„To bychom tedy měli,“ řekl Victor tiše a obrátil se k Naomi a jejímu strýci. Ti dva seděli v křeslech, jež musela být přepychově pohodlná. Tak aspoň Victor předpokládal. Všechen nábytek, který dosud viděl v soukromém apartmá Imbesiových na Ceně hříchu vyhlížel – pro to nebyl jiný výraz – hříšně draze a přepychově. To byl jeden z důvodů, proč si Victor to pohodlí osobně nedopřál vedle skutečnosti, že byl příliš plný energie, než aby vydržel posedět. S jeho původem a ideologickou výbavou mu připadalo nejasně odpudivé používat kus nábytku, jehož cena by zaplatila chudé rodině potravu na celé měsíce. Byla to z jeho strany samozřejmě iracionální reakce – jenže osobou, která žila v kůži ‚Victora Cachata‘, byl stále on.
„Opravdu si myslíte, že to vyjde?“ zeptal se Walter a trochu se zamračil. „Připadá mi to přehnaně komplikované.“
„Je to přehnaně komplikované. Ale nevidím jiný způsob, jak využít průlomu, který si od té situace slibujeme. Rozdrtit Templetona nestačí. Potřebujeme ho využít jako páčidlo.“
Naomi se mračila znatelně víc, než její strýc. „Nechápu, jak si můžete být tak jistý, že Templeton svou sestru vůbec najde.“ Pohlédla ke dveřím, jež se otvíraly do jedné z veřejných chodeb vesmírné stanice. „Victore, nevím, jestli máte představu, jak spletité ty chodby jsou. Jistě, máme tu holoprůvodce. Ale ani podle těch není snadné se orientovat, obzvlášť pro člověka, který tu ještě nikdy nebyl – a moc bych se divila, kdyby tu Templeton už někdy byl, s ohledem na jeho teologii.“
„Má pravdu, Victore,“ přizvukoval Walter. „Templeton se tu nejspíš bude jenom nazdařbůh potloukat. A asi tak za dvě hodiny vypukne na celé stanici poplach. Proč to tedy neudělat hned – a možná zachránit několik životů?“
„Já na tu teologii spoléhám, Waltře. Kolik hostů z Graysonu nebo z Masady podle vašeho odhadu už kdy navštívilo Cenu hříchu?“
Imbesi se zachechtal. „Snad deset. Možná o několik víc… ale mnoho ne, to je jisté. Graysoňané samozřejmě nemají tak fanatické představy o 'morálce' jako Masaďané. Nezakazují si hazardní hry – aspoň do určitých mezí – ale i pro ně je tohle místo do jisté míry synonymem ‚zkaženosti‘.“ Ušklíbl se. „Tuším, že to má něco společného s kostýmy zdejších baviček. Nebo spíš s tím, že žádné kostýmy nemají. Hm. Když o tom tak přemýšlím, většině z nich nejspíš vadí i oděvy pánských bavičů!“ Zazubil se na svou neteř.
„Přesně tak,“ přikývl Victor. „A graysonsko-masadská genetická varianta je docela výrazná. Pravda, přístroj, který ji vystopuje podle molekul rozptýlených ve vzduchu, je extrémně drahý. Jenže Masaďané za posledních patnáct let při svém pirátství nashromáždili spoustu kořisti – ke značnému jmění, které měli už předtím. Templeton není hlupák. Neumím si představit, že by se pustil do takového krkolomného kousku, kdyby neměl chemo-hormonální senzor.“
Naomi vytřeštila oči. „O takovém zařízení jsem už slyšela. Ale je opravdu tak dobré?“
„Ano,“ odpověděl Victor rozhodně. „Viděl jsem ten přístroj v akci. V rukou někoho, kdo s ním umí zacházet, funguje skoro jako kouzlo. Tedy, kdyby se snažili v tomhle přelidněném blázinci stopovat Zilwického dceru, nebylo by jim to celkem k ničemu, dokud by se nedostali těsně k ní. Ale to proto, že pochází ze Země a stopy její DNA by se nedaly odlišit od DNA jiných lidí na větší vzdálenost než několik metrů. Ale u princezny je to úplně jiné. Obzvlášť když v Templetonově bandě jsou samí muži, takže mohou nastavit přístroj tak, aby odfiltroval všechno kromě žen s jejich genetickou variantou. A vlastně mohou výběr ještě zúžit, protože je to po otci Templetonova sestra a mohou nastavit filtr podle jeho vlastní DNA.
