Po šest let popisovala každá úředně schválená učebnice ve Dvaceti královstvích kauzu sir David Pěti draků versus království Lacunae, nebo Pětidrakový Davey, jak ho nazývali, případně jen 5DD. Stalo se, že v království Lacunae vypukla občanská válka, ve které proti sobě stáli král Hansen zvaný Arogantní se svým bratrancem Allenem zvaným Al Držkoun. Jelikož byl jeho hrad v obležení Držkounových ozbrojených sil, král Hansen poslal svou rodinu s vojenským doprovodem do skrytého útočiště, pevnůstky, kterou nechal pro tento účel tajně zbudovat v horách. Nacházela se v úzké rokli, ukryté v boku strmého útesu, kde tichá a prázdná čekala až ji budou potřebovat mnoho let. Naneštěstí se do té oblasti během těch let nastěhovali draci.
Podle pověsti unikl jen jediný voják, aby o tom mohl přinést zprávu. Zle zřízený a krvácející z mnoha ran se dopotácel do nedaleké vesnice a tam vyprávěl, jak byla celá jejich výprava pozřena kolonií draků, až na princeznu Ginu, které samotné se podařilo uniknout do bezpečí pevnůstky. Údajně to celé vyprávěl ve verších a po závěrečném kupletu vydechl naposled. Nezapomínejte, že to bylo pohádkové království. Takové věci se tam stávaly.
Než se příběh dostal do královského paláce, byl u moci král Allen, Hansen a většina jeho dvora byli pobiti a nezůstal nikdo, kdo by věděl, kde vlastně se ta pevnůstka nachází, ba zda vůbec skutečně existuje. Nikdo se ani nijak zvlášť nehrnul ji hledat. Bylo po válce. Tolik se toho muselo obnovit, přeorganizovat, zasít a znovu vyrobit. Nový král nestál o následnici svého předchůdce, která by jeho situaci jenom zkomplikovala. Kromě toho mu bylo jasné, že je to děvče stejně už nejspíš po smrti.
Nebo si to alespoň všichni mysleli. Až do toho dne, kdy byl do paláce povolán sir David. Nový král seděl za stolem, na němž se vršily haldy papírů. Lidé ho nyní nazývali král Al Uzurpátor, takže si musel nechat natisknout nové dopisní papíry a vizitky. „Davey,“ řekl. „Najdeš mi princeznu Ginu.“
„Ha, ha, ha.“
„Bez legrace, já to myslím vážně. Vždycky se najde nějaký potížista, který se jen třese na to vyvolat další revoluci. Nemůžeme si dovolit nechat jim legitimního potomka. S ní by snadno získali širokou podporu.“
„Ona je mrtvá, Ale.“ Sir David a král bojovali bok po boku v mnoha bitvách, takže si tykali. „Je to už rok. I kdyby se jí nějakým zázrakem podařilo dostat se do bezpečí, dávno už musela zemřít hlady.“
„Proto musíš donést její kosti. Už teď se mezi lidmi povídá, že přežila, a následujících pěti letech se to tu bude hemžit lžiprinceznami, které o sobě budou prohlašovat, že jsou pravoplatné dědičky trůnu. Musíme nade vší pochybnost prokázat, že je mrtvá.“
Sir David se zamračil. „A na to stačí její kosti?“
„Určitě měla nějaké šperky, prsteny a podobné věci, které se dají identifikovat. Měla královskou tiáru.“
„Cože to?“
„Čelenku z masivního zlata. Patřila k sesterstvu.“
Sir David stále váhal. „Když já nevím, Ale. Podle pověsti ji hlídá smečka draků.“
„Jistě, ale to bude nejspíš pouhá nadsázka. Víš, jací draci jsou. Mají příliš nesnášenlivou povahu, než aby spolu dokázali žít ve větších komunitách. Nejspíš tam bude jen jeden drak.“
„No tak to ti pěkně děkuju.“
„Tak já ti něco povím, Davey,“ řekl král Al. „Když mi přineseš Gininu mrtvolu, můžeš si nechat tu tiáru.“
Siru Davidovi trvalo dva měsíce, než zjistil, kde se pevnůstka nachází – nakonec ji vystopoval podle stavebních záznamů. Ze své vyvýšené pozice na útesu ho princezna Gina spatřila dřív, než on zahlédl ji. Už čtrnáct měsíců žila jen na dešťové vodě a krkavcích, které chytala do ok vyrobených z nití ze svého šitíčka. Okamžitě začala jednat. Z kabelky vytáhla poslední zbytky mýdla a kosmetiky, které si celou tu dobu šetřila, a než slunce proniklo do strže a zazlilo ji svými zlatými paprsky, měla vlasy čisté a vyčesané a rty a oči dokonale nalíčené, takže na tu vzdálenost vypadala stejně půvabně, jako všechny princezny ve Dvaceti královstvích. Až na to, že byla na pokraji smrti hlady, ale to bylo v pořádku. Štíhlá postava byla toho roku v módě. Sir David se do ní zamiloval na první pohled. Bez legrace, vážně se to stalo. Nebuďte takoví cynici.
