Kapitola první
Prolog

Vzduch, plný vířícího šedého prachu, byl vybičován ostrým větrem ve vichřici, která se zuřivě zakusovala do tvrdé, černé žuly věže. Ponurá stavba se vypínala proti rozbouřenému nebi. Na jejím povrchu byste nenašli jedno jediné okno, zato však byla zdobena stovkami planoucích světel, jejichž žluté paprsky rychle zanikaly v písečné bouři. Věž se tyčila do výšky tří set metrů a vzdorovitě se zabodávala do běsnící oblohy třetího měsíce planety Ghovul. Téměř dokonalý sloup nezlomné a nepokořitelné skály, vytesaný z pusté stolové hory, na níž byl postaven trestanecký tábor.
Náhle se na její špičce se k životu probudil úzký paprsek rudého laseru, který proťal temnotu zamračené noci. O chvíli později se na obloze objevil zářící bílý trojúhelník člunu sestupujícího na přistávací plošinu. V oslnivé záři přistávacích světel bylo vidět techniky chráněné před drsným podnebím obrovskými pracovními obleky z jemné kovové sítě, mohutnými rukavicemi a těžkými botami se zesílenou podrážkou, jak pobíhají po plošině sem a tam.
Za utichajícího hluku motorů se tři nohy člunu s hlasitým zařinčením dotkly kovového povrchu přistávací plošiny. O chvíli později se v boku člunu otevřel průchod, ze kterého se s trhavými pohyby začala vysunovat hydraulická rampa, aby se posléze spojila s palubním průlezem. V nízkém otvoru se objevila přikrčená postava vysokého muže, který vystoupil na můstek. Na okamžik se tam zastavil. Jeho těžký plášť sebou mrskal pod nápory větru. Rukou v rukavici si přidržoval důstojnickou čapku na hlavě. S hrdě vypjatou hrudí a pohledem upřeným přímo před sebe, nevšímavý k nepříznivým podmínkám, kráčel nově příchozí po můstku rozhodným krokem.
Uvnitř muži zasalutoval dozorce v černé uniformě a beze slova mu pokynul směrem k otevřenému pracovnímu výtahu uvnitř servisní budovy přistávací plošiny. Potom za ním se skřípěním zrezivělých závěsů zavřel dveře a trhnutím za páku uvedl do chodu výtah, ohlašující se rachotem řetězů a skřípotem ozubených kol.
„Na kterém patře je ten vězeň?“ zeptal se důstojník. Byla to první slova, která od svého příletu pronesl. Jeho hlas byl hluboký a tichý, autoritativní hlas člověka zvyklého být poslouchán bez odmlouvání.
„Šestnácté podlaží, pane,“ odpověděl dozorce, aniž by se přitom odvážil pohlédnout důstojníkovi do očí. „Je to jedno ze separačních podlaží,“ dodal váhavě. Návštěvník mu neodpověděl, pouze přikývl hlavou.
Výtah se dál s rachotem sestupoval do útrob věže po několik dalších minut. Pomalu míjel podlaží za podlažím. Průběh sestupu indikovala měnící se čísla na osvětleném číselníku. Když se na něm objevila číslice sedmnáct, vrátil dozorce páku zpět na původní místo a o chvíli později se výtahovou šachtou začalo rozléhat jekot špatně namazaných brzd.
Důstojník se podíval na indikátor podlaží, na němž teď svítilo číslice šestnáct.
„Technokněží mi slíbili, že se na to podívají, pane, ale prý teď mají moc práce,“ odpověděl dozorce omluvně na důstojníkův tázavý pohled. Tenhle starý vězeňský dozorce byl kost a kůže, s řídnoucími bílými vlasy se skvrnami barvy tabáku, navlečený v uniformě, která mu byla příliš velká. Odkašlal si, aby si dodal sebedůvěry, otevřel dveře, což se neobešlo bez dalšího pronikavého skřípění, a ustoupil stranou.
Podlaží, na němž se vysoký muž ocitl, bylo oválné právě tak jako celá věž. Ve zdech byly v rovnoměrných odstupech rozmístěny těžké pancéřované dveře. Okolní prostředí mělo barvu stárnoucího vápna, světle šedá s rudohnědými skvrnami.
„Tady je to, pane,“ řekl dozorce když zjistil, že důstojník čeká na udání směru, a vydal se ke dveřím, které byly vpravo od výtahu. Další dozorce, mladší a také statnější než ten, který čekal na přistávací plošině, stál u jedněch ze dveří. Na sobě měl stejnou čistě černou uniformu. Za opaskem mu visel těžký obušek. První dozorce dovedl důstojníka k těmto dveřím a odklopil špehýrku. Mřížovím, jímž byl průhled opatřen, se ven linul pach zaschlého potu. Důstojníkova tvář však při pohledu do cely zůstávala dál zcela apatická. Vnitřek cely byl stejně prázdný jako chodba, ve které stál a byla vymalovaná stejnou barvou. Místnost o několika málo metrech čtverečných osvětlovala jediná světelná koule zasazená do stropu za drátěným pletivem. Její bezvýrazné žluté světlo dodávalo obyvateli cely žlutavý odstín.
