Sean Tyler zaklepal na otevřené dveře ošetřovny a na zabručení, které se ozvalo zevnitř, vstoupil.
Tylerovi táhlo na třiadvacet standardních roků a začínal svůj druhý turnus u mantichorského námořnictva. Byl snědý a na Mantichořana poněkud malý, což mu obojí pomáhalo splynout s novými graysonskými druhy v posádce. Na druhou stranu se zdál být téměř tak široký jako vysoký, ale za to mohly spíš ‚silné kosti‘ než tloušťka. Před svým náhlým, nečekaným a podle palubních hodin pozdním převelením sloužil na syperdreadnoughtu Vítězství.
U stolu seděl asi třicetiletý nadrotmistr s hubeným nevýrazným obličejem, malý a snědý jako většina Graysoňanů, a díval se do záznamníku, jako by zpráva, kterou si prohlížel, mohla vyskočit z obrazovky a kousnout ho.
„Zdravotník třetí třídy Sean Tyler se hlásí do služby,“ vychrlil Sean, vypjal se do pozoru a přehlídkově zasalutoval. Trochu ho překvapilo, že nadrotmistr je ještě ve službě; byla skoro půlnoc palubního času.
Nadrotmistr hodil záznamník na stůl, zvedl ruku k čelu gestem, jež by se snad s trochou dobré vůle dalo považovat za zasalutování, a ukázal na židli. „Vítej na Francisu Muellerovi, kamaráde,“ odpověděl. „Bafni židli, za chvilku se ti budu věnovat.“
Sean se posadil a rozhlédl se po svém novém domově pro nejbližší dobu, po kterou tady zůstane trčet. Jeho první dojem byl, že ošetřovna je malá, ani ne čtvrtinová oproti ošetřovně superdreadnoughtu třídy Vítězství, kde sloužil během prvního turnusu. Dokonce byla ještě menší než tři vedlejší ošetřovny rozptýlené po velké lodi. Na druhou stranu ovšem posádka těžkého křižníku Francis Mueller nedosahovala počtem ani desetiny posádky superdreadnoughtu.
A nejenomže byl Francis menší než superdreadnought; byl také mnohem starší. Jeho třída dokonce patřila k nejstarším konstrukcím aliančních loďstev. Ačkoliv byla loď již zastaralá, byla na počátku současné války proti liďákům odeslána do Graysonu. Tehdy patřila k nejsilnějším jednotkám planetárního loďstva, avšak dnes, mezi velkým počtem původně liďáckých superdreadnoughtů, ukořistěných při První a Druhé bitvě u Jelcinu, a mezi novými graysonskými křižníky a superdreadnoughty, jež začínaly proudit z loděnic, se opět octla v postavení nedostatečně ozbrojené starožitnosti.
Navíc na to také vypadala. Bez ohledu na to, kolikrát byla loď poslána do loděnic k ošetření, bez ohledu na to, jak důkladně bylo ošetření provedeno, byl na lodi vždycky znát její věk. Projevovalo se to na skvrnkách plísně vyrůstající v koutech mezi přepážkami, v odřených hranách a dokonce i na designu paland, stolků a jiného příslušenství, jenž se během let války v drobnostech měnil.
Když tedy nadrotmistr konečně odložil záznamník na stůl, Tyler měl ke kyselému výrazu důvod.
„Nekoukáš zrovna šťastně, zdravotníku,“ prohlásil nadrotmistr a z nejspodnější zásuvky stolu vytáhl měkkou čutoru zpola plnou nějaké neidentifikované kapaliny. Štědře si z ní přilil do hrnku s čajem, který mu stál na stole, a potom jí zamával na Tylera. „Medicínu na vzpružení?“
„Ne, pane, děkuji,“ odpověděl Sean a uvažoval, jestli ta kapalina je něco jiného než voda. Potom k němu dolehla vůně.
