Jedna
Retro voodoo a duch Doriana Graye

K Podivínům nechodíte kvůli dobré společnosti. Do tohoto nejstaršího baru na světě nezaskočíte, protože tu pořádají soutěže o nejlepšího baviče, hádankářské kvízy nebo tématické večery. A určitě nemá smysl, abyste sem chodili kvůli šťastným hodinkám. Nechodíte sem kvůli jídla, protože je příšerné, ani kvůli atmosféře, protože ta je ještě horší. K Podivínům chodíte pít, dumat a plánovat, jak se pomstíte tomu zatracenému nespravedlivému světu. A chodíte sem, protože vás tady nikdo nebude obtěžovat. Nejstarší bar světa má jen několik pravidel a ještě méně omezení, snad jen Hleďte si zatraceně svýho.
Tu noc jsem seděl v boxu v zadní části baru se svou obchodní partnerkou a láskou Suzií Střelkyní. Já jsem si pohrával se sklenicí pelyňkové brandy, zatímco Suzie pila bombajský gin přímo z lahve. Stahovali jsme oponu za případem, který nedopadl pro nikoho dobře. Nemluvili jsme. Obvykle moc nemluvíme; nemáme potřebu. Prostě je nám spolu dobře.
Můj dlouhý bílý trenčkot stál vedle našeho stolu na hlídce. Vždycky jsem zastával zásadu, že je dobré mít plášť, který se o sebe dokáže postarat sám. Lidé ho obcházeli širokým obloukem, zvlášť potom, co jsem se zmínil, že jsem ho už dlouho nenakrmil. Ten trenčkot je jedním z mála mých stálých atributů; myslím, že soukromé očko by mělo jako soukromé očko i vypadat. A klišé dokáže rozptýlit pozornost lidí tak, že si nevšimnou, že se kolem nich stahuje smyčka. Jsem vysoký, tmavovlasý a z dálky i docela pohledný, a rozvody nedělám nikdy, i kdybych na tom byl sebehůř.
Suzie Střelkyně známá také jako Suzie Brokovnice na sobě měla svůj obvyklý černý kožený motorkářský ohoz zdobený ocelovými cvočky, řetězy a dvěma nábojnicovými pásy křížem přes impozantní hruď. Má dlouhé světlé vlasy a nápadně hezký obličej s výraznými rysy, a také ten nejmrazivější modrý pohled, jaký jste kdy viděli. Moje vlastní Valkýra v černé kůži. Je lovkyně odměn, pokud jste to ještě neuhodli sami.
Byli jsme mladí, byli jsme zamilovaní a zrovna jsme zabili kupu lidí. To už se tak někdy stává.
U Podivínů bylo ten večer plno… ten večer, kdy přišel na Noční stranu. Mysleli jsme si, že je to večer jako kterýkoliv jiný a zpočátku tomu všechno nasvědčovalo. Ze skrytých reproduktorů burácel ‚Král silnic‘ Rogera Millera a třináct členů Kmene teplých barbarů s dlouhými meči v pochvách, kožených legínách a čelenkách z pštrosího peří tancovalo v řadě do rytmu. Dva scvrklí asijští zaklínači v dlouhých, splývavých rouších pořádali souboj svých dráčků a už se kolem nich stačil vytvořit dav uzavírající sázky. (Někde jsem slyšel, že skuteční jsou jenom ti draci; zaklínači jsou pouhá iluze vyvolávaná dráčky, aby je na veřejnosti nikdo neobtěžoval.) Půl tuctů ghúlek na dámské jízdě povykovalo nad lahví Matčiny zkázy a hlučně se dožadovalo dalšího kbelíku dívčích prstů. Když si chcete dát U Podivínů něco na zub, máte jako ghúl bezpochyby výhodu. Mladík si plakal do piva, protože své srdce dal své opravdové lásce a ona ho strčila do flašky a pak je vykšeftovala s čarodějem za střevíčky od Manolo Blahnika.
