Tma nastala záhy - hustá a neproniknutelná - a smutně zakončila pochmurný zimní den. Těžkými mraky se prodíral úplněk. Odporná hmota, která neustále padala z nebe, byla příliš hustá, než aby se dala nazvat deštěm a příliš mokrá, než aby byla sněhem. Malý koník s hlavou nevrle sklopenou se pomalu prodíral rozbahněnou lesní stezkou. Tu a tam uklouzl, ale vždycky se na poslední chvíli stačil vyhnout pádu. Kedrigern setřásl z pláště tající břečku, přitáhl si kapuci těsněji a znovu se ponořil do svých chmurných úvah. Byl sám, jeho kůň byl unavený, k praskajícímu krbu a Princezně mu stále ještě zbýval celý den cesty, zatímco kolem svírala své mrazivé objetí zima: to byl námět na noční můru.
Z čistě profesionálního hlediska měl dobrý důvod k naprosté spokojenosti. Podařilo se mu zlomit neobyčejně rafinovanou kletbu uvrženou na slušného mladého krále a byl za svou práci štědře odměněn. Byl by však radši, kdyby mohl prokázat svou zručnost blíže domova, a zvolil by si k tomu raději hezký červnový den. Obyvatelé vzdálených království mají zcela zjevně nepříjemný sklon nechat se očarovat v tu nejnevhodnější roční dobu... nebo to tak Kedrigernovi aspoň připadalo. Léto a podzim - ten čas suchých cest, modrého nebe a mírného vánku - většinou minuly, aniž by jeho služby někdo vyžadoval; ale při první známce zimy, mrazu a sněhu okamžitě vyslalo nejméně tucet zoufalých obětí zakletí současně své zadýchané posly, aby prosili o jeho pomoc, a situace vždy vyžadovala čarodějovu osobní přítomnost. A všichni žili daleko od něj i od sebe navzájem, stejně jako od kohokoliv a čehokoliv jiného, na zcela nepřístupných místech, jejichž polohu poslové obvykle dokázali určit jen přibližně.
Ale tentokrát už měl alespoň to nejhorší za sebou a vracel se zpět do své vilky v Horách tichého hromu. Cesta domů byla z Kedrigernova hlediska jediným možným ospravedlněním pro cestování vůbec, ale i toto ospravedlnění kulhalo, protože rozumný člověk by měl udělat všechno možné, aby se vyhnul jakémukoliv cestování, které by cestu domů vyžadovalo. Člověk se nemusí odnikud vracet, když nikam neodjede, a kdo by někam jezdil, když může stejně dobře zůstat doma? Kedrigern dozajista ne. Ne, pokud by se nejednalo o pomoc příteli, nebo skutečně složité zakletí, se kterým si nikdo jiný nedokáže poradit, nebo pokud by šlo o štědrou odměnu. Nebo, jako v tomto případě, ze všech tří důvodů dohromady.
Náhlý poryv větru mu vmetl do tváře studenou spršku. Zatímco se šklebil a utíral si hřbetem ruky obličej, ozvalo se z lesa po jeho levici truchlivé zavytí. Zřejmě opuštěný pes nebo vlk: v obou případech vyvrženec, stvoření bez domova jako je on sám, pomyslel si v novém záchvatu sebelítosti; další tulák, nucený strávit noc ve studeném a mokrém lese, daleko od přátel a hřejivého ohně.
Zrovna si pohrával s myšlenkou zastavit na místě, kde právě byl, a obětovat trochu magie na kouzlo, které by mu dodalo světlo, teplo a sucho, když tu zahlédl vysoko mezi větvemi stromů světélko. Popohnal koně a za chvíli uviděl další a další, zrovna jako by před ním byla vesnice umístěná na svahu hory. Byl zmaten: žádná vesnice tam být neměla - ne na této cestě. V duchu si znovu probral údaje o zdejším kraji, které mu král Comerance poskytl s takovou přesností: rozeklaný vrch, dvojice vodopádů, řada starých dubů, stojících jako hlídka kolem cesty. A pak si náhle uvědomil, kde je a co musí být zdrojem těch světel, a ulehčeně si oddechl. Dnes v noci se dobře nají a vyspí, v suchu a pohodlí opatství na úbočí hory.
