Jedna

Noční obloha byla matná a temná jako materiál uniforem, které si oblékali den co den. Znenadání přišlo svítání, tak potichu a nečekaně jako smrt. Na povrch aksamitu noci se začaly prodírat mdlé červánky.
Slunce se konečně vyhouplo nad obzor a na linie zákopů dopadly jeho tmavě žluté paprsky. Zdejší slunce bylo velké, těžké a rudé, jako shnilé pražené ovoce. Tisíc kilometrů odsud udeřil ranní blesk.
Colm Corbec se probudil. Rozbolavělé svaly a rozlámané kosti pro něj byly něčím tak všedním, že už jim ani nevěnoval větší pozornost. Vyhrabal se ze svého lůžka v podzemním krytu a vyšel ven. Jeho velké boty se zabořily do šedého bahna na dně zákopu, kam nedosahovaly prkenné podlážky.
Corbec byl velký muž se čtyřmi křížky na krku. Byl statný jako býk a pomalu začínal tloustnout. Široká a chlupatá předloktí mu zdobily modré spirály tetování a vousy měl husté a zpustlé. Na sobě měl černé řemení, tanithskou uniformu a také nepostradatelný plášť s maskovacím vzorem, který byl typikou součástí výstroje tanithských jednotek. Stejně jako ostatní jeho lidé i on měl světlou pleť, černé vlasy a modré oči. Byl plukovníkem jednotky Tanithští první a jediní, takzvaných Gauntových duchů.
Protáhl se a líně zívl. Nedaleko něj se v zákopu pod ochrannými pytli s pískem, zákopovými koši a cívkami s rezivějícím žiletkovým drátem probouzeli také Duchové. Bylo slyšet kašel, vzdechy a tlumené výkřiky spáčů, kteří s úlekem zjišťovali, že jejich noční můra procitnutím neskončila. Pod nízkým ochranným valem začalo být živo. Střelné zbraně byly vybalovány a čištěny. Palebné mechanismy byly rozebírány a znovu skládány dohromady. Potravinové balíčky byly sundávány z háků ve střechách přístěnků, které měly ochránit jejich obsah před hlodavci a jinými nevítanými strávníky.
Jak se tak Corbec šoural rozbahněným zákopem, vystrčil zvědavě hlavu ven. Uviděl pobledlé a unavené vojáky vracející se z předsunutých hlídek. Někteří z nich doslova spali za chůze. Jedenáct kilometrů za nimi blikala nad prorezavělými a granáty poničenými střechami gargantuovských zásobovacách doků, rozlehlých bunkrů na zpracování titanu a slévárenských hangárů technokněžstva Adeptus Mechanicus mihotavá světla obrovských komunikačních stožárů.
Tmavé pláště vracejících se hlídek, charakteristické uniformy jednotky Tanithští první a jediní, byly zplihlé a ztuhlé zaschlým bahnem. Když se míjeli s muži, kteří je střídali, oteklí a s opuchlýma očima, plácali je po ramenech a vyměňovali si vtipy a cigarety. Noční hlídky však byly příliš unavené, než aby si toho všímali. Corbeca napadlo, že vypadají jako duchové, kteří se vrací do svých hrobů. Stejně jako oni všichni.
V díře pod stěnou zákopu Šílený Larkin, šlachovitý odstřelovač prvního oddílu, vařil v otlučené cínové misce na přenosném vařiči kafein. Corbeca udeřil do nosu štiplavý zápach.
„Dej mi taky trochu, Larkine,“ řekl plukovník a vydal se mlaskavým bahnem na druhou stranu zákopu.
