Koralina ty dveře objevila brzy potom, co se do domu nastěhovali.
Byl to velice starý dům - pod střechou měl půdu a v podzemí sklep a vzadu
velkou zarostlou zahradu s obrovskými starými stromy.
Nepatřil její rodině celý, ne, na to byl příliš veliký. Vlastnili jen jednu
část.
V domě bydleli ještě další lidé.
V přízemí, v bytě pod bytem Koralininých rodičů, bydlely slečny Spinková
a Forciblová. Obě byly staré a kulaté a žily ve svém bytě s houfem starých
skotských teriérů, co měli jména jako Hamish a Andrew a Jock. Slečny
Spinková a Forciblová kdysi bývaly herečkami, jak slečna Spinková
vysvětlila Koralině, když ji potkala poprvé.
"Víš, Karolíno," povídala slečna Spinková a vyslovila to jméno nesprávně,
"bývaly jsme se slečnou Forciblovou skutečně slavné herečky. Chodily jsme
po prknech, jež znamenají svět, zlatíčko. Jejda, nenechej Hamishe jíst ten
ovocný koláč, celou noc by ho bolelo bříško."
"Jsem Koralina. Ne Karolína. Koralina," upozornila ji Koralina.
V bytě nahoře, pod střechou, žil bláznivý stařík s mohutným plnovousem.
Svěřil Koralině, že cvičí myší cirkus. Nikomu ho nikdy neukázal.
"Jen počkej, Karolínko, jednoho dne, až to bude dokonalé, uvidí celý svět
můj skvělý myší cirkus. Možná se ptáš, proč jej nemůžeš vidět teď. Je to
to, co jsi říkala?"
"Ne," řekla tiše Koralina, "říkala jsem vám, abyste mi neříkal Karolína.
Jmenuji se Koralina."
"Důvod, proč můj myší cirkus nemůžeš vidět," vysvětloval muž shora, "je
v tom, že myšky ještě nejsou dost vycvičené a připravené. A taky odmítají
hrát ty písničky, které jsem pro ně napsal. Všechny melodie, jež jsem pro
ně napsal, jsou es-tam-ta, es-tam-ta. Jenže myši pořád hrají jenom
fidli-mydli, potvůrky. Uvažuju, že jim zkusím dát nějaký jiný sýr."
Koralina nevěřila, že opravdu existuje nějaký myší cirkus. Myslela si, že
si to starý pán nejspíš vymýšlí.
Hned druhý den, co se nastěhovali, se Koralina vydala na průzkum.
Prozkoumala zahradu. Byla to veliká zahrada: úplně na konci byl i starý
tenisový kurt, ale nikdo v domě tenis nehrál a plot kolem kurtu byl celý
děravý a síť se rozpadala. Byla tam také stará růžová zahrada, plná
zplanělých, neupravených keřů, a také skalka bez skalniček. Našla i 'vílí
palouček', jak se říká kolu hříbků v trávě. Jenže tyhle byly promáčené
hnědé prašivky a příšerně páchly, když na ně náhodou šlápla.
Byla tam i studna. Hned ten první den, když se Koralinina rodina
přistěhovala, upozornily slečny Spinková a Forciblová Koralinu velice
důrazně, že ta studna je strašně nebezpečná, a varovaly ji, aby se k ní
vůbec nepřibližovala. A tak se ji Koralina vydala hledat, aby věděla, kde
je, a mohla se jí vyhnout.
Našla ji až třetí den, na zarostlé louce vedle tenisového kurtu, za
skupinou stromů - nízkou kruhovou zídku z cihel schovanou ve vysoké trávě.
Studna byla zakrytá dřevěnými prkny, aby do ní nikdo nespadl. V jednom
prkně byla díra po suku a Koralina celé odpoledne házela do otvoru kamínky
a žaludy a čekala a počítala, dokud neuslyšela žbluňknutí, když spadly
kdesi hluboko do vody.
Pátrala také po zvířatech. Našla ježka a kůži z hada (hada ne) a kámen, co
vypadal úplně jako žába, a ropuchu, co vypadala jako kámen.
Pak tam byla ještě namyšlená černá kočka, která sedávala na zdech a na
pařezech a pozorovala ji, ale utekla pryč, kdykoliv se k ní Koralina
přiblížila a snažila se s ní skamarádit.
