Když paní Štěstěna zavolá… spas se kdo můžeš

Jím venku, alespoň většinou. Částečně proto, že na Noční straně jsou některé z nejlepších restaurací v tomto i mnoha jiných vesmírech, ale hlavně nemám talent, čas ani chuť vařit si sám. I když jsem přirozeně v případě krajní nouze dokonale schopen strčit něco mraženého do mikrovlnky a tepelně to zpracovávat dokud to nepřestane ječet. Taky jím raději sám, abych se mohl co nejlépe soustředit na to skvělé jídlo, za které jsem zaplatil balík. Ale tentokrát jsem obědval se svou mladou sekretářkou, Cathy Barrettovou. Bylo tomu tak proto, že se obtěžovala zavolat mi z kanceláře jen aby mě o to požádala, a jako v tolika jiných ohledech týkajících se Cathy, na můj názor se nikdo neptal. Už jsem se naučil přijímat takové prohry s šarmem a elegancí.
Nikoliv v poslední řadě proto, že kdykoliv Cathy trvá na tom, že si musíme popovídat u jídla, skoro vždycky to znamená, že se mým směrem ženou warpovou rychlostí špatné zprávy. A ne jenom takové ty obyčejné, každodenní špatné jobovky, o které není na Noční straně nikdy nouze, ale skutečně ošklivé, nepříjemné a zoufalé nespravedlivě zlé věci, co člověka vždycky zasáhnou z naprosto nečekaného směru. Zatímco jsem kráčel na Předměstí do míst, kde se nacházejí nejlepší restauranty, probíral jsem si v hlavě nejrůznější katastrofické možnosti. Předměstí je malá snobárna na Noční straně, kde máme obvykle příliš mnoho práce s mordováním se navzájem, abychom se o takové věci vůbec starali.
Všude kolem mne žhnuly oslnivě jasné neony a jejich pestré barvy se rozmazaně odrážely od mokrého asfaltu ulice. Ze dveří klubů, které se nikdy nezavíraly, se ven linula unylé tóny saxofonů a basových kytar. Na Noční straně se nikdy nerozednívá, takže můžete v opíjení, tancování a zpívání pokračovat jak dlouho chcete, alespoň pokud máte dost peněz v portmonce nebo duši, kterou byste mohli prodat.
Pokud mi bylo známo, v současné době jsem žádné velké problémy neměl. Všechny případy jsem měl uzavřené, bez nedořešených detailů, které by proti mě mohly obrátit někdy v budoucnu. Pochyboval jsem, že se nějaké potíže vyskytly v mé kanceláři, protože tu Cathy vedla s děsivou efektivitou. Pokud telefonní záznamník zase neposedli Kandarští démoni. Zatraceně, technoexorcisti jsou hodně drazí. Možná, že mi lidi z finančního zase nechtěli uznat některé výdajové položky. Jistě, na Noční straně taky platíme daně. I když si nejsem tak docela jistý komu…
Na chodníku byly louže po nedávné krátké bouřce, ale noční nebe bylo stejně jasné, jako vždycky. Tisíce hvězd na něm zářily jasněji, než kdekoliv jinde ve světě a měsíc byl desetkrát větší, než by být měl. Nikdo neví proč; a pokud ano, nemluví o tom. Noční strana stojí na tajemstvích a záhadách. Ulice byly jako vždy plné mužů, žen a tvorů, kteří jsou obojí a zároveň ani jedno ani druhé; všichni si úzkostlivě hleděli svého a soustředili se výhradně na to, co měli na práci, nebo na tu tajnou vášeň, která je na Noční stranu přivedla. Tady si můžete koupit nebo prodat všechno, zvláště věci, o kterých se v tak zvaně civilizovaném světě nepředpokládá, že byste po nich toužili. Cenou je většinou vaše duše případně duše někoho jiného, ale zase máte jistotu, že to dostanete. Ve výkladních skříních a vchodech se nabízela všechna možná potěšení a služby a pro ty, kteří měli konzervativnější sklony, se tu vždycky našel dost křiklavé parády dcer soumraku: láska na prodej nebo alespoň k pronajmutí. Cesty duněly provozem, který zřídkakdy ustával nebo zpomaloval. Lidé udržovali od krajnic uctivou vzdálenost. To, že něco jako auto vypadá, ještě nemusí nutně znamenat, že to auto je.
