Každý potřebuje nějaké místo, kam se může uchýlit, když se mu tak říkajíc ďábel vyzvrací do tváře. Doupě, ve kterém se může schoulit, než se to všechno přežene. Obvykle k tomu účelu používám Podivíny, nejstarší bar na světě. A taky (jakž takž) diskrétní podnik ukrytý za větrem na konci uličky, co tam pokaždé nebývá. Podivíni jsou skvělé místo, když chcete pít a dumat a ukrýt se před spoustou lidí, z nichž většina by do takové knajpy nikdy nestrčila nos. Podnik vede pevnou rukou jistý Alex Morrisey, který v něm nestojí o žádné potíže, zvlášť ne ty, co mu pravidelně způsobuji já.
Našel jsem si stůl v koutě, kde jsem si nemusel hlídat záda a tam jsem se soustředil na láhev pelyňkové brandy. Chutnalo jako slzy supermodelky a bylo tak silné, že pokud by někdo u vedlejšího stolu škrtl sirkou, nejspíš by vzplálo plamenem. Moc jsem nevystrkoval hlavu a ostražitě jsem se kolem sebe rozhlížel. Pokud si někdo všiml, že jsem přišel, držel svoje vzrušení na uzdě. Určitě se nikdo nehnal k východu, aby mě práskl. Možná se přece jen ještě nerozneslo, jak velkolepě jsem to tentokrát podělal. Existovala spousta lidí, kteří mě nebudou mít moc rádi za to že jsem Noční stranu připravil o dvanáct procent dodávek elektrické energie. Určitě k nim bude patřit Walker, který mi tu práci původně zadal. Rádoby bezstarostně jsem pokrčil rameny. Neměl mě najímat, když nemá smysl pro humor.
Byl to jeden z těch klidných večerů, které jsou u Podivínů tak vzácné. Elektrické osvětlení bylo vypnuté a výčep se koupal v měkké záři svíček, petrolejových lamp a občas nějaké té aury ruky slávy. Dodávalo mu to atmosféry fotky z lepších časů. Když jsem si objednával pití, Alex mi vysvětlil, že k výpadkům proudu dochází po celé Noční straně a já jsem jen přikývl a něco neurčitého jsem zavrčel. Alex byl zjevně pořádně naštvaný nad potížemi a ztrátou zisku, které mu to působilo, ale to nebylo nic tak výjimečného. Majitel a barman Podivínů byl odjakživa hubená a nezdravě bledá hromádka neštěstí a nenosil jinou barvu, než černou, protože tmavší ještě nikdo neobjevil. Na hlavě měl připlácnutý černý baret, který měl zakrýt jeho počínající pleš a patřičně dotónovat temný pohled, kterým pozoroval svět.
Alex je můj přítel. Někdy.
Hudba z přenosného CD přehrávače bez potíží přehlušila šum konverzace několika stálých návštěvníků, kteří si zahřívali svoje sklenice v zadních boxech baru. Většina z pravidelného osazenstva nejspíš vyrazila do ulic Noční strany, aby zúročila výhody jenž poskytoval výpadek proudu, a vytěžila z nich pro sebe malou domů. Než se osvětlení obnoví, budou mít hlídači na Noční straně těžké časy. Alexův ochočený sup hřádoval na pokladně, tiše skřehotal a měřil si zlobným pohledem každého, kdo vypadal, že by se mohl příliš přiblížit. Barové vyhazovačky, Betty a Lucy Coltranovy, soupeřily na konci baru v páce a zlověstně se mračily na naskakující boule své pozoruhodné muskulatury a žíly, jež jim vystupovaly na jejich sošných tělech. Bledý Michael přijímal sázky na to, která z nich to vzdá jako první.
