Život ženy, která se stane manželkou praktikujícího čaroděje, je plný překvapení. Když se Kedrigern vrátil dva dny před svým předpokládaným příjezdem v doprovodu obrovského rudobradého lovce a jeho rohatý hřebec vyváděl jako cirkusový ponny, lísaje se k přerostlé šedé klisně, která mu lísání oplácela, Princezna nekřičela úžasem. Dokonce ani nepozvedla obočí. Jen jim zamávala na pozdrav a narychlo se upravila, aby je přivítala u branky.
"Kmotřička víla! To je tvoje kmotřička víla, mistře Kedrigerne!" zvolal Strašidelný lovec, když se s rychlým zamáváním svých drobných duhových křídel zvedla ze země.
"Už zase soudíš podle vzhledu?" řekl Kedrigern a zamračil se. "Moje žena není o nic víc kmotřička víla, než je můj kůň jednorožec."
"Tvoje žena? Ale ona létá!"
"Samozřejmě, že létá. Má přece křídla, ne? Co sis myslel, že bude dělat, plavat?"
"Nikdy dřív jsem létající ženu neviděl."
"Tak ji vidíš teď. Přál bych si, aby lidé --" začal Kedrigern, ale další výkřik ho umlčel v půli věty.
"Co má být tohle?!" zvolal lovec vyděšeně, když z vilky vyběhlo malé groteskní stvoření a přivítalo je divokým "Ja! Ja!", zatímco mu velké plachtovité uši pleskaly a velké ruce a nohy vířily jako lopatky větrného mlýnu.
"To je náš domácí trol. Předpokládám, že jsi nikdy dřív neviděl ani domácího trola."
Kedrigern pobídl svého jezdce dloubnutím do slabin. Kůň zaržál, šedá klisna se k němu přidala a rozběhla se po jeho boku. Strašidelný lovec křečovitě sevřel otěž a jen tak tak se vyhnul pádu.
Několik příštích minut bylo hektických. Kedrigern seskočil z koně, Princezna se snesla dolů do jeho rozpřažené náruče a Spot poskakoval kolem, vyrážeje ze sebe nadšené "Ja! Ja!", zatímco se objímali. Černý hřebec, zbavený tíhy jezdce, obrátil veškerou svou pozornost k šedé klisně, která mu odpověděla s takovým nadšením, že Strašidelný lovec uznal za nejvhodnější sesednout a postavit se stranou, s očima diskrétně odvrácenýma od vší té něhy kolem.
"Je to hezké být zase doma. Má drahá, ty jsi ještě krásnější, než dřív," řekl Kedrigern, hýčkaje Princezninu tvář ve svých dlaních.
"Je to báječné, že ses vrátil - a dokonce dřív, než jsi čekal," řekla a položila si ruce na jeho ramena.
"Ty tvoje strašné migrény - už jsou pryč?" zeptal se a něžně ji políbil na čelo.
"Skoro úplně."
"Brzy budu znát kouzlo, které ti přinese úlevu na celé dny. Potkal jsem starého přítele --"
"Na tom nesejde!" přerušila ho radostně. "S těmi migrénami se mi vrátily mé vzpomínky!"
"To je skvělé, má drahá! A co sis vzpomněla? Pověz mi všechno!"
"No, ještě si toho moc nevzpomínám, ale vrací se to. Kousek po kousku. Tváře, jména, scény. Zatím ještě trochu nezřetelně, ale je to jen začátek."
"Určitě. Vždycky jsem ti říkal, že si jednou na všechno vzpomeneš. Je mi jen líto, že při tom musíš snášet takové bolesti hlavy."
"Ráda snesu trochu nepohodlí, když se mi mé vzpomínky vrátí."
Princezna kývla směrem k jejich velkému návštěvníkovi, který stál s rukama za zády a zaujatě pozoroval mraky, zeleninovou zahrádku, špičky svých bot, vrcholky stromů a jiné neosobní fenomény, a očividně se při tom cítil poněkud trapně. "To je ten tvůj starý přítel? Měla bych ho znát?" zeptala se.
"Ne, má drahá, to je někdo jiný. Setkali jsme se cestou," odvětil Kedrigern a položil jí ruce kolem útlých ramen. "Je zakletý a já mu slíbil, že se mu pokusím pomoci."
"Ach, to je od tebe hezké."
Kedrigern si odkašlal, aby upoutal obrovu pozornost, a řekl: "Strašidelný lovče, dovol, abych ti představil svou ženu, Princeznu."
Lovec se obrátil k nim, uklonil se a řekl: "Jsem poctěn, že se s vámi setkávám, má paní."
"Princezno, Strašidelný lovec," dokončil Kedrigern představování.