Larkin byl vyzáblý, šlachovitý a nezdravě bledý padesátník se třemi stříbrnými kroužky v levém uchu a fialověmodrým tetováním na propadlé pravé tváři. Nabídl plukovníkovi zdeformovaný kovový šálek. V očích obklopených drobnými vráskami se mu zračila únava a strach. „Dneska ráno, myslíte? Tohle ráno?“ Corbec našpulil rty, aby se napil z hrnku, který ho v obrovské dlani tak příjemně hřál. „Kdo ví…“
Vysoko nad jejich hlavami prolétla oranžovou troposférou dvojice Císařských bojových člunů, nad zákopy zatočily a zmizely k severu. Z pracovních chrámů řádu Adpetus Mechanicus na horizontu, obrovských průmyslových katedrál, vyšlehly plameny provázené oblaky kouře. O vteřinu později suchý vítr přinesl dunění detonací.
Corbec pozoroval vzdalující se bojové čluny a napil se. Bylo to skoro nesnesitelně odporné. „Dobrý je to,“ zabručel na Larkina.

V zákopu o kilometr dál vojín Fulke začal šílet. Majora Rawnea, druhého důstojníka regimentu, probudila blízká laserová střelba. Světelné střely létaly všude kolem a narážely do ochranných pytlů a bláta.
Rawne se vymotal ze svého těsného úkrytu právě ve chvíli, kdy kolem proběhl jeho pobočník Feygor. Byl slyšet křik a nadávky mužů kolem.
Fulke viděl, jak se na jeho potravinový balíček vrhlo několik všudypřítomných hlodavců a začaly si svými ještěrčími tlamami prokousávat cestu do plastových sáčků. Jak se Rawne hnal zákopem, prchala před ním tahle dotěrná zvířata do všech stran. Jejich nohy byly velké, podobné králičím, a jejich srst, plná vší a blech, byla celá umazaná od bláta. Fulke pálil z laseru plně automatickými dávkami do své spací vyhloubeniny pod ochranným valem zákopu a vykřikoval přitom ochraptělým hlasem ty nejhorší obscénnosti.
Feygor dorazil na místo jako první a začal se s ním o zbraň přetahovat. Od nohou obou zápasících mužů odstřikovala šedá bahnitá voda. Fulke na pobočníka zaútočil pěstmi a přerazil mu nos.
Rawne se protáhl kolem Feygora a zasadil Fulkemu tvrdý a přesný hák na bradu. Ozvalo se prasknutí kosti a voják se skácel na zem, kde zůstal ležet a kňučet bolestí v odvodňovací strouze.
„Vyčleň popravčí četu,“ vyštěkl Rawne na krvácejícího Feygora bez obalu a vrátil se zpátky do svého brlohu.

Vojín Bragg se vracel zpátky na kavalec. Obrovský chlap, nepopiratelně největší mezi Duchy, byla mírumilovná a jednoduchá duše. Kvůli jeho otřesné střelbě mu všichni říkali ‚Opáčko‘ Bragg. Celou noc byl na hlídce a teď ho postel lákala sladkou ukolébavkou, které nedokázal odolat. Za ohybem zákopu vrazil do mladého vojína Caffrana a málem toho drobného chlapíka srazil k zemi. Bragg ho však včas chytil a postavil na nohy. Cítil se tak unavený, že ze sebe nedokázal vysoukat ani slůvko omluvy.
„Nic se nestalo, Opáčko,“ řekl Caffran. „Jdi si lehnout.“
Bragg beze slova pokračoval dál. O dva kroky dál už zcela zapomněl, co vlastně udělal. Jednoduše měl za to, že se svému dobrému příteli omluvil, tak dalece byl vyčerpán.
Caffran se protáhl úzkým průchodem velitelského krytu, který byl hned vedle třetího spojovacího zákopu. Dveře byly chráněny silným závěsem z platových vláken a několika vrstvami závěsů na ochranu před bojovými plyny. Dvakrát zaklepal, odstrčil těžké závěsy stranou a seskočil do hluboké dutiny, která se před ním otevírala.

