KAPITOLA 1
CO TEĎ, MÁ LÁSKO?

Nad ruinami Kyle of Lochalsh za vodou se stále vznášel dým a vytvářel šedivou záclonu přes jasný měsíc. Tu a tam probleskávaly menší ohně jako bludičky. Večer zhoustl pachem zkázy a zoufalství, pachem končícího světa.
Jack Churchill, přáteli známý jako Church, seděl na hrázi v Kyleakinu vedle Laury DuSantiago a společně se dívali na to málo, co z krveprolití na pevnině mohli vidět. Vytvářelo to zvláštní protiklad ke klidu evokovanému jemným šploucháním vln a šuměním větru prohánějícího se opuštěnou vesnicí. Oba byli vyčerpáni děsivou jízdou přes Skye v autě, které nalezli opuštěné v Kilmuiru. Strach z napadení v každé zatáčce silnice vytvářel v autě tísnivou klaustrofobickou atmosféru a zvýrazňoval přízračnou nehybnost okolní krajiny zbavené jakékoliv známky lidského života; ten byl vyhlazen se stejnou lehkostí a definitivností jako kultura bakterií na podložním sklíčku mikroskopu. Nezbyla ani žádná těla; nedokázali vůbec uvažovat, co Fomoriané udělali s dřívějšími obyvateli. V době, kdy dorazili do Kileakinu, museli přijmout fakt, že je Fomoriané považují za příliš bezvýznamné, než aby je dál pronásledovali. Jaksi to bylo mnohem děsivější než předchozí neustálý strach z útoku. Neměli teď žádnou cenu.
„No, mohlo být hůř.“ Laura si odhrnula zbloudilý pramen odbarvených vlasů z očí a posunula se na kamenné hrázi do pohodlnější pozice.
Church, jehož tmavé vlasy ještě zvýrazňovaly bledost jeho unaveného obličeje, se na ni podíval úkosem. „Jak by to mohlo být ještě horší?“
„Mohli bychom jít zítra do práce.“
Pevně upírala pohled přes vodu, ale Church už se naučil číst humor v jejích suchých poznámkách. Jejich vztah, pokud se to tak dalo nazvat, ho stále udivoval. Nebyl si jistý, co k ní cítí. Navenek neměli nic společného, ale hluboko v nitru se k sobě hodili; po dlouhém období emočního ledovce následujícího po Mariannině smrti mu bylo spojení s jinou lidskou bytostí příjemné a sex byl skvělý. Doufal, že jde o něco víc než prosté spojenectví vzniklé ze zoufalství hrozných časů, ale nebyl důvod připravovat se nějakou analýzou o spánek; vůbec nepochyboval o tom, že se to brzy srovná samo. Opatrně se natáhl a vzal ji za ruku. Byla tak nevypočitatelná, že zpola očekával, že se mu vytrhne a označí ho za romantického idiota, ale stiskla jeho ruku chladnými a uklidňujícími prsty.
„Myslíš, že mi ostatní odpustí, že jsem to tak příšerně podělala?“ zeptal se. Otázku provázelo ostré bodnutí pocitu viny.
„Nijak zvlášť nad tím nehloubali. Možná vypadají jako idioti, ale dokážou pochopit, že jsi v pořádku. Na pitomce. Klidně se s tím smiř: choval ses prostě jako lidská bytost. Sice taková, co svým přátelům nic neřekne, ale pořád lidská bytost. Kdo tě za to může obviňovat?“
Church přesto nedokázal potlačit sílící pocit viny. Tuatha Dé Danannové měli v krutém hodnocení jeho ceny pravdu; byla to jeho vlastní slabost, která je porazila. Kdyby ostatním řekl o návštěvách Mariannina ducha, o Ledovém polibku, který ho zkorumpoval a vynesl mu pohrdání Danannů, svět mohl být zachráněný.
„Slyšela jsi někdy Beyond the Sea?“ zeptal se z pohledem upřeným do zčeřených černých vln.
