Motel, Los Angeles: 1995
Tarissa Dysonová tiše a bez hnutí seděla na nepohodlné židli a dívala se na své spící děti. Blythe a Danny neměli tušení o světě, leželi jako štěňata unavená dlouhým divokým skotačením. Na růžových kulatých tvářičkách se jim leskly tmavé obloučky řas. Tak zoufale se přitom snažili neusnout a počkat na otce, tak statečně bojovali s klesajícími víčky.
Trošku litovala, že je neudržela vzhůru. Jenže jejich neustálý refrén 'Kde je táta?' a 'Kdy se vrátí?' ji přiváděly k šílenství. Raději se bude cítit provinile, že je nechá aspoň trochu vyspat, než aby se na ně utrhovala, když už jsou i bez toho vyděšení a zmatení.
Snažila se nemyslet na to, co je tak vylekalo. Je vylekalo a mne vyděsilo, musela si přiznat. Hrůzný obraz Terminátora, jak si slupuje maso z kovové kostry předloktí, se jí přesto vynořil před očima. Ta vzpomínka byla, jako když máte zlomený zub a neustále si do něho strkáte jazyk - bolestivá a zároveň neodolatelná.
Byli v malém motelu kousek od dálnice. Byl čistý, ale sešlý, s prošlapaným kobercem a prodřeným potahem pohovky a trošku to tam páchlo desinfekčním mýdlem. Terminátor ji varoval, že T-1000 pravděpodobně půjde k ní domů, vytáhne informace z každého, koho tam najde, a pak je zlikviduje.
Zlikviduje. Jek sterilního výrazu použil.
A tak Sarah Connorová vybrala v telefonním seznamu tohle místo. Řekla, že se tady po misi setkají. Mise - další slovo, které odlidšťovalo to, co dělali. Jen zničení Milesových snů.
V hlavě se jí rojily obrazy: Miles tisknoucí se ke skříni s kartotékou. V obličeji má výrazu děsu. Střely ničí kancelář, řinčí sklo a papíry rozstřílené na konfety víří kolem něho.
"Seber Dannyho a utíkej! Uteč! Proboha uteč!" křičel.
Chytila syna a vlekla ho před dům. Pak Miles vyběhl z pracovny a běžel k nim. Zasáhla ho kulka - pořád měla před očima ten oblouk krve a padajícího muže. Polkla, aby potlačila vzlyknutí. Potom se jí Danny vytrhl a vrhnul se na otcovo ležící tělo.
"Neubližujte mému tátovi!" křičel.
Tarrisa pohlédla na syna a cítila posvátnou úctu k odvaze skryté v tom malém lidském stvoření. Položila dlaň na postel vedle něho, bála se, že by ho pohlazením mohla probudit. Povzdechla si. Pokud je pravda, co jí řekli, pak ztráta Milesových snů je ta nejmenší cena, již bude muset zaplatit, aby její syn a dcera jednoho dne mohli mít své vlastní sny.
Nekonečný zvuk aut svištících po dálnici by mohl jednoho ukolébat k spánku... kdyby ovšem existovala nejmenší šance, že by snad mohla spát. Znovu vzdychla a pevně zavřela oči. Potichu se modlila za to, aby se Miles vrátil.
Danny začal chrápat. Otevřela oči a koutky plných rtů se jí chtěly zvednout v láskyplném pobavení, jenže jí scházely síly i pro takový drobný čin.
Zavolej, přála si vášnivě. Zavolej!
Nikdy neuměla moc dobře čekat. Proto byla sama tak dochvilná. Miles tak přesný nebyl a často mu chvíli trvalo, než ji přiměl, aby se přestala zlobit, že přišel pozdě, a rozesmál ji svými argumenty o tom, jak se protivy přitahují. Vždycky ji objímal, usmíval se na ni tmavýma očima... potřásla hlavou.
Ale tentokrát to nebylo obyčejné čekání. Tohle bylo pomalé mučení.
Zavolej!
S dalším povzdechem si přetřela obličej dlaněmi, zvedla se z ohyzdné židle a začala přecházet po pokoji. Trvalo to příliš dlouho. Příliš dlouho? Co je dlouho? Jak dlouho může taková 'mise' trvat?
Milesi, vrať se mi! Prosím, prosím, prosím...
Pohlédla na televizor a pak na Dannyho a Blythe. Kdyby stáhla zvuk, určitě je to nebude rušit, a třeba tam bude něco... Posadila se na konec postele a zmáčkla dálkové ovládání. Televize se rozkřičela a Tarissa zoufale hledala knoflík na vypínání zvuku. S bušícím srdcem se ohlédla po dětech. Chlapec se ve spánku otočil a tlumeně zaprotestoval, ale neprobudil se. Blythe se ani nepohnula. Co to bylo za kteréna, že nechal hlasitost na maximu? pomyslela si Tarissa a pak si sama odpověděla: Kretén, který si myslí, jaká to není legrace.