Dorazil jsem na domluvené místo schůzky a světe div se, Cathy tam pro jednou na mě už čekala. Houpala se na špíčkách dopředu a dozadu a divoce na mě mávala, jako kdyby vůbec existovala šance, že bych ji mohl přehlédnout. Cathy vždycky vyniká – je zářící jiskrou na temném pozadí. Sedmnáctiletá, vysoká, světlovlasá a díky nadlidskému vypětí vůle stále ještě módně štíhlá; v blůzce go-go tanečnice, minisukni a bílých plastových kozačkách a baretem stejné barvy a materiálu posunutém švihácky dozadu vypadala zvlášť energicky. Od té doby, co jí moje občasná partnerka ve zločinu Suzie Brokovnice ukázala starou televizní show Avengers, se dokonale změnila. Nyní mne krátce líbla na tvář, zavěsila se do mě a obdařila mne tím, co je podle jejích představ vítězoslavný úsměv.
„Kde chceš jíst?“ zeptal jsem se jí a resignovaně jsem se na ní zašklebil. „Určitě někde, kde je to nehorázně luxusní a drahé. Co třeba restaurant U Alenky, kde můžeš dostat všechno, na co si vzpomeneš? Nebo možná Wonkovo kouzelné bludiště: čokoláda ke všemu? Ne? Změnila ses. Teď otevřeli jeden úplně nový podnik hned za rohem: Alžbětínská sláva…“
Cathy udělala obličej. „To zní staromódně.“
„Specializují se na nejvýstřednější lahůdky z doby kralování Alžběty I. Například papuchalky, které řadili mezi ryby a tak je mohli jíst i v postních dnech.“
„Ale… papuchalci přece nejsou ryby! Mají zobáky! A křídla!“
„Jestliže může EEC řadit mrkev mezi ovoce protože z ní Španělé dělají marmeládu, proč by papuchalci nemohli být ryby? Alžbětínci jedli taky ježky – tedy když je zrovna nepoužívali jako kartáče na vlasy – a malinké, čerstvě narozené králíčky.“
„Určitě hezky chroupali,“ usoudila Cathy. „Ne, děkuji, ale nechci. Už jsem se rozhodla, kam půjdeme.“
„No to je tedy překvapení.“
“Chci zajít do Rickova Café imaginaire; víš, do toho podniku, kde se připravují jídla výhradně z vyhynulých nebo vymyšlených zvířat. Minulý týden o nich byl boží článek ve společenské rubrice Night’s Times. Já vím, že jsou hodně exkluzivní, ale ty nás tam určitě dostaneš. Ty se přece dostaneš všude.“
„Kéž by to byla pravda,“ odpověděl jsem. „Nuže tudy, ty moje malá epikurejko.“
Vedl jsem ji ulicí, zatímco ona se držela mého předloktí a vesele štěbetala o všem možném a o ničem. Špatná zpráva, kterou mi nesla, byla očividně tak špatná, že se o ní dalo mluvit teprve až po skutečně dobrém jídle, které by ten šok zmírnilo. V duchu jsem si povzdechl a prsty jsem si zkontroloval odštěpek z jednorožčího rohu, který nosím jako špendlík v klopě svého trenčkotu. Jednorožčí roh je velice dobrý v odhalování skrytých jedů.
