PROLOG

V palácové komnatě se nikdo ani nehnul a panovalo zde hluboké ticho. Čtyři lidé a třináct stromových koček mlčky sedělo s očima upřenýma na holodisplej, na němž nebylo k vidění nic jiného než hypnoticky měňavé barvy pohotovostního režimu bez jakéhokoliv zvukového doprovodu. Jediné, co se pohybovalo, byla pomalu a vytrvale švihající špička ocasu stromového kocoura, kterého svírala v náručí Miranda LaFolletová, a ručka, jíž stromová kočka jménem Samantha hladila svou dceru Andromedu, aby ji uklidnila. Andromeda byla nejbojácnější z koťat, ale ta v tuto chvíli byla nesvá všechna čtyři a tiskla se k matce s ušima napůl přitištěnýma k hlavě. Jejich empatický smysl jim zprostředkovával zjitřené emoce dospělých jedinců v místnosti - lidí i stromových koček - až příliš zřetelně, ale byla ještě příliš mladá, než aby chápala příčinu toho drásavého napětí, které se zmocnilo starších.
Allison Harringtonová odtrhla oči od tichého holodispleje a už po několikáté pohlédla na profil svého manžela. Ten upíral oči přímo před sebe, tvář měl pohublou a Allison nepotřebovala žádný empatický smysl, aby cítila jeho mučivý žal, stejně velký jako ten její. Ale on si tu bolest odmítal připustit - odmítal to od samého začátku - jako by ji mohl zbavit opodstatnění popíráním nebo potlačováním v úzkostlivé samotě svého srdce, aby by jí 'nezatěžoval' svou ženu. Věděl dobře, že to nejde. Lékaři vědí, že to nejde, i kdyby jen z pozorování pacientů, kteří takovým démonům čelí. Ale ta vědomost je záležitostí rozumu. Srdce říká něco jiného a on stále odmítal odvrátit pohled od holodispleje. Sevřela oběma svýma drobnýma rukama jednu jeho velkou, za kterou ho vzala téměř násilím, když usedl vedle ní, ale jeho výraz zůstal jako vytesaný ze sfinžské žuly a nakonec se odvrátila.
Oknem se dovnitř linulo jasné sluneční světlo, které na své cestě procházelo jednak kopulí klenoucí se nad Harrington City a potom ještě menší kopulí nad Harringtonským sídlem. Allison připadalo nepříhodné. Venku by měla být noc, řekla si. Ta nejčernější, aby zrcadlila temnotu v její duši. Zavřela zmučeně oči.
Vrchní starší stevard James MacGuiness to viděl a znovu se kousl do rtu. Chtěl ji nějak povzbudit, jako ona povzbudila jeho, když trvala na tom, aby v tento strašný den byl zde, 'se svou rodinou'. Ale nevěděl jak a zhluboka se nadechl, až se mu chřípí zachvělo. Potom ucítil, jak mu v klíně přistálo něco těžkého, hebkého a teplého. Shlédl dolů současně s tím, jak se mu Héra opřela oběma rukotlapkami o prsa a něžně se jednou ručkou dotkla jeho tváře. Kočka se mu podívala do očí svýma zelenýma očima s tichou účastí, až ho zaštípalo v očích, a on ji vděčně pohladil po huňatém kožichu, zatímco ona tiše konejšivě broukala.
Holodisplej tiše zabzučel a všechny pohledy, lidské i kočičí, se upřely na něj. Jen málo lidí na Graysonu vědělo, čeho se bude následující mimořádný zpravodajský přípěvek týkat. Ti, kdo se shromáždili v této komnatě a v podobné komnatě v protektorově paláci, to věděli, protože ředitel místní pobočky Mezihvězdné tiskové služby je z ohleduplnosti varoval. Ne že by ovšem většina Graysoňanů netušila, o čem reportáž bude. Časy bezprostředních zpráv minuly už před staletími spolu s dobou, kdy lidstvo obývalo jedinou planetu; dnes informace cestovaly mezi hvězdami jenom tak rychle jako loď, která je vezla. Lidstvu nezbylo než přizpůsobit svá očekávání zpět skutečnosti, že musí jednat na základě zpráv přicházejících nárazově a po částech, v podobě nestravitelně rozsáhlých bloků a pověstí čekajících na potvrzení... a tato událost už zplodila příliš mnoho "zvláštních zpráv" a příliš mnoho spekulací, než aby Graysoňané nepojali podezření.
Holodisplej znovu zabzučel a objevilo se na něm upozornění vyvedené zřetelným písmem. "Tato zvláštní zpráva obsahuje násilné scény, které mohou být pro některé diváky nevhodné. MTS divákům doporučuje, aby sledování příspěvku dobře zvážili," stálo v nápisu, který se po chvíli změnil v časový údaj: "24. 1. 1912 PD, 23:31:05 GMT". Čísla se vznášela v holodispleji na pozadí loga MTS asi deset vteřin a oznamovala, že to, co diváci uvidí, bylo natočeno téměř před jedním standardním měsícem. Potom zmizela a jejich místo zaujala známá podoba Joan Huertesové, regionální zpravodajky MTS pro sektor Havenu.
"Dobrý večer," oslovila diváky s vážným výrazem. "Joan Huertesová se vám hlásí z centrály MTS v Nouveau Paris v Lidové republice Havenu, kde dnes druhý náměstek ministra veřejné informovanosti Leonard Boardman jménem Výboru pro veřejný pořádek vydal následující prohlášení."
