Iólkos, Řecko, 978 starého času

Přestože jsem u toho tenkrát nebyl, takto jsem to slyšel vyprávět:

Pouze jeden člen původní posádky zůstal v Iólku. Žil na kraji města, nedaleko přístavu v Pagasích. Každého dne za soumraku se Tisaminas vydal po rozpadající se přístavní zdi, kolem řad válečných galér s černými plachtami, pohupujících se rybářských člunů a barevných kupeckých plavidel, do přístavní tišiny, kde kotvila trouchnivějící loď. Na zádi se choulil stárnoucí, mrzutý muž, zachumlaný do silné beraní kůže, aby se chránil před večerním chladem.
"Dobrou noc, starý příteli!" zavolal Tisaminas na palubu. "Mám ti něco opatřit?"
Oči, které se setkaly s jeho pohledem, byly hněvivé, hlas zněl jako vrčení. "Syny! Pomoz mi najít těla mých synů, Tisamine!"
"Nemůžu. To je jediná věc, na kterou žádný z nás nestačí. Snad Antiokos, ten mladý čaroděj, ale kdo ví, kde je mu konec. My bychom to nedokázali. A ty to dobře víš. Ale něco jiného bys nechtěl? Řekni si o cokoli. Jestli chceš, zkusím obejít měsíc, abych ti udělal radost."
Muž dole na palubě se ještě víc zachumlal do pláště a zahleděl se směrem k přídi, do hlubin času. "Své dva syny na marách, Tismaine. A do ruky pochodeň. Možnost dát jim sbohem. Nic víc. Kromě hlavy té čarodějnice, jejich matky, naražené na konci mého kopí! To je všechno, co chci!"
Rituál vzteku a zoufalství zůstával stále stejný, každý den; stejná slova, stejné zoufalství, stejná beznaděj, týden za týdnem po celá léta.
Tisaminas odpověděl stejně jako vždycky. "Jsou mrtví. Jsou pryč. Médeia je před dvaceti lety zabila a nikdo z nás jí v tom nedokázal zabránit. Uprchla do vlastní země, do podsvětí, o kterém si takoví jako ty a já můžeme nechat jenom zdát. O tom, oč žádáš, můžeš jenom snít, příteli. A stejně obejdu měsíc, jestli chceš. Nebo ti můžu přinést jídlo a pití... to je maličko snazší."
Muž na palubě si povzdechl. Po chvíli promluvil. "Nechci, abys obcházel měsíc. Je to moc daleko. A jíst a pít bude jen to, co spadne z nebe." "Tak dobrou noc, Iásone."
"Dobrou noc. Díky, že o mně máš starost."
"Budu o tebe mít starost až do konce. Vždyť to víš."
"A tolik po tom konci toužím, Tisamine," vykřikl Iásón. "Věř mi. A Argó stejně tak. Zdá se mi o tom, že na mne mluví." V očích se mu znovu zalesklo. "Ale nejdřív si na té čarodějnici pochutnají krkavci!"
Tisaminas vybalil z rance chléb, sýr a olivy a hodil tuto prostou krmi dolů na palubu kdysi slavné lodi. Iásón to shrábl do pláště a znovu se schoulil v náruči Argó, pod ochranou dubu, aby mohl dál dumat a snít o svých zavražděných synech.
Co té noci Tisamina zdrželo nablízku? Snad tušení přítelova osudu, našeptané bohyní, která se pozornýma očima rozhlížela z přídě Argó. Poodešel, tak aby ho rozlícený, vzlykající hrdina na rozvrzaných, zprohýbanách prknech neviděl, a tam zůstal, sám hluboce zarmoucený.
"Už brzy to skončí. Neměl jsem ta slova říkat. Přivolal jsem to! Co si teď bez tebe počnu, Iásone? Co si my všichni počneme?'