A moje pubertální sekretářka, Cathy Barrettová, divoce tančila na stole v rytmu ‚Honey Lingers‘ od Voice of the Beehive. Světlovlasá, veselá, překypující energií – to byla Cathy, která měla na starosti obchodní stránku mého života. Zachránil jsem ji z domu, který se ji pokusil pozřít, a ona mne adoptovala. Na můj názor se nikdo nezeptal. Na druhé straně stolu tancovala v koženém ohozu doplněném kápí, maskou a patnácticentimetrovými jehlovými podpatky slečna Osud, velice osobitý transvestita a legenda Noční strany, muž, který bojoval proti zločinu a trestal bezpráví v převleku superhrdinky. Svým osobitým způsobem v tom byl velice dobrý. Cathy i slečna Osud tančili jako kdyby neexistoval žádný zítřek, svými podpatky vydupávali do stolní desky rytmus ‚Monster and Angels‘, a já jsem se neubránil pousmání. Ti dva v sobě měli dost optimismu pro celý bar.
Zvedl jsem svou sklenici naplněnou temně purpurovou tekutinou a připil jsem na památku Melindy Duskové a Quinna. Bylo dobré vědět, že konečně společně nalezli klid a že jejich vražda byla pomstěna. Nemám moc přátel. Dříve nebo později každého zabijí moji nepřátelé, nebo já. Morálka je tady na Noční straně proměnlivá, zrádná věc a láska i oddanost mají vlastní způsoby, jak utonout v širším konceptu. Těch několik starých přátel, co mi zbyli, jsou sami o sobě většinou pěkně nebezpečná cháska a cvoci k pohledání navrch. Lidé jako Břitvák Eddie a Suzie Brokovnice… oba už se mě někdy pokusili zabít. Nemám jim to za zlé. Většinou. Život na Noční straně není snadný a smrt tu obvykle bývá ještě těžší. Znovu jsem se napil a zaposlouchal jsem se do hudby. Neměl jsem kam spěchat. To nejdůležitější, co mě teď čekalo, bylo propracovat se na dno láhve.
Truchlení mi moc dobře nešlo i když Bůh sám ví že praxe mám v tom směru víc než dost.
Rozhlédl jsem se po baru v naději, že objevím něco, čím bych se na chvíli rozptýlil. Na barovém pultu hlasitě chrápal opilý námořník, zatímco tetování na jeho zádech polohlasně diskutovalo o filosofických otázkách. Mumie na opačném konci popíjela gin s tonikem a přitom se věnovala nutným opravám svého zažloutlého bandážování. Zhruba uprostřed mezi těmi dvěma se pokoušel přátelský zpiťár v bílém laboratorním plášti vysvětlil principy retrofrenologie Alexu Morriseyovi, kterého to zjevně nezajímalo ani co by se za nehet vešlo.
„Víte, frenologie je stará viktoriánská věda, založená na tvrzení, že se dají převažující rysy povahy člověka určit studiem hrbolů na jeho lebce. Jejich velikost a poloha vypovídá o různých osobních sklonech. Chápete? No a retrofrenologie říká, že by mělo být možné změnit povahu člověka pomocí kladiva, kterým by se na jeho lebce patřičné hrboly prostě vytvořily!“
„Jeden z nás se potřebuje pořádně napít,“ zabručel Alex. „Začíná mi to dávat smysl.“
Cathy se náhle svezla na židli proti mě. Byla zadýchaná a čelo se jí lesklo potem – unavená, ale neskonale šťastná. Obdařila mne zářivým úsměvem, pak odněkud vykouzlila plnou sklenici šampaňského a vyprázdnila ji na jediný lok. Cathy vždycky pila ‚šampáňo‘ a skoro vždycky si našla způsob, jak mi ho připsat na účet.
