Všichni padáme a každý z nás někam dopadne.
A tak jsme si v Padangu pronajali pokoje ve třetím patře hotelu postaveném v koloniálním stylu, abychom na nějaký čas unikli pozornosti. Za devět set euro na noc jsme získali soukromí a balkon s výhledem na Indický oceán. Když bylo příjemné počasí, a o to nebyla v posledních několika dnech nouze, viděli jsme nejbližší část Oblouku: svislici v barvě mraků, která se zvedala od obzoru a mizela, jak stoupala dál do modravého oparu. Vypadalo to působivě i přesto, že ze západního pobřeží Sumatry byl vidět pouze zlomek celé konstrukce. Druhý konec Oblouku klesal k podmořským štítům Carpenterova hřebene o tisíc kilometrů dál a překlenoval tak Mentawaiský příkop jako svatební prstýnek spuštěný na stojato do mělké kaluže. Na pevnině by sahal od Bombaje na východním pobřeží Indie po Madrás na západním. Nebo řekněme, velice přibližně, z New Yorku do Chicaga.
Diane strávila většinu odpoledne na balkoně, potila se ve stínu vybledlého pruhovaného slunečníku. Ten pohled ji fascinoval a mně přinášelo radost a úlevu, že z něj – po všem, co se stalo – ještě dokáže mít takovou radost
Když zapadalo slunce, přidal jsem se k ní. Západ slunce byla nejlepší doba. Nákladní loď mířící podél pobřeží k přístavu Teluk Bayur se změnila v náhrdelník světel, ladně klouzající tmou podél břehu. Bližší konec Oblouku se blyštěl jako naleštěný červený špendlík, který připichuje oblohu k zemi. Zatímco město se nořilo do tmy, dívali jsme se, jak stín Země šplhá po sloupu vzhůru.
Byla to technika, jak říká ten známý citát, ,k nerozeznání od magie‘. Co jiného než magie mohlo umožnit, aby vzduch a voda nerušeně proudily z Bengálského zálivu do Indického oceánu, ale hladinové plavidlo přeneslo do mnohem exotičtějších přístavů? Jaký technický zázrak dovoloval stavbě o poloměru tisíce kilometrů unést vlastní váhu? Z čeho byla a jak dělala, co dokázala?
Na tyto otázky možná mohl odpovědět jedině Jason Lawton. Jenže Jason s námi nebyl.
Diane se krčila na rozkládacím lehátku. Houstnoucí tma redukovala její žluté opalovací šaty a komicky široký slamák na geometrie stínu. Její pleť byla čistá, hladká, oříškově hnědá. Její oči se leskly v posledním světle velice kouzelně, ale i tak vypadala obezřetně – to se nezměnilo.
Zvedla ke mně oči. „Celý den jsi nervózní.“
„Uvažuju, že bych něco napsal,“ řekl jsem. „Než to začne. Něco jako paměti.“
„Bojíš se, že bys mohl o něco přijít? To je hloupost, Tylere. Paměť se ti nevymaže.“
Ne, nevymaže; ale potenciálně rozmaže, utlumí, rozostří. Ostatní vedlejší účinky prostředku byly dočasné a snesitelné, ale možnost ztráty paměti mě děsila.
„Pravděpodobnost je každopádně na tvé straně,“ řekla. „To víš stejně dobře jako každý. Riziko je… ale je to jenom riziko, a dosti nevýznamné.“ A jestli v jejím případě ke ztrátě paměti došlo, možná to bylo požehnání.
„Stejně bych měl lepší pocit, kdybych si něco napsal,“ řekl jsem.
„Jestli do toho nechceš jít, nemusíš. Poznáš, až budeš připravený.“
„Ne, já to chci udělat.“ Nebo jsem si to namlouval.
„Pak s tím musíme začít dnes.“
„Já vím. Ale dalších několik týdnů—“
„Se ti pravděpodobně nebude chtít něco psát.“
„Leda že bych se tomu nemohl ubránit.“ Grafomanie byla jedním z méně znepokojivých vedlejších projevů, které mohly nastat.
„Uvidíme, co budeš říkat, až na tebe přijde nevolnost.“ Věnovala mi utěšující úsměv. „Myslím, že všichni máme něco, čeho se bojíme pustit.“
Byla to znepokojivá poznámka, jedna z těch, o kterých jsem nechtěl přemýšlet.