V diskrétnějších částech baru se kolem stolu, který tam někdy je a někdy ne, míhala menší společnost duchů. Vlídných duchů – přízračných obrazů mužů a žen, kteří se zatoulali příliš daleko od svých domovských světů a nedokázali najít cestu zpátky. Nyní proplouvají dimenzemi z jednoho světa do druhého, z reality do reality a zoufale se snaží najít tu svou, přičemž s každým neúspěšným pokusem maličko vyblednou. Spousta z nich zabloudí k Podivínům a na chvíli se zdrží. Alex Morrisey pro ně uchovává v Kleinových lahvích vzpomínky na stará vína. I když čím mu za ně platí je mi záhadou. Vlídní duchové se drží pohromadě, šeptají si jména světů, hrdinů a příběhů, o kterých nikdo jiný nikdy neslyšel a utěšují se na vzájem jak nejlépe to dovedou.
Alex Morrisey je majitel Podivínů a hlavní barman, poslední z dlouhé řady bídných parchantů. Vždycky chodí v černé včetně módních slunečních brýlí a prudce elegantního černého baretu, který nosí důkladně naražený na hlavu, aby zakryl utěšeně se šířící lysinu, protože, jak říká, všechno ostatní by bylo pokrytectví. Alex se každý večer budí nakrknutý na celý svět a jak plyne noc, ještě se to zhoršuje. Má sklony nevracet drobné, nemyje sklenice tak často, jak by potřebovaly a míchá nejhorší martini na světě. Moudří se vyhýbají jeho specialitám.
Podivíni přitahují rozličnou chásku, výstřední i podle značně volných standardů Noční strany, a Alex musí být s to zajistit jakékoliv občerstvení Shoggothovým prastaropramenem počínaje a Andělskou močí (což bohužel není jenom název) nebo Stromovousovým deliriem (ochutnejte náš chlorofyl!) konče. Alex zásadně neprozrazuje, kde sehnal některé z vzácnějších kousků na své polici, ale já pozitivně vím, že má kontakty v různých jiných dimenzí a realitách stejně jako mezi těmi nejpochybnějšími alchymisty, vykrádači hrobů a cestovateli časem.
Nalil jsem si další sklenku pelyňkové brandy a Suzie odhodila prázdnou láhev od ginu a sáhla po nové. Ani jednomu z nás se netřásly ruce, navzdory všemu, čím jsme právě prošli. Na Noční stranu vstoupilo časovým skluzem meme Jacka Péráka, vkradlo se k nám z alternativní viktoriánské Anglie. Meme se nadpřirozeně rychle rozšířilo a transformovalo mysli všech, kdo s ním přišli do styku. Brzy poskakovaly po ulicích stovky Jacků Péráků a zanechávaly po sobě mezi nic netušícími flamendry krvavou stopu. Všichni lovci odměn na Noční straně měli pohotovost a já jsem šel se Suzií, abych jí dělal společnost.
Zabíjeli jsme Jacky tak rychle, jak se objevovali, ale meme se šířilo rychleji. Lovci odměn naplnili ulice Noční strany rachotem svých zbraní, mrtvoly se vršily a krev tekla kanály. Nikomu z nich nebylo pomoci. Meme úplně přepsalo jejich osobnosti. Nakonec jsem musel použít svoje speciální nadání a vyhledat zdroj infekce, samotný časový skluz. Zavolal jsem mechaniky času, kteří ho uzavřeli a bylo vymalováno. Až na všechny ty mrtvoly v ulicích. Někdy zkrátka nemůžete zachránit všechny. Někdy všechno, co můžete udělat… je pozabíjet kupu lidí.
Na Noční straně to tak zkrátka chodí.
Náhle se hluk znatelně ztišil, jak do baru vešel někdo nový. Lidé přestali dělat to, co zrovna dělali, a sledovali nově příchozího, jak majestátně kráčí nacpaným barem. V podniku, který je známý excentricitou a výjimečností svých návštěvníků, zhusta naprostých cvoků, stále zřetelně vyčníval nad ostatní.
