PROLOG

Mrtvoly pokrývaly zasněženou zemi. Po půl dni krutých bojů už bylo dvacet tisíc mrtvých nebo zraněných a bitva stále ještě zuřila. Sutenvulf Démonklan pozoroval masakr s úsměvem, který mu zkroutil nelidské rty. Démonický kníže roztáhl kožnatá křídla a vyskočil do vzduchu. Mocné perutě pomalu mávaly a snášely jej dolů ze svahu, kde stál. Všude kolem se rozléhala válečná vřava, ta příjemná hudba bojových pokřiků a smrtelného chrapotu, řinčení kovu o kov; jeho nadpřirozené uši těšil zvuk ostří sekery zasekávající se do masa a meče do kosti. Bitva ochabovala. Trvala již sedm hodin. Jak se chladné severní slunce sklánělo nad východní hory, démonický generál cítil, že je čas dorazit povýšené bojovníky z Císařství na jihu.
S velkou pýchou přehlédl armádu, kterou nashromáždil. Bojové skupiny božích šampionů bojovaly bok po boku s legiemi démonů, kteří se zrodili z jeho mocné magie, spolu s divošskými, neovladatelnými bestiemi, minotaury s býčími hlavami, šupinatými dračími ogry a jinými nestvůrami z pustin Chaosu. Tohle byla jeho neporazitelná armáda a až se vypořádá s vpádem těch hloupých smrtelníků, zamíří na jih, kde bude plenit, pálit a nabízet tisíce obětí Temným bohům, kteří ho obdařili takovou mocí a nesmrtelností.
Sutenvulf se rozhlédl démonickým zrakem a vycítil emoce vířící nad zakrváceným ledovcem - zuřivost šampionů Khorna; strach císařských rytířů, když se na ně hnal kníže démonů; odpor nemohoucích sigmaritských kněží skrývajících se za jezdci ve zbrojích; zuřivá, instinktivní touha po krvi bestií, které sekaly a řezaly do halapartníků chránících císařského duchovního.
Démonický kníže si to vše vychutnával, když s mohutným řevem přistál před rytíři. Sutenvulf otevřel svou nehmotnou podobu vichrům magie proudícím ze severu. Nabral do sebe moc surového Chaosu, takže cítil, jak jej to povzbudilo a posílilo. Tasil meč delší než člověk a ukutý s runami Temného jazyka, jež se do sebe zkroutily, pokud na ně pohlédly oči smrtelníka, a zvedl jej nad hlavu. Soustředil energii proudící skrz jeho nepřirozenou podobu a jeho moc vyrazila ven, takže démonická zbraň vybuchla plameny. Nyní se to zdálo být jako malicherný výkon, vyžadující drobné množství jeho moci, ale záchvěv hrůzy proudící od rytířů a vlna euforie jeho následovníků ospravedlňovala ten malý salonní trik.
Rytíři pobídli koně vpřed, kopí zdvižená. Zvířata řičela hrůzou, ale přesto se pod bezcitnými pobídkami jezdců hnala proti němu. Sutenvulf se se zabručením lehce otočil na patě pravé nohy jako zkušený šermíř, kterým kdysi býval. Křídla svinul, aby nedošla úhony. Zvedl meč do střehu a posměšně jim pozdravil rytíře, kteří se hlučně řítili na něj, a pak se vrhl obrovským krokem vpřed, až nohama s drápy rozvířil zrudlý sníh. Kopí se roztříštila o černě šupinatý bok, probodnout nesmrtelnou kůži se jim nepodařilo. Démonický kníže vyrazil rychlostí blesku do protiútoku; z hrdla mu vyrazilo spokojené zavrčení.
Planoucí čepel odsekla hlavu prvního rytíře, jehož kůň poklesl a padl, pak meč proletěl zvednutou paží a hrudníkem dalšího. Magické plameny ránu okamžitě vypálily. Chřípí démonického knížete naplnil sladký zápach spáleného masa. Zpětným úderem rozsekl koně na dvě poloviny až hlava a přední nohy vyletěly do vzduchu; jezdcovo stehno ten úder přeťal vedví. Jeho zbroj jej proti Sutevulfově démonické čepeli nijak neochránila. Seky meče a údery palcátu neškodně klouzaly po démonových pažích a trupu a nepodařilo se jim způsobit magickému tělu sebemenší zranění. Další dva tucty rytířů byly jeho mečem rozsekány na kusy - zkrvavené údy vyletaly do vzduchu a dopadaly mezi jejich druhy, kde působily paniku mezi bojovníky i válečnými koňmi.
Sutenvulf cítil, jak panika narůstá a opět napjal svou vůli. Vyrazila od něj vlna čisté zlovolnosti a nenávisti, která se přelila přes císařské vojáky jako příval hrůzy, takže zaváhali. Jeden z nich seskočil s křikem z koně a drásal si obličej krytý hledím. Další byl rozdrcen, když se jeho kůň vzepjal a převrátil se dozadu, zatímco muž vedle sklouzl ze sedla, poklekl a začal drmolit modlitbu ke svému povýšeneckému bohu Sigmarovi.
Rytíři vyjeli hromadně a prchali před démonickým knížetem, jehož hrdelní smích se rozléhal za nimi.