„To je od jednoho z těch dávno mrtvých bílejch staříků, co je tak miluješ? Nějaký cajdák od Sinatry?“
„Od Bobbyho Darina.“ Neskočil na návnadu. „Nejlepší metafora smrti, jakou jsem kdy slyšel. Je to jednoduchá píseň, ale když o ní uvažuješ z tohoto pohledu, nabývá na hloubce.“ Zazpíval několik taktů: „Někde za mořem, někde na mě čeká, můj milý stojí na zlatém písku. Tak smutné a současně optimistické. Nikdy jsem o ní takhle nepřemýšlel, až teď. Víš, mluví o tom, co je za smrtí—“
„Nebo je to prostě jenom obyčejná písnička.“ Za normálních okolností by svůj komentář ukončila nějakým posměškem nebo pohrdáním, ale když tentokrát nic nepřišlo, podíval se na ni. Lauřina tvář byla klidná a zamyšlená, a když znovu promluvila, znělo to neobvykle váhavě. „Jak je?“
„Jak to myslíš?“
„Všechny ty pochody, co se ti odehrávají v nitru...“ Šikovně bruslila na okraji tématu, které bylo tak monumentální, že je nešlo vidět z odstupu.
„Jsem v pořádku, alespoň v rámci daných okolností. Nějak jinak, ale nejsem si jistý jak. Občas cítím vlnu chladu, zřejmě když převládne nákaza Fomorianů. Jindy mám dojem, jako by mi žilami protékalo tekuté zlato tím, co mi udělali Danannové. Zbytek času se cítím jako já.“
„Umřít a zase se narodit musí být fakt zápřah na bednu.“
„To ano.“ V temných chvilkách přemýšlel, jestli to znamená, že je stále člověk, stále živý, alespoň v takovém smyslu, jak to chápou lidé. Jak mohl zemřít a zase se vrátit? A jestli to existuje, jaké jizvy to zanechá na jeho duši? A co to znamená pro zákony, o nichž se předpokládá, že tvoří strukturu existence? Bojoval s těmito chmurnými myšlenkami tím, že se snažil chápat své znovuzrození jako příležitost zanechat minulost a veškerou slabost za sebou a stát se něčím mnohem hodnotnějším. Byl to jediný způsob, jak se z toho nesesypat.
„Hele, když jsi umřel, jaké to bylo? Uvnitř?“ Bylo zřejmé, že Laura nehodlá toto téma opustit. Ačkoliv se tvářila netečně, v očích měla hluboce vážný výraz, který ukazoval, jak mnoho to pro ni znamená.
Vrátil se v mysli do chvíle, kdy ležel napůl v potoce, jeho krev se mísila s vodou a tělo se otřásalo bolestí. „Jako vklouznout do horké lázně a klesat stále dolů a dolů.“
Zamyšleně přikývla. „A potom?“
Cukl sebou. „Nepamatuji si.“
„Vůbec nic?“
Ztrápeně si povzdechl. „Jenom útržky... nic, co by dávalo smysl. Jako sen po probuzení.“
„Ale něco si pamatuješ?“
„Jenom cosi jako obrovský chrám.“ Jeho hlas zněl úsečně. Litoval toho, ale nedokázal ho ovládat. „Nebo katedrála. Impozantní, vystupující přímo z mraků.“
„No dobře, už tě s tím nebudu otravovat.“ Chystala se k odchodu, ale chytil ji za paži a stáhl zpátky. Unaveně se na něj usmála. „Rozrajcovalo tě to?“ zeptala se. Než stačil odpovědět, sestrčila ho z hráze a rozběhla se za ním dolů.

„Zamyslela ses někdy nad tím, proč tady nejsou žádná těla?“ Ryan Veitch se opřel svalnatým ramenem do zadních dveří obchodu s potravinami a naposled zatlačil; s třesknutím se otevřely.
„Nechci na to myslet.“ Ruth Gallagherová se neklidně rozhlédla. I když věděla, že jsou v celé oblasti jediní a zákony už nemají velkou platnost, stále nepovažovala za správné vniknout někam násilím.
Veitch podobnými zábranami netrpěl. Jeho značně dlouhé vlasy jí neumožnily vidět, jak se tváří, když vcházeli dovnitř, ale přísahala by, že má z toho radost. Uvnitř v obchodě se její obavy potvrdily, když provizorní pochodeň osvětlila jeho hezké tvrdé rysy; usmíval se. „Budu se cítit líp, až zase půjde elektřina,“ poznamenal.