Vysoký a štíhlý, v lesklé černé tváři výraz aristokratického opovržení, na sobě zářivě žlutý redingot přes modrý kožený kabátec a zelenobíle pruhované kalhoty. Celkový dojem dokreslovaly vysoké boty z teletiny a bílé saténové rukavičky. Nevypadal, že patří k Podivínům, ale nevím, kdo by o sobě mohl říct, že se tady cítí jako doma. Arogantně prošel přihlížejícím davem a lidé mu uhýbali z cesty, naprosto omráčeni přítomnosti tolika modénosti v jediné osobě. Byl příliš excentrický i na nás; exotický motýl v temnotě. A přirozeně mířil rovnou k mému stolu.
Rozšafně se zastavil přímo přede mnou a shlédl na mě z výšky, naprosto ignorujíc Suzii, což od něj vůbec nebylo moudré, a zaujal dramatickou pózu.
„Jsem Percy D’Arcy!“ řekl. „Ten Percy D’Arcy!“ Podíval se na mě, jako by mi to něco mělo říkat.
„To máš dobré,“ odpověděl jsem velkoryse. „Ne každý by se dokázal vypořádat s takovým jménem, ale ty mu slušíš. Takže, co chceš, Percy? Mám zrovna spoustu práce s pitím a dumáním.“
„Ale… já jsem Percy D’Arcy! Doopravdy! Musel jste mě vidět v některé z mých nových show. Žádná příležitost není doopravdy významná, pokud ji já nepoctím svou přítomností.“
„Nejsi náhodou celebrita, že ne?“ zeptal jsem se zvědavě. „Měl bych tě ale upozornit, že tady Suzie má ve zvyku střílet celebrity na potkání, ze zásady. Říká, že mají tendenci být příliš hlučné.“
Percy doopravdy ohrnul rty, udělal z toho hotové malé představení. „Prosím! Celebrita? Já? Já jsem… osobnost! Slavný už tím, že to jsem já! Nejsem jako nějací obyčejní herci nebo zpěváci. Neplním žádnou funkci; jsem dekorativní! Jsem elegantní městský švihák, rozmařilec a floutek, a jsem na to pyšný. Dodávám kouzlo a šmrnc každému prostředí už jen tím, že tam jsem!“
„Začínáš být hlučný, Percy,“ varoval jsem ho. „Co přesně vlastně děláš?“
„Co dělám? Já jsem bohatý, drazí přátelé, já nemusím nic dělat. Já jsem živoucí umělecké dílo samo o sobě. Stačí, že existuji a že mne lidé mohou zbožňovat.“
Suzie tiše zavrčela. Oba jsme na ni nervózně pohlédli.
„Tvoje existence živoucího uměleckého díla může velice brzy náhle skončit,“ řekl jsem. „Pokud se okamžitě nepřestaneš naparovat a nepovíš mi, co po mě chceš.“
Percy D’Arcy ukřivděně našpulil rty a pak si přitáhl židli, aby se mohl posadit proti mě. Nejprve si ale sedák důkladně vyleštil hedvábným kapesníčkem s monogramem. Střelil po Suzii nejistým pohledem a pak se soustředil na mě. Nedivil jsem se mu. Suzie dokáže být dost zlá, když načne druhou láhev.
„Potřebuji vaše služby, pane Taylore,“ prohlásil Percy škrobeně, jako kdyby taková přímost byla hluboko pod jeho úroveň. „Bylo mi řečeno, že nacházíte věci. Tajemství, ukryté pravdy a tak dále.“
„To jsou věci, které si o nalezení obvykle přímo říkají, ano,“ přisvědčil jsem. „Co chceš, abych pro tebe našel, Percy?“
„To není tak jednoduché.“ Rozhlédl se po baru a vůbec se díval na všechno, jenom ne na mne, zatímco sbíral kuráž. Pak se otočil, zhluboka se nadechnul a naklonil se ke mě. Bylo to skvělé představení; museli byste zaplatit fůru prachů, kdybyste chtěli vidět něco takového v divadle. Percy na mě upřel pohled, který nejspíš považoval za velitelský, a spustil důvěrně.