Kedrigern si nikdy nepěstoval vzhled, který by prozrazoval jeho příslušnost k určité živnosti, povolání nebo zaměstnání. Někteří jeho kolegové si nechávali narůst bílé vlasy a plnovousy až do pasu, oblékali se do černých rouch pošitých lesklými kabalistickými symboly; jejich oči zářily zpod štětinatého obočí a jejich hlasy duněly jako zvony posledního soudu. Ale to nebylo nic pro něj: ačkoliv byl čaroděj - a dobrý čaroděj - odmítal se podle toho oblékat a přijmout tradiční způsob jednání. Depilačním kouzlem se holil každých několik dní, nosil prosté ručně tkané šaty a pohodlné staré boty a dával přednost roli diváka před objektem všeobecného zájmu.
Cizincům připadal spíš jako úspěšný představitel nějakého usedlého zaměstnání - možná lékárník nebo zlatník - než jako čaroděj mimořádné pověsti. A dnešní noci, jsa provlhlý, unavený a hladový, svého rozhodnutí nelitoval, protože jakkoliv pohostinní a štědří mniši byli, určitě by vědomě neposkytli přístřeší čaroději.
Navzdory těmto předsudkům vůči jeho profesi měl Kedrigern o mniších poměrně vysoké mínění. Byli rozumní. Nejenže se vzdali vnějšího světa; když si jednou našli místo, kde chtěli žít, zůstali tam, věnovali se užitečné práci a starali se jen o vlastní záležitosti. To bylo chvályhodné. A co se týče nelibosti, se kterou přijímali pod svou střechou čaroděje, ta byla docela pochopitelná. Kedrigern znal několik svých kolegů, jejichž přítomnost představovala těžkou zkoušku i pro jeho vlastní dobrou vůli.
Mniši v opatství na svahu hory byli poněkud záhadní, ale to Kedrigerna netrápilo. Spíše mu to dodávalo jistoty. Lidé, kteří se obrátí zády k okolnímu světu, mají právo - ne-li povinnost - příliš se o svých záležitostech nešířit. Vážnosti světců by nijak neprospělo, kdyby chodili od vesnice k vesnici, od města k městu a všude hlásali svou svatost.
Pověsti se občas objevit mohly, ale pověsti šíří většinou lenoši a jsou obvykle hloupé a zlomyslné. Kedrigern si vzpomněl na některé pověsti, jež se šířily o čarodějích, a hořce se usmál. Nesmysly, nic než nesmysly. Soudný člověk by si pověstí prostě neměl všímat.
Pověsti, které se šířily o tomto opatství, byly tak neurčité a rozporuplné, že jim žádný rozumný člověk prostě věřit nemohl. Nikdo s určitostí nevěděl, jaké poslání zdejší mniši vlastně měli, nebo jakým způsobem ho plnili, a tak lidská obrazotvornost pracovala naplno. Mluvilo se o obrovské budově, která obsahovala kopie všech knih na světě. Samozřejmě, že mniši mají knihovnu, a pravděpodobně je to velice dobrá knihovna - ale všechny knihy na světě? To byl očividně nesmysl. Minimálně polovina všech existujících knih obsahovala věci, se kterými by žádný mnich nechtěl mít nic společného. Kdyby přesto mniši toužili z nějakého nepochopitelného důvodu sesbírat všechny knihy světa, určitě by na to nepotřebovali obrovskou budovu nebo věž. Kedrigern věděl, že by se mu po jedné kopii ze všech existujících knih klidně vešlo do jeho vilky a ještě by zůstalo několik polic volných na suvenýry a podobné tretky.
Při vzpomínce na svou útulnou, vzdálenou vilku si znovu povzdechl. Tam bylo jeho místo, ne tady v tom nečase. Jenže teď byl zde a jediné přístřeší v okolí bylo opatství na úbočí hory, k němuž se pomalu ale jistě blížil, takže bylo třeba, aby se soustředil na aktuální problémy.
Potulní studenti byli v klášterech vítáni vždy, zejména studenti seriózního vzezření a zralého věku. A jelikož Kedrigern svým způsobem studentem byl (ačkoliv nad předmětem jeho studií by se opatovo čelo patrně zachmuřilo), mohl v této úloze docela dobře vystupovat. V podstatě to ani nebyl podvod: pověsti o knihovně a práci mnichů, které dospěly k jeho uším, vzbudily jeho zájem a zvědavost dokonce i s přihlédnutím k pravděpodobnému zveličení, a on vítal příležitost studovat obojí osobně a získat tak útočiště spolu s vědomostmi. Usmál se nad nenadálým štěstím a pobídl koně.
