VESNICE

Jakkoliv se zlo šířilo světem, stále ještě existovaly oázy klidu a míru. V jednom koutě světa, všemi opomíjena, se nacházela země Tak, což ve starém jazyce znamená 'Oáza klidu a pokoje k koutě světa opomíjená všemi'. V ní stála chudá vesnička a v té vesničce žil chlapec jménem Ronan. Byl synem kováře a vesničané ho proto nazývali Ronan, Kuchařův - byli to totiž lidé prostí a rozumu mdlého, povětšinou naprostí kreténi.

Růžová kniha Ulaye

Kovářský měch proháněl vzduch žhnoucím uhlím a výheň hučela. Kovář vytáhl z ohně dlouhou úzkou ocelovou čepel rozžhavenou do oranžova a položil ji na kovadlinu. Pak do ní zase začal bušit velkým kladivem. Kovárnou se rozlehlo ohlušující zvonění až se zdálo, že i samy stíny vibrují tím zvukem; rudé jiskry pršely na zem jako opilé světlušky. Kovářovy svaly se napínaly námahou a jeho černá kůže mokrá potem se leskla ve světle výhně. Po chvíli ustal v práci a obrátil se k vyzáblému mladíkovi, který mačkal měch.
"Dobře, Ronane. To stačí, synku."
Ronan vděčně odložil měch na polici a posadil se do stínu na starou kovadlinu. Když Kovář znovu začal tlouct kladivem, zamrkal a strčil si ukazováčky do uší. Zoufale chtěl udělat svému otci radost, ale z vedra v kovárně se mu dělalo špatně, kyselý dým ho štípal do očí a z neustálého zvonění kovu o kov míval příšerné bolesti hlavy. Povzdechl si a začal si palcem na noze malovat do kovového prachu na zemi. Věděl, že se od něj čeká, že bude pokračovat v rodinném podniku, a neviděl svou budoucnost nijak růžově.
Kovář opět ustal v práci a ustaraně se zadíval na svého syna. Jedním z hlavních problémů tohoto světa, pomyslel si jako už tolikrát předtím, bylo, že řemeslo přecházelo z otce na syna stejně jako hemofilie nebo plešatost. Jestli se k tomu syn hodil nebo ne, nebylo podstatné. Co na tom, že vypadal jako šest stop vysoká tyčka do fazolí a měl na sobě míň svalů, než podvyživená žížala? Co na tom, že byl inteligentní a citlivý romantik, který snil o tom, že vyrazí do světa za dobrodružstvím. Jestliže jsi Kovář a kovářem byl i tvůj otec, mohl tvůj syn rovnou zapomenout na to, že by se stal básníkem, vyprávěčem nebo válečníkem. Tradice ho odsuzovala k tomu, aby strávil zbytek života bušením do kusu rozžhaveného železa. A opravdu se nezdálo, že by ta vyhlídka v Ronanovi budila sebemenší nadšení.
Jistě, snažil se, to musel Kovář uznat. Poctivě přečetl všechny knihy, které mu dal, ale tituly jako Velká kniha o výhních pro velké hochy nebo Sto a jedna věc, které se dají dělat s kovářským kladivem si z nějakého důvodu nezískaly jeho srdce. Mlčky poslouchal, jak jeho otec vypráví o tajemstvích kujnosti kovů a silách pnutí, ale Kovář cítil, že jeho mysl přitom těká někde jinde. A upřímně řečeno, Kovář uznával, že pomyšlení na příštích padesát let strávených kováním radlic a poklic na hrnce v malé vesničce míle vzdálené od veškeré civilizace, by dokázalo znechutit snad každého.
Potíž byla v tom, že sem Ronan nepatřil. Vlastně sem celá jejich rodina nikdy doopravdy nezapadla, už od chvíle, kdy se zde Kovářův otec před třiceti lety usadil. Nebylo to proto, že byl černý, zatímco ostatní v kmeni Edmak měli bílou kůži. (Ve Středosvětě od nepaměti hrála v mezilidských a zejména pak sexuálních vztazích barva kůže mnohem menší roli, než například dobré nohy - poměr jste totiž mohli mít s každým, kdo byl pomalejší, než vy. Ti obzvlášť rychlí mívali ve tváři poněkud nepřítomný, spokojený úsměv, a nedbale dopnuté šaty. Notoricky pomalí zase často měli tik a bolavá zápěstí.) Ne, byla to inteligence, co stavělo hráz mezi ně a jejich sousedy.
V tak izolované vesnici musel mezipříbuzenský sex časem přerůst ve vážný problém. Ne že by to místním tak připadalo. Pro ně to byl jen příjemný způsob, jak si ukrátit dlouhé zimní večery. Miluj bližního svého... a dalšího svého bližního... sestřenice nevyjímaje... a zatraceně, ze sestry ale vyrostla nádherná ženská... Výsledkem bylo, že když se sem Kovářův otec přistěhoval, měl průměrný zdejší vesničan asi tolik rozumu, jako slepice, ale jen poloviční IQ. A ve společnosti, kde každý, kdo dokázal napočítat víc než do čtyř aniž by po tom musel ulehnout na lůžko, byl považován za opravdového myslitele, zářila Kovářova rodina jako maják v moři beznaděje.
Kovář byl hrdý na to, že Ronan byl ve třídě vždycky nejlepší. I když zrovna tohle nebylo nijak těžké. Závěrečné zkoušky z matematiky se skládaly z jediné otázky. Mám tři rajčata. Kolik mám rajčat? Ronan byl jediný žák, který odpověděl správně. Ale vždycky byl tak trochu samotář. Ostatní chlapci se k němu chovali dost přátelsky, ale zdálo se, že nenachází žádné zalíbení ve hrách jako 'na gravitaci', při které jste vylezli na strom a pak jste z něj spadli hlavou napřed na zem, nebo 'sever-jih-východ-západ' spočívající v tom, že jste bacili menší dítě zezadu kamenem do hlavy a hádali jste, na kterou stranu se svalí. Takže zatímco všichni ostatní kluci pobíhali venku s otřesy mozku, Ronan se raději někam schoulil s knihou. A ani to nebyla kniha o kovářství. Ne, četl jen samé pověsti a legendy, příběhy o válkách a hrdinech. V důsledku toho postupně získal velice malebný a zromantizovaný pohled na svět, stejně jako zatraceně jasnou představu o tom, co chce v životě dělat. Chtěl být Hrdinou a prožívat Dobrodružství. Kovář si povzdechl. Jestli byly zprávy, které slýchal od každého, kdo v poslední době prošel vesnicí, pravdivé, zažije chlapec velice brzo víc dobrodružství, než mu bude milé...
