Jednoho horkého letního dne, když blankytnou modř oblohy jen tu a tam zdobily něžně nadýchané beránky, ptáčkové šťastě prozpěvovali v korunách stromů a pilné včelky bzučely kolem květinek zatímco lehký vetřík čechral chmýří pampeliškám a velké černé mraky komárů se úspěšně snažily udělat všem kolem ze života peklo, stála nejkrásnější dívka melinoverského království uprostřed močálu.
Močál napájel křišťálově čistý, bublavý potůček, který tekl západně od shluku domků a krámků. Osada se podle něj jmenovala Bublavka. Potůček pramenil na vysočině severně od vesnice a vléval se do Jeseteří řeky kus dál na jihu. Většinu své délky vesele zručel a klokotal, ale kousek pod vesnicí se nacházelo mělké údolí, nížina o ploše několika čtverečních mil, na níž se potok rozléval a vytvářel bažinu.
O mnoho staletí později by se jí říkalo mokřad. Byly by činěnny nákladné a v konečném důsledku zcela maré pokusy jej zachovat. Ochránci přírody by hovořili o jeho kráse, o ptácích, kteří v něm nacházejí svůj domov, o hadech a čolcích hemžících se v jeho vodách a o důležitosti bahenních sedimentů pro celý ekosystém. Ale tohle se odehrávalo ve starých dobách a bylo to pohádkové království a vesnice Bublavka, takže močál byl jenom močál. A ještě k tomu úplně obyčejný močál. Nepatřil k těm močálům, co se v nich dají najít vzácní obojživelníci a motýli, nebo se v nich vyskytují exotické lišejníky a omamně vonící orchideje. Nebyl to ani jeden z těch strašidelných močálů s pokřivenými stromy a změtí popinavých rostlin, ze kterých člověku běhá mráz po zádech a zuby mu drkotají hrůzou. V noci tu netančily bludičky lákající nepozorné poutníky do vlhkého hrobu. Dokonce tady nebyly - a to je skutečně smutné - ani bezedné tůně. Bublavkovský močál byl prostě ta nejobyčejnější naprosto nudná a nezajimavá bažina. Karolína o něm rozhodně příliš vysoké mínění neměla. Nicméně teď byla uprostřed něj a stála bosá, po kotníky v černém bahně; špinavá, kalná voda se jí zvedala až ke kolenům. Prosté bílé šaty měla zmáčené až k pasu. Ruce měla po lokty od bahna, zaschlé bláto měla i za ušima (dostalo se jí tam jak zaplácávala komáry) a ve vlasech (to když si otírala zpocený obličej). Byla prostě unavená, mokrá, zablácená, vzteklá a pobodaná od komárů a na prince Hala se dívala, jako by to všechno byla jeho chyba.
Ne že by na tom princ byl lépe. Proměnil se i se svými starými šaty, takže alespoň nebyl nahý, za což bylo třeba osudu poděkovat. Jenže měl bláto pod šaty, což znamenalo, že stejně budou muset brzy dolů. A promočený byl až na kůži. Byl zmatený a dezorientovaný, jak jenom člověk, který strávil posledních sedm týdnů jako žabák může být. Neměl tušení, kde je, jak dlouho tam byl nebo kdo je to děvče s modrýma očima, světlými vlasy a tvářemi oteklými od komárů. Není tedy divu, že řekl, co ho napadlo nejdříve.
"Jsou tam pijavky?"
"Jo," odpověděla Karolína. "Tak jdeme." Popadla ho za ruku a začala ho tahat z močálu. Hal ji následoval vcelku ochotně, neboť neměl nejmenší představu, kam jinam by mohl jít. Volnou rukou přitom odháněl útočící hmyz. Karolína jej vedla rákosím do mělčí vody. Všude kolem viděl sítě napnuté mezi dřevěnými kolíky.
"Co je to?"
Karolína zastavila a rozhlédla se. "Pasti na žáby. Rozmístila jsem je a pak jsem tloukla koštětem do vody, abych žáby vyplašila. Někdy se jí do jedné chytil i tucet nebo víc. Dřevo jsem si přinesla z vesnice a sítě jsem upletla sama."
