PROLOG
Ragnar běžel krupobitím nepřátelské palby. Nad hlavou mu blesk rozčísl oblohu a zabarvil mraky děsivým elektrickým nachem. O chvíli později se ozval hrom, ale ani jeho božský hlas nedokázal přehlušit burácení pěchotních zbraní. Déšť barvy krve, zamořený chemickými nečistotami a oxidovaným železem, se mu odrážel od zbroje. Kolem něj trhala noc laserová palba. Tu a tam zazářily granáty jasně a krátce jako údery blesku.
Nad ním se tyčila pevnost - mohutná stavba z plaskretu pokrytá ocelí. Kdysi to určitě bylo místní velitelství Imperiální odvodové komise, nebo snad úsekový dům Arbitů. Nyní patřil jinému pánu. V sílícím větru se třepetaly praporce se zobrazením ohavného oka Chaosu. Někdo namaloval na zježené boky budovy zlověstné runy, vytvářející nápis v jazyce zlých bohů. Byla to modlitba nebo kletba? Možná obojí.
Když se Ragnar škrábal na stanoviště za zřícenými zbytky zdi, země se otřásla. Kolem něj se sypaly rozbité cihly; některé tekly pod zuřivou střelbou energetických zbraní jako voda. Zavětřil - vzduch páchl výbušninami, chemikáliemi a technickými mazadly z obrovských strojů všude kolem. Zachytil pach svých bratří - pach tvrzeného keramitu a přeměněných těl z Fenrisu. Ohlédl se a uviděl je, jak vybíhají do noci - obrysy podobné člověku, i když mnohem větší než normální člověk, navlečené v mechanické zbroji s vlčím znakem Kapituly. V masivních pěstech svírali boltery, pár jich neslo raketomety a jiné těžké zbraně. Pohybovali se v dešti a blátě s naprostou jistotou jako nezastavitelný příliv valící se na nepřátelskou pevnost. Za nimi v dálce rozeznal nezaměnitelné obrovské tvary Titánů. Vypadali jako lidé, ale zdálo se, že jsou velcí jako menší mrakodrapy. Ten dojem ještě zvyšoval hluk bitvy, oblaka prachu a skutečnost, že věděl, jak mocné válečné stroje to jsou. Všechna obrněná vozidla kolem nich vypadala malá.
Nyní se vyloupli z noci a bouře jako prastaří bohové války probuzení dunícími bubny boje. Záře štítů byla slabě vidět i v oblacích prachu kolem nich. Když vystřelily jejich zbraně, z hlavní se zablesklo jasněji než v bouřce. Z celé válkou zničené krajiny byly na pár sekund vidět mihotavé obrysy. U nohou se jim přesouvala menší vozidla pálící ze všech zbraní a salvu za salvou ničila zeď pevnosti. Všude kolem vybuchovala hlína rozrývaná odvetnou palbou z pevnosti.
Ragnar se nadechl chvějícího se vzduchu. V úsměvu odhalil dva vystupující tesáky. Kolem sebe cítil hrůzu jednotek Imperální gardy; slaboučká vzdálená část jeho já jim rozuměla. Jako chlapec doma na Fenrisu častokrát v noci ležel, naslouchal hřmění hromu a viděl světlo blesků. V takové noci prý vycházejí na lov vlci války a světem jezdí prastaré strašlivé bytosti. Scéna kolem mohla být vytržena z jeho chlapeckých představ, ale realita byla tisíckrát děsivější. Jenže teď necítil strach. Cítil se být naživu, každý smysl vybičovaný na maximum, každá šlacha přeměněného těla napjatá a připravená do akce. Smečka kolem něj byli jeho bratři a oddaní stoupenci, kteří čekali na jeho rozkazy.
Zvedl hlavu a zadíval se na mohutné zdi pevnosti před nimi. Zatím to jde. Malý postranní vchod se vzduchovou propustí, který nahlásili zvědové, byl přímo před nimi. Nad ním se ježily střelecké věže, kde se nacházely zbraně určené pro vzdálenější útočníky; jejich pozornost rozptýlila masa Titánů a zbraní i hordy čekající Gardistů. Mikkovy Krvavé spáry už zaujaly postavení. Byly připraveny vrhnout se na bránu, vytrhnout plasocelový zámek a udržet vchod. Mikko je dobrý velitel, pomyslel si Ragnar, už je připraven k povýšení na Šedého lovce. Zavrtěl hlavou. Teď není čas nechat se rozptylovat organizačními detaily.
Obránci kacířů o blížící se hrozbě nevěděli. Dobře. Pro Ragnara to byla záležitost přeběhnutí padesáti metrů přes smrtící zónu a jsou uvnitř.