Huertesová zmizela a objevil se obraz muže s řídnoucími vlasy a úzkým obličejem, který do jisté míry neladil s jeho zavalitou postavou. Navzdory své buclatosti měl ve tváři hluboké vrásky, jaké mívají lidé, kteří prožili celý život ve starostech a obavách, ale když na pódiu sepjal ruce na břiše a rozhlédl se po konferenční místnosti plné reportérů a holovizních kamer, očividně se dokonale ovládal. Ozýval se obvyklý halas pokřikovaných otázek, které, jak všichni věděli, zůstanou nezodpovězeny, ale on prostě jen stál, až posléze zvedl jednu ruku gestem žádosti o klid. Okolní hluk postupně utichl a muž si odkašlal.
"Dnes odpoledne nebudu odpovídat na žádné dotazy, občané," sdělil shromážděným novinářům. "Mám však připravené prohlášení a na konci tiskové konference vám rozdáme paměťové karty s příslušným holovizním doprovodem."
Shromážděným zástupem téměř slyšitelně zašuměla vlna zklamání, ale nikoliv překvapení. Nikdo vlastně nic jiného neočekával... a všichni už z úředně naaranžovaných 'úniků informací' věděli, o čem to prohlášení bude.
"Jak již náš úřad oznámil," zahájil Boardman monotónně svůj proslov, očividně čtený z nápovědního holozařízení mimo úhel pohledu ostatních, "před čtyřmi standardními měsíci, tedy 23. října 1911 p. d., byla ozbrojenými silami Lidové republiky Haven zajata pravomocně odsouzená vražedkyně Honor Stephanie Harringtonová. Tehdy Úřad pro veřejnou informovanost uvedl, že Výbor pro veřejný pořádek má v úmyslu postupovat nekompromisně podle zákona, přitom však výhradně podle litery zákona. Navzdory nevyprovokované agresivní válce, kterou se proti Lidové republice rozhodli vést elitářští monarchističtí plutokraté Hvězdného království Mantichory a loutkových režimů takzvané 'Mantichorské aliance', se Lidová republika od počátku nepřátelského stavu svědomitě drží ustanovení Denebských dohod. Lidé v uniformách přece nenesou vinu za to, že jim vládci zkorumpovaných a utlačovatelských režimů, sloužící jen vlastním zájmům, rozkázali bojovat, třebaže to znamená účastnit se nepokrytě agresivních činů proti občanům a planetám hvězdného státu, který si nepřeje nic jiného než žít v míru a dopřát ostatním státům totéž.
Skutečnost, že v době svého zajetí Harringtonová sloužila jako důstojník v námořnictvu Hvězdného království, ovšem již tak složitou situaci ještě zkomplikovala. Na základě jejího opakovaného tvrzení, že ji podle Denebských dohod služba v mantichorském námořnictvu jakožto válečného zajatce chrání před trestem za dřívější zločin, lidová vláda, jež se chtěla vyvarovat zbrklého jednání, požádala Nejvyšší soud lidové spravedlnosti, aby přezkoumal okolnosti jejího případu, někdejší soudní nález a Denebské dohody, aby bylo zajištěno, že budou svědomitě dodržena všechna zákonná práva vězeňkyně.
Jelikož rozsudek nad Harringtonovou byl vynesen civilním soudem před vypuknutím nepřátelství, Nejvyšší soud po pečlivém zvážení rozhodl, že podle ustanovení článku čtyřicet jedna Denebských dohod nelze uplatňovat ochranu mezihvězdného práva, jíž se obvykle těší vojenský personál. Nejvyšší soud na základě toho rozhodl, že Harringtonová nebude svěřena pravomoci Lidového námořnictva jako válečný zajatec, nýbrž bude jako civilní vězeň předána do pravomoci Úřadu státní bezpečnosti. Lidová soudkyně Theresa Mahoneyová v odůvodnění jednomyslného nálezu tribunálu uvádí, že..." Boardman zvedl z pultíku staromódní list papíru a nahlas z této okaté rekvizity četl: "'...nebylo to snadné rozhodnutí. Přestože občanský zákoník i článek čtyřicet jedna hovoří jasnou a konkrétní řečí, žádný soud si nepřeje ustanovit precedens, který by mohl vystavit naše spoluobčany v uniformách riziku, kdyby se snad nepřítel rozhodl mstít se ve jménu 'odvetných opatření' nebo 'reciprocity'. Nejvyšší soud ovšem neshledal jinou zákonnou možnost než předat vězeňkyni civilnímu soudnictví, neboť podléhá jeho zákonným požadavkům. S ohledem na zvláštní okolnosti tohoto případu a na obavy z možného odvetného jednání ze strany nepřátel lidu Nejvyšší soud se vší úctou předložil Výboru pro veřejný pořádek jakožto zástupci lidu žádost, aby výbor zvážil možnost udělení milosti. Tato žádost nebyla předložena proto, že by soud byl přesvědčen o tom, že si ji vezeňkyně zaslouží - neboť si ji očividně nezaslouží - nýbrž z důvodu oprávněných, vážných a naléhavých obav o bezpečnost občanů republiky, kteří se v současné době nacházejí v rukách Mantichorské aliance.'"
Odložil list papíru a znovu sepnul ruce na břiše.
"Výbor, zejména pak občan předseda Pierre, pečlivě zvážil návrh a doporučení soudu," řekl vážným hlasem. "Ačkoliv by lid raději projevoval milosrdnost, a to i vůči svým nepřátelům, ustanovení zákona, jak zmiňuje i Nejvyšší soud, jsou v tomto případě zcela jasná. Kromě toho, i kdyby lid sebevíc chtěl projevovat milosrdenství, lidová vláda si nemůže dovolit dávat najevo slabost před nepřáteli lidu v době, kdy lid bojuje o svůj holý život. S ohledem na tuto skutečnost a na to, že povaha zločinu odsouzené - chladnokrevná, úmyslná a promyšlená vražda celé posádky obchodní nákladní lodě RHMS Sirius - je tak ohavná, že vylučuje jakékoliv zmírnění rozsudku vyneseného soudem při projednávání případu, občan předseda Pierre odmítl využít svého práva udělit milost. Na základě toho byla Harringtonová předána příslušným úřadům v táboře Charón v soustavě Kerberos a dnes ráno, dvacátého čtvrtého ledna v sedm hodin dvacet minut greenwichského času obdrželo ústředí Úřadu státní bezpečnosti v Nouveau Paris z tábora Charón potvrzení, že rozsudek byl podle pokynů vykonán."