Démon otočil ohnivý pohled k halapartníkům a knězi, který seděl mezi nimi na pěkném bílém koni. Ukázal mečem na kněze a zamumlal povel v Temném jazyce. Po bocích se mu objevily bestie se zvířecími hlavami a opět zaútočily. Vrhly se vpřed se záplavou divokých úderů sekyr, mávajících palcátů, trhajících rohů a hryzajících tesáků.
Pak se na okraji Sutenvulfova zorného pole něco pohnulo a odvrátilo pozornost od nešťastného kněze a jeho tělesného strážce. Ve vzduchu se objevil pach nečisté víry, zatímco se kníže rozhlížel po bojišti a hledal bílou záři, která z ní vycházela. Tady byl jejich šampion, sigmaritský pes, který se odvážil vzdorovat vůli Severních bohů. Utrhne tu namyšlenou hlavu holýma rukama a rozdrtí lebku ostrými drápy posílenými mocí bohů Chaosu. Naučí ty jižany s měkkým břichem, kteří bohové vládnou zemi a jací válečníci pro ně bojují.
Se zlomyslnou radostí v srdci se Sutenvulf vznesl opět k obloze na černých kožnatých křídlech a vznášel se na vlnách nenávisti a strachu; rychle klouzal nad hromadami padlých. Císařští vojáci a jejich kislevští spojenci prchali před jeho zlobou, ale zářící postava sigmaritského šampiona se nehýbala. Sutenvulfovou bytostí prošlehl vztek nad smělostí toho smrtelníka. Snášel se dolů s mečem připraveným ke smrtícímu úderu.
Démonický kníže přistál před vůdcem císařských, až do vzduchu vylétl oblak hlíny, ledu a krve. Zavrčel kletbu v jazyce Chaosu - ta slova zasáhla až do hloubi duše. Zářící postavy před ním se však vůbec nedotkla, dál tam stála s obouručním kladivem v rukou. Démonický kníže se vztyčil nad svým protivníkem; byl třikrát vyšší a ještě se zvukem připomínajícím prásknutí hromu roztáhl křídla. Opět vynaložil svou nesmrtelnou moc do pulsu magie šířící mezi nepřáteli hrůzu a děs, ale postava zůstala nehybná. Sutenvulf a to zmátlo, chtěl vědět víc o tom odvážném smrtelníkovi, který planul tou bezbožnou září. Odložil magický zrak a prohlédl si protivníka smrtelnýma očima. Když spatřil jeho bledý, odhodlaný obličej, který jej chladně pozoroval, hlavou mu probleskly vzpomínky.

KNIHA PRVNÍ

KAPITOLA PRVNÍ
Rozloučení
Badenhof, podzim 1708

Časné ranní slunce bylo jasné a ostré, zářilo bledě a bíle na modré obloze. Duby a javory na dvoře svatyně už shodily téměř všechno listí, takže pokryly trávu vrstvou zlatavě žluté, červenavé a hnědé. Na podzimních listech se třpytila jinovatka, která vypovídala o rychle se blížící kruté zimě. V Badenhofu se hodně mluvilo o počasí. Staří lidé vrtěli hlavou a prohlašovali, že tak krátké léto nikdy nezažili. Znovu byly vzkříšeny příběhy o silných sněhových vichřicích a drsné zimě - oblíbeným tématem starších vypravěčů byl hladomor a zima roku 1586, kdy celé vesnice hladověly nebo umrzly a armáda Sevira Krveděsa pochodovala přes Urskoj a zaútočila na Ostermark. Byly to zlé časy, naříkali, jako varování bohů, že přijdou ještě horší věci.
Vůdci města měli také obavy, protože před několika měsíci dorazily zprávy o velké tlupě orků řádící na jihu. Solland byl skoro zničen a armáda Stirlandu, jehož vládci byli považováni lidmi z Ostermarku, kde se nacházel Badenhof, za problematické spojence, byla rozprášena v bitvě. Nyní stál Ostermark sám a zoufale visel na své nezávislosti vůči válečným záměrům Talabeclandu na západě.
Ottila, vládce Talabeclandu, už prakticky vyhlásil válku okolním státům a zemi zachvátil strach i nejistota. Otevřená válka sílila a polevovala celých posledních 350 let.
Ale tyto závažné události a světské věci nebyly předmětem úvah Ursuly Schekové, která se toho rána brodila spadaným listím. Devatenáctiletou dívku trápila mnohem horší a mnohem osobnější zpráva. Její snoubenec dnes ráno opět odjížděl, aby se vrátil do hlavního města Ostermarku, Bechafenu. Než jej zase uvidí, mohou uběhnout měsíce, možná i celá zima, pokud bude tak drsná, jak se očekává. A tak kráčela s těžkým srdcem po cestičce, která se vinula zanedbanou zahradou ke kapli.
Nebyla to největší svatyně, jakou kdy viděla, ani nejpřívětivější, ale stará budova ze dřeva a kamene jí dnes ráno dodala sebedůvěru. Když k ní docházela, vzhlédla ke dvěma špičatým věžím a zlatému kladivu zobrazenému na východních dveřích. Kostel byl asi dvakrát vyšší než městské domy, které jej obklopovaly. Stál v rozsáhlém komplexu zahrad, které byly ještě obehnány cihlovou zdí vysokou po ramena a zarostlou mechem. Pozemky byly podobně zaplevelené, pamětní kameny a omšelé sochy hustě zarostly tlející vegetací a tráva byla po měsících zanedbávání vysoká po kolena. Za ní se nacházela hospodářská stavení, jež bylo jejím obydlím, tři dřevěné barabizny napolo ponechané osudu, kde se mělo skladovat jídlo pro chudé, ale nyní byly až na hrubý příbytek, který si tu Ursula zhotovila, prázdné.
