Mark Chadbourn: Konec světa

Jízda byla obtížná. K Bristolu směřovalo příliš mnoho nákladních automobilů, příliš mnoho autokarů s víkendovými výletníky, auta jedoucí nárazník na nárazníku, obsazená nedočkavými, podrážděnými lidmi, zoufale toužícími dostat se z města a nadechnout se čerstvého vzduchu, ačkoliv ho sami znečišťovali každým pohybem pístů ve válcích a chrlením výfukových plynů. Řidiči předjížděli Churche v sebevražedných kličkách, jen aby vyhráli závod, a nutili ho dupat na brzdy a klít mezi zaťatými zuby. Tisíce nehod způsobených mikrospánkem a unavenýma rukama bylo na spadnutí; touha uniknout byla nenasytná, přiživována všemi druhy prastarých impulzů. Church pustil London Calling od The Clash, aby přehlušil ruch dopravy, ale Ruth vypnula rádio dřív, než Strummer vůbec začal zpívat, aby neprobudil Toma; Church nedokázal říct, jestli to bylo z laskavosti nebo z obav, co by jejich nový společník mohl říct.
Newbury a Hungeford byly dávno pryč a nyní projížděli plochou, neporušenou krajinou někde poblíž Ridgeway. Na obloze před nimi oranžově plála světla Swindonu. Church si procvičoval strnulé prsty na volantu. Do Bristolu se dostanou velmi pozdě a přitom si budou muset najít ubytování. Tom se na zadním sedadle protáhl, něco zamumlal, pak se posadil a opřel se o sedadla Churche a Ruth. „Měli bychom se někde najíst,“ řekl otevřeně.
„Hned to bude, Tome,“ odpověděl Church jízlivě. „Musíme vás po tom dlouhém spánku dobře nakrmit.“
„Nemohli bychom se snažit spolu vycházet?“ navrhla Ruth. „Tohle auto je dost malé na—“ Náhle se odmlčela.
„Co je?“ zeptal se Church.
Ruth se předklonila a hleděla ven předním sklem. „Co to je?“
„Co?“ Doprava byla příliš rušná, aby Church spustil oči ze silnice.
„Záblesk světla na obloze směrem na jihozápad.“
„Nějaké UFO? Dám ti číslo na Barryho Riggse, jestli máš zájem. Určitě tě rád vezme na svou tajnou základnu.“ „Možná to byl blesk,“ zamumlala Ruth a stále prohledávala oblohu.
„Někde tím směrem vlastně leží Salisburská pláň,“ pokračoval Church. „V šedesátých letech tam propukla slušná panika, když se všichni vyznavači UFO a hipíci shromáždili na kopcích a čekali na přílet mateřské kosmické lodi.“ Podíval se do zrcátka, jestli Tom skočí na návnadu, ale ten jeho pohled ignoroval.
Pak se znovu zablesklo a tentokrát to viděli všichni: mraky ozářil oranžový výbuch jako ohňostroj. „To nejsou blesky,“ prohlásil Church. „Vypadá to spíše na odraz záře plamenů.“ Odpoutal pozornost od silnice a musel prudce zabrzdit, aby nevrazil do auta před sebou, které zpomalilo, protože jeho řidič také pozoroval to zvláštní světlo.
„Za jak dlouho se můžete dostat z téhle silnice?“ zeptal se rychle Tom.
„Nepotřebujeme se z ní dostat.“
„Za jak dlouho?“
Tón jeho hlasu probudil Churchovu ostražitost. „Zanedlouho. Vzpomínám si na křižovatku někde na předměstí Swindonu. Proč?“ Church se podíval do zrcátka, ale Tom tiskl obličej k okénku a pozoroval noční oblohu.
Někde nad nimi znovu vybuchla záře, byla tak jasná, že Church viděl narudlý odlesk na střechách okolních automobilů. Ruth polekaně zalapala po dechu.
„Co se to děje?“ Church zatroubil na dalšího nesoustředěného řidiče, který mu vjížděl do dráhy. „Do minuty tu bude obrovská hromada šrotu!“
Ruth se pokoušela natáhnout krk a podívat se předním sklem nahoru. „Myslím, že tam nahoře něco je,“ oznámila.
„Pravděpodobně manévry armádních helikoptér kašlajících jako obvykle na všechny ostatní,“ odpověděl Church. „Ježíšikriste!“ Strhl volant, aby nenarazil do motocyklisty proplétajícího se mezi auty. Jezdec panicky vzhlížel k obloze, zatímco hnal motorku na plný plyn. Churchova záda zalil studený pot. Doprava ještě více zhoustla a vůbec se nedalo předjíždět. Byl rád, že jede v pomalém pruhu, z něhož se dalo v nějaké drastické situaci odbočit do odstavného pásu.
Tom byl každou vteřinou neklidnější. „Musíme vyjet z tlačenice, co nejdřív to půjde,“ zdůraznil.
„Snažím se ze všech sil,“ odsekl Church. „Myslíte, že zvednu auto na záda a budu s ním utíkat?“
Ve výšce asi třiceti metrů přelétlo nad silnicí před nimi cosi obrovského. Byla to jen rozmazaná šmouha, blok tmy proti světlejší obloze, ale ta velikost a rychlost přinutila Churche zadržet dech.
„Co to sakra bylo?“ zvolal.
„Můj bože,“ zašeptala užasle Ruth. „To bylo živé?“
Šok se nesl proudem automobilů v podobě klouzajících kol a planutí brzdových světel. Červená fiesta se ocitla příliš těsně vedle brouka, než ji řidič vyrovnal. Zazněl výbuch tříštěného skla, když nějaké auto ve středovém pruhu narazilo do jiného před sebou. Obě auta dostala smyk, ale jako zázrakem pokračovala dál.
Church se bál odtrhnout oči od silnice, ale měl nepříjemný pocit, že se stane něco strašlivého. Stočil okénko; přes lomoz dopravy uslyšel podivný zvuk, rytmický, hlasitý, jako trhání pevné tkaniny. Po jedné nebo dvou vteřinách si uvědomil, co to je: tlukot obrovských křídel.