Do Rickova Café imaginaire se vcházelo prostými, skoro anonymními dveřmi, které se krčily ve výklenku pod diskrétním ručně malovaným vývěsním štítem. Jakákoliv reklama tu byla zbytečná. Dveře byly očarované, aby dovnitř pustily jen hosty s potvrzenou rezervací, celebrity a ty, kdo byli s Rickem mimořádně zadobře, a na Cathy viditelně udělalo dojem, když se otevřely dokořán sotva jsem se jich dotkl konečky prstů. Jakmile jsme jimi prošli, zjistili jsme, že se nacházíme na mýtině uprostřed džungle. Kousek holé písčité půdy obklopený vysokými stromy deštného lesa hustě propletenými liánami a jinými popínavými rostlinami kam až oko dohlédlo. Ne že by dohlédlo nějak daleko; koruny stromů zastínily většinu světla a stín mezi stromy byl hustý jako tuš. Ze všech stran se ozývaly nejrůznější zvířecí zvuky, houkání, vytí a občasné zaječení tu a tam prostřídané hlasitým vrčením nebo křikem. Vzduch na mýtině byl horký, suchý a naprosto nehybný. Bylo to zkrátka jako bychom byli na skutečné mýtině v pralese a možná, že ano.Tohle je koneckonců Noční strana.
(Nikdy se nestalo, že by se na mýtině objevilo nějaké zvíře z džungle. Všechna se patrně zcela oprávněně bála, že budou snědena.)
Vrchní číšník sledoval jedovatým pohledem, jak vedu Cathy kolem dlouhé řady lidí čekajících až se uvolní stůl. Někteří si něco rozčíleně mumlali, když jsme kolem nich procházeli, ale sotva mě poznali, okamžitě zmlkli. Moje jméno rychle obíhalo sem a tam podél fronty šeptané jako nějaké varování nebo kletba. Zastavil jsem se před vrchním a upřel jsem na něj pohled typu ‚ani to nezkoušej‘. Byl to malý, podsaditý muž nacpaný v dokonale střiženém smokingu, který byl pro něj příliš dobrý, a ve tváři měl výraz svědčící o konečném stádiu obzvlášť úporné zácpy. Docela určitě by mi rád řekl, abych táhl do pekel, a zavolal vyhazovače, aby mě tam nasměrovali, ale naneštěstí pro něj stál jeho šéf nedaleko. Někteří lidé v řade doslova syčeli znechucením nad tak nehoráznou protekcí bez sebemenšího pokusu o úplatek. Rick je ignoroval a pozdravil mne kývnutím hlavy. Nějaké potřásání rukou, to není jeho styl. Odněkud vyštrachal úsměv pro Cathy, ale to každý. Na sobě měl drahý, elegantní smoking, který ostře kontrastoval s jeho drsňáckým obličejem. Ještě jsem ho neviděl bez cigarety v koutku úst a o oddělení pro nekuřáky se v jeho podniku nikdy ani neuvažovalo.
„Jak je možné, že pokaždé víš, že sem přijdu?“ zeptal jsem se ho s upřímnou zvědavostí.
Krátce se usmál. „To patří k věci. A kromě toho, na Noční straně si nemůžeš dovolit nechat se něčím zaskočit. Neprospívá to obchodu.“
„Tohle je moje sekretářka Cathy.“
„Když to říkáš, Johne.“
„Ne, myslím to doopravdy; je moje sekretářka.“
„Ty jsi byl vždycky na holčičky.“
„Poslyš, dej nám prostě stůl pro dva, nebo ti natrhnu ten tvůj prímovní oblek.“
“Samozřejmě, Johne. Pro tebe tady vždycky bude volný stůl, bez ohledu na to, jak plno budeme mít.“
„Proč?“ zeptala se Cathy okamžitě, protože neomylně vycítila nějakou historku, nebo ještě lépe, drb. Namlouvá si, že její nedostatek taktu je rozkošný, a já nemám to srdce ji o tu iluzi připravit.
„John mi jednou prokázal službu,“ odpověděl Rick. „Za podivných okolností zmizelo nějaké jídlo a John mi ho zase našel. Ukázalo se, že to byl hadlok. Proměnil se a převlékl za zákazníka. Pokaždé, když se vám tady na Noční straně zdá, že jste už viděla všechno, najde si nějaký úplně nový způsob jak vás šokovat.“
„Proč jste vlastně přišel na Noční stranu?“ zeptala se Cathy.