Najednou krajina vybuchla. Tuny hlíny a rozbitého dláždění vylétly k obloze. Ragnar sebou trhl a na chvíli zauvažoval, jestli nebyli vystopováni. Tělo se mu napjalo v očekávání výbuchu nebo palby bombardující jejich pozici, ale nestalo se nic. Byl to téměř přesný zásah, špatně vypočítaný výstřel od vzdáleného záložního vojska. Ragnar se ohlédl, aby se ujistil, že žádný z jeho mužů nebyl výstřelem zasažen, ale nic takového neviděl. Pomodlil se k Russovi a Otci veškerenstva. Bylo to příliš blízko, než aby byl klidný; k takovým chybám na bojištích dochází až příliš často a bývají až příliš fatální.
Bratr Einar, bratr Anders a zbytek smečky Krvavých spárů se shromáždil kolem něj. Mladé tváře vypadaly napjatě, nervózně a dychtily po zabíjení. Ragnar rychle zauvažoval, jestli i on svým velitelům někdy připadal jako takový zelenáč. Věděl, že odpovědí je rozhodné 'ano'. Jenže to už bylo dávno.
Bratr Hrolf a jeho Dlouhé tesáky byli nyní na stanovišti v nedalekém kráteru připraveni podporovat je palbou, kdyby to bylo třeba. Zbytek Šedých lovců z jeho roty se chytal k útoku. Ragnar se podíval na bratra Loysuse. Runový kněz k nim byl přidělen na tuto misi samotným Velkým vlkem Loganem Grimnarem.
Ragnar se dotkl prsty znaku Kapituly na ruce, aby se tak zeptal kněze, jestli je připraven. Na mluvení byl příliš velký hluk a byli příliš blízko citlivého detekčního vybavení pevnosti, než aby riskovali komnet. Loysus souhlasně pokynul. Kolem prstů mu vzplanula slabá světelná aura. Ragnar se chmurně pousmál a dal znamení. Byl čas vyrazit.
"Vyražte dveře!" řekl Mikkovi přes komnet.
+Ano, pane!+ odpověděl mladík okamžitě. Noc před nimi prozářil jasný záblesk exploze. Brána se rozpadla. Ragnar dal pokyn, aby vyrazili.
"Do útoku!" vykřikl.

Po hluku boje se všechno zdálo být tiché. Východ slunce následující po noci křižované blesky vypadal téměř matně. Nad mrtvolami kroužili mrchožraví ptáci. Zdivočelí psi se vynořili z děr, aby se napili vody nateklé do kráterů. Kněží dělali svou práci, starali se o raněné, poskytovali poslední rituál umírajícím a povzbudivě hovořili s živými. Nad zdmi pevnosti opět zavlál Imperiální prapor. Pracovní týmy gardových jednotek už smývaly runy Chaosu ze zdí budovy.
Ragnar seděl mlčky, plný pocitu melancholie a antiklimaxu, který jej často zaplavil po bitvě, a zvažoval situaci. Ztráty byly vzhledem k okolnostem poměrně nízké. Deset Krvavých spárů raněných, šest mrtvých. Dva Dlouhé tesáky padly pod nepřátelskou palbou. Čtyři muži jsou nezvěstní. Ještě se nevědělo, jestli jsou mrtví nebo jejich lokační zařízení byla prostě zničena. Během dopoledne se to nepochybně vyjasní.
Ragnar se najednou široce usmál, jak se snažil zaplašit svou zasmušilost. "Mikko by měl jít k Šedým lovcům," pronesl najednou.
Starý bratr Hrolf mu úsměv vrátil. "Ano, je skoro připraven. Stejně tak Lars a Jaimie."
Ragnar přikývl. "Promluv s bratrstvem. Zeptej se, jestli souhlasí s jejich přijetím. Pokud ano, sám ten rituál dnes večer provedu."
Po pravdě řečeno, Ragnar se před povýšením Krvavého spáru do hodnosti Šedého lovce nemusel radit s nikým. Tento výběr patřil mezi jeho privilegia Vlčího lorda, ale jen blázen by nepřihlížel k názoru staršího seržanta a mužů, po jejichž boku bude čerstvě povýšený Krvavý spár bojovat.
Zasvěcení do hodnosti Šedých lovců bylo důležitým rituálem pro všechny, kterých se to týkalo - nejen pro dotyčné muže, ale pro celou rotu. Označovalo to cestu od nezkušeného divokého mladíka k někomu moudřejšímu, bojem zocelenému, a co je hlavní, k někomu, u něhož je méně pravděpodobné, že by jeho druhové byli zabiti kvůli jeho dychtivosti po boji. Krvavé spáry byli zuřiví mladí muži; Šedí lovci tlumili svou touhu po boji zkušenostmi.
Ragnar viděl, že se na něj seržant dívá a stejně tak všichni válečníci kolem.
"Co je?" zeptal se Ragnar, ale už viděl, na co dojde. Byla to součást osobního mýtu, který jej obklopoval.
"Povídá se, že jste nikdy nebyl Šedým lovcem, pane."
"Ano, víceméně je to tak."