Tak strávila Koralina první dva týdny v novém domě - průzkumem zahrady
a okolí.
Maminka ji vždycky zavolala dovnitř na oběd a na večeři. A dohlížela na to,
aby se Koralina pořádně oblékla, než půjde ven, protože toho roku bylo
skutečně chladné léto. Ale jinak mohla být pořád venku a pátrat, každý den,
až do toho rána, kdy začalo pršet a Koralina musela zůstat doma.
"Co mám dělat?" ptala se.
"Čti si knížku," radila jí maminka. "Pusť si video. Hraj si s hračkami. Běž
otravovat slečny Spinkovou a Forciblovou nebo toho bláznivého dědu shora."
"Ne," odmítala Koralina. "To mě nebaví. Chci zkoumat."
"Pro mě za mě si dělej, co chceš," mávla rukou maminka. "Jen nenadělej
nepořádek."
Koralina šla k oknu a pozorovala, jak prší. Nebyl to déšť, ve kterém jste
mohli jít ven - byl to jiný déšť, takový ten, který se střemhlav vrhá
z oblohy, a když dopadne na zem, vysoko se rozstříkne. Byl to déšť, který
ví, co dělá, a tentokrát dělal ze zahrady blátivou mokrou omáčku.
Koralina už všechna videa viděla stokrát. Hračky ji nudily a knížky už taky
měla přečtené.
Zapnula televizi. Přepínala z kanálu na kanál, ale všude byli jen páni
v oblecích hovořící o akciových trzích, nebo besedy. Nakonec přece jen něco
našla: byl to závěrečný díl nějakého přírodopisného pořadu o čemsi, co se
jmenovalo ochranné zbarvení. Sledovala zvířata, ptáky a brouky, kteří se
maskovali jako listy nebo větvičky nebo jiná zvířata, aby unikli věcem,
které jim mohly ublížit. Moc se jí to líbilo, ale brzy byl konec
a následoval pořad o továrně na zákusky.
Rozhodla se, že si půjde popovídat s otcem.
Koralinin tatínek byl doma. Oba rodiče byli zaměstnaní, ale pracovali na
počítači, což znamenalo, že byli většinu času doma. V novém domě měli každý
svou vlastní pracovnu.
"Ahoj, Koralino," řekl táta, když vešla. Poznal ji, i když se vůbec
neotočil.
"Mmmf," bručela Koralina. "Prší."
"Jo," kývl táta. "Lije jako z konve."
"Ne. Jen prší. Můžu jít ven?"
"Co na to říká maminka?"
"Říká v tomhle počasí ven nepůjdeš, Koralino Jonesová."
"Takže ne."
"Ale já chci pokračovat v průzkumu."
"Tak prozkoumávej byt," navrhl táta. "Podívej - tady máš papír a tužku.
Spočítej všechny dveře a okna. Sepiš všechno modré. Zkus vypátrat, kde je
bojler. A nechej mě v klidu pracovat."
"Smím jít do salónu?" Salón říkali Jonesovi tomu pokoji, kde byl ten drahý
(a nepohodlný) nábytek, co zdědili po babičce, když umřela. Koralina tam
nesměla. Nikdo tam nechodil. Byl to sváteční pokoj.
"Když tam neuděláš nepořádek. A na nic nebudeš sahat."
Koralina pečlivě zvážila obě podmínky, pak vzala papír a tužku a vydala se
na průzkum bytu.
Objevila bojler (byl ve skříni v kuchyni).
Spočítala všechno modré (153).
Spočítala okna (21).
Spočítala dveře (14).
Z těch čtrnácti dveří, jež našla, se jich třináct otvíralo a zavíralo. Ty
čtrnácté - velké, vyřezávané dřevěné dveře v zadním koutě salónu - byly
zamčené.
Šla za matkou. "Kam vedou ty dveře?"
"Nikam, zlato."
"Musí někam vést."
Maminka zavrtěla hlavou. "Tak se pojď podívat," vyzvala Koralinu.
Natáhla se a sundala z horního rámu dveří do kuchyně svazek klíčů. Pečlivě
je roztřídila a vybrala ten nejstarší, největší, nejčernější
a nejrezavější. Pak šly do salónu. Maminka vsunula klíč do zámku a otočila.