Usmál se. „Kvůli jejím famózním západům slunce.“
„Ale tady je pořád noc!“
„Byl jsem mylně informován.“
Cathy se podezíravě podívala na Ricka a pak na mě; cítila, že jí unikl nějaký soukromý vtip, ale měla dost rozumu aby mlčela. Rick nás odvedl k jedinému volnému stolu na protější straně mýtiny. Lidé sedící u stolů, které jsme míjeli, zatahovali hlavy mezi ramena a ostentativně se dívali jinam. Rick přidržel Cathy židli, zatímco mne nechal, abych se o sebe postaral sám. Půvabné mladice mají zkrátka svoje privilegia. Ubrus byl bílý jako padlý sníh, stříbrné příbory se blýskaly a slánka s pepřenkou byly prakticky umělecká díla. Ručně psaný jídelní lístek byl tak velký, že se dal zvládnout jedině oběma rukama. Rick chvíli postával poblíž, aby se ujistil, že máme všechno, co potřebujeme, pak si vzpomněl, že má něco na práci jinde a odspěchal. Rick se se svými zákazníky ze zásady nepřátelí. Vlastně byste u něj mohli jíst celé měsíce a ani ho nezahlédnout, a přesně tak mu to vyhovovalo. Cathy se na mě rošťácky usmála přes horní okraj obrovského jídelního lístku. „Stůl na požádání u Ricka? Tak to tedy zírám.“
„Nemusíš. Pořád se ode mne čeká, že před odchodem zaplatím. Tak vděčný mi Rick zase nebyl.“
Vedle každého stolu stál věšák na kabáty, vysoký rokokový výtvor z mahagonu, protože zákazníkům se nelíbila představa, že by měli mít svoje svršky a tak podobně z dohledu, někde, kdy by se k nim mohli dostat jejich nepřátelé. Paranoia je na Noční straně běžná součást života a nikoliv bezdůvodně. Než jsem si pověsil trenčkot, nenápadně jsem si z klopy vytáhl špendlík z jedorožčího rohu. Rád si svá malá tajemství nechávám pro sebe. Pomáhá mi to udržovat reputaci. Cathy bezstarostně odhodila svůj baret na věšák. Závistivě jsem se na ni podíval; já nikdy nedokážu dělat takové věci. Posadili jsme se proti sobě a zahloubali jsme se do jídelních lístků. Lidé od okolních stolů mě nenápadně pozorovali, když si mysleli, že nekoukám. Někteří se křižovali nebo na mě dělali znamení zlého oka. Napadlo mě, jaká by to asi byla legrace, kdybych najednou vyskočil a vykřikl hu!, ale povznesl jsem se nad to. Cathy si tiše pohvizdovala a pak se na mě znovu podívala přes horní okraj jídelního lístku.
„To je hodně zvláštní menu, Johne. Kde to všechno bere?“
„Rickův podnik je unikátní i na poměry Noční strany,“ připustil jsem. „Pokud vím, je jediný restauratér, co připravuje jídlo ze zvířat, které za normálních okolností neexistují. Ptal jsem se ho, odkud bere suroviny, ale vždycky mi odpověděl, že má svoje zdroje. Mám za to, že na vzácné druhy najímá profesionální lovce divoké zvěře; žádné otázky a zařiďte si to jak chcete, jenom je nedoručujte živé. Opravdový problém je najít kuchaře, který dokáže některá z těch jídel připravit. Jako například vařit polévku z očí Gorgony se šátkem na očích. Někdo, kdo propadne hysterii při pohledu na möbiovské myši, které se nadívají samy sebou, by mu asi nebyl moc platný.“
Objevil se číšník a shlédl na nás z výšky své důstojnosti. Byl to dokonalý obří tučňák i s tenoučkým knírkem a opovržlivým výrazem v oku. Významně se zadíval na naše jídelní lístky a pak znuděným hlasem odrecitoval dnešní nabídku.
„Chobotnice už je pryč, ale věříme, že se nám podaří ji znovu polapit. A nechtějte chameleona, protože ho nemůžeme najít. Dnešní specialita je dlouhé prase, protože jeden ze včerejších hostů neměl na zaplacení účtu.“
Cathy se na mě překvapeně podívala. „To má být vtip?“
„Pochybuji. Tučňáci nejsou zrovna známí svým smyslem pro humor.“
„Druhisto!“ zasyčel číšník.
