Starší seržant Robert Benjamin Johnson seděl s lukem na klíně na plastovém pytli s výstrojí, který právě vyfasoval ze skladu, a který pod ním při každém poposednuti slabě popraskával. Vedle něj na plastové lavičce, oblečený do šatů saského venkovana, tvrdě spal svobodník Finn Delaney. Johnson uslyšel, jak někdo vykřikl jeho jméno. Nějaký roťák v přepravní kombinéze si probíjel cestu davem směrem k řadě prodejních automatů, kde oba muži čekali. Chvilku mu trvalo, než ho poznal. Lucas Priest zestárl. "Lucasi! Kristepane, ty ještě žiješ!"
"Tak trochu," usmál se Priest. Padli si do náruče jako dva nemotorní medvědi. "Ani nevíš, jak rád tě zas vidím. Při posledním skoku jsem začínal pochybovat o tom, že bude ještě nějaký další. Nic tě tak nevyhecuje k laškování s Hannibalem a jeho zvířátky jako čtyři týdny ostrého pochodu. Nebýt těch zatracených směrnic o ochraně dějin, tak bych toho vola Scipia oddělal."
"Tak to bylo zle?"
"Ani se neptej."
"Taky nemusím. Vypadáš jak troska." Zamrkal po Priestových insigniích. "Koukám, žes to dotáh na hlavního seržanta."
"Tobě tam taky přibyla nějaká ta frčka. Jak je to dlouho?"
"Nějaký ten čásek už to bude," zašklebil se Bobby. "Neviděl jsem tě od rána."
Posadili se a porovnali poznámky. Naposledy se viděli 17. září 2613 v 9.00. Ale to byl Plus čas. Mezitím se Priest plavil s lordem Nelsonem, bojoval pod generálem Pershingem a z války na Krymu mu zůstala jizva po ráně šavlí. Taky pomohl zabít Custera u Little Big Hornu. Teď právě přičasoval z punské války a to máme 17. září 2613, 14.35. Lucas Priest zestárl o deset let. Před pěti hodinami Plus času byli s Johnsonem stejně staří, ale teď vypadal Lucas starší. Strávil mnohem víc doby v Mínus čase. Zbývalo mu odsloužit ještě asi tři dny Plus času, Bobbymu chyběly čtyři. "Je to fajn zas tě vidět, Lucasi. Hrozně rád bych šel s tebou někam sednout, ale mám pohotovostní kód.
"Já vím," řekl Lucas, uchopil své štítky a provokativně si s nimi pohrával. Bobby mu je vytrhl z ruky. "Zelená 44! Máme stejný výjezdový kód!"
Lucas se usmál. "Představ si."
"Ty jsi to věděl!"
"Jasně, že sem to věděl. Hned jak sem přičasoval, sjel sem si tvoje data. Vždyť jsem ti říkal, že to budu dělat. Nevěřil jsi mi?"
"To říká každý, znáš to. Jenomže dívat se na všecka ta zetka, to člověka časem odradí..."
"Já vím," povzdechl tiše Lucas. "Seznam mých přátel je čím dál kratší."
Následovala trapná odmlka. Ticho nakonec přerušil Bobby v usilovné snaze změnit téma rozhovoru.
"Kde jsi k čertu splašil tu zelenou 44? Ty jsi měl kódovou volbu? Vypadáš okay, ale--"
"Co jsem to schytal na Krymu, na kódovou volbu jsem ani nepomyslel," odpověděl Lucas. "Řekl jsem si, že počkám, až přijde ten správný okamžik."
"Ale proč sis vybral kódovou volbu, místo abys vzal prémiový Plus čas?"
"Kdyby sis mohl vybrat: buď jedna mizerná hodina prémiového času, nebo jít na skok spolu s kámošem, co bys udělal?"
"No, když to stavíš takhle, asi bych si vybral skok s kámošem. Ale stejně bych cedil slzy nad tou prémií."
"O jedno zranění víc nebo míň."
"Dík, ale dokud to půjde, rád si ho odpustím. Zatím jsem měl štěstí, to se musí zaklepat." Rozhlédl se kolem. "Nevidíš tu nějaký dřevo?"
Lucas se zašklebil. "Zaťukej to na plast, třeba to vyjde nastejno."