Ursula si oškrábala co nejvíc bláta ze svých obyčejných bot, otevřela dveře svatyně a vešla dovnitř. Aniž by moc přemýšlela, skopla hanebné boty z nohou. Podívala se na prsty mírně špinavé od toho, jak šla od hospodářských budov přes dvůr, a povzdechla si. Odhrnula si z obličeje pár otravných dlouhých zrzavých kudrn a podívala se přes svatyni k oltáři. Tady stála socha Sigmara v životní velikosti, vytesaná z tmavého kamene. Vyzařovala ze sebe sílu a spolehlivost a Ursula se musela usmát, jak její srdce zaplavila láska k jejímu bohu. Potichu vešla mezi lavice a uctivě kráčela k soše, která měla pravou ruku nataženou k Ursule. Držela v ní velké válečné kladivo Ghal-maraz, Drtič lebek. Hezký vousatý obličej Sigmara Kladivonoše byl přísný, ale laskavý, když sledoval přicházející věřící. Ursula tu sochu měla ráda, byla mnohem hezčí než jiné, které znala, i když byly pozlacené nebo vytesané z exotického mramoru nebo alabastru. Ztělesňovala to, jak Sigmara viděla ona - laskavého, ale silného; soucitného, ale hrdého; otce a ochránce.
Ursula zvedla lem modrých vlněných šatů, které měla na sobě, poklekla před oltářem a sklonila hlavu.
"Velký Sigmare, zakladateli a pane naší velké země, pokorně ti nabízím svou lásku," modlila se. "Děkuji ti, žes mě v noci zachoval v bezpečí a chránil jsi mou duši proti temnotě. Děkuji ti za vodu, kterou vypiji, a chleba, který dnes sním, i za to, že střežíš životy těch, kteří mi to poskytli."
Zarazila se, protože si myslela, že koutkem oka zahlédla nějaký pohyb. Neviděla nic, a tak si toho vyrušení nevšímala. Zřejmě to byla jedna z krys, které zaplavily Badenhof po chudé úrodě před pár měsíci. A co hůř, slyšela, že se krysy dostaly do obilních sýpek. Nyní všichni pociťovali nedostatek už několik měsíců po sklizni.
"Velký Sigmare, promiň mi, že ruším tvou věčnou bdělost," pokračovala Ursula tiše. "Modlím se, abys uchoval mého milovaného v bezpečí, když je pryč, a mé srdce pro něj zůstalo po tu dobu čisté. Modlím se, aby vykonal statečné činy a jednal se ctí, stejně jako ty. Také se modlím, abys považoval za vhodné uspíšit jeho návrat do mé náruče, protože i když tě miluji a nade vše ctím, on je na světě jediný, na kom mi záleží."
Ursula vstala a vytáhla z kapsy šatů věneček z květin, čerstvě natrhaných a spletených vlastníma rukama do křehkého kroužku. Modrá a žlutá pozdních letních květin se mísila s bílou a červenou brzy vykvetlých květů podzimu. Vykročila vpřed, políbila kladivo a položila věneček na jeho hlavici. Postrčila jej tak, aby sklouzl Sigmarovi na zápěstí. Byl to rituál, který prováděla každého rána po celý život, co si pamatovala. Když byla dítětem a její prarodiče ji bili, hledala úkryt v Sigmarově svatyni. Bylo tam teplo a klid. Uviděla kolem Sigmarova kladiva právě takový věneček, jaký tam položila dnes. Jako dík za útěchu a klid, který jí svatyně poskytovala, Ursula přísahala, že mu za to zaplatí podobným darem každý den.
To bylo před deseti lety, sotva pár měsíců po smrti jejích rodičů na černou zlovůli, kdy jim plíce shnily a obličej zbledl a zežloutl, než jej zahalil rubáš. Od té doby ten slib dodržovala, kdykoli mohla. Dokonce i v divočině, když utíkala od svých tyranských prarodičů, pletla podobný věneček a dávala jej na větev stromu nebo plot farmy, aby Sigmara uctila.
Vzhlédla od květin. Trápila ji vzpomínka na osamělé putování sirotka od vesnice k vesnici, od města k městu, když zahlédla svíce za oltářem. Už byly skoro vyhořelé, ale bratr Teobald tu bude asi za hodinu, aby je vyměnil. Nevadily mu její malé květinové oběti, ale vždy ji odháněl od jiných úkolů. Ursula věděla, že Teobald snáší její přítomnost v hospodářské budově proto, že je to jeho svatá povinnost, než že by cítil jakékoli sympatie k nalezenci.