"Myslel jsem, že je nemožné stát se Vlčím lordem, dokud muž není uveden do bratrstva, pane," řekl Zoran, jeden z nejnovějších rekrutů roty. Byl přivezen z Fenrisu jako náhrada za mrtvé. Zoran měl nováčkovský vzhled Kravavého spáru, který byl teprve nedávno povýšen mezi Šedé lovce.
"Myslel jsem, že každý musí podstoupit rituál, aby se stal Šedým lovcem a byl tak připoután k bratrstvu."
"Já ne," řekl Ragnar.
"Jak je to možné, pane?"
"To je dlouhý příběh," řekl Ragnar.
"Máme celý den," ozval se zezadu nějaký hlas. Ragnar viděl, že si jej všichni dychtí vyslechnout, i ti, kteří ten příběh už mnohokrát slyšeli. Ságy byly jednou z věcí, které je k sobě poutaly stejně jako příslušnost ke Kapitule - bylo to součástí toho, co z nich dělalo bratrstvo. Některé Krvavé spáry přišly blíž a sedaly si kolem ohně. Ragnar pohlédl na jejich nedočkavé obličeje a smutně se usmál.
Sáhl do paměti a hledal slova, která by mu tentokrát umožnila vyprávět celý ten strašlivý příběh správně.
"Bylo to dávno," řekl. "V dobách, kdy byl Berek Hromová pěst lordem této roty..."


JEDNA
"Kdy se odsud zatraceně dostaneme?" zeptal se Sven s výrazem naprostého zklamání, který deformovalo sice ošklivé, ale veselé rysy jeho obličeje. Na obočí se mu srážela jinovatka a visela mu z vousů na tváři jako rampouchy. "Je to už skoro šest měsíců od Xecutoru a mě se dělá z pohledu na ten zatracený Fenris stejně zle jako z pohledu na ten tvůj šeredný ksicht, Ragnare." Ragnar si to nebral osobně. Byl to prostě Sven. Chápal zklamání svého druha z Krvavého spáru. Možná že tenhle trénink vylepší jejich schopnosti, ale není to náhrada za skutečnou akci.
Napadlo ho, jestli proces jeho a Svenovy přeměny ve Hvězdného vlka neprovedl něco i s jejich myslí a duší. Cítil se neklidný jako nikdy dřív. Toužil po vzrušení bitvy a nadšení bojové akce tak, jak to ani u svého válečnického lidu nepovažoval za přirozené. Nebo možná proto, že navzdory tuhé kůži a pár šedinám, jež se jim objevily ve vlasech, byli pořád v srdci Krvavými spáry se vší mladickou touhou po krvi a slávě.
Usmál se a při pohledu na okolí potřásl hlavou. Všude kolem se táhly Ledové pustiny Asaheimu, nekonečné míle sněhové pouště přerušované jen chladnými vrcholky hor Dračího tesáku. Bylo to prostředí, v němž by před deseti lety nepřežil. Tehdy byl jen chlapcem z klanu Hromových pěstí. Bylo tak chladno, že i zabalený do nejhuňatějších kožešin by to nevydržel ani hodinu, a tak pusto, že kdyby ho nezabila okolní teplota, dokončil by to hlad. Než by k tomu však došlo, nejspíš by ho dostali ledoví ďábli. Nyní to tu považoval pouze za zábavné; bylo to místo, kde si mohl vybrousit schopnosti získané v Kapitule.
Ale tehdy před deseti lety neměl tělo navlečené do podivuhodné zbroje pradávných, která jej dokázala ochránit před mnohem nepřátelštějším prostředím než je tohle. A před deseti lety nebylo jeho tělo přeměno v téměř neúnavný vražedný stroj schopný pojídat lišejník nebo pro lidi nestravitelné maso ledových ďáblů a jejich příbuzných. Před deseti lety by byly nepřeměněné oči zasaženy sněžnou slepotou a v té záři by neviděly. Před deseti lety by nesouhlasil se Svenem, že tenhle malý výlet považuje za poněkud nudný. Po návratu na Fenris z mise na Xecutor se objevil antiklimatický účinek. Už ani necítil dřívější směsici vzrušení a pýchy, když se díval na runy na zbroji, které dokazovaly, že patří k Berekově rotě. Teď už skoro vůbec. Ne tolik, jako když byl poprvé přidělen k řádné jednotce.
Samozřejmě tehdy ještě nikdy nebyl v jiném světě, neletěl na velké lodi mezi hvězdami, nebojoval proti lidem, démonům a nestvůrám. Dřív si myslel, že jen bohové dokážou to, co dnes stěží považoval za výzvu. Jak se časy změnily! Od té doby zažil Galt a Aerius a Loganův svět, Purity a Xecutor a mnoho menších misí, které by se ani neobtěžoval zmiňovat.
"Na tom není nic zatraceně legračního, Ragnare Hromová pěsti. Nebo ti mám říkat 'Černá hřívo' jako ta vlčata?"
