Hlídka ve strážním koši H.M.S. Avenger byla první, kdo ho zahlédl, jak se zuby nehty drží jakési trosky z potopené lodi na levoboku. Spustili člun a když k němu dopluli, zjistili, že se připoutal ke kusu hlavního stěžně. Byl napůl mrtvý žízní a popálený ohněm i sluncem. Rty měl popraskané a vyschlé, pokožku zčernalou nebo zarudlou a pokrytou mokvajícími, částečně zanícenými puchýři. Báli se, že už neni v jejich silách ho zachránit. Admirál lord Hood, dychtivý dozvědět se něco o osudu ztroskotané lodi, ze které ten ubožák pocházel, dal lodnímu felčarovi příkaz, aby ho zavolal, jakmile muž začne mluvit. Nakonec se ukázalo, že to nebylo nutné. Když druhého dne po své záchraně začal trosečník křičet, slyšela to celá loď.
Než se Hood dostal na ošetřovnu, nějak se jim ho podařilo uklidnit. Muž se zmítal na chirurgickém stole a přestože byl jen kost a kůže, bylo třeba dvou silných námořníků, aby jej udrželi. Vzpouzel se a koulel očima, zatímco se mu doktor Graves pokoušel podat dávku opiové tinktury.
"Nechte toho!" přikázal mu Hood přísně, aniž zvýšil hlas. "Omámený nám k ničemu nebude."
Něco v jeho hlase proniklo trosečníkovou hrůzou a muž sebou přestal zmítat. Jeho vyděšené oči se upřely na Hooda, který jeho pohled opětoval a konejšivě na něj kývl.
"Už jste v bezpečí," řekl oběti ztroskotání. "Jste na palubě Avengeru, který pluje do Bristolu."
"Díky Bohu," zašeptal muž sotva slyšitelným hlasem. "Díky Bohu všemohoucímu!"
"Co se stalo s vaší lodí?" zeptal se Hood klidně.
"Je zničená," odpověděl muž a křečovitě zavřel oči. Hruď se mu třaslavě zvedala přerývaným dechem. "Byl to netvor," dodal a zachvěl se.
Hood se zamračil. "Netvor? O takové lodi jsem neslyšel."
"Mořský netvor!" řekl muž. Vytřeštil oči a upřel na Hooda pohled šílence.
"Covenant byl zničen příšerou z hlubin!"
"Příšerou?" zopakoval Hood a podíval se na felčara. "Jakou příšerou?"
"Možná myslí velrybu, Vaše Lordstvo," usoudil Dr. Graves.
"Ne!" Muž se pokusil vstát a s nesmírným úsilím se mu podařilo trochu se nadzvednout na lokti. "Žádná velryba!" namítl horečně. "Netvor to byl! Opravdový leviatan! Obrovská, příšerná, zrůdná stvůra ze samotných hlubin pekla!"
"Ale no tak, člověče, co je to za nesmysl?" řekl Hood. "Nejsme malé děti, abychom věřili na mořské hady. Každý školáček ví, že nic takového neexistuje."
"Říkám vám, že jsem to viděl!" zvolal muž. "Moře kolem vřelo, jak ho bičoval svým nestvůrným ocasem. Slyšeli jsme to křičet! Ten příšerný zvuk nezapomenu až do konce svého nešťastného života!"
"Ten člověk neví, co mluví," prohlásil doktor Graves. "Určitě viděl velrybu."
"To bych neřekl," ozval se první důstojník, který ho pomáhal přidržovat. "Ve vlasech má zbytky dehtu a uzly, kterými byl připoutaný ke stěžni, byly dobré námořnické uzly." Nervózně pohlédl na Hooda. "Obyčejná velryba by žádného námořníka takhle nevyděsila, Vaše Lordstvo."
"Tak já nevím, co mluvím?" opáčil muž a jeho hlas se chvěl na pokraji hysterie. "Velryba, říkáte? Ukažte mi velrybu, která dokáže prorazit bok válečné lodi a pak do díry plivnout oheň! Plameny pekelné to byly! V jednom okamžiku to byla mocná loď a v příštím jen dýmající trosky! Příšera na nás plivla a oheň nás strávil! Nikdo nevyvázl živý, aby o tom mohl vyprávět, jen já!"
"Ten ubožák se zbláznil," prohlásil doktor Graves. "Úplně zešílel."