"To bylo chytré."
"Pasti mi ušetřily spoustu času."
Pustila ho a on ji poslušně následoval. Došli na malý ostrůvek, kde skupinka mechem porostlých stromů skýtala trochu stínu. Pod jedním stromem byly dva velké proutěné koše s víky. Karolína jeden otevřela. Zevnitř se ozývalo kvákání.
"Tady je opravdu hodně žab."
"Hodně je slabé slovo," odpověděla dívka. Odtáhla koš k vodě a převrátila ho. Žáby odskákaly a vděčně se ponořily do kalných vod. "Pokaždé, když jsem žábu políbila, strčila jsem ji do koše a pak jsem je zanesla do potoku pod močálem, aby je odnesl. Tím jsem se pojistila, abych jednu žábu nemusela chytat dvakrát." "Chytré," řekl princ znovu. Vzal druhý koš, odvlekl ho k vodě a vyprázdnil ho. Když se ohlédl, stála u stromu a dívala se na kus papíru, který tam byl přibitý hřebíčky. Po chvíli ho strhla a zmačkala. "Co to bylo? Můžu se podívat?"
Hodila mu papír a on ho rozložil. Byl to jakýsi plánek s pravoúhlou sítí a značkami. Tázavě na ni pohlédl.
"Mapa močálu," vysvětlila mu Karolína. "Když jsem s tím začala, nakreslila jsem si plánek bažiny a rozdělila jsem ji na menší úseky. Jakmile jsem vyčistila jeden sektor, poznačila jsem si ho na mapě a přesunula jsem se k dalšímu čtverci. Jistě, některé žáby utěkly do prázdných sektorů, ale nebylo jich tolik, aby to stálo za řeč. Síťkou jsem odlovila všechny pulce a vylila jsem je do potoku, abych jim zabránila zaplnit sektor novými žábami."
To bylo tak chytré, že se to princ ani neobtěžoval konstatovat. "Jak dlouho jsi to dělala?"
"Sedm týdnů." Karolína mu vzala mapu z ruky, přetrhla ji napůl a kusy hodila do větru. "Teď už je to voda pod mostem."
"Sedm týdnů," zamumlal princ tiše. Nahlas se zeptal: "A ty jsi...?"
"Karolína," řekla Karolína. Pozvedla lem své zablácené sukně a vážně princi vysekla pukrle. Vzhledem k okolnostem to bylo tak nečekané, že Hala nenapadlo nic lepšího, než se stejně vážně uklonit.
"Hal," řekl. "Bojím se, že jsme nebyli náležitě představeni..."
"Ale už jsem se políbili," odpověděla Karolína. "Takže to nechte plavat." A znovu se začala brodit močálem.
Tou dobou už se Hal trochu vzpamatoval. Rychle pochopil, že se na něj ta dívka z nějakého důvodu zlobí a jejich konverzace hned tak na srdečnosti nezíská. Proto raději mlčel. Z ostrůvku na kraj močálu to byla krátká ale ne zrovna příjemné procházka. "Za poslední měsíc jsem tohle místo prakticky zbavila žab," poznamenala Karolína. "Proto je tu teď tolik komárů."
"Samozřejmě," odpověděl Hal zdvořile.
Kývla hlavou k mělké strouze. "Tu jsem vykopala, abych odvodnila tuhle část močálu. Žáby se sice jen přestěhovaly do hlubší vody, ale při vyšší koncentraci se snáze chytaly do sítí."
"Dobrý bože! A to všechno jsi udělala sama? Musela jsi s tím mít strašnou spoustu práce."