V tiché prosluněné místnosti se někdo zajíkl. Allison nevěděla jistě kdo; mohla to být i ona sama. Zaťala ruce do ruky svého manžela jako dravčí pařáty, ale ten se ani nehnul. Ten šok přišel jaksi otupený, jako by dlouhé očekávání ochromilo jejich nervy, a ani ona, ani ostatní nedokázali odvrátit oči od holodispleje. Nechávali se tou hrůzou až masochisticky hypnotizovat. Věděli, co uvidí, ale odvrátit pohled by se rovnalo zradě. Museli být u toho, jakkoliv iracionální bylo se tím trýznit, neboť to, co jim velelo srdce, nepotřebovalo žádné důvody opírající se o logiku.
Také v konferenční místnosti na holodispleji bylo naprosté ticho, když se Boardman odmlčel.
Potom pohlédl přímo do kamery, tvář zachmuřenou, a velmi chladně promluvil: "Lidová republika Haven varuje členy takzvané Mantichorské aliance, aby se nepokoušeli o týrání občanů Republiky nebo o špatné zacházení s nimi v odvetu za tuto popravu. Lidová republika svým nepřátelům - a celé galaxii - připomíná, že šlo o jediný, zvláštní případ, kdy odsouzený zločinec po jedenáct roků unikal zákonnému trestu za zvlášť ohavný čin. Jakýkoliv pokus o špatné zacházení s naším personálem v odvetu za něj bude mít po obnovení míru v tomto kvadrantu pro odpovědné osoby ty nejvážnější následky. Kromě toho Lidová republika zdůrazňuje, že jakákoliv akce tohoto druhu prakticky nevyhnutelně povede ke zhoršení situace zajatců na obou stranách. Honor Stephanie Harringtonová byla masová vražedkyně a byla popravena za tento zločin, nikoliv za jakékoliv činy, které snad vykonala jako příslušnice ozbrojených sil Hvězdného království Mantichory po vypuknutí nepřátelského stavu."
Chvilku stál mlčky, potom se nadechl a řízně přikývl.
"Děkuji, občané. Tím moje prohlášení končí. Moji podřízení vám rozdají paměťové videokarty. Na shledanou."
Obrátil se, svižně odkráčel, aniž si přitom všímal nové bouře otázek, a holodisplej znovu blikl. Znovu se objevil obraz Huertesové, ještě vážnější než předtím.
"Toto se odehrálo ve Věžáku lidu dnes odpoledne, když druhý náměstek ministra veřejné informovanosti jménem Výboru pro veřejný pořádek učinil prohlášení, které, upřímně řečeno, informované zdroje zde v Lidové republice očekávaly déle než dva standardní měsíce. Jaké důsledky může mít dnešní událost pro dění na vojenské frontě, je otázka, avšak mnoho spolehlivých zdrojů zde v hlavním městě mimo kameru MTS prozradilo, že očekávají odvetný úder Mantichořanů a jsou připraveni na něj odpovědět stejně." Na vteřinku se odmlčela, jako by chtěla, aby všem došel význam jejích slov, a potom si odkašlala. "Prozatím tu máme holovizní záznam, vydaný Úřadem pro veřejnou informovanost. MTS chce diváky znovu upozornit na naturalistickou a násilnou povahu následujícího příspěvku."
Holodisplej pozvolna zčernal, snad aby poskytl divákům MTS dostatek času na odchod, pokud si přáli odejít... anebo aby ti, kdo se dočasně nacházeli mimo dohled, měli čas vrátit se na slíbené pikantní sousto. Potom se displej znovu rozsvítil.
Scéna se velmi lišila od konferenční místnosti, v níž Boardman vydal své prohlášení. Tato místnost byla mnohem menší, s holými stěnami a s podlahou z neupraveného keramobetonu. Měla vysoký strop a prakticky celou plochu podlahy zabíralo hrubé dřevěné lešení. Na plošinu na vrcholku lešení vedly schůdky a od stropu nad jejím středem viselo lano zakončené tradiční popravčí smyčkou. Několik vteřin holodisplej ukazoval jen prázdnou místnost a stroze funkcionalistickou šibenici, ale vzápětí diváky trhl náhlý zvuk rozražených dveří a do zorného pole kamery vešlo šest osob. Čtyři muži v červeno-černých uniformách Státní bezpečnosti přiváděli v těsně semknuté formaci vysokou hnědovlasou ženu v jasně oranžové vězeňské kombinéze. Za nimi vešel pátý muž, ve stejné uniformě, ale s výložkami plukovníka, odbočil stranou a zastavil se. Zůstal stát v jakémsi přehlídkovém pohovu, jednu nohu poblíž nenápadného pedálu na podlaze, a sledoval jak ostatní muži vedou vězeňkyni přes místnost.
Ruce měla spoutané za zády a také na nohou měla řetězy. Její obličej nedával najevo nic, když ji strážní vedli kupředu, ale upírala oči na šibenici, jako by ji ten pohled hypnotizoval. Jak se blížili ke schůdkům, její šouravý krok se zpomaloval a nabýval na váhavosti a maska lhostejnosti se začala drolit. Otočila hlavu, přejela strážné pohledem plným zoufalství, ale nikdo její pohled neopětoval. Muži ze Státní bezpečnosti měli vážný a cílevědomý výraz, a když se už vzpírala příliš, popadli ji za ruce a napůl ji vynesli po schůdcích.