„Obvykle je moje existence naprosto nekomplikovaná a já jsem s tím absolutně spokojený. Ukazuji se na správných místech a na správných večírcích, družím se se svými přáteli a sobě rovnými, okouzluji všechny nejnovější módou a oslňujícími bonmoty a zajišťuji tak, aby se o dotyčnou akci zajímala všechna správná média. Dodávám oslavám ten správný šmrnc, vytvářím atmosféru a vůbec svou přítomností projasňuji tento starý nudný svět. Víte, takových je nás spousta; my, co jsme se dostali až navrchol, se všichni navzájem známe. Však víte, jaké to je… Na Noční straně není klub, který by pravidelně netěžil z naší báječné přítomnosti… Ale teď se to změnilo, pane Taylore! A to není fér! Jak si mám vydobýt svůj okamžik ve světle reflektorů, když všichni mí přátelé podvádějí? Podvádějí!“
„A jak podvádějí?“ zeptal jsem se upřímně zmatený.
Percy se ke mě naklonil velice blízko a jeho hlas se změnil v chraptivý šepot. „Zůstávají mladí a krásní, zatímco já ne. Já stárnu a oni ne. Jen se na mě podívejte. Mám vrásky!“ Žádné jsem sice neviděl, ale rozhodl jsem se mu věřit. „Jak dlouho to už trvá?“ zeptal jsem se.
„Měsíce! Skoro rok. I když jisté podezření mám … Podívejte se, já ty lidi znám. Znám je celý svůj život. Znám jejich tváře stejně dobře, jako tu svou, do nejmenší podrobnosti. Vždycky okamžitě poznám, když si někdo nechá udělat drobnou kosmetickou úpravu kolem očí nebo na bradě… ale tohle je něco jiného. Vypadají mladší, nedotčeni časem a stresem našeho mimořádného životního stylu.
Začalo to minulý podzim, když někteří z nich začali navštěvovat to nové fitcentrum Salón záruky vašeho nového já. Velice drahý a velice elitní. Teď tam mí přátelé chodí všichni a pokaždé, když se objeví na veřejnosti, jsou absolutní špička, skutečný výkvět krásy. Každičký detail je dokonalý, bez ohledu na to, jak zhýralý soukromý život vedou. Víte, pane Taylore, lidé jako my, žijeme… extrémní životy. Vyzkoušíme… všechno. Čeká se to od nás, abyste vy ostatní mohli žít prostopášně zprostředkovaně, skrze nás. Pití, drogy, sex každou noc a v sobotu dvakrát. To všechno je ve skutečnosti dost únavné a proto všichni občas musíme navštívit některou z těch velice diskrétních klinik, kde vás dají do pořádku a vyléčí vám nemoci, které posbíráte, když jste příliš společenští, nebo vám pomůžou od té dobré nálady, co se obvykle ukrývá na dně láhve, v krabičce pilulek nebo v injekční stříkačce. Všichni potřebujeme trochu pomoct, abychom byli pořád krásní. Malinko něčeho, co nám pomůže vybojovat další bitvu. Všichni zkrátka potřebujeme pravidelnou údržbu. Ale to všechno přestalo! Oni už nepotřebují žádní kliniky, jen ten Salón. A vypadají jako teenageři! To není fér!“
„No,“ řekl jsem uvážlivě, „jestli v tom salónu odvádějí tak dobrou práci, proč tam nejdete taky?“
„Protože mě tam nepustí!“ Percy na své židli sklesl a najednou vypadal o deset let starší, jako kdyby si dokázal svoje osobní kouzlo udržet jen za cenu obrovského vypětí vůle. „Nabídl jsem jim, že zaplatím, kolik si řeknou. Dvojnásobek, dokonce trojnásobek běžné taxy. Prosil jsem a škemral, pane Taylore! A oni mě odmítli, jako kdybych byl nějaký nýmand. Mne! Percyho D’Arcyho! A teď mí přátelé nechtějí, abych se s nimi dál stýkal. Tvrdí, že… mezi ně nezapadám.