"To ano." Vedla ho po stráni k malé chatrči. Mlha, která se vznášela nad bažinou, byla pro lidi velice nezdravá, takže nájmy na této straně vesnice byly odpovídajícím způsobem nízké. V Karolínině chatrči byly nejnižší vůbec. Střechu měla pokrytou odranými došky a dveře visely na vytahanách kožených pantech. Uvnitř byla jen jediná místnost s podlahou z udusané hlíny a malým ohništěm. Chatrč neměla okna a nestála v ní ani žádná postel; jen hromádka slámy v rohu a jedna přikrývka. Veškerý nábytek tvořila jediná židle. A dvě vědra na vodu z dubového dřeva, která stála hned za dveřmi.
Karolína brzy zjistila, že když se vrátí domů po celodenní práci v močále, je příliš unavená, než aby si donesla vědro vody na umytí. Proto si ho připravila vždycky už ráno, ještě než odešla. A každý den připravovala i druhé vědro pro prince.
Stal se z toho rituál. Zpočátku optimistický: každé ráno si byla jistá, že se večer vrátí do chatrče s krásným princem a proto pro něj připravila vědro s vodou, mýdlo a ručník. Jak ale dny ubíhaly a každá žába, kterou zatím políbila, se ukázala být jen obyčejnou žábou, začala na svém malém rituálu lpět z čiré tvrdohlavosti. Samotný fakt, že by druhé vědro nepřipravila, by mohl způsobit, že by prince toho dne nenašla. A pokud by v močálu neměla najít prince, proč by tam chodila?
Nyní jedno vědro postavila před chatrč a podala princi župan, kostku mýdla a ručník. "Omlouvám se, Vaše Výsosti, ale děvčata k tomu potřebují soukromí. Budete se muset umýt venku. Pak půjdeme do vesnice a požádáme, aby svolali radu."
"Co to má znamenat?" zeptal se Hal. Díval se na ručník - měkký, hebký, nadýchaný a nový - a na kostku jemného voňavého mýdla, které držel v ruce. Karolína měla kus vyřazeného lněného ubrusu a ždibínek levného hnědého mýdla.
Karolína si náhle uvědomila, jak je vyčerpaná. Posadila se na židli, trochu si nadzvedla sukni a prohlédla si kotníky, jestli na nich nemá pijavice. Když žádné nenašla, spustila zase lem sukně dolů. "Víte, Vaše Výsosti, zpočátku vás hledala spousta děvčat. Myslím, že každá holka z naší vesnice alespoň jednou zkusila štěstí a políbila nějakou tu žábu. Amanda nám řekla, že polibek panny zruší kouzlo a ta z nás, která políbí tu správnou žábu, se vdá za krásného prince."
"Já vím, jak to kouzlo funguje," opáčil Hal lehce upjatě.
"Pustily jsme se do toho všechny společně. Líza, Tiffany, Kristýna a... všechny ostatní. Večer jsme si tu dělávaly dýchánky, protože bydlím nejblíže močálu. Dvě moje kamarádky - Jasana a Barča - koupily ručníky a to ostatní, abyste se mohl umýt, až vás najdeme."
Princ se rozhlédl. "Kde jsou všechny?"
"Odpadly už před měsícem. Když Amanda umřela, nebyl nikdo, kdo by je povzbuzoval."
"Myslíš čarodějku Amandu? Ona je mrtvá?"
Karolína přikývla. "Dostala bahenní zimnici a umřela několik týdnů po vašem nešťastném střetu s ní. Jak ta si nás dobírala, že teď máme možnost provdat se na krásného prince a po jeho boku vládnout království. Jenže když umřela, přestala tomu většina děvčat věřit. Nebo si řekly, že i kdyby to byla pravda, najít jednu konkrétní žábu v celé téhle bažině je nemožné. Já jsem pokračovala dál a tak mi ten ručník a župan nechaly. Takže tady to máte."
"Aha," řekl Hal. "Děkuji ti." Vrátil jí nadýchaný ručník a voňavé mýdlo a vzal si od ní lněný utěrák. "Tohle mi stačí."
Karolína výměnu nijak nekomentovala a zavřela Halovi dveře před nosem.
Princ na ně zabušil a dveře se zase otevřely. "Mám ještě jednu otázku. Připadá mi, že se na mě z nějakého důvodu zlobíš. Proč?" "Protože nejste krásný," řekla Karolína a dveře zabouchla.