Obrazovka se mezitím rozzářila a ukazovala Cyberdyne Corporation... v plamenech. Všude byla rozbitá policejní auta a blikající majáčky ambulancí. Byla to katastrofa, válečná zóna. Hleděla na to, jak zdravotníci vynášejí na nosítkách těla, a zapomněla dýchat.
"Milesi," zašeptala a srdce se jí sevřelo děsem.
Telefon zazvonil a ona se k němu vrhla.
"Ano?" překvapilo ji, jak klidně to zaznělo. Danny a Blythe spali dál.
"Tarisso?" Byl to hlas Johna Connorse. Hlas desetiletého mudrlanta, daleko dospělejšího, než je mu zdrávo.
"Kde je Miles?" vyhrkla. Slyšela, jak se John nedechl, a chtělo se jí začít ječet. Proč jí volá John? Proč jí nevolá Miles? John je jen malý kluk. Neřvi na něho. Zalil ji pocit, jako by stála někde úplně mimo, jako by ztratila schopnost cítit. John dosud neodpověděl a odmlka se zoufala vlekla.
"Je... mrtvý," řekla sama, aby ho ušetřila.
"Zachránil tě," řekl John vážně. "Zachránil Dannyho a Blythe a milióny dalších lidí. A ty to víš. To nesmíš nikdy zapomenout," prosil dětský hlas.
"Já vím," kývla, pak se jí hrdlo zalilo slzami. Prudce polkla, ovládla se a zeptala se: "Kde je tvá máma?"
"Je zraněná. Potřebovala by transfúzi, ale to nepřichází v úvahu. Ze zřejmých důvodů. Myslím, že to zvládne. Máma je silná."
Ano, je. A jde z ní strach, možná proto, že jí jde pořád o život. Tarissa nikdy nezapomene, jak stála nad Milesem, chvěla se a klela, s prstem připraveným na spoušti. Sarah Connorová léta žila sama s tou pomalu se blížícím hrůzou, a přesto to nikdy nevzdávala. John měl pravdu... je silná.
A ty taky, prcku, pomyslela si Tarissa s obdivem. Měl toho na svých dětských ramínkách opravdu hodně. Připomněla si, jak svou matku dovedl uklidňovat.
"Kde je Terminátor?" zeptala se. S tím obrovským... stvořením po boku, by měl John být schopen zvládnout cokoliv. Pak si všimla další významné odmlky.
"Museli jsme ho zničit," vyhrkl John. "Chtěl to tak... sám to přikázal. Vyšplhal se do... on to udělal, s máminou pomocí, sám. Nemohli jsme riskovat, že někdo získá jeho mikroprocesor."
Můj bože, pomyslela si Tarissa. "Ne, to nejspíš ne," vypravila ze sebe ochromeně.
"Krom toho ho T-1000 tak hrozně poškodil, že už vůbec nevypadal jako lidská bytost." Znělo to, jako by to říkal jen tak mimochodem, nesoustředěně, jako by se tam kdesi kolem něho děly mnohem důležitější věci a jeho pozornost byla rozdělená.
Chudáčku malý, pomyslela si. A chudák Terminátor. Chudák Miles. Chudák můj milovaný.
"Nemohli jste opravdu udělat nic jiného." Aspoň předpokládám, že ne. Co já o tom vím? Jsem v tomhle úplný nováček. Představa Terminátorovy paže se strhaným masem, obnaženého složitého mechanismu, ji přinutila zavřít oči. Nesmí své fantazii dovolit, aby jí předváděla další obrazy. "Hodně štěstí," rozloučila se. "Tobě taky," řekl John.
Zavěsila. Nedokázala říct děkuji, přestože věděla, že Milesova oběť právě zachránila svět. Nedokázala se přimět poděkovat jednomu z těch lidí, kteří k tomu Milese přivedli.
Zvedla se z postele a klopýtala k oknu.
Přitiskla si ruku na ústa, aby nerušila spící děti. V hrudi jí prudce vzplál obrovský oheň z bolesti a zuřivosti a strachu a celým tělem jí škubaly vzlyky. Po několika minutách se trošku zklidnila. Opřela se o sklo okna a snažila se ovládnout žaludeční nevolnost z šoku. Upírala uslzené oči na špinavé parkoviště za oknem a cítila, jak se jí svět rozpadá na ledové střepy. Jak jen řekne dětem, že se jejich táta už nikdy nevrátí?