"Jistě, považujte mě za šílence! Každý, kdo má zdravý rozum, by mě za něj považoval. Ale já vím, co jsem viděl a modlím se k Bohu, abych to už nikdy nespatřil!"
"Uklidněte se," řekl Hood a sklonil se k námořníkovi. "Prošel jste utrpením, které by připravilo o rozum i ty nejsilnější muže. Snažte se rozpomenout. Přemýšlejte, opravdu nemohla vaše loď narazit do velryby - nebo ona do ní? Možná při tom otřesu spadla lucerna a zapálila skladiště střelného prachu?"
"Říkám vám, že to žádná velryba nebyla!" zařval muž. "Myslíte si, že nepoznám velrybu? Zpočátku jsme to za velrybu považovali, když jsme viděli, jak se to vynořilo na hladinu, ale žádná velryba nedokáže plavat tak zatraceně rychle ani nevydává takový pekelný křik! Žádná velryba neplive na lodi oheň!" Natáhl se a třesoucíma se rukama popadl Hooda za klopy uniformy. "Modlete se!" zasyčel a jeho horečnaté oči se nedívaly na kapitána, ale skrze něj. "Modlete se, abyste té stvůře nezkřížili cestu! Přikažte hlídkám, aby byly ve střehu! Řekněte svým mužům, aby se měli na pozoru! Jestli v moři zahlédnou temný stín s hřbetní ploutví podobnou žraločí, ale větší, než má kterýkoliv žralok, co kdy brázdil vlny oceánu, ať se co nejrychleji smíří s Bohem! Protože klidně můžete obrátit loď, můžete roztáhnout všechny plachty, které máte, stejně vám to nebude nic platné! Ten ďáblův splozenec pluje tak rychle, až je to k neuvěření! Uslyšíte jeho strašlivý křik a moře kolem se bude vařit jako v pekelném kotli!"
Muž propukl v hysterický smích.
"Velryba, no jistě. Velryba!"
Hood sevřel mužova zápěstí a s vypětím všech sil se mu vytrhl. Vstal a zamračeně se podíval na oběť námořní katastrofy, která se smála a plakala zároveň.
"Udělejte pro něj co je ve vašich silách, Gravesi," řekl. "Ubožák. Bojím se, že tomu už nikdo nepomůže."
"Tak tak," přisvědčil felčar a potřásl hlavou. "Mořský netvor."
Důstojník pohlédl na Gravese a na Hooda, pak se znovu podíval na trosečníka a rychle se pokřižoval. O několik hodin později muž zemřel. Večer Hood sám odříkal modlitbu, zatímco spouštěli ubožákovo tělo se zátěží do moře. Tou dobou už nebyl na palubě jediný muž, který by neslyšel jeho příběh. Když Avenger doplul do přístavu, rozšířil se po všech hospodách Bristolu a brzy si všichni vyprávěli o leviatanovi, který se vynořil z hlubin. Námořníci se modlili a pohlíželi na moře se strachem.

Celá divize byla svolána na brífink. Sešly se tu všechny opravné týmy vyjma těch, které byly na misi v mínusovém čase. Brífinková místnost na šedesátém třetím podlaží budovy velitelství temporální armády v Pendletonské základně bzučela tlumenou konverzací. Moses Forrester nepatřil k divizním velitelům, kteří svolávali svoje podřízené na schůze tohoto rozměru často, takže se v mužstvu hojně spekulovalo, o co asi jde. Už kolovaly nejrůznější dohady, novým způsobem vyhodnocování bezpečnostních rizik počínaje a prověrkami zásahových jednotek nařízených Arbitrážním sborem konče. V Temporálním sboru se takovým věcem říkalo 'mikimausování', ale co přesně tento termín znamenal se ztrácelo v hlubinách dějin vojenství.