Dveře se otevřely.
Maminka měla pravdu. Nevedly nikam. Za nimi byla cihlová zeď.
"Když v tomhle domě žila jen jedna rodina," vysvětlila jí maminka, "ty
dveře někam vedly. Potom dům rozdělili na byty a jednoduše je zazdili. Na
druhé straně je prázdný byt ve druhé polovině domu, ten, co ještě není
prodaný."
Zavřela dveře a položila klíče zase na rám v kuchyni.
"Nezamkla jsi," připomněla jí Koralina.
Maminka pokrčila rameny: "Proč bych je měla zamykat? Nikam nevedou."
Koralina mlčela.
Venku už byla skoro tma a pořád pršelo, déšť tloukl do oken a rozmazával
světla aut venku v ulici.
Tatínek přestal pracovat a uvařil pro všechny večeři.
Koralina znechuceně bědovala: "Tati, ty jsi zase uvařil recept."
"Jsou to zapečené brambory s pórkem zalité sýrovou omáčkou s estragonem,"
připustil otec.
Koralina si povzdychla.
Pak otevřela mrazničku a vyndala předsmažené
hranolky a mini-pizzu.
"Dobře víš, že nemám ráda recepty," řekla otci a sledovala, jak se její
večeře otáčí v mikrovlnce pořád dokola a jak červená čísílka spěchají
k nule.
"Kdybys to zkusila, možná by ti to chutnalo," přemlouval ji tatínek, ale
ona jen zavrtěla hlavou.
Ten večer Koralina dlouho nemohla usnout. Poslouchala, jak přestává pršet,
až se jí konečně přece začaly oči zavírat. Už skoro spala, když odněkud
zaslechla t-t-t-t-t-t. Posadila se.
Odněkud se ozvalo kreeee...
...aaaak
Vstala z postele a vyhlédla do chodby, ale nic zvláštního neviděla. Vešla
do předsíně. Z ložnice rodičů vycházelo hluboké chrápání - to byl tatínek
- a občas rozespalé zamumlání - to byla maminka.
Koralina uvažovala, že se jí to asi jen zdálo, ať už to bylo cokoliv.
Něco se pohnulo.
Nebylo to víc než stín a rychle to běželo tmavou předsíní, jako skvrnka
světla.
Doufala, že to není pavouk. Pavouci jí naháněli hrůzu.
Ten černý tvar vběhl do salónu a Koralina jej trochu nervózně následovala.
Pokoj byl temný. Jediné světlo sem dopadalo z chodby a Koralina, stojící ve
dveřích, vrhala obrovský a neforemný stín. Jako by na koberci ležela dlouhá
a hubená obří žena.
Koralina zrovna uvažovala, jestli má nebo nemá rozsvítit, když tu zahlédla
ten černý tvar. Pomalu se kradl zpod pohovky. Zarazil se a pak bleskově
zamířil přes koberec do nejzazšího kouta pokoje.
V tom koutě nebyl žádný nábytek.
Koralina cvakla vypínačem.
V koutě nic nebylo. Nic než ty staré dveře, které se otevíraly do zdi.
Byla si jistá, že maminka dveře zavřela, ale teď byly pootevřené. Jenom
maličko. Přešla k nim a nahlédla dovnitř. Nic za nimi nebylo - jen zeď,
červená cihlová zeď.
Zavřela dveře, zhasla světlo a vklouzla do postele.
Zdálo se jí o černých tvarech, které přebíhaly z místa na místo, vyhýbaly
se světlu a nakonec se všechny shromáždily pod měsícem. Malinké černé tvary
s červenýma očkama a ostrými žlutými zoubky.
Začaly zpívat,
Jsme maličcí, je nás moc,
Malincí jsme, ale nešť,
Byli jsme tu celou noc,
Budeme tu, až spadneš.
Jsme malí, ale je nás hodně,
je nás hodně a jsme malí.
Před tebou jsme tady byli,
budem tu i po tobě
Měly vysoké, šeptavé a trošku kvílivé hlásky. Koralině se to ani trošku
nelíbilo.
Pak se jí zdálo několik televizních reklam a nakonec už se jí nezdálo nic.