Prosím pane Taylore, potřebuji, abyste pro mne zjistil, oč jde. Abyste vypátral, proč mne ten salón nechce přijmout. Vyslídil, co doopravdy dělají za těmi zavřenými dveřmi… a jestli podvádějí, tak jim to zatrhl! Abych už nebyl odstrkovaný.“
„Není to případ, jakými se obyčejně zabývám,“ řekl jsem.
„Zaplatím vám půl milionu liber.“
„Ale je zřejmé, že prošetřit se to musí. Nech to na mě, Percy.“
Rázně vstal, jeho sebevědomí se mu zase vrátilo. „Tady je moje vizitka. Dejte mi prosím vědět, až něco zjistíte.“ Hodil na stůl přede mne velice nákladný kousek lepenky s hlubotiskem a pak odešel středem davu s hlavou vysoko vztyčenou. Provázel ho nadšený potlesk. Zvedl jsem vizitku, několikrát jsem si jí zamyšleně poklepal o bradu a podíval jsem se na Suzii.
„Je to něco, čím se člověk může zabavit,“ řekl jsem. „Máš zájem?“
„Jdu do toho s tebou,“ odpověděla. „Jen abych ti dělala společnost. Budu moct někoho zabít?“
„Nejspíš ne.“
Suzie pokrčila rameny. „Pro lásku dokážu přinášet oběti.“

Když v normálním, příčetném světě mimo Noční stranu zestárnete a začnete na svůj věk vypadat, vždycky se můžete uchýlit ke kosmetické chirurgii a podobným věcem. Na Noční straně mají bohatí, slavní a mocní přístup k četným alternativám, z nichž některé jsou doopravdy ošklivé a extremní.
Salón záruky vašeho nového já se nacházel na Předměstí, v nejlepší části Noční strany, kde se nabízejí jen ty nejlepší služby pro lepší lidi. Suzie a já jsme tam šli stejně. Najaté ochrance v těch jejich malebných, pestrobarevných uniformách stačil jediný pohled a okamžitě se rozhodla, že je ji právě teď urgentně třeba někde jinde. Neóny tam byly stejně řvavé, jako kdekoliv jinde, ale možná ne tak vtíravě, a kluby, restauranty a diskrétní podníčky tu zářily do noci jako planoucí drahokamy. A ztracené duše, které tu plnily ulice a náměstí, pilně šlapaly chodník v touze nalézt dostatečně nóbl zatracení.
Na Předměstí i Ďábel nosí vázanku.
Salón záruky vašeho nového já zaujímal prostor toho, co býval poněkud pochybný podnik jménem Břit, sado-maso hospoda pro lidí s chirurgickým fetišem. Zavřeli ji pro zanedbávání pooperační péče a že byli tak zatraceně pochybní i na Noční stranu. Nový majitel starý podnik strhl a začal z gruntu, takže Salón byla zářící nová budova ze skla a oceli, která měla styl a úroveň a taky vstupní halu obloženou modře žilkovaným mramorem. Někdo vynaložil spoustu peněz na to, aby ten podnik dostal na vrchol, a bylo to vidět. Ale faktem je, že peníze přitahují peníze.