Když se Svenovi nepovedlo ho navztekat, zkusil to jinak. Bylo to tak trochu jeho bolavé místo. Jedna část Ragnara si přála, aby si z té staré vlčí kůže neudělal plášť, protože se stal předmětem žertů ze strany jeho kamarádů. Nové smečky Krvavých spárů a dokonce i někteří starší Vlci, Šedí lovci a Dlouhé tesáky to považovali za znak Russovy přízně. Koneckonců, už dlouho žádný člověk nezabil jednu z těch bestií během výcviku a pouhým oštěpem k tomu. Ve skutečnosti to bylo považováno téměř za nemožné.
Ragnar věděl, že ta bestie byla stará, nemocná a vyhladovělá a zabil ji proto, že měl štěstí, ale to na věci nic nezměnilo. Pokud vůbec něco, tak si svou nevlčí skromností získal ještě více pozornosti, než samotným činem. Možná by se tím měl chlubit, jako by to udělal Sven nebo kdokoli jiný. Vlastně ani nevěděl, proč jej ta proslulost tak zneklidňuje. Možná proto, že měl pocit, jako by si ji nezasloužil.
"Zase zatraceně sníš ve dne?" zeptal se Sven. "Nebo nedokážeš odpovědět na normální otázku?"
"To zjistíš, až ji položíš," odpověděl Ragnar a chřípí se mu rozšířilo, protože ve větru zachytil slabý závan štiplavého nelidského pachu. Podíval se na Svena, jestli to jeho přítel ucítil také. Svenův mnohem méně citlivý nos se nakrčil. Dlouhé kníry, které si pěstoval od mise na Xecutor, se mu pohybovaly jako vousky nějakého velkého zvířete na lovu.
"Cítíš to?" zeptal se. Ragnar přikývl.
"Ledový ďábel, řekl bych. Ne moc blízko, ale taky ne moc daleko."
"Možná nejsi tak mizerný stopař, jak jsem si myslel," řekl Ragnar.
"Všichni nemůžeme mít ostré smysly vyvolených toho zatraceného Russa," prohlásil Sven. "Možná bych tě měl nechat jít na průzkum samotného. Koneckonců, štěňata ti stejně přisoudí všechny zásluhy - i kdybych pozabíjel všechnu tu zatracenou pakáž jednou rukou, zatímco ty bys stál opodál a tleskal mé zatraceně dobré práci s rotomečem, chválili by za to tebe."
Ragnar si zkontroloval zbraně. Vystopovat ledové ďábly bylo cílem této expedice. Pořádali nájezdy na pobřežní ledovce a zabíjeli stáda mastodontů. Byl čas udělit jim pořádnou lekci. "Myslím, že jen žárlíš na mou zaslouženě dobrou pověst," řekl. "Žárlil bych, kdyby byla zasloužená," odpověděl Sven. "Naneštěstí ty si jen přisvojuješ zásluhy za mé hrdinské činy."
"Stejně jako na Micahu," řekl Ragnar, "když jsem tě vytáhl z díry těch chobotnic dřív, než tě stačily umačkat k smrti?"
"To jsem si mohl myslet, že vytáhneš právě tohle," řekl Sven a tvářil se zdánlivě zasmušile. "Probojoval bych si cestu ven raz dva, kdyby ses mi do toho nepřipletl."
"Aha, a nejspíš jsi měl v plánu tu chobotnici udusit tím, že ses jí vrhl do chřtánu, co?"
"Chtěl jsem ji ukolébat falešným pocitem bezpečí," zamumlal Sven s očima upřenýma na horizont. Ragnar by řekl, že si také všiml mohutných bílých postav, které byly až doposud proti sněhu téměř neviditelné.
Sven několikrát zjkusmo sekl deaktivovaným rotomečem, jen aby se uvolnil.
"Nevzpomínám si, že by to bylo zapsáno v Codexu Tacticus."
"Jsem skvělý improvizátor."
"Očividně."
"No a co má být? Já nepočítám, kolikrát jsem tě vytahoval z nějakého zatraceného průšvihu. A co Venam? Tehdy jsem tě zachránil před kacíři, co tě chtěli rozsekat tvým vlastním rotomečem. Zatraceně nikdy jsi neslyšel, že bych se o tom zmínil, ne?"
"Ne víc než jednou nebo dvakrát za den."
Sven se právě dostal do ráže a nenechal se zastavit. "Nebo co ten vesmírný vrak v soustavě Korelia nebo Korelius nebo jak se to zatraceně jmenuje - jak jsem tě zachránil před těmi tyranidy? O tom jsem se nikdy nezmínil, že?"
"Právě teď ano."
"Nebo co tehdy--"
"Svene?"
"Ano."
"Sklapni."
"Zatraceně, neříkej mi, abych sklapnul, Ragnare zatraceně zvaný Černá hříva. Jen proto, že máš hlavu oteklou na velikost zatraceně malé planetky, to neznamená, že ti nemůžu nakopat--"
"Ticho! Ty to neslyšíš?"
"Neslyším co?"
"Tohle!"
Byl to zvuk praskajícího ledu. Ragnar viděl, jak se deset kroků od nich začíná otevírat puklina.