„Nadrotmistr Robert Kearns,“ představil se nadrotmistr a vrátil čutoru zpátky. „Dělám na těchhle neckách zástupce palubního lékaře. Můžeš mi říkat doktore.“
„Ano, pane,“ řekl Sean.
„Už tě někde uskladnili? Máš skříňku, pelech a všechno to ostatní?“
„Ano, pane. Bocman si nás vyzvedl a přidělil nám ubikace.“
„Dobře, dobře,“ odpověděl nadrotmistr. „Odkud tě sem nalili? Ty jsi Mantichořan, že jo?“
„Ano, pane,“ potvrdil Tyler.
„Chtěl jsi poznat život mezi pámbíčkářskejma magorama?“
„Ne, pane,“ odpověděl zdravotník. „Skoro před rokem jsem požádal o převelení do graysonských služeb. Pracovat v jiných aliančních silách se považuje za dobrou cestu k povýšení.“
„M-hm,“ zabručel nadrotmistr. „Ty mi teda tvrdíš, že ses na Francise Muellera přihlásil dobrovolně?“
„No, dobrovolně jsem se přihlásil do graysonských služeb a na Muellerovi bylo přednostně volno, a tak jsem tady, pane.“ Rozhlédl se a rozhodl se to risknout. „Udělal jsem vážnou chybu, co?“
„Jo,“ přisvědčil vrchní zdravotník a přihnul si svého vylepšeného čaje. „Museli jste na vaší předchozí lodi někoho nadopovat sedativama?“
„Jednou,“ odpověděl Tyler. „Je to tady… nějaký problém?“
„My máme zhruba jednoho sedativovanýho tejdně,“ přiznal nadrotmistr. „A když přijde špatnej tejden, tak i víc. Pak jim navlečeme svěrací kazajku a přikurtujeme je k palandě. Když přijdou k sobě, zkoumáme, jestli to je dočasný nebo trvalý pominutí smyslů. Když mluví rozumně, pustíme je. Když ne, necháme je nadopovaný, dokud je přes nějakou jinou loď nemůžeme poslat na bezpečný místo na zemi.“
„Jednoho týdně?“ zalapal po dechu Sean. Za šest měsíců jeho služby na Vítězství podlehli ‚stresové poruše chování‘ – neboli jim ‚hráblo‘, jak tomu říkala většina lidí – celkem čtyři lidé. „A to ještě vůbec máte nějakou posádku?“
„Na týhle lodi – přísahám – máme lidi, který už maj’ na sedativa návyk. Kopp, to je technik řízenejch střel, byl pod seadtivama už šestkrát. Cooper ze strojovny přibližně každej měsíc, pravidelně jako hodinky. Sakra, dyť i tebe sem prskli přednostně právě proto, že předchozí dva zdravotníci skončili jako případy pro cvokaře. Kdyby trochu jinak načasovali přesuny, mohl jsi svýho předchůdce potkat cestou; odlifrovali jsme ho zrovna na Vítězství.“
„To je divné,“ řekl Sean. „Má to nějaký zvláštní důvod?“
„No,“ prohlásil nadrotmistr s drobným zadrhnutím, „myslím, že tě časem pár závěrů napadne.“

„Slyšte! Slyšte! Ranní modlitba! Všichni muži, kteří nemají službu, vstávat k ranní modlitbě!“
Sean večer neměl příležitost seznámit se s někým ze svých spolubydlících; všichni sloužili na druhé hlídce, a když se vrátil na ubikaci, už spali. Nyní, když se rozsvítila světla a ostatní tři vstali a sepjali ruce, přemítal, co má dělat.
Jako Mantichořan nebyl příslušníkem Církve nespoutaného lidství, a proto neměl povinnost se ranních modliteb účastnit. Jenže vstát a věnovat se ranní hygieně také nebyl zrovna nejlepší nápad. Dospěl tedy k rozhodnutí, že modlitbu prostě prosedí se skloněnou hlavou. Jak dlouho to může trvat?
„Bože Zkoušející,“ promluvil z reproduktoru nosový hlas, „ušetři nás dnes svých zkoušek.