Vtom se otevřely dveře a dovnitř vešel jeden z vesničanů, čímž byla niť Kovářových myšlenek neomaleně přetržena. Byl to Thom, nikoliv nejbystřejší muž ze vsi, ale v porovnání s některými svými sousedy genius. Na sobě měl kazajku a kalhoty barvy zaschlého bláta; stejný přírodní odstín měly i jeho sandály a čapka. Původně to všechno nejspíš mělo pestré, zářivé odstíny, ale bláto byla Thomova vášeň. Rád s nim dělal nejrůznější věci. Nabíral ho do dlaní, házel jim, rozmlouval s ním, válel se v něm... Kovář bezděčně zamrkal. Kdysi strávil celý jeden příšerně dlouhý večer v Thomově domě obdivováním jeho sbírky bahna. Proboha, snad ho zase nepřišel pozvat na večeři?
Thom se na něj vesele zašklebil. "Ahoj!"
"Ahoj, Thome," odpověděl Kovář. "Jak se vede, chlapče?"
"Dobře. Dobře, dobře. Dobře, dobře, dobře..." Thomův hlas odezněl do ztracena zatímco se jeho mozek marně pokoušel najít nějaké konverzační téma, které by nebylo příliš těsně spjaté s blátem. Už nějaký čas měl totiž podezření, že s ním ostatní lidé jeho zálibu tak docela nesdílejí.
"Aha. A co pro tebe můžu udělat?"
"Ehmm..." Thom chvíli přemýšlel a pak si vzpomněl. "Aha. Už vím. Chci koupit pár těch... no, jak se tomu říká... ty víš, o čem mluvím. Kulaté a tvrdé jako železo..."
"Podkovy?" nadhodil Kovář bez valné naděje. "Štíty?"
"Ne... masové koláčky, to je ono. Chci koupit pár masových koláčků!"
"Tohle je kovárna, Thome," vysvětlil mu Kovář trpělivě. Za posledních třicet let byl na podobné věci zvyklý. "Krámek s koláčky je o tři domy dál. Nemůžeš ho minout. Nade dveřmi tam visí velký namalovaný koláček."
"Opravdu?" Zdálo se, že s toho má Thom radost. "To je ale fakt šťastná náhoda, co? Prodávají koláčky a mají nade dveřmi namalovaný koláček! Počkej, až o tom povím blátu. Ani tomu nebude věřit!"
Otočil se na patě a vyšel dveřmi ven, přitom si spokojeně pobrukoval. Kovář vzal z kovadliny čerstvě vykovaný meč, který ještě rudě žhnul, a strčil ho do kádě se studenou vodou. Pára zasyčela jako nějaký nadpozemský had, a on meč zase vytáhnul a chvíli si ho zamyšleně prohlížel. Pak ho podal Ronanovi, zamířil ke dveřím, ve kterých zmizel Thom a otevřel je dokořán. Za rukáv vytáhl Thoma ze spíže a odvedl ho kolem výhně ke dveřím vedoucím na ulici.
Thom spokojeně odešel opačným směrem než měl a Kovář se opřel o zárubeň, aby se na chvíli nadýchal čerstvého vzduchu. Schylovalo se k večeru a jemné mrholení ještě zvyšovalo vlhkost, která byla i tak hlavním rysem vesnice. Na druhé straně blátivé cesty pokryté trusem, kterou z legrace nazývali Hlavní ulicí, se Bradavičák Pekař pokoušel opravit díru ve střeše špinavé, krysami prolezlé chatrče, která sloužila jako vesnická pekárna. Kovář se díval, jak Bradavičák zručně přitlouká na střechu břidličné tašky. Příliš tam nedržely, nejspíš proto, že to byla došková střecha. Když několik tašek sklouzlo na zem, Bradavičák ztratil trpělivost a začal po ostatních dupat.
Tašky povolily a on s překvapeným zaječením propadl střechou dolů. Z díry vyletěl oblak mouky spolu s několika menšími krysami a pak se s unaveným zapraskáním poroučel i zbytek střechy.
Kovář potřásl hlavou a vrátil se dovnitř. Že je pekař v pořádku poznal podle přidušeného klení a zkušenost ho už dávno poučila, že taková maličkost, jako je spadlá střecha, Bradavičáka nezastaví. Zítra ráno už bude mít zase napečeno, i když ve chlebě asi bude víc kousků shnilých došků, než obvykle. Nu což, proti krysímu trusu to bude milá změna.
Zavřel za sebou dveře a usmál se při pohledu, který se mu naskytl. Ronan, pohroužený do nějakého vlastního fantastického světa, bodal a šermoval před sebou mečem, přičemž dával svému imaginárnímu nepříteli co proto. Kovář shovívavě pozoroval, jak jeho syn paríruje, provádí ripostu, klopýtá a padá. Hned zase vyskočil, narazil holení do kovadliny a posléze zasadil smrtící úder, který by byl docela impozantní nebýt toho, že se při něm oddělil meč od jílce. Kovář se přikrčil a břit mu proletěl nad hlavou, načež se s drnčením zabodl do zárubně.
Ronan zděšeně vytřeštil oči, ale jeho otec se tvářil spíš rezignovaně než rozčíleně. Vzal si od Ronana rukojeť, připevnil ji zpátky k čepeli a pak meč položil k ostatním, které nedávno udělal. Ronan po něm zvědavě pokukoval zpoza výhně. Na tohle se chtěl zeptat už dávno. Ve stínu u zdi byly vyrovnány otcovy výrobky... radlice k pluhům, kotlíky, úhledně vyrovnané hromádky podkov... všechno vyrobené už před měsíci a zaprášené. A před nimi ležela jeho nejčerstvější práce. Hromady mečů (většinou s nasazovacími rukojeťmi místo jílců a často uvolněnými), hrotů šípů a kopí, velkých plochých štítů a podivných věcí, které vypadaly jako deformovaná vědra s dírami pro oči, i když se zjevně nazývaly 'helmy'. (Kovář byl ochoten připustit, že výrobu helm ještě tak docela nezvládl.) Ronan se díval, jak se jeho otec mlčky prohrabuje tou výzbrojí, pak bere jeden zvlášť nepovedený kousek, který by seděl nanejvýš slonovi a zamyšleně si ho prohlíží.