"Ledovec se láme," zasyčel a když se k nim puklina přiblížila, dal se do běhu.
"Toho bych si sám nevšiml," opáčil Sven sarkasticky.
"Dost možná," řekl Ragnar, vyrazil a přeskočil puklinu. Sven byl pár kroků za ním, ale skočil o zlomek seknudy později, než měl. Byla jasné, že se přes rozšiřující se puklinu nedostane a zřítí se dolů, Russ ví jak hluboko. Ragnar se naklonil a popadl nataženou ruku svého přítele, táhl jej dopředu, až jej vyvlekl na led vedle sebe.
"Ty ses dal k ledovým ďáblům?" řekl Sven s pusou plnou sněhu.
"Ne - jen jsem ti zase zachránil život."
"To tvrdíš ty. Šlo mi to dobře, dokud jsem se nerozpleskl kvůli tvému zákeřnému útoku."
"Chtěl jsi vyplnit tu puklinu svou tlustou lebkou, co? Nejspíš by to pro ni bylo to nejlepší využití."
Sven vyskočil na nohy a zběžně se podíval přes rameno, aby odhadl vzdálenost, která je dělila od ledových ďáblů. Pořád jim zbývalo několik set kroků. Vypadalo to, že ďábli čekají, jestli je ta puklina dostane. "Tvoje hlava je tady v okolí jediná, který by tu díru dokázala zaplnit," řekl Sven vesele.
Opět se jim začala hýbat země pod nohama, jak se ledovec otřásl. "Možná bychom měli vypadnout z téhle zamrzlé ledové řeky, než nás to oba spolkne," řekl Ragnar.
"No, vypadá to, že jediná cest vede přes ně," ukázal Sven na přibližující se ledové ďábly.
"A co má být?"
"Jen ti ukazuji směr pro případ, že by ses zase ztratil," řekl Sven, otočil se a vyrazil proti blížícím se stvůrám. Ragnar ho následoval. Sníh mu křupal pod keramitovými botami a dopadal mu na chrániče stehen. Dech se srážel ve vzduchu jako pára. Ledoví ďábli vyzývavě zařvali. Dva Krvavé spáry jim odpověděly válečným pokřikem. Když se k nim přibližovali, Ragnar si uvědomil, jak jsou velcí - byli dvakrát vyšší, než on. Dlouhá bílá kožešina jim pokrývala medvědovité tělo, mohutné žlutavé tesáky vy stupovaly ze zejících otvorů tlam. Dlouhé drápy podobné nožům zakončovaly tři prsty na každé tlapě. Jejich obličeje byly děsivou kombinací lidské a zvířecí podoby. Žlutočervené oči planuly zlobou, bestiální inteligencí a nesmiřitelnou nenávistí ke každému, kdo není jejich druhu. Bylo jich skoro deset, samí samci, lovci smečky. Ragnar věděl, že budou bojovat, dokud nebudou mrtví oni nebo jejich kořist. Na Fenrisu neexistovala forma života, který by oplývala větší šílenou zuřivostí. Až na Svena, pomyslel si.
Ragnar stiskl aktivační runu na rotomeči a ten se s řevem probral k životu. Skočil do smečky ledových ďáblů a začal sekat nalevo napravo. Hned prvním úderem usekl tlapu s drápy a sníh zkropila modrá krev.
Náhle a nesmyslně mu zaplavily mozek informace, které sem byly vloženy výukovými stroji v Tesáku. Vzpomněl si, že krev ledových ďáblů obsahuje jiné chemické prvky než lidská. Mají zabránit zmrznutí v mrazivém chladu arktických pustin. Také si vzpomněl, že je jedovatá právě v okamžiku, kdy mu nestvůra vrazila pahýl do obličeje a strašlivě pálivý proud tekutiny mu stříkl do očí.
Ragnar byl vděčný, že se mu přes oči okamžitě přetáhlo druhé průsvitné víčko. I tak to byla hrozná bolest, protože ta žíravina leptala i speciálně tvrzené maso. Pohodil hlavou, aby se toho zbavil, když jej zasáhla mohutná rána a rozplácl se na zemi. Nabral si hrst sněhu, aby si mohl vytřít jedovatý sliz z očí. Podle pachu tvorů a zvuku úderů jejich srdce by řekl, že žádný z nich není v dosahu. Slyšel, jak Sven skočil mezi ně a sekal kolem sebe, aby jim zabránil se k němu dostat.
"Přesně jak jsem si myslel!" hulákal. "Necháš mě udělat všechnu práci, zatímco si zatraceně schrupneš v tom měkoučkém sněhu." Ragnar odtáhl druhé oční víčko a otřel si oči. Pálení mizelo, jak se jeho vylepšené tělo adaptovalo na jed. Viděl, že Sven si prosekává krvavou cestičku mezi ledovými ďábly a máchá mečem s řetězovým ostřím nalevo napravo. Vypadalo to, že jeho druh Krvavý spár hodlá udělat to, co prohlašoval, a dostat celou tu smečku sám, když jedna z těch nestvůr popadla Hvězdného vlka zezadu a znehybnila mu paže. Další mu bleskově vykopla rotomeč z ruky.