Suzie a já jsme si prohlíželi Salón z druhé strany ulice. Velice bohatí lidé přijížděli i odjížděli, v dlouhých limuzínách a soukromých ambulancích, ale i když dovnitř vcházela spousta starých lidí, ven vycházeli pouze mladí. Což bylo… divné. Na Noční straně jsou způsoby, jak si nechat přetočit tachometr, ale skoro vždycky za to musíte zaplatit svou duší – nebo duší někoho jiného. A většinou vám stejně prodají jen falešné mládí, nic, co by vydrželo. Co dělali v Salónu záruky vašeho nového já, co vám nikde jinde dát nemohli? Zamířil jsem k hlavnímu vchodu a Suzie se držela po mém boku. Její ocelové řetězy jemně zvonily a pažba její pumpovací brokovnice jí trčela z pouzdra na zádech vedle hlavy. Po každé straně vchodu stál jeden doopravdy velký gentleman v dokonale padnoucím obleku. Ostraha, ale diskrétní, tak aby neděsila všechny ty milé dámy a pány. Když uviděli Suzii a mne, viditelně ztuhli, ale zadržet se nás nepokusili. Prošli jsme kolem nich s nosy nahoře a vkráčeli jsme do haly jako kdybychom pomýšleli na to, že to tu koupíme. Různí lidé na nás vrhali všelijaké pohledy, ale nahlas se nikdo z nich neprojevil. Zamířili jsme přímo k obrovské moderní recepci a já jsem se příjemně usmál na chladně výkonnou mladou dámu, která tam seděla. Na sobě měla strohou uniformu zdravotní sestry bez jakéhokoliv označení a ve tváři měla dokonale profesionální úsměv bez špetky skutečné hřejivosti. Nad mým trenčkotem nebo Suziiným koženým ohozem nehnula ani brvou. Koneckonců, tohle je Noční strana.
„Vítejte do Salónu záruky vašeho nového já, pane Taylore, slečno Střelkyně,“ řekla.
Zamyšleně jsem si ji prohlédl. „Vy víte, kdo jsme?“
„Samozřejmě. Každý ví, kdo jste.“
Přikývl jsem. V tom měla pravdu. „Jsme tady kvůli Suziině obličeji,“ řekl jsem.
Se Suzií jsme se už dříve shodli, že tohle bude nejlepší způsob, jak nahlédnout těm lidem ze Salónu pod pokličku. Suzie utrpěla při jednom z dřívějších případů na polovině obličeje strašné popáleniny, po kterých ji zbyla děsivá změť jizev. Přišla o levé oko, víčko měla trvale spečené. Její mušku to nijak neovlivnilo. K tomu zranění přišla kvůli mě. Nestalo by se jí to, kdyby mi nezachraňovala kůži. Odpustila mi to skoro okamžitě. Ale já jsem si to neodpustil a ani si to nikdy neodpustím.
Samozřejmě si mohla nechat obličej uzdravit nebo opravit tuctem různých způsobů. Rozhodla se, že to neudělá. Věřila, že by obluda měla vypadat obludně. Já jsem na ni v tom směru nikdy netlačil. My obludy musíme držet při sobě.
Sestřin úsměv se nezměnil. „Samozřejmě, pane Taylore, slečno Střelkyně. Kdybyste mohli vyplnit tyto formuláře…“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Nejprve se chceme podívat, co nám tohle místo může nabídnout.“
Sestra si formuláře znovu vzala. „Jeden z našich lékařů už je na cestě sem, aby vás tu provedl,“ řekla, stále s tou profesionální srdečností. Kdybych se měl usmívat tak jako ona pravidelně, rozbolel by mě z toho obličej. „A, tady je. Doktore Dougane, toto jsou—“
„Já vím, kdo jste, pane Taylore, slečno Střelkyně,“ prohlásil lékař srdečně. „Copak to neví každý?“
„Naše pověst nás předchází,“ odpověděl jsem suše a stiskl jsem ruku, kterou mi nabídl. Měl pevný, mužný stisk. Samozřejmě. Nabídl ruku i Suzii, ale ta se na ni jen podívala a on ji spěšně stáhl z jejího dosahu a vrazil si ji do kapsy, jako kdyby právě tohle celou dobu zamýšlel. Na sobě měl tradiční bílý plášť a kolem krku mu volně visel tradiční stetoskop.
