Ten den v Middenheimu pršelo, což nikoho příliš nepřekvapovalo.
Jarní déšť, ostrý jako ledové jehličky, se snášel na rozlehlé staré město, které zadumaně sedělo na žulovém skalním útesu a rozhlíželo se přes ponuré lesy rozprostírající se po okolí pod ním. Další dlouhá zima pomalu ustupovala a město i se všemi svými obyvateli bylo chladné, vlhké a zubožené až do morku kostí.
Na zmáčeném dvoře za krčmou U letícího orla Morgenstern pečlivě urovnal řadu buclatých tuřínů, které rozestavil podél dlažebních kamenů na kbelíky obrácené dnem vzhůru. Pak přešel na konec dvora, jemně si říhnul se vztyčeným malíčkem a rukou před ústy, plivnul si do mohutných dlaní a rozvážně pozvednul obrovské válečné kladivo, které měl opřené o mazlavé cihly.
Začal jím otáčet, hbitě přehmatával a kroužil hlavicí kladiva kolem ramen tam a zpět ve tvaru číslice osm. Wuuff! Wuuff! Wuuff! svištělo kladivo vzduchem. Morgenstern však stál zády příliš blízko stěny a po další otočce hlavice kladiva narazila do kamenného zdiva. Několik cihel se roztříštilo a vypadlo, válečné kladivo se zadunělo o zem.
Morgenstern se lehce zapotácel a začal nadávat z plných plic. Když se sehnul, aby zvednul svou zbraň, z široké zarostlé brady mu kapala dešťová voda. Pak se zapotácel ještě víc, když se pokoušel uchopit svůj korbel. Narovnal se a trochu se napil. V marné snaze zamaskovat svůj čin se pokusil dát kousky cihel na místo, jako by věřil, že pokud se mu ji podaří dobře zakrýt, vzniklé díry si nikdo nevšimne. Docílil však jen toho, že několik dalších cihel vypadlo.
Vzdal to, otočil se zpátky ke svým kbelíkům a znovu začal točit kladivem, tentokrát si však dával pozor, aby měl kolem sebe dostatek prostoru. "Bude ti to trvat ještě dlouho?" zeptal se ho Aric, který stál ve dveřích hospody. Opíral se o zárubně dveří: byl to vysoký, mohutně stavěný mladý muž, kterému ještě nebylo dvaadvacet, s hřívou černých vlasů a pronikavýma modrýma očima. Měl na sobě brnění se zlatými okraji a sněhobílou kožešinu, kterou nosili Bílí Vlčí templáři.
"Tiše!" okřikl ho starší rytíř a dál se soustředil na úder. Konec své vlčí kožešiny si upravil tak, aby neomezovala jeho obrněné údy v pohybu. "Dívej, můj mladý příteli, jak mistr válečného kladiva předvádí svůj um. Jen se dívej! Zde přede mnou, hlavy mých nepřátel!"
"Tuříny na kbelících?"
"Ne tak docela. I když tak vypadají."
"Co jsou zač ti nepřátelé? Leží snad? Nebo jsou až po krk zahrabáni v zemi?"
Morgenstern se trpělivě usmál. "Jsou to velcí a zdatní válečníci, Aricu. Nicméně, já sedím na koni."
"To víš, že sedíš na koni."
"Prostě si pro lepší názornost představ, že sedím na koni."
Morgenstern stále točil kladivem a přitom poskakoval na místě sem a tam jako směšná maškara z mystického dramatu. Svým jazykem vydával cválavé zvuky a sem tam pronesl "Uklidni se! Prr, holka!"
Aric zavřel oči.
"Cha!" Morgenstern náhle vyštěkl a trhnul sebou dopředu, když se jeho pomyslný kůň splašil.