„Zbožňuju tanec!“ vydechla šťastně. „Někdy si myslím, že by měl být celý svět zhudebněný a choreograficky zpracovaný.“
„Tohle je Noční strana, takže bych se ani nedivil, kdyby na tom někdo zrovna pracoval,“ odpověděl jsem. „Kde je tvůj partner, Tančící královna?“
„Odskočil si na hajzlík, aby si upravil mejkap. Poslyš, Johne, přes celý bar jsem viděla, jak tady truchlíš. Kdo umřel tentokrát?“
„Proč si myslíš, že někdo umřel?“
„Tuhle pelyňkovou břečku piješ jenom když ztratíš někoho, na kom ti záleželo. Já osobně bych si v tom ani neumyla hřeben. Myslela jsem, že to angažmá v Prométheovi a.s. je pěkná nekomplikovaná prácička?“
„Vážně se mi o tom nechce mluvit, Cathy.“
„Ne, raději budeš chlastat, tvářit se ukřivděně a znečisťovat ovzduší všem ostatním. Když si nebudeš dávat pozor, skončíš brzy jako Alex.“
Cathy mě vždycky dokázala rozveselit. „Toho se bát nemusíš. Nejsem Alexova váhová kategorie. Ten chlap by mohl v truchlení závodit na olympiádě a ještě by si odtamtud jako přívažek přivezl bronz za sebelítost. On je jediný a postačující důvod, proč u Podivínů nikdy nebývá šťastná hodinka.“
Cathy si povzdechla, naklonila se dopředu a upřela na mne jeden ze svých podrážděných pohledů. „Pusť se do dalšího případu, Johne. Dobře víš, že dokážeš být šťastný jedině když pracuješ. Ne že by to pro tebe bylo zase o tolik zdravější, vzhledem k tomu, na jaké fušky se specializuješ. Měl bys víc chodit ven a stýkat se s lidmi, pokud možno s takovými, kteří se tě nepokoušejí zabít. Víš, nedávno jsem na netu objevila skutečně skvělou seznamku pro notorické samotáře…“
Pokrčil jsem rameny. „S takovými mám svoje zkušenosti. Ahoj! Já jsem Trixi a mám sbírku nemocí tak nakažlivých, že to ode mne můžeš chytnout i po telefonu! Takže mi prostě pošli číslo svojí kreditky a já ti zaručuju, že do půl minuty budeš ronit slzy! Kdepak, Cathy. Docela mi vyhovuje truchlit sólo. Posiluje to charakter.“
Cathy uraženě našpulila rty a pak pokrčila rameny. Nikdy se nedokáže zlobit dlouho. Dopila zbytek šampaňského na dně sklenice, spokojeně škytla a rozhlédla se po baru po někom, kdo by si s ní zatančil. Nikdy bych to před ní nepřiznal, ale většinou mívá pravdu. Práce je to jediné, co dává mému životu nějaký smysl. Ale jelikož mi můj poslední úspěšný případ vynesl čtvrt milionu liber plus pěknou prémii, mohl jsem si dovolit být vybíravější ohledně toho, co vezmu a co odmítnu. (Vypátral jsem pro Vatikán Nesvatý grál a přitom jsem čelil spojeným silám Nebe a Pekla. Ty prachy jsem si zasloužil.) Možná bych se měl skutečně pustit do dalšího případu, jenom kdybych se dokázal zbavit pachutě, která mi zůstávala v ústech po Prométheovi a.s.
„Nudím se,“ oznámila mi Cathy a oběma rukama udeřila do stolu, aby svoje prohlášení zdůraznila. „Nudí mě vysedávat v té tvojí nové luxusní kanceláři a nic nedělat. Jistě, je to velice pohodlné a všechen ten nový nábytek je vážně boží, ale dospívající dívka nemůže trávit čas jenom surfováním po obskurních pornografických stránkách na internetu. Musím něco dělat stejně jako ty. Zasloužit si chléb svůj vezdejší a drtit hříšníky když páchají neplechu. V těch vzkazech, co jsem ti předávala, přece musí být něco, co tě chytí. Co třeba ten případ ztracených stínů? Nebo ten chlápek, co prohrál vlastní mládí ve zfixlovaném pokeru?“
„Zadrž,“ přerušil jsem ji ostře. „Zrovna mne napadla velice znepokojivá myšlenka. Kdo dozírá na chod věcí v mé nové luxusní kanceláři, když ty se bavíš v putyce pochybné pověsti?“