Ragnar skočil vpřed a zabořil svůj rotomeč do zad nestvůry, která držela Svena. Ta ze sebe vydala uširvoucí řev a pustila Krvavý spár, aby si instinktivně sevřela ránu. Ragnar sekl znovu, zasáhl nestvůru do krku a usekl jí hlavu. Koutkem oka zahlédl, jak Sven sbírá svůj rotomeč. Za chviku se na nestvůry vrhli oba. Rotomeče trhaly kožešinu i maso. Modrá krev tekla. Nestvůry se stále pohybovaly, naplněny šílenou zuřivostí svého druhu, rozhodnuté zabít lidské narušitele.
Hvězdní vlci odpověděli na divokost divokostí spolu s hrubou silou, nesmírnou rychlostí a dobrými zbraněmi. Během několika úderů srdce Ragnar zabil dva ledové ďábly, sekal do jejich mihajících se končetin i břich, ze kterých na zem vyhřezly provazcovité vnitřnosti. Během pěti úderů srdce uviděl, že pobili víc než polovinu smečky ledových ďáblů. Stvůry však bojovaly dál. Škrábání drápů o tvrzený keramit Ragnarovy zbroje vydávalo odporné zvuky. Cítil jejich smrdutý dech. Zápach krve, kožešiny a vnitřností začal převládat nad všemi ostatními pachy.
O několik úderů srdce později bylo po všem. Všichni ledoví ďábli byli mrtví nebo umírali. Jeden umírající se ještě sápal po Ragnarovi, ten se mu ale snadno vyhnul a mávnutím čepel ho poslal do pekla.
"Mají tuhý kořínek, co?" řekl Sven a roztočil řetěz rotomeče ve sněhu, aby jej očistil.
"Už jsem viděl horší," řekl Ragnar a nabral si hrst sněhu, aby setřel krev nestvůr ze zbroje.
"No, tihle už další nevolníky určitě nezabijí, to je jisté."
"O to ses postaral," řekl Ragnar tiše. Cítil, jak jej začíná pohlcovat podivná melancholie, když vyprchalo vzrušení z boje. Ty nestvůry nepředstavovaly výzvu a mrtvé vypadaly skoro žalostně.
"Nanicovaté bestie," zabručel Sven. "Ani nejsou k jídlu."
"Předpokládám, že ne."
"Hlavu vzhůru, Ragnare. Člověk by si myslel, že smrtelnou ránu jsi dostal ty a ne oni."
Ragnar se pokusil pousmát a hloubal nad změnami své nálady. Byly stále řidší, jak se jeho tělo přizpůsobovalo změnám, které s sebou přinášela proměna ve Hvězdného vlka, ale přesto jej to občas vyvedlo z míry. Najednou zahlédl záblesk, jak něco mohutného klesalo mezi mraky na jihozápadě. Za chvíli uslyšel aerodynamický třesk přilétajícího vzdušné lodi.
"Vypadá to, že máme společnost," řekl.
"Přijela pomoc. Zatraceně pozdě jako vždycky. Už jsem všechnu práci udělal. A ty budeš mít všechny zásluhy."
Ragnar sáhl do sněhu a uplácal kouli. Za vteřinu už letěla Svenovi do obličeje. Reflexy Krvavých spárů byly tak rychlé, že se jeho kamarád navzdory Ragnarově rychlosti kouli téměř vyhnul... téměř.
"Zákeřný útok, co?" řekl Sven. "No, tak na tohle existuje jen jedna zatracená odpověď."
O chvilku později se Ragnarovi rozpleskla o zbroj jedna sněhová koule, a pak druhá.
Ještě spolu bojovali, když nedaleko ve sněhu přistával Hromový jestřáb.
Ragnara překvapilo, když viděl vystupovat ze dveří lodi seržanta Hakona. Myslel si, že se veterán vrátil do Russviku a znovu se zabývá výcvikem. Starý mariňák byl ještě prošedivělejší, než když se s ním Ragnar před pěti lety setkal poprvé. Jeho obličej vypadal jako skládanka z jizev, ale oči měl stále jako střípky modrého ledu. Vlasy a dlouhé vousy měl čistě šedivé. Jeho špičáky byly obrovské. Vteřinu pozoroval oba Krvavé spáry a boj okamžitě ustal.
"Volají vás zpátky do Tesáku," řekl.
"To je pro nás čest, že jste pro nás přiletěl osobně," řekl Sven. Za poslední roky ztratili před svým vůdcem téměř veškerou bázeň. "Rozhodl se náš pán Berek Hromová pěst, že potřebuje větší publikum, když na něj skaldi pějí zatracenou chválu?"