"Tati?"
"Hmm?"
"Proč v poslední době děláš pořád jenom zbraně? Nikdo v naší vesnici je nechce. Zatím jsi prodal jenom jednu helmu Thomovi a ten v ní nosí bláto."
"Žijeme ve zlých časech, Ronane." Kovář unaveně odhodil helmu zpátky na hromadu a položil synovi ruku na rameno. "Všichni pocestní, kteří v posledních několika měsících navštívili naši vesnici, vyprávěli stejný příběh, příběh o kmenu divokých kočovníků, kteří se sem ženou z východu a ničí cestou vesnice jako je ta naše. Kmen vede nepřemožitelný bojovník vládnoucí temnou mocí, a ten pálí, drancuje a zabíjí bez milosti. Fallonský kmen."
Ronan nevěřícně potřásl hlavou. "Nikdo z vesničanů o něčem takovém nemluvil."
"Samozřejmě, že ne!" Kovář začal rozčíleně přecházet sem a tam. Ronan ho pozoroval s úžasem; ještě nikdy neviděl svého otce tak vzrušeného. "Nic nevědí! S pocestnými nikdy nemluví. Alespoň ne o tom, co se děje ve skutečném světě. Jistě, rádi budou klábosit třeba celou hodinu o blátě, nebo jestli můžeš stát na jedné noze a jíst při tom rybu. Ale co se děje tam venku vůbec netuší!" Kovář vzhlédl a hloubka smutku v jeho očí Ronana vyděsila. "Mluvil jsem o tom se šamanem Brennem. Už zase měl vidění.
Tvrdil, že právě nám dvěma je souzeno způsobit smrt toho neporazitelného bojovníka."
Ronan cítil, že se mu točí hlava a žaludek má jako na vodě. Bylo to skoro jako by si ho někdo vybral jako cíl pro sever-jih-východ-západ.
"Vždycky jsi říkal, že Brenno Kozozmar neumí zaříkávat o nic víc než ty létat!" vyhrkl zoufale.
"Ano, obvykle je na tom stejně zle, jako ostatní," přisvědčil jeho otec.
"Ale tu a tam má světlé okamžiky. Když na to dojde, je jeho magie zatraceně mocná. Vzpomínáš si ještě, jak získal svoje jméno?"
Ronan přikývl. Před dvěma roky jedna z vesnických koz Brenna napadla a trkla ho, a ten se tak rozzuřil, že proklel všechny kozy způsobem daleko převyšujícím jeho obvyklé schopnosti. Celé stádo se tehdy proměnilo v tulipány. Kovář se vztekal, ale zbytek vesničanů z toho měl spíš radost, protože kozy se teď za prvé netoulaly, za druhé mnohem lépe voněly, a za třetí se člověk tak neušpinil, když chtěl některé uříznout hlavu a strčit si ji do vázy. Jistě, už nedojily mléko, ale člověk přece nemůže mít všechno.
"Tak proto jsi na dnešní večer svolal schůzi?" zeptal se Ronan.
"Ano. Musíme si promluvit s ostatními. Musíme je naučit, jak se bránit."
Kovář otevřel dveře. Venku už bylo skoro tma. Z pekárny se stále ještě ozývaly tlumené kletby. "Raději půjdeme. Vezmeme s sebou nějaké vzorky; pomůžeš mi s tím. Předvedeme jim malou ukázku."
Kovář a jeho syn vyrazili se zbraněmi v náručí na ulici. Zpočátku kolem vládlo naprosté ticho a chladný, hnojem prosycený vzduch byl po úmorném vedru kovárny skoro příjemný. Ale pak začali všichni kohouti ve vesnici hlasitým kokrháním oznamovat příchod noci. Následky příbuzenské plemenitby se nevyhnuly ani místní slepičí populaci.

Asi o hodinu později seděli všichni v obecní radnici. Nazývat to radnicí bylo samozřejmě poněkud eufemistické. Spíš to byla obecní kůlna... a kůlna postavená ve spěchu velice mizerným kutilem ze zlevněného proutí a mazaniny nakoupených ve velmi špatném výprodejovém obchodě. Ale lepší neměli. Možná v ní byla zima, průvan a střecha byla děravější, než Ronanovo spodní prádlo, ale zasedání v ní mělo punc jisté oficiálností.
Kovář přišpendlil na stěnu velkou mapu. Byla na ní celá Prastará říše Frundor, od Severních hor až dolů po Velkou řeku Leno, a od Nevacomských plání na východě k pobřeží a přístavům na západě. Ve východní části se hemžila výhrůžnými černými šipkami označujícími hlášené nájezdy Fallonského kmene. Některé z nich byly skoro až u Tak.
Před mapou stál malý stolík s nejrůznějšími ukázkami podomácku vykovaných zbraní, a vedle bylo na malířském stojanu několik listů papíru s nákresy znázorňujícími jak se mají zbraně používat. Ty nákresy byly Kovářův nejnovější nápad. Jediný způsob, jak jste mohli upoutat pozornost průměrného vesničana na více než několik vteřin, bylo chytit ho jednou rukou pod krkem a silně jim třást, zatímco jste mu druhou opatrně nicméně rozhodně mačkali koule. Na větší shromáždění se však tato metoda aplikovat nedala, a tak Kovář doufal, že mu v tom trochu pomohou nákresy. Nyní stál u dveří a modlil se, aby příliš mnoho vesničanů nezapomnělo, že se shromáždění koná, nebo nezabloudili někam úplně jinam, nebo je cestou neupoutal nějaký zajímavý kus bláta...