Natočil zpětné zrcátko. Viděl v něm Tomův znepokojený obličej, tvrdě zaťaté čelisti. „Co se to děje?“ vyštěkl Church. „Vy to víte, že ano?“
Než Tom stačil odpovědět, z černé oblohy se snesl sloup ohně přímo na modrý orion. Jediným úderem mu roztříštil všechna skla a ve zlomku vteřiny zapálil nádrž s palivem. Auto vzplálo jako po zásahu bombou. Pak propuklo peklo.
Tlaková vlna nesla pokroucené plechy a hořící plasty jako řízené střely, které rozbíjely okna, rozřezávaly střechy a nárazníky, zabodávaly se do dveří a blatníků. Auta nejblíže výbuchu to vyřídilo jako první. Ti, co jeli příliš rychle, tak do tohoto inferna prostě vjeli. Další, kteří se mu pokoušeli vyhnout, způsobili srážky po celé šířce dálnice. Náklaďák s předním sklem jako pokrytým ledovými květy rozdrtil nějaký peugeot, než sám narazil do boku autokaru. Řidič autokaru zápasil s volantem, zatímco vozidlo jelo po dvou kolech, pak po druhých dvou, než se nadobro převrhlo a při prudkém dopadu rozdrtilo dva osobní automobily. Church zahlédl skrze skla vyděšené bílé obličeje a zvedl se mu žaludek.
A pak nastal chaos. Auta vrážela jedno do druhého, prorážela středová svodidla a vršila se na hromady pokrouceného plechu ve wagnerovské kakofonii tříštěného skla, ječících pneumatik a skřípání kovu, dokud se nezdálo, že všech šest pruhů je zaplněno smrtí a zkázou. Plameny přeskakovaly od jedné kolize k druhé, živené vybuchujícími benzinovými nádržemi, dokud celou dálnici nepřehradila zeď šlehajících plamenů. Z oblohy se snesl další sloup ohně a ještě přiživil plameny, z nichž se stala fontána stoupající vysoko nad jejich hlavy.
V uších jim zalehlo rámusem a zahalil je nepříjemný zápach hustého dýmu a benzinu. Church strhl auto na odstavný pruh; nehoda se udála příliš rychle, aby se auta před ním pokusila o stejný manévr. Za nimi a vedle nich probíhal masakr. Ruth měla dojem, že slyší výkřiky pohřbené v hluku nárazů, ale přesvědčila samu sebe, že je to jen iluze. Velký kamión poskočil a zmizel v ohni. Nějaký motorkář letěl s pažemi nad hlavou v marném pokusu vyhnout se nevyhnutelnému. A další a další, příliš mnoho, aby se to dalo snést. Jako jeden odvrátili hlavy, Church šlápl na plyn a hnal auto kupředu. Vnější kola se zaryla do bláta a trávy na krajnici a zadní část vozu jela ve smyku, ale on dál držel nohu na plynu. Když se řítili šílenou rychlosti k infernu, Ruth začala křičet a zkřížila paže před obličejem. Tom se položil na sedadlo a Church zavřel oči a modlil se.
Žárem mu zrudla kůže a zpola čekal, že jim praskne sklo, ale pak byli za místem katastrofy a hnali se po prázdné dálnici.
„Bože,“ vyhrkla šokovaná Ruth. Sepjala ruce v klíně, aby zastavila jejich třes.
Church zpomalil a zamířil k telefonu v odstavném pruhu.
„Nezastavujte!“ zařval Tom. „Je pořád tady. Nevzdá se tak snadno!“ A pak sklesle dodal: „Copak to nechápete? Šlo to po nás.“
Church otočil auto širokým obloukem čelem k ohnivé stěně. Auta na druhé straně couvala. V dálce zněly sirény.
„Co to vyvádíte?“ vyštěkl Tom.
„Chci to vidět.“ Church se předklonil přes volant a prohledával oblohu. On a Ruth to spatřili současně, napřed jen jako třpyt vysoko nad sloupem šedivého dýmu. Ale jak se to sneslo níž, oba strnuli. Rudá zář ohně se odrážela měděně, zlatě a zeleně od šupin. Šarlatové oči jasné jako brzdová světla. Obrovská kožovitá křídla bijící do vzduchu pomalým, těžkým rytmem a dlouhý ocas, který se svíjel a švihal, jako by měl oddělenou existenci. Jak se to snášelo dolů, otevřelo to tlamu a vyvrhlo zášleh zlatooranžového ohně, jenž zalil peklo na dálnici a vyvolal další výtrysk plamenů vysoko k obloze. Jeho pohyb byl plynulý, vznášelo se to na vzdušných proudech děsivé a současně majestátní.
„Nevěřím vlastním očím,“ řekla Ruth ztišeným, nevěřícným hlasem. Churchovi se točila hlava.
„Byli pryč příliš dlouho, vyhnaní proti své vůli. Chybí jim jejich stará místa,“ ozval se Tom.
„Nevěřím vlastním očím,“ řekl se směsicí úžasu a strachu jako ozvěna Church.
Tom mu položil ruku na rameno. „Musíme se dostat pryč. Za chvilku si uvědomí, že jsme prvnímu úderu unikli.“
„Co se to sakra děje?“ otočil se k němu vztekle Church. „Vy to víte. Řekněte nám to!“
„Řeknu.“ Tomův hlas zněl chmurněji, než zamýšlel. „Poznali vás. Nenechají vás naživu.“
„Přestaňte mluvit v narážkách—“
Ruth zachytila gesto jeho ruky, naznačující, že teď na to není čas. „Co můžeme dělat?“ zeptala se beznadějně. „Podívejte na jeho rychlost. Nepotrvá dlouho a dožene nás bez ohledu na to, jak rychle pojedeme.“
„Existuje jediné místo, kde budeme v bezpečí, než přijde svítání,“ odpověděl Tom. „Ale je to odtud ještě daleko. Musíme uhánět s větrem o závod a modlit se k bohu, abychom se tam dostali první.“

Church jel na plný plyn Tomem udaným směrem až k dalšímu výjezdu z dálnice, z nějž se vydali po A346 na jih. V autě vládlo tíživé mlčení, každý se vyrovnával se strašlivou událostí, jíž právě byli svědky. Church nemohl dostat z nosu pach ohně ani se staženým okénkem, a když se podíval na Ruth, viděl, jak se venkovní osvětlení odráží od jejích mokrých tváří. Za zmateným vírem emocí byla neschopnost pochopit, jak se mohli tak náhle ocitnout v situaci, kdy se ze stínů vynořily děsivé, nepochopitelné síly, jejichž cílem byli právě oni. Zdálo se, že není nejmenší důvod, proč by na ně měly tak vztekle útočit nebo je pozorovat nehybným studeným okem.