"Pozor na jazyk, mladíku," řekl Hakon, "nebo ti jej lord Berek vyškubne. Nebo bych to mohl udělat sám, pokud nebudeš prokazovat povinnou úctu stáří."
Hakon se vyjadřoval drsně a bez obalu, jako obvykle. Svenův rozšklebený obličej ztratil při seržantově tónu něco ze svého veselí. Možná že jej strach ze starého muže až tak úplně nepřešel, pomyslel si Ragnar.
"Proč jsme byli povoláni?" zeptal se Ragnar. Nestávalo se každý den, aby se seržant veterán a loď vypravili pro dva Krvavé spáry na lovecké výpravě.
"Nejde jen o vás," řekl Hakon. "Všichni Vlci na planetě byli povoláni do Tesáku."
"Všichni?"
Seržant přikývl.
"To musí být něco velkého," usoudil Sven.
"Ano, mladíku, to je zřejmé. Nic takového se nestalo od té doby, co jste se svými přáteli našli to hnízdo Chaosu pod horou Démonova hrotu, a tehdy to bylo poprvé skoro po století."
"Je hezké vědět, že jsme přinesli trochu vzrušení do vašich jinak nezajímavých životů," utrousil Sven.
"Nastupte si. Nejste jediná štěňata, co jsem měl vyzvednout," řekl seržant.
Ragnar následoval Svena do útrob obrněné vzdušné lodi a připoutal se.
"Komu zatraceně říká štěně?" mumlal Sven. "Já si teda myslím, že je čas, aby z nás byli Šedí lovci."
"Nemáš tušení, o co tady jde?" zeptal se přes kabinu jasným hlasem Aenar Hellstrom. Oválný obličej měl téměř urážlivě mladý a veselý. Aenar patřil k nedávno přijatým Krvavým spárům z roty lorda Bereka. Když se Ragnar rozhlédl, uviděl pár dalších členů smečky - mrzutého Torvalda a mohutného obra, kterému všichni říkali Trol.
Sven zabručel, protože nechtěl ukázat svou neinformovanost před štěňaty, za které mladíky považoval. To by nebylo dobré. Koneckonců, Ragnar, Sven a Strybjorn byli svým způsobem veteráni, nejstarší ve smečce Krvavých spárů. Aenar a jemu podobní ještě nikdy nebyli na jiné planetě. Aenar zavýskl, když se Hromový jestřáb otřásl a řval při průletu turbulencemi. Byl jsem taky takový? uvažoval Ragnar se vší válečnou opotřebovaností celých pěti let. Je div, že mě Hakon nezastřelil.
Ragnar si vyměnil shovívavý úsměv se Svenem, který se tvářil, jako by chtěl mladšímu Krvavému spáru nafackovat. Ragnar se rozhlédl po vnitřní kabině Hromového jestřábu. Na cestě pustinami loď posbírala skutečně podivnou směsici. Spolu s Hakonem tu byli i jiní veteráni, Dlouhé tesáky s insigniemi tří různých rot, Šedí lovci, Krvavé spáry a dokonce i Vlčí kněz, který hledal aspiranty u hřebenů ledovcového údolí. Zdálo se, že venku byl průměrný vzorek Kapituly, který byl za svými záležitostmi v promrzlých krajinách severního kontinentu.
Vlastně to nebylo nijak překvapivé. Většina z nich zřejmě dělala totéž, co on se Svenem - zdokonalovali se lovem, stopováním, šplháním na hory a procvičováním přežití v zimních podmínkách. Byl to součást rutiny pro většinu Vlků, když byli doma na Fenrisu. Ti, kteří nebyli na seznamu střídání služeb, se mohli věnovat svým zájmům, samozřejmě dokud nenastal stav nouze. Co se může dít? uvažoval Ragnar. Co bylo tak důležité, že byli všichni tito válečníci povoláni do Tesáku? Vrátilo se Tisíc synů? Bylo objeveno doupě vyznavačů Chaosu? Nebo to bylo něco jiného - výzva k bitvě mezi hvězdami? Doufal, že ano.
Ragnar se zhluboka nadechl a začal mumlat očišťující modlitby k Russovi. Potřeboval si uklidnit mysl a připravit na cokoli, aby si byl jistý, že ať bude výzva jakákoli, bude ji moci přijmout. Svým způsobem nezáleželo na tom, co je v Tesáku očekává - zjistí to dost brzy a bude připraven. Odpřisáhl to jako svou povinnost Hvězdné pěchoty a podřízeného Bereka Hromové pěsti i Velkého vlka Logana Grimnara. Byla to jeho povinnost k Russovi, Císaři a duchům těch, kteří odešli před ním.
Cítil, jak jej obestřel velký klid; prastará slova modlitby spustila podmíněnou reakci naprogramovanou hluboko v centrálním nervovém systému jeho těla. Cítil klid, ale zároveň byl ostražitý. Tlukot jeho dvojitého srdce se zpomalil. Dýchal hlouběji a uvolněněji, mysl měl čistší a klidnější. Je to stále jednodušší, myslel si. Čím víc prastaré rituály procvičoval, tím byly efektivnější a tím rychleji se dostavovaly výsledky.