Zdálo se, že se plameny svíčky zvětšují. Ursulu fascinovalo, jak blikotají a tančí. Žhnoucí světlo jí v zorném poli narůstalo a zbytek svatyně se ztrácel. Nesly se k ní hlasy - chraptivé výkřiky a zuřivý řev. Viděla, jak plameny pohlcují všechno, hladově řvou a kouř stoupá v hustých tmavých oblacích. V ohni zahaleném kouřem se objevily bestiální postavy. Nahrbení tvorové se zacuchanou kožešinou, dlouhými tesáky a zahnutými drápy. Ve vzduchu byla hrůza a válka. Ursulu zachvátila hrůza z vize, která stále stále jasněla. Oheň byl bolestivě blízko, až si na chvíli myslela, že hoří, a propadla panice. Nahlas zalapala po dechu, i když ve svatyni nebyl nikdo jiný, kdo by ji mohl slyšet. S očima upřenýma do plamene svíce si tiše mumlala pro sebe. Vrávorala a hlava se jí točila. Mezi plameny uviděla Ursula jedinou postavu. Byl to člověk, vysoký a s širokými rameny. Zdálo se, že se jej plameny nedotýkají. Myslela si, že on je zdrojem ohně a snažila se zahlédnout jeho obličej, ale nedokázala rozeznat žádné podrobnosti. Kráčel vstříc k tomu peklu s dlouhým mečem v jedné ruce a štítem ve druhé. Náhle se ze samotných plamenů ozvalo hlasité zakvílení, jako by cizinec způsobil ohni bolest a strach. Ursulu zachvátila hrůza, chtěla se otočit se a utíkat, v zajetí svého druhého zraku se celá třásla.
Pak náhle vize skončila a Ursula se zřítila kupředu. Popadla Sigmarovu nataženou paži, aby se podepřela. Znovu se mu podívala do tváře a na chvíli si pomyslela, že ve vytesaných očích tančí plameny.
"Má lásko?" uslyšela za sebou známý hlas. Rychle se otočila, aniž by si všímala toho, jak se jí zatočila hlava. "Jsi v pořádku?"
Ursula se široce usmála, vyhnala vizi z hlavy a běžela uličkou k hlavním dveřím. Pleskala nohama po dřevěné podlaze, vlasy spletené do copů jí otloukaly záda. Kurt se na ni usmál a ona se mu téměř vrhla do náruče. Políbila jej dlouze na čelo, i když se musela vytáhnout na špičky. Objal ji pažemi. Na chvíli zavřela oči a užívala si jeho blízkost. Uvědomila si, že něco je špatně - ucítila chladný dotek kovu. Ursula otevřela oči a ustoupila.
Kurt měl na sebe celoplátovou zbroj. Předtím si toho nevšimla, protože měla závrať z vize a radost z toho, že jej vidí. Vzhlédla k jeho obličeji, hltala měkkost jeho pohledu, tmavé vlasy, hezké, ostře řezané rysy. Přejela prstem po mírné prohlubni na bradě, a pak mu levou tvář pohladila hřbetem ruky.
"Odjíždíš?" zeptala se tiše, i když znala odpověď.
"Jednou už jsem ti řekl nashledanou, má lásko," odpověděl Kurt. Úsměv mu na chvíli zmizel, ale pak se vrátil. "Podkovář ještě připravuje Heldreda. Projdi se se mnou zpátky na náměstí."

Ursula kráčela s Kurtem blátivou, rozježděnou ulicí v příjemném tichu. V myšlenkách se vracela k právě prožité vizi. Nebylo to poprvé, ale od poslední uplynuly už dva roky; vlastně to bylo tehdy, když přišla do Badenhofu. První zažila, když jí bylo teprve dvanáct. Tenkrát se skrývala v malé Sigmarově svatyni v Kellenbadu, v severním Stirlandu.
Viděla malou skupinku bestií útočících na ovce na vysoko položené pastvině. Řekla to knězi. Nejdřív to odmítl jako fantazii mladého děvčete, ale když došly zprávy, že byla pozabíjena půlka stáda, došel v noci pro Ursulu a vytáhl z ní pravdu březovými pruty. Příštího dne utekla, plná podlitin a zakrvácená.
A podobně k ní Sigmar hovořil po následujících pět let. Občas slyšela jen jeho hlas, který ji varoval a říkal jí, aby odešla. Jako tehdy, když opustila Lessenburg o týden dřív, než Ottilova armáda překročila hranici a vypálila jej.
Občas, stejně jako dnes, jí Sigmar sesílal vize událostí, jako bylo zavraždění voleného následníka prince Fredericka před čtyřmi lety, nebo osobnější vize podobné té, kdy před třemi lety předvídala pekelnou bouři a podařilo se jí najít úkryt v opuštěné stáji, zatímco venku řádily blesky a liják po celé čtyři dny.
Dnes ji vize vylekala. Byla děsivější než kdy dřív, a přesto z ní měla pocit, že je to osobní varování, jako by to byla hrozba jen pro ni. Dosud cítila strach a otřásla se. Doufala, že si toho Kurt nevšiml, protože mu nemohla dovolit, aby tohle o ní zjistil. A co důležitější, nesměl to zjistit ani nikdo jiný. Kurt byl rytířem u Osterknachtů, tělesných strážců hraběte. Kdyby vyšlo najevo, že se chce oženit s vědmou, nebo možná dokonce s čarodějnicí, bylo by to pro něj moc zlé. A tak Ursula zůstala zticha, přestože ji v hloubí duše trápilo, že své lásce lže. A proč se vize najednou vrátily, po dvou letech klidu a míru? Ursula se užírala, obávala se, že její život opět nějaká vřava převrátí vzhůru nohama.