Dvě

Velitelský kryt byl hluboký a přístup do něj vedl pouze po hliníkovém žebříku připevněného k jeho stěně. Sodíkové výbojky ozařovaly jeho prostor ledově bílým světlem. Podlaha byla zhotovena z hrubých prken a knihy a mapy na poličkách dodávaly místnosti spolu s decentní vůní kafeinu nádech jisté civilizovanosti. Když Caffran sklouzl dolů, všiml si nejprve Brin Mila, šestnáctiletého maskota, kterého Duchové získali při svém Založení. Říkalo se, že Milo byl z plamenů jejich domovské planety zachráněn samotným komisařem, a byla to právě tahle vazba, která mu získala postavení plukovního hudebníka a pobočníka staršího důstojníka. Caffran neměl rád, když byl ten chlapec nablízku. Jeho mládí a zář v jeho očích mu až příliš silně připomínaly rodnou planetu, kterou ztratili. Byla to ironie. Jelikož je od sebe nedělil víc než rok nebo dva, mohli by z nich na Tanithu být docela dobří přátelé.
Milo připravoval na malý táborový stolek snídani. Ta vůně byla úžasná: vařená vejce, šunka a opečený chleba. Caffran komisaři ve skrytu duše záviděl, jeho postavení i vymoženosti.
„Vyspal se komisař dobře?“ zeptal se Caffran.
„Nespal vůbec,“ odpověděl mu Milo. „Byl vzhůru celou noc a studoval průzkumová hlášení z orbitální hlídky.“
Caffran ve vstupu do bunkru na okamžik zaváhal a nervózně sevřel svou aktovku s depešemi pevněji. Byl mladý a na Tanithana poměrně malý, s nakrátko střiženými černými vlasy a modrým drakem vytetovaným na spánku.
„Pojď dál a posaď se.“ Caffran si nejdříve myslel, že to na něj promluvil Milo. Byl to ale sám komisař. Ibram Gaunt se vynořil ze zadní místnosti výkopu. Vypadal pobledle a unaveně. Na sobě měl kalhoty své uniformy s kšandami přes ramena a bílé tričko. Pokynul Caffranovi, aby usedl na druhou stranu malého táborového stolku a pak se posadil na připravenou židli na své straně. Caffran opět na chvíli zaváhal, ale nakonec se posadil na nabídnuté místo.
Gaunt byl vysoký a šlachovitý čtyřicátník. Hubená tvář přesně odpovídala anglickému významu jeho jména. Caffran komisaře bezmezně obdivoval a pečlivě studoval jeho předchozí akce na planetách Balhaut, Formal Prime, během jeho služby s osmým hyrkanským regimentem a dokonce i jeho velkolepé velení během katastrofy, ke které došlo na planetě Tanith.
Gaunt vypadal unaveněji, než ho Caffran kdy viděl, přesto mu ale pevně věřil, že je z tohoto pekla vyvede živé. Jestli někdo mohl Duchy spasit, pak to byl právě Ibrahim Gaunt. Byl to velice zvláštní člověk, politický důstojník, kterému bylo uděleno úplné plukovní velení a čestná hodnost plukovníka.
„Omlouvám se, že vás vyrušuji u snídaně, komisaři,“ řekl Caffran, nejistě se posadil za táborový stolek zatímco si nervózně pohrával s aktovkou s depešemi. „Není proč se omlouvat, Caffrane. Vlastně jsi přišel právě včas, aby ses ke mně připojil.“ Caffran znovu zaváhal. Nebyl si jistý, zda se nejednalo o vtip.
„Myslím to vážně,“ řekl Gaunt. „Vypadáš stejně hladově, jako se já cítím. A kromě toho si jsem jistý, že Brin toho navařil pro dva víc než dost.“
Jako na povel chlapec na stůl položil dva keramické talíře s jídlem – míchaná vejce a grilovanou šunku s tuhými, osmaženými kousky pšeničného chleba. Caffran se na okamžik zahleděl na talíř před sebou, zatímco Gaunt se s chutí pustil do své porce.