Lucas Priest, Forresterův zástupce v hodnosti majora, zahlédl v jedné z předních řad Finna Delaneyho a začal se k němu prodírat. Štíhlý, elegantně pohledný Lucas při chůzi lehce napadal na levou nohu. Popáleniny od plasmy, které utrpěl při plnění svého minulého úkolu v mínusovém čase, se už úplně zahojily, ale bolest stále ještě cítil. Přes pravé oko měl černou klapku. Jeho skutečné oko mu přímo v důlku spálila tepelná vlna výboje z autopulzeru. Měl štěstí. Ztratil jen oko a utrpěl těžké popáleniny obličeje. Přímý zásah by mu upálil hlavu. Kosmetická chirurgie mu vrátila původní rysy a lékaři mu znovu naroubovali vlasy, o které přišel, ale místo nového organického oka si Lucas vybral bionickou protézu. V mnoha ohledech byla lepší, než obyčejné lidské oko, ale Lucas ji měl teprve krátkou dobu a ještě si na ni nezvykl. Kdykoliv ji používal současně se zdravým okem déle než půl hodiny, rozbolela ho hlava.
"Finne," řekl a dotkl se Delaneyho ramene, "ty víš, kvůli čemu nás svolali?"
Starší seržant Finn Delaney se na něj podíval a zamračil se. Čert ví proč, ale mohutný, rudovlasý irčan vždycky vypadal spíš jako technik v uniformě, než jako voják. Bez ohledu na to, jak byla jeho černá služební kombinéza nažehlená, sotva si ji oblékl, vypadala jako dělnické montérky. Nikdy neměl zapnuté všechny knoflíky na blůze a mnohý důstojník se už na vlastní kůži přesvědčil, že seržant Delaney má ve zvyku podepírat svoje argumenty pěstmi. Na jakémkoliv jiném místě už by dávno skončil ve vojenském nápravném zařízení, ale Forrester si nade vše cenil jeho výkonů v terénu. Díky jeho častým zásahům v Delaneyho prospěch ho ještě nevyhodili z armády, ale jeho neustálým degradacím nedokázal zabránit ani on. Byl to nekonečný koloběh. Finn se vrátil z akce v mínusovém čase a byl za svůj mimořádný výkon povýšen, ale dříve nebo později narazil na nějakého důstojníka, který netušil, že se mu má ze široka vyhnout. Výsledkem byl obvykle zraněný důstojník a Finnova degradace zpátky na vojína. Starším seržantem byl jedině proto, že se důstojníci Temporálního sboru naučili ho v zájmu vlastní sebezáchovy ignorovat. V tomto ohledu Finn představoval skutečně reprezentativní vzorek zásahových jednotek. Forresterovi lidé měli pověst nekonformistů, obvykle víc než jen trochu šílených.
"Jestli já vím, kvůli čemu je celý ten poprask?" opáčil Finn a zatvářil se překvapeně. "K čertu, na to jsem se chtěl zeptat tebe. Ty jsi lampasák, ty máš mít informace."
Lucas zavrtěl hlavou. "Nemám. Neviděl jsi André?"
"Tady jsem," ozvala se dívka za jeho zády. "Co se vlastně děje?"
Biologicky byla André Crossová nejmladším členem První divize v hodnosti desátníka. Chronologicky byla ovšem nejstarší, protože se narodila ve dvanáctém století, kde se živila jako nájemný rytíř. Nebyla nijak zvlášť hezká. Její rysy byly fádní a nijak zvlášť jemné, a přesto na ní bylo něco úchvatného. Vlasy měla slámově žluté a starala se o ně jen minimálně; méně, než většina mužů. Nosila je trochu delší, než většina vojáků, částečně proto, že na to byla zvyklá z minulosti, když se ještě vydávala za muže. Svou uniformu zaplňovala docela uspokojivě, ale spíše svaly, než oblými ženskými křivkami. Ramena měla impozantně široká a když zaťala bicepsy, vyskočily jí na nich překvapivě velké boule. Nohy měla dlouhé a pěkně tvarované, ale spíše tak, že by jí je záviděl každý triatlonista. Ňadra měla malá, avšak díky jejím pozoruhodně vyvinutým prsním svalům vypadala přece jen jaksi větší. Kolem boků a pasu neměla jediný zbytečný gram sádla. Vystupovala dokonale sebevědomě a s živočišnou sexualitou vlastní lidem ve vrcholné kondici, přestože se jí ještě úplně nezahojila rána v rameni, kterou jí způsobila nyocelová harpuna. Jejich poslední mise nedopadla nejlépe. Lucas byl vážně zraněn. Finn také utrpěl zranění, které ho skoro stálo život, když se mu do prsou zabodl vrhací nůž nebezpečně blízko srdce a aorty. Zachránila ho jen hustota jeho svalové hmoty. Všichni tři putovali přímo na operační sál, ale armádní lékaři na nich odvedli dobrou práci, takže se mohli vrátit do aktivní služby. Civilní lékaři by nejspíš byli ve svém rozhodnutí konzervativnější.