„Jo tohle.“ Cathy se zašklebila. „Podařil se mi vážně skvělý kup špičkového počítače z budoucnosti. Ve své době se prakticky o všechno starají samy. Bez problémů dokážou zvedat telefony a být drzé na věřitele.“
„Z jak moc vzdálené budoucnosti ta mašinka pochází?“ zeptal jsem se podezíravě. „Předpokládám, že se jedná o umělou inteligenci, že? Nebude požadovat mzdu?“
„Klídek! Je to maniak přes data. Noční strana ho fascinuje. Proč mu neřekneš, aby vyhledal něco, co by zaujalo tebe?“
„Cathy, tu práci v Prométheovi jsem vzal výhradně proto, abych měl od tebe chvíli pokoj…“
„To teda ne!“ ohradila se Cathy pobouřeně. „Vzal jsi to protože jsi chtěl, aby ti Walker dlužil laskavost.“
Zamračil jsem se a zabručel jsem do své sklenice: „Jo, hm, nakonec se to tak docela nevyvinulo jak jsem počítal.“
„Můj bože,“ zakvílela Cathy. „To znamená, že zase budu muset zamykat dveře i okna a schovávat se pod stůl pokaždé, když se objeví?“
„Myslím, že bezpečnější bude, když se ani jeden z nás k naší kanceláři nějakou dobu vůbec nepřiblíží. Pro jistotu.“
„Tak moc zlé to je?“
„Už asi ano. Ať se Walker hádá s počítačem; uvidíme, jak daleko se s ním dostane.“
Najednou se silně zablesklo a uprostřed výčepu se zhmotnil muž. Dopadl na podlahu přímo před barem, novoromantický hedvábný ohoz na něm visel v cárech. Ve vzduchu zapraskala statická elektřina, která se vybíjela v miniaturních blescích na všem kovovém, a do nosu mě udeřila vůně ozonu – obvyklé průvodní znaky přesunu v čase. Cizinec zasténal, posadil se a hřbetem ruky si otřel krev, která mu tekla z nosu. Očividně zrovna absolvoval pořádnou pranici a stejně tak bylo zřejmé, že z ní vyšel jako poražený. Znal jsem ho, i když kdybych se s ním setkal na ulici, ze všech sil bych předstíral opak. Byl to Tommy Zapomnění, kolega soukromý vyšetřovatel, i když se specializoval na případy existenční povahy. Vrávoravě se postavil, pak se zády opřel o barový pult a pokusil se udělat něco se svým potrhaným oblečením, když tu mne spatřil. Jeho potlučený obličej okamžitě zrudl vzteky a namířil na mě třesoucí se ukazováček.“
„Ty! Taylore! Všechno je to tvoje vina! Za to ti utrhnu koule!“
„Vždyť jsem tě neviděl celé měsíce, Tommy,“ namítl jsem klidně.
„Ne, ale uvidíš! V budoucnosti! Jenomže tentokrát na tebe budu lépe připravený, to si piš! Budu mít zbraň! Pořádný kanón!“
Dál mě zasypával nadávkami, ale já jsem neměl čas se s ním zdržovat. Podíval jsem se na Alexe a ten pokynul svým dvěma vyhazovačkám. Betty a Lucy vyrazily; malá rozcvička jim zřejmě přišla docela vhod. Tommy udělal tu chybu, že se pokusil vyhrožovat i jim a obě dívky jej v mžiku oka srazily na podlahu, párkrát jej pořádně nakoply a pak ho z Podivínů vyhodily na ulici. Cahty se na mě přísně podívala.
„Co to mělo znamenat?“
„Ať se propadnu, jestli to vím,“ odpověděl jsem po pravdě. „Ale určitě se to dozvím. Až přijde čas.“
„Promiňte,“ ozval se najednou zdvořilý hlas s mírným francouzským přízvukem. „Mám tu čest mluvit s panem Johnem Taylorem?“
Cathy i já jsme se prudce otočili. Přímo vedle nás stál malý, kulaťoučký muž středního věku v kvalitním obleku dobrého střihu. Vypadal velice elegantně, ani vlásek na hlavě neměl nakřivo, a jeho úsměv byl ztělesněný šarm. Neexistoval způsob, jak by mohl vstoupit do baru a dojít až k mému stolu v rohu, aniž bych si ho všimnul, ale byl tam, v životní velikosti a dokonale francouzský. Zdvořile se uklonil, usmál se na Cahy a pak jí políbil ruku. Ona se na něj za to oslnivě usmála.