"Říkejte mi Tergus, je-li vám libo, má paní. Tergus je moje skutečné jméno a doufám, že ho zase brzy budu používat."

"Jak báječné to musí být, když si člověk pamatuje své vlastní jméno! Vítej, Tergusi," řekla Princezna a zářivě se na něj usmála. Vypadal opravdu skvěle. Plášť ze světle růžového hedvábí lemovaný šedou kožešinou jen zdůrazňoval černočerný lesk jejích vlasů. Čelo jí zdobil stříbrný kruh posázený diamanty.
"Přivedl jsem také svého starého přítele. Teď bude někde na zahradě," řekl Kedrigern.
Princezna si zaclonila oči svou něžnou ručkou a podívala se naznačeným směrem. Chvíli se rozhlížela po všech koutech zahrady a pak řekla: "Nikoho nevidím."
"Je včelou. Byl zaklet."
"Ach... ach ano. Kolem narcisů poletuje velká včela."
"To je Belsheer."
"Tomu taky míníš pomoci?"
"Hned, jak bude připraven. V tuto chvíli je docela spokojený jako včela."
"Jsem si jista, že je to mnohem lepší, než být ropucha," přisvědčila Princezna. "Sušší. A dá se tak podnikat mnohem víc věcí."
"Právě o tom jsme se bavili cestou, má drahá. Určitě by sis Belsheerem měla sama hodně co říct. Překypuje novými poznatky. A víš, co mi řekl? Tristaver se oženil! Pamatuješ se na Trise, že?"
"Ano. Nepřipadal mi jako někdo, kdo se hrne do ženění. Příliš zamilovaný sám do sebe, řekla bych."
"No, vypadá to, že se setkal s obludou, ze které se vyklubala zakletá královna. Vysvobodil ji, slovo dalo slovo a teď jsou manželé. Zamilovala se do něj na první pohled."
Princezna si nedůvěřivě odfrkla a káravě se mu zadívala do očí. "Vůbec by mně nepřekvapilo, kdyby ji k tomu přimněl kouzly."
"Belsheer i já jsme se shodli na tom, že je to velice pravděpodobné. Ale co na tom záleží, když jsou spolu šťastní?" řekl Kedrigern. "Je to hezké vědět, jak příklad našeho manželského štěstí působí na ostatní moje staromládenecké kolegy. Možná, že se dokonce starouš Belsheer rozhodne usadit, až ho odekleju. Nevadilo by ti, kdyby se pár dnů zdržel? Většinu času bude trávit na zahradě. Nebudou s ním žádné vůbec potíže."
"Je vřele vítán. Možná přiláká jiné včely a my budeme mít svůj vlastní med. Ale zapomínáme na našeho druhého hosta. Musíš zůstat na oběd, Tergusi. Spot se postará o tvého koně. Můžeš se zatím v domě osvěžit."
"Děkuji má paní," odpověděl vousatý obr.
Podal otěž Spotovi, při čemž se musel hluboce sklonit. Malý domácí trol ji přijal se zdvořilým "Ja!" a odvedl oba koně do stáje. Po celou cestu se třeli krky a tiše při tom frkali.
Kedrigern vzal Princeznu za ruku a řekl jí: "Ta šedá klisna a můj černý hřebec se velice spřátelili. Bude mou odměnou za sejmutí Tergusovy kletby."
Princezna si povzdechla: "Skutečně se ti zdá, že potřebujeme dalšího koně?"
"Ve stáji je místa dost. A když člověk žije takhle na samotě, může se nějaký kůň navíc hodit."
"A co Tergus? Kam se poděje pěšky?"
"To už je jeho věc, má drahá. Rád bych zjistil, jestli jsou magií nabyté vlastnosti přenositelné na potomky."
"To by mohlo být užitečné vědět," uznala Princezna bez přílišného nadšení. "Ale co se Terguse týče - v čem přesně spočívá jeho problém?"
"Kletba bahenní víly. Jsem si tím prakticky jist."
"Opravdu?" zvolala Princezna a její zájem prudce vzrostl.
Kedrigern jí v hrubých obrysech načrtl lovcův příběh a Tergus ho na její pobídnutí doplnil v podrobnostech. Ve chvíli, kdy překročili práh vily, už Princezna věděla vše, co vědět chtěla. Vzrušeně zatleskala rukama, zetřepotala křídly a řekla: "Má hůlka - tohle je skvělá příležitost vyzkoušet mou hůlku!"
"Máš pravdu, má drahá!"
"Hůlka?" zeptal se Tergus zmateně.
"Je to hůlka bahenní víly - hůlka bahenní víly na kletby bahenní víly," vysvětlila Princezna. "Řekla bych, že to nemůže selhat."