„Možná tentokrát zmizela nadobro,“ předpověděla chmurně Ruth a váhavě ho následovala. Kolem nich byly naskládané kartony s konzervami a krabice cereálií. Vonělo tu ovocem a chlebem. „Dost řečí. Nabereme zásoby, které potřebujeme, a vypadneme odtud.“
„Ale já rád mluvím. Vždyť kdo by nás tady mohl přistihnout?“
Ruth se kolem něj protáhla s pohozením hlavy, které rozevlálo její dlouhé hnědé vlasy. Začala plnit pytel na odpadky krabicemi ochucených vloček. “Možná bychom tu měli nechat majiteli zprávu. Vysvětlit mu, proč jsme si vzali zboží. Nabídnout zaplacení—“
Veitch si pohrdavě odfrkl. „Žiješ s hlavou v oblacích. Vrať se na zem. Ten se nevrátí. Nikdo z těch chudáků se nevrátí. Fomoriané je odvlekli do své spižírny.“
Ruth se na něho zlostně podívala, ale jeho slova ji ochromila. Rychle se vrátila k drobnému vykrádání.
Veitch jí váhavě pomohl a pak zčistajasna vyhrkl: „Nezačneme spolu vycházet?“
„Uvízli jsme v tom společně. Nemáme jinou možnost.“
„To nestačí.“
V očích jí zajiskřilo. „Tak—“
„Ne, poslouchej mě. Vím, že jsem v životě udělal pár ošklivých věcí, ale nemůžeš mě dál vinit z toho, co se stalo tvému otci—“
„Jak se opovažuješ říct něco takového! Zastřelil jsi mého strýce!“ Když se k němu otáčela tváří, loktem zachytila jednu krabici vloček a ta odletěla po podlaze; dlouho zadržované emoce vyvřely na povrch. Snažila se zadržet slzy, které přicházely tak snadno, a pak řekla: „Omlouvám se. Slyšela jsem, co říkali Danannové—“
„Je to pravda! Nebyla to moje chyba. Donutili mě to udělat, stejně jako všechny z nás, abychom trpěli.“
Ruth si pamatovala na hrůzu, kterou pocítila, když Danannové vysvětlili, jak jejich pětici přinutili poznat smrt v rámci přípravy na předurčení, které pro ně naplánovali.
„Možná jsem pitomý upocený kriminálník, ale předtím jsem nikdy nikoho nezabil!“ pokračoval Veitch. „Nejsem ten typ. Přál bych si, abys věděla, jak moc mě rozhodilo, když jsem viděl, že jsem zastřelil tvého strýce...“ Při té vzpomínce sebou trhl. „Poslyš, jediné, co chci, jediné, co jsem vůbec někdy chtěl, je udělat něco správného. Chápeš, jak to myslím? Být pro změnu dobrý člověk. Ale i když to zkouším, zdá se, že všechno jde špatně. Chci jenom šanci ukázat, co dokážu.“
Jeho obhajoba byla tak upřímná, že se Ruth neubránila soucitu.
„Protože tě mám rád,“ pokračoval. „Mám rád vás všechny. Snažíte se dělat správné věci, ať to pro vás znamená cokoliv, a já jsem nikdy předtím mezi takovými lidmi nebyl. Nechci, abyste si o mě celou dobu mysleli jenom to špatné.“
Ruth dlouho pozorovala jeho tvář, než se otočila ke krabicím. „Tak dobře,“ řekla. „Odpouštím ti. Ale to neznamená, že jen tak zapomenu—“
„Já vím. Chci jenom šanci.“
„Máš ji mít.“
Cítila, že se na ni dívá, jako by nemohl uvěřit tomu, co řekla, a pak horlivě přiskočil a přidržel jí pytel. Jakmile měli všechno, co potřebovali na několik nejbližších dní, vydali se zpátky. Když vyklouzli z obchodu, z oblohy se snesl tmavý stín, zakroužil nad nimi a snesl se níž. Veitch byl okamžitě ve střehu, připravený k obraně.
„To je v pořádku,“ uklidnila ho Ruth. Sova, její darovaná průvodkyně, slétla dolů a přistála ji na rameni. Ruth sebou škubla, když se jí pařáty zaryly do kůže, a naklonila hlavu na stranu s obavou, že pták začne mávat křídly. Bylo to poprvé, kdy se k ní přiblížil na dosah ruky. Sova otočila přízračné mrkající oči k Veitchovi a ten se srdečně usmál.
„Jak se ten sovák jmenuje?“ Natáhl ruku, ale sova vyrazila zobákem proti jeho prstům a on rychle ucukl.