„Každý lékař na Noční straně vás dva zná,“ prohlásil, pořád stejně srdečným tónem. „Většina z nás se svému řemeslu učila na různých pohotovostech, kde jsme slátávali lidi, co přišli do kontaktu s vámi.“
Podíval jsem se na Suzii. „Vypadá to, že když nic jiného, podporujeme zaměstnanost.“ Doktor Dougan chvíli jen tak tlachal, ujišťoval nás, jak je Salón skvělý a jak fantastické jsou jeho nové techniky, zatímco já jsem si ho prohlížel. Jeho plášť byl bělostný jako sníh a očividně nikdy v životě neviděl skvrnu od krve. A na skutečného praktického lékaře byl příliš mladý a pohledný, což znamenalo, že je nastrčený. Byl tady jen na ukazování. O vnitřních věcech Salónu nevěděl vůbec nic. Ale stejně jsme ho dveřmi v zadní části haly následovali do ukázkového oddělení, protože někde jsme začít museli. Doktor Dougan nepřestal mluvit ani na okamžik. Dostal scénář napsaný tak, aby propagoval služby Salónu, naučil se ho do posledního slůvka a jako že je bůh nad námi, my si ho pěkně vyslechneme.
Ukázalo se, že ukázkové oddělení je docela impozantní a dokonale umělé. Hezcí pacienti na úhledných lůžcích, z nichž nikdo netrpěl ničím odpudivým nebo znepokojivým, opečovávaní velice pohlednými mladými sestřičkami v sněhobílých uniformách. Květiny byly doslova všude a dokonce i dezinfekce ve vzduchu v sobě měla náznak parfému. Spousta světla, spousta prostoru a vůbec žádná bolest. Promluvit si s některým z těch pacientů nebo ošetřovatelek jsme samozřejmě nemohli. Náš průvodce se nás snažil seč mohl ohromit statistikami o úspěšnosti léčby, zatímco já jsem se rozhlížel po něčem, co by sem nezapadalo. Oddělení vypadalo dokonale v pořádku, ale… něco mě na něm znepokojovalo.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je na Noční stranu jednoduše příliš normální. Kdyby tohle bylo to, co si přejí bohatí a mocní pacienti, mohli to dostat na Harley Street. Pádným důkazem pro to bylo, že se nikdo z pacientů a sester ani očkem nepodívali po mě nebo po Suzii. A tohle docela určitě normální nebylo.
Doktor Dougan náhle umlkl, když se za našimi zády prudce otevřely dveře, dovnitř vtrhla šestice členů ochranky a obklíčili nás. Velcí chlapi s velkými boulemi pod saky, kde měli v podpaždích pouzdrech zbraně. Suzie se na ně zamyšleně podívala.
„Nejsme tady, abychom působili potíže,“ řekl jsem rychle. „Jen se tu rozhlížíme.“
„Návštěvní hodiny skončily,“ prohlásil největší ze členů ochranky. „Vaše přítomnost ruší pacienty.“
„Jo,“ přikývl jsem. „Vypadají hodně rozrušení, že? Vrátíme se někdy jindy, až se na to budou víc cítit.“
Neusmál se. „Nemyslím, že by to bylo moudré, pane Taylore.“
„On nás vyhazuje, Johne?“ zeptala se Suzie. Hlas měla pohodový, líný a velice nebezpečný. Muži z ochranky stáli velice klidně a nehnutě.
„Jsem si jist, že ten milý pán neměl nic podobného v úmyslu,“ řekl jsem. „Pojďme, Suzie.“
Suzie muže probodla svým mrazivě modrým okem. „Nejdříve bude muset říct prosím.“
Napětí ve vzduchu jste mohli cítit. Ruce všech byly jen impulz od jejich zbraní. Suzie se usmívala, jen malinko. Muž z ochranky ji věnoval veškerou svou pozornost.
„Prosím,“ řekl.
„Vypadneme z téhle žumpy,“ řekla Suzie.
Muži z ochranky nás vyvedli ven a po celou dobu si od nás udržovali uctivou vzdálenost. Jejich profesionalita na mě udělala dojem. Věděl jsem, že Suzie už přinutila dospělé chlapy k pláči pouhým pohledem. Což nutně vedlo k otázce – proč by údajně tak otevřený podnik, jako je Salón záruka vašeho nového já potřeboval takhle výkonnou ostrahu? Jaké tajemství skrývali, že potřebovali tak vysokou úroveň zabezpečení?
Už jsem se nemohl dočkat, až to vypátrám.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.