Takže už musel jen zabít pět draků, kteří pevnůstku střežili, a Gina nezahálela ani v tomto ohledu. Více než rok studovala jejich zvyky a odhalila všechny jejich úkryty, a pomocí zrcátka ze své pudřenky tyto informace odvysílala siru Davidovi. I tak to byl čin vyžadující značnou odvahu, sílu a zručnost, pobít pět draků – zabít byť jen jediného draka jakéhokoliv druhu je čin hodný slávy – a sir David si zasloužil veškeré pocty, jichž se mu později dostalo, ale stejně to svým způsobem byla týmová práce. A pak ti dva vyrazili na cestu domů, kde je s jásotem a ovacemi přivítala celá země.
Tedy až na krále.
„Proboha, Davey,“ řekl a chytil se rukama za hlavu. „Nechtěl jsem, abys ji sem přivezl živou!“
„S tím se nedalo nic dělat, Ale.“
„Zrovna se mi dařilo začít sjednocovat zemi. Ona je tu třetí den a už se mi dvůr začíná dělit na prodržkounovskou a arogantistickou frakci. Copak jsi ji nemohl shodit z útesu nebo něco takového?“
„To by nebylo rytířské, Ale.“
Král luskl prsty. „Mám to, Davey. Oženíš se s ní.“
„Cože?“
„Jo, to je ono. Ty jsi držkounovec a ona arogantistka. Jasně. Obě frakce spojí láska, všichni budou šťastní, mediím se to bude líbit.“ Král Al vstal. „Sire Davide, za tvou odvahu, galantnost a tak dále, bla, bla, bla, tě odměňuji rukou princezny Giny. To bude bomba.“
„No, já nevím, Ale.“
„V čem je problém? Říkal jsi přece, že ji miluješ?“
„To jo. Jenomže víš, když jsem ji viděl poprvé, byl jsem jenom obyčejný rytíř. Teď jsem známý hrdina a holky se řadí do fronty, aby se mnou mohly strávit noc. To není nejlepší doba na to se oženit.“
Jenomže když se král rozhodne odměňovat, rytíř nemůže odmítnout. Král Al si zavolal princeznu Ginu na tajnou schůzku, kde jí velkoryse nabídl, že ji nepopraví a dokonce ji prohlásí za svou dědičku za předpokladu, že nebude zpochybňovat jeho právo na trůn. Už v tom směru připravil smlouvu. Princezna Gina si ji pozorně přečetla, vzala pero, které jí podal a vrazila mu ho do oka. Koneckonců jí vyvraždil rodinu a čtrnáct měsíců na vodě a syrovém krkavčím mase dokáže děvče pořádně nakrknout. Pak se provdala za sira Davida, sjednotili zemi a oba žili šťastně až do smrti.