Bublavka byla poměrně malá a nikterak bohatá vesnice, ale bylo dost velká a bohatá na to, aby měla patrovou radnici. Vlastně to byla velice hezká radnice, postavená z místního kamene, s břidlicovou střechou a modře natřenými okny a dveřmi. Nahoře byly uloženy daňové záznamy, zápisy o narozeních a pohřbech a pozemkové knihy. Dole v případě potřeby zasedala obecní rada, což nebývalo příliš často. Kromě toho se tu každý čtvrtek večer hrávalo bingo.
Dnes ale bylo svoláno mimořádné zasedání. Vedl ho starý Větvička. Byl to hubený, bělovlasý muž a choval včely. Do rady jej volili pokaždé a ostatní členové si ho vážili, jelikož byl nejstarší občan vesnice. Zbytek rady tvořili úspěšnější místní kupci, protože nikdo jiný neměl na schůzování čas. Všichni členové rady seděli na jedné straně dlouhého úzkého stolu. Větvička seděl na druhé straně uprostřed. Po levici měl Karolínu, čerstvě vymydlenou a převlečenou do čistých šatů (kromě svých pracovních jediných), s vlasy svázanými do uzlu. Až na otoky od komářích bodnutí vypadala skutečně půvabně. A velice odhodlaně.
Po Větvičkově pravici seděla Emílie, dcera Amandy, před nedávnem zesnulé čarodějky. Byla hezká, drobná a o rok mladší, než Karolína. A velice nešťastná.
"Krásný," prohlásila Karolína.
"Co se ti na princi Halovi nelíbí?" zeptala se jí Emílie. "Mě připadá sympatický."
"Sympatický není krásný. Podle dohody se mám provdat za krásného prince."
"Myslím, že vypadá docela dobře."
"Je malý. Krásný princ musí být vysoký. Vysoký a krásný jsou prakticky synonyma."
Emílie se podívala z okna. Princ čekal venku před radnicí, mimo doslech. Klábosil a smál se s hloučkem zvědavých děvčat, který se každou minutou zvětšoval. "Není malý. Je skoro průměrné výšky."
"Podprůměrný není vysoký. Navíc je hubený a má beďáry."
"Spousta mladíků je hubených. A každý máme nějaký ten uhřík!"
"Ale ne takhle hubených. Nemá vůbec žádné svaly. A skoro žádnou bradu. A odstávají mu uši."
"Ale no tak! Bradu má jen trochu nevýraznou. Jestli ti to vadí, přemluv ho, ať si nechá narůst vousy. A uši se dají zakrýt delšími vlasy. Muži s delšími vlasy stejně vypadají víc sexy."
"A koukněte se na jeho nos."
"Jeho nos je jen... jeho nos je... spousta mladíků je hubených!"
V té chvíli se do toho vložil radní Durdil. "Emílie, ty se vytáčíš. Když je mladík krásný, je krásný i bez vousů a dlouhých vlasů. Jistě, myslím, že se všichni shodneme na tom, že krása je do jisté míry věc osobního vkusu." Durdil míval v dobách své mladické nezralosti občas sklony považovat se za neodolatelného svůdníka. Nyní měl dva vcelku pohledné chlapce a proto se cítil oprávněný se k této záležitosti vyjadřovat. "Na druhé straně se mnou určitě budete souhlasit, že kdyby náš ctěný host nebyl princ, sotva by připoutal pozornost všech těch dívek. Hm, kdyby byl jen obyčejný mládenec, pak... myslím, že označení, které by lépe vystihovalo podstatu věci, by bylo... ehm..."
"Nedomrlý," řekla radní Krejčová.
"Ano. Přesně tak. A pak je tady otázka následnictví."
"Cože?"
"Princ Hal nezdědí korunu. Je třetí syn a jako s dědicem trůnu se s ním v žádném případě nepočítá."
"Co to s tím má co dělat?" zeptala se Emílie. "Úmluva zněla, že se vdá za prince. O následnictví nebyla řeč."