Rozhodl jsem se, že ho budu už z principu nesnášet. Nemám zkrátka rád, když se ke mně někdo nepozorovaně přikrádá. Neprospívá to mému zdraví. Pokynul jsem tomu frantíkovi, aby si přitáhl židli. Chvíli si ji vážně prohlížel, pak z kapsy vytáhl zářivě bílý kapesník a důkladně jim oprášil sedák, než na ni důstojně usedl. Zlověstně jsem se na něj zamračil, abych mu dal najevo, kdo je tady šéf.
„Jsem John Taylor,“ zavrčel jsem. „A vy jste se zatoulal hodně daleko od domova, m’sieu. Co pro vás mohu udělat?“
Lehce pokývl hlavou; zjevně jsem na něj neudělal žádný zvláštní dojem. „Jsem Charles Chabron, po mnoho let jeden z nejrespektovanějších pařížských bankéřů. A urazil jsem velice dalekou cestu, abych se s vámi setkal, pane Taylore. Zajímalo by mě, jestli bych si mohl najmout vaše profesionální služby.“
„Kdo vám mě doporučil?“ zeptal jsem se opatrně.
Znovu mne obdařil svým oslňujícím úsměvem. „Váš starý přítel, který si nepřeje být jmenován.“
A bylo to. „Asi se s tím budu muset spokojit,“ povzdechl jsem si. „Co ode mne potřebujete, pane Chabrone?“
„Prosím, říkejte mi Charlesi. Jsem tady kvůli své dceři. Určitě jste o ní už slyšel. V současné době je na uměleckém turné na Noční straně. Říká si Rossignol, i když to přirozeně není její pravé jméno – francouzsky to znamená slavík. Nejprve přijela do Londýna a pak, asi před pěti lety, na Noční stranu, kde se rozhodla naplno se věnovat kariéře zpěvačky. Loni velice úspěšně vystupovala před plnými sály v nočních klubech po celé Noční straně. Podle toho, co jsem se doslechl, s ní jedna velká nahrávací společnost dokonce jednala o vlastní desce. Což je všechno samozřejmě velice hezké a dobré.
Jenomže od té doby, co uzavřela smlouvu se svým novým managementem, panem a paní Cavendishovými, zpívá jen v jediném nočním klubu, v Kalibánově jeskyni a… změnila se. Přerušila veškeré styky se svými starými přáteli i s rodinou. Nezvedá telefony a neodpovídá na dopisy, a její noví manažeři k ní nechtějí nikoho pustit. Říkají, že tak činí na její výslovné přání a ospravedlňují to snahou ochránit ji před příliš horlivými fanoušky. Jenomže já o tom nejsem tak docela přesvědčený. Její matka šílí obavami, je si jistá, že Cavendishovi schválně popuzují naši dceru proti vlastním rodičům a možná jí nějakým způsobem zneužívají. Proto jsem přišel za vámi, pane Taylore, s nadějí, že dokážete zjistit, jak se věci mají doopravdy.“
Podíval jsem se na Cathy. Hudební scéna byla její doména. Na Noční straně nebyl jediný klub, kde tu a tam nepila, netancovala a jinak nehýřila. Už přikyvovala.
„Ano, Rossignol znám. Stejně jako Kalibánův klub a Cavendishovy. Patří jim Cavendishovy reality. Mají prsty skoro v každém velkém podniku na Noční straně. Dříve se zabývali nákupem a prodejem nemovitostí, tedy předtím než se po válce andělů obchod s realitami prakticky přes noc zhroutil. Spousta lidí tehdy přišla o všechny peníze. Pán a paní Cavendishovi přesedlali na zábavný průmysl a začali zastupovat kluby, skupiny, lidi… zatím nic doopravdy mega, ale rychle se z nich stává veličina, se kterou je dobré počítat. Ostatní agenti se křižují sotva je zahlédnou.“
„Co je to za lidi?“ zeptal jsem se.