„Kdo říká, že je to on?“
„No dobře, tak jak se to jmenuje?“
„Nemá jméno.“ Odmlčela se. „Alespoň já o něm nevím.“
„A nenapadlo tě, že bys mu mohla nějaké dát? Nebo jí? Tomu. Jestli má být členem týmu—“
„Možná se později zeptám.“ V očích jí vzplály jiskřičky.
Veitch se na ni chvíli zamyšleně díval, ale nedokázal poznat, jestli to myslí vážně, nebo si z něj utahuje. Rozhodl se pro druhou možnost a reagoval mírným úšklebkem. „Čarodějko.“
„Mizero.“
Jejich pohledy se na okamžik křížily a pak oba vybuchli smíchy. Přehodili si pytle přes ramena a zamířili k moři.
„Co přesně dokážeš udělat?“ chtěl vědět Veitch.
Ruth pokrčila rameny. „To ještě nevím. Podobá se to situaci, kdy trávíš celý život jako muž, a potom někdo přijde a řekne ti, že jsi žena. Jak se vyrovnáš s něčím tak kolosálním? Jak můžeš pochopit, že bohové si tě vybrali pro nějaký úkol?“
„Připadá mi to docela bezva. Nevadilo by mi to.“
„Možná bys uvažoval jinak, kdyby se to stalo tobě. Je dost těžké pochopit, že se mění svět. Že teď platí jiné zákony, základní zákony, pro to, jak všechno funguje. Žena, kterou jsem potkala v Jezerní oblasti—“
„Ta čarodějka?“
„Wiccana. Strávila dlouhé roky prováděním určitých rituálů a nikam se nedostala. Ale letos najednou procitla a zjistila, že některé věci fungují. Na její povel.“
„Jaký druh věcí?“
„Změny počasí. Ovládání zvířat...“ Ruth si náhle vzpomněla na let duší, který zažila, a překvapilo ji, jak silně touží si ho znovu vyzkoušet. „Nemyslím, že je to záležitost nějaké moci. Jde pouze o schopnost ovlivnit věci. Tak jako fyzici spoutali nukleární energii. Musíš se ji naučit používat.“
„Zatím žádné štěstí?“
„Ještě jsem to nezkoušela. Jsem trochu nervózní.“
„Četl jsem, že magii pomáhá sex.“ Nepodíval se na ni, ale vycítila jeho úsměv.
„Touhle cestou se nepouštěj. Pořád jsi v podmínce.“
„No dobře. Jenom nabízím své služby, kdybys mě potřebovala.“
„Díky, ale to bych si raději vydloubla oči.“
Vítr se na okamžik přesunul a všudypřítomný zápach požáru vystřídala slaná vůně moře s omamnou příchutí zelených hor. Oba se zastavili a zhluboka se nadechli.

Tom přihodil další kusy polámané židle a oheň zaburácel. Záře plamenů zbarvila jeho brýle s drátěnými obroučkami do ruda. Shavi seděl se zkříženýma nohama před svým stanem a díval se do ohně. Dlouhé vlasy mu zplihle visely kolem obličeje s asijskými rysy tak nehybnými, že vypadal jako figurína. Tom si otřel pot z čela a úkradkem si ho prohlížel.
„Byl to hrozný zážitek, ale získal jste z něho moudrost.“ Opravil si gumičku, kterou měl sepnuté šedivé vlasy do ohonu.
Shavi zamžikal, jako by se probudil ze snu. „V tuto chvíli to není příliš velká útěcha.“
„Za vědomosti se vždycky něco platí. Udělal jste ve svých schopnostech obrovský krok kupředu.“ Tom se posadil vedle něj, ale tak, aby nepřekročil neviditelnou bariéru, kterou Shavi kolem sebe vybudoval.
„Mám pocit, jako by se ve mně něco zlomilo, někde hluboko v hlavě. Jenom nedokážu přesně říct co. Prostě se cítím jiný, poškozený.“
„Promítl jste své vědomí, své pravé já, ven z těla do toho nepředstavitelného zvířete. Byl to vrchol vašich šamanských schopností. Bohužel teď nastala krátkodobá reakce—“
„Nechci o tom dál mluvit.“ Shavi chvíli mlčel, než dodal: „Omlouvám se. Jsem hrozně necitlivý. To, co jsem zažil, je ve srovnání se staletími vašeho utrpení v Jiném světě maličkost.“
„Tam to nebyla staletí.“ Tom na okamžik zmlkl. „I když mi to tak připadalo.“
„A byla vám moudrost, kterou jste ze svého zážitku získal, k něčemu dobrá?“
Tom se zahleděl do tmy.