Ten byl připoután k protější stěně; zápěstí měl přikované do rohů stropu těžkými řetězy. Stejným způsobem měl přikovány k podlaze i nohy. Hlava mu visela na hrudi. Jeho tvář skrývaly dlouhé a ucourané prameny nečesaných vlasů. Kromě roušky kolem pasu na sobě neměl vůbec nic a bledé světlo tak odhalovalo jeho napjaté, šlachovité svaly. Jeho hruď byla zbrázděna četnými jizvami. Některé z nich byly čerstvé, jiné roky staré. Jeho paže byly zohyzděny podobným způsobem. Zpod obzvláště veliká jizvy, která se táhla přes celé nadloktí, vykukovaly zbytky tetování. Ne levé stehně byly patrné dvě velké jizvy po bodné ráně, která evidentně prošla skrz.
„Proč byl přemístěn sem?“ zeptal se důstojník tiše. Když vězeň zaslechl jeho hlas, mírně sebou pohnul.
„Během prvního měsíce tady zabil sedm dozorců a pět jiných vězňů a téměř se mu podařilo uprchnout, pane,“ vysvětloval starší dozorce přičemž vrhal nervózní pohledy střídavě průhledem do cely a na druhého dozorce. „Velící důstojník ho s ohledem na bezpečnost ostatních spoluvězňů a dozorců přikázal přikovat v izolaci před pěti měsíci, pane.“
Důstojník přikývl. Na okamžik se dozorci zdálo, že na jeho tváři zahlédl něco, co mohl být spokojený úsměv.
„A jeho psychický stav?“ zeptal se vysoký muž a odvrátil pohled z dozorce zpět do cely.
„Chirurgeon ho dvakrát prohlížel a prohlásil ho za psychopata, pane,“ odpověděl dozorce po chvilce zaváhání. „Zdá se, že všechny nenávidí. Odmítá jíst cokoli jiného než proteinovou kaši. Dovolí nám se k němu přiblížit pouze tehdy, když ho máme odvést dolů do výcvikové haly. Nemůžeme však riskovat, že by tam s ním byli ostatní vězni, a nikdo v jeho přítomnosti nesmí mít u sebe nic, z čeho by se mohla stát zbraň. To jsme se naučili když se pokusil o útěk.“
Důstojník se otočil zpět k dozorci se zvědavě povytaženým obočím.
„Nikoho nenapadlo přepočítat lžíce v jídelně,“ odpověděl dozorce s popelavě bledou tváří.
Důstojník opět obrátil svou pozornost k muži v cele.
„Skvěle,“ zašeptal si pro sebe. „Otevřete dveře,“ přikázal mladšímu z obou strážců a ustoupil stranou.
Když statnější strážník s tmavými vlasy začal se skřípěním dveře otvírat, vězeň poprvé zvedl hlavu. Stejně jako zbytek těla, i jeho tvář byla pokrytá množstvím jizev. Dlouhý vous mu splýval až na hruď. V jeho záštiplném pohledu viděl dozorce zuřivou nenávist, z jeho tmavých očí sálala nezkrotná síla. Druhý dozorce zaujal pozici na opačné straně. Přitom vytáhl svůj těžký obušek a nenuceně jej svíral v pravé ruce.
„Teď ty okovy,“ přikázal důstojník.
„Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad, pane,“ odpověděl starší dozorce a zatvářil se vyděšeně. Vězňovy oči se ani nepohnuly, dál se propalovaly přímo skrze mladšího dozorce.
„P-p-pane?“ vypravil ze sebe mladší dozorce s pohledem, v němž se zračila čirá hrůza. „Slyšel jste, co vám řekl o tomhle zvířeti?“
„Není to žádné zvíře,“ odsekl důstojník. „Ty okovy.“
Bělovlasý dozorce, který se viditelně celý třásl strachy, se pomalu sehnul k vězni a začal se probíral svým svazkem klíčů. Druhý dozorce ho následoval. Rovněž si přitom připravil svůj obušek do ruky. Klečící dozorce nejprve pomalu odemkl okov na levé noze. Nervózně ihned uskočil zpátky v obavě, že se po něm volná noha okamžitě vymrští. S poněkud vyšší důvěrou pak odemkl okov i na druhé noze. Podíval se do vězňovi tváře. Ten však stále upřeně hleděl do tváře druhého dozorce. Rychle odemknul i okovy na jeho zápěstích a spěšně o několik kroků couvl, připraven okamžitě zmizet.
Vězeň udělal krok vpřed a začal si třít ruce, aby tak trochu rozproudil krev ve ztuhlých končetinách. Pak, beze slova, skočil doleva. Jeho pravačka bleskově vyrazila obušek z ruky mladšího dozorce, který vykřikl a chytil se za zlomené zápěstí. Druhý dozorce vykročil vpřed, ale vězeň byl rychlejší. Otočil se na patě a přitom mu zasadil kop na bránici. Dozorce se zaduněním a výkřikem bolesti vrazil do stěny za svými zády.Strážce s pochroumaným zápěstím se mezitím stačil vzpamatovat, ale to už na něj vězeň opět zaměřil pozornost. Vrazil mu prsty do krku a paží mu jej sevřel ve smrtícím zámku. Ozvalo se hlasité lupnutí lámaného vazu. Vězeň spokojeně zavrčel a pustil bezvládné tělo na zem. Vrhl se k druhému dozorci, aby s ním provedl totéž, když do místnosti vstoupil důstojník.
„To by stačilo, myslím,“ řekl potichu a vězeň se otočil. Na jeho zjizvené tváři se objevil krutý škleb divokého potěšení.
„Jsem opravdu zatraceně rád, že vás vidím, plukovníku,“ řekl vězeň a burácivě se rozesmál. „Už mě zase potřebujete?“
„Ano, znovu tě potřebuji, Kagei,“ odpověděl plukovník.