„Dobře,“ připustil Walter. „To dává smysl. Ale stále mi není jasné, proč si tak věříte, že dokážete Templetona po jeho úderu zpacifikovat.“
„Opět genetika.“ Na chvilku se na Imbesiovy zadíval a zaváhal v obavě, aby je neurazil. Jedním z nejvýraznějších rysů erewhonské kultury, kterého si Victor cenil, bylo zuřivé rovnostářství. Tento aspekt jejich kultury většině cizinců unikal, protože viděli pouze velmi rozvrstvenou povahu erewhonské mocenské struktury. Ale struktura a jedinci, kteří vyplňují její ekologické niky, nejsou totéž. Ano, Erewhoňané nebylí zvyklí na to, co by většina lidí nazvala ‚skutečnou demokracií‘. Ale ještě méně byli zvyklí na představu, že by kterýkoliv jedinec nemohl vykonávat cokoliv, k čemu má předpoklady. Ve významných erewhonských rodinách bývalo běžnou praxí adoptovat slibné mladé lidi bez ohledu na jejich třídní nebo genetický původ. Vlastně jedna z nejhorších urážek, která mohla prominentní a vlivnou rodinu potkat, bylo obvinění, že je příliš vybíravá při volbě partnerů – že „šukají do kruhu“, jak zněl hrubý erewhonský výraz.
Fakta přesto zůstávají fakty a Victor si nemyslel, že by kterýkoliv z Imbesiů – obzvlášť Walter – byl natolik zaslepen zvyklostmi. „Myslím, že nedoceňujete, jakou výhodou může být, obzvlášť v boji holýma rukama, když máte na své straně lidi s genetickou výbavou nadporučíka Palane a jejího demoličního týmu Amazonek. Zejména Palane.“
Naomi se zatvářila maličko znechuceně. „Vzpěračka,“ zabručela polohlasně.
Victor s jistými obtížemi potlačil nevrlost. Když ponechal stranou své pocity vůči nadporučíku Palane, které ho stále mátly a zneklidňovaly současně, to, co ho na Naomině jedovatosti štvalo, bylo vědomí, že na ní není nic osobního ve smyslu žárlivosti na něj. Šlo jen o projev vrozené soutěživosti žen z rodiny Imbesiů vůči jiným ženám.
„To je to nejmenší,“ málem vyštěkl. „Fyzická převaha sama o sobě tolik neznamená. Vlastně může se naopak může stát nevýhodou, když vede k přehnanému sebevědomí. Já jsem kdysi…“ Zavrtěl hlavou. „Ale na tom nesejde. Buď mi to věřte, nebo ne, jak chcete. Palane se odtamtud, odkud pochází, nevydrápala jenom zásluhou svých svalů. Je chytrá, disciplinovaná a skvěle vycvičená. A třeže si myslím, že solariánské námořnictvo je přeceňováno – skutečnou válku proti plnohodnotnému soupeři nevedlo už celá staletí – solariánská námořní pěchota je něco úplně jiného. Vzhledem k tomu, kolik ji posílají hasit místních požárů, bude mít přinejmenším stejnou bojovou zkušenost – aspoň její nejlepší jednotky – jako havenská nebo manťácká námořní pěchota. Takže až přijde čas, sázím na ni.“
Walter Imbesi si Victora během toho malého kázání upřeně prohlížel. Nyní pokrčil rameny a široce rozhodil rukama opřenýma lokty o boční opěrky. „A já sázím na vás. Sice mám své pochybnosti, ale… už dávno jsem se naučil neměnit unáhleně rozhodnutí. Dobře, Victore, uděláme to po vašem. Co tedy teď?“
Victor se podíval na hodinky. „Teď bych řekl, že je na čase, abych se se svými lidmi vydal do rvačky.“
„Co máte v plánu udělat?“
„Už jste někdy viděl holoreportáže z toho dost brutálního starozemského sportu zvaného ‚býčí zápasy‘? Nebo z jeho varianty, která se ještě provozuje v solariánském sektoru Nueva Oaxaca s tamními zvířaty?“
Walter otevřel oči dokořán. „Viděl jsem ten nuevaoaxacký sport, o kterém mluvíte, ale ne na vlastní oči. Pokud té krvavé záležitosti chcete říkat 'sport'.“
„Nemohu tvrdit, že bych to schvaloval,“ souhlasil Victor. „Ale je to přiléhavá analogie. Spoléhám na to, že Thandi – nadporučík Palane – probodne zvíře mečem. Ale to musí nejprve ztratit krev a zeslábnout.“