„Co o nás říká váš prorocký dar, Pravdomluvný Thomasi?“ Shavi se položil na záda, aby mohl pozorovat hvězdy problikávající mezerami v dýmu. Pocítil osten hluboké lítosti, že jeho zážitek s hadem při plavbě na Skye v něm zanechal tak silnou depresi, že je teď nedokáže plně ocenit.
„Čekají nás těžké časy.“
„To dokáže předvídat i Ryan.“
„Není to tak, že bych viděl budoucnost jako mapu rozvíjející se před očima. Jsou to záblesky, pohledy z různých oken na točitém schodišti. Dávám přednost neříkat příliš mnoho. Odhadovat význam takových nahlédnutí do budoucnosti může změnit způsob, jakým člověk reaguje v současnosti.“
„Víte, kdo přežije a kdo umře?“ Shaviho hlas zněl dutě.
Tom mlčel.
Za okamžik uslyšeli ostatní vracející se z Kyleakinu. Church držel Lauru kolem ramen, zatímco Ruth s Veitchem nesli pytle s potravinami. Všichni se smáli nějakému žertu.
„No tak, starouši. Nezničí to vaši image, když se usmějete. Ani vám to nenadělá další vrásky,“ zavolala Laura na Toma. Ten se povýšeně odvrátil.
Shavi se nuceně usmál. „Máte něco dobrého na večeři?“
Ruth otevřela svůj pytel. „Fazole, ovocný salát, vločky, těstoviny a kombinace všeho zmíněného.“
„Tak na to si raději vezměte svůj kotlík,“ řekla jí kousavě Laura.
„Tady je maso pro ty, kteří ho jedí.“ Tom ukázal na svazek bažantů ležící na kraji tábora.
„Jak jste je sakra získal?“ podivil se Veitch. Zvedl jednoho ptáka za pařát a hledal jakékoliv zranění.
„Na to se ho neptej,“ vmísil se Church. „Jenom mu dáváš další příležitost předvést se jako moudrý leč tajemný Joda.“
„Dám si maso.“ Veitch hodil ptáka na zem. Laura znechuceně pokrčila nos.
Zatímco se Tom pustil do přípravy ptáků, Ruth vytáhla nádobí, které sebrali z obchodu se sportovními potřebami, odkud také vysvobodili stany – řečeno Lauřinými slovy. Tom naporcoval bažanty svým švýcarským vojenským nožem a dal je vařit nad oheň. Veitch k nim mezitím připravil těstoviny a fazole.
Najedli se a pak seděli a poslouchali praskání ohně. Byl to Church, kdo promluvil jako první, a když se k němu všichni okamžitě otočili, uvědomil si, že na to čekali. „Myslím,“ začal, „že je čas rozhodnout, co budeme dělat dál.“
„Tak proberme možnosti.“ Church si všiml, jak Ruth zvážněla, když obrátila svou systematickou mysl právníka k hromadě problémů, jimž čelili.
„Válet se a nedělat nic je hodně oblíbená činnost. U mě je číslo jedna.“ Laura začala odpočítávat na prstech. „Jet tak dlouho, až objevíme nějakou krásnou, opuštěnou pláž. Vzít si člun a přeplout přes La Manche. Naložit tolik drog, kolik uveze, a strávit většinu času v blaženém opojení.“ Na okamžik se zamyslela. „Hmm. Strčit hlavy do písku—“
„Nebo,“ přerušil ji Veitch, „udělat správnou věc.“
„A to je co?“ ušklíbla se Laura. „Vykrást stavební spořitelnu?“
Shavi se předklonil a i ve světle ohně byly jeho oči jako temná jezera. „Jsme Bratři a sestry draků. Po všem, co se stalo, to nemůžeme popřít. Ať v dobrém nebo zlém, jsme jediní lidé na světě, na které byla vložena zodpovědnost. Nemůžeme se už otáčet zády k tomu, co se od nás očekává, ani k životu jako takovému.“
„Mluv za sebe,“ kabonila se Laura.
„Ale co se od nás očekává?“ zeptal se Church, ačkoliv odpověď byla jasná.