Tom téměř neodklonil hlavu od zadního okna. Tiskl obličej ke sklu v různých úhlech a prohledával oblohu. Hustá přikrývka mraků neumožňovala dobrý výhled, ale vítr odehnal déšť a jízda byla o něco snazší.
„Nemohu uvěřit tomu, co jsme viděli,“ ozval se Church tiše. „Co to bylo?“ Podíval se do zrcátka na Toma. „Ptám se, co to bylo? Vás to nijak zvlášť nepřekvapilo...“
„Už jsem to viděl,“ odpověděl Tom. „A povím vám o tom všechno, až se dostaneme tam, kam míříme. Pokud se tam dostaneme.“
Church jenom nevěřícně potřásl hlavou a hledal podporu u Ruth. Ta se mu na okamžik podívala do očí a pak odvrátila pohled.

Silnice vedla rovně, ale působila velmi zastarale a jízda po ní byla oproti dálnici pomalejší. Lemovaly ji travnaté břehy a staré drátěné ploty, místy přerušené keři černého bezu nebo hlohu. Oblast po obou stranách silnice nebyla příliš osídlená, pole se táhla ve tmě až ke zvlněným pahorkům. Cesta neustále klesala a stoupala, takže bylo těžké vidět dál dopředu a Church tomu musel přizpůsobovat rychlost. Nakonec projeli kolem golfového klubu a dvou velkých doškových chalup, z jejichž oken zářilo jasné světlo; Churche tento pohled poněkud zahřál.
Po nějaké chvíli vyjeli z temné a znepokojující krajiny do Marlboroughu a projížděli mezi jeho starobylými domy, chaoticky zpřeházenými ve směsici pastelových odstínů.
„Ztratili jsme to?“ zeptal se úzkostně Church. „Vypadá to tak.“
„Tomu neunikneme,“ odpověděl vyrušený Tom. „Můžeme jenom doufat, že se dostaneme k našemu cíli před ním.“
„Chcete mi říct, že dokáže ve tmě a z výšky desítek metrů vidět tmavě zbarvené auto?“
„On se nedívá,“ prohlásil Tom důrazně. „Bájná zvířata jsou nesmírně citlivá. On vycítí naše charakteristické znaky a dokáže nás lokalizovat na kilometry daleko.“
„On?“ vyhrkl nevěřícně Tom. „Jak můžete tolik vědět o něčem, co by nemělo existovat? Kristepane, řekněte mi něco! Tohle mě dohání k šílenství!“
Nastalo dlouhé ticho, dokud Ruth neřekla: „Plýtváš dechem, Churchi. Raději dávej pozor na cestu.“
Tom je vedl dál na jih přes Pewsey u řeky Avon hlídaném kamennou masou kostela z dvanáctého století. V krajině za ním byla cesta tak temná, že se jízda opět stala velmi obtížná. Vedla v těsném sevření stromů, skrze jejichž větve jen občas zahlédli světlo nějaké vzdálené farmy. Ale po projetí Upavonem si uvědomili změnu krajiny. Otevřela se před nimi Salisburská pláň, pustá a nekompromisní. Se značkami pro průjezd obrněných vozidel a tankodromy prořezávajícími se krajinou po obou stranách silnice nebylo pochyb, že jde o vojenský prostor. Po levé straně se táhlo vysoké oplocení zakončené ostnatými dráty s kontrolním stanovištěm armády.
Church dostal nápad. „Proč by se ho RAF nepokusilo zaměřit a sestřelit? V Lynehamu je letecká základna včasného varování.“
Tom byl nesoustředěný a nervózní, neustále vyhlížel oknem, aby zjistil jejich polohu. „Nevšimnou si ho, pokud by se náhodou nepodívali k obloze. A i kdyby to uviděli, nevěřili by vlastním očím.“
„Ale takovou velikost musí radary zachytit.“
„Patří ke starému světu. Technika se s ním nedokáže vypořádat.“ Když minuli Figheldean zahalený v sodíkové záři, chmurně dodal: „Vidím ho. Krouží vysoko, snaží se nás najít.“
Stromy jim na chvíli nabízely úkryt, ale pak Tom zatajil dech. „Našel nás. Jeďte rychleji!“
„Už teď mi hrozí výbuch válců!“ zabručel Church.
Ruth stočila okénko a vystrčila hlavu ven. Zápasila s nárazy větru a zpočátku nic neviděla, ale potom se mraky rozdělily a odkryly měsíc. Mléčný svit zachytil Bájné zvíře, jeho šupiny se blyštily jako leštěný kov; na okamžik se zdálo, že je ze stříbra. Roztažená křídla by pokryla fotbalové hřiště. Vypadala jako zhotovená z tmavé kůže, která měla chvílemi šarlatový a pak smaragdový lesk s popraškem zlata. Ruth příležitostně zahlédla oči planoucí jako přistávací světla letadla. Vtáhla hlavu dovnitř a vydechla úžasem: „Je nádherné!“
„Co teď dělá?“ Churchovi se tvořila dole na zádech kaluž potu.
„Krouží jako dravý pták.“ Ruth se otočila na Toma. „Jestli můžeme někde sjet z cesty do nějakého úkrytu...“
Zazněl řev podobný startujícímu tryskovému letadlu. Koncentrovaný výbuch oranžovožlutého světla ozářil nitro auta, jako by byl bílý den, a živý plot podél cesty vzplál plamenem. Church se v náhlé tlakové vlně přehřátého vzduchu snažil udržet auto na silnici.