Ignorovali jsme ho. „Kde jsou tu vlastně kuchyně?“ zeptala se Cathy a rozhlédla se po mýtině.
„To ví jenom Rick,“ odpověděl jsem. „A ten o tom nemluví. Mám nepříjemný pocit, že kdybychom viděli, v jakém stavu kuchyně jsou, už bychom nedokázali sníst nic, co tady udělají.“
„Přinesl jsi mi z dražby něco pěkného?“ zeptala se Cathy a změnila téma s rychlostí, jaké jsou schopni pouze teenageři.
„Bojím se, že ne. Nebyl to ten druh dražby. Možná příště.“ A jen abych ukázal, že to taky dovedu, jsem se zeptal: „Jak se vede tvé matce?“
„Skvěle,“ odpověděla Cathy a vážně se pohroužila do studia jídelního lístku, aby se mi nemusela dívat do očí. „Je pořád bohatá a úspěšná. Nabídla mi hezké malé místo ve své firmě za předpokladu, že bych se chtěla vrátit domů, což nechci. Vlastně by se dalo říct, že čím jsme od sebe dál, tím lépe spolu vycházíme. Dokážeme se k sobě chovat docela slušně, pokud se nenacházíme obě v jednom časovém pásmu. A co ty, už se ti podařilo zjistit, kdo je tvoje máma?“
„Ne.“ Teď byla řada na mě, abych se pohroužil do menu. „Těch pár lidí, kteří by o tom mohli něco vědět, o tom odmítají mluvit. Je těžké najít někoho, kdo jí znal osobně a je ještě naživu. Samozřejmě je tu Šokohlavý Petr, ale ten je šílený. Můj táta mi ani nenechal nějakou její fotku. Nejspíš všechno spálil, když odešla… když zjistil, co byla zač.“
„A ty si vůbec nevzpomínáš, jak vypadala?“
„Ne. Nevzpomínám. Ani na její hlas. Byly mi čtyři, když odešla, takže bych si něco pamatovat měl, ale nepamatuji. Zajímalo by mě, jestli… se mnou něco udělala, než odešla. Nebo možná můj otec, potom. Nemám, koho bych se na to zeptal.“ Oba jsme chvíli seděli v zamyšleném tichu. „Takže,“ řekl jsem nakonec, „pořád to ještě táhneš s tím muzikantem, Leo Mornem?“
„K čertu, ne,“ odpověděla Cathy s něčím jako pokrčením ramen. „S tím zvířetem? Tomu jsem dala kopačky už dávno. Myslel si, že je pan Skvělý a já bych mu měla být vděčná za jeho pozornost, když se náhodou obtěžuje mi ji věnovat. Takhle se mnou nikdo jednat nebude. A ta jeho kapela, božíčku. Gothic punk, dovedeš si to představit? Na druhé straně, pod duchnou by možná byl opravdový dravec—“
„Příliš mnoho informací, na můj vkus,“ zarazil jsem ji pevně. „Už jsi připravená vrátit se domů, Cathy? Myslím zpátky do skutečného světa, skutečného života?“
„Ne. Proč? Chceš se mě zbavit?“
„Dobře víš, že nechci. Ale nenarodila ses tady a nic tě na Noční straně nedrží. Na rozdíl od většiny z nás můžeš tuhle duševní žumpu opustit kdy si vzpomeneš. Mohla bys žít v některé z normálních částí Londýna, kde se tě lidé pořád nesnaží zabít.“
„Nevrátím se nikdy.“ Cathy odložila jídelní lístek, aby se mi mohla podívat zpříma do očí. „Líbí se mi tu. Většinu života jsem strávila pokusy utéct co nejdále od toho normálního, obyčejného, nudného světa, kam jsem nikdy nepatřila. Noční strana je tak… živá! Pořád se tu něco děje! Je to jako mejdan, který nikdy nekončí – s nejlepší hudbou, v nejsupernějším klubu a s nejzajímavějšími lidmi… Cítím se tady doma, Johne. Vždycky jsem hledala něco jako je Noční strana, celý svůj život. Patřím tady.“ Ušklíbla se. „Nejspíš jsem prostě noční tvor.“
Oplatil jsem jí úsměv. „To já jen… že o tebe mám strach, Cathy.“