Tergus zavrtěl hlavou a ucouvl ke dveřím. Obě ruce zvedl v odbranném gestu.
"Co se děje, Tergusi?" zeptal se Kedrigern.
"Má paní není kmotřička víla - mám pravdu?"
"Ano."
"A není ani bahenní víla."
"Samozřejmě, že ne," odsekla Princezna.
Tergus ustoupil o další krok, stále kroutě hlavou. "Ale má maličká křídla a hůlku bahenní víly. Nerad bych byl nevděčný nebo podezíravý, ale vůbec tomu nerozumím. A nechci se zaplést do něčeho, čemu vůbec nerozumím."
"Byl jsi zapletený do něčeho, čemu jsi vůbec nerozuměl, už několik století, Tergusi. Tohle je tvá příležitost dostat se z toho. Věř nám," řekl Kedrigern a konejšivě ho poplácal po mohutném rameni.
Tergus sebou trhl a ucouvl. "Nechci mít nic společného s bahenními vílami. Vůbec nic. Ani s nimi, ani s jejich hůlkami. Myslel jsem, že prostě řekneš nějaká ta magická slova, mistře Kedrigerne, nebo na mně hodíš nějaký kouzelný prášek, ale teď mluvíš o použití kouzelné hůlky a to se mi vůbec nelíbí."
"Pokud se obracíš o pomoc k čarodějům, musíš jim věřit úplně," odpověděl Kedrigern.
"Věřím, mistře Kedrigerne. Věřte mi, že věřím. Věřím tobě i vám, má paní. Ale nevěřím bahenním vílám a jejich hůlkám."
"Dovol, abych tě ujistil, Tergusi, že vyjma její neobyčejné krásy a mimořádně sladké povahy" - a v tom místě čaroděj svůj projev přerušil, vzal Princezninu ruku a přitiskl si ji ke rtům - "je moje manželka dokonale obyčejná žena. Není ani víla ani čarodějnice. Její křídla jsou užitečným a dekoratívním doplňkem a nic víc. Díky její přirozené inteligenci, pilnému studiu a dobrému vedení toho ví hodně o magii a díky šťastné náhodě vlastní kouzelnou hůlku, která dříve patřila obzvlášť zlomyslné bahenní víle."
"To nebyla náhoda, to zasáhla vyšší spravedlivost," řekla Princezna.
"Možná taky trochu. Tak či tak, Tergusi, máš štěstí, že ses setkal se dvěma čaroději, z nichž jeden může pro tvé dobro použít nástroj odejmutý právě tomu stvoření, které tě zaklelo, a druhý ovládá mocná protikouzla a odeklínadla. Tak přestaň hloupě fňukat, zapomeň na všechny pochybnosti, bež dovnitř a dělej, co se ti řekne," řekl Kedrigern ostře, dodrovázeje svůj příkaz dramatickým gestem ruky, naznačujícím směr.
Tergus schlípl. Poslušně vykročil směrem, kterým ukazoval čarodějův prst a bez jediného slova vešel dovnitř. Princezna a Kedrigern ho následovali.
Spot připravil a naservíroval báječný oběd, doplněný štědře naplněnými poháry vína z vinic Voscona Otevřené ruky, spokojeného klienta, který měl nejednou možnost svou spokojenost dokázat naplněním svého jména. Jak se večer začalo stmívat, pohledy, které si Kedrigern a Princezna vyměňovali ve světle svící nabývaly na něze i délce a konverzace začínala pomalu váznout. Tergus si několikrát odkašlal a podíval se z jednoho na druhého. Oba si byli očividně jeho zdaleka ne nepatrné přítomnosti vědomi.
"Co se mé kletby týče, mistře Kedrigerne," řekl nakonec.
Kedrigern sebou lehce trhl a řekl: "Tvoje kletba? Ach, ano. Hrozná věc, ty kletby."
"Strašná," zamumlala Princezna.
"Ano. Právě proto se jí chci zbavit. Slíbili jste, že mi pomůžete."
"Ach tvoje kletba. Lovení. Spaní v jeskyni. Ano, pomůžeme ti. Spolehni se na nás."
"Spoléhám se na vás na oba. Kdy začneme?"
"Zítra. Vždycky je lépe pracovat za denního světla. Přijď sem zítra a hned se pustíme do práce."
Tergus se na něj zmateně podíval. "Já jsem tady. Odkud bych sem měl přijít?"
"Ze stáje. Spot ti připravil místo na spaní ve stáji. Budeš to tam mít hezké a prostorné a nikdo tě tam nebude rušit. A ráno si můžeš přispat tak dlouho, jak budeš chtít," řekla Princezna.