Obrátil se a uviděl vozík, na kterém právě dorazil jeho panoš i s celou jeho výzbrojí. Nevěděl, o koho jde, když mu nechával vzkaz, kde ho má hledat. Nechtělo se mu na něj čekat. Byla to jedna mála výhod, kterou sebou přinášela jeho hodnost - nechat si bažanta dojít pro výstroj. Navíc v jeho případě měl tenhle bažant fungovat jako jeho pucflek a byl tedy vlastně součástí výstroje.
Byl to vyzáblý desátník jménem Hooker. Byl docela překvapený, že se po něm nevyžadovalo, aby Lucase oslovoval 'pane' nebo 'pane Prieste.' Tam, kam měli namířeno, by to asi bylo 'mylorde', ale Lucas se vojenským předpisům vyhýbal, jak to jen šlo. Podal Hookerovi plechovku kávy. Desátník odlomil víčko a z plechovky se začalo kouřit. Dalo jim trochu práce, než probudili Finna Delaneyho. Delaney byl nevrlý profesionál s postavou jako gorila.
Lucase si okamžitě získal, když mu nabídl cigára. Lucas si jednu vytáhl a škrknutím o boční stěnu krabičky je zapálil.
"Zelený kód čtyřicet čtyři, zelený kód čtyřicet čtyři, hlaste se u žluté sedmičky, stanoviště šest set; žlutá sedmička, stanoviště šest set. "
"To je pro nás," konstatoval Lucas a než típnul botou cigaretu, párkrát si z ní rychle potáhl. Čert ví, za jak dlouho si bude moct dopřát další. A jestli vůbec bude nějaká další.
Lucasovi se z chronoplátu trochu točila hlava, ostatně jako vždy. Stále si na to nemohl zvyknout. Ovšem jeho reakce měly daleko do intenzity reakcí Hookerových.
"Copak ti nikdo neřekl, že před časováním nemáš dvě hodiny nic jíst?"
zeptal se ho.
Hooker vypadal chvíli zmateně, ale potom pochopil. Stávalo se jen zřídka, že někoho nechali čekat ve výjezdové stanici déle než hodinu, protože pokud byl voják v Plus čase, krátil se mu vlastně metr. Když byl v Mínus čase, tak se teoreticky mohlo stát, že dostane upozornění o vyčasování včas, aby před návratem dvě hodiny nejedl. Jenže sběrné čety si takhle pospíšily jen málokdy a nejraději to dělávaly tak, že vám to o fous nevyšlo.
"Mám dojem, že naposledy jsem jedl před pár tisíci lety," odvětil Hooker a chabě se usmál. "Mohl jsem si to odpustit, to je fakt. Ani jsem neměl čas to strávit."
"Vítám vás v Anglii dvanáctého století, pánové," řekl arbitrážní důstojník. Lucas byl překvapený. Velmi překvapený. Stávalo se, že jste v poli narazili na pozorovatele, ale co to musí být za skok, který vyžaduje přítomnost arbiťáka na Mínusové straně?
"Dotazy mohou chvilku počkat, pánové," pokračoval arbiťák tichým, protektorským hlasem. "Nejprve to hlavní. Pane Hookere, možná vás potěší zpráva, že na vás čeká večerní jídlo a že tentokrát budete mít dokonce příležitost ho strávit. Následujte mě, prosím."
Hooker a Delaney se chystali posbírat výstroj, ale arbiťák jim řekl, aby to nechali být. "O to se postará někdo jiný."
Zaraženě se po sobě podívali, potom pokrčili rameny a následovali Priesta a Johnsona.
"Vsadím se, že jsme poslední," prohlásil Bobby. "Ostatní už určitě dlabou. Při naší smůle na nás zbyde nanejvýš nějaká šlichta."
Nezbyla. Po chvíli se doplahočili k prefabrikované chatrči, ve které dostali najíst - ledvinkový nákyp, pečeného bažanta, holoubky a černé, popraskané brambory pečené v ohni. K pití dostali pivo, a to silné pivo. Bylo to nejlepší jídlo, jaké Lucas jedl od doby, kdy nastoupil k vojsku. A právě to mu dělalo starosti.
Arbitrážní důstojník seděl s nimi u stolu, ale nejedl.
Kromě služby, která je obsluhovala, tam nikdo jiný nebyl.
"Promiňte, pane," ozval se Johnson, "ale kde jsou ostatní?"
"Žádní ostatní nejsou, pane Johnsone."
"Chcete snad říct, že jsme na tenhle skok jenom čtyři?"
"V podstatě ano."
"Tomu nerozumím, pane."