Ronan toužebně hleděl na mapu. Tak byla uprostřed Frundoru pouhá tečička a kam se podíval, viděl místa, jejichž názvy slibovaly dobrodružství a romantiku. Port Raid na západním pobřeží byl nejbližším městem. Velká řeka Leno s dvojicí přístavů Unch Haven a Dol Dupp, kde se korzáři a piráti mísili s válečníky, elfy a trpaslíky, a život tam byl laciný jako láhev vína Isle B'Ibaq. A dál proti proudu řeky město Minas Tryk, brána na východ, před mnoha generacemi skoro zničené, když si v něm velký drak Flarg jedné noci rozhodl vyhodit z kopýtka. Ronan cítil náhlou touhu vydat se do těch vzdálených zemí, pít s ostatními cestovateli v přístavních putykách, vyměňovat si vtípky s válečníky a kupci, elfy a muži... Povzdechl si a odtrhl pohled od mapy. Byl dost realistický aby věděl, že by ho nejspíš něco zamordovalo dřív, než by se od vesnice vzdálil na padesát kroků.
Lidé se postupně začali trousit dovnitř. Jeho otec je vítal u dveří, potřásal si s nimi rukama, zval je dál.
"Dobrý večer... děkuji, že jsi přišel... ahoj! Jsem opravdu rád, že jsi to našel... Tobolde! Rád tě vidím... ale Thome, děkuji! To je od tebe velice laskavé!"
Kovář tam stál s odevzdaným výrazem ve tváři a v rukou držel obrovský kus drnu, kterým ho Thom podaroval. Thom se stydlivě zašklebil a zašoupal nohama.
"Ehm, ano... já vím, že máš rád kuřata," řekl.
Kovář položil drn opatrně na stůl a utřel si ruce do kalhot. Ti lidé mají zlaté srdce, připomněl si. Potřebují, aby je někdo ochránil. Vlastně byl docela polichocen. Thom bláto nerozdával na potkání - byl to od něj jasný projev uznání. A účast vůbec nebyla špatná. Už přišlo skoro třicet lidí a radnice byla nacpaná k prasknutí. Rozhodl se, že raději začne, než se začnou nudit a zase se rozejdou. Postavil se na malý stupínek a oslovil své sousedy, kteří na něj hleděli s očekáváním.
"Přátelé! Už mnoho týdnů slýchám zvěsti, které mne utvrzují v názoru, že se nacházíme ve smrtelném nebezpečí! Fallonský kmen táhne východními kraji a cestou zabíjí na koho narazí. Vím, že vy jste o tom nic neslyšeli, ale musíte mi věřit. Hovořil jsem s Brennem Kozozmarem, naším šamanem, a z jeho předpovědí jsem vydedukoval, že nám hrozí..." Odmlčel se. Zatraceně! Použil cizí slovo. Většině jeho posluchačů okamžitě zeskelněl pohled a Rangvald Blátař omdlel. Raději by si měl pospíšit.
"Jestliže chceme přežít, musíme se naučit bojovat. Už celé měsíce kovám zbraně, kterými budeme bránit svou vesnici. Dnes večer bych vám je chtěl ukázat a vysvětlit vám, jak se používají. Tak tohle se například nazývá meč..."
Elegantním pohybem tasil čerstvě ukutou zbraň z pochvy a vzápětí zamrkal, když se čepel oddělila od jílce, prosvištěla mezi dvěma vesničany a vylétla oknem do tmy. Zvenčí se ozval bolestivý výkřik.
"Tím se hází po lidech, že?" zeptal se Tobold. Byl mlynářem a mezi vesničany patřil k nejbystřejším.
"Úmyslně ne. To je jen drobný výrobní vada. Pracuji na tom. Drží se to takhle..." Kovář vzal jiný meč a pomalu předvedl, jak zaútočit a parírovat. Tentokrát čepel držela pevně. "Až nepřátelé dorazí, budou mít meče a štíty. Musíte cvičit..."
"Hele, to je něco!" Thom vzal ze stolu luk a šíp a nyní ho zkoumal s nadšením dosud vyhraženým jen pro mnohem zemitější objekty.
"Aha, tobě se líbí luk a šíp!" zaradoval se Kovář. "Tak tuto zbraň si můžete vyrobit sami. Já vám dodám hroty."
"No teda. Hmm." Thom byl zjevně fascinován. Pokusně napjal tětivu luku a pak se otočil k ostatním vesničanům. "Je to takový dlouhý kus dřeva a provázek, který vede o vršku až po spodek, a je k tomu jiný dlouhý kus dřeva se špičatým koncem a peřím, který patří..."
Ozvalo se hlasité zadrnčení tětivy. Thom se nešťastně podíval dolů. "...do mé nohy."
"Ne, ne, tak ne!" Kovář mu vztekle sebral zbraň a z řad skvěle se bavících vesničanů se ozvalo vzrušené mručení. Ronan vše nervózně pozoroval. Jeho otec neměl daleko k tomu, aby se přestal ovládat, a Ronan si dobře vzpomínal jaké to mělo důsledky při těch několika příležitostech, kdy k tomu došlo v minulosti. Třeba když mu jeden z šílených mnichů... Ronan se v duchu omluvil všem božstvům, které eventuálně naslouchala, a spěšně se opravil... jeden z pobožného bratrstva vyhrožoval věčným zatracením. Kovář ho popadl a odhodil. Skrz zeď. Jistě, byla jenom z proutí a mazaniny, ale stejně byla mnohem tvrdší, než mnichův obličej.
Náhle se dveře prudce otevřely. "Copak je to tady za shromáždění?" zasyčel nepříjemný hlas. Kovář zaklel a když se Ronan otočil, div že ho nenapodobil. Člověk už nesmí na bratrstvo ani pomyslet, aby se někdo z nich hned neobjevil!