„Tak do toho, najez se. Nestane se ti každý den, abys měl možnost pochutnat si na důstojnických přídělech,“ řekl Gaunt a nacpal si do pusy plnou vidličku vajec. Caffran se nervózně chopil své vidličky a začal jíst. Bylo to to nejlepší jídlo, jaké za posledních šedesát dnů vzal do úst. Připomínalo mu dny, kdy se zaučoval jako technik na pile na navždy ztracené Tanith, ještě předtím než došlo k Založení a Zániku, Tehdy byly vždy po poslední směně na dlouhých stolech v jídelně prostírány bohaté večeře. Brzy se pustil do snídaně s takovou chutí, jako komisař, který se na něj usmál.
Po chvíli Milo přinesl kouřící konvici hustého kafeinu a přišel čas na pracovní záležitosti.
„Takže, jaké novinky nám přináší dnešní ranní depeše?“ zeptal se Gaunt.
„To nevím, pane,“ řekl Caffran, zvedl aktovku s hlášeními ze země a položil ji na stůl před komisaře. „Já tyhle věci jenom nosím. Nikdy se neptám, co v nich stojí.“
Gaunt se na chvíli odmlčel, aby si znovu nabral plná ústa vajec se šunkou. Dlouze se napil kouřícího nápoje a pak se natáhl po aktovce.
Když Gaunt otevřel plastovou obálku a začal si pročítat potištěné pásky, které v ní byly uložené, napadlo Caffrana, že by měl odvrátit zrak.
„Celou noc jsem strávil u tamtoho krámu,“ konstatoval Gaunt a ukázal za sebe na zeleně zářící takticko komunikační stanici vestavěnou v blátivé stěně velitelského bunkru, „a nedozvěděl jsem se vůbec nic.“
Gaunt se podíval na depeše, které se vysypaly z Caffranovy aktovky. „Vsadil bych se, že byste všichni rádi věděli, jak dlouho ještě budeme trčet v téhle proklaté díře,“ řekl. „Pravda je taková, že vám to nedokážu říct ani já. Tohle je zákopová válka. Klidně tu můžeme strávit celé měsíce.“
Caffran byl v tuhle chvíli tak uspokojený teplým a dobrým jídlem, které právě snědl, že by mu komisař klidně mohl oznámit, že jeho matka byla zavražděna tlupou orků a jeho by to ani v nejmenším neznepokojilo.
„Pane?“ ozval se Milův hlas a narušil tak příjemný klid.
Gaunt zvedl hlavu. „Co je, Brine?“ zeptal se.
„Myslím…chci říct… nejspíš se blíží útok.“
Caffran se zasmál. „Jak to můžeš vědět—“ začal, ale komisař ho rázně přerušil.
„Milo nějakým způsobem zatím vždycky vycítil útok dřív než začal. Každý. Zdá se, že má cit pro předvídání bombardování. Možná tomu tak je proto, že má tak mladé uši,“ zašklebil se Gaunt ironicky na Caffrana. „Nechceš se s ním hádat, že ne?“
Caffran se mu právě chystal odpovědět, když se země otřásla pod dopadem prvních granátů.

Tři

Gaunt vyskočil ze židle tak prudce, že převrhnul táborový stolek před sebou. Nezpůsobil to ani tak jekot dopadajících pum, jako spíš komisařův prudký pohyb, že Caffran také polpašeně vyskočil. Gaunt se natáhl po své zbrani a v běhu si ji zavěsil do pouzdra u boku. Popadl sluchátko vysílačky pohozené pod poličkou s knihami.
„Gaunt všem jednotkám! Do zbraně! Do zbraně! Připravte se na maximální odpor!“
Caffran na další instrukce nečekal. Jakmile začaly salvy granátů zasypávat zákopy, už se hnal po žebříku nahoru a právě probíhal protiplynovými závěsy ven. Z ochranného valu zákopu za jeho zády se zvedaly obrovské vějíře bahna odpařeného výbuchy granátů a úzkým zákopem se rozléhal křik divoce pobíhajících vojáků. Těsně nad jeho hlavou prolétl s ječením granát, který o kus dál za zákopem vytvořil kráter o velikosti malého výsadkového člunu. Vzápětí ho zasypala sprška tekutého bahna. Caffran si sundal laser ze závěsu a začal se šplhat nahoru na střelecký stupeň zákopu. Všude kolem panoval naprostý chaos a panika. Vojáci pobíhali všemi směry a vzduchem se nesl jejich křik.