"Brzy zacneš otravovat s bohy jako Lars," zabručel Sven. Ragnarovi okamžitě vytanul na mysli jejich starý kamarád, kterého na Galtu zabil obří válečný lord orků, a vyrovnanost byla rázem ta tam. Lars byl zvláštní podivínský mladík. Možná by ho čekala kariéra Runového kněze, kdyby žil. Ragnar věděl, že on sám s ním měl máloco společného. Pochyboval, že by se pověsil na strom života, aby získal nějaké mystické znalosti. Pokud věděl, žádnou psychickou sílou nevládl.
Aenar tuto poznámku nepřešel smíchem, ale výrazem plným hluboké úcty. Byl jedním z těch, kteří začali Ragnarovi říkat 'Černá hříva' podle kůže vlka, jehož zabil při své zasvěcovací výpravě. Ragnar měl pocit, že by se bez takových pohledů obešel. Na svůj vkus tak cítil až moc zodpovědnosti. Sven ten pohled viděl také a znechuceně zavrtěl hlavou.
"Ragnar zabil všech deset ledových ďáblů," pronesl velice sarkasticky. "Já jsem jen stál a obdivoval jsem jeho úžasnou práci s mečem."
"Skutečně?" vydechl Aenar.
"Ne, ty idiote. Zatraceně že ne. Většinu boje strávil tím, že si utíral slzy z očí. Slzy závisti při pohledu na mou zatraceně téměř božskou obratnost, bych měl dodat."
Aenarovi se ve tváři jasně zračila nedůvěra. Sven jen znechuceně potřásl hlavou, opřel se, zavřel oči a začal chrápat. Ragnar viděl průzory vlčí tvář měsíce, který se třpytila na skvostné černi nebe.
Bez ohledu na to, kolikrát to viděl, pohled na Tesák Ragnara vždy uváděl v úžas. Mohutný vrchol vystupující nad atmosféru byl domovem jeho Kapituly. Prý to byla nejvyšší hora Impéria, jeden z nejúžasnějších zázraků přírody a Ragnar nikdy neměl důvod o tom pochybovat. Všechny menší hory vedle ní vypadaly jako trpaslíci, podobně jako teriéři vedle vlčáka. V dutině uvnitř se nacházela jedna z nejmocnějších pevností v galaxii, ústřední a nejdůležitější základna snad nejstarší a nejproslulejší kapituly Hvězdné pěchoty.
Jak o tom Ragnar uvažoval, naplnilo jej nadšení. Za pradávných dnů to byl domov člověka-boha Lemana Russa, primarchy Kapituly a Císařova nejmocnějšího vazala. Odsud se vydal na vzdálenou Terru a bojoval proti klikám zrádců Horus Heresy. Tady dohlížel na přeměnu první generace fenrisských bojovníků v úplně první Hvězdné vlky; k tomu dodal svou vlastní krev a genetický materiál. Tohle bylo místo, jež každý z tisíce bojovníků, kteří se stali Hvězdnými vlky, nazýval v posledních deseti tisíci letech domov. Od zmizení jejich zakladatele se Vlci snažili v maximální míře žít podle jeho odkazu.
Hromový jestřáb se řítil nad Údolím vlků k místu přistání. Přeletěl nad poli obdělávanými poddanými Kapituly a nad doly a rafineriemi, které zásobovaly bojovníky. V pekelné záři řídících plynových trysek Ragnar viděl veliké kovové roury vinoucí se jako obrovské ocelové úponky po úbočí hory. Mrak tmavého kouře stoupal z vysokých kovových komínů a zahaloval její hřeben. Loď náhle zpomalila, až je síla decelerace vtiskla do postrojů záchranných pásů. Sven otevřel jedno oko a rozhlédl se kolem. "Vidím, že se naši piloti praxí nijak nezlepšili," řekl a oko opět zavřel.
Hromový jestřáb přistál na hydraulické plošině, ktará jej vtáhla do hlubin Tesáku.
Ragnar vystoupil z lodi do velkého prostoru přistávacího doku. Všude kolem stáli Hvězdní vlci a poddaní ztuhlí úžasem.
Prostornou halou zazněl mohutný dunivý zvuk, který jako by rozehnal oblak vytvořený pod klenutým stropem.
Servitoři - pololidé, polostroje - se zastavili a na lebkách jim zablikala červená výstražná světla. Udiveně se rozhlíželi kolem sebe. Ragnar sám se zastavil a pomyslil si, zda to, co slyšel, bylo skutečné. Každý nerv v těle se mu rozechvěl, jak zareagoval na znalosti uložené výukovými stroji hluboko v mozku. Tohle byl Roh zkázy, který se ozýval jen v okamžicích největší krize Impéria a Kapituly. Jeho hlas svolával všechny muže do boje.
"Skvělé," zamumlal Sven. "Konečně nějaké zatracené vzrušení."