Když ji dovlekli do středu plošiny, začala zprudka oddechovat, podívala se nahoru na oprátku a potom se s námahou, kterou diváci mohli doslova cítit, přinutila pohled odvrátit. Zavřela oči a pohybovala ústy. Snad se modlila, ale nevydala ani hlásku, a potom se zajíkla a trhla sebou, když jí přes hlavu přehodili černou kápi. Její prudké výdechy nadouvaly tenkou látku, až poskakovala jako hruď vyděšeného ptáčka, a začala lomcovat pouty, když jí přetáhli oprátku přes hlavu a utáhli kolem krku s uzlem umístěným pod jedním uchem.
Strážní ji pustili a ustoupili. Postava bez tváře se zakymácela, jak se pod ní pochopitelnou hrůzou z toho, co má přijít, podlomila kolena, a plukovník promluvil. Hlas měl hrubý a chraptivý, ale přesto v něm byla znát stopa soucitu, jako když se mu nelíbí to, co od něho povinnost vyžaduje. "Honor Stephanie Harringtonová, byla jste usvědčena z těžkého zločinu proti lidu, a to z promyšlené vraždy. Rozsudek soudu zní: trest smrti, jenž bude vykonán dnes. Chcete ještě něco říci?"
Odsouzená křečovitě zavrtěla hlavou, hruď se jí dmula z hrůzy zrychleným dechem a plukovník mlčky přikývl. Už neřekl nic. Zvedl nohu a pevně, s milosrdnou rychlostí dupl na pedál na podlaze. Ozvalo se hlasité, šokující třesknutí padacích dveří a příšerně jasný zvuk toho, jak oprátka zachytila tíhu těla. Krátké, prudké zachrčení - poslední nádech, přiškrcený v okamžiku svého zrodu - a hnědovlasá žena sebou jednou mohutně a křečovitě škubla, když jí oprátka zlomila vaz. Tělo zůstalo ochable viset, za vrzání lana opisovalo pomalé kruhy a kamera je zabírala nejméně deset vteřin. Potom holodislej znovu pohasl a z černi promluvil tichý kontraalt Huertesové. "Tolik Joan Huertesová, MTS, z Nouveau Paris," řekl tiše. Odpovědělo mu srdcervoucí kvílení třinácti stromových koček, tichý pláč Mirandy LaFolletové a Jamese MacGuinesse a Allison Harringtonová zvedla ruku a začala hladit po vlasech svého manžela, jehož brnění sebezapírání se konečně rozsypalo. Padl na kolena vedle ní a vzlykal jí do klína.


KNIHA PRVNÍ
KAPITOLA PRVNÍ

Sfinžan by ten ostrý podzimní vítr považoval sotva za svěží vánek, ale na takhle jižní polohu na planetě Mantichora byl studený až příliš. Vál od Iásonova zálivu a škubal vlajkami spuštěnými na půl žerdi nad hlavami hustých a tichých zástupů, které lemovaly trasu průvodu z Hlavních polí do centra města Přistání. Jedinými zvuky kromě svištění větru a pleskání vlajek bylo pomalé, truchlivé dunění jediného bubnu, anachronické klapání podkov a stejně anachronický rachot kol s železnými obručemi.
U hlavy spřežení kráčel mladší kapitán Rafael Cardones, záda jako podle pravítka, oči upřené přímo před sebe, a vedl koně tichem bulváru Krále Rogera I., kde jako by se zastavil čas, mezi řadami příslušníků všech druhů vojsk s černými páskami na rukávech a zbraněmi hlavní k zemi. Zástup přihlížel nepřirozeně tiše, téměř ochromeně, jak bubenice - kadet čtvrtého ročníku z ostrova Saganami ve slavnostní uniformě - pochoduje těsně za lafetou pokrytou černým plátnem. Zesílený zvuk bubnu duněl ozvěnou z reproduktorů na všech vlajkových stožárech a každý holopřijímač v mantichorské dvojhvězdné soustavě do jednoho přenášel tento obraz, zvuk i ticho, které jako by obklopovalo a pohlcovalo obojí.
Za bubenicí kráčel další kadet z téhož ročníku a vedl třetího koně - uhlově černého, osedlaného, se dvěma jezdeckými botami zavěšenými ve třmenech - a za nimi další lidé, ale těch nebylo příliš mnoho. Za koněm šla osamoceně žena černé pleti v uniformě jmenovaného kapitána s bílým baretem velitele hvězdoletu a v pozdvižených rukách v rukavicích před sebou držela drahokamy posázenou pochvu Harringtonského meče. V očích se jí leskly slzy na krajíčku, drahokamy meče se třpytily v nesmělém slunečním světle a za ní následovalo osm admirálů - sir James Bowie Webster, velitel Domovské flotily, a všech sedm uniformovaných lordů admirality. To bylo všechno. Ve srovnání s pompézností a majestátností, s jakou by se v podobné situaci vytasili propagandisté Lidové republiky, to byl průvod nepatrný, ale stačil, neboť město s více než jedenácti milióny obyvatel nemělo oči ani uši pro nic jiného než pro těch těch dvanáct lidí a tři koně, a ti také byli to jediné, co se v celém městě hnulo.