"Všechno má svůj čas. Prozatím to berte tak, že jídla je dostatek a není jím třeba šetřit. Tam, odkud pochází, je ho ještě dost a dost. A totéž platí o pivu. Až do zítřejšího rána vás nečekají žádné povinnosti, takže se uvolněte a dobře se bavte."
Sáhl do kapsy kabátu a vytáhl z ní stříbrné pouzdro na cigarety. "Pokud si někdo z pánů chce zakouřit."
To už Lucas věděl, že je zle.
"S vaším dovolením, pane," řekl a natáhl se pro cigaretu. "Nepovažujte to za nezdvořilost, ale jsem ve službě dost dlouho na to, abych věděl, že tento druh jednání má daleko do běžné praxe. Tohle je poprvé, co jsem viděl, že by arbitrážní důstojník vyčasoval na Mínusovou stranu. Mám takový pocit, že tento skok nebude právě jednoduchá záležitost."
Arbiťák se usmál. "Vystihl jste to přesně, pane Prieste. Máte úplnou pravdu, když se domníváte, že to bude neobvyklý skok. Bude obnášet jistou dávku rizika, ale na to byste měli být, pánové, už zvyklí. Nicméně sebou nese i jisté výhody. Pokud úkol splníte, bude to pro vás znamenat také zakončení vašeho úvazku, bez ohledu na to, kolik času vám kterému zbývá. Zbytek vám bude prostě prominut a vy se budete moci rozhodnout mezi odchodem do výslužby s plnými výsadami pro hodnost poručíka a opětovným zápisem s nástupní hodností kapitána. A to platí i pro vás, Delaney, i přes váš, řekl bych, pozoruhodný disciplinární rejstřík."
Bylo to vůbec poprvé, co Lucas slyšel Delaneyho promluvit. "Do prčic," řekl. "Tak to jsme mrtví."

Lucas a Bobby už měli za sebou nejednu horkou chvilku, Hooker byl ještě zelenáč, zatímco pro Delaneyho to byl už druhý úvazek, takže toho zkusil dost. Přesto bylo průpravné období, které následovalo, nejtvrdší, jaké kdo z nich zažil. Jejich instruktor byl ostrý starý parchant nedefinovatelného věku. Antisenilní tablety způsobovaly, že bylo těžké určit něčí věk. Jejich instruktor nebyl rozhodně mladší než Metuzalém. Jmenoval se major Forrester. Byl plešatý jak koleno, svraštělý jako sušená švestka a zlý jako grizzly, kterého trápí hemeroidy.
"Možná si, chlapečci, myslíte, že jste v těchhle věcech staří mazáci," řekl jim. "Tak to pro vás bude zatraceně velké překvapení. Já vám pohnu šunkama tak, že budete padat na hubu, potom vám dokopu zpátky do pozoru a dáme si to ještě jednou. A pro zahřátí mi uděláte sto kliků, dvě stě lehsedů a třicet shybů."
"To není tak hrozný," pošeptal Bobby Lucasovi.
"A jestli nebudete hotoví do šesti minut, dáte si repete! Začínáme, teď!" Byli sice zvyklí na přemrštěné nároky kladené na jejich těla, ale Forrester je dokázal totálně vyřídit. Každou noc chodili do postele tak dolámaní, že se ztěží mohli hýbat. Způsob výcviku je utvrdil v přesvědčení, že byli vybráni jako zásahová jednotka. Cvičili veškeré prvky středověkého boje, zvykali si na pohyb v plné zbroji a učili se ovládat koně stiskem kolen. Čekal je dril v zacházení s mečem, sekyrou, palcátem, kuší a také s lukem. Potom se učili házet nožem a Hooker překvapil samotného Forrestra - dokázal házet téměř jakýmkoli typem nože s neomylnou přesností. Lucas přemítal, kde asi musel vyrůstat a jaké měl dětství. Hookerovi bylo pouhých devatenáct let.
Vzhledem k rozmanitým předchozím zkušenostem učili se někteří jisté činnosti snáz než ostatní. Lucas přispěl do společného vínku rozsáhlými zkušenostmi v boji se všemi typy sečných a bodných zbraní, končíři a šavlemi počínaje a krátkým římským mečem konče. Bobby byl znamenitý lukostřelec, nejlepší ze všech. Delaney zase vynikal v několika východních bojových technikách a při cvičení s holí se cítil jako ryba ve vodě. Také přišel s několika inovacemi pro boj mečem.