Prosíme Tě, Bože Zkoušející, nedovol, aby některá z přechodových komor přestala těsnit. Nechť klimatizační soustava, i když už je stará, překlepe další den tvrdé práce. Prosíme Tě, Bože zkoušející, ať recyklátory vody vydrží ještě několik dní, přestože technický úsek tvrdí, že je jen otázka času, kdy vysadí. Bože Zkoušející, uznej za vhodné zabránit fúznímu reaktoru číslo dva v osudném přetížení, aby nás neodeslal do Tvé náruče; milujeme Tě, ale přece jen chceme ještě vidět svoje rodiny.
Prosíme Tě, Bože Zkoušející, mohl bys udržet funkční kompenzátory setrvačnosti? Kdybychom neměli kompenzátor, nemohli bychom akcelerovat tak, abychom se dostali zpátky domů, a zůstali bychom se vznášet ve vesmíru jako vrak, dokud by nezačaly vysazovat systémy, dokud by nedošla energie, dokud by se nezkazil vzduch a dokud bychom se nezačali jíst navzájem…“
Ve stejném duchu to pokračovalo asi patnáct minut, než se třaslavý hlas zvolna propracoval všemi představitelnými scénáři katastrof.
Kosmická loď je už ze samotné své podstaty sbírka potenciálních průšvihů. To také byl jeden z hlavních důvodů, proč občas někomu ‚hráblo‘; každý přiměřeně inteligentní jedinec musel překonávat jisté ‚znepokojení‘, jak se tomu kulantně říkalo, když se octl mimo atmosféru planety. Vakuum je velmi nemilosrdné prostředí a ani ta nejvyspělejší technika nemůže zajistit úplně bezpečný pobyt ve vesmíru.
Jenže většina lidí je natolik ohleduplná, že se o tom na veřejnosti nezmiňuje. Natož pak takhle detailně v palubním rozhlase.
Začínal chápat, proč lidé na Francisu Muellerovi bývají náchylní k přeskakování koleček. A když se v přeplněné, ale většinou tiché ubikaci oblékal, uvažoval, o kolik to může být ještě horší.

„Co tím myslíte, že jsme se ztratili?“
Nadrotmistr Kearns právě přivedl Tylera na můstek, aby ho představil kapitánovi. První slova, která Sean z velitelových úst zaslechl, nebyla právě taková, aby uklidnila jeho… znepokojení.
Kapitán Zemet byl neuvěřitelně pohledný muž s vysoko posazenými lícními kostmi, orlím nosem a čelistí, s níž by se daly louskat ořechy. Dost možná by se vyjímal jako holovizní hvězda, nebýt jedné drobnosti: byl i na graysonské poměry maličký. Na Mantichoře by ho snad mohli označit za ‚trpaslíka‘. Vzhlížel k jakémusi ne o mnoho vyššímu poručíkovi s výrazem dokonale zmateného úžasu.
„Neztratili jsme se, pane,“ odpověděl poručík stojící před kapitánem v pozoru. „Jenom jsme… se odchýlili od kursu.“
„Víte proč?“ otázal se kapitán.
„Ještě ne, pane,“ přiznal poručík. „Podle všeho jsme se odchýlili od kursu vinou… gravitační anomálie.“
„Gravitační anomálie?“ zeptal se kapitán.
„Ano, pane,“ odpověděl zpocený poručík.
„Jsme ztraceni.“ To promluvil na graysonské poměry vysoký muž s bledým vyzáblým obličejem askety. Byl od hlavy k patě oblečen v černém. Buď se Francise Muellera rozhodla navštívit Smrt, což se s ohledem na všehny okolnosti nedalo vyloučit, anebo se Sean octl v přítomnosti lodního kaplana.
„Jsme ztraceni, bloudíme bezmocně hlubinami vesmíru!“ bědoval kaplan. Byl to ten kňouravý hlas z ranní modlitby.