Měsíc v úplňku stál nízko mezi mysy. Stál tam už několik hodin, nehybný, jako by ustrnul v čase. Jedinou známkou změny bylo v tichém přístavu kolísání temného moře u přístavní zdi a lana uvázaných galér. Tisaminas nechápal, co se děje.
"Kdyby tu tak byl Antiokos," zašeptal do noci. "Ten by to dovedl vysvětlit. Čas se zpomalil..."
Potom si všiml, že na každém mysu hoří pochodeň, na útesech stojí muži otočení směrem do přístavu.
"Teď to přijde," hlesl Tisaminas a do očí mu vhrkly slzy, jak ve tmě pod sebou pátral po Iásonovi.
Jako by jeho slova prolomila nějaké zakletí, od stěžně Argó se utrhlo ztrouchnivělé ráhno, zřítilo se na palubu chátrající lodě a zasáhlo hrdinu, který tam zasněně seděl. Podle toho, jak zapraskaly kosti, a jak Iásonova ústa dala průchod krvi a bolesti, byla rána smrtelná.
Tisaminas se obrátil. Chtěl se rozběhnout, chtěl křičet, ale něčí hlas mu pošeptal: "Zůstaň tady. Zapamatuj si, co uvidíš."
Ohlédl se za sebe. Stála tam tmavooká dívka, zahalená zeleným pláštěm. Usmála se na něho a pak nasměrovala jeho pozornost zpátky k Argó.
Stará loď se na hladině dala do pohybu. Vyklouzla z uvazovacích lan a zatočila k volnému moři. Nepoháněna vesly ani plachtou, tiše proplouvala mezi temnými iólkskými galérami. Na obou mysech se rozhořely další pochodně a vytvořily tak dvě čáry ohně na samotných hranách útesů, ukazující Iásonovi cestu do měsíční náruče.
"Všichni se to dozvěděli," řekl nahlas muž na přístavní zdi. "Muži ze staré posádky - a jejich synové a dcery - všichni se to dozvěděli. Všechny nás zavolala!"
Našel vlastní pochodeň a zamával. Ohně na mysech mu kroužením odpověděly. "Všem nám to řekla," vykřikl Tisaminas, když loď proplouvala mezi útesy. "Všechny nás zavolala!"
A pak tiše dodal: 'Alespoň za to ti patří dík, Argó. Sbohem, stará přítelkyně.'
Postavy na vzdálených výšinách odhodily pochodně do moře. Padající proudy ohně, pod nimiž hrdá loď proplouvala, se loučily se slavným mužem. Měsíc se nenadále a rychle vyhoupl na hvězdné nebe, dostihl čas a zapadl za iólkské kopce na západě. Náhle na všechno opět padla tma. Pohřební loď pohltila noc a oceán.
Tisaminas se obrátil k dívce. Cítil bázeň. Věděl, že není ve společnosti smrtelníka, nýbrž bohyně, která nad Iásonem po většinu života držela ochrannou ruku.
"A je to. Konečně. Po tolika letech utrpení."
"Ano. Konečně to přišlo. Iásón je v dobrých rukou."
"Argó je chatrná," řekl Tisaminas. "Odveze ho na místo, kde najde klid? Někam, kde ho nikdo nebude hledat?"
"Ano," odpověděla dívka. "Odveze ho na místo, kde najde klid."
Potom se zasmála a odvrátila se. Plášť kolem ní zavířil. "Ale jeden z vás bude vždy vědět, kde ho hledat!"


Pohjola, země na severu, o 700 let později

Jen nejasně si vybavoval tuto zmrzlou krajinu. Měl pocit, že se sněhem prodírá již celou věčnost. Občas táhl soumary za uzdy, nechtěl si ulehčit život tím, že je očaruje. Kosti ho 'svědily', jako by pobízely: "Máš tu moc, můžeš použít kouzlo a skončit to trápení!"
Jenže on chtěl být v plné síle, až dorazí k ledem sevřenému, tajemnému Křičícímu jezeru. Proto trpěl zimou a nekonečnou nocí. A koně trpěli s ním.