Shavi si navlhčil rty. „Postavit se silám, které hrozí zahnat lidstvo do temnoty. Rozsvítit ve tmě maják naděje. Za jakoukoliv cenu.“
„Jasná řeč,“ vmísil se Veitch. „Zničit ty parchanty nebo při pokusu o to zemřít.“
Ruth zvedla oči a zamumlala: „Díky, Johne Wayne.“
Všichni se nadlouho odmlčeli a byla to Laura, kdo nahlas vyslovil, co si mysleli. „Podívejte se na nás. Co my můžeme udělat?“
„Mohu ti nabídnout spoustu příkladů,“ začal Church. „David a Goliáš. Mravenec, který unese několikanásobek své hmotnosti—“
„No dobrá.“ Laura se falešně usmála. „A teď si zase promluvme o reálném světě.“
„Existuje jeden způsob,“ ozval se rozhodně Veitch. „Nemusíme jít do toho s celou parádou jako Divoká banda. Tohle je partyzánská válka. Platí—“
„—jiná pravidla,“ dořekl Church. „Mimozemské síly, které můžeme využít. Jako artefakty, které jsme našli.“ Stále ho zneklidňovalo, že tyto předměty nadané obrovskou mocí jsou v rukou někoho tak nevypočitatelného, jako jsou Tuatha Dé Danannové.
„Partyzánská válka,“ zopakovala Ruth. „To se mi líbí. Obrátíme slabost v sílu. Rychlý postup, tvrdý úder a zmizet, než stačí zareagovat.“
„Jakže? Žijeme ve stejném světě?“ podivila se Laura. „Teď tu žijí věci, které nás dokážou rozdrtit rychleji, než stačíme nasednout na koně.“
„Narovnejme páteř.“ Ruth se otočila k ostatním. „Dobře víme, co bude následovat.“
Všichni sklopili hlavy.
„Někdo to musí říct—“
„Tak to neříkejme a mysleme si, že se už stalo.“ Laura se snažila, aby v tom zněl štiplavý humor, ale nikomu neunikl nepatrný podtón v jejím hlase: strach.
Ruth se zvolna rozhlédla kolem kruhu. „Snaží se přivést zpátky Balora. Pokud se je nepokusíme zastavit—“
„Proč my?“ Tentokrát Laura nic nepředstírala.
„Protože právě proto nás svedli dohromady,“ odpověděl tiše Shavi. „To je důvod, proč v sobě neseme tu nejasnou věc zvanou duch Pendragonu a které nikdo pořádně nerozumíme. Ale byla nám dána proto, abychom bránili zemi proti téhle strašlivé hrozbě.“
Laura sebou cukla. „Jestli tomu všemu věříte…“
„Ty ne?“ zeptal se jí ostře Veitch.
„Víte co? Než jsem vás všechny poznala, necítila jsem se nijak jinak. Obelháváte sami sebe, hrajete si na hrdiny. Jsme normální. Někteří z nás horší než normální. Slabé, žalostné nuly. A jediná chvíle, kdy si uvědomíte, jaká je to fantazie, nastane těsně před tím, než umřete v nějaké škarpě.“ Její rysy ztvrdly jako křemen; bylo zřejmé, že nehodlá ustoupit.
Dlouho panovalo mlčení vyplněné pouze praskáním ohně. Pak promluvil Tom: „Je naprosto správné mít strach z Balora. To není jen tak nějaký Fomorian jako Calatín nebo Mollecht, kteří jsou hroziví, ale je v našich silách je porazit. To, co jsou pro nás Fomoriané, je Balor pro ně. Je to jejich bůh, ztělesnění temnoty, zla, smrti, chaosu...“ Pomalu potřásl hlavou. „Je víc než přírodní živel, je to abstrakce, která dostala formu: destrukce. Slyšíte pouze má slova, ale z vašich tváří vidím, že váš strach sahá dál než k tomu, co říkám. Protože to víte. Žije v nejvzdálenějších oblastech vašich nejhorších nočních můr, v nejtemnějších zákoutích paměti vaší rasy, v prvotním strachu z noci. Jestli se Balor vrátí, bude to opravdový konec všeho.“
Nikdo nepromluvil. Naslouchali větru hvízdajícímu na pohořím Skye a náhle se zdálo, že noc je temnější, studenější a výhrůžnější.
„Pak tedy opravdu nemáme na vybranou,“ poznamenal Church.