Cathy se zamračila. „Jestli vůbec mají nějaká křestní jména, nikdo je nezná a neužívá. Moc mezi lidi nechodí a většinu obchodů uzavírají přes prostředníky. Nemají nic proti troše toho tvrdého smlouvání, ale na tom nic není – měkoty se v showbussinesu dlouho neudrží. Povídá se, že nejsou jen manželé, ale i bratr a sestra… Cavendishovy reality stojí na hodně starých penězích a jejich počátky sahají stovky let do minulosti. Mezi lidmi se hodně mluví o tom, že současní majitelé jsou na prachy jako ďasi a nemají žádné skrupule ohledně toho, jak je vydělat. Potom tu byl ten skandál, když se pokoušeli udělat ze Sylvie Sin zpívající senzaci, ale vynaložili spoustu peněz, aby se na to zapomnělo. Na Noční straně se pořád něco povídá. Že mají smlouvu s Rossignol je docela dobře možné. Jenom doufám, že si její agent pečlivě přečetl i tu pasáž, vytištěnou drobnými písmenky.“
„Nemá žádného agenta,“ řekl Chabron. „Rossignol zastupují Cavendishovy reality. Takže už nejspíš chápete, kvůli čemu si dělám starosti.“
Zamyšleně jsem se na něj podíval. Bylo mi jasné, že mi ještě neřekl všechno.
„Proč vaše dcera přijela do Londýna a pak na Noční stranu?“ zeptal jsem se. „Pokud vím, Paříž má svou vlastní hudební scénu, ne?“
„Samozřejmě, že ano. Ale když se chcete stát hvězdou, musíte do Londýnu. To ví každý.“ Chabron si povzdechl. „Její matka a já jsme to její zpívání nikdy nebrali vážně. Chtěli jsme, aby si našla nějaké důstojnější zaměstnání, něco s budoucností a penzijním pojištěním. Jenomže jí nikdy nezajímalo nic než zpěv. Možná jsme na ni příliš tlačili. Domluvil jsem pro ni přijímací pohovor ve své bance. Začínala by tam od píky, ale měla by dobrou perspektivu. Místo toho utekla do Londýna. A když jsem za ní poslal svoje lidi, aby ji našli, zmizela na Noční stranu. Teď… je v maléru, já to vím. Takové věci se k člověku donesou… proto chci, abyste mou dceru našel, pane Taylore, a ujistil jste se, že je v pořádku a šťastná, a nikdo ji neokrádá o nic, co jí právem náleží. Nežádám vás, abyste ji přivedl zpátky. Jen abyste se ujistil, že je všechno jak má být. Řekněte jí, že si o ní její přátelé a rodina dělají starosti. Řekněte jí… že s námi nemusí mluvit, jestli nechce, ale že bych byl vděčný za jakoukoliv formu komunikace, alespoň tu a tam. Je to moje jediné dítě, pane Tayore. Potřebuji vědět, že je spokojená a v bezpečí. Chápete mě?“
„Samozřejmě,“ řekl jsem. „Jenom mi není jasné, na co potřebujete mě. Tohle by mohl vyřídit kdokoliv. Mohu vás spojit s mužem, který se jmenuje Walker a zastupuje Autority—“
„Ne,“ přerušil mne Chabdin ostře. „Já chci vás.“
„Nepřipadá mi to jako případ pro mne.“
„Umírají lidé, pane Taylore! Umírají kvůli mé dceři!“ Chvilku potřeboval na to, aby se uklidnil, a pak pokračoval. „Vypadá to, že v poslední době zpívá moje Rossignol jenom smutné písně. A zpívá je tak sugestivně, že jsou známy případy, kdy člověk, který byl na jejím vystoupení, spáchal po návratu domů sebevraždu. Mrtvých už je tolik, že to její manažeři nedokážou ututlat. Chci vědět, co se s mou dcerou tady na Noční straně stalo a do čeho se to vlastně zapletla.“
„Tak dobře,“ řekl jsem. „Možná to přece jenom je případ pro mne. Ale musím vás varovat, že nepřijdu lacino.“
Chabron se usmál; tady byl na známé půdě. „Peníze pro mě neznamenají žádný problém, pane Taylore.“
I já jsem se usmál. „Pak patříte k mému oblíbenému druhu klientů. Vnesl jste světlo do tohoto dne.“ Obrátil jsem se na Cathy. „Vrať se do kanceláře a řekni tomu svému zázračnému novému počítači, aby se pustil do předběžného šetření. Chci vědět všechno, co se dá zjistit o Cavendishových, jejich společnosti, jejich současné finanční situaci. Koho vlastní a komu dluží peníze. Pak se podívej, co bys dokázala zjistit o Rossignol z doby, než začala pracovat pro Cavendishe. Kde zpívala, jaké měla ohlasy, prostě takové ty obvyklé věci. Pane Chabrone…“
Ohlédl jsem se, ale byl pryč. Nebylo po něm ani památky, přesto že se za tak krátkou dobu k východu rozhodně dostat nemohl.