„Hele,“ řekl jsem, „možná bychom jednoduše měli začít.“
Vzduch voněl po tropech, s nádechem chlóru z hotelového bazénu o tři poschodí níž. Padang byl v těchto dnech významný mezinárodní přístav, plný cizinců, Indů, Filipínců, Korejců, dokonce i zbloudilých Američanů jako Diane a já, lidí, kteří si nemohli dovolit luxusní přepravu a nebyli způsobilí pro rekolonizační programy schválené OSN. Bylo to živé město, ale často město bez zákonů, obzvlášť co se v Jakartě dostali k moci Noví Reformasi.
Ale hotel byl bezpečný a na nebi zářily hvězdy v celé své roztroušené nádheře. Vrcholek oblouku byl teď to nejjasnější na obloze, ladné stříbrné písmeno U (jako pro unknown, unknowable – neznámé, nepoznatelné), které nějaký dyslektický bůh napsal vzhůru nohama. Dívali jsme se, jak se ztrácí, a já jsem držel Diane za ruku.
„O čem přemýšlíš?“ zeptala se.
„O tom, jak jsem naposledy viděl stará souhvězdí.“ Panna. Lev. Střelec; lexikon astrologa, z něhož zůstaly jen poznámky pod čarou v dějepisném díle.
„Ale tady by vypadaly jinak, ne? Protože jsme na jižní polokouli?“
Měl jsem za to, že ano.
Pak, v úplné noční tmě, jsme se vrátili do pokoje. Rozsvítil jsem. Diane zatáhla závěsy a vybalila soupravu s injekční stříkačkou a ampulí, kterou jsem ji naučil používat. Naplnila sterilní stříkačku, zamračila se a vyklepala bublinu. Tvářila se profesionálně, ale ruka se jí chvěla. Sundal jsem si košili a natáhl jsem se na postel.
„Tylere—“
Najednou váhala ona. „Nepřemýšlej o tom,“ řekl jsem jí. „Já vím, do čeho jdu. A probrali jsme to spolu už desetkrát.“
Přikývla a pomocí tampónu mi alkoholem očistila místo na vnitřní straně lokte. Injekční stříkačku držela v pravé ruce, jehlou nahoru. Malé množství tekutiny v ní vypadalo stejně nevinně, jako by to byla voda.
„Je to už dávno,“ řekla.
„Co?“
„Jak jsme se tenkrát dívali na hvězdy.“
„Jsem rád, že jsi na to nezapomněla.“
„Samozřejmě že jsem nezapomněla. A teď zatni ruku.“
Bolest nesála za řeč. Alespoň zpočátku.


VELKÝ DŮM

Tu noc, kdy z oblohy zmizely hvězdy, mně bylo dvanáct a dvojčatům třináct.
Bylo to v říjnu, několik týdnů před Halloweenem, a nás tři vykázali po dobu trvání společenské akce, která byla jen pro dospělé, do suterénu domu Lawtonových – Velkého domu, jak jsme mu říkali.
Moci být jenom v suterénu nebyl žádný trest. Ne pro Dianu a Jasona, kteří tam trávili značnou část svého času z vlastního rozhodnutí, a určitě ne pro mě. Jejich otec jasně vymezil hranici mezi zónami domu, které jsou pro dospělé a které pro děti, ale my jsme měli špičkovou herní platformu, filmy na disku a dokonce i kulečníkový stůl – a žádný dospělý dozor s výjimkou jisté paní Truallové z cateringové firmy, která přibližně jednou za hodinu sešla dolů, aby nemusela chystat občerstvení, a informovala nás, co je na večírku nového. (Jeden muž o Hewlett– Packarda si uřízl ostudu s manželkou sloupkaře z Postu. V pracovně je opilý senátor.) Jason tvrdil, že jediné, co nám chybí, je klid (audiosystém v patře hrál taneční hudbu, která procházela stropem jako tep zlého obra) a výhled na oblohu.
Klid a výhled: Jase, jak bylo pro něho typické, se rozhodl, že chce obojí.
Diane a Jason se narodili jen několik minut od sebe, ale bylo na nich jasně vidět, že jsou to dvojvaječní sourozenci, ne jednovaječní; kromě matky jim nikdo neříkal dvojčata. Jason říkával, že jsou výsledkem dipolárního spermatu, který pronikl do opačně nabitých vajíček.“ Diane, která měla skoro stejně impozantní IQ jako Jason, ale držela svůj slovník víc na uzdě, je přirovnávala k ,různým vězňům uprchlým z téže buňky‘.