„Já mám strach o tebe! A já k tomu mám mnohem lepší důvod!“
„Takže se teď dozvím, proč jsme museli jít na tento velice drahý oběd?“
Zhluboka se nadechla, pomalu vzduch zase vypustila ven a potom se mi podívala přímo do očí; najednou se tvářila přímo smrtelně vážně. „Chci s tebou pracovat na případu. Na opravdovém případu. Jako tvůj partner. Už jsem tě o to žádala několikrát a pokaždé jsi mě odmítl…“
„Protože na to ještě nejsi připravená.“ Velice jsem se snažil, abych nezvyšoval hlas a zněl vyrovnaně a racionálně. „Cathy, přiznávám, že ses životu na Noční straně přizpůsobila velice dobře. Od chvíle, co jsem tě zachránil před domem, který se tě pokoušel sežrat, jsi udělala velké pokroky, ale pořád ještě nebereš Noční stranu dost vážně. Nevyvinula sis mechanismy, které bys potřebovala, aby sis poradila s riziky spojenými se skutečnými případy. Vyskytují se tu věci, které by tě sluply jako malinu, tělo i duši. Většina z nich tě teď nechává na pokoji, protože vědí, že patříš ke mně. Chrání tě moje pověst. Ale kdyby ses vydala do terénu, zlí hoši by neváhali ani na okamžik pustit se do tebe aby se mi dostali na kůži nebo mě alespoň rozptýlili.“
„Já se o sebe dokážu postarat!“ zvolala Cathy uraženě.
„Je pravda, že chodíš pařit do klubů, kam bych se bez ozbrojeného doprovodu neodvážil, ale ještě nemáš dost zkušeností, abys poznala, kdy se jedná o pouhou hru a kdy o vážnou věc.“
„Usadila jsem Leona Morna!“
„Cathy, Leona Morna by usadil každý. Já tady mluvím o hlavních hráčích, o esech a bosech. Ti si s lidmi rádi pohrávají. A co je ještě důležitější, nikdy jsi nikoho nemusela zabít. Kdybys pracovala se mnou, dříve nebo později bys to musela udělat, aby sis zachránila život – nebo abys ho zachránila mě. Myslíš, že bys to dokázala? Doopravdy?“
„Já nevím,“ přiznala Cathy.
„Samozřejmě, že to nevíš. Nikdo to neví, dokud to nemusí udělat. Je to jako kdybys zabila i něco v sobě. Rád bych tě té zkušenosti ušetřil co nejdéle. A do té doby je pro tebe příliš nebezpečné, aby ses se mnou pouštěla do nějakého případu. Do skutečného případu. Protože se u nich nedá nikdy říct, kdy se z nich vyvine opravdová noční můra.“
V tomto okamžiku jsme byli vyrušeni celým houfem lumíků, kteří prchali z Rickovy neviditelné kuchyně. Vyhrnuli se z podrostu a na okamžik zaplavili mýtinu jako chlupatý příliv, zatímco hosté pištěli, křičeli a zvedali nohy. Lumíci šplhali na židle, stoly a dokonce i na spodní větve dolů a pak se v souladu s lumíčí tradicí vrhali dolů. Cathy a já jsem je povzbuzovali.
„Koukni se, tamhle ten má padák! A tamten rogalo! Do toho, prcku, ty to dokážeš!“ Během několika chvil bylo po všem. Lumíci se rozptýlili po okolní džungli a vítězoslavně při tom pištěli (něco v tom smyslu, že Rick má jenom jedno varle). Hosté se zase usadili. Nikdo za nimi neběžel, aby je pochytal. Lumíci byli na jídelním lístku vždycky (jsou moc dobří a nádivkou ze sarančích nožiček a limetkovou omáčkou) a další už byli určitě na cestě. Lumíci se množí, jako by měl zítra nastat konec světa, a pro spoustu z nich taky nastane.
Cathy a já jsem se vrátili k pročítání jídelního lístku a přitom jsme pozorovali obřího tučňáka, kterému teď lehce cukal koutek oka.