Bylo to ono? Byl to ten poslední okamžik v dlouhém a vyčerpávajícím konfliktu, ve kterém se ocitli? Caffran se pokusil vyšplhat po stěně okopu dost vysoko, aby se mohl podívat přes jeho ochranný val, napříč zemí nikoho na pozice nepřátel, kterých se posledních šest měsíců odhodlaně drželi. Neviděl ale nic jiného, než mlhu tvořenou kouřem a blátem.
Zaslechl praskot laserové střelby a několik výkřiků, následovaných výbuchy dalších granátů. Jeden z nich si našel cíl v blízkém spojovacím zákopu. Křik se vzápětí změnil v řev děsu a bolesti. Sprška, která ho zaplavila tentokrát, už nebyla tvořena jenom vodou a bahnem. Byly v ní kusy těl.
Caffran zaklel a otřel si čočky mířidla svého laseru od špíny. Za sebou zaslechl něčí křik. Mocný hlas se odrážel od stěn zákopu a pod jehož náporem jakoby se třásla i prkna na zemi. Ohlédl se a spatřil komisaře Gaunta, který právě vybíhal ze svého bunkru.
Gaunt byl nyní oblečen v plné polní uniformě s čepicí. Maskovací plášť jeho regimentu mu povlával kolem ramen a ve tváři se mu zračil výraz zuřivého vzteku. V jedné ruce držel pistol a v druhé rotomeč, který v sychravém vzduchu časného rána kvičel a zpíval svou zlověstnou píseň.
„Ve jménu Tanith! Zaútočili na nás a my musíme bojovat! Držte linii a nestřílejte, dokud se nedostanou přes ten val z bahna!“
Caffran ve skrytu své duše pocítil radost. Komisař byl s nimi a proto určitě uspějí, bez ohledu na to, jaké mají šance. Vzápětí zemí otřásl silný výbuch, který do vzduchu zvedl gejzír bahna a vody, a jeho svět se rázem zatemnil, jako kdyby se duše oddělila od těla.
Jejich část zákopu dostala přímý zásah. Desítky mužů zahynuly. Caffran ležel omráčený v rozervané řadě prken a bláta. Čísi ruka ho uchopila za rameno a zvedla ho ze země. Zvedl hlavu, zmateně zamrkal a spatřil před sebou Gauntovu tvář. Komisař se na něj díval vážným a zároveň vyzývavým pohledem.
„Dáváš si šlofíka po dobré snídani?“ zeptal se Gaunt zmateného vojáka.
„Ne, pane… já… já…“
V tu chvíli kolem nich začala praskat střelba laserů z obrněných střílen kulometného hnízda. Gaunt postavil Caffrana na nohy.
„Řekl bych, že nastal ten pravý čas,“ řekl komisař. „A já chci, aby mě mí všichni stateční muži doprovázeli do útoku.“
Caffran vyplivl kus šedavého bláta a zasmál se. „Půjdu s vámi, pane,“ řekl. „Z Tanith kamkoli bude třeba.“
Odpovědí bylo Caffranovi jenom zakvílení komisařova rotomeče, protože Gaunt vyběhl po nastavovacím žebříku upevněném ke stěně zákopu nad střeleckým stupněm a rozkřikl se na své muže.
„Muži z Tanith! Copak chcete žít věčně?“
Jejich odpověď, hlasitá a divoká, zanikla v lomozu střelby. Ibrahim Gaunt však dobře věděl, jaké odpovědi se mu dostalo.
Gauntovi Duchové se doprovázeni štěkotem svých zbraní bez váhání přehoupli přes ochranný val zákopu a rozeběhli se vstříc slávě či smrti, ať už je v kouři před nimi čekalo cokoli.