Z lesa se znovu ozvalo zavytí, tentokrát docela blízko. Kedrigernovi připadalo spíš lupine než canine. Zaťal koni nohy do slabin a přitáhl mu uzdu. Jakýkoliv tvor, který se tou hroznou nocí toulal venku, si zasloužil jeho soucit, ale vyjadřovat ho osobně vlkovi přece jen nechtěl. Jeho kůň byl evidentně stejného názoru.

Vrátný, mohutný plavovlasý obr, přivítal Kedrigerna s nelíčenou srdečností. Jeho pomocník odvedl koně do stáje, zatímco vrátný si přes sebe přehodil pláštěnu a osobně čaroděje odvedl do kuchyně, kde se o něj mohl postarat cellerarius. Statný mnich šel vedle něj kolébavým krokem a omlouval se za počasí, jako by tu bouři zavinil sám nějakou svou hloupou nedbalostí. Cellerarius, kulatý a bělovlasý muž živého, rtuťovitého vzhledu, mu starostlivě vzal promočený plášť a usadil ho na lavici u ohně. Než si Kedrigern stačil sundat boty, položil před něj na malý stolík jiný mnich krajíc chleba a misku horkého mléka.
"Děkuji vám za vaše pohostinství," řekl Kedrigern, zatímco si třel ruce, aby v nich rozproudil krev, a natahoval je k blahodárnému teplu. Mnichův obličej se rozjasnil. "Cožpak nám Capitularia Regum Francorum neříká, že každý poutník má právo na odpočinutí u ohně, zdravou vodu a čerstvý chléb?"
"Přiznám se, že v tuto chvíli je mi vaše horké mléko mnohem milejší než sebezdravější voda."
"Ach jistě," řekl cellerarius a jeho úsměv na okamžik zmizel. "Naše voda je... není dnes příliš zdravá. Ne. Ale mléko je v pořádku a chléb je čistý a výživný. Náš pekař peče takový chléb, že by na něm člověk klidně vyžil." Trhl sebou, jako by řekl něco nechtěně urážlivého, a Kedrigern řekl rychle, aby ho uklidnil:
"Je moc dobrý. Báječně voní."
"Dostaneš ještě uzené maso a salát," informoval ho cellerarius a obličej se mu znovu rozzářil.
"Čím dál lépe. Ještě jednou děkuji. Ale já nejsem poutník, jen pocestný."
"Nejsme snad všichni v širším slova smyslu poutníky?"
"Ano, jistě. Myslím, že by se to tak dalo říct," připustil Kedrigern s očima upřenýma na jídlo před sebou.
"Teď tě opustím, abys mohl nerušeně vychutnat svou svačinu, a připravím ti zatím celu na spaní," řekl cellerarius a vycouval ze dveří.
Chléb byl čerstvý a křupavý, mléko husté jako smetana. Kedrigern vše snědl a vypil, pak si spokojeně povzdechl a natáhl nohy a ruce k ohni.
Cellerarius se objevil právě včas, aby odnesl prázdné nádobí. Přinesl s sebou velký kus temně zlatého sýra a korbel naplněný až po okraj. "V takovou noc jako je ta dnešní se musí člověk najíst pořádně," řekl a Kedrigern jen přikývl. Cellerarius si ho prohlížel jako starostlivý rodič. "Chtěl jsem donést i kus uzeného masa, ale naše uzené je... zkazilo se." Slabě se usmál.
Kedrigern spolkl kousek sýra a nadšeně přivřel oči. "Nepotřebuji maso. Ten sýr je skvělý."
"Jsi k nám laskavý, poutníče. Naše voda je obvykle čistá a naše uzené maso proslavené svou chutí a vůní, ale teď... teď jsme... naše opatství nedávno potkalo neštěstí."
Mnichovy rozpaky byly skoro hmatatelné. Kedrigern, který mu chtěl pomoci, řekl: "Ať už se neštěstí týkalo čehokoliv, na vaši pekárnu a mlékárnu nemělo nejmenší vliv. Vyřiď mé poděkování všem a děkuji i tobě, bratře cellerarie."
Mnich, stejně potěšen jako zahanben, odbyl kompliment mávnutím ruky. Aby změnil téma hovoru, zeptal se Kedrigerna, odkud přichází a jak dlouho už cestuje.