Do jejich výcviku se investovalo nemálo času i peněz. Podrobili je všemu, počínaje programovanou implantovanou výukou a konče tréninkem podmíněných reflexů. Ale teprve až přišla na řadu kosmetická chirurgie, Lucas konečně pochopil pravou podstatu jejich mise.
Čekala je reparačka. Nějak se stalo, že se někdo vmontoval do tohoto historického období, a bylo zapotřebí něco transhistorických úprav a stabilizace. Lucas se častokrát zamýšlel nad tím, jak se tyhle věci vlastně dělají. Teď se to měl dozvědět z první ruky.
Už bylo jasné, že je vybrali pro jejich dovednosti a obecné fyzické předpoklady. S výjimkou Finna Delaneyho byli všichni podprůměrně vysocí. Tělesné proporce vojáka přímo souvisely s jeho úkolem. V minulosti byli lidé menší a nemělo smysl někam posílat stádo kolohnátů, kteří by tam působili jak pěst na oko. Většina vojáků sice obvykle převyšovala historické obyvatelstvo, ale pokud to nepřekročilo jisté meze, nepředstavovalo to zpravidla žádnou překážku. Je nutné si uvědomit, že většina vojáků představovala 'postradatelný' materiál. Dějiny se nesměly měnit, to by znamenalo příliš velké riziko. To, co si mohli vojáci na Mínusové straně dovolit, bylo přesně vymezeno znalostmi o dané epoše. Kosmetická chirurgie nebyla v armádě ničím neobvyklým. U Little Big Hornu byl Lucas Sioux. Aby mohl svou roli náležitě sehrát, museli mu přebarvit jeho světlé vlasy na černé, mírně zvětšit nos, zploštit obličej a zároveň mu pigmentační metodou změnit barvu jeho - jinak světlé - pleti na tmavou. Do bitvy proti Žlutému vlasu vyjížděl s vědomím, že se historie nezmiňuje o totožnosti Indiána, který zabil Custera, takže když se mu naskytla příležitost na čistý zásah, nemusel se vůbec na nic ohlížet. Avšak v bitvách, které byly dokumentovány lépe, měli vojáci možnosti značně omezené. V takových případech byli nasazováni do historicky bezvýznamných pozic a byli už předem zahrnuti do eventuálních ztrát. V takových věcech, jako byly počty obětí, se historie nechovala nikterak malicherně. Tak mohli vojáci z Plus času klidně bojovat po boku svých historických protějšků a v případě, že byli zabiti, předaly jejich kybernetické implantáty tuto informaci pozorovatelům dané epochy. Enka - vojáci, kteří utrpěli zranění, se dostali do seznamu, který tvořil základ, ze kterého se odvíjela činnost Arbitrážních jednotek.
Coby veterán mnoha kosmeticko-chirurgických operací Lucas věděl, že v jejich případě nepůjde o změny celkového rázu, ale spíše o drobné povrchové úpravy. Měly sloužit k tomu, aby je připodobnily určitým jedincům, lidem, kteří byli buď historicky známí, nebo měli určité klíčové postavení v misi, která je očekávala. Tady nešlo o běžnou infiltraci několika vojáků - bezvýznamných pěšáků na šachovnici historie - do římských legií, nýbrž o tajnou operaci. Sám byl zvědavý, co se z toho vyklube. Jestli byl už výcvik tak náročný, jaké překvapení jim potom chystala samotná operace?
Nikdo je prozatím neškolil na to, aby hráli role konkrétních jedinců, alespoň ne vědomě. Byly tu však jejich programovatelné implantáty. Mnohé z informací v nich uložených jim už byly zpřístupněny, ale určitě ještě zbývala velká část skrytá pod hlavičkou 'tajné', se kterou se měli seznámit až v příhodném čase, pravděpodobně při brífinku, nějakým odtajňovacím heslem. To všechno si Lucas s obavami uvědomoval. Za koho se mají vydávat? Když se to dozvěděl, skoro si přál, aby ho Hannibal tehdy u Kartága zabil.

Byl poslední den výcviku. Zavedli je do stavení, které pro ně bylo doposud uzavřeno, do místnosti, kde stálo pár židlí, stůl, několik armádních lůžek a čtyři kryobloky s příslušnými kontrolkami a servomechanismy. Vešli dovnitř. Dva přítomní zdravotní technici jim nevěnovali absolutně žádnou pozornost a stejně tak arbiťák nevěnoval pozornost jim. V kryoblocích byli čtyři muži, kteří vypadali nachlup jako oni. Nebo naopak, oni vypadali nachlup jako čtyři muži v kryoblocích.