Samozřejmě, dnes si ve Dvaceti královstvích všichni myslí, že tenkrát v horách zahynula hlady. To pro to, že její příběh znají pouze ze slavné opery Princezna Gina – hudba Antonio Rosinetti, libreto Jake McGurk – kde umírá v jeho náručí poté, co zazpívá strhující árii ‚Perché siete cosí ritardati?‘ (Proč ti to trvalo tak dlouho?). Ale to je jen opera. Opera má končit tragicky. Ve skutečnosti žili šťastně až do smrti A založili precedens. Když rytíř zabije draka, musí se oženit s nejbližší princeznou, která je k mání. Proti tomu není odvolání.

Je to prvotní les, v němž šeptající borovice a tisy bradaté šedým mechem stojí jako druidi z dávno minulých dob, zatímco mladé jílmy se kolébají jako námořníci v jedenácté hodině půldenního volna. Je to prvotní les, kde ve všudypřítomném šeru tiše září zlaté oči a bílé tesáky a srnci poděšeně prchají dlouhými skoky za šelestění suchého listí. Je to prvotní les, v němž je právě čas oběda.
Po pravdě řečeno, v prvotním lese je čas oběda víceméně pořád, stejně jako v lese novodobém, ve kterém je více otevřeného prostoru a přirozeného světla a jenž přitahuje modernější druhy predátorů. Vždycky se najde nějaký ten velký masožravec shánějící se po jídle, i když někteří z nich jsou vybíravější, než jiní. Vlci a medvědi si rádi pochutnají na pěkné mršině, ale lev nebo leopard si svůj oběd rád zabije sám. Také draci dávají přednost čerstvému masu. A mají ho rádi dobře propečené.
Na okraji lesa se něco pohnulo. Terry se domníval, že by to mohl být drak. Dalo se to těžko rozeznat. Slunce bylo vysoko na obloze a zářilo jasně, a vzdálené stromy vrhaly hluboké stíny. Listoví už změnilo barvu. Do měsíce všechno listí ze stromů opadá, ale teď ještě pevně ulpívalo na větvích a stín, který koruny stromů vrhaly, byl dost temný, aby se v něm mohlo ukrýt něco velkého, nehledě na to, že ptáci usazení na těch stromech náhle umlkli. To ukazovalo na přítomnost predátora a nebyl to jen nějaký náznak. Ti ptáci nejenom že odmítali zpívat, oni byli ochotni odpřísáhnout, že se toho dne nacházeli na opačné straně lesa a pět přátel jim to může kdykoliv dosvědčit. V jisté vzdálenosti od stromů se na mýtině otáčelo kůzle nabodnuté na rožni. Pod ním hořel malý oheň. Terry na své straně mýtiny pevně svíral kopí a snažil se proniknout pohledem mezi kmeny; byl i se svým koněm ukrytý v porostu, kousek dál od otevřeného prostranství, kde ho nebylo vidět.