Prořítili se křižovatkou a jen o vlas se minuli s jiným autem. Pak Tom přikázal Churchovi, aby na další křižovatce odbočil doprava. Cesta byla zpočátku dvoupruhá a dovolila Churchovi sešlápnout plyn až k podlaze tak, až si auto při prudkém zrychlení stěžovalo. Ale pak se silnice zúžila na jeden pás a Church se obával nejhoršího. Při Tomově vedení musel při odbočení vjet do protisměru a košile mu zvlhla potem.
„Jeďte doprava, až řeknu!“ zaječel Tom. Churchovy oči to stále táhlo k obloze, ale musel čekat na Tomův povel. „Teď!“
Church prudce otočil volantem a škrtl kolem o obrubník, zatímco z oblohy sjel další sloup ohně. Asfalt za nimi vybuchl a roztavená hmota vystříkla do vzduchu. Vjeli na rozlehlé parkoviště a před sebou viděli letadlo pomalu rolující ke startu.
„Ven z auta,“ poručil Tom a otevřel svoje dvířka.
Než Church stačil něco namítnout, Tom utíkal, poměrně rychle na člověka, který má na krku padesátku. Přeskočil zábranu a ve chvíli, kdy ho dohnali, vbíhal do tunelu vedoucího zpátky pod silnici. Pomalé mávání křídel tvora nad nimi bylo ohlušující. Ucítili závan větru, jak zvíře zakroužilo, ale než se stihlo otočit a vyslat na ně další proud ohně, byli hluboko v tunelu.
Ruth se zhroutila na stěnu a lapala po dechu. „Díkybohu,“ vyhrkla.
„Tady ne,“ ucedil Tom, popadl ji za ruku a škubl. Vteřinu nato se tunelem prohnala ohnivá stěna přesně k místu, kde předtím stála. Vlna žhavého vzduchu je srazila na zem.
S kašláním a dušením, plíce jako v ohni, vyklopýtali ven do chladné noci. Church při pohledu na černé megality, v měsíčním svitu přikrčené a prehistorické, okamžitě strnul.
„Stonehenge?“ vydechla Ruth.
Rozběhli se kupředu, přelezli kruhový příkop kolem stavby a zastavili se až mezi kameny.
„Tady nás uvidí stejně snadno jako kdekoliv jinde,“ namítla Ruth, zatímco pozorovala zvíře kroužící vysoko na obloze, černý tvar blokující výhled na hvězdy, pod nimiž prolétalo.
„Říkal jsem vám, že nevidí, ale cítí.“ Tom poklekl a láskyplně pohladil mrňavou trávu. „Tady je země naplněná silou. Magie země. Obrovská alchymická energie, která proudí mezi starými místy a posvátnými body. Bájné zvíře se jí živí, využívá linie k vedení během letu. My je nevidíme, ale pro ně vypadá jako síť modrého ohně na zemi. A tady v mocném svazku energie se mu v té modré záři ztrácíme.“
Chvíli bylo ticho. Ruth zírala na Toma a pak se obrátila k Churchovi; ten odmítavě zavrtěl hlavou.
Tom pokrčil rameny a otočil se. „Věřte si, čemu chcete. Viděli jste jedno z Bájných zvířat. Už si nemůžete přát návrat k dřívějšímu životu.“ Odešel mezi kameny a brzy jim zmizel ve stínech.
Ruth s Churchem pozorovali oblohu, připraveni dát se každým okamžikem na útěk.
„No, myslím, že v jednom má pravdu,“ ozvala se Ruth po několika napjatých okamžicích. „Neútočí to.“ Viděla, že tvor krouží ve stále větších obloucích.
Church sledoval její pohled. „Co se to sakra děje?“
Zvíře jim postupně zmizelo z dohledu. Zvedl se vítr, hnal se přes pláň a rozháněl poslední zbytky mračen, dokud obloha nebyla úplně jasná a plná perliček tisíců hvězd. Church si nevzpomínal, kdy naposled viděl klenbu oblohy v tak panenském stavu.
„Překrásné,“ zašeptala Ruth přemožená opojnou nechápavostí. „Věděla jsem, že je důvod, proč opustit město.“
Síla jejich zážitku Churchovi téměř znemožňovala myslet na pozemské záležitosti. „Co si o něm myslíš?“
Ruth chvíli přemýšlela, tvář skrytou ve stínu. „Myslím, že nám může pomoct.“
„Ale nemáš k němu důvěru.“
„Ne.“ Zamyšleně se kousala do rtu a pak řekla: „Nelíbí se mi to, jak nám neříká, co se děje. Je na něm vidět, že ví víc. Ale je to, jako by se nás pokoušel ovládat.“
Vítr fičící kolem nich utichl a na chvíli zavládlo ticho a pokoj. „Kdo to je, Churchi? Jak může tyhle věci vědět?“
„Už jsem se vzdal pokusů dát tomu nějaký smysl,“ odpověděl nevrle. „Postačí mi ke štěstí, když se z toho dostanu celý a zdravý.“

Našli si místo za jedním z převržených kamenů, kde nebylo vlhko. Dívali se na hvězdy, téměř dojímavé, vědomi si pouze své přítomnosti ve vesmíru. Vřava jejich chaotických myšlenek podlehla této chvíli poklidu. Po obloze prolétla padající hvězda a poslední myšlenka, kterou si Church pamatoval, byla: „To je osudové znamení.“


O nějakou dobu později je z polospánku vyrušil dusot Tomových nohou.
„Cítím se, jako bych spal dlouhé hodiny,“ prohlásil Church a promnul si obličej, aby se probral. „Musí to být tím stresem.“
„Modrým ohněm,“ opravil ho Tom. „Léčí a posiluje, když se mu člověk otevře.“ Něco přistálo před nimi. „Večeře,“ oznámil Tom. Na zemi ležel králík, bílé chuchvalce srsti působily ve tmě strašidelně.
„Jak jste ho chytil?“ zeptala se Ruth.
„Když často cestujete o hladu, pochytíte několik triků.“
„To ho budeme jíst syrového?“ namítl znechuceně Church.
„Můžete, jestli chcete. Já rozdělám oheň.“
„A do pěti minut přilákáte všechny strážce pořádku z širokého okolí,“ upozornil Church.