„Nejsme ztraceni, kaplane Oldsi,“ opravil ho kapitán. „Jenom musíme provést korekci kursu. Jak velkou korekci?“ obrátil se opět na astrogátora.
„Ještě provádíme výpočty, pane,“ odpověděl poručík. „Ale jsme přinejmenším sto dvacet tisíc kilometrů od základního kursu.“
„Bože Zkoušející,“ zaklel kapitán. „Tak mě napadá, že jsme prolétli těsně kolem Kosa Šest. Zahrnul jste ho do rovnic, že, astrogační?“
„Ehm.“ Poručík zaváhal. „Moment, podívám se do poznámek.“
„Vy jste to neudělal, že?“ řekl kapitán. „A mě tak najednou napadá, že když jste ho nezahrnul do výpočtů, nejspíš jste ani neuvažoval o tom, že tam je, že? Zrovna mě tak napadá, že jste se nezmiňoval o žádném těsném průletu, dokud taktický nezachytil měsíc lidarem ani ne třiašedesát tisíc kilometrů daleko. Vzpomínám si, že jsem si říkal, že je to nějak moc blízko.“
„Já… nevím jistě, pane,“ řekl poručík.
„Bože Zkoušející!“ zvolal kaplan. „Ani v nejhorších snech mě nenapadlo, že bychom mohli nevědomky narazit do nějakého nebeského tělesa! Loď by byla rozprášena po jeho povrchu! Pokud bychom si ho nevšimli včas, abychom mohli vyslat tísňový signál, ztratili bychom se beze stop! Trosky by nikdo nikdy nenašel! Zahynuli bychom, ztracení a osamělí, a naše těla a duše by se bezmocně vznášely v hlubinách vesmíru!“
„Zejtra bude veselo,“ zabručel potichounku nadrotmistr.
„Pane.“ To promluvil malý – jak jinak – a rozložitý komandér-poručík, pravděpodobně výkonný důstojník. Tyler ho neviděl přicházet, důstojník se prostě z ničeho nic objevil, jako by ho teleportovali. „Za zanedbání předepsaných povinností a vystavení lodě zbytečnému riziku ukládá vojenský soud přísné tresty. Měli bychom uspořádat zkrácený proces a vyhodit astrogátora do vesmíru.“
„Myslím, že to nebude nutné, výkonný,“ řekl kapitán bezmocně. „Kaplane, co kdybyste šel pečovat o své stádečko? Nebo se pomodlil za naše blaho ve své kabině. Astrogační, zahrňte do výpočtů přitažlivost Kosu Šest a zjistěte, jestli to vychází.“ Obrátil se k Tylerovi a nadrotmistrovi a obdařil je zářivým úsměvem. „Předpokládám, že tohle je nový zdravotník.“ „Kapitáne Zemete, to je zdravotník Tyler,“ řekl nadrotmistr. „Předtím u mantichorskýho námořnictva.“
„Těší mě, Taylore,“ řekl kapitán a podal Tylerovi ruku. „Nastoupil jste službu na nejlepší lodi graysonského námořnictva, a myslím, že i té nejlepší z Aliance. Určitě na ni dobře zapadnete. Jediné, co od vás chci, je, abyste svých schopností využíval na sto procent.“
„Ano, pane,“ odpověděl Sean, zatímco uvažoval, jestli 120 000-kilometrová chybička v kursu, nemluvě o zapomenutí, že loď prolétá v těsné blízkosti nebeského tělesa, svědčí o stoprocentním využití schopností astrogátora. Nejděsivější na tom bylo, že podle všeho tomu tak bylo. „Vynasnažím se, pane. A jmenuji se Tyler.“
„To rád slyším, Taylore,“ řekl kapitán. „Proveďte ho po lodi, nadrotmistře. Já mám v tuhle chvíli něco na práci.“
„Ano, pane,“ odpověděl nadrotmistr.
„Těšilo mě, Taylore,“ rozloučil se kapitán. „Jsem rád, že vás máme na palubě.“