Vedle koně stál podsaditý chlapík v kožené vestě. Jednou rukou držel oře za uzdu a v druhé svíral láhev s pestrou vinětou. „Pořád se neobjevuje,“ řekl. „Říkal jsem vám, že na to jdete špatně. Rozmarýnu a mátu, to jste měl použít. Je to známý recept.“
„Ale na jehněčí, Hugginsi. Tohle je kůzle,“ opáčil mladík v sedle. „Můj recept je správný. Kromě toho, to koření je kouzelné. Nejdůležitější ingredienci jsem koupil od jednoho prvotřídního čaroděje. Říkal, že se po tom draci můžou utlouct.“
Huggins si přečetl nálepku na prázdné láhvi: EXTRA OSTRÁ ČARODĚJNICKÁ GRILOVACÍ OMÁČKA – STARÝ RODINNÝ RECEPT. „Jasně.“ Odhodil láhev do křoví. Pak o několik kroků ucouvl, za koně, mimo Terryho zorné pole, vylovil z kapsy vesty malou lahvičku, odzátkoval ji a pořádně si přihnul. „Tak mě napadlo, sire,“ začal. „Říkal jsem si, jestli byste mi nemohl vyplatit mzdu třeba teď.“
Terry nespouštěl oči z porostu. Pohyb, o kterém si myslel, že ho předtím zahlédl, se zatím neopakoval. „Hugginsi, ty přece víš, že dokud mi nepřijde renta, jsem totálně švorc. Pak ti zaplatím. Copak jsem ti už někdy zůstal dlužen?“
„To ne, sire.“ Huggins měl ten kulatý, bodrý obličej, který okamžitě budil důvěru u malých dětí, ale málokdy u dospělých. „Ovšem předpokládejme – jen předpokládejme – že by se vám něco stalo, řekněme cestou domů. Potom, co zabijete draka. Mohl byste třeba onemocnět, například. Jsem si jist, že byste nechtěl, aby se pak ocitl ve finanční tísni.“
Mezi stromy se znovu něco mihlo. Terry přivřel oči. „Hugginsi, tvoje nezvyklá starost o moje zdraví vytváří ovzduší jisté nedůvěry. Mám tomu snad rozumět tak, že mému věrnému panoši chybí víra v mé schopnosti?“
„To ne, sire, to vůbec ne,“ ujistil ho jeho věrný panoš spěšně. „Vždycky můžete počítat s mou absolutní oddaností, sire. Když říkáte, že dokážete zabít draka, ani v nejmenším o tom nepochybuji. Na druhé straně je ale pravda, že těch devět předchozích rytířů si nejspíš taky věřilo. A všichni—“
„Měli panoše, kteří se neopili.“
„Jenom jsem si kapánek loknul, abych si uklidnil nervy, sire.“
„Takže to bys je teď měl mít tak pevné, že by se jimi dal podepřít kulečníkový stůl. Schovej tu flašku. A vylij na toho koně ještě pár věder vody.“
Huggins ponořil vědro do mělkého potoku a pak chrstl jeho obsah na Terryho. Rytíř měl na sobě brnění, ale přes něj měl přehozené mokré přikrývky. „Na koně, Hugginsi.“ Také kůň byl zabalený v přikrývkách hnědé a šedé barvy, aby byl mezi stromy co nejméně nápadný. Ale nohy mu zakrýt nemohli, alespoň ne, pokud z něj chtěli vymáčknout potřebnou rychlost a Terrymu bylo jasné, že se jeho oř večera nedožije. Kůň sebou vrtěl, bylo na něm znát, jak je nervózní. Terry ho popleskal po plecích a šeptal mu uklidňující slůvka. Jiní rytíři mu říkali, že se svými zvířaty mluví, konejší je, povzbuzují je před bitvou a tvrdili, že to přináší dobré výsledky. Terryho kůň zakoulel očima pokaždé, když na něj jeho pán promluvil, ačkoliv se nedalo říct, jestli to dělá proto, že se bojí, nebo jestli si o Terrym myslí, že je idiot. Nechal toho a řekl nahlas: „Devět rytířů za deset let. Na draka téhle velikosti to není zase tak špatné. Je to míň než jeden ročně.“
„Na druhé straně je to stoprocentní úmrtnost, sire. V odvěkém vznešeném zápase rytířů s draky je tento neporaženým šampiónem. Uvědomujete si to, sire?“ Huggins pokračoval, jako mu to právě přišlo na mysl. „Pořád ještě se můžeme otočit a jet pryč. Nikdo se vám nebude smát. Doma přece nikdo neví, že jsme sem jeli.“
„Nevrátíme se, aniž bychom se o to alespoň pokusili, Hugginsi. Máme svou zodpovědnost. Tenhle drak už deset let terorizuje místní obyvatelstvo. Poctiví, těžce pracující vesničané jsou vražděni na polích, jejich malé nevinné děti se choulí v chatrčích a všichni žijí v neustálém strachu, neznaje dne ani hodiny, kdy se na ně náhle z nebe snese strašlivá smrt…“
„Nějak si nevzpomínám, že byste se kdy dřív staral o vesničany, sire.“
„Odměna za to většinou nestála.“
„Jaká odměna? Myslíte na jeho zabití? Ta pořád ještě není dost vysoká. Počkejte ještě nějaký čas. Nechte ho, ať zabije ještě pár rytířů a pak za něj nabídnou skutečný balík.“
„Nemluvím o penězích, Hugginsi. Měl jsem na mysli jinou odměnu. Skutečnou odměnu. Ruku princezny.“
Tentokrát zakouleli očima kůň i panoš. Huggis nabídl Terrymu svou láhev. „Napijte se, sire. Možná vás to probere. Jestli tady jde o nějakou holku—“
„Dej to pryč, Huggisi. Hned. A není to nějaká holka, je to ta nejnádhernější dívka v celých Dvaceti královstvích. Nejsladší, nejpůvabnější, nejčarovnější… ehm… nejztepilejší… jak se to řekne…“
„Nejopojnější,“ zkoušel mu pomoct Huggins.