Když bylo sněhu málo, utíkal, a když si zvířata razila hluboké cestičky závějemi, šel v jejich stopách. Takto postupoval ztemnělou, bledou sněhovou pustinou, měsíc za měsícem, čím dál blíž k Pohjole a tomu zvláštnímu místu, jež hledal.
Věděl, kde je, a proto si již na krk pověsil vlčí kost a zub z medvěda a přivázal kůže z norka a z lišky k rozedraným, páchnoucím kožešinám, do nichž se zachumlal před půl rokem, kdy opustil roviny a bažiny Karélie a přešel po ledovém mostě k horám na severu.
V zimě v té podivné zemi nebylo svítání ani soumrak, jen měsícem osvícené mraky, hvězdy a zář duchů na severu. Pouze tělo a krátké návštěvy měsíce mu říkaly, kdy se má vyspat. Koním se to nelíbilo.
"Svědí mě kosti," utrousil muž přes ojíněné vousy, když svým dvěma společníkům otíral led od chvějících se nozder. Přidržel pochodeň blíž, aby si prohlédl jejich oči a krky, jestli nejsou poranění. "Svědí mě, protože jsou do nich vyryta a vepsána všechna kouzla, která jsem kdy potřeboval, a která ještě ve svém dlouhém životě potřebovat budu. Narodil jsem se s nimi, před stovkami a stovkami dobrých koní, jako jste vy! Je to tak, asi bych mohl trochu těch kouzel použít, aby byl život snesitelnější. A ze všech koní, které jsem kdy poznal, jste vy dva určitě ti nejlepší. Proto jsem vám nedal žádná jména. Už tak se mi po vás bude moc stýskat, až mě opustíte. Jak jdou století, koně jsou čím dál lepší! Takže bych mohl přičarovat trochu tepla... ale neudělám to. Raději si to nechám, až to budu doopravdy potřebovat. Tak pojďte, koníčci - vždyť to není tak hrozné.
Už brzy budeme u jezera. Ještě hodinku půjdeme, co říkáte? A potom se zastavíme a najíme se. Slibuju!"
Jediná odpověď, kterou na toto zdlouhavé doprošování dostal, byl studený, mrznoucí dech ve tváři a smutné pohledy obou zvířat. Vypadalo to, jako by věděli, že když je jejich náklad lehký, jsou s jídlem téměř v koncích. Pod houněmi se již na kůži ostře rýsovaly jejich kosti, jak skrovné příděly začínaly ukusovat z jejich těl.
Žádný den, pouze nekonečná noc. Když tady byl naposledy - před pěti generacemi - den neměl konce a on si začínal myslet, že už nikdy neuvidí hvězdy. Teď toužil po slunci. A úsvit se skutečně blížil. Barevná světla na severu tančila výš, jako ohnivý dech probouzející se bohyně, šlehající k hvězdami posetému, styžskému nebi.
"Den se blíží, koníčci. A přestože mě to těší, musím být u Křičícího jezera dřív, než přijde. V téhle zemi, kde chlad zalézá do kostí, se s úsvitem probudí příliš mnoho věcí. Tak pojďte - zkusíme to ještě jednou? Poslední hodinu? Uděláte to pro mě? Pro svého mladého starého pána, pro Merlina?"
Studené pohledy a ticho, až na mrznoucí dech.
"Nebudu plýtvat drahocennými kostmi, abych se tam dostal," prohlásil mladík. Teď již byl netrpělivý a měl zlost. "Musím si magii šetřit!"
Pustil uzdy z ruky, otočil se a vydal se vysokým sněhem pryč, mělkou cestičkou, kterou vyšlapala smečka vlků. Když zachytil jejich pach, začal vrčet a výt, chrastit talismanem z vlčí kosti, který měl na prsou. Dráždit je.
Po chvíli se koně rychle vydali za ním.
Ale se zvířaty jsem to přece uměl vždycky!