Protože ve dveřích stáli dva členové Nejsvětějšího bratrstva skutečné pokory - převor Cibule a bratr Tuřín. Ten druhý byl mohutný a tlustý, a když byl sám, byl to docela příjemný a přátelský chlapík. Ale převor! Malý a kostnatý, bledý obličej s takovým tím úzkým, pečlivě zastřiženým knírkem, jaký nosí jen dokonalí parchanti, výsměšný pohled co se nikdy nedá zachytit, vlasy budící dojem, že na ně použil půl hrnku sádla. K smrti rád děsil méně inteligentní vesničany svými kázáními o věčném zatracení a ohni pekelném, a pouze nedostatek představivosti mu a jeho řádu zabraňoval, aby je nepřipravil o to málo rozumu, co jim ještě zbývalo. To a poněkud zvláštní povaha svaté knihy bratrstva - Evangelia svatého Tima Nevýrazného.
Převor Cibule se rozhlížel a přitom si vychutnával nastálé ticho, nervózní přešlapování a odkašlávání, které jeho příchod vyvolal. Vždycky se cítil nejlépe uprostřed rozpaků jiných.
"Ptal jsem se," pokračoval hlasem připomínajícím odkapávání husího sádla z ozubeného soukolí, "co je to tady za shromáždění?"
Kovář věděl, že si nemůže dovolit popudit převora, který měl nad vesničany takovou moc, že mohl zkazit všechno, co on dokázal, jediným slovem.
"Svatý otče," řekl. "Jen jsem své sousedy varoval před nebezpečím, které nám všem hrozí. Hříšný kmen, který pustoší kraj, se blíží, a všichni se musíme připravit--"
"Ano, musíme se připravit!" Převorův hlas projel Kovářovým jako skalpel máslem. "Ale ne těmito nečistými zbraněmi! Copak nevíš, že všechno je v rukou Páně? My z bratrstva jsme připravení. Nebylo to snad předpovězeno v Písmu svatém svatého Tima? Neslyšeli jste o Sedmi svatých ranách?"
Pozvedl jednu ruku a rukáv jeho nabíraného roucha se svezl, aby odhalil knihu, kterou držel... knihu vázanou v kůži, ozdobenou zlatým otazníkem. Kovář otevřel ústa, aby něco namítl, ale vyjeknutí posvátné bázně z řad shromážděných vesničanů ho varoval, že by je tím ztratil úplně. Převor Cibule pokračoval, hlas zesílený svatým zápalem, rty zkřivené ve výsměšném úšklebku.
"Slyšte slova svatého Tima Nevýrazného!" Otevřel knihu a začal číst.
"I stane se, že se dítka Boží odvrátí od svého Pána a nebudou se chovat jak se sluší a patří. A Pán se mírně naštve a řekne si: Asi bych s tím měl něco udělat. A hle, nebesa se pohnou, obloha se otevře a dojde k místním přeháňkám, takže lidé, kteří se budou vracet z hospod do svých domovů, zmoknou! Potom aj, nastanou mírné noční mrazíky a rajčata jejich prospívati nebudou! Ani přesto se však lidé nevrátí ke svému Pánu, a on se na ně rozhněvá o něco více. A tu dojde k záplavě levných zapalovačů a lidé si jimi připálí obočí! I přemnoží se mšice a jiní zahradní škůdci, až lidé budou křičeti: 'Hle! Z mých nádherných chryzantém opadávají listy a svině ptáci mi zase sežrali všechny jahody!' Ale ani pak se nezačnou kát. Tu už se jeho rozmrzelost stane lehce zneklidňující na pohled. I navštíví je ránou hnoje, ránou podomních prodavačů a ránou suchého kašle!"
Převor s uspokojením zaklapl knihu a rozhlédl se po vesničanech, aby se ujistil, že pochopili, co tím chtěl říct. "Vidíte, rána podomních prodavačů! Tady to jasně stojí!"
Kovář na něj hleděl jako na někoho, kdo to nemá v hlavě tak docela v pořádku. Naneštěstí, pomyslel si Ronan, všichni ostatní na něj hleděli jako na Boha. Někdo zamumlal: "Rána suchého kašle! Vzteklý Dan kašlal včera!" a najednou klečeli všichni vesničané na zemi, ruce sepjaté v modlitbě. Všichni až na Thoma, který začínal zjišťovat, že není snadné pokleknout, když máte jednu nohu přibitou k podlaze šípem. Kovář se zoufale rozhlédl po svých sousedech a naposled se pokusil zachránit situaci.
"Ale rána podomních prodavačů!" zvolal. "Přece nechceš tvrdit, že Nekros a Fallonský kmen táhnou zemí, aby prodávali nekvalitní zboží?"
"Jen kajícní budou zachráněni." Převor se na něj usmál jako ještěrka, která se probudila a zjistila, že má kolem sebe hejno těch nejšťavnatějších much, pak pozvedl hlas a oslovil vesničany. "Mí drazí! Ještě není příliš pozdě!
Připojte se ke mě v modlitbě! Bratr Tuřín bude předzpívávat vybrané písně blahoslaveného svatého Tima, zatímco já uspořádám svatou sbírku!" Hbitě vylovil z pod roucha obrovskou pokladničku. "A nezapomínejte, že peníze jsou kořenem všeho zla. Tak odlehčete svým kapsám a staňte čistí před zrakem Páně!"
Začal procházet mezi vesničany, kteří horlivě hledali po kapsách peníze. Bratr Tuřín vytáhl prastarý kaladion a nepříliš úspěšně se ho pokusil rozezvučet. Nejprve to znělo, jako když se někdo dusí, ale pak se nástroj nečekaně probudil k životu a zaječel jako postarší ovce, které trhají nohy. Výslednou 'melodii' bylo skoro nemožné rozpoznat, ale klidně to mohla být 'Ó Pane, opravdu jsme byli oškliví', jedna z nejzajímavějších svatotimských písní.
Kovář poznal, kdy prohrál. Vzal Ronana kolem ramen a odvedl ho do chladné noci venku. Byl tam skoro stejný rámus, jako uvnitř. Smrtelné chroptění kaladionu probudilo všechny psy ve vesnici. Většina z nich teď štěkala, ale jiní mňoukali a alespoň jeden se pokoušel kvokat.
Ronan ustaraně pohlédl na svého otce. "Neměli bychom něco udělat? Chci říct..." Hlas mu odumřel když spatřil v tátových očích zoufalství.
"Uděláme, ale teď není ten správný čas. Čert aby vzal všechny ty zatracené šílené mnichy!" Kovář chvíli tiše běsnil, pak svého syna poplácal po rameni a usmál se.