Kurt měl také obavy, když vešel do svatyně a viděl, že Ursula skoro omdlévá a drží se Sigmarovy sochy. Doufal, že dívka není nemocná. Když posledně cestoval do Bechafenu před čtyřmi týdny, zaslechl, že se prý v Ostermarku znovu objevily rudé neštovice. Kdyby onemocněla, nadcházející krutá zima by značně zmenšila její šance se z moru a horečky vyléčit. Kurt bude pryč, možná i několik měsíců, a nebude se moci o svou milovanou postarat. Kněz by o ni možná pečoval, ale zbytek obyvatel Badenhofu byli omezení venkované, kteří by oběť moru spíše upálili zaživa, než by se starali o nemocné.
Nikoli poprvé Kurt toužil, aby měl dost peněz a mohl odsud vzít Ursulu do Bechafenu. Nechal by za sebou ta dlouhá odloučení, která od něj vyžadovaly jeho povinnosti. Ale nebyl bohatý, to málo, co měl, našetřil z měsíčního platu a přidal k malému dědictví, jež mu v poslední vůli zanechal před dvěma lety lord Gerhardt. Gerhardt byl laskavý. Proto Kurt děkoval duchu starého rytíře a přál mu klid. Ale život, který si vybudoval pod Gerhardtovou záštitou, byl ohrožen. Bez peněz se však nemohl s Ursulou oženit a dát jí stálý domov plný lásky, jaký si zasloužila a po kterém dychtila. A tak ti dva kráčeli zasmušile mezi dřevěnými budovami o dvou nebo třech patrech po obou stranách ulice. Na některých bylo stále vidět trámy, ale jiné byly hrubě omítnuté. Kluzké šedé břidlicové střechy trčely proti jasné obloze a z cihlových komínů a kouřových otvorů začínal stoupat dým z ranních ohňů. První zvuky života se začaly ozývat stále hlasitěji, jak se přibližovali k náměstí uprostřed Badenhofu. Město se probouzelo se štěkotem psů a rachotem okenic narážejících do stěn, jak se otevírala okna do místností se zatuchlým vzduchem.
Koza, která utekla z ohrady, vyběhla doprostřed Sigmarstrasse před Kurta a Ursulu. Měla podivně barevné oči, jedno žluté, druhé modré, a klidně je pozorovala. Připomínala Ursule bestie z vize, i když ty byly nezřetelné. Uvažovala, jestli jsou to podobné bestie jako v úplně první vizi. Ze stejného směru vyběhla malá dívenka, ani ne osmiletá, v prosté vlněné haleně, kterou táhla blátem, a hrozilo, že o ni zakopne. Popadla kozu za krk. Pak zpozorovala Kurta a Ursuly. Brada jí spadla na prsa, když uviděla Kurta ve vyleštěné plátové zbroji, zrudla a rychle začala táhnout kozu pryč. Přitom jí něco mumlala do ucha.
Ještě museli urazit půl míle, než došli na náměstí, kde se právě pořádal trh. Hrstka stánků tu již byla, ale proti tomu, jak trh v Badenhofu vypadal ještě před deseti lety, to bylo žalostně málo. Zlata teď bylo málo a častěji než stříbrné mince byly vidět mosazné a bronzové penny.
Jeden ze stánkařů, Herr Schamp, zvedl pomačkaný klobouk na pozdrav Kurtovi, ale Ursule se vyhnul pohledem. Hubený mužík se otočil a křikl na svou ženu, která se probojovávala přes náměstí s náručí plnou starého, zahnědlého zelí. Nejen že bylo málo obilí, spoustu farem zachvátila plíseň a zkomplikovala ještě víc místní nedostatek jídla.
Náměstím se rozléhalo zvonění kovu, jak kovář Klein začal s každodenní prací. Záře z výhně zjasněla před jeho otevřeným krámem přímo naproti polorozpadlé radnice. Vedle Kleinovy kovárny byly stáje a podkovář. Kurt vedl Ursulu mezi stánky na trhu a kýval na pozdrav všem, které míjel. Na oplátku se mu dostalo mnohých 'dobrých ran' a 'pěkných dnů'.
Když Kurt otevřel dveře stáje a vešel s Ursulou dovnitř, čeledín ze stájí, chlapec s pískovými vlasy jménem Mika, se vyhrabal na nohy. Zdříml si u sloupu k uvazování koní.
"Knachte Leitzigu!" vyhrkl kluk, zatímco si rovnal halenu a kalhoty. "Heldreda právě sedlají."
"Přiveď ho ven co nejdřív," odpověděl Kurt přísně, ale když kluk odpelášil, mrkl rytíř na Ursulu a vedl ji zpátky ven. Začali se scházet další lidé, kteří se probudili brzy a snažili se nakoupit ze skrovné nabídky to nejlepší. Šourali se kolem zahalení do těžkých plášťů a kožešin a snažili se nevypadat příliš dychtivě, ale mírně do sebe strkali, aby se dostali v narůstajících frontách před ostatní. Množící se fámy o moru poptávce po čerstvém jídle moc nepomohla, i když se to stále ještě považovalo za plané řeči. Přesto se všichni vyděšeně ohlíželi, kdykoli někdo kýchl nebo zakašlal a shromáždění lidé se od takového nešťastníka rychle odtahovali.