"Ale ano, byla," ozvala se Karolína.
"Karolína má pravdu," přisvědčila Krejčová. "Tvoje matka o tom mluvila pořád, Emílie. Nevynechala jedinou příležitost zmínit se o tom, jaký je Hal krasavec a jak jednou bude vládnout království." Radní Krejčová byla vdova. Její dvě dcery strávily týden líbáním žab. I ona si jednou v noci odskočila k močálu, aby jich pár políbila. Samozřejmě by se k tomu nikdy nepřiznala. Když rada poslala pro Emílie, už měla zabaleno a chystala se spěšně opustit vesnici. Zbývaly jí ještě dva roky učení a veškeré další průtahy považovala za zbytečné a rozčilující. Nyní se zamračila. "Zmínit se, to ano. Ale maminka nikdy výslovně neřekla, že princ bude dědicem. A když už je o tom řeč, nemyslím, že by někdy popisovala jeho vzhled. Možná jí krásný připadal. Svým způsobem. Na takových řečech přece nemůžete stavět."
"Samozřejmě, že můžeme," odpověděl radní Dandera, který byl právník. "Osobně radě doporučím, aby Amandina slova považovala za závaznou ústní dohodu. Podle mě prostě nečekala, že se někomu podaří najít zakletého prince mezi všemi těmi žábami v močálu a tak mluvila příliš lehkomyslně, ale co řekla, to řekla. Tvoje matka byla mocná a vážená čarodějka, ale zákonům podléhá jako každý."
"No jistě," ušklíbla se Emílie. "To říkáte teď, když je po smrti. Kdyby tady byla, takhle byste nemluvil."
"Bezpochyby by nás všechny proměnila v žáby. Tak či tak, aby byla smlouva platná, musí existovat vzájemné ručení - to znamená, že každá ze stran musí nabídnout něco cenného. Karolína nabídla svou práci - značné množství těžké a krajně nepříjemné práce - a zaslouží si dostat za ni něco stejně hodnotného."
"Ale vždyť se provdá za prince! Co na tom, že je trochu nedomrlý...?"
"Ale no tak," ozval se Větvička. "Takhle o tom mladíkovi nemluvte. Koneckonců, je královské krve."
"No právě," řekla Emílie Karolíně. "Kolik místních holek se provdá za prince? Měla bys uznat, že tvoje číše je spíš zpoloviny plná, než poloprázdná."
"Moje čiše je plná až po okraj vody z močálu," odsekla Karolína. "A ráchala jsem se v ní sedm dlouhých týdnů."
Durdil vstal. "Je zřejmé, že--"
"Je zřejmé, že je čas na přestávku," prohlásil Větvička.
"Ale já jsem chtěl říct, že--"
"Přestávka," prohlásil Větvička nesmlouvavě. Na zdůraznění svého rozhodnutí udeřil třikrát kotníky prstů do stolu. "Nařizuji přerušení. Sejdeme se tu znovu za půl hodiny. Emílie, ty ještě zůstaň."
Větvičkovo slovo mělo v osadě takovou vážnost, že si nikdo netroufal mu odporovat. Karolína byla první, kdo vyrazil ze dveří, a jak spěchala za Halem, ještě se přes rameno zamračila na Emílii. Durdil šel za ni a zbytek rady je následoval. Jakmile se za nimi zavřely dveře, Emílie se obrátila k Větvičkovi a zakvílela: "Všichni jsou proti mě zaujatí!"
"V tom máš naprostou pravdu," odpověděl Větvička.
Vzhledem k svému věku nebyla Emílie zvyklá, že s ní dospělí souhlasí. "Vážně?"
Větvička vytáhl z kapsy kabátu dýmku a z druhé váček tabáku. Pak se pustil do složitého obřadu nacpávání a zapalování dýmky, který prováděl vždy, když si potřeboval rozmyslet, co má říct. Zjevně mu to stále myslelo dost rychle, protože přestal, v polovině nacpávání a odložil dýmku nezapálenou. "Emílie, tvoje matka byla zkušená čarodějka, vysoce vážená ve vesnici i v celém království. Ale rádi ji tu neměli."