"Pojď, vrátíme se do kovárny. Máme práci. Bude jiná příležitost. Zbývá nám málo času, ale nakonec naše lidi zachráníme."
Naneštěstí Kovář netušil, jak málo času jim zbývá.

O čtyři dny později ležel Ronan ve své posteli v koutě jediné místnosti, kterou jejich chýše měla, díval se, jak se dým z vyhasínajícího ohniště uprostřed líně vznáší ke kouřovému otvoru ve stropě a čekal, až se jeho otec vrátí domů. Zaskočil si do malé vesnické hospůdky, k Bezhlavému kuřeti, aby tam oslavil první bojový výcvik, který se mu ten večer konečně podařilo zorganizovat. Jelikož je tentokrát nikdo z Pobožného bratrstva nevyrušil, úspěšně předvedl všechny druhy zbraní a několik vesničanů začalo pomalu chápat, oč jde. Došlo pouze ke dvěma menším úrazům. Gael Kůrojed si nenechal vysvětlit, za který konec se drží meč, a teď neměl žádné prsty, a Thom si prostřelil šípem i druhou nohu. Tvrdil, že je to v pořádku, protože si ten první ještě nevyndal, takže mu teď alespoň jdou do páru.
Ronanův otec měl z toho pokroku i přesto velkou radost a poprvé od začátku týdne vypadal skoro spokojeně.
Ronan se právě chystal zhasnout olejovou lampu, když tu Pratt, jejich hlídací pes, začal hlasitě a vzrušeně kdákat. A pak se venku strhlo peklo... ječení, řev, dunění koňských kopyt, zvonění mečů a nad tím vším hlas jeho otce vykřikující povely. Ronan vyděšeně vyskočil z postele, popadl helmu, meč, který mu jeho otec nedávno daroval, a medvídka, kterého dostal od maminky toho roku, kdy umřela, připlížil se ke dveřím a opatrně vyhlédl ven. To, co uviděl, docela stačilo, aby mu krev v žilách ztuhla hrůzou.
Černě odění jezdci byli snad všude - projížděli vesnicí, zapalovali chatrče a vraždili svými meči zmateně pobíhající vesničany. V přízračném stříbřitém světle dvou měsíců a v dýmu z hořících příbytků vypadali jako nějací démoni z pekla. Jeden nebo dva vesničané zoufale pobíhali od chatrče k chatrči v marné snaze najít bezpečí, ale většina jich ležela nehybně a často ve velmi nepohodlné poloze na zemi, a jejich krev vsakovala do prachu. Před kovárnou se bránila malá skupinka vedená Kovářem. Většina jejích členů měla o použití zbraní znalosti takřka mizivé a mávali meči v širokých obloucích. Někteří byli stejně nebezpeční svým druhům, jako nepříteli. Ronan viděl, jak Thom střílí šíp za šípem - ale luk držel obráceně, takže všechny létaly přes jeho rameno někam dozadu. Jeden zasáhl jeho bratra do ramene, druhý jen o vlásek minul Tobolda a zabodl se jednomu z temných jezdců do oka. Tobold pak muže máchnutím meče dorazil, když mu hladce oddělil hlavu od krku. Ronan si všimnul, že meč používá spíš jako kosu a má dvě helmy - na každé noze jednu.
Jakkoliv statečně však vesničané bojovali, bez Kováře by neměli nejmenší šanci. Ten stál vpředu, křikem povzbuzoval ostatní a perlíkem rozséval v řadách nepřátel smrt. Sedm už jich leželo u jeho nohou, a přímo před Ronanovýma očima se vypořádal se dvěma dalšími, když jim jediným mocným úderem roztříštil helmy, lebky i mozek jako by byly z papíru. Za ním se krčil Brenno Kozozmar a mumlal jedno zaklínadlo za druhým. Nebyl sice od doby, kdy se vyčerpal transformací kozího stáda, ve formě, ale i tak přišlo několik nepřátel k ošklivým vředům a alespoň dva se povážlivě rozkýchali. Pomalu, krok za krokem se malá skupinka vesničanů probíjela vpřed, ale právě když si Ronan začal myslet, že by přece jen mohli nějak přežít, temní bojovníci schovali meče a ustoupili do tmy. Všichni rázem ztichli a brzy bylo jedinými zvuky, které se ve vesnici ozývaly, praskání hořících chatrčí a sténání raněných. A pak se ze šera na okraji návsi vynořila vysoká, zlověstná postava muže. Vypadal impozantně a mocně, obličeje měl osmahlý a zarostlým vousem, oděv černý. Jak se blížil ke kováři, odlesky plamenů mu tančily na smolně černé přilbě a z širokého meče mu kanula krev. Pak meč pozvedl a s viditelným potěšením olízl zkrvavenou špičku, a Ronan se mimovolně zachvěl. Tohle musel být Nekros.
Ticho přerušil Kovářův hlas. "Na tohle pozor. Z toho bys mohl chytit hepatitidu."
Nekros na něj upřel pohled svých ledově chladných očí a se zájmem si ho prohlédl. "Na pouhého vesničana jsi bojoval dobře, kováři," zasyčel. "Tak odvážného muže bych mohl potřebovat."
"Mám se k tobě přidat? Cha!" Kovář se rozesmál pobaveným smíchem člověka, komu právě spadl za košili škorpion. "To raději zemřu!"
"Přesně tak jsem to myslel."
"Co se má stát, se stane. Ale tebe vezmu do pekla s sebou!" Kovář se odmlčel; uvědomil si, že to znělo trochu teatrálně. "Vraž si ten svůj meč do zadku a posaď se na něj, katimo! " dodal pak.
Ronan u dveří zalapal překvapením po dechu. V životě neslyšel, že by jeho otec použil tak vulgární slovo. S očima vytřeštěnýma pozoroval, jak Kovář a Nekros pomalu obcházejí jeden druhého, ale než měl některý z nich příležitost zaútočit, na okraji návsi propukl rozruch. Dveře jedné z chýší se otevřely a převor Cibule z nich vyběhl jako lasička z nory. Za nim se hnal jeden z temných jezdců, mával mečem a usmíval se od ucha k uchu. "Nekrosi!" zavolal. "V té chýši je víc zlata, než v celém zbytku téhle smradlavé vesnice!"