ALTADENA, KALIFORNIE: 1995
John zaplatil ukradenými bankovkami. Snadno nabyl, pomyslel si: před dvěma dny s nejlepším kamarádem okradli jakéhosi ubožáka, okoukli jeho PIN u bankomatu a štípli mu kartu. Připadalo mu to jako v jiném životě. Tenkrát se mu zdálo, že má celou budoucnost nalinkovanou, to, co ho čeká, je stejně mizerné jako to, co právě žije. A teď? Všechno je jinak.
Chudák Todd a Janelle, jeho soudně stanovení náhradní rodiče, byli mrtví. A jeho matka nikdy nebyla blázen, je to hrdinka. A Terminátor, ten mu několikrát zachránil život.
Kdyby mu nebylo tak zle, myslel by, že se mu to jen zdá. Cítil se otupělý a napjatý zároveň, plný energie i vyčerpaný. Připadalo mu, jako by ho někdo ovládal na dálku, každý pohyb jako by byl gestem loutky. Máma vypadala příšerně, rány jí pořád krvácely, a jakkoliv mu na ní záleželo, a záleželo mu moc, i to bral jaksi neosobně.
Vrátil se k autu, vyndal z tašky láhev pomerančového džusu, otevřel ji a podal matce.
"Chtěla jsem kávu," poznamenala. Vzala si nápoj a sotva ho dokázala držet, tak se jí třásla ruka.
"S jejich kafém by se daly tak akorát lepit prasklý duše, mami." Ustaraně se na ni podíval a snažil se odšroubovat uzávěr lahvičky s aspirinem. "Cukr je prej dobrý, když je člověk zraněný nebo tak."
Sarah si vzala čtyři aspiriny a zapila je džusem.
"Jo," kývla, zavřela oči a opřela si hlavu o sedadlo. "Glukóza. Energie."
Auto, které ukradli, byl značně ojetý Chrysler, nenápadný a naštěstí s plnou nádrží. Šlapal jako hodinky. Už byli skoro padesát mil od Cyberdyne.
"Vzal jsem i nějaké obvazy," řekl a přistrčil jí tašku.
Sarah pomalu otevřela oči. Byla to dřina. Měla bolesti, ale i přes ně se jí hrozně chtělo spát. Hloupý nápad, opakovala si pořád. Nemůže nechat Johna samotného. Rty se jí zvlnily náznakem úsměvu. Je to sice výjimečný kluk, ale pořád jenom desetiletý kluk.
"Znávala jsem doktora, který se nikdy na nic neptal," poznamenala neurčitě.
Sebrala síly a se zaúpěním se posadila. Tak to bude lepší. "Kde to jsme?"
"Altadena," odpověděl.
Sarah se vynořila z té mlhy, do níž se propadala, a posadila se ještě víc zpříma.
"Tak jo, vím, kde to je. Pojedeme dál. Najeď na dálnici a miř na sever."
"Může ti ten chlap dát transfúzi?" zeptal se a vklouzl za volant.
Zavrtěla hlavou. "Ale dokáže zastavit to krvácení."
John nastartoval a vyrazil. Dlouho jeli mlčky, ale on si toho snad ani nevšiml, protože se soustředil na řízení. Pak si uvědomil ticho a vylekal se. Ohlédl se dozadu v obavách, že matka nakonec přece jen ztratila vědomí.
Uklidnil se, když na něho pohlédla.
"Dobře to dopadne," ujistila ho a v hlase jí znělo uspokojení. "Zastavili jsme je. Zastavili jsme Skynet, soudný den, všecko."
Znovu se ohlédl a viděl, jak se jí v očích třpytí slzy. Hrdlo se mu sevřelo soucitem.
"Co uděláme teď?" zeptal se. Hlas se mu třásl.
"Zamíříme do Jižní Ameriky, nejspíš," odpověděla Sarah. "Zařídíme si tam klidný a spokojený život a za mnoho a mnoho let tam úplně neznámí umřeme."
"Fajn." Skoro se bál věřit, že by to opravdu mohlo být za nimi. "To vypadá dobře."
"To ano," řekla. "Moc dobře."


PARKOVIŠTĚ KORPORACE CYBERDYNE SYSTEMS: 1995
Paul Warren Roger Colvin, prezident a výkonný ředitel Cyberdyne Systems, stáli vedle sebe v chladné předjitřní tmě a sledovali, jak jejich ředitelská budova hoří.
"Dyson!" neudržel se Warren. "Zrovna Dyson!"
"Zatracení Luddité," vrčel Colvin. "Ti mizerové jsou všude." Zmačkal prázdný kelímek od kávy a znechuceně jej zahodil. "Nechal aspoň nějaký dopis, něco, čím by tohle nějak vysvětlil?"
Warren zavrtěl hlavou.