„Jejich technologie je vůči nám slepá. A kvůli ohni si taky není třeba dělat starosti. O to se postarám.“
Church si znovu lehl a zavřel oči. „Už se na nic neptám.“

Tom se rozhlédl po nějakém palivu; na všechny strany rostla pouze tráva, proto vytrhl několik prken z dřevěných palet sloužících jako chodník, který za deštivého počasí chrání turisty před blátem. Stačilo to na mírný oheň, a i když materiál na podpal byl vlhký, podařilo se mu ho relativně snadno zapálit. Stáhl králíka z kůže, vyvrhl a rozporcoval švýcarským vojenským nožem, zabalil kousky masa do drnů a vložil do uhlíků na kraji ohně.
„Nepotrvá to dlouho,“ oznámil, když skončil. „Ježek by se upekl rychleji, ale žádného jsem nenašel.“
„Mhm,“ poznamenal Church jízlivě. „Jaká lahůdka.“
„Ježek je chutné jídlo. Jste změkčilý.“
„Právě proto bůh vynalezl pizzerie.“
Tom se smutně usmál. „A co si počnete, až všechny pizzerie zmizí?“
„Další zkáza a beznaděj. Konec světa je na dohled.“
„Začínáte působit jako idiot, který neumí spočítat prsty před obličejem,“ odsekl Tom.
Tom s Churchem na sebe zlostně zírali, dokud nezasáhla Ruth. „Nehádejte se – nemám dostatek energie.“ Její obličej vypadal ve světle ohně bledý a oči se leskly slzami. „Pořád myslím na lidi, kteří umřeli na dálnici. Všechno tam bylo tak hrozné – ty křičící tváře. Nemůžu to dostat z hlavy.“
Tomovu tvář prozářil soucit, změkčil linii zaťatých čelistí, která mu dodávala tvrdý výraz.
„A způsobili jsme to my!“ pokračovala Ruth.
„Vy jste to nezpůsobila,“ řekl Tom upřímně. „To, co jste večer viděla, je jenom první z mnoha násilností. U některých se ocitnete v samém středu, mnohé se odehrají bez vaší účasti.“
Church dosáhl svého limitu. „Doháníte mě k šílenství, když říkáte věci jako ‚Jó to, to je kvůli modrému ohni,‘ ať to znamená cokoliv, nebo když předstíráte důvěrné znalosti zvyků mytických stvoření. Proč bychom měli věřit něčemu, co nám povídáte?“
Nedostavil se žádný výbuch hněvu. Tom se jenom zamyšleně zahleděl někam do dálky a promnul si bradu. „Jak vám mám vysvětlit něco, pro co vám chybí rámec, ve kterém byste to mohli pochopit?“ A pak pokračoval: „Bohužel nemám žádné důkazy, které bych vám mohl předložit. Mohu vás jen ujistit, že jsem viděl nezpochybnitelné svědectví toho, co se děje. Musíte mi prostě věřit, alespoň dokud se nepoznáme natolik, abychom spolu mluvili o minulosti.“ Zvednutím ruky umlčel Churchovy námitky. „Ale jestli opravdu potřebujete nějaký důkaz, pak přece jenom mám něco, co vám můžu ukázat.“ Vsunul ruku do kapsy, vytáhl plechovou krabičku s tabákem a malou hrudku hašiše, aby si ubalil joint.
„Nemyslím, že tohle je vhodná chvíle se zhulit,“ namítl Church.
„Tohle není pro potěšení,“ vysvětlil Tom. Zapálil si a zhluboka potáhl. „Před érou křesťanství používaly mnohé kultury psychoaktivní látky, aby je dostaly do kontaktu s posvátnem. A přesně tohle teď dělám já, abych vám ukázal tak, abyste to dokázali pochopit, co za tím vším je.“ Zavřel na chvíli oči v meditaci a pak promluvil hlasem stěží slyšitelným přes vítr a praskání ohně. „Lidé, kteří vztyčili tyto kameny, tady seděli, kouřili a dívali se na hvězdy. V jeskyních a u mohyl, mezi kromlechy a v kamenných hrobkách pojídali posvátné houby a přijímali halucinogeny tisíce let před takzvaným Létem lásky. Člověku to pomáhá dotknout se srdce vesmíru.“ Vyfoukl vonný obláček do vánku. Pak řekl výrazným silným hlasem: „Musíte pochopit, že magie existuje.“
„Myslíte magie v zaklínadlech, zvláštních pohybech rukou a podobných pitomostech?“ zeptal se Church ostře. „Jistě, proč ne? Párkrát si šluknu toho svinstva a uvěřím čemukoliv.“
„Magie jako ovlivňování lidí a událostí bez viditelných přímých kontaktů s nimi,“ prohlásil Tom klidně, ale důrazně. „Magie jako bytosti se schopnostmi, o nichž můžete jenom snít. Starý svět toho, co leží mimo vědecké chápání, co má svá vlastní přísná pravidla a operuje s jemnými toky a poli energie. Naprosto odlišný způsob pohledu na fungování světa.“ Churchův výraz se nezměnil, a tak Tom popošel k nejbližšímu stojícímu kameni. „Věda tvrdí, že tohle je jenom kus skály vražené do země. Magie říká, že je to něco víc. Podívejte se pozorněji, sledujte okraje siluety proti obloze.“
„A po čem se mám dívat?“ nechápal Church.
„Dívejte se pozorně a usilovně. Neodmítejte nic jako zrakový klam. Věřte.“
Ruth s Churchem se zahleděli na bod, který jim Tom ukazoval. Ruth po několika minutách oznámila: „Myslím, že vidím nějaké světlo.“
„Dívejte se dál,“ naléhal Tom.
Church odmítavě potřásl hlavou, ale pak přimhouřil oči a po vteřině nebo dvou se mu zdálo, že vidí jemnou modrou záři lemující okraje menhiru. Čím upřeněji se díval, tím byla záře zřetelnější, až se nakonec objevily azurové plamínky blikající kolem celého povrchu starodávného kamene. „Co to je?“ zeptal se udiveně.