Já jsem cítil posvátnou úctu k oběma.
Jason byl ve třinácti letech nejenom děsivě chytrý, ale i fyzicky zdatný – nijak zvlášť svalnatý, ale plný energie a často úspěšný v lehké atletice a na hřišti. Už tenkrát měl skoro metr osmdesát a byl vychrtlý. Jeho přihlouplý výraz kompenzoval nesouměrný a nefalšovaný úsměv. Vlasy měl tenkrát světlé a pevné.
Diane byla o dvanáct centimetrů menší, snědší, buclatá jenom v porovnání s bratrem. Pleť měla čistou až na pihy kolem očí, díky nimž to vypadalo, jako by měla na hlavě kapuci. Říkávala tomu moje mývalí maska. To, co se mi na Diane líbilo nejvíc – a dosáhl jsem věku, kdy tyto detaily získaly sice slabě chápaný, ale nepopiratelný význam – byl její úsměv. Usmívala se málokdy, ale nádherně. Byla přesvědčená, že má moc vystouplé zuby (mýlila se) a zvykla si zakrývat si ústa, když se smála. Rozesmával jsem ji rád, ale potají jsem toužil po jejím úsměvu.
O týden dřív dostal Jason od otce drahý astronomický dalekohled. Hrál si s ním celý večer, zaměřoval jej na zarámovaný plakát nad televizí a předstíral, že špehuje Cancún z předměstí Washingtonu, až nakonec vstal a řekl: „Měli bychom se podívat na oblohu.“
„Ne,“ odmítla pohotově Diane. „Je tam zima.“
„Ale jasno. Tento týden je to první jasná noc. A je jenom chladno.“
„Na trávníku byl dnes ráno led.“
„Jinovatka,“ kontroval.
„Je po půlnoci.“
„Ale je pátek.“
„Nemáme vycházet ze suterénu.“
„Nemáme rušit na večírku. O chození ven nikdo nic neříkal. Nikdo nás neuvidí, jestli se bojíš, že nás někdo chytí.“
„Nebojím se, že nás někdo chytí.“
„Tak čeho se bojíš?“
„Že budu poslouchat tvoje žvanění a budou mi mrznout nohy.“
Jason se otočil ke mně. „A co ty, Tylere? Nechceš si trochu prohlédnout oblohu?“
Dvojčata po mně často chtěla, abych rozsuzoval jejich spory. Nebylo mi to příjemné, protože se tím nedalo nic získat. Kdybych dal za pravdu Jasonovi, mohl bych si odcizit Diane, ale kdybych se příliš často přidal na stranu Diane, vypadalo by to… prostě nápadně. Řekl jsem: „Já nevím, Jase, venku je dosti chladno…“
Nakonec mě zachránila Diane. Položila mi ruku na rameno a řekla: „To nic. Myslím, že trocha čistého vzduchu je lepší než poslouchat jeho nářky.“
A tak jsme si na chodbě v suterénu vzali bundy a vyšli zadními dveřmi ven.
Velký dům nebyl tak grandiózní, jak by se z naší přezdívky dalo soudit, ale byl větší než průměrný dům v této čtvrti, kde žili lidé s vyšším středním příjmem, a stál na větším pozemku. Široký, zvlněný, pečlivě zastřižený trávník za domem přecházel v neudržovaný borovicový remízek, který vroubil lehce znečištěný potok. Jason si pro pozorování hvězd vybral místo v polovině mezi domem a lesem.
Měsíc říjen byl příjemný až do předchozího dne, kdy babímu létu zlomila vaz studená fronta. Diane si okatě tiskla ruce na žebra a třásla se, ale dělala to jen proto, že chtěla potrestat Jasona. Noční vzduch byl pouze chladný, ne nepříjemný. Obloha byla křišťálově průzračná a tráva byla celkem suchá, i když do rána se mohla znovu udělat jinovatka. Měsíc nesvítil a nebe bylo bez mráčku. Velký dům svítil jako mississippský parník a zaléval trávník intenzivní žlutou září, ale my jsme ze zkušenosti věděli, že když se v takovou noc člověk postaví do stínu stromu, zmizí stejně absolutně, jako by padl do černé díry.
Jason si lehl na záda a namířil dalekohled na hvězdnou oblohu.