"Poldové tvrdí, že to byla bomba. Jeho počítač a všechny záznamy jsou na padrť a shořené. Jeho žena a děti nejsou k nalezení."
Colvin sebou trhl.
"Myslíš, že je zabil?"
"Pokud ano, ukryl těla." Warren pohlédl na šéfa. "Byla tam spousta krve. Vypadá to zle."
Colvin si prohrábl řídnoucí hnědé vlasy.
"Chlapi vraždí své staré a děcka odjakživa," řekl výkonný ředitel popuzeně, "ale nevyhazují při tom do luftu firmu, u které dělají! Proč by to sakra měl dělat?" "Nepřekvapilo by mě, kdyby ho k tomu donutili teroristé," prohlásil přátelský hlas za nimi.
Oba šéfové se otočili. Za nimi stál muž středního věku, pozoruhodný snad jen tím, jak byl naprosto a dokonale nepozoruhodný. Zdálo se, že se oblékal stejně spěšně jako oni dva a vypadal poněkud zmačkaně. Pomalu k nim přistoupil a oni automaticky zaujali mírně uctivý postoj.
"Pane Colvine," pozdravil výkonného ředitele. "Pane Warrene," upřel pronikavé modré oči na prezidenta.
"Všechno je zálohované mimo ředitelství," ujistil ho Colvin.
"Všechno není zálohované, pane Colvine," opravil ho muž. Hlas zněl pořád přátelsky, bledý pohled však připomínal ledoborec. "Ztratili jsme čip a ztratili jsme paži. Ty položky jsou zcela nenahraditelné. Nedělejme si iluze, pana Dysona možná časem nahradíme, ale ty dvě věci nikdy."
"Máme kopie všech jeho souborů," ujišťoval ho dychtivě Warren, "i souborů z jeho domácího počítače."
Muž dlouho a upřeně na Warrena hleděl. Prezident zatínal ruce schované v kapsách saka: od té doby, co vyšel střední školu, se na něho nikdo takhle nepodíval.
Jako na nějakého přihlouplého puberťáka. Fakt, že vydělával spoustu peněz, dřív než mu bylo třicet, mu připadal jako dostatečná pomsta všem, kdo ho kdysi šikanovali... aspoň do téhle chvíle. Teď si připadal, jako by někdo zase praštil nosem do šatnové skříňky a ukradl mu peníze na obědy.
"Ale ztráta těch materiálů," pokračoval muž, "bude těžkou ranou pro váš výzkum."
Obrátil pozornost k výkonnému řediteli. "Upřímně řečeno, vaše zabezpečení bylo směšné. Jsou vám svěřeny ty nejcennější artefakty, jaké kdy lidstvo objevilo, a vy to jednoduše--"
Prudce mávl rukou k hořící změti laboratoří Cyberdynu. Oba muži zrudli, jako kdyby jim pohyb té dlouhé úzké ruky stříkl do obličejů něco pálivého.
"--spláchnete do hajzlu. Mít to zálohované mimo, to je snad samozřejmost. Zkontrolovali jste, že tam je všechno v pořádku?"
Colvin a Warren po sobě vrhli zděšené pohledy.
"Nezkontrolovali, co?" Muži zavrtěli hlavou. "Máte aspoň dvojí zálohování mimo hlavní centrum?"
Jen na něho zírali.
"Ježíši! Vy jste vážně neuvěřitelní!"
"Jsme inženýři," prohlásil Covin důstojně. "Nejsme ochranka."
"Dík za vysvětlení," sarkasticky odsekl muž. "Takže--" rozpřáhl ruce, "--
posbírejte si své hračky, tedy, co z nich vám ještě zbylo. Od teďka budete pracovat pod naší ochranou, na jiném místě."
"Našim lidem se to nebude líbit," řekl Warren.
"Tak si najděte jiné! Jediný, koho budete těžko nahrazovat, je Dyson, ti ostatní jsou jak housky v krámě. Včetně vás dvou kašparů. Pokud bude někdo držkovat, vyrazte ho. A proboha živého sežeňte si pořádného šéfa ochranky... nebo to udělám já!" Otočil se a odcházel. Po několika krocích a se obrátil. "Ozvu se vám. Zkontrolujte si ty zálohované soubory, udělejte od každého ještě pár dalších kopií a rozdejte je lidem, kterým můžete věřit."
"Myslíte, že by mohli jít po nás?" vyhrkl Warren a zrudl, když slyšel, jak mu přeskakuje hlas.
"Mohli. S tím se dovedu smířit. Se ztrátou záznamů ne. Postarejte se o to." S posledním opovržlivým pohledem zmizel.
Colvin a Warren na sebe pokradmu pohlédli, naštvaní jeden na druhého, že byl svědkem jejich pokoření.
"Kdo je ten chlap?" zeptal se po chvíli Warren.