„Magie,“ odpověděl tiše Tom. Pomalu namířil ukazováček a z kamene přeskočila do jeho ruky velká modrá jiskra; na okamžik tato síla, nebo co to bylo, proběhla jeho tělem a prostoupila ho jemným safírovým světlem. Stále s úsměvem zvedl levou dlaň vzhůru; ve vzduchu nad ní tančily rozechvělé tvary. Church měl dojem, že zahlédl obličeje a těla, ale nic nezůstalo ostré.
„Statická elektřina,“ prohlásil Church, aniž by tomu věřil. „Nějaké elektromagnetické pole způsobené geologickou poruchou.“
Tom se jenom usmál.
„Bolí to?“ chtěla vědět Ruth.
„Cítím se na běh dlouhý stovky kilometrů.“ Tom se dlouze a pokojně nadechl. „Tohle je síla země. Magie země. Ohnivá síť. Věda ji nedokáže změřit, proto tvrdí, že neexistuje. Ale viděli jste ji na vlastní oči.“
Church zjistil, že v blízkosti jiskřivého úkazu se jeho nálada mění; zmocnilo se ho jakési nadšení, až se mu chtělo pokřikovat a poskakovat. Negativní myšlenky z něj stekly jako bláto v dešti; nedokázal zabránit, aby se neusmíval jako idiot.
Tom přerušil představení a vrátil se na své místo k ohni. „Víra v něco nového – něco opravdového – se nedostaví během jedné noci, ale právě z tohohle plynou všechny věci a jakmile to přijmete, teprve potom skutečně pochopíte.“
„Ale co to přesně je?“ V Churchovi se kromě vzkypění vzrušených emocí probudila i intelektuální zvědavost.
„Životní síla světa, věc, která spojuje lidstvo s planetou. Energie jiná než všechny ostatní, ve své podstatě duchovní. Pokud se budete dívat dost pozorně, najdete ji v sobě stejně jako v zemi.“
„Přívrženci new age vždycky tvrdili, že je tu něco takového.“ Church se zachvěl; cítil se hluboce dojat způsobem, který nechápal.
„Naši předkové to znali. Číňané to nazývají čchi, dračí energie, protože vždycky byla spojená s Bájnými zvířaty, které jsou jejím symbolem a zároveň i strážci. Právě proto byly vztyčovány menhiry, stavěny staré chodbové hroby a první kostely - aby označovaly posvátná místa, kde je energie nejsilnější, rozváděly ji a udržovaly její volné proudění. Ale když nastoupil takzvaný věk rozumu, nové generace myslitelů to zpochybnily – nešlo to změřit, stočit do láhve ani napodobit v laboratorních podmínkách. A jak tento nový způsob vnímání světa převládl, lidé na tuto sílu zapomněli. Dlouhý čas jenom dřímala. Celá staletí ji nikdo neprobudil, ať se snažil sebevíc. Ale se změnou, ke které došlo na přelomu roku, se energie znovu probudila. Někteří z nás vědí, jak ji na krátký okamžik vyvolat, jenže je nutné ji probudit natrvalo, aby se z ní opět stala životní síla. A tohle,“ dodal Tom, „je první známka, že svět je teď zcela jiné místo.“
„Jak tohle všechno víte?“ zeptala se Ruth.
„Byl jsem povolán. Zasvěcen—“
„Kým?“
Usmál se naléhavosti v jejím hlase. „Když to musíte vědět, tak jistým gentlemanem, který se jmenuje Dozorce kostí. Jste teď moudřejší?“
„To je zvláštní jméno.“
„Je to také zvláštní muž. Jeho lid byl spojen se zemí po tisíciletí, byli to opatrovníci tajného vědění a starodávných rituálů. Dozorce kostí hlídá stará místa, kde modrý oheň hoří nejjasněji. Byl první, kdo vycítil změnu. Možná se s ním jednoho dne setkáte a pak mu můžete položit všechny své otázky.“
„Bolí mě z toho hlava,“ ozval se Church. „Lidé, kteří střeží stará místa?“
„Nejlepší způsob, jak k tomu přistupovat, je zapomenout všechno, o čem jste si myslel, že víte,“ prohlásil Tom bez obalu.
„Dobrá,“ přikývl Church, „přesvědčil jste mě, že máte jakousi zvláštní schopnost porozumění, ale pořád zůstává spousta otázek k zodpovězení.“
„Přinejmenším jsem upoutal vaši pozornost,“ pronesl Tom sarkasticky.
„Takže co se to vlastně děje?“ zeptala se Ruth. Noc za rudou září vydávanou ohněm vypadala příliš temná; nad plání za okruhem uklidňujících kamenů jako by se zvedaly stíny. „Proč se najednou dějí ty věci?“
Tom odhodil zbytek cigarety. „Všechno se změnilo, náhle a dramaticky, někdy kolem Nového roku.“ Prohrábl oheň zlomenou větví a vyslal vzhůru roj jisker. „Svět se odvrací od světla. Dějiny jsou cyklické, to byste měli vědět. Říše vznikají a zanikají, jednou objevené znalosti jsou znovu zapomenuty, a někdy se neohlášeně vrátí to, co se zdálo být nadobro ztracené. Tohle je základ všech legend, lidových vyprávění, pohádek—“
„Symboliky, rituálů, náboženství,“ přerušil ho Church. „Způsob, jak předat důležité vědění dalším generacím tak, aby bylo snadno pochopitelné pro ty, kdo se ho učí.“
„To všechno je pravda, samozřejmě. Jak jste vzdělaný. Jenomže něco z toho platí doslova. Jak to chápu já, svět býval úplně jiný, než je dnes. Sami jste viděli Bájné zvíře, takže tohle popřít nemůžete: kdysi po této zemi chodila mytická stvoření, staří bohové, dávné kmeny, bytosti, o nichž se domníváte, že existovaly pouze v lidské představivosti. A staré pověsti jsou naše metoda, jak si uchovat vzpomínku na ten čas divů a zázraků.“
Church se podíval na Ruth; Tomova slova byla ozvěnou toho, co jim chtěl říct Kraicow. „Neexistuje archeologický záznam—“ začal, ale Tom ho přerušil.