"Slyšela jsem něco o psychotestech," prohodila André.
"Kdo, sakra, ví?" zabručel Finn. "Ale nejspíš se to už brzy dozvíme. Přichází starý. Raději to tu postav do latě, majore."
Lucas se otočil čelem k ostatním. "Pó-zor!"
Několik set bot najednou srazilo podpatky, jak se vojáci První divize postavili do pozoru. Lucas udělal čelem vzad a odpochodoval k řečnickému pultu, kde předpisově zasalutoval jejich veliteli.
"První divize se shromáždila na váš rozkaz, pane! Všichni muži jsou buď přítomní nebo omluveni."
Plukovník Forrester mu pozdrav oplatil. "Děkuji vám, majore. Můžete se zařadit. Pohov, vojáci. Prosím, posaďte se."
Chvíli počkal, až se všichni usadí.
"Obdržel jsem pokyn z Arbitrážního sboru s nejvyšší prioritou, červený kód," řekl bez dalšího úvodu.
Všichni okamžitě zpozorněli. Tohle nebylo mikimausování. Nejvyšší priorita, červený kód, to vždycky znamenalo vážné potíže. Byl to povel pro úplnou mobilizaci.
"Asi před třemi týdny," řekl Forrester, "byla ze skladů Amalgamated Techtronics navzdory nejpřísnějším opatřením odcizena část zásilky určené pro Temporální sbor. Bylo v ní nějakých pět tisíc temporálních transpondérů tříd od P1 do V20 a kdo je ukradl se dosud neví."
Reakce byla okamžitá a velice bouřlivá. "To snad ne!" zvolal Lucas a překvapilo ho, jak mu hlas přeskočil. Pět tisíc temporálních transpondérů! To byl zločin v pravdě neslýchaný a mohl mít následky, které se nedaly označit jinak, než kataklyzmatické.
Transpondéry, neboli warpdisky, jak se jim říkalo ve vojenském žargonu, byly nejnovější vojenskou aplikací technologie Einstein-Rosenova mostu. Neměly je ještě všechny temporální jednotky, ale každá temporální armáda světa - nebo i jiných světů - jimi v současnosti nahrazovala nyní již zastaralé chronopláty. Technologie Einstein-Rosenova mostu pocházela z druhé poloviny dvacátého šestého století a jejím základem byla teorie, se níž přišli v roce 1935 Albert Einstein a Nathan Rosen a ve které postulovali existenci časoprostorových chodeb. K tomu, aby se tyto tak zvané 'červí díry' staly realitou, bylo však ještě třeba objevu bílých děr, vesmírných fontán čisté energie, a sedmi set let vývoje techniky. V roce 2645 vyrobily Bellovy laboratoře ve svém Bradburyho výzkumném středisku na Marsu první funkční model Einstein-Rosenova generátoru. Zařízení využívalo částicové procesory a i přesto mělo stejně jako první počítače mamutí rozměry. Jeho účelem bylo napojit se na energetické pole Einstein-Rosenova mostu mezi dvěma vesmíry. Název Einstein-Rosenův generátor, neboli ERG, byl vlastně zavádějící. Ve skutečnosti energii negeneroval. Působil spíše jako energetický dilatátor podobně jako když černé díry deformují ve svém okolí vesmír gravitačním polem tak silným, že z něj nejen nedokáže uniknout ani světlo a sama matérie časoprostoru se v něm trhá a tryská do jiného vesmíru jako bílá díra. ERG uměl část této energetické smrště zachytit a převést do vhodného transpondéru, v němž se upravovala tak, že se dala využít třeba k pohánění orbitálních stanic nebo osvětlování New Yorku.
ERGy postupně umožnily vytvoření mostu k neutronovým hvězdám v galaxii a několik jich udržovalo trvalé spojení s Orionem. V roce 2615 přišel někdo z dělostřeleckého oddělení velitelství Temporální armády s nápadem celý proces obrátit a využít tak princip Einstein-Rosenova mostu jako zbraň. Výsledkem byl warpový granát - kombinace nukleární bomby a stroje času.