"Vy jste ji měl rád."
"Lidé se tvé matky báli, Emílie. Já už jsem ve věku, kdy se bojím jen málo věcí. Jednou to poznáš sama."
"Byla trochu náladová," připustila dívka.
"Jakmile se lupiči a bandité dozvěděli, že se tady usadila, začali se naší osadě vyhýbat širokým obloukem. Tím nám prospívala. Lidé jí promíjeli i její drobné krutosti, protože se jí báli. Ale Emílie, s tou žabí kletbou to přehnala."
Tady se Větvička odmlčel a začal se znovu zabývat svou dýmkou. Emílie mlčky čekala, dokud si ji nezapálil. Několikrát z ní zabafal a pokračoval: "Amanda se z nás ze všech vystřelila. Nevím, jestli sis toho všimla, ale v každé bublavské rodině je alespoň jedno děvče na vdávání. A každé by si chtělo vzít krásného prince. Tvoje matka je přiměla k honu na ženicha. Všechny ty dívky se plácaly v bahně, líbaly žáby a vůbec se všemožně ztrapňovaly. A tím ztrapňovaly i svoje rodiny. Víš, tohle je malá vesnice. Lidi si tu pamatují každou maličkost. Někteří si hýčkají křivdy po generace. No a teď je v sedle rada a má za to, že je čas účtování."
"Tak dobře. Chápu, že neměli rádi mámu. Chápu, že jsou proti ní napružení. Ale ona už je mrtvá! Už se jí nemůžou pomstít. Se mnou to nemá nic společného. Já jsem toho ubožáka v žabáka neproměnila."
Větvička zvedl dýmku a znovu si s ní začal hrát, ale hned ji zase položil. "Emílie, jestli se občané rozhodnou, že si Karolína zaslouží náhradu, vezmou si ji z odkazu tvé matky."
"Ne! To by neudělali!"
"Já myslím, že ano. Už o tom mluvili. Tvou matku chránila její moc. Ty jsi pouhá učednice a žádnou nemáš. Oni vědí, že tvá matka má velkou sbírku čarodějnických knih, která vynese pěkných pár krejcarů. Jsou odhodláni je zabavit všechny do poslední. Dandera si zaslouží honorář tím, že to zlegalizuje. A jak znám Durdila a Krejčovou, vezmou si svůj díl ještě před tím, než drobty předají Karolíně."
"Karolína!" Emílie to jméno prakticky vyplivla. "Všichni se z ní můžou pominout! Jí nestačí, že je nejkrásnější dívka ve vsi. A taky nejoblíbenější. Ona musí mít i mou knihovnu."
"Hmm. Emílie, když měli Kovářovi tyfovou horečku a my jsme dali jejich dům do karantény, kdo tam šel a staral se jim o dítě?"
"Karolína," odpověděla Emílie neochotně.
"A kdo se nabídl, že na jarmarku zorganizuje dobročinnou dražbu?"
"Karolína, ano, ano, chápu, co chcete říct. Je půvabná, je oblíbená a je svatá, že? Ale Větvičko, já se bez knihovny své matky neobejdu." Dívka vstala a udeřila svou drobnou pěstičkou do stolu. "Nemohu o ni přijít! Nemohu!"
"Uklidni se, má drahá. Já to chápu."
Emílie spustila ruce podél boků, ale zůstala stát. "Víte, jak mě máma dostala do učení k tak věhlasnému čaroději, jako je Torricelli? Nebylo to snadné. Nejlepší mágové si berou každý rok jen několik žáků a konkurence je obrovská. Ale každý čaroděj ve dvaceti královstvích by dal hodně za to, aby se dostal k mámině knihovně." Emílie se posadila. "Větvičko, bez těch knih budu jen jedna z mnoha čarodějnických adeptek studujících u nějakého bezvýznamného zaklínače."
"Já to všechno chápu," přikývl stařec. "Proto pojedeš s Karolínou do města."