„Z nějakého neznámého důvodu byly všechny ty bytosti odváty—“ udělal rukou rozmáchlé gesto „—na jiné místo. Ale teď...“
„Jsou zpátky.“ Ruth se zachvěla. Někde nedaleko prořízlo vítr smutné zahoukání sovy. Rozhlédla se, ale za kruhem ohně panovala neproniknutelná tma. „A tohle všechno vám řekl ten muž, kterého jste nazval Dozorcem kostí?“
„Něco.“
„A vy jste mu okamžitě věřil?“ Church složil hlavu do dlaní a na okamžik zavřel oči. Ale po shlédnutí toho, co Tom nazval Bájné zvíře, už věděl, že racionální vysvětlení neexistuje. „Tak kde byla všechna ta mytická stvoření poslední milénium nebo jak dlouho?“
Church nedokázal posoudit, jestli Tom mlčí, protože to neví, nebo jim to nechce říct.
„A to, co jsme viděli pod mostem a v motorestu, byla některá z bytostí z té doby?“ zeptala se nejistě Ruth.
Tom hledal správná slova. „Bylo mi řečeno tohle: kdysi dávno, dávno před vznikem lidstva, zde žily staré rasy. Bytosti s nesmírnou mocí, chápající všechny tajné síly vesmíru. Pro nás by byli natolik nepochopitelní jak vzhledem, tak jednáním, že bychom je mohli nazýváni bohy. Stali se zdrojem všech našich legend. V keltských příbězích, v posvátných tradicích jiných národů a kultur. Dokonce i v křesťanství.“
„Démoni,“ troufla si Ruth.
„A andělé,“ pokračoval Tom. „Folklór je tajná historie naší země. V každém příběhu se skrývá zářící pravda. Podívejte se na středověké řezby. Ilustrace náboženských textů. Kamenné výtvory na některých chrámech. Jednou spatřeni, nikdy nezapomenuti. V průběhu času tyto staré rasy upadaly a brzy přišla doba, aby se přestěhovaly. Zmizely za závojem, zdánlivě navždy. Během let od nich přicházely ozvěny – někteří ze starých bohů nechtěli nechat věci tak, jak jsou. Jindy prosákla jejich moc do starodávných posvátných míst. Ale v podstatě byli pryč; svět si opět vydechl a lidstvo začalo vzkvétat.“ Zahleděl se hluboko do plamenů. „Jenže nyní přišel jejich čas a oni se vrací.“
Vítr se zvedl, jako by odpovídal na jeho slova; Church se zachvěl a přitáhl si těsněji plášť. „Jestli to, co říkáte, je pravda – a já neříkám, že tomu věřím – proč by se vraceli?“
Tom pokrčil rameny. „Jak jsem řekl, všechno je cyklické. Možná prostě přišel jejich čas. A možná je čas, aby lidstvo skončilo. Kdo ví? Pravidla nám zůstávají skrytá; život je tajemství.“
Church se pokusil číst v Tomově tváři s nadějí, že zahlédne lež, nějakou známku toho, že je to pouze fantazie vymyšlená k jejich zastrašení; ale nic takového neobjevil.
„Kolik jich tady teď je?“ zeptala se Ruth.
Tom opět pokrčil rameny. „Těch největších, tedy Bájných zvířat, hádám jen hrstka. Mnoho dalších, divočejších mytických bytostí, asi stejně. Za posledních několik týdnů jsem nezaznamenal žádný poprask v médiích, takže jich musí být tak málo, že dokáží najít místa k úkrytu i na tomto zalidněném ostrově.“
„A bytosti, které jdou po nás?“
Tom se díval do země. „Ty jsou zřejmě všude. Viděli jste je – umějí se proměňovat. Zůstávají skryté našim pohledům. Ale jejich schopnosti nejsou dokonalé. Když se podíváte zblízka, je to poznat.“
„Mají příliš voskovou pokožku,“ podotkl Church. „Obličeje vypadají jako maska.“
„Gibbons a Kraicow se s nimi také setkali,“ poukázala Ruth. „A oba zaplatili nejvyšší cenu.“
„Zdá se, že jsou odhodlaní jít do krajnosti, jen aby nebyli odhaleni.“
„Jako nasadit na nás obludu chrlící oheň jenom proto, že jsme navštívili Kraicowa. Jestliže reagují tak histericky, musejí mít obrovský strach z odhalení. Co vlastně plánují?“ zeptal se Church. „Zůstat v utajení?“
“To si nemyslím,“ přemítal Tom, “ skrývat se příliš dlouho nemají v povaze.“
„Tak co tedy?“ naléhal Church.
„Váš odhad je stejně dobrý jako můj. Ale řekl bych, že dojde k určitému konfliktu. Vypadají mocnější než jsme my.“
„I tak,“ nespokojil se Church, „co hodlají dělat?“
„Jednu věc nechápu,“ vmísila se Ruth. „Připadá mi, že jste na nás v tom motorestu čekal. Přitom jsme ani my sami netušili, že se tam zastavíme.“
„Měl jsem pocit, že tam musím být.“
„Cože? To jste teď i okultista?“ Church odmítavě potřásl hlavou.
„Věci se mění víc, než si myslíte,“ odpověděl klidně Tom. „Jak mohou po tom, o čem jsme dnes večer diskutovali, existovat přísné fyzikální zákony? Věda a magie jsou nesrovnatelné. Když se dveře otevřely, nebyly to jenom bytosti ze starých legend, které zaplavily náš svět – přišel i nový způsob myšlení, existence.“
Ruth se při této vyhlídce zatvářila velice znepokojeně. „Co tím myslíte?“
„U některých východních náboženstvích přetrvává přesvědčení, že svět je takový, jaký je, protože si ho tak přejeme mít,“ vysvětlil Tom. „V tomto novém věku bude přání jiné. Domníváte se, že to bude místo pro starý, mužný, ultralogický, vysoce strukturovaný způsob myšlení, který existuje tak dlouho? Nastoupí čas instinktů, feministického hlediska, divů a úžasu. Věda a technologie budou určitě strádat.“
Tomův hlas uspával, hypnotizoval. Church téměř slyšel v praskání ohně šepot ozvěny nesoucí se po staletí, viděl v plamenech tančit obličeje, temné a cizí. Znepokojilo ho to natolik, že se raději zahleděl do neproniknutelné noci.