Truchlící v zástupu při průchodu pohřebního průvodu snímali čepice a klobouky, občas neohrabaně, téměř rozpačitě. Allen Summervale, vévoda z Cromarty a ministerský předseda Hvězdného království Mantichory stál vedle královny Alžběty III. na schodech Královské katedrály a sledoval pomalý příchod průvodu. Jen málo přihlížejících vědělo, co je to vlastně 'lafeta', než jim to prozradili novináři komentující pohřeb. Ještě méně jich vědělo, že se na takových vozidlech kdysi na Staré Zemi přepravovala děla - sám Cromarty to věděl jen díky tomu, že jeden jeho přítel z dětství byl fanoušek vojenské historie - nebo jaký význam mají pro vojenské pohřby. Nicméně všichni přihlížející věděli, že rakev na lafetě je prázdná. Že tělo ženy, na jejíž pohřeb přišli, se nikdy nevrátí, aby bylo uloženo do půdy rodného království. Ne však proto, že by se vypařila v žáru boje vesmírných lodí, anebo se navždy vznášela ztracená ve vesmírném prostoru jako tolik jiných mantichorských synů a dcer a Cromarty navzdory vážnosti chvíle, navzdory tichu a zármutku unášenému chladným větrem cítil, jak zástupem do rytmu bubnování pulsuje hněv a rozhořčení truchlících.
Z nebe dolehl zvuk podobný trhanému plátnu a vzdálenému hřmění a pohledy se od průvodu vznesly k pěti letounům pro pokročilý výcvik Oštěp z letiště Kreskin Field na ostrově Saganami. Za nimi se po zcela čistém modrém podzimním nebi táhly husté bílé kondenzační stopy a potom jeden z nich přitáhl do svíčky, vystoupal kolmo nad ostatní a ztratil se v záři slunce jako prchavý přelud; prastará formace 'pohřešovaný', jíž piloti už déle než dva tisíce let oznamovali, že jeden z nich opustil tento svět.
Ostatní čtyři letouny přelétly přímo nad průvodem. Pak zmizely i ony. Cromarty se zhluboka nadechl a potlačil nutkání ohlédnout se za sebe. Nebylo to nutné, protože věděl, co by uviděl. Za ním, za vládkyní a za její rodinou stáli vůdci všech politických stran ze Sněmovny lordů i z Poslanecké sněmovny, aby tak dali najevo solidaritu celého Hvězdného království v této chvíli zármutku a urážky.
Ovšem, pomyslel si s pečlivě skrytou hořkostí, někteří z nich jsou tady jenom proto, že jde o pohřeb. A taky proto, že se nikdo z nich neodvážil odmítnout Alžbětino 'pozvání'. Podařilo se mu ovládnout se natolik, aby pohrdavě neodfrkl, a přiznal si, že z něj život strávený v politice udělal cynika. To nepochybně ano. Ale vím stejně dobře jako Alžběta, že někteří z těch lidí za námi mají z toho, co liďáci udělali, škodolibou radost. Jenom to nemohou veřejně přiznat, protože by je voliči u příštích voleb roznesli na kopytech.
Znovu se zhluboka nadechl, když procesí konečně vešlo na náměstí před katedrálou krále Michaela. Ústava Hvězdného království výslovně zakazovala zavedení státního náboženství, nicméně rod Wintonů v posledních čtyřech stoletích patřil k Druhé reformované římskokatolické církvi. Král Michael zahájil stavbu katedrály, jež nyní nesla jeho jméno, na soukromé náklady královské rodiny v roce 65 po přistání - 1528 po diaspoře podle obecného počítání data - a od té doby zde byli pohřbíváni všichni členové královské rodiny. Poslední státní pohřeb v Hvězdném království se v katedrále krále Michaela konal před jedenatřiceti lety, když zemřel král Roger III. Za celou dobu zde bylo dosud pohřbeno pouhých jedenáct lidí nepocházejících z královské rodiny a z těch jedenácti krypt byly tři prázdné.
Stejně jako bude dvanáctá newintonovská krypta, pomyslel si Cromarty zachmuřeně, neboť pochyboval, že bude někdy možné tělo Honor Harringtonové najít a převézt, byť třeba po porážce Lidové republiky. Ale i tak se bude nacházet v příhodné společnosti, protože jí přiřčená prázdná krypta leží mezi stejně prázdnými kryptami Edwarda Saganamiho a Ellen D'Orvillové.
Průvod zastavil před katedrálou a čestná stráž složená z pečlivě vybraných vyšších poddůstojníků námořnictva a námořní pěchoty sestoupila po schodech v dokonalé rytmické shodě s nekonečnými, srdcervoucími údery bubnu. Za nimi sešla drobná černovlasá žena v uniformě plukovníka námořní pěchoty, navzdory lehkému kulhání přesně stejným krokem jako ostatní, a vzorně zasalutovala kapitánovi s mečem. Potom převzala meč v pochvě do vlastních rukou v rukavicích, provedla dokonalé 'čelem vzad' a vedla pomalým pochodem zpět do schodů čestnou stráž, jež se mezitím chopila prázdné rakve z lafety.
Bubenice vykročila za nimi, stále udávala pomalé, tíživé tempo, dokud nevkročila na práh katerdály. V okamžiku, kdy došlápla, bubnování ustalo a z reproduktorů se místo něj ozvaly znělé smutné tóny Oplakávání ztracené krásy Salvatora Hammerwella.
Cromarty se zhluboka nadechl a konečně se obrátil čelem ke smutečním hostům za sebou. V jejich čele stála královna Alžběta spolu s princem manželem Justinem, korunním princem Rogerem a jeho sestrou princeznou Joannou a královnou matkou Angelikou. Těsně za nimi stála Alžbětina teta, vévodkyně Caitrin Wintonová-Henkeová, a její manžel Edward Henke, hrabě z Gold Peak, a vedle nich po obou stranách jejich syn Calvin, Alžbětini dva strýcové, vévodové Aidan a Jeptha, a Aidanova manželka Anna. Kapitán Michelle Henkeová se po předání meče na úpatí schodů katedrály připojila ke svým rodičům a staršímu bratrovi a nejbližší královnina rodina byla úplná. Chyběl jenom její mladší bratr princ Michael, neboť byl komandérem námořnictva a jeho loď se v současné době nacházela u Trevorovy hvězdy.