Posadili se na židle, arbiťák usedl na kraj stolu a naklonil se k nim, opíraje se rukama o kolena. Dokonalý obrázek vlídného starého profesora. Starý muž se sněhobílými vlasy, modrýma očima, propadlými tvářemi a s vějířky vrásek kolem očí. Starý muž rozhodující o jejich životě a smrti.
"Pánové," začal, "v roce 1189 se dostal na anglický trůn Richard První, známý jako Richard Plantagenet, Lví srdce. Zatímco válčil na třetí křížové výpravě, jeho bratr, známý jako Jan Bezzemek, se vzbouřil proti zemskému správci Williamu Longchampovi a úspěšně zaujal králova místo. Načež se pustil do série intrik, majících za cíl držet krále zdaleka od trůnu. Richarda zajal a uvěznil rakouský vévoda. Když po čase za krále dostal výkupné, Richard se vrátil do Anglie. Odpustil svému bratru Janovi a znovu se ujal trůnu. V roce 1199 zemřel v Chalus, a Jan mohl konečně zrealizovat svůj sen a stát se králem Anglie.
Jan byl na trůně mírně řečeno pohroma. Vedl válku proti svému synovci Arthurovi, kterého nakonec také zabil. Dostal se do sporu s papežem Inocencem III. a v roce 1208 se mu podařilo dostat Anglii pod interdikt. Zkazil, co se dalo, a v zásadě vysával zemi tak dlouho, až se jeho vlastní baroni vzbouřili a donutili ho 15. června 1215 podepsat v Runnymede Magnu chartu. To by bylo v kostce vše. Až na jeden - jak jste stačili bezpochyby sami vydedukovat - malý háček.
Píše se rok 1194. Vévoda Leopold předal Richarda císaři Jindřichovi VI., který ho za výkupné pustil na svobodu, a Richard by měl být na zpáteční cestě do Anglie. Měl by být. V tomto místě se nám věci začínají trochu zamotávat.
K mé nezměrné lítosti a s pocitem hlubokého profesionálního zahanbení musím konstatovat, že se jistý příslušník arbitrážního sboru, mírně řečeno, zbláznil. Přesněji řečeno, musel se dočista pominout. Rozhodl se, že prožije něco na způsob fantazií Waltera Mittyho. Jmenuje se Irving Goldblum a podařilo se mu unést Richarda Lví srdce podruhé. Je docela možné, že ho i zabil. Vlastně je to nanejvýš pravděpodobné, ale jistě to tvrdit nemohu. Nemusím vám zdůrazňovat, že tímto činem ohrozil dějiny. Má v úmyslu převzít místo Richarda Plantageneta a stát se anglickým králem. S něčím podobným jsme se dosud nesetkali. Je to velmi svízelná, velmi složitá, situace - mírně řečeno.
V současné chvíli musíme čelit ohrožení kontinuity časového proudu. Může dojít k jeho rozsáhlému rozštěpení s absolutně nepředvídatelnými výsledky. Dozvěděli jsme se o Irvingově šíleném plánu naštěstí ještě dřív, než vyčasoval na Mínusovou stranu. Intenzívně tuto epochu studoval pomocí počítačových záznamů a nechal se podrobit kosmetické operaci. Zalarmovaly nás přípravy, které musel učinit. Naneštěstí se mu podařilo vyčasovat dříve, než jsme ho mohli zadržet. Bez váhání jsme začali organizovat úpravná opatření v naději, že se nám ho podaří zastavit dříve, než se objeví první anomálie. Podnikli jsme, tedy já a můj pomocný tým nacházející se na tomto opuštěném skalisku, už několik pokusů dát situaci do pořádku." Odmlčel se, aby se zhluboka nadechl.