Laura se otočila, aby oheň neosvětloval její obličej.
„Jak ho chtějí přivést zpátky?“ zeptala se nakonec Ruth.
„Nikdo z těch dávných ras doopravdy neumírá,“ vysvětlil jim Tom. „Jenom na chvíli rozptýlí svou existenci. Čas je pro ně bezvýznamný, prostor nepodstatný. Stačí je zachytit a přitáhnout zpátky.“ Pokrčil rameny. „Jak? To netuším. Nějaký rituál využívající esence moci, kterou jak jsme viděli shromažďují v Salisbury a pod Dartmoorem.“
„Pak musíme ty parchanty zastavit, než s tím rituálem začnou.“ Ve Veitchově hlase zněl nevinný optimismus, který nepatrně pozvedl jejich ducha.
„Ale kde to budou provádět? A kdy?“ opáčila Ruth.
„Kdy ti mohu říct,“ prohlásil Tom. „Rituál znovuzrození může proběhnout pouze v příznivém čase konjunkce moci a úmyslu. V den, která Keltové nazvali lugnasad, svátek sklizně. Prvního srpna.“
„To je za tři měsíce.“ Church se na chvilku zamyslel. „Nevypadá to jako bůhvíjak dlouho. Ale při našem minulém šibeničním termínu jsme dokázali nemyslitelné…“
„Nesmíme ztrácet čas,“ prohlásil Tom. „Tento úkol je mnohem, mnohem náročnější. Připravovaný roztok zrození už bude obsahovat esenci Balora a Fomoriané ho ukryjí v hlubinách nejnedostupnější pevnosti. Pro ně je cennější než cokoliv jiného. Představte si, že byste museli uchovávat duši svého boha. Jak moc byste bojovali za její ochranu?“
„Myslíte, že ji mají v té pevnosti, kterou stavějí v Jezerní oblasti?“ zeptala se Ruth.
Tom zavrtěl hlavou. „Bude to místo, které neuvidí nikdo z jejich nepřátel, určitě hluboko pod zemí a chráněné proti všem útokům.“
Vítr se s vytím přihnal od vrcholu Sgurr Alasdairu v pohoří Cuillin a jiskry z ohně vylétly k obloze jako létavice. Při pohledu na rozlehlou klenbu se náhle cítili bezvýznamní a jejich plány jim připadaly pošetilé.
„Tak jak to najdeme?“ ozvala se Ruth. „Jestli si dají tolik práce se zabezpečením, tak o to jen tak nezakopneme.“
Tom souhlasně přikývl; pomalu a zamyšleně. „Potřebujeme radu. Existuje místo, kam bychom měli jet. Zkusil bych jeden rituál—“
„Pak tedy vyrazíme co nejdřív.“ Church se rozhlédl po jejich tvářích; dívali se na něho s takovou intenzitou, až se cítil nepříjemně. Nechtěl nést zodpovědnost, kterou mu vnucovali. „Takže jsi rozhodl.“ Lauřin výraz neprozrazoval, co si opravdu myslí. „Zatím jsme měli štěstí.“ Nevědomky se dotkla rukou jizev na tváři. „Pokud se dá nazvat holé přežití štěstím. Ale dříve nebo později někdo umře a nehodlám to být já.“
„To nikdo—“
Laura vstala a odpochodovala do tmy, dříve než to Church stačil dopovědět. Povzdechl si a rezignovaně mávl rukou. „Raději se trochu vyspěme. Vyrazíme za svítání.“
Veitch se Shavim zalezli do svých stanů. Tom si zapálil joint s rychle ubývající zásoby marihuany a poodešel od světla táboráku.