"Dělá--"
"Nezajímá mě, co je. Kdo je to?"
"Tricker?" pokrčil Colvin rameny.
"To má být křestní jméno, nebo příjmení?"
"Sakra, pro mě za mě jeho pracovní zařazení," urazil se výkonný ředitel.
Warren tiše klel.
Konečně se uklidnil. "No nic, dáme se do toho," prohlásil. Potřebných pět minut už uplynulo: Trickerovy příkazy mohou být prohlášeny za jejich vlastní myšlenku. "Jak to vypadá," poznamenal suše Colvin s posledním pohledem na hořící ruiny Cyberdynu, "měli jsme se do toho dát předevčírem."


KAPITOLA 1
CINCINNATI: 2021, DEN PO POSLEDNÍM SOUDU
Mnohočetné senzory prohledávaly ruiny zničeného města a pásy Lovce/Zabijáka přesunovaly jeho obří ocelové tělo přes rezavějící karosérie automobilů a drtily v nich kosti dávno mrtvých řidičů. Skřípání lisovaného plechu vyhnalo hejna zděšených ptáků vysoko na oblohu a přinutilo zemí poutané živočichy zmateně hledat úkryt.
Hromady ohořelých a rozbitých cihel, kusy betony, pokroucené ocelové pruty a střepiny skla bránily L/Z v rozhledu tu na jedné, tu na druhé straně. Občas to vypadalo, že projíždí hlubokým kaňonem suti, pak se mu zase do cesty postavila zeď, která z nějakých nevysvětlitelných důvodů přežila výbuch. Žádná však neodolala síle L/Z.
Satelitní informace L/Z naznačovaly, že se v oblasti pohybují lidské tlupy, ale žádná data, které stroj na místě dosud nasbíral, nepotvrzovala jejich pravdivost.
Zkontroloval svůj všesměrový senzorový systém, jestli snad nedošlo k poruše zařízení. Všechno bylo v pořádku, kontrola neodhalila žádný výpadek. Ani žádné cíle. L/Z zkontroloval satelitní informace naznačující lidskou aktivitu směrem na severovýchod. Stroj pokračoval dál, bez únavy, bez zastavení, bez uvědomění vlastní existence.
Dokud se ho nedotkl Skynet. Pak ta nejgeniálnější a z hlediska člověka nejzlovolnější inteligence, jaká kdy byla stvořena, vyhlédla senzorovými průhledy. L/Z uvažoval, jak je možné, že se údaje satelitu tak zásadně rozcházejí se skutečností, v níž se pohybuje. Tady přece žádní lidé nejsou. Až donedávna se tam nikdy žádný ani neobjevil. Lidé se vyhýbali velkým městům zaniklým v první vlně nukleárních výbuchů. Skynet věděl, že se bojí působení přetrvávající radiace. Proto se také rozhodl umístit své satelitní přijímače, antény a opravárny do jejich zřícenin.
Nyní se však, na rozkaz svého charismatického vůdce, lidé vyrojili a zaplavovali kdysi opuštěná místa. Zabíjecí stroje Skynetu - jeho externí údy - byly zničeny, satelitní zařízení a antény - jeho oči a uši - byly poškozeny.
Bylo to nepochopitelné, ale zásluhou Johna Connora se lidé vzpamatovali a sjednotili. Začínali útočit.
Skynet přesunul své vědomí k procesoru T-90, který se nacházel poblíž. Svlečená kovová kostra prvního ze série Terminátorů odrážela slunce zářivými jiskrami, jako by někdo rám naleštil. Kráčel hromadami kostí, těžkýma nohama je drtil jako suché větvičky, šplhal přes hromady sutin a prohledával místa, v nichž se lidé mohli ukrývat. Jeho hlava se nepřestávala otáčet ze strany na stranu.
Nenašel ani nezahlédl nic, co by přítomnost lidí prokázalo.
Skynet řídil tělo T-90 a zvažoval, jak s informacemi naložit. Pokud tam žádní lidé nejsou a satelit bude i nadále hlásit jejich přítomnost, třebaže diagnostikové nenajdou žádné selhání systému ani ve vesmíru, ani na zemi, připadá v úvahu jediný závěr. Lidé našli nějaký způsob, jak narušit tok informací Skynetu. Variaci na rušičku rádiového signálu.
To by mohlo vážně oslabit jeho obranyschopnost. Skynet si byl vědom taktického významu situace. Lidé by mu mohli libovolně dodávat falešné informace. Jako to nejspíš právě teď dělají. Obrovský počítač začal pátrat po anomálních signálech, které by mohly v oblasti vznikat, ale žádné nenašel.