"Prozatím neúspěšně. Podařilo se nám přibližně určit dobu jeho příchodu do této epochy a pokusili jsme se ho zastavit. Neuspěli jsme. Rovněž jsme se pokusili zabránit tomu, aby zajal Richarda, ale ani zde jsme neuspěli. Má na své straně všechny výhody. A navíc chronoplát. To nám nesmírně ztěžuje práci. S jeho pomocí je pokaždé o krok před námi. Můžeme cestovat časem, pochopitelné, ale tím pouze napomůžeme tomu, aby se nám věci vymkly z rukou docela. Nemám v úmyslu s Irvingem závodit a poskakovat z času do času. To je čiré šílenství, nemluvě o riziku, jaké to s sebou přináší. Neexistuje jednoduše žádný způsob, jak bychom ho mohli za těchto okolností porazit. On to ví a já to vím. Musíme se omezit na to, co máme, a svést s ním bitvu v tomto období. Irvinga muselo stát obrovské úsilí samotné zosnování scénáře a nepodnikne další krok, pokud ho já sám k tomu nedonutím. V této fázi hry vedeme omezenou válku. Naše jediná naděje spočívá v zachování časové linie. Musíme zabránit jejímu případnému rozštěpení."
"Pane?"
"Ano, pane Johnsone?"
"Chápu, že naše poslání je nejspíš tajné..."
"Jen se ptejte, pane Johnsone. Je nutné, abyste všichni plně pochopili situaci, v níž budete muset operovat. Co vám není jasné?"
"No, všichni jsme už něco zaslechli o úpravách," pokračoval Bobby. "Tohle je ale něco docela jiného... chci říct, že nikdo z nás tomu sice pořádně nerozumí, ale když tvrdíte, že tenhle arbitrážní důstojník vás zatím vždycky předběhl, co vám brání, abyste použil svůj chronoplát a nepředběhnul vy jeho?"
"Mechanismus zachování časové linie, pane Johnsone. Abyste pochopil, jsem omezován skutečností, že jsem to právě já, kdo se snaží zachovat časovou linii, Irving je naopak ten, kdo se ji snaží změnit, rozštěpit. Pokusím se vám to vysvětlit co možná nejjednodušeji. To, že tady stojíme, není nic jiného než obrovské štěstí. O tuto úpravu se můžeme pokusit jen proto, že se Irvingovi dosud nepodařilo provést akci, která by způsobila rozštěpení časové linie. V tomto okamžiku je čas, ze kterého pocházíme, ve stavu potenciální nestability. Vy jste už třetí skupina, která se pokusí o stabilizaci. Ti před vámi neuspěli."
Chvilku se odmlčel, aby k nim pronikl smysl toho, co řekl. Jinými slovy byli mrtví.
"Podstatný tedy je ne právě zanedbatelný fakt, že musím zachovat časovou linii. Řekněme, že poté, co se dozvím o neúspěchu poslední skupiny, použiju chronoplát, abych se vrátil do minulosti a Irvinga předešel. Už jen to samo o sobě by vytvořilo rozštěpení, paralelní časovou linii. A tomu se musíme za každou cenu vyhnout. '
"Pane?"
"Ano, pane Prieste?"
"A nezměnil ten váš Irving minulost už tím, že do ní zasáhl?"
"Zatím ne. Zatím nedošlo k žádnému paradoxu. Situace, jak to vypadá, je následující: Irving vyčasoval do této epochy - žádný paradox, ještě do historie nezasáhl. Podařilo se mu odříznout Richardovi cestu, když se vracel do Anglie - potenciální paradox, ale časová linie zůstává prozatím neporušena. Můj úkol je postarat se, aby se nestalo nic horšího."
"Hodně štěstí," opáčil Delaney.
"To budeme potřebovat," přisvědčil suše arbiťák. "Vidím, že chápete situaci, pane Delaney. Musíme se ovšem ujistit, že ji chápeme všichni.
Faktem zůstává, že náš falešný Richard může zabít pravého a vstoupit na jeho místo, dokonce se dostat na anglický trůn jako Richard Lví srdce. Přesto všechno by zůstala časová linie stále neporušená. Na anglickém trůnu sedí Richard, není to pravý Richard, ale to samo o sobě ještě nevytváří paradox. Aby vznikl, musel by Irving udělat něco, co by zásadně změnilo chod dějin. Představme si tuto hypotetickou situaci. Na nás zapomeňte. Řekněme, že Irving zaujme Richardovo místo a počíná si stejně, jako si počínal skutečný Richard, podle historických análů... Až do jistého bodu. Vezměme si pro příklad Chalus. Skutečný Richard Lví srdce zemřel v Chalus. Falešný Richard to ví a bude se pochopitelně snažit vyhnout osudu. Nejspíš tak, že do Francie ani nevkročí. Je sice možné, že vrozená setrvačnost časové linie bude pracovat proti němu, ale to je pouhá teorie, na tu se nesmíme spoléhat. Takže už tu je paradox. Skutečný Richard byl zabit v Chalus v roce 1199, zatímco Irving, coby Richard, si žije vesele dál. Řekněme, že nikdy nebude sepsána Magna charta, natož podepsána. Teď už hovoříme o setsakramentských paradoxech, pánové.