"To je zlato Páně!" Sotva převor ta slova vyslovil, bylo vidět, že jich lituje. Jelikož měl ale v rukávě jen jedinou kartu, rozhodl se, že ji přece jen zahraje. Pozvedl svou v kůži vázanou Svatou knihu a spustil v dobře známém duchu: "Slyšte slova svatého Tima..."
Nekros vytáhl z opasku dýku a napřáhl ji tak, že ukazovala špičkou přímo na převora. Ten náhle zjistil, že mu slova váznou v hrdle. Paprsek rudého světla vytryskl z Nekrosovy ruky přímo k Svaté knize a dýka vylétla s ním jako vystřelená z děla. Projela knihou a zabodla se převorovi do čela. Ten zašilhal na nezvyklý předmět, který mu náhle trčel z hlavy, ještě stačil vydechnout: "Ty parchante!", ale to už se pro něj dýchání stalo věcí minulosti a on se svalil mrtvý k zemi.
Kovář se napjal k útoku, ale náhle se ho na rameni dotkla konejšivá ruka a Brenno Kozozmar se postavil před něj. Šamanovy oči rudě plály a ústa se mu tiše pohybovala jakoby vlastním životem. Vypadal jako psychopatický strašák do zelí. Pozvedl ruce a začal odříkat nesrozumitelné zaklínadlo; kolem prstů mu začaly prskat drobné výboje bílého světla, které se postupně rozšířily i na jeho špinavé ruce.
Kovář ho pozoroval s úžasem. Takhle ještě Brenna neviděl. Skoro to vypadalo, jako by šaman poslední dva roky sbíral energii na toto jediné kouzlo o tolik převyšující jeho obvyklé schopnosti. Dramaticky se odmlčel a pak ukázal rukama na Nekrose. Bílé světlo se přeformovalo v žhnoucí kouli a ta se rozletěla proti temnému válečníkovi. Když ho však zasáhla, Nekrosův zlatý nákrčník zaplál a koule se odrazila zpátky ke svému stvořiteli.
Brenno zaječel, pak následovala poněkud nechutná exploze a před zraky zbylých vesničanů začaly z nebe pršet malé kousky jejich někdejšího šamana. Kovář s hrůzou vytřeštil oči na cár zeškvařeného masa, který mu dopadl na předloktí, a meče, který se snášel ostrým obloukem k jeho obličeji, si všimnul až na poslední chvíli. Zoufale máchl kladivem, aby výpad odvrátil, ale Nekrosova čepel projel jeho hlavicí jako by byla vyrobená z kusu sýra. Ozvalo se odporné zapraskání a poslední, co Kovář ucítil, byla nesnesitelná bolest jak mu čepel projela kořenem nosu hluboko do lebky.
Ronan ze svého úkrytu u dveří nevěřícně pozoroval, jak mrtvola jeho otce dopadla Nekrosovi k nohám, lebku skoro proťatou ve dví. Na okamžik měl pocit, že omdlí, ale pak mu mysl zastřela rudá mlha vzteku, narazil si helmu na hlavu, odhodil medvídka, kterého dosud svíral v ruce a s mečem napřaženým se vrhl vřed. Teprve když dorazil skoro až k vrahovi svého otce, zjistil, že se dopustil jednoho z těch příšerných omylů, ze kterého rudnete hanbou ještě když si na něj vzpomenete po mnoha letech. V tom rozčílení odhodil místo medvídka meč. Nekros jeho útok samozřejmě zpozoroval a beze spěchu se otočil, aby ho odrazil, meč napřažený k smrtící ráně. Plyšový medvídek se srazil z čepelí a jeho hladce uťatá hlava udeřila čaroděje do nosu. Ten překvapeně zamrkal a pak si pobaveně prohlédl vytáhlého mladíka, který rozpačitě přešlapoval před ním.
Vztek, který Ronana před okamžikem zachvátil, zmizel stejně rychle, jako se objevil, a vystřídalo ho naprosté zděšení. Uvědomil si, že umře, pravděpodobně nějakým velice nepříjemným způsobem, a smrtelné výkřiky za jeho zády mu poskytly představu o tom, co se děje se zbytkem vesnice.
Přesto zůstal na místě. Jestli má zemřít, pomyslel si v jediném kratičkém okamžiku, tak ať se tak stane způsobem, pro který by na něj mohl být jeho otec hrdý. Ale Nekros se jen sehnul a zvedl bezhlavé tělíčko plyšového medvídka. Pak ho přidržel Ronanovi před očima a pomalu mu do bříška pohroužil svůj zkrvavený meč. Látka se protrhla a ven vyhřezla vlněná cupanina.
Tento nestoudný sadismus byl už na Ronana příliš. Beze zbraně, bez naděje na úspěch, se slepě vrhl na Nekrose. Temný bojovník jen ustoupil stranou a chlapec proběhl kolem něj, přičemž obdržel plochou meče do zátylku ránu, po které se jeho neuměle vyrobená helma rozletěla na kusy. Ronan se zaryl nosem do země jako apatodont chystající se k odpočinku a zůstal ležet bez hnutí. Nekros se na něj podíval a když uviděl krev, vytékající z pod chlapcovy helmy, usmál se. Dobře! To toho idiota naučí útočit na lidi plyšovými medvídky! Nekros se s uspokojením odvrátil a šel si najít někoho jiného, koho by zmasakroval.

Když se Ronan probral, měl největší bolení hlavy ve svém životě. Zůstal ležet s očima křečovitě zavřenýma a uvažoval, proč je jeho postel najednou tak tvrdá a nepohodlná. Pak se do jeho napůl ještě omámeného mozku začaly vkrádat útržky vzpomínek. Bolest hlavy mu připomněla den, kdy ve věku deseti let vypil celou láhev Pahýlova Prďokvasu, trpasličího ječného piva.