„O steacích z doda vůbec neuvažuj,“ doporučil jsem Cathy. „Ty jsou jenom pro turisty. Chutnají strašně bez ohledu na to, jakým druhem omáčky se to tenhle týden zrovna snaží zamaskovat. Co třeba… omeletu s ruchšího vejce? Najedí se jí čtyři lidi. Ne? No, vždycky si můžeš dát žvahlaví drůbky. Podávají se s boroly, ale ti jsou vždycky trochu chrudošiví… Dnešní specialita je chiméra? Smažený mamut, toho bývají velké porce. A co třeba hydra?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Cathy. „Řecká kuchyně mi nedělá dobře.“
Ještě chvíli jsme se dohadovali a vybírali, a nakonec jsme se shodli na drakoburgerech (samozřejmě flambovaných) s čerstvým salátem, abychom udělali i něco pro své zdraví. Jako zákusek jsme si dali zmrzlinu Šklíba. (Jelikož nakonec zmizí, netloustne se po ní.) Sotva jsme si objednali, jídlo bylo tu, horké a kouřící; na servírovacím vozíku nám ho přivezl další obří tučňák, který měl na prsou jmenovku s nápisem AHOJ! JMENUJI SE… ODPREJSKI TURISTO. Vsadil bych se, že Rick má v kuchyni věštce. Tučňák si opovržlivě odfrkl a zanechal nás našemu jídlu. Pomocí třísky z jednorožčího rohu jsem nenápadně zkontroloval moji Cathyinu porci.
Po jedu ani stopa, oznámil hlas v mé hlavě otráveně. Ale množství kalorií vysoce převyšuje tvou denní dávku a taky je to příliš slané. Myslel jsem, že jsme se domluvili na dietě?
Schoval jsem třísku. Dračí maso bylo lahodné. Skvěle prouzené. Kolem náš tiše šuměla konverzace. Bylo to všechno velice civilizované. Když se drakoburgery a salát proměnily v pouhou příjemnou vzpomínku, uvelebili jsme se pohodlně na židlích a čekali jsme na zákusek. Přinesli ho okamžitě – jak jinak – a tučňáčí číšník rychle uklidil použité talíře. Potom nám přinesl účet. (Obsluhu nezapočítali. To by si nedovolili.) Když pak číšník odešel, důvěrně jsem se naklonil ke Cathy.
„V jedné věci jsi vždycky byla lepší, než já, Cathy, a to je vědět všechno o nejnovějších módních trendech. Vidíš toho gentlemana v tmavě modrém obleku a starosvětské vázance, co sedí dva stoly od nás? Co to má k čertu znamenat?“
Muž, o kterém jsem mluvil, měl uprostřed čela díru, která vedla skrz jeho mozek a ústila vzadu na temeni, takže měl vlastně malý tunýlek přes celou hlavu. Člověk se mohl podívat skrz, i když jsem se snažil to nedělat.
Cathy se podívala a hlasitě si odfrkla. „Absolutní trepanace. Princip spočíval v tom, že když si necháš navrtat do čela díru, tvoje lebka se bude moci roztáhnout, takže se ti bude moci zvětšit i mozek a budeš tím pádem inteligentnější. Ten chlápek tu myšlenku zkrátka dovedl k praktickému závěru. Osobně bych se držela chytrých pilulek. Taky nefungují, ale jsou mnohem méně bolestivé.“
„Podle mého názoru rozhodnout se nenechat si vyvrtat díru do hlavy samo o sobě svědčí o jisté inteligenci,“ řekl jsem a snažil jsem se příliš necivět a neušklíbat se. „Zajímalo by mě, jestli má v hlavě meluzínu, když je venku větrno. Nebo možná… tou dírou by se dal prostrčit provázek – mozková obdoba zubní niti! Pomáhá odstranit myšlenky, které se nedají strávit!“
Cathy se začala hihňat a přitom se skoro udávila zákuskem. Rychle zmrzlinu spláchla velkou sklenicí dolitou z láhve, kterou nám donesl Rick jako pozornost podniku. Byla už skoro prázdná, i bez mé pomoci. Cathy považuje alkohol za jednu z důležitých složek potravy. Já jsem si objednal Coca-colu. A trval jsem na tom, aby mi přinesli skutečnou, ne nějakou tu sacharinovou odpornost. Číšník, který mi ji přinesl, mi do ní strčil brčko se spirálkou, parchant.