Jak zaútočil na kbelíky, jeho obrovitá, obrněná postava s roztočeným kladivem v rukou dusala po dvoře, rozstřikujíc kolem sebe ve sprškách vodu až se dlažební kameny otřásaly. Jeho první úder smetl tuřín z prvního kbelíku, pak, aniž by Morgenstern ztratil rychlost, prohnal se mezi zbývajícími kbelíky a postupně utínal hlavy jednotlivých tuřínů. Obratně kličkoval mezi řadami zasahujíc tuříny těžkým kladivem s ohromující přesností.
Aric už otevřel oči. Přes všechnu teatrálnost a hloupost toho představení, přes jeho opilství, přes fakt, že Morgensternovi bylo již hodně přes padesát, a že vážil hodně přes dvě stě liber, byl Aric stále ohromen, jak to ten velký kolohnát umí se zbraněmi.
Morgenstern s vítězoslavným výkřikem elegantně zlikvidoval posledního nepřítele zastoupeného kbelíkem, smetl ho tak silným úderem, až jej odmrštil přes štít domu. Pak mu bota uklouzla na naleštěných dlažebních kostkách, klopýtnul a hlavou napřed vběhl do stájí. Skrz dveře, které před sebou nestačil otevřít.
Aric přimhouřil oči. Pak se otočil a zašel dovnitř. Vypadalo to, že je čeká ještě dlouhý den.

Uvnitř Letícího orla se znovu připojil k Anspachovi, Gruberovi a von Glickovi, kteří seděli u malého stolku v rohu místnosti.
"Dokázal to?" zeptal se Gruber.
Aric přikývl. "Všechny."
Anspach potlačoval svůj chraplavý, melodický smích. Byl to pohledný muž, kterému bylo už hodně přes třicet, s ďábelskýma očima a úsměvem, který odemyká pásy cudnosti. "Řekl bych, že to dělá šest šilinků od každého."
"U vlka, Anspachu!" zahřměl von Glick. "Cožpak není nic, o co by ses nevsadil?"
Anspach shrábl svou výhru. "Vlastně ne. To mi připomíná, že jsem vsadil pytel zlata na hlavu jedné kozy, která dnes odpoledne poběží v Bernabau." Von Glick zděšeně potřásl hlavou. Ostřílený vlk ze staré školy von Glick byl hubený, kostnatý muž tak kolem šedesátky. Měl dlouhé a řídké prošedivělé vlasy a jeho tvář pokrývalo husté strniště. Byl neoblomný a nikdy s ničím nesouhlasil. Arica napadlo, jestli existuje vůbec něco, na co by si von Glick někdy nestěžoval. Z nějakého důvodu pochyboval, že tento upjatý stařec někdy pociťoval touhu stát se vznešeným válečníkem.
"Tak kde je Morgenstern teď?" zeptal se Gruber, zatímco si pohrával se svým korbelem.
"Šel si lehnout," odpověděl Aric. "Vždyť ho znáš, myslím, že... že to s tím pitím přehání."
Ostatní tři si odfrkli.
"Bratře templáři," řekl Anspach "nejsi členem našeho vznešeného řádu dost dlouho, abys to viděl na vlastní oči, ale náš Morgenstern je proslulý svou nesmírnou žízní! Některé z jeho největších vítězství na bitevním poli... jako když se v bitvě u Kernovy brány vypořádal s tou orckou havětí... takové bitvy byly vybojovány s požehnáním Ulrikovým a s podporou piva!"
"Možná," opáčil Aric nepřesvědčeně. "Ale myslím, že to na něj má špatný vliv. Na jeho reflexy. Na jeho soustředění..."
"Ty tuříny zničil, nebo ne?" zeptal se von Glick.
"A také dveře ve stáji," odpověděl Aric ponuře.
Zmlkli.
"I tak se vsadím, že náš Morgertsern..." ozval se po chvíli Anspach. "Vsadím se, že by dokázal--"
"Ále, buď zticha," zavrčel von Glick.
Aric se posadil zpět a pozorně se rozhlédnul po zakouřeném výčepu. Uviděl Ganze, jejich nového, mladého velitele, jak sedí stranou společně s horkokrevným Vandamem, který na něj dychtivě mluvil.