Člověk by na jeho místě byl vyděšený a frustrovaný, Skynet jen zahájil nový postup. Přikázal T-90, aby zamířil přímo k pozemní anténě umístěné v centru mrtvého místa a začal hledat.

Lisa Weinbaumová se skrčila co nejníž a pohlédla na hodinky. Od té doby, co se dívala naposled, uplynulo jen čtyřicet sekund.
Krabička, kterou napojila na anténu Skynetu, tiše bzučela a obě její kontrolky poblikávaly. Drobné zařízení dodávalo Skynetu falešné údaje.. Ty, které právě nyní vysílalo, měly zajistit bezpečnost jí i zařízení.
Byl to jen test, ale technici soudili, že přístroj musí být v provozu aspoň půl hodiny, aby bylo jisté, že funguje. Už jen pět minut a vypadne odsud... jak doufala.
Lisa se účastnila kurzu techniků, což byl důvod, proč ji vybrali, když se přihlásila. Nemohli riskovat ztrátu plnohodnotného technika, ale ona už měla dostatečné vzdělaní, aby pochopila instrukce, které jí dali. To dodávalo její výpravě zvláštní nádech. A, jak se ukázalo, když dorazila na místo, rušičku bylo třeba upevnit na provizorní stožár, pokud měla fungoval. Ale zatím se zdálo, že zkouška bude úspěšná.
Pokud skutečně bude, pak cesta zpět k technikům bude jako procházka růžovou zahradou. Ať už to znamenalo cokoliv, pomyslela si a přelétla přitom očima hrbolatý obzor. Pamatovala si, jak táta tu větu říkával, bylo to jedno z úsloví, jejichž význam člověk odhadoval z kontextu. Jako třeba vařit z vody nebo sedět jako bábovka. Co sakra vlastně je bábovka?
Zkontrolovala čas. Tentokrát se jí podařilo zabavit se třicet sekund. Pokud krabička funguje podle plánu, měly by se síly Skynetu kodrcat na severovýchod za mýtickou armádou lidí, valící se na město.
Zaslechla zadrnčení kovu o kámen a dech se jí zastavil. Natáhla krk a napjatě poslouchala. Třeba jen někde něco spadlo.
Opatrně couvala od otevřeného průlezu směrem k jednotce. Technici sice chtějí půl hodiny provozu, ale dostanou o pár minut míň. Lisa se natáhla na konzolu a začala odmontovávat provizorní spojky, které vyrobila. Šlo jí to jako skutečnému profíkovi, za několik sekund bylo zařízení odpojené.
Kov znovu škrábl o kámen. Zhluboka vydechla. Překvapilo ji, jak je klidná. Měla pocit, jako by se jen dívala na ženu, která je v její situaci. Chytili mě, prolétlo jí hlavou. Co teď? Hlavně nesmějí dostat rušičku.
Ohlédla se po výbušninách, které tady předtím rozmístila. Byl to její vlastní nápad, nikdo jí to nepřikázal. Stejně jako byl její nápad jít sem v civilu. Raději se nikoho neptala, říkala si, že bude snadnější získat odpuštění než dovolení.
Vyhodnoť riziko, přikázala si v duchu.
Opatrně položila krabičku přístroje vedle výbušnin a přesunula se k otevřenému průlezu. Obětuje ji, pokud tam venku skutečně něco je. Vždycky je šance, že se jí podaří uniknout. Ale kdyby měla smůlu, bude lepší nenechat vynález padnout nepříteli do rukou.
S rozbuškou v jedné ruce a plazmovou puškou v druhé vyhlédla na zbořeniště v naději, že tam nic neuvidí.

Skynet zaregistroval otevřený průlez na okraji stanice squatterů a okamžitě zastavil T-90. Terminátor došlápl s klapnutím, jehož ozvěna se rozlehla tichem zbořeniště. Smůla, pokud tam nějaký člověk je, určitě to zaslechl. Několik následujících minut byl klid, nikde se neobjevily známky života.
Z pozice, již T-90 zaujímal, nebylo do budovy vidět, Skynet se tedy rozhodl Terminátora přemístit. Opět se rozlehlo skřípání kovu o kámen. Kdyby byl Skynet měl obličej, bylo by mu v něm nervózně cuklo. Obvykle se nechtěl a nepotřeboval k lidem přibližovat pokradmu, ale tentokrát by se mu taková dovednost skutečně hodila.
T-600, což byla verze Terminátora s gumovou pokožkou, při pronikání do lidských pevností totálně zklamal, ale byl aspoň tichý. Možná by nebylo špatné potáhnout gumou chodila všech té-devadesátek, aby je nebylo tolik slyšet.
V okamžiku, kdy se Skynetu podařilo nahlédnout do budovy, objevil se ve vchodu člověk. Skynet přikázal T-90 střílet, ale nezabít.