Lucas ho použil poprvé při minulé misi. Od té doby jej ještě zdokonalili a zpřesnili. Zařízení se nazývalo granát pouze proto, že tento archaický bojový prostředek připomínalo velikostí a vnějším vzhledem. Mohlo být odpáleno časovačem nebo vržením. Výsledkem byla okamžitá zkáza - ovšem dokonale řízená. Granát se dale nastavit tak, že zničil celé město, jeden blok domů, budovu nebo oblast uvnit budovy velkou jako pěst. Ráže warpových granátů byla v rozsahu od jedné do devíti megatun. Lucas použil jen jeden z nejslabších a při pomyšlení na účinky devítimegatunového se mu podlamovala kolena. Nedokázal si představit situaci, která by si vyžádala použití takové zbraně. V okamžiku exploze částicové chronookruhy v granátu odčasovaly 'nadbytečnou' energii výbuchu - to znamená všechnu, kterou nebylo v daném místě třeba - Einstein-Rosenovým mostem do ERGu. V případě devíti megatunového granátu mohlo být devadesát procent energie takto přeneseno do mlhoviny Orionu, tedy na místo, kde nemohla způsobit žádnou škodu. Zbývající energie by se pořád rovnala energii bomby, která zničila Hirošimu a pomyšlení, že něco něco takového nosí v kapse, Lucasovi stačilo, aby se okamžitě začal potit. Exploze, kterou způsobil při své minulé misi, nebyla ani zdaleka tak silná, přesto byly její účinky impozantní. Lucas při ní byl mírně ozářen, ale ne tak, aby utrpěl vážnější škodu, než by mu způsobilo slunce na dovolené v St. Croix. Ve stejném okamžiku se ale mlhovina Orionu pořádně otřásla. Lucas z toho využil jen titěrný zlomeček.
Jako reakci na tuto převratnou myšlenku přišli vědci z armádních mozkových trustů na další, náhle zcela zřejmou aplikaci téhož principu pro temporálně válečné účely. Zatímco byly warpové granáty dále zdokonalovány, výzkumný tým Temporálního sboru na Heinleinově universitě v Dysonu už sestavoval prototyp temporálního transpondéru, který by nahradil chronopláty. Za použití stejných Einstein-Rosenových generátorů, na nichž provedli některé menší změny (jejich obsah byl okamžitě označen jako přísně tajný), které umožňovaly využití energie vysáté z časoprostoru k cestování časem a prostorem pomocí temporálních transpondérů vyrobených na mikromolekulární nebo částicové bázi. Každý voják První divize, která byla vybrána jako první pro vyzkoušení toho, co okamžitě začali nazývat 'warpdisky', měl teď temporální transpondér na zápěstí. V případě potřeby mohl být warpdisk z náramku sundán a zamaskován jako šperk na náhrdelníku nebo ukryt jinde na těle majitele. Místo rozměrného chronoplátu a pružného, bimetalického hraničního okruhu teď bylo k přemístění v čase člověka asi metr osmdesát vysokého a devadesát kilo těžkého třeba jen kotoučku velkého asi jako starý pětadvaceticent. Transpondéry samozřejmě mohly být vyrobeny pro nejrůznější účely i podstatně větší. Lucas měl disk P1. Celá jednotka vojáků se dala přemístit pomocí pole generované diskem T25, který měl v průměru asi osm centimetrů. Příslušný dilatátor energie, tedy ERG, mohl být kdekoliv - na základně v Pendletonu nebo třeba ve staré Mezopotamii. Jelikož zdroj energie byl v míře nutné pro praktické využití neomezený, mohla být teoreticky dostatečně velkým transpondérem teleportována celá planeta, ačkoliv o téhle možnosti by asi nikdo vážně neuvažoval. Vojáci na to téma občas žertovali, ale jejich smích byl vždycky tak trochu nucený. V takovém měřítku to zkrátka bylo příliš bláznivé, než aby se o tom dalo přemýšlet bez zachvění.
Každý voják První divize dostal 'pouze k nahlédnutí' přísně tajný manuál, nebo spíš mu byl za nejpřísnějšího utajení umožněn přístup k datům. Lucas studoval ten svůj pod dozorem ozbrojené stráže. Jeho pozornosti - ani pozornosti kohokoliv jiného - neuniklo, že armádní vědec, který s celou tou myšlenkou přišel, nebyl nikde jmenován. Jakékoliv pokusy pátrat po jeho nebo její identitě se výslovně nedoporučovaly. Finn tenkrát poznamenal, že je ten ubožák nejspíš někde zalezený a třese se strachy. Myslel to jako vtip, ale Lucas se nedokázal ubránit vzpomínce na osud Albrechta Mensingera, který poté, co si uvědomil plné důsledky své práce na zdokonalení chronoplátu, spáchal sebevraždu.