"Co se tam děje?" zeptal se Grubera. Bělovlasý Gruber byl hluboce zamyšlený, ale jakmile ho Aric oslovil, rychle se vzpamatoval.
Vypadal skoro vystrašeně, pomyslel si Aric. To není poprvé, co jsem ho přistihl, jak je zahloubaný do nepříjemných myšlenek.
Gruber byl z celé společnosti nejvíce uznávaný muž, veterán jako Morgerstern a von Glick, kteří sloužili se starým Jurgenem od samého začátku. Jeho vlasy byly řídké, oči bledé, jeho papírově pobledlý obličej téměř průsvitný věkem, ale Aric věděl, že má sílu, strašlivou sílu, která se skrývá uvnitř.
Až na tento okamžik... teď, poprvé za osm měsíců od chvíle, kdy se poprvé připojil ke společnosti, Aric ucítil, že Gruberova síla ubývá. Bylo to věkem? Bylo to... kvůli Jurgenovi? Nebo to způsobilo něco jiného?
Aric znovu ukázal směrem k Vandamovi a Ganzovi. "Co tam Vandam špitá velitelovi do ucha?"
"Slyšel jsem, že Vandam chce odejít," řekl von Glick tiše. "Jde mu jen o slávu. Touží po povýšení. Myslí si, že je naše společnost mrtvá. Chce přejít do jiné společnosti. Možná do Červené společnosti."
Všichni čtyři nesouhlasně zabručeli a chopili se pití.
"Nemysli si, že ho Ganz nechá. Ganz ještě neměl dost času, aby se ukázal jako velitel od doby co... co se to stalo. Nebude chtít ztratit muže aniž by dostal příležitost něco předvést." Gruber se zatvářil zamyšleně. "Jestli nás ještě někdy nechají něco předvést."
"Mitterfruhl není daleko," řekl Anspach. "Pak teprve začne doba válečných tažení. Něco se naskytne... dobrý nájezd do temnot. Na to vem jed."
Aric byl zticha. Něco se brzy muselo stát, nebo se tato statečná společnost Bílých vlků rozpadne navždy.

Velký Ulrikův chrám byl téměř prázdný. Vzduch byl klidný, chladný a prosycený kouřem ze svíček.
Ganz vešel dovnitř a uctivě odložil své rukavice a válečné kladivo v relikviáři ve vstupní hale.
Akustika v rozlehlé, klenuté chrámové lodi byla skvělá a Ganz jasně slyšel mumlání čtyř rytířů, kteří klečeli se skloněnými hlavami a šeptali své modlitby na druhé straně hlavního oltáře. Slyšel také slabé skřípění, jak chrámový mistr leštil mosazné ornamenty na pulpitu. Velká socha samotného Ulrika se nad ním tyčila jako bouřkový mrak a bránila světlu z vysokých oken v přístupu.
Ganz sklonil hlavu, jak to dělával vždy, pak přešel místnost a poklekl před posvátný oheň.
Chvíli klečel, když tu ucítil ruku na svém rameni. Ganz zvedl hlavu a pohlédl do obličeje Ar-Ulrika, samotného velekněze, jehož drsné vousaté rysy zachycovaly světlo plamene.
"Měli bychom si promluvit, Ganzi. Jsem rád, že ses zastavil. Pojď se mnou do plukovní kaple."
Ganz vstal a vykročil po boku starého válečníka. Viděl, jak čtyři rytíři odcházejí a zvědavě koukají jeho směrem.
"Přišel jsem si pro... radu, veleknězi," začal Ganz. "Tato sezona bude má první, co budu velet mužům a já--"
"Nemáš dost sebedůvěry, Ganzi?"
"Ne, pane. Ale nemám dostatek zkušeností. A ti muži jsou tak... lhostejní."