"Navštívil jsem krále Comerance v Bílém lese. Jeho zemi jsem opustil před osmi dny. Je dobré moci se zase jednou vyspat pod střechou."
"Po cestě nebyly žádné hostince?"
"Několik."
"A ty ses v nich nezastavil?"
"Cožpak se člověk sám dobrovolně vydává do spárů zlodějů a katanů?"
Mnich se hlasitě zasmál a posadil se na lavici po Kedrigernově boku.
"Slyšel jsem o zdejších hospodách hrůzostrašné historky."
"Pokud byly hrůzostrašné, pak byly docela určitě pravdivé," odpověděl Kedrigern stručně.
Mnich se zasmál znovu a šťouchl ho do žeber. "Slyšel jsem, že v Zammasterově hospodě hýbou masem červi a jídlo ve tmě světélkuje. Postele jsou tam špinavé a plné blech, velkých jako myši. A myši jsou tam velké jako krysy. A krysy - krysy jsou velké jako - jako..." Odmlčel se, hledaje správné přirovnání.
"Jako hostinští," napověděl mu Kedrigern. "Někdy se od sebe vůbec nedají rozeznat."
Rozesmáli se jako dva spiklenci. Uprostřed veselí Kedrigern zívl a mnich okamžitě vyskočil na nohy.
"Je to ode mne bezohlednost, takhle tlachat, když jsi tak unaven! Pojď, poutníče, ukážu ti tvou ložnici."

Místnost byla malá a prostě zařízená. Nacházela se v horním rohu budovy poblíž vnější zdi a její jediné okno poskytovalo výhled na temný les. Ať už byli mniši na sebe jakkoliv přísní, svému hostu dopřáli veškeré pohodlí. Lůžko bylo čisté, matrace měkké, pokrývka tlustá a teplá. Unavený pocestný s plným břichem si nemohl přát nic lepšího.
Kedrigern usnul tak rychle, že měl stěží čas zamotat se do přikrývky. Po chvíli ho však probudilo vlčí vytí. Tentokrát se ozývalo z bezprostřední blízkosti - snad přímo za zdí - a ve svém rozespalém stavu nabyl přesvědčení, že ho ubohé stvoření sledovalo a prosí o přístřeší. Ale pak vlk přestal výt a čaroděj znovu upadl do hlubokého spánku, ze kterého se probudil až při laudiích. Vstal a začal se oblékat. Zrovna když si natahoval boty, objevil se ve dveřích vysoký štíhlý mnich.
Výškou Kedrigerna převyšoval skoro o hlavu, ale byl velice hubený. Obličej měl podlouhlý, oči propadlé a jeho nos připomínal ostrý orlí zoban. Jeho tvář měla sytou barvu člověka, který strávil život na čerstvém vzduchu, ale ruce, jež pozvedl na přivítání, měl hladké a bledé.
"Jsem opat Rectoverso. Přišel jsem tě pozdravit," řekl hlubokým, pevným hlasem.
"Můj dík, opate. Dostalo se mi u vás laskavého přijetí."
"Duodecimo z Ardua, náš cellerarius, mi řekl, že jsi byl na dvoře krále Comerance. Náš poslední host se zmínil, že Comerance byl proklet jakýmsi všivým černokněžníkem. Je to pravda?"
"Když jsem opouštěl dvůr, žádná kletba už dobrého krále nesužovala," odpověděl Kedrigern s výmluvným úsměvem.
"Potom jsi přinesl dobrou zprávu. Ty jsou v dnešních dnech nad jiné vítány. Řekni mi, cizinče, jak se jmenuješ? Kde leží tvůj domov?"
"Jsem Siger z Trondhjemu, potulný student," odpověděl Kedrigern udávaje jméno, které občas používal na cestách.
"Pak jsi tedy přišel z daleka. Přicházejí sem muži z mnoha vzdálených krajů. Dokonce i mezi mnichy jsou muži ze všech koutů Evropy."
"Všiml jsem si," odpověděl Kedrigern. "Je to tady docela zajímavá směs. Například tvůj cellerarius je Vlám, který se vzdělával v Paříži. Člověk mírné povahy. Ačkoliv sám není urozený, prožil mládí v dobré rodině."
"Za tak krátkou chvíli ses toho o Duodecimovi dozvěděl hodně. Není to u něj běžné, že se svěřuje cizinci," řekl opat, měře si Kedrigerna přísným pohledem.