O stejných důsledcích teď bezpochyby přemýšlel každý voják v místnosti. Krádež pěti tisíc temporálních transpondérů, to bylo něco neslýchaného. Lucas si uvědomil, že má najednou sucho v ústech a že si ho vlastně nikdo ani nevšimnul, když zavolal 'To snad ne!' Jeho kolegové teď mluvili jeden přes druhého, vzrušeně pokřikovali a vytvářeli hluk, v němž se jeho výkřik úplně ztratil. Jak to, k čertu, ten zloděj udělal? Amalgamated Techtronics byl závod - ten závod - s režimem přísného utajení. Člověk nebo organizace, která měla na svědomí tu neslýchanou loupež, stále ještě potřebovala ERG, náležitě upravený, ke kterému by transpondéry připojil. Ale pokud byla schopna zmocnit se zásilky z Amalgamated Techtronics vojákům přímo pod nosem, kolik práce jí dá ukrást plány na úpravu obyčejného průmyslového ERGu na temporální translokátor? Už samotná skutečnost, že byly warpdisky ukradeny, nasvědčovala, že pro ně má někdo upotřebení, jinými slovy, že je míní použít. Ukradené transpondéry byly v rozsahu od P1 po V20. V20! Lucas se zachvěl. Jediný z těchto asi třiceticentimetrových disků byl schopen přenést předmět velký jako... ne, větší, než Washinhtonův památník!
"Museli je ukrást kvůli výkupnému," prohlásil Finn, který stál vedle Lucase. "Určitě je nemohou chtít použít." Olízl si rty a podíval se na Lucase. "Nebo ano?"
Forrester trpělivě čekal, až se jeho podřízení utiší. Věděl, že novinka, kterou jim oznámil, se dá těžko přijmout klidně. Když hluk postupně ustal, pokračoval. "Nemusím vám říkat, v jak potenciálně nebezpečné situaci se nacházíme," prohlásil vážně. "Jestli ven prosákne jediné slůvko, media se toho okamžitě chopí a jsme po krk v maléru. Nemluvě o katastrofických následcích, které může mít zneužití transpondérů na časové kontinuum. Celý Pozorovací sbor už pátrá po temporálních anomáliích a TIS ze všech sil zpracovává všechna podezřelá data z terénu."
Významně se odmlčel.
"Uvědomuji si, že to nebude snadné, lidi, ale očekávám, že až vám oznámím, k čemu dospěli, zachováte klid. Tentokrát žádná počítačová data. Všechno jen ústně. Pracuje na tom několik velice vyděšených lidí a hladina obecné paranoiy už dosáhla dříve netušené úrovně. Takže pozorně poslouchejte a dotazy si schovejte, až skončím. Už žádné citové výlevy. Doufám, že jsem vám to vysvětlil jasně a že jste to všichni pochopili."
Forrester okamžik počkal a ostatní na něj přitom hleděli s napjatým očekáváním.
Pak se zhluboka nadechl.
"Dvanáctého listopadu 1993 hlásil Sovětský svaz
) zmizení jaderné ponorky Vostočnaja slava nové třídy Tajfun vybavené balistickými řízenými střelami. Naposledy se ohlásila od ostrova Jan Mayen v Severním ledovém oceánu--"
Lacas ucítil, jak mu Finnova ruka drtí železným stiskem rameno. Podíval se na svého přítele a uviděl, že se mu z obličeje vytratila všechna barva. Vyměnili si rychlé pohledy a Lucas spatřil v Deleneyových očích strach. Pokusil se polknout a zjistil, že to nejde. Měl stažené hrdlo. Oba si uvědomili důsledky současně. Ať už warpdisky ukradl kdokoliv, použil je k unesení sovětské atomové ponorky, mobilní a ponorné, tedy prakticky neodhalitelné odpalovací základny strategických řízených střel. S warpdiskem V20 mohlo toto podmořské plavidlo zároveň cestovat v čase a teleportovat se.