Náměstí vévodila radnice, která se zvedala čtyři patra nad hlavy lidí na trhu. Byla postavena celá z tmavého kamene s mnoha otvory úzkých oken, a tak vypadala jako obranná bašta stejně jako civilní budova. Chrliče kolem jejích šikmých střech plivaly na dláždění tenké pramínky vody pocházející z včerejšího mrholení a polévaly lidi pod sebou. Hlavní dveře byly dvakrát vyšší než člověk, ale panty a zámek byly tak zrezavělé, že byly naposled otevřeny asi před půl stoletím. Starou kamenickou práci pokrýval lesklý mech a úponky břečťanu, které zakrývaly omšelé vytesané vzory a vybledlou omítku, jež kdysi zdobila nejdůležitější budovu v Badenhofu.
Ursula ani Kurt nemluvili. Nebylo to potřeba, hovor by vyzněl stejně hluše, jako když Kurt musel odjet poprvé.
"Musíš jet tak brzy?" zeptala by se Ursula.
"Přál bych si, abych nemusel, ale musím být zpět v Bechafenu do konce týdne," odpověděl by Kurt. "Tak pojedu s tebou," prohlásila by Ursula pevně.
"Nemáš tam kde bydlet a nemáš koně," odpověděl by Kurt stejně.
"Tak za tebou poběžím!" ujistila by ho Ursula.
"Já vím," souhlasil by Kurt, který tomu zpola věřil.
"Buď opatrný a modli se," naléhala by Ursula se slzami v očích a přejížděla mu rukou po tváři. "Budu, a ty se vyhýbej potížím," odpověděl by Kurt a pohladil jí zrzavé vlasy rukou v železné rukavici.
Nebylo víc co říct, ne víc než před rokem po jejich prvním setkání. Nyní prostě stáli vedle sebe. Kurt si stáhl jednu železnou rukavici a vzal ji za ruku. Sehnul se, aby ji políbil do vlasů a těšil se z květinové vůně spletených kadeří. Naklonila hlavu dozadu a stranou, aby se k němu dostala svými rty, a tak se chvíli líbali se zavřenýma očima.
Klapání kopyt kouzlo zlomilo, když podkovář Herr Struben vyvedl Heldreda na kočičí hlavy na náměstí. Kurtův kůň, další dědictví po lordu Gerhardtovi, byl širokoplecí a silný hřebec, téměř šestnáct pěstí vysoký, černý jako dehet a s šedivou hřívou, ocasem a podkolenkami. Byl pojmenován po zakladateli Osterknachtů, lordu Heldredovi Orkohubiteli. Nebyl to nejlepší kůň, jakého kdy Kurt viděl, ale při pobídnutí ostruhami byl rychlý, když jej vedli, byl klidný a ti dva už spolu projeli pěknou řádku bitev.
Heldred do rytíře něžně šťouchl čenichem, kousl ho do tmavých vlasů, což Ursulu rozesmálo, i když si hřbetem ruky stírala slzy z očí.
"Jeď se mnou na kraj města," řekl najednou Kurt a natáhl si rukavici zpět. Ursula se na chvíli zarazila, protože ji překvapila změna navyklého řádu.
"Cože?" zakoktala.
"Jeď se mnou. Pojedu nejdřív západní cestou kolem svatyně a vyložím tě u brány," vysvětlil Kurt. "Dneska bych se s tebou chtěl pochlubit. Na Heldredově hřbetu na tebe bude pěkný pohled. Nebude to dlouhá zacházka."
Když Mika připevňoval sedlové vaky na Heldreda a Herr Struben dotahoval sedlový řemen, Kurt nasedl, a pak si vytáhl Ursulu na klín, kde seděla nejistě s nohama na jednom boku. Objímal ji rukama, ve kterých držel otěže.
"Nikdy jsem na ničem takovém nejela," řekla Ursula nervózně. "Spadnu a zlomím si ruku!"
"Budu tě držet pevně a nepojedeme rychle," uklidňoval ji Kurt. Heldred zvedl hlavu, zaržál a klapavě se rozešel doleva.
"Šťastnou cestu!" přál Herr Struben Kurtovi a poplácal Heldreda po pleci.
"Budete lovit orky?" zeptal se Mika se zářivým úsměvem.
"Pokud ano, pak ti přivezu jednu hlavu v pytli!" slíbil Kurt mladíkovi, než jemně pobídl Heldreda a vydal se pryč.
Jeli teprve několik málo minut, když se Ursula naklonila ke Kurtovi, který ji pevně držel kolem pasu, a šeptala mu do ucha. "Můžeme jet rychleji, jestli chceš," pobídla ho.
Aniž by rytíř cokoli řekl, pobídl Heldera do klusu a Ursula vykvikla, když sjela mírně doleva. Objal ji pevněji, ale nemilosrdný kov ji dřel.
"Ještě rychleji?" shlédl na ni s úsměvem.
"Ano, ještě rychleji!" zasmála se, poplácala jej po rameni a přitáhla se blíž.
Kurt s výkřikem zabořil Heldredovi paty do slabin a ten začal cválat, až se Kurt smál a Ursula vyjekla jako dívenka. Kůň proběhl s duněním kolem bláta, až čerstvě vyleštěnými kopyty rozstřikoval bahno. Když oba projížděli Badenhofem, bylo na ulici jen pár lidí. Museli však rychle zahnout na křižovatce Sigmarstrasse a Lernrodu, když se před nimi objevil mlynářův kůň s vozíkem. Mlynářovy vzteklé výkřiky mu zněly v uších, ale oba se smáli a řítili se dál. Projeli kolem sigmaritského kostela, kde Ursula zamávala bratru Teobaldovi, který šel po schodech ke svatyni. Heldred cválal dál a vezl je na okraj města, minul Kurtův malý dvouposchoďový dům, když zatočili na Bechafenstrasse a k městským hradbám. Dům byl další částí dědictví po lordu Gerhardtovi. Kdysi patřil ke Gerhardtovým pozemkům, ale Kurt tu žil jako svobodný nájemce. Dům byl malý, ale dobře zařízený, takže tu Kurt mohl žít v jistém pohodlí, kdykoli přijel navštívit Ursulu. Kurt by si přál, aby tu Ursula bydlela, když je pryč, ale bylo lépe nepodporovat klevetivé jazyky lidí z města.