Minulost je absolutní. Irvingova minulost je absolutní. V jeho časové linii - a v naší - zemřel Richard v Chalus, Jan se stal králem a tak dále. To změnit nelze, to se již stalo. V okamžiku, kdy Irving uskuteční akci, která bude v podstatném rozporu s historií a způsobí paradox, rozštěpí tím časovou linii a vytvoří linii paralelní. A v tom případě je konec. Kdybych odčasoval do bodu, kdy to ještě neprovedl, dosáhl bych pouze dalšího rozštěpení, vytvoření další časové linie a tím všechno jen zhoršil. Jediné, co mohu podniknout, je pokračovat v lineárním způsobu řešení našeho problému. První tým neuspěl. V okamžiku, kdy jsem se to dozvěděl, vyslal jsem další. Když selhal i ten, zažádal jsem o další tým a poslali mi vás. A kdybyste ani vy neuspěli, pokusím se dát dohromady další tým v naději, že Irving ještě nerozštěpil časovou linii.
Jak vidíte, pánové, svým způsobem to připomíná ruskou ruletu. Všechno se točí kolem jediného bodu, kdy už nevyšlu další oddíl a Irving zvítězí. Nemám absolutně žádnou představu, jaká Irvingova akce přivodí dostatečně významnou změnu na to, aby se vytvořila paralelní časová linie. Stejně tak nevím, kdy se tak stane, kdy se chopí příležitosti. Může to být právě v této chvíli, v tom případě je celé naše snažení naprosto zbytečné. Nemám nejmenší potuchy o tom, co Irving podnikne. Dokonce si to ani nechci představovat."
Znovu se odmlčel a rozhlédl se po mužích. Všichni setrvávali v pochmurném mlčení, všichni kromě Delaneyho, který zaúpěl a složil hlavu do dlaní. "Existuje samozřejmě ještě jedna možnost," pokračoval arbiťák. "Jakmile Irving rozštěpí časovou linii, je teoreticky možné odčasovat do bodu, před rozštěpením a pokusit se mu v tom zabránit. To sebou však přináší některé velmi nepříjemné následky. Rozštěpená časová linie se musí stejně nakonec spojit. V okamžiku, kdy se Irvingovi podaří dosáhnout rozštěpení, následky se okamžitě projeví v budoucnosti. Nelze zabránit tomu, aby se 'uskutečnila' budoucnost, jinak se zdeformují dějiny a ublíží se tak nesmírnému počtu lidí. Nesmírnému. V okamžiku, kdy dojde k rozštěpení, z hlediska budoucnosti už existuje zcela samostatná časová linie, uvnitř které se nachází bůhvíkolik lidských životů. Jít nazpět a zabránit rozštěpení by znamenalo zahubit všechny, kteří se v oné samostatné linii nacházejí. Rovnalo by se to největší genocidě v lidských dějinách," pokračoval arbiťák, "a nikdo neví, jak by to ovlivnilo budoucnost. Dovolte mi, abych to ilustroval ještě na další hypotetické situaci. Řekněme, že vyšlu další oddíl, aniž bych věděl, že Irving už mezitím uskutečnil rozštěpení linie. Řekněme, že ho opravdu vyšlu. Lidé, kteří tam vyčasují, mohou celkem dobře pocházet už z budoucnosti ovlivněné rozštěpením, ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu. Pokud bych se v tom případě pokoušel odstranit paralelní časovou linii tím, že bych zabránil jejímu rozštěpení, tak bych za á riskoval, že sám vytvořím rozštěpení, a za bé lidé pocházející z budoucnosti ovlivněné rozštěpením by se, kdyby k němu nedošlo, nemuseli nikdy narodit. V tom případě bych vlastně ohrožoval jejich vlastní existenci a za takových okolností by udělali asi nejlépe, kdyby mě rovnou zabili. Možná že právě tak by zněl jejich rozkaz, protože bez ohledu na to, jaké problémy by rozštěpení způsobilo, oni by se pouze snažili zachovat svůj vlastní status quo, ať už by byl jakkoliv chaotický." "Kristepane," zašeptal Hooker.