„Chcete říct, že to může být konec světa takového, jaký známe?“ otázala se vystrašeně Ruth.
„Rozhodně to bude čas změny.“ Neznělo to zrovna konejšivě.
Na mýtinu se přihnal studený vítr, rozfoukal oheň a vyslal vzhůru kaskádu jisker. Church měl náhle dojem, že je někdo pozoruje. Rychle se rozhlédl, ale tma byla příliš hustá. Tom přihodil do ohně další dřevo a chvíli poslouchal jeho prskání a syčení.
Church vrhl na Toma podezíravý pohled. „Sedět tady, vidět to, co jsme viděli, to všechno tomu dává jakýsi stupidní smysl. Ale jedna část ve mně stále říká—“
„Že lžu? Já nikdy nelžu.“ Tom prohrábl oheň. „Jídlo by už mělo být hotové. Najezme se.“
„Maso tam ještě není dost dlouho,“ namítla Ruth.
„Myslím, že už bude dobré.“
„Další magie?“ zeptal se Church.
„To nebo správná technika pečení.“ Tomův úsměv byl neproniknutelný a Church si okamžitě uvědomil, že nemá tušení, co se v hlavě tohoto muže odehrává.

Church se probudil velmi časně. Tom s Ruth ještě spali schoulení v nejasné narudlé záři posledních uhlíků. Měkké svalstvo na zádech ho bolelo z ležení na tvrdé zemi, ale když se překulil na bok do pohodlnější polohy, uvědomil si zneklidňující svírání žaludku z dojmu, že ho někdo pozoruje. Během dalších pěti minut to bylo stále silnější, až nakonec musel vstát a ostražitě se rozhlédnout. Tma za malým kruhem nejasně osvětleným skomírajícím ohněm byla neobvykle černá.
Vyčkával minutu nebo dvě, ale když ten pocit nezmizel, opatrně zamířil do stínu. Mimo dosah světélkujících uhlíků si jeho oči postupně přivykly tmě natolik, že začal rozeznávat tvary živých plotů a stromů na pláni vlnící se za příkopem. Neobjevil žádnou známku pohybu a jeho uši, naladěné na zvuk kroků, zachycovaly pouze šumění větru prohánějícího se nad nížinou.
Došel až k vnějším kamenům a zastavil se. Srdce mu divoce bušilo z nepříjemného pocitu upřených neviditelných očí. „Kdo je tam?“ zašeptal.
Uspávající šumění, jako by noc čekala, že bude pokračovat dál, pak něco, co mu připadalo jako tichá odpověď na pokraji jeho slyšení, stěží víc než šustění trávy.
Po několika vteřinách zachytil zákmit pohybu, jako by se od světlejší noční tmy oddělil tmavší díl. Měl pocit, že se mu napjala kůže na celém těle. Blížila se k němu nějaká postava, štíhlá a vysoká, postupně jasnící vnitřním světlem, jako by pod jejími obrysy létaly maličké světlušky. Church byl přemožen dojetím dlouho předtím, než se proměnila v rozpoznatelný tvar. A když se nakonec zastavila pět metrů před ním, v očích ho pálily slzy a roztřesená kolena hrozila podlomením.
„Marianno,“ zašeptal.
Byla bledá a křehká, oči měla tmavé a zapadlé, jako by už dlouho nespala; Church se nedokázal dívat do jejich hlubin. Její mléčně bílá pleť byla chvíli třpytivá a pak průhledná. Paže jí visely ochable podél boků, ramena poklesla pod neviditelným břemenem. Church vnímal vlnu zoufalství a touhy, která ho zaplavila a spláchla mrazení strachu z jejího hrozného vzhledu.
Jediné, na co si vzpomněl, byl okamžik, kdy z ní odtekly poslední zbytky života a zemřela inteligence v jejích očích, aby ho nechala pouze s plnou náručí naděje a třepotavých obrazů slibné budoucnosti, nyní ztracené, a ještě hůř, s určitým vědomím, že nikdy nezjistí, proč mu bylo odňato všechno, co kdy potřeboval nebo čemu věřil.
Myslel si, že může umřít, když uslyší pravdu, ale přesto se zeptal ochraptělým hlasem, jenž nepoznával: „Řekni mi jenom proč.“
Pokud ho slyšela, nedala to najevo; prázdné rysy nadále vyjadřovaly výraz hrozné ztráty. Church nedokázal ten pohled snést; zavřel štípající oči a potlačil vzlyky, které se z něj draly.
Když se konečně znovu podíval, zvedla paže a vábila ho.
Dech mu zamrzl v hrdle. Na okamžik mu hlavou blesklo Tomovo varování, ale zase zmizelo. Udělal krok a překročil vnější okraj kamenů.
Ale jak šel kupředu, ať zrychloval, jak chtěl, Marianna před ním ustupovala rychleji a rychleji, s pažemi stále nataženými před sebou se přízračně vznášela několik centimetrů nad zemí. Po chvilce utíkal jako šílený ze svahu a Marianna bleskurychle mizela, byla menší a menší, až z ní zbyl žhnoucí bod na horizontu, jenž nakonec zhasl.
Church padl se zlomeným srdcem na kolena, jeho ztráta stejně bolestná jako ve dnech po její smrti. Nějak se mu podařilo vzchopit natolik, aby se vlekl zpět ke kamenům, ale když došel na místo, kde na něho čekala, všiml si něčeho neobvyklého. Na zemi ležela růže, okvětní plátky černé jako noc, dokonale tvarovaná, stonek úhledně ustřižený. Když ji zvedl, zaslechl v hlavě zašeptání Roisin Dubh a věděl, aniž by dokázal vysvětlit jak, že je to název této růže. A že je to dar od Marianny.
Ačkoliv netušil význam daru, naplnil ho radostí. Schoval růži do vnitřní kapsy kabátu a vrátil se k uhasínajícímu ohni.