Kedrigern pokrčil rameny a řekl: "Nebavili jsme se ani o jeho, ani o mé minulosti. Sledoval jsem jeho chování a naslouchal akcentu jeho řeči. Ty mi prozradily věci, které mi on sám nepověděl."
"Jsi bystrý," odpověděl opat. "Pověz mi, co jsi vyvodil ze svého rozhovoru s vrátným?"
Byl to zdánlivě nevinný dotaz, ale opatova osobní přítomnost mu dodávala na váze; ten vysoký vážný muž měl ke své zvědavosti jistě dobrý důvod. Kedrigern se na chvíli zamyslel a pak řekl srdečně: "Kromě zjevné skutečnosti, že strávil mládí jako kovářský učeň ve Švábsku, pak bojoval v Nizozemí a k náboženskému životu se přiklonil v době, kdy se zotavoval z vážných zranění na ruce a noze, jsem nevydedukoval skoro nic."
Nebyla to ani tak dedukce, jako úsudek založený dílem na Kedrigernových znalostech současných událostí, částečně na vrátného výslovnosti jistých slov, jeho impozantní velikosti, kulhání a dlouhých jizvách na jeho paži a předloktí. Na opata to však zapůsobilo velice dramaticky. Na okamžik zůstal stát jako přimrazený na místě, pak ucouvl a ukázal ke dveřím.
"Musíš okamžitě odejít. Duodecimo ti dá jídlo na jeden den," řekl.
"Doufal jsem, že si prohlédnu vaši knihovnu. Bylo by možné..."
"Jdi hned! S nikým nemluv a jdi!" zahřměl opat.
Kedrigern, zaražen jeho náhlým výbuchem, chvíli beze slova hleděl na hubenou postavu stojící před ním jako rozcestník, ukazující jednou dlouhou rukou na chodbu. "Jak si přeješ," řekl pak s dvornou úklonou a vydal se hledat celleraria.
Ráno bylo suché a jasné, ale mrazivý vítr se ostře zařezával pod kůži. Když spěchal do kuchyně, všiml si Kedrigern, že velká temná věž je opředena sítí lešení. Opravy, renovace... možná přestavba za štědré podpory bohatého mecenáše... a nebo ještě něco jiného. Bylo však příliš chladno na to aby stál venku a díval se, a mimo to mu na tom nijak zvlášť nezáleželo. Opatova bezohlednost ho rozčílila.
Jeho nálada se však rychle spravila při pohledu na dobrého bratra Duodecima. Utěšen miskou ovesné kaše, posílen mlékem a chlebem s máslem, potěšen jahodovým džemem, postál ještě chvíli zády k ohni, zatímco cellerarius obstarával své povinnosti. Když mu pak Duodecimo oznámil, že mu jeden z jeho pomocníků připravil balíček jídla, zatímco druhý vykartáčoval jeho plášť a svinul pokrývky, které se za noc úplně usušily, shledal, že ho vztek přešel docela. Nemá smysl hledat urážky tam, kde je nikdo nezamýšlí, pomyslel si. Opat je zaneprázdněný muž s mnoha povinnostmi a nemá čas vysvětlovat své pohnutky náhodným návštěvníkům. Když mu dal příkaz k odchodu - což bylo v ostrém rozporu s tradiční pohostinností klášterů - měl k tomu jistě nějaký dobrý důvod. Kedrigern byl vděčen za teplou postel, suchý pokoj a dobré jídlo. Přistoupil se k Duodecimovi, naladěn na malý přátelský rozhovor.
"Všiml jsem si toho lešení na věži knihovny," začal.
"Ach ano, ano. Bereme kameny z nynější věže a stavíme z nich novou knihovnu uvnitř."
"Něco menšího a pohodlnějšího. Velice moudré."
"Ach ne. Ta nová knihovna bude mnohem větší než ta nynější."
Kedrigern o tom chvíli přemýšlel, pak se zamračil a podíval se na Duodecima. "Tomu nerozumím. Jak můžete postavit jednu budovu uvnitř druhé a udělat ji větší než tu vnější?"
Cellerarius se zasmál. "Všichni se na to ptali, když nám opat Rectoverso oznámil své plány. Přesto to dává smysl. Postavíme velice hluboké základy, víš, až do nitra hory. A na nich pak vztyčíme věž ještě vyšší, než je tato."
"Aha. Ambiciózní projekt. A také nebezpečný, řekl bych," poznamenal Kedrigern.