Kedrigern se na něj laskavě usmál a poznamenal: "Což by pro tebe neměl být problém, když jsi spal třináct let na jeden zátah."
Po krátké odmlce se Tergus zeptal: "V kolik hodin je snídaně?"
"Pozdě," odpověděli mu oba unisono.
Když se dveře za jejich hostem zavřely, Princezna se s tichým bzučením křídel zvedla a přistála lehce v Kedrigernově klíně. Objala ho rukama kolem krku, hlavu si položila na jeho rameno a on ji sevřel do náručí.
"Konečně sami," řekla.
"Omlouvám se za své klienty, má drahá. Já vím, že taková věc dokáže pokazit radost z návratu domů, ale ti ubozí muži potřebují mou pomoc."
"Už nic neříkej. Zítra je dáme do pořádku a pak už nás nebude rušit nikdo."
Kedrigern si nad tou příjemnou představou potěšeně povzdechl. "Nepřišla žádná zpráva, když jsem byl pryč? Žádné naléhavé pozvání?" "Ani jediné," odpověděla Princezna.
Další spokojené vzdychnutí. Pokoj, klid a samota dodaly noci růžový přídech letního východu slunce nad horizontem. Žádní další vetřelci, žádné nároky na jeho čas, žádné srdceryvné prosby, na jejichž konci bylo balení a cestování na dlouhé vzdálenosti v parných a prašných letních dnech jen proto, aby nakonec zjistil, že má co dělat s nedotaženým zakletím, které by dokázal sejmout každý inteligentnější učedník nebo začínající čaroděj. Jen samota, klid a pokoj. Bylo báječné na to myslet; o to báječnější, že se to stávalo tak zřídka.
Klienti byli důležití a někdy dokázali být velice štědří, ale měli nanejvýš nepříjemné požadavky na jeho čas. Klienti neměli naprosto žádné ohledy na čarodějovo soukromí a pohodlí. Vezměte ty nejlaskavější muže a nechápavější ženy, uvrhněte na ně zakletí a vytvoříte z nich sobecká monstra, připravena vtrhnout do soukromí čarodějova domovu a rozmetat jeho rodinný život, nebo vytrhnout čaroděje z náručí jeho ženy, či hnát čaroděje i s jeho ženou přes půlku známého světa, aby vytáhli klienta ze šlamastiky, do které by se žádný rozumný člověk vůbec neměl dostat. Klienti dokázali být velice podráždění, hlavně ti, kteří žili na odlehlých a zpravidla naprosto nepřístupných místech, a měli sklon dostat se do potíží v období častých dešťů, nebo na vrcholu zimy, nebo v nejparnějších letních dnech, nebo kdykoliv jindy bylo cestování nejnepříjemnější, nejnebezpečnější a nejnepohodlnější. A jako by nestačilo, že bylo třeba jednat s klienty - muset k nim ještě cestovat to už bylo vyložené znásilňování.
Čarodějové by měli krásný život, kdyby nebylo cestování. Potíž byla v tom, že neexistoval žádný způsob, jak cestování odstranit. Člověk musel prostě zatnout zuby, udělat to tak rychle, jak jen to bylo možné a co nejčastěji se vracet domů.
Ticho přerušila Princezna, která se zeptala velice tichým hlasem: "Nezajímá tě, na co jsem si vzpomněla?"
"Samozřejmě, že ano, každá maličkost, drahá!"
Princezna vyskočila na nohy a řekla: "No, zase tak moc toho není, ale každý den něco přibývá. Alespoň tomu tak bylo ještě před několika dny. Ale už jsem si velice jasně vzpomněla na svého otce a matku. On byl hodně vysoký, měl vlasy černé, jako já a černý vous po stranách trochu prošedivělý. Nemohu si vybavit barvu jeho očí, ale vím, že byly tmavé. Na levé ruce měl dlouhou jizvu a kvůli zranění šípem na noze za vlhkého počasí kulhal."
"Tvoje vzpomínky se vrátily až do pozoruhodných podrobností."
"Na maminku si vzpomínám skoro stejně jasně. Byla malá, měla kaštanové vlasy, které jí dosahovaly až po kotníky, když si je rozpustila. Měla modré oči."
"Zrovna jako ty."
"Trochu tmavší, řekla bych. A vzpomínám si, že oba bývali často smutní."
"Není snadné řídit království, dokonce ani menší dědičné království ne. Král a královna mívají své problémy, má drahá."
"Stejně jako princezny. Vzpomínám si také na sestru - na starší sestru!"
"Kdysi už jsi o sestře mluvila, ale zdálo se mi, že sis nebyla moc jistá."