Já jsem si sedl s překříženýma nohama vedle Diane a díval jsem se, jak vytáhla z kapsy bundy cigaretu, kterou nejspíš ukradla matce. (Carol Lawtonová, kardioložka a na oko odnaučená kuřačka, si schovávala krabičky cigaret v toaletním stolku, ve svém stole a v kuchyňské komodě. To jsem věděl od matky.) Dala si ji ke rtům, zapálila si ji průhledným červeným zapalovačem – plamen se na chvilku stal tím nejjasnějším kolem – a vyfoukla obláček dýmu, který rychle zakroužil a zmizel ve tmě.
Přistihla mě, že si ji prohlížím. „Chceš si šluknout?"
„Je mu dvanáct,“ řekl Jason. „Má dost problémů. Nepotřebuje rakovinu plic.“
„Jasně,“ řekl jsem. Stala se z toho otázka cti.
Diane mi cigaretu pobaveně podala. Opatrně jsem vdechl kouř a podařilo se mi nezačít se dusit.
Vzala si ji zpátky. „Nenech se zblbnout.“
„Tylere,“ promluvil Jason, „víš něco o hvězdách?“
Prudce jsem nasál do plic studený, čistý vzduch. „Jasně.“
„Nemyslím to, co se dozvíš čtením těch paperbacků. Víš, jak se některé hvězdy jmenují?“
Zčervenal jsem, ale doufal jsem, že to v té tmě není vidět. „Arkturus,“ řekl jsem. „Alfa Centauri. Sirius. Polárka…“
„A od které pocházejí Klingoni?“ zeptal se Jason.
„Nepodváděj,“ řekla Diane.
Obě dvojčata byla předčasně inteligentní. Nebyl jsem sice žádný blbeček, ale na ně jsem neměl a všichni jsme to věděli. Oni chodili do školy pro výjimečně nadané děti; já jsem jezdil autobusem do veřejné školy. Byl to jeden z několika nápadných rozdílů mezi námi. Oni žili ve Velkém domě, já jsem bydlel s matkou v bungalovu na východním konci pozemku; jejich rodiče dělali kariéru, moje matka jim uklízela dům. Nějakým způsobem se nám dařilo všechny tyto rozdíly vnímat, aniž bychom z toho dělali velkou vědu.
„Tak fajn,“ řekl Jason. „Umíš ukázat Polárku?“
Polárka, severní hvězda. Četl jsem o otroctví a občanské válce. V jedné písni uprchlých otroků se zpívalo:

Až se slunce vrátí a první křepelka zavolá,
dej se za Vydlabanou tykví
Čeká tam stařec, aby tě za svobodou vzal,
až se dáš za Vydlabanou tykví.

Až se slunce vrátí znamenalo po zimním slunovratu. Křepelky přezimují na jihu. Tykev byla Velký vůz, s ojí namířenou k Polárce, k severu, směrem ke svobodě. Našel jsem Velký vůz a mávl jsem rukou. Doufal jsem, že správným směrem.
„Vidíš?“ řekla Diane Jasonovi, jako kdybych jí poskytl argument v nějakém sporu, který spolu vedli a neobtěžovali se mě s ním seznámit. „To není špatné,“ připustil Jason. „Víš, co je to kometa?“
„Vím.“
„Chceš jednu vidět?“
Přikývl jsem a lehl jsem si vedle něho. V ústech jsem pořád cítil kyselou pachuť cigarety od Diane a litoval jsem, že jsem si ji dal. Jason mi předvedl, jak se mám zapřít lokty o zem a potom mě nechal, ať si přidržím dalekohled u očí a upravím ostření, až se z hvězd stanou rozmazané ovály a pak tečky, v mnohem větším počtu, než kolik jsem jich viděl prostým okem. Přejížděl jsem dalekohledem po obloze, až jsem našel, nebo jsem si to aspoň myslel, místo, na které mě Jason navedl: maličký fosforeskující shluk na pozadí neúprosně černé oblohy.
„Kometa—“ začal Jason.
„Já vím. Kometa je taková špinavá sněhová koule, která se řítí ke slunci.“
„Dalo by se to tak říct.“ Posmíval se mi. „Víš, odkud se komety berou, Tylere? Přilétají z vnější sluneční soustavy – z takového ledového kruhu kolem slunce, který sahá od oběžné dráhy Pluta do poloviny vzdálenosti k nejbližší hvězdě. Někam, kde je taková zima, že si to ani nedovedeš představit.