"Je jisté, že jeho konce už se ve svém životě nedočkáme. Ale je třeba to udělat. Opat Rectoverso říkal, že je to pro naši práci nutné." Duodecimo si rezignovaně povzdechl, jako by chtěl naznačit, že opatův názor na nutnost jejich práce - ať už spočívala v čemkoliv - byl mimo jakoukoliv diskusi. Kedrigern chvíli mlčel a pak se zeptal: "Řekl bych, že tu máte plné ruce práce."
"Máme mnoho práce, to ano. Všechno se to seběhlo tak najednou. Hrozné," řekl cellerarius a pomalu zavrtěl hlavou. Podíval se na Kedrigerna a na okamžik se zdálo, jako by chtěl pokračovat, ale pak odvrátil pohled a znovu zavrtěl hlavou. Oba muži setrvali nějaký čas v tichu, Kedrigern ve vyčkávavém a mnich ve skleslém, až Duodecimo konečně řekl: "Někdo má plné ruce práce docela určitě. Hrozné věci se tu dějí, hrozné věci. Ale to nemůže být... nesmím na to myslet."
"Kdybych mohl nějak pomoci," nabídl se Kedrigern.
Cellerarius rychle vzhlédl. "Ne, příteli, nemůžeš pro nás udělat vůbec nic. Odejdi, dokud můžeš. Jdi a zanech nás našemu osudu."
Vypadá to, že se všichni mniši už nemohou dočkat, až ho uvidí odcházet, pomyslel si Kedrigern poněkud zklamaně. Než však mohl něco říct, vešel do kuchyně mladý mnich s uzlíčkem zabaleným v čistém bílém ubrousku. S úsměvem ho podal Kedrigernovi. "Chléb a sýr na jeden den cesty, poutníče," řekl. "Děkuji. Mohu si naplnit láhev vodou?" požádal Kedrigern a vstal, aby převzal balíček.
Mladý mnich zaváhal, podíval se na celleraria a řekl rozpačitě: "U cesty je pramen... za zatáčkou. Není to daleko. Je tam dobrá, čistá voda, poutníče." "Mohl bys dostat naši čistou vodu a kus dobrého uzeného masa, ale přišel jsi v nevhodnou dobu... v zlou dobu," dodal Duodecimo pochmurně. Ztěžka si povzdechl, zatvářil se jako člověk na cestě k šibenici a zahleděl se do ohně. Pak, jako by ho najednou něco napadlo, obrátil se k mladému mnichovi a ostře se ho zeptal: "Co se stalo s tím divým mužem? Už se probral? Dostal jídlo a stará se o něj někdo?"
"Vypil trochu mléka a usnul. Zdá se, že spí pokojně," odpověděl mladý mnich.
"Ubohá duše. Určitě sem přišel v naději, že najde klid a pokoj... a místo toho se dostal na místo, kde... hrozné věci, hrozné věci," řekl Duodecimo pohnutým hlasem.
"O jakém divém muži to mluvíte?" zeptal se Kedrigern zmateně.
"Našli jsme ho ráno skrčeného u brány. Byl na něj strašný pohled: šaty měl roztrhané na hadry, tělo poškrábané a krvácející, boky samou modřinu a blátem byl olepený od hlavy k patě. Třásl se hrůzou... hlasitě křičel něco o vlcích a čarodějích."
"Čarodějích?"
"Ano. A vlcích. Velice divné. A ještě zvláštnější je, že vzpomínal jméno požehnaného Brita Kentigerna," dodal cellerarius.
"Opravdu?"
"Ne, ne dobrého Kentigerna," namítl mladý mnich. "Bylo to podobné jméno, ale ne stejné. Připadalo mi, že volá čaroděje."
"Podivuhodné," řekl Kedrigern, strčil si raneček pod paži a zamířil ke dveřím. "Opravdu podivuhodné. Ubohý blázen. Doufám, že se z toho zotaví. Teď už ale musím jít, když dovolíte. Děkuji vám za vaši laskavost."
"Tvůj plášť, poutníče! A tvé přikrývky!" připomněl mu mladší mnich.
"Ach ano. Samozřejmě. Mohl bys mi je donést do stáje? Rád bych vyrazil co nejdřív, mám před sebou ještě dlouhou cestu... a to počasí... můj kůň... a vy máte taky spoustu práce... Sbohem!" vyhrkl čaroděj. Spěšně vyšel z kuchyně a za čtvrt hodiny už byl na cestě domů.