„Abys taky chvíli myslel na něco jiného! Princezna je— hopla! A je to tady!“
Hugginsovi odskočila ruka s lahví od úst. Rozběhl se vpřed, před okrajem mýtiny se zastavil, vyhlédl z porostu a hned se zase spěšně stáhl. „Zkurvysyn!“ Pokusil si zastrčit láhev za opasek, jako obvykle zjistil, že mu v tom brání jeho sádelnaté břicho, a tak ji schoval do kapsy kazajky. Pak popadl vědro a začal divoce cákat vodu na Terryho.
Terry pozoroval draka. Byl to drak normální velikosti, což znamenalo, že byl zatraceně velký. V kohoutku byl vysoký asi jako kůň, ale tělo měl dvakrát tak dlouhé. Zlověstně šlehající ocas jej ještě prodlužoval. Působil dojmem, že se skládá hlavně ze zubů, drápů a svalů pokrytých silnými šupinami. Vynořil se ze skrytu lesa, ale stále váhal vyjít na mýtinu, větřil, přecházel sem a tam podél hranice stromů a přitom otáčel hlavou, aby si prohlédl rožnící se jehně nejprve z jedné a pak zase z druhé strany. Z koutku tlamy mu skanulo několik kapek slin. Z druhého koutku mu stoupal kouř.
Pak Terrymu rozmazala výhled voda, kterou mu Huggins šplíchl do obličeje.
Zvedl si hledí, aby si ji mohl vytřít z očí. „To už stačí, Hugginsi. Už jsme dost mokří. A proč se tváříš tak překvapeně? Vždyť to zvíře stopujeme už tři týdny. Vzchop se, chlape.“
„Ano, sire. Říkal jste, že ho stopujete.“ Panoš už měl v rukou další vědro vody. Začal se otáčet a hledat něco, na co by ho vychrstl. „Ale lichotky stranou, sire, vaše stopařské schopnosti nestojí za fajfku tabáku. Většinou jste se jen tak potloukal po kraji a vyptával jste se lidí, jestli v poslední době nezahlédli draka. A oni vždycky říkali, že jo a pak vás poslali do nějakého prokletého močálu nebo houštiny, případně ne vrcholek strmého útesu. Připadalo mi, že si z vás jen tak utahují.“
„Jsi ty to ale duše důvěřivá, Hugginsi.“ Rytíř po celou dobu nespustil oči z draka. Ten mezitím přestal přecházet sem a tam a upřeně hleděl na rožnící se kůzle. Tuk kapal do ohně a plameny olizovaly maso. Jeho vůně útočila na nozdry zvířete. Drak začal slintat. Z čelistí mu tekly potoky slin. Byl to skutečně nechutný pohled, ale Terry se usmál. Teď měl stvůru chycenou na háčku. Bez obědu už neodejde.