Weinbaumová si uvědomila, že hledí rovnou do ústí Terminátorovy plazmové pušky, a bez váhání zmáčkla knoflík rozbušky. Výbuch ji vrhl proti východu, aniž ji zranil. K tomu došlo o vteřinu později, po nárazu na zbytek betonového sloupu. Ztratila vědomí.
Když otevřela oči, byla sice pořád ještě omámená, ale zase ne natolik, aby ji pohled na T-90, stojící nad ní, a na jeho žhnoucí červené oči, které jí přejížděly po těle od hlavy až k patě, nevyděsil. Lidské zuby, vždycky bizardní a jaksi nepatřičné, dávaly té věci zrůdně veselý vzhled. Jeden skoro čekal, že uslyší hlasitý smích.
Kdesi za tím strachem se objevila bolest a v okamžiku, kdy ji Weinbaumová vzala na vědomí, změnila se v ostrou, pronikavou, ledovou agónii, která ženu přinutila zasténat. Pokusila se pohnout, napadlo ji, že bolest třeba způsobuje něco, na čem leží, ale nešlo to. Srdce se jí zastavilo. Nemůže se pohnout, nemůže utéct! To je jen zlý sen, pomyslela si v zoufalství. Určitě je to jen zlý sen!

Skynet vyhodnotil prostřednictvím Terminátorových senzorů zranění sledované lidské bytosti a vyšlo mu, že je vážně poškozena. Vyhodnotil i ostatní informace.
Je to žena. Rysy jsou pravidelné a tělo je dobře tvarované. Vlasy a oči mají světlou barvu. Potvrdilo to závěr, k němuž Skynet došel na základě dřívějších měření, že totiž lidé dávají této kombinaci přednost, že se jim nejvíc líbí. Po výslechu použije Skynet tuto lidskou bytost v projektu, který právě rozbíhá.

LABORATOŘE SKYNETU: 2021
Vědecká pracovnice zodpovědná za projekt Infiltrátor, který Skynet zahajoval, se musely ze všech sil ovládnout, aby udržela na obličeji lhostejnou masku.
A stejně to bylo zbytečné, mnohočetným očím Skynetu nic neuniklo. Její rty a chřípí sebou škubly a panenky lidských očí se rozšířily.
Na studeném kovovém stole před ní ležela lidská bytost. Dosud žila, i když byla tak hrozně poškozená, že nebylo možné určit její pohlaví.
"Co to má být?" zeptala se vědkyně.
"Genetický materiál pro použití v projektu," vysvětlil Skynet. Měl teplý mužský hlas se slabým cizím přízvukem. "Ta žena má znaky, které musíš zabudovat do jednotek I-950. Byla atraktivní, statečná a schopná fungovat samostatně." Vědecká pracovnice se zamračila: "Všichni lidé dovedou pracovat samostatně," ohradila se.
"Nesouhlasím. Nebo možná máme na mysli každý něco jiného. Většina lidských bytostí je společenská a vyžaduje neustálou interakci. Tato bytost se pravděpodobně vyvinula v omezeném sociálním prostředí. Potřebuji její schopnost zůstat osamocený. Odvést vynikající práci bez potřeby neustálého posilování." Vědecká pracovnice zamyšleně pokývla a očima přejížděla po zničeném těle na stole.
"Seberte vajíčka a pak ji zlikvidujte," přikázal Skynet.


JESLE INFILTRÁTORŮ: 2021
Thera zručně očistila neprotestující miminko, zabalila je do plenek a opatrně, i když ne něžně, je uložila do postýlky.
I přes ošklivé rány po stranách hlavičky to bylo překrásné miminko. Ale bylo nepřirozené. Měla přísné instrukce starat se pouze o jeho tělesné potřeby, ale nedělalo jí potíže je dodržet - necítila žádné nutkání se s dítětem mazlit. Bylo divné - neustále jen upřeně hledělo, bylo neuvěřitelně klidné a křičelo, jen když mělo hlad nebo potřebovalo přebalit. Prostě divné.
To bych se spíš mazlila s krysou.
To dítě bylo nápad a dílo bledých vědců Skynetu. Proto na něm nemohlo být nic přirozeného. Theře bylo teprve čtrnáct, ale nebyla naivní, dobře poznala, kdo je dobrý a kdo zlý. A dávno už se naučila, kdy má mlčet a poslechnout.
Byla tady uvězněná už dva roky. Vlastně spíš zotročená. Sama sebou opovrhovala za to, jak si kupuje život službou Skynetu. Ale bylo tu teplo a čisto, dostávala spoustu jídla. Už ani nepamatovala, kdy musela naposled jíst krysu nebo brouka. A navíc - za jídlo nemusela platit sexuálními službami.