"Teď už jsem. Vybavuje se mi docela jasně. Měla vlasy mé matky a oči mého otce, a všichni říkali, že je velice chytrá a docela krásná," řekla Princezna lehce roztřeseným hlasem.
"Báječné děvče," zamumlal Kedrigern.
"Ne ke mně, to nebyla. Pořád si nemohu vzpomenout na podrobnosti, ale mám silný pocit, že jsme se nesnášely."
"Je to docela přirozené, že mezi dvěma mladými dámami dochází k určité rivalitě, dokonce i když se jedná o sestry. Vzpomínáš si, že jsi měla ještě jiné sestry? Nebo bratry?"
"Jsem si skoro jistá, že ne. A také si myslím, že mezi mou sestrou a mnou to bylo něco víc, než obyčejná rivalita."
"Nedělej ukvapené závěry. Jsem si jist, že až si vzpomeneš na víc podrobností, bude se ti to jevit jinak. Co si ještě vzpomínáš?"
"Jasně si vzpomínám, jak jsem spadla z velkého hradního schodiště. Odřela jsem si loket a koleno a měla jsem velkou bouli na hlavě. A jednou jsem spadla do hradního příkopu a skoro se utopila. Pak si vzpomínám, jak ze zdi spadla losí hlava a málem mne zabila."
"Vidím, že jsi měla dětství bohaté na pohnuté okamžiky."
"Ano. Na některé z nich si zřetelně vzpomínám."
"No, teď už jsi v bezpečí, má drahá. A já jsem doma. A je čas jít do postele," řekl Kedrigern, vstal a protáhl se. "Máš ještě nějaké vzpomínky?"
"Nic zajimavého. Ale stále přichází nové."
Vzal ji zaruku a láskyplně ji stiskl. Ruku v ruce pak odešli ztichlou vilkou do své ložnice.

Tergus zkusmo zabušil na hlavní dveře zrovna když Princezna s Kedrigernem dokončovali hanebně pozdní snídani. Spot ho vpustil a Tergus zůstal stát ve dveřích terasy, čepici žmoulaje v dlaních a dávaje celým svým vzezřením najevo, jak nepohodlně se cítí. S přihlédnutím k jeho mohutné postavě a velikosti verandy to bylo docela pochopitelné.
"Dobré ráno, Tergusi. Překrásné ráno. Vezmi si s námi vdolečky s jahodovým džemem," přivítal ho Kedrigern.
"A trochu té báječné horké ovesné kaše," dodala Princezna.
"Děkuji vám za vaši laskavost, ale Spot mi snídani už donesl."
"A nedal by sis ještě? Takový velký chlapík, jako ty..." Kedrigern mu nabídl mísu s vdolečky.
"Ne, děkuji vám, mistře Kedrigerne. Spot mi přinesl dva tucty vdolečků, pecen chleba a velkou mísu ovesné kaše, džbán mléka a nějaká vařená vejce."
"Spota těší, když lidem jeho jídlo chutná."
"Pozoroval mě, dokud jsem to všechno nesnědl." Tergus si rukou pohladil žaludek. "Do posledního půltuctu vajec už jsem se musel nutit. Zakletí člověku na chuti k jídlu moc nepřidá."
"Ach ano. Tvoje zakletí." Kedrigern přikývl a učinil pohyb, jako by chtěl vstát. "Tak tedy půjdem a podíváme se, co --"
"Můžeme klidně zůstat na verandě," přerušila ho Princezna. Sáhla za sebe a vytáhla kouzelnou hůlku, kterou získala od bahenní víly Berthy. Hvězda na jejím konci se zaleskla v ranním slunci.
Tergus sebou trhl. "To je od vás velice laskavé, má paní, ale já si stejně myslím, že bych --"
"Klidně nech všechno na mně," řekla a vyhrnula si rukávy šatů tak energicky, že by Kedrigerna ani nepřekvapilo, kdyby si ještě plivla do dlaní. Pak se zvedla a řekla: "Je tady jen jedna věc, kterou musím vědět: Dotkl se někdo tvého čela hůlkou, když tě zaklínali?"
Tergus nakrčil čelo, zakoulel očima, zatahal se za vousy a pak vyhrkl: "Ano! Ano, byla tam jedna velice krásná dáma - krásná jistým nepříjemným způsobem, jestli chápete, co tím myslím - a ta něco řekla a klepla mne do čela zrovna takovou hůlkou, jako máte vy. V příští chvíli jsem se probudil v jeskyni, byl jsem celý ztuhlý a hrozně se mi chtělo vyrazit na lov."
"Co říkala?" zeptala se Princezna.
"Něco o kletbě... a že by to mohlo být horší. To je všechno, co si pamatuji."