Právě na Bechafenstrasse, když se řítili k východní studni, uviděla Ursula Frau Lindeovou. Šla zády k nim, s dvěma vědry, plnými až po okraj a zavěšenými na vahadle, které měla položené na ramenou. Kurtova sousedka se vztekle zamračila, když Heldred proběhl kolem. Ursula nedokázala potlačit smích, který jí unikl ze rtů, když se ohlédla přes rameno a viděla, jak je Frau Lindeová nahlas proklíná.
Za chvilku dojedou k bráně. Drolící se věže pokrýval břečťan, okenice byly plesnivé a rozbité. Město už si nemohlo dovolit platit stálého hlídače a údržba městské brány skončila už před lety stejně jako na druhé straně Badenhofu. Představitelé města vehementně prohlašovali, že se prosperita brzy vrátí, ale málokdo věřil jejich slibům bohatství a hojnosti.
Kurt zpomalil Heldreda do klusu, když projeli pod rezavějící železnou padací mříží, a pak mu přitáhl uzdu a zastavil ho. Ursula sklouzla z koňského hřbetu. Na vyjetých kolejích téměř ztratila rovnováhu. Kurt nesesedl, ale otočil koně, aby se mohl sehnout a políbit Ursulu na tvář. Neřekl nic, ale pobídl Heldreda opět do kroku a bez ohlédnutí odjel pryč. Kdysi jí řekl, že se nikdy neohlíží, ledaže by změnil názor a neodjel už nikdy. Ursula se smála a řekla, že službu vždy dává na první místo. Namítal, že na nejpřednějším místě v životě je pro něj ona, ale dívka jej ujistila, že kdyby to bylo jinak, asi by ho milovala méně.
Stála tam dlouho a sledoval mizející obrys koně a jezdce, až se z nich stala nezřetelná tečka, která jí zmizela z dohledu za hřbetem kopce. S těžkým povzdechem se Ursula otočila a prošla pomalu branou zpět.
Pro Ursulu se srdcem ztěžklým samotou to byla po Bechafenstrasse dlouhá cesta. Když je Kurt pryč, musí se o sebe postarat sama. Nebylo to pro ni nic nového, ani tehdy, když se setkali. Bude dělat to, co vždycky - trávit čas péčí o svatyni a zahrady, aby si vydělala na bydlení v hospodářské budově. Bude docházet na modlitby vedené bratrem Teobaldem a provádět svůj ranní rituál. A ostatní hodiny bdění stráví počítáním, kdy se Kurt vrátí.
Toužila po tom, aby se mohli vzít, přestěhovat se do Bechafenu a žít v hlavním městě Ostermarku. Za léta putování od města k vesnici a zase k městu ji to neodolatelně táhlo na sever k tomuto velkému městu. Cítila, že ji Sigmar nějak vede po stezce, kterou jí vytyčil. Vždy ji dál poháněla víra. Kdykoli ji vyhnali, vyštvali z domu, obvinili z čarodějnictví, vždycky se obracela k Sigmarovi a ten ji vedl dál. A nyní se jí víra a trpělivost vyplatila. Přišla do Badenhofu a náhodou, nebo snad z vůle Sigmara, se setkala s Kurtem.
Ursula si vzpomínala na ten den, když se pomalu vracela ke svatyni a procházela kolem studny, kde téměř srazili Frau Lindeovou. Bylo chladno, větrno a ona trhala plevel ze záhonů ve východní posvěcené zahradě. Dokázala si představit samu sebe, mírně mokrou a rozcuchanou, jak jí vítr hnal dlouhé vlasy do obličeje, s rukama od hlíny a dlouhou šedou sukní z vlny plnou skvrn a záplat. Zaskřípání otevírané brány jí přerušilo myšlenky, a tak se otočila a podívala, kdo to je. Pod klenbou tvořenou dvěma stromy u brány stál hezký mladý rytíř a uvazoval venku koně u kůlu. Nejdřív si myslela, že sní, když tam stála a hleděla na stezku vedoucí ke svatyni. Jako většina děvčat často snila o statečném, ctnostném rytíři, který se do ní zamiluje. Při té vzpomínce se zasmála. Když se na Kurta podívala, vypadal trochu zmateně. Vstala, oprášila se co nejlépe a šla k němu. Zblízka byl ještě hezčí, s tmavýma očima, silnou bradou a přísným výrazem ve tváři.