"Cože!"
"Pojedeš z ní do Melinoweru. Hal se tam vrátí a vy dvě ho doprovodíte. Pro takového mladíka není bezpečné cestovat bez doprovodu."
"Já se s tou holkou nikam tahat nebudu. Jedu tam studovat. Nejsem průvodkyně turistů."
"Ty mě neposloucháš. Musíš to děvče dát dohromady s nějakým pohledným mladíkem. V Melonoweru k tomu budeš mít nejlepší příležitost."
"S princem? Mám asi takovou vyhlídku, že ji provdám za prince, jako že si nějakého vezmu sama."
Větvičkovi zacukaly koutky úst a na okamžik vypadal, jako by chtěl říct něco vtipného. Pak se ale přinutil zůstat vážný. "Já vím, že tvoje matka měla ve městě mnoho přátel a klientů. Uvést Karolínu do lepší společnosti by pro tebe neměl být problém. A jakmile ji místní mladíci uvidí, příroda se už sama postará o zbytek."
"Ale princ? Takové styky maminka neměla."
Větvička pokrčil rameny. "No tak vévoda. Baron, hrabě nebo vikomt. Třeba i bohatý kupecký synek. Nemyslím, že by Karolína byla tak vybíravá. Jenom nechce strávit zbytek života v téhle vesnici u kolovrátku. Až potká pohledného mladíka, který jí zajistí jistou životní úroveň, na prince zapomene. A při tom, jak vypadá, k tomu bude mít spoustu příležitostí. Tedy až splasknou ty otoky od komárů."
"Hmm." Emílie se zamyslela. Tak, jak to říkal Větvička, to znělo velice snadně, ale muži si vždycky myslí, že pro děvče je maličkost připoutat pozornost vhodného mládence. Děvčata takovým iluzím nepodléhají.
Na druhé straně jí bylo jasné, že něco udělat musí a to rychle. Jestli se roznese, že jí hrozí obstavení matčiných knih, její šance na další studia se značně zmenší. Rozhodně pro ni bude lepší odjet do Melinoweru s princem, než tam dorazit později a muset čelit nejrůznějším zveličeným fámám.
Podívala se na Hala, který ještě stál před radnicí. Byl čistě umytí a místní kupci toužící udělat si u královského dvora oko mu přinesli čisté šaty. Dívky z vesnice ho obklopily a nabízely mu vlastní zavařeninu a marmeládu, čerstvě upečené rohlíčky nebo květiny. Princ všechno zdvořile přijímal. Emílie si pomyslela, že to nebude špatný společník na cesty a vlastně jí byl sympatický od první chvíle. Na druhé straně uznávala, že Karolína má svým způsobem pravdu. Hal patřil k tomu typu chlapců, na které když se zeptáte svých přátel, řeknou vám o něm, že je zábavný.
Uviděla Karolínu, která stála vedle něj a chovala se podle Emíliina skromného názoru až příliš majetnicky. Znovu se nad tou dívkou zamyslela. Větvička má možná pravdu. Bude moci spát klidněji, když bude Karolína v Malinoweru a ne tady v Bublavce, kde by mohla dělat potíže.
"Tak dobře," řekla Větvičkovi. "Udělám to, jak říkáte. Ale počkat? Co když nebude chtít jít?"
"Promluvím si s ní i s radou," slíbil jí Větvička. "Půjde. A já už se postarám, aby rada za tvojí nepřítomnosti nic nepodnikla."
"Děkuji vám," řekla Emílie. Pak ho políbila na tvář. "Na takového starce vám to myslí pozoruhodně dobře."
"Taky si říkám."
"Ale jestli si představujete, že tohle bude jedna z těch situací, kdy se dvě dívky nejprve vzájemně nenávidí, pak se zapletou do nějakého dobrodružství a stanou se z nich nejlepší přítelkyně, tak na to rovnou zapomeňte. To se prostě nestane."
"Něco takového by mi vůbec nepřišlo na mysl," odpověděl Větvička.