Sešli dolů po krátkém schodišti, až došli k železným mřížovým dveřím, kde templář Šedé společnosti držel stráž. Uctivě velekněze pozdravil a sundal visací zámek, takže se dveře otevřely. Ganz následoval Ar-Ulrika dovnitř.
Vešli do menší, teplejší vnitřní části plukovní kaple, zdobené standardami, korouhvemi, trofejemi a pamětními deskami.
Oba muži se krátce uklonili velké vlčí kožešině, která visela na zdi, a také rozšklebenému, stříbrem vykládanému chrámovému klenotu na vyvýšeném podstavci, který stál pod ní. Vlčí Čelisti, nejvzácnější relikvie.
Velekněz se před ní krátce uklonil, zamumlal krátké poděkování Ulrikovi a Atrurovi, pak se napřímil a otočil se ke Ganzovi. Jeho oči se třpytily jako první jinovatka těžkého Jahrdrungu.
"Vaše společnost je více jak lhostejná, Ganzi. Bývaly časy, kdy byla Bílá společnost nejskvělejší a nejlepší, z těch, které mohl chrám uvítat. O jejich skutcích si mohli jezdci ostatních vlčích společností, Šedé či Červené, nechat jenom zdát. Ale nyní je slabá - ztratila svůj cíl. Celou zimu jen nečinně trávila zde ve městě a plýtvala svým zdravím, penězi a časem. Z některých členů se stali opilci. Zvláště z Morgersterna."
"Někteří lidé přehánějí--"
"Ulevoval si do křtitelnice ve Verenině chrámu," přerušil ho velekněz nesmlouvavě. "Při velkém obřadu. A pak řekl knězům, že samotná bohyně je ' pěkná kost' a potřebovala by rozhodně... co že to bylo?"
Ganz si povzdechl. "Muže, veleknězi."
Velekněz přikývl. Ganzovi připadalo, že se skoro usmíval, ale nemohla to být pravda a jeho ton to jen potvrzoval. "Morgenstern dělá společnosti hanbu. A Anspach. Víš o jeho zálibě v hazardu? Dluží značnou částku peněz makléřům ze stadionu i některým méně oficiálním sázkařům. Už dvakrát jsem se sešel s tím vašim horkokrevným Vandamem, který mě žádal, abych ho přeřadil do Červené společnosti. Nebo do Zlaté. Nebo kamkoli jinam."
Ganz svěsil hlavu.
"Ostatní mají také problémy... každý z nich. Nepředstírám, že je tvoje práce je lehká, Ganzi, velet morálně pochybené smečce, jako je tahle. A vím, že to všechno pramení z incidentu, ke kterému došlo minulé léto v Drakwaldu. Ta smečka bestií vás dostala. Byli silní. Někdy, Ulrik nás ochraňuj, zlo zvítězí. Byla to tragédie, že Bílá společnost ztratila tolik dobrých mužů. Že ztratila Jurgena. Není to pro tebe lehké, zastávat jeho místo."
"Co mám dělat, veleknězi? Nemám takový respek, s jakým velel Jurgen. Jak mám dát Bílou společnost zase dohromady?"
Velekněz přešel ke vzdálenější stěně a zvednul Vessovu korouhev. Byla stará, roztrhaná a poskvrněná dávno zaschlou, vznešenou krví. Byla to jedna z nejstarších a nejváženějších bojových korouhví vlčích společností a byla svědkem největších templářských vítězství.
"Vezmi svou společnost pod starou ctihodnou korouhví ven, do lesů, a zničíte tu smečku bestií, která poskvrnila vaši čest."
Ganz ohromeně uchopil držadlo korouhve. Vzhlédl a uviděl ocelový pohled svého starého velitele Jurgena, který na něj hleděl z nejnovější vyryté pamětní desky na stěně.
Ještě dlouho zíral Ganz do mramorového obličeje, zatímco si v paměti vybavoval jeho bílý vous, jestřábí pohled a slavnou zdobenou pásku přes oko. Věděl, že velekněz má pravdu. Byla to jediná možnost.