Ruth usedla vedle Churche, opatrně ho objala paží kolem ramen a stiskla. „Pro hříšníky ani chvíle odpočinku.“
„Pro nikoho,“ povzdechl si Church. „Škoda že si nemůžu přehrát něco od Sinatry. V takových chvílích mi vždycky dodal lepší pocit.“ Na hladině temného zálivu se odrazily světelné skvrny meteoritu letícího po obloze. „Pamatuješ, jak jsme po tom zážitku pod Albert Bridge, který nás do tohohle zatáhl, seděli v kavárně? Zeptala ses mě, jestli se bojím. Tehdy jsem nevěděl, co to slovo znamená. Teď mě každé ráno při probuzení udeří ze stovky stran: strach, že zase něco zpackám, strach ze smrti, strach, že svět už nedává smysl, že nikde není bezpečné místo.“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval: „Strach z toho, co tahle noční můra znamená na jisté duchovní úrovni. Že to nemá význam. Že jsme tady jenom jako kořist pro nějaké bytosti, které jsou v potravinovém řetězci výš než my. Strach, že tento chaos nekončí ani smrtí.“
„Příliš přemýšlíš.“ Ruth ho znovu stiskla, než odtáhla paži. „To ráno v kavárně? Připadá mi, jako by to bylo hrozně dávno, tobě ne? Tenkrát jsem tě ještě vůbec neznala.“
Church vzhlédl. Nedokázal přesně vystihnout tón jejího hlasu. Usmívala se a oči jí zářily ve světle skomírajícího ohně.
„Myslím, že bys měl hledat význam v malých obrázcích a ne na velkém plátně.“ pokračovala. „Při všem tom chaosu a utrpení to může vypadat směšně, ale na této mikroúrovni je teď můj život mnohem lepší než předtím. Nenáviděla jsem svou práci, kterou jsem dělala jen proto, abych udělala radost svému otci. Neměla jsem ani tušení, kdo jsem. Teď jako by všechno v mém životě bylo intenzivnější. Dělám s nadšením i ty nejnepatrnější věci. Víš, nejsem zrovna poetický člověk, ale když se teď dívám na svůj život, tak předtím jsem byla mrtvá. Možná v tom spočívá ten význam.“
„Možná,“ odpověděl neutrálně, ale chápal, jak to myslí.
„A můj život obohatilo i to, že teď znám tebe a ostatní. Cítím sounáležitost i s těmi, které nemám o nic raději než kohokoliv ze svých bývalých známých. Možná, že když se přepíše zákon, musí se přepsat i slovník.“ Zasmála se své metafoře.
„Jak to myslíš?“
„Už vím, co znamená přátelství.“ Její úsměv zvolna uvadal až ke smutné introspekci. „Nevím, jak to vyjádřit, ale v tomto bodě, se vším tím hnusem kolem, mi to připadá důležité.“
„Tak co znamená přátelství?“ zeptal se a pokusil se jí pozvednout náladu úsměvem.
„Znamená to být připraven položit za někoho život.“
„Když budeme opatrní, tak na něco takového nebudeme muset ani pomyslet—“
„Churchi, buď realista. Jestli do toho půjdeme, všichni z toho živí rozhodně nevyjdeme; jestli vůbec někdo. Víš to. Neurážej mě předstíráním, že to není pravda.“
To, co přitom viděl v jejích očích, ho doslova hypnotizovalo.
„I ty ses změnil,“ pokračovala. „V mnoha ohledech jsi vyrostl, i za těch několik krátkých týdnů.“
„Jasně, no, víš, jak to je. Tlak je katalyzátorem změny.“
„Škoda že jsme museli ztratit svou nevinnost.“ Ačkoliv to řekla v množném čísle, Church cítil, že mluví o něm.
„Nemůžeš zůstat nevinná a čelit sebeobětování, smrti a válce. Ti parchanti zabili mou nevinnost, když zinscenovali smrt Marianny. K zocelení mého charakteru,“ dodal s trpkým úšklebkem.
„Nesmíš dovolit, aby tě to užíralo.“
„To rozhodně nemám v úmyslu. Smířil jsem se s tím předtím, když jsem si myslel, že jsem spoluvinný na Mariannině sebevraždě. To už se nebude opakovat. Hodlám zjistit, kdo Mariannu zabil, a pomstím ji, ale nenechám se tím deptat. Teď je to jiné. Neosobnější, tvrdší.“ Bylo vidět, jak se Ruth raduje z toho, jak jeho slova naznačují změnu v jeho charakteru, ale v tuto chvíli se o to nestaral. „Nejsem hlupák. Četl jsem klasiky a vím, jak pomsta lidi ničí. Ale za všechno to utrpení, které nám způsobili, se jim musí dostat odplaty.“
Oheň už dohasínal a do tábořiště se plížil chlad popírající blížící se léto.
„Co se s námi všemi stane?“ zeptala se Ruth s ustaraným úsměvem v obličeji.
Byla to řečnická otázka, ale Church cítil, že i tak vyžaduje odpověď. „Uděláme to nejlepší, co můžeme, a čert vem důsledky.“