„Já vám nemohu obstarat zbraně, Victore,“ varoval ho Imbesi. „Tím bych prozradil, že v tom vašem plánu jedu s vámi – a to si nemohu dovolit. Už takhle je věrohodnost mého popření dost nahnutá.“
„Já to od vás nežádám,“ řekl Victor klidně. Rozepnul si široký opasek a ukázal na dlani předmět, který vysunul z ozdobné přezky. „Tohle mi pro začátek stačí.“
Naomi hleděla na předmět. „Ještě nikdy jsem neslyšela o pulseru do dlaně přesném na větší vzdálenost než několik metrů. Doufám…“
„Několik metrů bude bohatě stačit. A není to pulser. Žádný pulser, třeba sebemenší, by neprošel přes zdejší bezpečnostní skenery. Je to neletální paralyzér s inertním zdrojem energie a nechtějte vědět, kolik stála úprava zabraňující jeho detekci.“
„Ale co…?“
Walter se takřka mračil. „Rozhodně doufám, že je neletální. Jestli začnete sám zabíjet příslušníky ochranky, bude nemožné vás rozlišit od těch zločinců, až se prach usadí.“ Pohlédl na čtyři muže, ledabyle se opírající o blízkou stěnu. „Obzvlášť s ohledem na povahu vašeho demoličního týmu. My na Erewhonu jsme chladnokrevní, ale ne tolik chladnokrevní.“
Jedním z těch čtyř mužů byl Donald X. Mohutný bývalý otrok se na Imbesiho sebevědomě usmál. „Nebojte se. Victor od chvíle, co jsme ho poznali, o něco dospěl. Určitě ho nepopadne amok jako na… No, aspoň doufejme.“
Imbesi vzdychl. „Čert aby vzal High Ridge. Čert aby vzal jeho, jeho děti a děti jeho dětí. Ať…“

Venku na chodbě se Donaldovi roztáhla tvář úsměvem. „Netušil jsem, že Erewhoňané umějí tak mistrovsky klít.“
„Vlastně ani ne,“ řekl Victor, nyní už ve spěchu. „To jenom že mají vážné nesnáze – a nejsou to lidé, kteří by brali nesnáze na lehkou váhu.“

„Jóóóóó!! Tudy na to, princezno!“
Poručík Griggs sebou při tom vysokém ženském zapištění trhl. Normálně mu hlas princezny Ruth připadal docela příjemný, ale když byla takhle vzrušená…
No, možná ne až tak vzrušená. Všiml si, že je stále natolik duchapřítomná, aby Berry Zilwickou oslovovala ‚princezno‘, když se její společnici podařilo opět trefit jackpot. Samozřejmě z pohledu člověka narozeného a vychovávaného v mantichorské královské rodině byl obnos představovaný ‚jackpotem‘ sotva něčím světoborným.
Vlastně se zdálo, že ani Berry není nijak ohromená. Dívka se samozřejmě rozzářeně usmívala, nicméně Ahmed měl dojem, že to je spíš výraz potěšení ze hry samé než jásot nad nenadálým štěstím. Griggs si nemyslel, že by po tak relativné krátké době, co se znají, dokázal poznat charakter Zilwické do velké hloubky, ale jedna věc mu už byla jasná – Berry Zilwická se příliš nestarala o malicherná měřítka úspěchu, jimiž tolik lidí poměřuje svůj život. Byla podle všeho mnohem dospělejší, než by se dalo podle jejích sedmnácti standardních let věku soudit.
Ale netrávil úvahami nad tím tématem mnoho času. Očima neustále přejížděl zástup, hledal jakékoliv možné známky nebezpečí a ujišťoval se, zda jeho lidé zaujímají dobré pozice.
Jako by jim to v takovémhle blázinci na kolečkách k něčemu bylo. Mezi těmihle kolotajícími davy by se k nám mohla připlížit celá armáda, aniž bychom si jí všimli. Ale ta myšlenka byla jen průměrně trpká. Griggs po pravdě ve skutečnosti neočekával žádné potíže, které by on a jeho vojáci nezvládli pohotově vyřešit. Tohle bylo úzkostlivě přísným bezpečnostním opatřením stanice nutno přiznat: jakýkoliv možný útočník bude pravděpodobně odzbrojen. Zatím nejhorší potíže jim způsobil jeden opilec, kterému ‚princezna‘ Berry zjevně připadala úžasně přitažlivá. Ale dívka ho odbyla několika kousavými poznámkami – a poručíkův nevraživý pohled stačil na to, aby se muž odpotácel hledat si snadnější, i když snad méně vnadnou kořist.