„Hugginsi!“ řekl ostře. Jeho panoš zíral na draka pohledem plným děsu a přitom pomalu ustupoval. „Dones kladivo a hřeb!“
Huggins se vrátil zpátky do reality. Chvíli se přehraboval v sedlových vacích a pak z nich vylovil palici a velký hřebík. Tázavě jej pozvedl, aby si ho Terry mohl prohlédnout.
Terry přikývl. „Hugginsi, tento kůň utrpí těžká zranění. Nechci, aby trpěl. Jakmile se k němu budeš moci bezpečně přiblížit, prokaž mu to milosrdenství. Udělej to ještě předtím, než se postaráš o mě. Rozuměl jsi?“ Huggins přikývl, oči doširoka vypoulené. Než mohl cokoliv říct, drak zaútočil.
Z porostu poplašeně vzlétlo hejno tetřívků. Terry si spustil hledí, sevřel kopí pevněji a předklonil se v sedle. Počkej si na něj, počkej si na něj, opakoval si. Draci jsou rychlí. Na zemi dokážou předehnat koně. Nech ho, aby se dostal k potravě. Ať rozptýlí jeho pozornost. Teprve když zvíře skoro dorazilo ke kůzleti na rožni, nasadil Terry svému koni ostruhy a vyrazil vpřed.
Hledí omezovalo jeho zorné pole na světlý proužek louky, sluneční světlo a šupinatou obludu. Ta mezitím doběhla až ke kůzleti. Terry zřetelně slyšel zakřupání žeber, jak se její tlama sevřela. Pak už mu v uších zněl jen dusot koňských kopyt. Drak v jeho zorném poli byl stále větší a větší. Byl skloněný nad kůzletem a Terry zamířil hrot svého kopí na místo mezi kohoutkem a krkem. Řekli mu, že pokud se mu podaří proniknout skrze šupiny a hrot nenarazí na žádnou kost, mohl by při troše štěstí zasáhnout srdce. Pak ale drak zvedl hlavu a Terry změnil cíl na hrdlo. Ve všech knihách se tvrdilo, že šupiny na hrdle jsou slabší a že zásah do těch míst může být i smrtelný. A potom drak uviděl Terryho.
Polkni, pomyslel si Terry. Polkni, zatraceně. Drakovi visely z obou stran tlamy zbytky kůzlete. Jestli ho spolkne, bude ho mít v krku a Terry získá cenné vteřiny navíc předtím, než na něj drak začne chrlit oheň.
Bohužel, proti sobě měl draka se silně rozvinutým smyslem pro povinnost, takového, co si uvědomuje, že práce je vždycky na prvním místě. Upustil kůzle na zem, otevřel tlamu dokořán a zařval.
Kůň se málem dal na útěk a to by byl jejich konec, ale byl to dobrý kůň a poslušně reagoval na tlak Terryho kolen a jeho ruce na šíji. Sklonil hlavu a rozběhl se ještě rychleji. Drak se nehnul z místa. Terry namířil kopí na jeho otevřenou tlamu. A drak na něj vychrlil oheň.
Zdálo se, jako by k tomu došlo v jediném okamžiku. Terry se v jednu chvíli díval na neuvěřitelné množství neuvěřitelně velkých a křivých zubů. V příští sekundě byl pohlcen plameny. Měl pocit, jako by byl každičký čtvereční centimetr jeho pokožky seškvařený a potřený slanou vodou. Vzápětí zaplavila jeho plíce agonie. Drak zmizel za stěnou oslepujícího oranžového světla. Kůň zaječel bolestí a klopýtl. Terry cítil, že jeho kopí narazilo do něčeho tvrdého. Pokusil se ho udržet, ale kůň pod ním padl a on byl vyzdvižen do vzduchu a odmrštěn stranou. Oranžové světlo zmizelo. Na okamžik zahlédl modré nebe. Na okamžik zahlédl temně zelenou trávu. A pak viděl už jen černou prázdnotu.