"Úděsné, co?" řekl arbiťák.
"A jak tomu můžem zabránit?" nechápal Hooker.
"To jsem právě vysvětlil, aspoň jsem si to myslel."
"Jsme likvidační komando, chlapče," řekl Delaney Hookerovi. "Chce se po nás, abysme se pokusili toho roztomilého člověka zabít."
"Dříve se říkalo 'zneškodnit za každou cenu,'" dodal arbiťák. "Pokud se vám to podaří, potom se já stanu Richardem Prvním a budu si počínat tak, jak káže historie," ušklíbl se. "Sice se mi nijak zvlášť nezamlouvá představa, že za pět let zemřu ve Francii, ale nemám na vybranou. Jak vidíte, pánové, možná vás posílám na nesmírně obtížnou operaci, ale nemyslím, že byste se mnou chtěli měnit."
"Pane?"
"Ano, pane Hookere?"
"Proč jsme jenom čtyři? Neměli bychom větší šance, kdyby nás bylo víc?"
Arbiťák se usmál. "Případná otázka. Ano, snad. Abych byl upřímný, nejraději bych měl k dispozici celou armádu. Mé možnosti jsou však, stejně jako vaše, tedy poněkud omezené organizační paranoiou. Bylo rozhodnuto, že optimální počet mužů k této akci je vzhledem k minimalizaci temporální kontaminace čtyři. Plus pomocný tým - lidé, které jste zde potkali. Ptáte se proč ne pět, šest, sedm nebo proč ne tři? Taky jsem se ptal, jenže ... situace si údajně žádá malou, vysoce schopnou jednotku, která dokáže infiltrovat do klíčových pozic v tomto časovém údobí. Existuje prý teorie o nadměrném počtu tajných agentů. Velení mělo pocit, že větší skupina by zvýšila riziko operace."
"Parchanti všiví," zamumlal Delaney.
Arbiťák se usmál. "Jste neukázněný, Delaney. Ale nemohu než připustit, že na tom něco bude. Buď jak buď, takto si stojíme." Ukázal na kryobloky.
"Tady máme čtyři muže, o kterých se rozhodně nedá říct, že by v našem scénáři hráli vedlejší úlohy. Jsou to lidé, za které se budete při této operaci vydávat. Hrajte je dobře, pánové. Závisí na tom váš život."
Vstal a pokynul technikům, dávaje tak vůbec poprvé najevo, že si je vědom jejich přítomnosti. Bloky se jeden po druhém natočily do vertikální polohy. "Pane Delaneyi, nyní je z vás dvojče tohoto muže," prohlásil arbiťák a ukázal na první blok. "Jmenuje se John Little, ale známější je pod jménem Malý John. Pane Johnsone, pokud máte v sobě špetku romantiky, jistě vás potěší, když se dozvíte, že se zhostíte role barona z Locksley, v historii známého jako Robin Hood."
"Pane na nebi," vydechl Bobby.
Arbiťák nedokázal potlačit smích. "Snažte se udržet si trochu nadhledu, pane Johnsone. Navzdory lidové slovesnosti je to taky jenom člověk, jako vy. Pane Hookere, asi jste si všiml, že váš protějšek má na tváři čerstvou jizvu. Obávám se, že vás před tím, než vás propustíme, budeme muset vybavit podobnou. Dělal nám trochu problémy. Ukázalo se, že je vysoce odolný vůči drogám, a tak jsme byli nuceni použít násilí. Zaujmete jeho místo jako panoš hlavního seržanta Priesta. Vaše jméno je Poignard, tak si aspoň necháváte říkat, a bylo to taky to jediné, co se nám z vás podařilo dostat. Vaše pozoruhodné schopnosti ve vrhání nožem vám budou bezpochyby k užitku. A nyní k vám, pane Prieste ..."
Poslední kryoblok.
"Pokud je mi známo, byl jste začleněn do operace, neboť jste využil možnosti kódové volby. Možná toho nyní litujete. Je to ironie, ale čirou náhodou se na tuto úlohu dokonale hodíte, více než muž, jehož jste nahradil. Ve chvíli, kdy jste se přihlásil, ten druhý z toho bez námahy vyklouzl. Nikdy se nedozví, o co přišel. Věříte v osud, pane Prieste?"
"Ano, pane, řekl bych, že ano."
"V tom případě vám ho představím," položil ruku na okraj kryobloku. "Sir Wilfred z Ivanhoe."