Berry Zilwická opět trefila jackpot.
„Jóóóóó!!!“
Ahmed Griggs se smířil s tím, že tahle noc bude dlouhá.

„Už ji mám,“ zamumlal Gideon s pohledem upřeným na údaje na displeji chemo-hormonálního senzoru. Otáčel se s přístrojem sem a tam, aby vybral ze tří chodeb. Potom kývl směrem k levé. „Pach té děvky přichází odtamtud.“
Jeho bratranec věnoval displeji pouze letmý pohled. Údaje byly příliš složité, než aby se daly vyhodnotit zběžně, a jejich vůdce byl jediný, kdo toto umění ovládal. Samozřejmě hlavně proto, že na tu neuvěřitelně drahou věcičku nechal kohokoliv jiného sotva podívat.
„Doleva,“ tlumočil Abraham tiše Gideonův povel mužům, kteří se táhli za nimi. Nemusel mluvit nahlas. Jelikož neměli jak zamaskovat skutečnost, že jejich velká skupina cestuje společně, rozhodl se Gideon Templeton obrátit zápor v klad. Jeho úderná skupina se seřadila do dvojstupu a každý muž nesl příruční zavazadlo se svými zbraněmi, jako by byli organizovaný zájezd.
Vzápětí se Templeton a tři tucty jeho zabijáků vydali chodbou. Gideona opět ohromoval Boží důvtip. Velmi pochyboval, že by staří Věrní sami dokázali navenek působit jako obyčejní turisté. Někteří ano – ale většina měla v obličeji tak pobledlý a nepřátelský výraz, že by semknutá skupina takových lidí působila spíš znepokojivě. Jenže téměř polovinu skupiny tvořili konvertité a ti všechno vynahrazovali svým pyšným vykračováním a neskrývaným civěním na výhledy kolem sebe. Prakticky dokonalý obraz ‚neomalených turistů‘.
Za několik minut před sebou zaslechli rozjařené zvuky. Očividně se blíží k hernám. Obzvlášť hlasitě a vzrušeně zněl jeden mladý ženský hlas.
„Rozené děvky,“ zasyčel Gideon. „Všechny do jedné. Takové místo vynáší pravdu na světlo před celým vesmírem, aby ji všichni viděli, kdyby nevěřící měli oči.“

Když se Thandi blížila k místu určení, už se dokázala natolik dobře orientovat v holoprůvodci, který si koupila, aby si určila bojový plán. Byla v podstatě důstojník pěchoty se specializací na výsadkové operace na lodích, takže měla velmi dobrý smysl pro ‚terén‘. Pokud budou klimatizační šachty dost široké…
Nedalo se to zjistit, dokud je neprozkoumá, ale byla by se vsadila, že budou dost široké. Jako každé zábavní středisko, které se snaží poskytovat potěšení co největšímu množství zákazníků, potřebovala Cena hříchu udržovat vzduch ve stanici čerstvý a často jej čistit. Nejjednodušší a najlacinější způsob, jak toho docílit, jsou široké klimatizační šachty. Byla si téměř jistá, že tak široké, aby jimi mohl projít i někdo tak velký jako ona. Samozřejmě ne ve stoje, ale Thandi strávila při výcviku dost času plížením na to, aby si nemusela dělat starosti, že snad nebude schopná rychle manévrovat něčím tak přímočarým jako klimatizační šachta.
A mají jednu velkou výhodu: chodby Gama a Epsilon se táhnou víceméně souběžně po čtvrt okruhu kolem stanice. Pokud se erewhonští konstruktéři nerozhodli pro nějakou exotickou alternativu, obě chodby se téměř nutně musí často napojovat na stejný systém cirkulace vzduchu. A pokud je tomu tak, potom Thandi může v zásadě pokrýt obě Templetonovy možné únikové cesty, aniž by musela většinu svých sil rozdělit.
„Většinu svých sil.“ Cha! Všech deset žen – i s ní jedenáct. A žádná z nich není ozbrojená, nepočítajíc zbraně, kterými je vybavila příroda.
A to…
Ohlédla se na svůj tým a chladně se usmála. Skutečné Amazonky.
…vůbec není málo, když se nad tím zamyslíte.