Přikývl jsem. Měl jsem z toho trochu nepříjemný pocit. Přečetl jsem dost science fiction, abych měl představu o nepopsatelné obrovitosti noční oblohy. Občas jsem o tom rád přemýšlel, třebaže někdy – ve špatnou chvíli uprostřed noci, kdy bylo v domě ticho – z toho šel trochu strach.
„Diane?“ řekl Jason. „Chceš se podívat?“
„Musím?“
„Ne, jasně že nemusíš. Klidně si tam seď, zakuřuj si plíce a plácej nesmysly, jestli se ti to líbí víc.“
„Náš chytrolín.“ Zamáčkla cigaretu do trávy a natáhla ruku. Podal jsem jí dalekohled.
„Hlavně s tím zacházej opatrně.“ Jase svůj dalekohled hluboce miloval. Ještě pořád voněl smršťovací fólií a polystyrenovým obalem.
Upravila si ostření a vzhlédla k obloze. Chvíli byla zticha. Potom řekla: „Víš, co vidím, když se těmihle věcmi dívám na oblohu?“
„Co?“
„Stejné hvězdy jako vždycky.“
„Zapoj představivost.“ Podle toho, jak mluvil, měl doopravdy zlost.
„Když můžu zapojit představivost, na co potřebuju dalekohled?“
„Ale ne, přemýšlej o tom, na co se díváš.“
„Aha,“ řekla. Pak dodala: „Ach. Ach! Jasone, já vidím—“
„Co?“
„Myslím... no ano... je to Bůh! A má dlouhé bílé vousy. A drží nějakou ceduli. A na té ceduli je napsáno… JASON JE VŮL!“
„Moc vtipné. Jestli s tím neumíš zacházet, tak mi to vrať.“
Natáhl ruku, ale ona ho ignorovala. Posadila se a namířila dalekohled na okna Velkého domu.
Večírek začal už pozdě odpoledne. Matka mi řekla, že večírky u Lawtonových jsou ,nákladné potlachy pro firemní pohlaváry‘, ale měla vytříbený smysl pro nadsázku, takže bylo nutné jít o jeden, o dva stupínky dolů. Jason tvrdil, že většina hostů jsou vycházející hvězdy leteckého a kosmického průmyslu nebo lidé od politiky. Žádná stará washingtonská smetánka, ale zazobaní přistěhovalci a kořeny na západě a konexemi v obranném průmyslu. E. D. Lawton, otec Jasona a Diane, pořádal takové akce jednou za tři až čtyři měsíce.
„Obchod jako obvykle,“ konstatovala Diane zpoza dvou oválů dalekohledu. „V přízemí se tančí a pije. V tuhle chvíli už hodně tančí a hodně pije, ale vypadá to, že kuchyně se zavírá. Myslím, že obsluha se chystá jít domů. V pracovně jsou zatažené závěsy. E. D. je v knihovně s několika chlapíky v oblecích. Fuj! Jeden z nich kouří doutník.“
„Váš odpor je nepřesvědčivý, slečno Marlborová,“ ušklíbl se Jason.“
Diane pokračovala ve výčtu viditelných oken. Jason se rychle přesunul ke mně. „Člověk jí ukáže vesmír,“ zašeptal, „a ona raději šmíruje na večírku.“
Nevěděl jsem, jak na to zareagovat. Jako většina věcí, které Jason pronášel, to znělo vtipněji a chytřeji než něco, co bych dokázal vymyslet já. „Můj pokoj,“ řekla Diane. „Prázdný, díky bohu. Jasonův pokoj, prázdný až na číslo Penthousu pod matrací—“
„Je to dobrý dalekohled, ale tak dobrý není.“
„Ložnice Carol a Edwarda Deana, prázdná. Pokoj pro hosty…“
„Co?“
„Ale Diane neřekla nic. Seděla velice tiše, s dalekohledem na očích.
„Diane?“ řekl jsem.
Ještě několik sekund mlčela. Potom se zachvěla, otočila se a hodila – mrštila – dalekohled zpátky Jasonovi, který zaprotestoval, ale zřejmě nepochopil, že Diane zahlédla něco, co ji rozrušilo. Právě jsem se jí chtěl zeptat, jestli se jí nic nestalo—
Když zmizely hvězdy.