Cromarty se své vládkyni uklonil a formálním gestem vyzvání ukázal rukou na dveře katedrály. Alžběta v odpověď schýlila hlavu, obrátila se a se svým manželem vedla hlouček význačných hostů v rytmu smutečního pochodu po schodech za rakví.

"Panebože, já tak nesnáším pohřby. Hlavně takových lidí jako lady Harringtonová." Cromarty na tichou, hořkou poznámku lorda Williama Alexandra zvedl hlavu. Ministr financí, muž číslo dvě v Cromartyho vládě, stál vedle něho s talířkem zákusků v ruce a rozhlížel se po kolotání okolního zástupu. Cromartymu zaškubaly koutky rtů. Proč se vlastně při každém pohřbu pořádá smuteční hostina?
Že by v nás jídlo vzbuzovalo pocit, že život jde dál? Je to opravdu tak prosté?
Potlačil tu myšlenku a rozhlédl se kolem sebe. Oficiální choreografie, kterou vypracovali protokoláři pro vlastní pohřeb i další akce, běžela podle plánu. Poprvé za poslední dny měli on a Alexander navzdory okolnímu ruchu k dispozici cosi vzdáleně podobného soukromí. To pochopitelně nevydrží. Někdo si všimne, jak tam oni dva stojí v ústraní u zdi, a vrhne se na ně, aby probral nějakou naprosto neodkladnou otázku politiky nebo vládní agendy. Ale prozatím nebyly nablízku ničí nepovolané uši, a tak si ministerský předseda dovolil vydat lehký povzdech. "Já také," přiznal stejně tiše. "Jakpak asi proběhl ten na Graysonu?"
"Nejspíš jako ten náš... jenom procítěněji," odpověděl Alexander.
Snad vůbec poprvé v dějinách uspořádaly Graysonský protektorát a Hvězdné království Mantichora současné státní pohřby téže osoby. Souběžnost takové události se pro planety vzdálené od sebe třicet světelných roků mohla zdát bezvýznamná, nicméně královna Alžběta a protektor Benjamin byli neústupní. A skutečnost, že tělo nebylo k dispozici, navíc celou záležitost zjednodušila, protože se nemuseli přít, na kerém ze svých domovských světů má být Honor Harringtonová pohřbena.
"Překvapilo mě, že nám protektor na náš pohřeb půjčil Harringtonský meč," řekl Cromarty. "Samozřejmě jsem tomu rád, ale překvapilo mě to."
"Vlastně o tom nerozhodl on," upozornil ho Alexander. Jako Cromartyho politický zástupce odpovídal za koordinaci s Graysonem prostřednictvím protektorova velvyslance v Mantichoře a znal podrobnosti lépe než Cromarty, jenž se s nimi neměl čas seznamovat. "Meč patří Harringtonskému panství a harringtonskému místodržícímu, což znamená, že o něm nerozhodoval protektor, nýbrž lord Clinkscales. Ne že by ovšem Clinkscales udělal něco proti Benjaminově vůli - zvlášť když žádost podepsali její rodiče. Kromě toho by museli nést v průvodu dva meče, kdyby si ten její nechali." Cromarty pozvedl obočí a Alexander pokrčil rameny. "Byla také protektorovým Ochráncem, Allene. Tudíž i jejich Státní meč byl 'její'."
"To mě nenapadlo," povzdychl Cromarty, unaveně se poškrábal na obočí a Alexander tiše odfrkl.
"Máš na starosti spoustu jiných věcí."
"To je pravda. Bohužel zatracená pravda." Cromarty znovu vzdychl. "Co ses doslechl od Hamishe ohledně nálady na Graysonu? Řeknu ti, že mě jejich velvyslanec vyděsil k smrti, když mi doručil oficiální kondolenci, a protektorův osobní dopis královně by se dal přetavit v laserové hlavice. Když jsem to viděl, byl jsem rozhodně rád, že já nejsem liďák!"
"To mě vůbec nepřekvapuje." Alexander se rozhlédl kolem, aby se ubezpečil, že je nikdo neuslyší, a znovu pohlédl na Cromartyho. "Ten hajzl Boardman hrál tou svou kartou 'jen žádnou odvetu' na můj vkus až příliš dobře," zavrčel z hlubokým znechucením. "Dokonce i neutrálové, které liďácké akce obvykle nejvíc popouzejí, od nás jako 'od těch hodných' očekávají, že se zdržíme jakékoliv odvety. Ale podle toho, co říká Hamish, je celé Graysonské vesmírné námořnictvo nažhavené poskytnout liďácké propagandistické mašinérii tolik paliva, kolik si jen Ransomová a její banda mohou přát."
"Hamish si myslí, že budou opravdu špatně zacházet se zajatci?" Cromarty navzdory svým předchozím slovům promluvil upřímně zděšeně, neboť takové chování bylo v naprostém protikladu s obvyklými graysonskými zásadami.
"Ne. On nečeká, že budou se zajatci špatně zacházet," opáčil Alexander zachmuřeně. "Bojí se, že po tomhle už je vůbec nebudou brát." Cromarty povytáhl obočí a Alexander se nevesele zasmál. "I naše obyvatelstvo se aspoň dočasně semklo, protože liďáci zavraždili jednoho z našich nejlepších důstojníků námořnictva, Allene. Jenže pro Graysoňany Harringtonová nebyla jen důstojník, i když byla skvělá. Pro ně byla něco jako živoucí idol... a nesmiřují se s tím moc klidně."
"Jenže když se zamotáme do nějakého bludného kruhu odvet a vendet, situace bude nahrávat přímo do rukou liďákům!"
