat lněné šaty a napsat řeč na téma: 'Pěstování lnu, základ silné ekonomiky.'
Kevin pokračoval ve zpracovávání davu, sbíral drobné dárky ve formě zavařenin, marmelád, ručně pletených šálů, svetrů, rukavic, palčáků, košíků ovoce, dřevěných misek a pohárů. Dostal dokonce i vyřezávanou flétnu. Všechny tyto pozornosti předával Winslowovi, aby mu je uschoval. Než se dostali na konec zahrady, měl jeho sluha plnou náruč a sotva přes tu hromadu viděl. Kevin se rozhodl, že už udělali dost. Ostatní nápadníci mezitím skončili se svými proslovy. Dav v zahradě už také začal řídnout, jak se lidé postupně rozcházeli do svých domovů. Oba muži proklouzli mezi ozdobnými keři a vydali se skrytou cestičkou do zámku. Po několika krocích se Kevin zastavil a vzal svému sluhovi několik těžších dárků. Když se zase otočil, uprostřed pěšinky stála stará žena.
"Dej si pozor, Timberline," řekla. "Dej si pozor na muže v černém."
Kevin si povzdechl. "No skvělé, věštkyně." Urovnal si náklad darů. "Přesně tohle jsme teď potřebovali."
V temnotě zahrady ji bylo stěží vidět. Její hlas zněl chraptivě, jako kdyby byla velice stará; připomínal suché škrábání smírkového plátna na měkkém dřevě. Na sobě měla černý plášť s kapucí a její obličej byl ukrytý ve stínu, ale když pozvedla sukovitý prst, měsíční světlo se zalesklo na sinale bílé kůži. "Dej si pozor, princi Kevine z Rassendasu," zopakovala. "Dej si pozor--"
"Na muže v černém. Pochopil jsem to hned napoprvé," řekl princ. "Je mi líto, ale věštkyně a jasnovidci na mě nikdy neudělaly velký dojem. Schovejte si svou věštbu pro někoho naivnějšího. Já nevěřím, že někdo dokáže předpovědět budoucnost."
"Věděla jsem, že to řekneš. Střez se muže v černém--"
"Ano, ano. Všichni dáváte stejná bezcenná, neurčitá varování, která mohou znamenat cokoliv. 'Kaj se, neboť konec bude noc. Střez se březnových id. Dávej si pozor na muže v černém.' K čemu je to do
é? Po světě chodí spousta chlapů v černých šatech. Proč nemohou být věštkyně trochu konkrétnější?"
"Asi tak šest stop a dva palce vysoký, čtrnáct kamenů," řekla stařena pohotově. Nemluvila hlasitě, ale vyslovovala velice zřetelně a sebejistě. "Hnědé oči, tmavé vlasy, které si češe nalevo, malý knírek a špičatá
adka. K čaji má rád citronové sušenky. Dvě kostky, bez mléka."
Takovou odpověď Kevin skutečně nečekal. "To se pořád ještě hodí na spoustu lidí."
"Lehce naštíplý levý horní špičák. Na hřbetě pravé ruky má vytetovaného malého pavoučka."
"Ehm, to pořád ještě--"
"Na kabátci mu chybí třetí knoflík odshora."
"No dobře, dobře, už je mi to jasné." Kevin přistoupil blíž. Nyní viděl, že se žena pod pláštěm hrbí. "A kdy přesně má k tomu tajemnému setkání dojít. Nepředpokládám, že byste mohla..."
"Za pět dní," řekla stařena. "Několik hodin po půlnoci. Bude zima. Vezmi si svetr."
"Zima? Vždyť je léto! A na co přesně si mám dávat pozor?"
"Bohové, ty jsi ale náročný. Co bys ještě chtěl? Čtyřverší? Tak dávej pozor." Odkašlala si, o
átila oči v sloup, až se objevilo bělmo a pak pronesla strašidelným, sípavým hlasem:
'Věz, že muže v černém neporazíš,
ani nepřineseš co se nalézt snažíš.
Útok stráží záhy ztratí na jistotě,
ale nakonec... ehm... co se rýmuje na 'jistotě'?"
"Kůl v plotě," odpověděl Kevin.
"Souchotě," řekl Winslow.
"To se mi nehodí."
"Lituji."
Stařena zalistovala v kapesním slovníku rýmů. "V téhle tmě nepřečtu ani slovo. Budu za tebou muset přijít ještě jednou."
"Žádný spěch. Poslyšte, dámo, kdybyste skutečně viděla do budoucnosti, nestála byste v noci v královské zahradě a nevěštila. Investovala byste."
Stařena se náhle narovnala. "Můj ty smutku!" zvolala. "Teď jsem si vzpomněla, že mám zajít za svým makléřem. Při tak rozkolísaném trhu a věčně se měnícími úrokovými sazbami..." Otočila se, ušla dva kroky od pěšinky a rozplynula se ve stínu. Ale ze tmy ještě zavolala: "'Stejně si ale dávej pozor, mladý Timberline. Dávej si pozor na vysokého muže s tmavými vlasy, hypnotickým pohledem, zjizvenou tváří, zlověstným úsměvem a šíleným smíchem. Jo, a na malíčku má prsten."
"Počkat!" zvolal Kevin. "Co se stane s úrokovou sazbou?" Rozběhl se za ní po cestičce a rozhlédl se. Světlo ze zámeckých oken zalévalo jen prázdnou zahradu. Stařena zmizela.
Kevin se vrátil zpět na cestičku. Jeho sluha všechno pozoroval přes hromadu dárků. "Co si o tom všem myslíš, Winslowe?"
"Musím říct, pane, že věštkyně tady v Deserae jsou zvyklé si svůj plat skutečně zasloužit."
"Jistě. Samozřejmě je to celé nesmysl. Mimochodem, zapamatoval sis to všechno?"
"Bojím se, že jediné na co si právě teď dokážu vzpomenout je, že si máte dávat pozor na muže v černém."
"Jo." Princ se zamračil. "Neříkala, že bude mít vousy? To by mohl být Logan, že? Muž v černém?"
"Možná ne, pane. V umělém světle se těžko rozpoznává barva. Podle mě nosí jeho lordstvo tmavou námořnickou modř."
"Podle mě je to černá. Samozřejmě, tady ve městě ví každý, že soupeřím s Loganem, takže to zase tak obtížné proroctví nebylo. Vlastně mě to jen utvrzuje v názoru, že jsou to všechno podvodníci."
"Naprosto s vámi souhlasím, pane. Přesto však, Vaše Výsosti, bylo by hezké..." Winslow zaváhal.
"Kdyby nám řekla něco víc o těch investicích?"
"Ano, pane."
"Zapomeň na to, Winslowe. Je čas něco sníst."