"Teď poslouchej co ti řeknu, Tergusi, a pověz mi, jestli je to to, co říkala ta dáma. Poslouchej velice pozorně. Je to moc důležité.

'Mé klepnutí kletbu spouští,
a buď rád, že není horší.'

Řekla tohle?"
"Řekla, má paní! To jsou její slova!" zvolal, přelétaje užasle očima z Princezny na Kedrigerna. "To řekla a pak mne klepla hůlkou!"
"Myslela jsem si to," řekla Princezna. Pak se obrátila na Kedrigerna a vysvětlila: "Typická kletba močálové víly. Určitě sis všiml neurčitosti jejího obsahu. Dokonce i se v ní vůbec nemluví o povaze kletby."
Kedrigern přikývl. "Prostě kletba, která se dá použít kdykoliv, když chceš někoho rychle zaklet."
"Přesně. Jako by na ní byla nálepka 'bahenní víla'. Ta sebranka snad raději zaklíná, než jí."
"Trefně řečeno, má drahá. Podezíral jsem bahenní víly od chvíle, kdy jsem vyslechl Tergusův příběh, ale myslím, že tys to dokázala nade vší pochyby."
"Hodně jsem studovala, zatímco jsi byl pryč, a pořád jsem procvičovala použití hůlky. Podívej se." Princezna postoupila kupředu, pozvedla hůlku a řekla: "Skloň se trochu, Tergusi. Musím ti klepnout na čelo."
Tergus se nehýbal. Stísněným hlasem se zeptal: "Má paní, jste si jista--"
"Samozřejmě, že jsem si jista, Tergusi. No tak, skloň se."
Obr si povzdechl a předklonil se, čímž se jeho hlava dostala na dosah Princezniny kouzelné hůlky. Princezna si odkašlala, mávla hůlkou elegantně ve vzduchu a pak se jí dotkla Tergusova čela v místech, kde končily jeho vlasy. Při tom zarecitovala:

Druhé klepnutí první ruší.
Raduj se! Už zaklet nejsi.'"

Tergus zamrkal a lehce sebou škubl. Narovnal se, takže ho od stropu verandy dělila sotva tloušťka stébla trávy. Znovu zamrkal a pak se náhle vesele zasmál.
"Cítím se tak lehce!"
"A není divu. Právě z tebe byla sejmuta kletba," vysvětlil mu Kedrigern.
Tergus klesl na jedno koleno až všechny talířky a misky na stole poskočily. "Děkuji vám, má paní. I vám, mistře Kedrigerne."
"Dobrá práce! Mistrovský kousek, mé dítě!" zazbzučel tenký ale živý hlas od stolu. Všichni se otočili a uviděli obrovskou včelu sedící na okraji hrnku s džemem. Její přední nožky kmitaly v gestu připomínajícím tleskání. "Bratře Kedrigerne, tvá žena není jen půvabná, ale i nadaná. To bylo to nejelegantnější odekletí, jaké jsem kdy viděl. Brava! Bravissima , mé drahé dítě!"
"Dovol mi, abych ti představil Belsheera, má drahá," řekl Kedrihern a pokynul směrem k hrnku s džemem.
Princezna se lehce začervenala, usmála se a dvorně se uklonila: "Jsem ráda, že vás poznávám, mistře Belsheere."
"Prosím ne tak formálně, drahá sestro Princezno," zabzučela včela srdečně. "Říkej mi bratře Belsheere."
"Dobře. A ty mi zase říkej Princezno. Už se těším, že si spolu hezky popovídáme. Kedrigern mi vyprávěl o tvém zakletí."
"Je to ta nejlepší věc, jaká mne kdy potkala. Každým dnem se cítím lépe a lépe," zabzučel a zatancoval na okraji hrnku.
"Řekla bych, že jsi v báječné kondici."
"Děkuji. Překypuji energií. Chvíli nevydržím v klidu. Když mě omluvíte, už mě to zase táhne ven, trochu se proletět a ochutnat nějakou tu květinu. Uvidíme se brzy, děvenko, to ti slibuji. A trochu si poklábosíme." Belsheer vzlétl, s tichým bzučením obkroužil verandu a pak zamířil k oknu.
"Bylo to od něj hezké, že se zastavil," řekla Princezna.
"Myslím, že bychom ho raději měli hlídat. Připadá mi, že pořád víc včelovatí. Jestli se napromění zpátky brzy, možná už se mu to nepovede nikdy," řekl Kedrigern.
"Vážně si to myslíš? Já bych řekla, že se jen raduje z nové podoby. Je to hezké umět létat a mít spoustu energie."