"Ovšemže bude. Sakra, Allene, polovina novinářů v Solárním svazu jsou liďácké hlásné trouby! Pierrova oficiální linie domácí politiky je pro solariánský establishment přijatelnější než monarchie. Na tom, že máme stejně jako oni zastupitelskou demokracii, zatímco liďáci ne, už nezáleží. Nebo na tom, že se oficiální liďácké zprávy podobají realitě asi stejně jako já holovizní hvězdě! Oni jsou 'repubilka' a my jsme 'království' a každý solariánský ideolog s hlavou plnou řezanky přece ví, že republiky jsou klaďasi a království záporáci! Kromě toho MTS a Reuter chrlí liďáckou propagandu do éteru bez jakékoliv úpravy."
"To není vůbec fér..." spustil Cromarty, ale Alexander ho přerušil zuřivým odfrknutím.
"Pche, abych použil jedno z oblíbených Hamishových slov! Oni ani neprozradí divákům, že liďáci cenzurují každičkou zprávu odcházející z havenské nebo kterékoliv jiné pobočky 'Úřadu veřejné informovanosti', a ty to víš stejně dobře jako já! Ale vždycky ječí jako sirény, když my zatajíme ryze vojenské informace!"
"Souhlasím, souhlasím!" Cromarty gestem jedné ruky naznačil Alexandrovi, aby ztišil hlas, a ministr financí se honem rozhlédl okolo. Zatvářil se trochu provinile, ale modré oči mu plály stejně bojovně jako vždycky. A má pravdu, pomyslel si Cromarty. Ani MTS, ani Reuter nikdy neobvinily liďáky z cenzury... nebo z očividného zkreslování 'informací'. Jenže to bylo proto, že viděly, co se stalo, když se o rutinní cenzuře zpráv z Lidové republiky pravidelně zmiňovala Intragalaktická novinofaxová organizace. Jedenáct příslušníků štábu INFO bylo zatčeno pro 'špionáž proti lidu', vyhoštěno a prohlášeno navždy za nežádoucí osoby v havenském prostoru, a všichni ostatní její reportéři byli vypovězeni z hlavních světů republiky. Dnes se museli spokojit se zprávami z druhé ruky a od nezávislých reportérů, které procházely zbylými kancelářemi INFO v havenských zapadákovech, a všechny ostatní agentury znaly pravý důvod. Ale žádná se o tom neodvážila zmínit, aby se také neocitla vyloučena z jedné z novinářsky nejpřitažlivějších oblastí galaxie. Hvězdné království proti mlčení o tak závažné skutečnosti samozřejmě protestovalo. Cromarty dokonce osobně naléhal na ředitele kanceláří MTS a Reuters v Hvězdném království, ale bez výsledku. Vedoucí kanceláří trvali na svém, že není třeba informovat diváky o cenzuře ani o zkreslování informací, jelikož veřejnost je dost chytrá na to, aby případné Potěmkinovy vesnice poznala, a důsledné trvání na principech novinářské etiky by mohlo vést k vypovězení i těchto agentur z Republiky. Poukazovali přitom na chmurné vyhlídky, kdy by byla k dispozici pouze verze zpráv z pera Veřejné informovanosti a chybělo by nezávislé zpravodajství, jež by drželo propagandu na uzdě. Cromarty měl osobně za to, že jejich vznešené argumenty ve prospěch 'nezávislého zpravodajství' i proklamované víry v diváckou soudnost slouží pouze jako zástěrka pro jedinou věc, na které jim záleží, totiž boj o sledovanost, ale jeho názor zde nic neznamenal. Pokud Hvězdné království a Mantichorská aliance nezahájí stejnou strategii silné ruky v informační politice - na což jejich vedení nikdy nepřistoupí - nemají žádné páky, kterými by situaci zvrátily. Nic menšího než odvetná opatření stejného charakteru by solariánským novinářům páteř nevypěstovalo.
"Aspoň že dávají náležitý prostor zravodajství z pohřbu," řekl vévoda po chvilce. "To přece musí mít nějaký dopad - i u Solarianů!"
"Možná tak na tři dny," přisvědčil Alexander s dalším, neméně hořkým odfrknutím. "Potom se objeví něco jiného, co vytěsní tuhle záležitost z bezprostřední pozornosti veřejnosti, a budeme zpátky tam kde jsme byli. Znovu nám ti bezpáteřní spratkové budou škodit."
Cromartym projela jiskra upřímné poplašenosti. Znal bratry Alexandrovy od dětství a byl pověstné alexandrovské náladovosti vystaven častěji, než by mu bývalo milé. Ovšem takovýto bezmocný, sotva potlačovaný vztek se Williamovi příliš nepodobal.
"Řekl bych, že přeháníš, Willie," řekl vévoda po kratičké odmlce. Alexander se na něj zamračeně podíval a Cromarty pečlivě volenými slovy pokračoval: "Rozhodně máme důvod k pocitu, že se solarianské tiskové agentury nechávají liďáky zneužívat, ale obávám se, že šéfové jejich kanceláří mají do jisté míry pravdu. Většina Solarianů si nejspíš uvědomuje, že liďáci často lžou, a berou zprávy z LRH s rezervou."