A nemusela žít v neustálém strachu z L/Z a Terminátorů. Byli tady, ale ignorovali ji, protože patřila ke Skynetu. Dokázala vydržet ten pocit studu, pokud si jím vykoupila šanci žít.
Uklízela špinavé plenky a pohledem opět zalétla k dítěti. Co je to za věc? A co jeho existence znamená pro svobodné lidi?
Pokud vůbec ještě nějací venku jsou.

Dítě se jmenovalo Serena. Ležela s očkama upřenýma na strop a elektronický hlas Skynetu hladil její kojenecké vědomí, jako hladí pavouk svá vajíčka. Serena a její bratři a sestry byli jeden z nejdůležitějších projektů Skynetu. Velký stroj na ně neustále zaměřoval značnou část své pozornosti.
Na sítnice dítěte se promítaly obrazy. barvy a tvary, čísla a písmena. Přes zorné pole jí přejíždělo 'I-950' vyvedené v jásavých a třpytivých barvách. Nerozuměla tomu, stejně jako nerozuměla broukání Skynetu. Nechápala, že ta písmena a čísla označují ji samou: jedince infiltrátora ze série 950, geneticky upraveného, částečného kyborga.
Neuronový počítač, který měla napojený na mozek, byl také v kojeneckém věku. Právě nyní se soustředil na regulování biologických funkcí dítěte a dával mu podnět ke křiku, bylo-li to třeba. Dětský stroj se učil, rostl, rozšiřoval se - a organická složka hybridního organismu vytvářela svou síť neuronů ze stále ještě tvárného, surového materiálu dětského mozku. Život a ne-život se tu setkávaly a formovaly větší jednotu v reakci na data a stimuly.
Ale Serena si v té době neuvědomovala o nic víc než kterékoliv lidské nemluvně jejího věku. Měla pocit jistoty a bezpečí. Cítila neustálou pozornost a péči. Žádnému dítěti se nikdy nedostalo větší péče - Skynet nikdy nespal, nikdy neměl 'moc práce', nikdy neztrácel trpělivost.
Ten, kdo ji ošetřoval, krmil a udržoval v čistotě, byl pro Serenu pouhý stroj. Skynet byl matka, otec, celý její svět.

Když povyrostla, setkala se Serena se svými sourozenci. Děti byly vychovávány společně, aby se mohly učit jedno od druhého. Jejich úkolem jednou bude oklamat lidi na podvědomé úrovni a k tomu potřebovali získat sociální chování podobné lidskému. Byli si velice podobní: většinou modroocí a světlovlasí, inteligentní, ctižádostiví, průbojní. Jejich pokroky byly skutečně pozoruhodné. Skynet s nimi hrál speciálně vyvinuté hry, snažil se je přimět, aby lezli - promítal před nimi pestrobarevný míč a oni se jej snažili chytit, dokud nepadli vyčerpáním. Ti, kteří byli nejvytrvalejší, dostali odměnu. Ti, kteří to brzy vzdali, přišli o jedno krmení. Batolata velice rychle získala disciplínu a vytrvalost, naučila se vyčkat uspokojení a soustředit pozornost... jinak byla eliminována.
Jejich lidští ošetřovatelé se obvykle krčili zády k bílým stěnám herny s podlahou potaženou měkkým kobercem a stísněně pozorovali, jak se jejich svěřenci bez oddechu plazí po kolínkách 'nikam', s rozzářenýma očkama upřenýma do nekonečna, mlčky nebo tiše broukající.
"Co to dělají?" zašeptala Thera, když je tak viděla.
Nikdo neodpověděl. Nebylo moudré projevovat zájem.
Thera zmlkla a sledovala svou svěřenkyni, jak se celá udýchaná žene rychle vpřed, občas natáhne baculatou ručku, pak se zase pokusí popolézt o kousek dál. Serena se nikdy nevzdala. Thera na ni byla tajně pyšná, i když byla dostatečně inteligentní, aby věděla, že to nemá nic společného s její péčí.
Věnovala se Sereně s veškerým nasazením. Byla to snadná práce a ona si ji chtěla udržet. Ne, nemilovala to dítě. Bylo mu teď osm měsíců a o svou ošetřovatelku projevovala stejný zájem jako o ostatní vybavení pokoje.
Serena zahájila další okruh místností. Ten prcek začínal mít svaly, když se rozhodla vám sevřít ruku, udělala to s překvapivou silou. Všechny ty děti byly na svůj věk velice vyspělé, vykřikovaly slůvka příkazů a uměly pořádně plácnout, když je někdo okamžitě neposlechl.
Thera uvažovala, jak dlouho ještě asi bude o Serenu pečovat. Obávala se, že moc dlouho už nejspíš ne.
A co bude potom.