"Možná, že máš pravdu," připustil Kedrigern. Ale neznělo to příliš přesvědčeně.
"Má paní Princezno, co budu dělat teď?" zeptal se hlubokým hlasem Tergus.
"O lovu já nic nevím. Zeptej se mého manžela."
"Mistře Kedrigerne, co teď?"
"Svět leží u tvých nohou, Tergusi. Můžeš jít, kam se ti zlíbí a dělat, co se ti zachce. Kletba je zlomena a ty jsi docela volný."
"Volný?" zopakoval Tergus váhavě. Chvíli byl zticha a pak pokračoval: "Nevím, co si s tím počít. Nikdy dřív jsem volný nebyl."
"A co jsi dělal?"
"Byl jsem lovčím Jottrona ze Skrytého lesa. Je v těchto končinách velkým pánem."
"Už není. Nikdy jsem o něm neslyšel. Nesmíš zapomínat, Tergusi, že jsi byl víc než tři sta let zakletý. Mnoho se toho za tu dobu změnilo."
"Ano, změnilo. Ztratil jsem přehled o mnoha věcech, když jsem se probouzel jen jednou za třináct let a to jsem byl zase tak zaneprázdněný lovem, že jsem neměl na novinky čas. A to tedy znamená..." Tergus se zoufale rozhlédl kolem, "to znamená, že nemám žádnou naději, že bych své staré místo získal zpět!"
"U Jottrona asi ne. Ale pro dobrého lovčího se práce vždycky najde. Jsi velký a silný, máš zkušenosti, jsi odpočatý - spousta velkých panovníků by bylo potěšeno, kdyby tě mohli přijmout do svých služeb."
"Mohl bys mi jmenovat jednoho z nich?"
"No, teď si právě nemohu vzpomenout na žádného, který by potřeboval lovčího bezprostředně , ale napíšu ti doporučující list."
"Já ti napíšu taky jeden," slíbila Princezna.
"Tak vidíš, Tergusi. S dvěma doporučujícími listy nebudeš mít žádný problém najít báječné místo. Napíšeme ti je ještě dnes a ráno si je můžeš vzít s sebou."
"Ráno?"
"Nebo můžeš odjet dnes odpoledne, pokud chceš. Jsem si jist, že bys rád dohonil spoustu věcí, když jsi byl tak dlouho zakletý."
Tergus si olízl rty a nervozně se potáhl za vousy. "Abych řekl pravdu, mistře Kedrigerne, myslel jsem, že by nebylo špatné, kdybych mohl nějaký čas zůstat tady. Jen co bych si zvykl žít bez kletby."
"Ach jémine, jen to ne. To by bylo to nejhorší, co můžeš udělat, Tergusi. Do života musíš skočit rovnýma nohama," řekl Kedrigern.
"Nebudete se mnou mít žádné problémy. Zůstal bych ve stáji. Mohl bych Spotovi pomoci s koňmi."
"Spot žádnou pomoc nepotřebuje. Jen by to zranilo jeho city, kdybychom mu nějakou pomoc opatřili."
"Ale ten malý chlapík a já se skvěle doplňujeme, mistře Kedrigerne, skutečně. Spot je silný a příčinlivý, ale hrozně malý. Máš ve stáji báječné velké koně a pro Spota není lehké je pořádně vyhřebelcovat. Zato já bych to mohl udělat velice snadno."
"Ach ne, Tergusi, nemohu tě takto zneužívat," řekl Kedrigern a nasměroval obra z verandy směrem k hlavním dveřím. "Čeká na tebe svět. Příležitosti. Dobrodružství. Byl bych hrozně sobecký, kdybych tě tu držel kvůli svému pohodlí."
"Zůstal bych tu rád," namítl Tergus. "Mohl bych také pomoci s ovocnými stromy. Potřebovaly by pořádně prořezat. A mohl bych spravit střechu. Vyspravit komín. A ty --"
"To je od tebe hezké, ale --"
"-- dva báječné velké duby za domem potřebují, aby se někdo postaral o ty ulámané větve nahoře --"
"-- nikdy bychom nemohli... Duby? Velké duby?"
"-- kam Spot nedosáhne," řekl lovec.
"Gylorel a jeho choť," řekla Princezna. V jejím hlase se odráželo znepokojení.
"Stromům to škodí, má paní, když se na kmenech nechávají polámané a odštípnuté větve."
"Keddie, nemůžeme přece přehlížet Gylorela."
"Ne, ne. Myslím, že to bychom neměli," řekl Kedrigern, kterému její znepokojení neuniklo.
"Dokázal bych se o oba stromy postarat za čtyři nebo pět dní, má paní," řekl Tergus, jež neomylně vycítil, kde má naději. "Pak bych se mohl věnovat ovocným stromům. Budete překvapeni, jak začnou plodit, když se patřičně prořežou."