Zvláštní svíravý tlak kolem lebky ho zase vrátil do doby, kdy mu bylo osm a strčil hlavu do kotlíku. A ve vzduchu bylo cítit spálené maso tak silně, že si okamžitě vybavil ten večer, kdy se jeho otec poprvé a naposledy pokusil o barbecue. Jeho otec! Ach, Bože! Vzpomínky se mu vrátily se závratnou náhlostí. Ronan se posadil a strhl si přilbu, která mu zachránila život. Temeno lebky ho bolelo, jako by na něm nějaký zvlášť silný kovář koval doruda rozžhavený meč, a obličej i prsa měl pokrytá zaschlou krví, která se mu spustila z nosu, když dopadl na zem. Otřeseně se kolem sebe rozhlédl.
Bylo ráno a Fallonský kmen už byl dávno pryč. Skoro nic nenasvědčovalo tomu, že tu kdy byli - samozřejmě až na to, že většina vesnice byla vypálena a všude kolem se válely mrtvoly. Z několika doutnajících chýší se k obloze zvedaly sloupy páchnoucího kouře a přecpané vrány poskakovaly od jednoho ležícího těla k druhému, zobáky i peří potřísněné krví, bez přílišného zájmu vyhledávaly nejlepší kousky, které jejich družky přehlédly. Ronan se přinutil zvednout a klopýtavě vyrazil po vsi, hledaje někoho, kdo masakr přežil. Jak prohlížel ohořelé pozůstatky jejich někdejších domovů a překračoval mrtvoly přátel a sousedů, enormita toho, co se stala, byla skoro nad jeho chápání. Cítil se emocionálně ochromený. Když narazil na mrtvolu svého otce, zastavil se. Nemohl uvěřit, že to bylo doopravdy. Už nikdy nebude ležet v posteli a čekat, až se jeho otec vrátí z hospody a vesele ho pozdraví? Už nikdy nebudou stát vedle sebe v nesnesitelném vedru kovárny, bok po boku, zatímco jeho otec bude kovat další meč? Ne že by za něco stály. Pořád odpadávaly od jílců...
Náhle Ronan klečel na zemi, tiskl studenou ruku svého otce a po tváři se mu koulely slzy. Něco, co mu připadalo jako stoletý smutek, ho přemohlo, ale bolest nakonec zmizela a zbyla jen chladná nenávist. Neměl ponětí, jak to udělá, ale věděl, že musí vystopovat Nekrose a pak toho parchanta zabít.
Když po chvíli vstal, zjistil, že mrtvolné ticho vesnice něco ruší. Někdo si hlasitě prozpěvoval.

Ronan se vydal za zvukem Vodní ulici, kde našel Starého Palina jak sedí opřený o studnu a ze slabin mu trčí černě opeřený šíp. O Palinovi se většinou hovořilo jako o nejmoudřejším muži ve vesnici (což bylo samozřejmě stejné, jako mluvit o nejdrsnější kulečníkové kouli nebo nejpohlednější tasemnici). Teď tady seděl v kaluži krve, v jedné ruce držel štít, v druhé zlomený meč, na hlavě měl potlučenou helmu, a tiše si prozpěvoval.
"Starý Paline!" zvolal Ronan. "Ty žiješ! Ale... jsi zraněný!"
"Tobě vážně nic neunikne, chlapče! Ne, neboj se. Nic to není, jen malé škrábnutí."
"Škrábnutí?" Ronan se pochybovačně zadíval na nebezpečně vyhlížející šíp.
"Měl jsem štěstí, chlapče. Mířil mi přímo na srdce, ale odrazil jsem ho tady tím štítem, který mi dal tvůj táta. Škoda, že jsem ho odrazil dolů. Zasáhl mě rovnou do rodinných klenotů. To je tedy něco, co říkáš? Být přibodlý k zemi za koule!" Rozesmál se, ale jeho smích se změnil v chraptivý kašel, který lomcoval celým jeho tělem. Ronan fascinovaně pozoroval, jak přitom konec šípu poskakuje.
"Určitě to strašně bolí," poznamenal soustrastně.
"Ne, ne." Starý Palin nedbale mávl rukou. "Svým zvláštním způsobem je to skoro příjemné." Dýchal pomalu a s viditelnými obtížemi. Ronan ho obešel a přistoupil ke studni, odkud vytáhl plný okov vody. Pak Palinovi opatrně sundal helmu, několikrát jí prudce udeřil o roubení studny, aby vypudil různá drobná zvířátka, která se do ní dostala z Palinovy kštice, a naplnil ji vodou. Podal ji starci, který se vděčně napil.
"Ách! Díky, Ronane. Jsi hodný chlapec. Asi po otci, řekl bych." Povzdechl si. "Měl pravdu, ten tvůj táta. Říkal, že bychom se měli mít před Nekrosem a jeho kmenem na pozoru. Měli jsme ho poslechnout."
Při zmínce o Nekrosovi pocítil Ronan takový nával vzteku, že se mu málem udělalo špatně. Zjistil, že má chuť provést někomu něco hodně nepříjemného pomocí zaostřeného kůlu. "Paline," prohlásil rozhodným hlasem. "Přísahám, že nenaleznu odpočinku, dokud nenajdu Nekrose a nepošlu jeho černou duši do temných hlubin, které ho zplodily!"
Palin se bolestivě zasmál. "Kde jen jsem tu frázi už slyšel? Temné hlubiny, které ho zplodily, no jistě! Čteš příliš mnoho kronik, chlapče!" Popadl Ronana za rukáv a přitáhl si ho blíž. "Poslouchej mě, synku. Pro parchanta jako je Nekros nejsi žádný protivník. Alespoň teď ještě ne, i když tvůj otec do tebe vkládal velké naděje. Musíš se naučit bojovat. Zapiš se do školy pro válečníky. Musíš jít do Port Raidu, na západním pobřeží. Nauč se bojovat..." Pak se jeho hlas vytratil a stisk jeho ruka na chlapcově zápěstí povolil.
"Starý Paline! Neopouštěj mě!" Ale když Ronan uviděl starcův skelný pohled a ochable skleslou spodní čelist, pochopil, že to nemá cenu. Smutně vstal a rozhlédl se. Ještě včera měl domov, rodinu, přátele... Nyní zůstal úplně sám. Nezbylo mu nic, pro co by stálo za to žít.
Kromě pomsty.