"Podle průzkumů ne," opáčil Alexander bez obalu. Opět se rozhlédl kolem, naklonil se ke Cromartymu a ztlumil hlas: "Ráno jsem dostal na stůl nejnovější zprávy, Allene. Dvě další členské vlády Solárního svazu oznámily, že nesouhlasí s embargem a požadují hlasování o jeho zrušení, a podle posledních údajů INFO jsme ztratili v průzkumech veřejného mínění další jedno a čtvrt procenta. A čím déle budou liďáci chrlit své lži, aniž by je někdo uvedl na pravou míru, tím horší to bude. Sakra, Allene! Pravda bývá rozporuplná, složitá a komplikovaná, zato dobře zinscenovaná lež je téměř vždycky logičtější - nebo aspoň skloubenější - a o hodně 'jednodušší', a Cordelia Ransomová to ví. Její Veřejná informovanost přikrašluje zprávy podle zadané linie, až už se skutečností nemají skoro nic společného, ale zatraceně dobře se to poslouchá, hlavně lidem, kteří se nikdy neocitli na seznamu plánovaných obětí liďáků. A protože vyhráváme bitvy, je to pro Soláky paradoxně tím přijatelnější. Jako by se z liďáků s každým naším vítězstvím čím dál víc stávaly oběti útlaku, proboha!"
"Asi ano," souhlasil Cromarty a pozvedl ruku, když se Alexandrovi zablýsklo v očích. "Nejspíš máš pravdu! Ale vlády průmyslově rozvinutějších členů Svazu na nás kvůli embargu měly dopal od začátku, Willie. Přece víš, jak se vzpíraly, když jsem je musel ekonomicky tisknout do kouta! Myslíš si snad, že potřebují liďáckou propagandu, aby proti němu reptaly?"
"Samozřejmě, že ne! Ale o to nejde, Allene. Jde o to, že průzkumy nasvědčují, že se do nás vlády členů Svazu navážejí víc, protože ztrácíme sympatie jejich voličů a ony to vědí. Ostatně i doma jsme ztratili další třetinu procenta. Nebo jsme aspoň ztráceli, než liďáci zavraždili Harringtonovou." Při poslední větě se mu zkřivila tvář, jako by se v ní mísila hanba, že tenhle dodatek vyslovil, a hněv, že je pravdivý, ale očima před Cromartyho pohledem neuhnul a ministerský předseda vzdychl. Willie má samozřejmě pravdu. Jistě, ten pokles je zatím malý, ale válka už zuří osm roků. Na jejím začátku byla podpora veřejnosti vysoká a ještě dnes se drží hodně nad sedmdesáti procenty - zatím. Jenže navzdory tomu, že Královské mantichorské námořnictvo a jeho spojenci zvítězili prakticky v každé významnější bitvě, nebyl konec v dohledu, mnohem menší absolutní počty ztrát Hvězdného království představovaly mnohem vyšší procento celkové populace, než tomu bylo u liďáků, a břemeno konfliktu začínalo zpomalovat i tak výkonnou a pestrou ekonomiku jako mantichorská. Stále existoval optimismus a pevné odhodlání, ale ani jedno už nebylo tak silné jako kdysi. A to byl jeden z důvodů, proč Cromarty stál za návrhem, aby Honor Harringtonová měla státní pohřeb. Rozhodně si jej zasloužila a královna Alžběta tu myšlenku prosazovala ještě zarputileji než Cromarty, ale pokušení využít její smrti k novému stmelení mantichorské veřejnosti - využít chladnokrevné ukrutnosti k tomu, aby u veřejnosti vyvolal osobní odhodlání porazit Lidovou republiku - bylo pro člověka odpovědného za vedení války neodolatelné.
Proto nejspíš tradice mávání zkrvavenou košilí tak dlouho vydržela, pomyslel si ponuře. Protože funguje. Ale to neznamená, že se mu musí líbit. Už chápal ty spletité a tak špatně skrývané emoce v Alexandrových očích.
"Já vím," vzdychl nakonec. "Máš pravdu. A já nevím, co s tím udělat jiného, než vymlátit z těch parchantů jednou provždy duši."
"Souhlasím," opáčil Alexander a nasadil cosi jako úsměv. "A podle Hamishova posledního dopisu soudím, že on i Graysoňané se právě k tomu chystají. S velkým zadostiučiněním."

V tutéž chvíli, téměř třicet světelných let od Mantichory, seděl Hamish Alexander, třináctý hrabě z White Havenu ve své přepychové obytné kabině na palubě superdreadnoughtu GNS Benjamin Veliký a díval se na holovizi. V pravé ruce držel sklenici pašované pozemské whiskey, na niž už zapomněl, a zatímco rozpouštějící se led ředil drahou lihovinu, sledoval sklíčenýma modrýma očima záznam odpolední bohoslužby z katedrály sv. Austina. Smutnou zádušní liturgii vedl osobně reverend Jeremiah Sullivan a oblaka dýmu z kadidla, bohatě vyšívané oděvy a vážná, smutná a krásná hudba představovaly jen chabou zástěnu pro nenávist, jež se za nimi skrývala.
Ne, to není fér, pomyslel si White Haven unaveně, konečně si vzpomněl na skleničku a upil zředěné whiskey. Jistě, ta nenávist tam už byla, ale dařilo se jim ji nějak držet na uzdě - tedy aspoň ve službě. Ale teď, když oplakali Honor, chtějí ji také pomstít, a to může být... zapeklité.
Odložil sklenku, zvedl ovladač, začal přepínat kanály a na všech našel totéž. Ve všech katedrálách i prakticky ve všech menších kostelích se konala zádušní mše současně, neboť planeta Grayson brala svůj vztah k Bohu - i své povinnosti vůči Němu - vážně. A jak White Haven přepínal z jedné bohoslužby na druhou, cítil chladnou a tvrdou graysonskou ocel i ve své duši. Ale byl sám k sobě upřímný a věděl, proč se tam ta ocel nachází. Proč je snad ještě víc než oni odhodlán pomstít vraždu Honor Harringtonové.
Neboť věděl něco, co nevěděl ani lid Graysonu, ani admirálův bratr, ani jeho královna, ani nikdo jiný v celém vesmíru, a jakkoliv usilovně se na to snažil zapomenout, nedokázal to.
Věděl, že to on ji vyhnal na smrt.