„Zatraceně, to je ale strašidelné,“ poznamenala Cathy. „Jak tohle udělal?“
„Vypadá to, že na našel milém panu Chabronovi je víc, než se na první pohled zdá,“ řekl jsem. „Ale tak už to na Noční straně chodí. Když už budeš v tom, Cathy, zkus, co bys dokázala vyšťourat i o něm.“
Krátce přikývla, poslala mi vzdušný polibek a odběhla. Vstal jsem a zamířil jsem k baru. Tam jsem zazátkoval láhev pelyňkové brandy a podal jsem ji Alexovi. Už jsem ji nepotřeboval. Alex ji nechal zmizet pod barovým pultem a spiklenecky na mě mrknul. „Rossignol jsem znával. Na můj vkus trochu moc hubená, ale dudy měla výstavní. Před několika lety jsem si ji najal, aby mi tu uspořádala kabaret a dodala mému podniku trochu lesku. Nefungovalo to, jenže tenhle bar je stejně ztracený případ. Se židlí a bičem se moc daleko nedostaneš.“
„Takže jsi zase špicloval, Alexi?“
„Samozřejmě. Já slyším všechno. Tohle je můj bar. Tak či tak, ta Rossignol byla dost hezká, s příjemným, i když neškoleným hlasem a co je nejdůležitější, byla laciná. Tehdy ještě zpívala kdekoliv, za babku, z cvičných důvodů. Musela zpívat, byla tím posedlá. Bylo jí to vidět v obličeji a slyšet v jejím hlase. Nebyla to jen tak nějaká obyčejná touha stát se zpěvačkou. Pro ni to bylo něco jako poslání. Tenkrát se mi nezdálo, že je kdovíjak výjimečná, ale vždycky mi bylo jasné, že to dotáhne daleko. Talent ti není k ničemu, když nemáš dost odhodlání, kterým bys ho podepřel, a toho ona měla na rozdávání.“ „Jaké písničky tenkrát zpívala?“ zeptal jsem se.
Alex se zamračil. „Jsem si skoro jistý, že jenom svoje vlastní. Veselé, nenáročné věci, však to znáš – ucho potěší, ale vzpomínku nezanechají. Když zpívala u mne, rozhodně k žádným sebevraždám nedocházelo, ale fakt je, že zdejší publikum je otrlejší, než je běžné.“
„Takže vůbec nebyla taková smrtící diva, jak ji popisoval její otec?“
„Ani v nejmenším. Jenomže Noční strana dokáže změnit každého a málokdy k lepšímu.“ Alex se odmlčel a začal leštit barový pult, i když to vůbec nepotřeboval, ale nemusel se mi tak dívat do očí. „Povídá se, že tě hledá Walker, Johne. A ne s pugétem v ruce.“
„To bych od Wolkera ani nečekal,“ odtušil jsem pečlivě lhostejným tónem. „Ale pro všechny případy, kdyby se tu ukázal a ptal se po mě, nebyl jsem tady, ano?“
„Některé věci se nikdy nezmění,“ povzdechl si Alex.. „Hele, seber se a vypadni odsud, kazíš dobré jméno mého podniku.“
Vyšel jsem z Podivínů a zamířil jsem do noci. Nad hlavou se mi rozsvěcely neóny jako ukazatele na cestě do pekla. Rozhodl jsem se, že to je dobré znamení a šel jsem dál.