"Mohl bys začít pracovat na tom velkém dubu ještě dnes?" zeptala se. "Třeba okamžitě, má paní. Ve stáji je provaz. Vezmu si ho a dám se hned do práce."
"Dobře. Promluvím si s Gyrolerem, aby věděl, co s ním budeš dělat. Nechceme přece, aby tě shodil."
Jakmile Tergus odešel do stáje, Kedrigern si povzdechl a řekl: "Tak, a je po soukromí."
"Nesmíme být tak sobečtí. Musíme myslet na Gyroler a jeho manželku."
"Spot mohl udělat vše, co bylo třeba. K čemu najednou potřebujeme, aby se nám tu motal přerostlý odekletý lovec?"
"Tergus to udělá mnohem rychleji. A opravdu může být užitečný ve stáji. Navíc mu něco dlužíme. Sám jsi často říkal, že se dobrý čaroděj nevyhýbá profesionální zodpovědnosti. Není možné někoho jen tak odeklít a poslat ho pryč."
"Takhle jsem to nemyslel. Doufal jsem, že Tergus odejde a dopřeje nám trochu soukromí."
"Máme soukromí," řekla Princezna. Objala ho rukama kolem krku a dlouze a sladce ho políbila. "Tak vidíš. Nikdo nám sem nemůže jen tak vtrhnout --"
Otevřenými dveřmi přibzučela zlatá střela, zakroužila kolem verandy a přistála na Kedrigernově rameni. Belsheer, celý zadýchaný strachem i námahou, zasípal: "Bratře Kedrigerne, tam venku je to hotová džungle!"
"Jistě, potřebovalo by to trochu prořezat a zastříhnout, ale --"
"Div že jsem nepřišel o život! Velký pták se na mně snesl jako blesk. Kdybych neměl své oči, už bych byl v jeho žaludku. Už nikdy si nebudu stěžovat na včelí vidění, to ti slibuji!"
"Teď jsi v bezpečí, Belsheere."
"Ne když je venku ten pták. Máš nějaké pokojové květiny, bratře Kedrigerne?"
"Hm, ano. Jednu nebo dvě... máme."
"To je dobře," zabzučel Belsheer, energicky se česaje předníma nohama. "Nevadilo by vám, kdybych zůstal pár dní uvnitř, že ne? Ani nebudete vědět, že jsem v domě."
Kedrigern pomyslel na jeho složené oči, které budou sledovat každý jeho i Princeznin pohyb. Tergus měl alespoň pouze dvě normální oči a byl tak velký, že si ho nemohli nevšimnout. Ale včela, dokonce i přerostlá včela, mohla být kdekoliv a vždycky v tu nejnevhodnější chvíli. Jenže Tergus dělal co mohl, aby byl užitečný a člověk přece nemůže vystavit svého nejlepšího kolegu smrtelnému nebezpečí jen proto, že má rád ve svém domě soukromí omezené na společnost své manželky. Člověk mohl trpět silným pokušením to udělat, ale udělat by to neměl.
"Určitě ne, Belsheere," řekl s povzdechem, doufaje, že včela bude mít aspoň tolik slušnosti, aby před vstupem do místnosti zabzučela.
"Ve vedlejší místnosti jsou na stole čerstvě nařezané květiny," poznamenala Princezna.
"Děkuji, sestro Princezno," zabzučel Belsheer a byl pryč.
Princezna s Kedrigernem si vyměnili významné pohledy. Kedrigern se smutně usmál a přitiskl ji k sobě. "Poněkud rušný návrat domu, má drahá. Teď se budeme o své obydlí dělit s obrem a zakletou včelou."
"Tergus bude pracovat venku a všechny pokojové rostliny můžeme přemístit na verandu. Mohlo to dopadnout hůř," řekla Princezna.
Kedrigern se trpce zasmál a řekl: "Hůř? Jediná věc, která by to ještě mohla zhoršit, je --"
Jeho hypotetická apokalypsa nebyla nikdy vyslovena. Troubení trubek, vzrušené "Ja! Ja!" a hluboký Tergusův hlas, volající: "Heroldi a poslové, mistře Kedrigerne! Vlajkonoši a zbrojnoši! Tucty jezdců na koních!"
způsobilo, že čaroděj křečovitě zavřel oči, stiskl zuby a bolestně zaúpěl. Princezna ho chlacholivě políbila na tvář, vzala ho za ruku, jako bere matka dítě, které se vzpouzí nějakému nepříjemnému, ale nutnému setkání a řekla: "Pojďme se podívat, kdo to je."