Nejdřív si jí nevšiml, ale když přicházela blíž, přejel pohledem z kostela k jejímu obličeji a okamžitě byl v pasti. Když na to Ursula vzpomínala, uvažovala, co na ní Kurta okamžitě upoutalo. Díky drsnému životu byla přirozeně podezřívavá, a tak nevěřila nikomu, ale pohled do rytířovy tváře ji naplnil nutkáním říct mu všechno o sobě, i když se teprve právě setkali. Zeptal se docela zdvořile, jestli je to svatyně bratra Teobalda a ona řekla, že ano. Později zjistila, že knězův starší bratr byl rytířem v Osterknachtu spolu s Kurtem a Kurta vyslali, aby přinesl zprávu o smrti Teobaldova příbuzného.
"Ty zatracené děcko!" Hlas Frau Lindeové se zařízl do Ursuliných myšlenek jako pila do zrezivělého hřebíku a okamžitě jí rozdrnkal nervy. Žena středního věku hleděla na Ursulu přes nízkou zeď obklopující chalupu Lindeových nedaleko svatyně. Přes ramena a kolem hlavy měla utažený černý šál, což dodávalo jejímu hubenému, ostrému obličeji podobu vrány.
"Dobré ráno i vám, Frau Lindeová," odpověděla Ursula úsečně, nevšímala si jejího podrážděného pohledu a pokračovala ke svatyni. Věděla přesně, kam by rozhovor směřoval, protože ty dvě už dávno upustily od předstírání zdvořilosti. Dnes ráno Ursula prostě nebyla v náladě na další z Emereldiných hádavých výstupů.
"Nepřehlížej mě, ty ničemnice," zaskřehotala Emerelde Lindeová a ukázala na Ursulu hubeným prstem se zčernalým a popraskaným nehtem. "Viděla jsem, jak jsi toho muže očarovala! V tomhle městě je spousta pracovitých děvčátek, která by si zasloužila takového dobrého muže, a přesto knachtu Leitzigovi popleteš hlavu ty, taková běhna a budižkničemu!"
"Samozřejmě mluvíte o své dceři, okouzlující Geldě," odpověděla Ursula. Stejně jako většina žen z města Gelda viděla Kurta několikrát a dělala si naděje na sňatek, ale červená pokožka, široké boky a druhá brada hezkému rytíři nepřipadaly příliš přitažlivé.
I když věděla, že by neměla skočit na návnadu nastraženou tou všetečnou ženskou, Ursula se už nedokázala zastavit. Otočila se zpět k chalupě a šla ke zdi, kde stanula svému kritikovi tváří v tvář. Nebylo to nic nového, takové jedovaté střety probíhaly alespoň jednou za týden a Ursula nejednou chtěla skočit po té hádavé ženské a vytrhat jí vlasy, aby jí s nimi ucpala ústa. "Možná, že smrad z ryb není přesně ten parfém, se kterým by se Kurt chtěl každé ráno probouzet."
"Gelda je věrná a klidná, a přesně to muž potřebuje na zahřívání svého srdce a lože, ne takovou přelétavou hampejznici, jako jsi ty," odpověděla Frau Lindeová jedovatě. "Viděla jsem tvé podivné obřady, viděla jsem, jak mluvíš sama pro sebe. Jsi nakažená - nakažená temnými skutky."
"Jediným temným skutkem v tomto městě je jeho pohostinnost," vrátila jí to Ursula. "Od chvíle, kdy jsem sem přišla, jste mi neukázali dobrou vůli ani laskavost."
Byla to stará hádka a Ursula ji pokaždé nelibě nesla, ale přesto se do ní nechala zatáhnout vždy, když se s Emerelde Lindeovou setkala.
"Laskavost a úctu si musí člověk zasloužit," odsekla Frau Lindeová. "Ty jsi přišla do tohoto města, přihnala ses sem a očekávala, že si tu zařídíš život bez práce. Ty, taková cizinka, Taal ví odkud. Ty a tvé podivné způsoby, lstivé pohledy, našpulené rty a nestydatý jazyk. S takovými nemorálními holkami si umíme poradit."
"Mé způsoby vám mohou připadat podivné," pronesla Ursula ohnivě, "ale já aspoň věřím v Pána Sigmara, ne v jednoho z těch vašich starých bohů. Voláte Taala, tady před svatyní dobrotivého Sigmara, a divíte se, proč mě život obdaroval láskou? Možná byste se měla podívat, jestli vina neleží blíž vašeho domu, než na mě začnete ukazovat obviňujícím prstem."
"Ty rouhavá holko!" odplivla Emerelde s prudkostí, která šokovala i Ursulu zvyklou na její neopodstatněné tirády. "Ty si dovoluješ mluvit o bozích, ty, která jsi překroutila učení svaté církve? Tvůj život neřídí Sigmar, ale nejtemnější čarodějnictví, kletba seslaná temnými bohy na všechny kolem tebe."
S pohledem naprostého znechucení se Frau Lindeová obrátila na podpatku a odkráčela k chalupě, kde se za ní zabouchly těžké dveře. Ursula tam chvíli stála a ohromena vývojem událostí hleděla na portál. I když se s Emerelde hádala už mnohokrát, tahle poslední obvinění začínala být nebezpečná. Setřásla strnulost a vyrazila po cestě. Myšlenky si jí vracely k vizi, která ji trápila dnes ráno.
Obvinění Frau Lindeové z čarodějnictví s ní otřáslo, a tak byla ráda, že se se svým nadáním Kurtovi nesvěřila. Bez ohledu na to, jak je chápavý, vychovali jej malicherní lidé jako jsou ti místní křupani podobní Frau Lindeové. Ani Ursula nedokázala říct, jak by na to zareagoval.