A pak najednou veškerá konverzace na mýtině utichla a všechny zvířecí zvuky z džungle jak by smet. Bylo to jako kdyby svět zadržel dech. Potom se ozval tichý, jemný zvuk jaký vyluzuje vánek něžně laskající zvony a z džungle na mýtinu vyšla paní Štěstěna. Byla štíhlá a elegantní, každý její pohyb byl až bolestivě ladný. Na sobě měla dlouhé třpytivé stříbrné večerní šaty, které jí ladily s očima. Měla jemné orientální rysy a dlouhé rovné černé vlasy, maličká ústa a neuvěřitelně rudé rty. Podívala se přímo na mě a na tváři se jí objevil úsměv, pro jaký se dá umřít. Vynořila se z temnoty porostu jako sen a zamířila k našemu stolu. Jakmile se vzdálila od hranice lesa, větve za jejími zády spontánně vyrazily květy nebo uschly a opadly. Některé obojí. Jak procházela mezi stoly, příbory se měnily v ryzí zlato. Slepec náhle zase viděl a jiný muž padl k zemi skolený infarktem. A každý host Rickova podniku měl najednou v ruce jablko.
Všichni se na paní Štěstěnu usmívali a natahovali se, aby se jí dotkli, ale ona se jim vyhýbala. Někteří na ní mávali svými talismany. Všechny je s aristokratickým klidem ignorovala. Lidé natahovali krky a snažili se přijít na to, za kým přišla. Paní Štěstěna se objevuje jen tomu, kdo má obrovskou kliku, nebo ho brzy potká nějaká katastrofa. Často ji volají, ale jen zřídka je vítána, když se rozhodne ukázat. A pak se zastavila u mého stolu a všichni ostatní si hlasitě oddechli.
Paní Štěstěna se posadila proti mně, aniž čekala, až ji k tomu vyzvu, na židli, která se objevila jen tak z ničeho a přesně včas. Usmála se na Cathy, která se na ni na oplátku přihlouple zašklebila, a pak už se soustředila jen na mě. To už jsem byl ale skoro nadpřirozeně ostražitý a horečně jsem pátral po nějaké změně, která by potkala mne, Cathy, nebo něco v našem bezprostředním okolí, ale zdálo se, že paní Štěstěnu už omrzelo se předvádět. Stejně jsem se neuvolnil. Ty nejkrásnější jsou nejnebezpečnější. Znal jsem svůj díl kouzel a triků včetně některých, o kterých bych neměl vědět ani že existují, ale neměl jsem nic, o čem bych mohl doufat, že se dá použít proti bytosti tak mocné jako je paní Štěstěna. Takže když nevíte jak dál, blufujte. Obdařil jsem ji svým nejsebevědomějším úsměvem, neodvrátil jsem oči před jejím stříbrným pohledem a v duchu jsem doufal, že se z toho nějak vykecám. Nijak nepomohlo, když Cathy najednou odhodila své osobní kouzlo a zatvářila se, jako by si chtěla vlézt pod stůl nebo se mi pokusit schovat do kapsy. Poznala skutečnou hrozbu, když ji měla před sebou. Přitahovat pozornost božstev skutečně není šťastný nápad.
Povzbudivě jsem se na ni usmál a pak jsem se soustředil na paní Štěstěnu.
„Nevolal jsem vás,“ řekl jsem opatrně, jen abych nějak začal.
„Ne,“ odpověděla měkkým, vzrušujícím hlasem. Cítil jsem jako kdyby mě někdo škrábal tam, co mě svědí. Velice ostrými drápky. „Přišla jsem za tebou, Johne Taylore. Chci si tě najmout, abys mne zastupoval ve velice delikátní záležitosti. Chci, abys vypátral skutečnou povahu a původ Noční strany. Chci, abys zjistil, jak a kdy to všechno začalo a co je nejdůležitější, proč a za jakým účelem.“