Co je člověku souzeno, tomu neunikne, pomyslel si Lucas Priest. Jeho život se změnil v sérii opakujících se zážitků. Pozemní kyvadlovka klouzala na vzduchovém polštáři rozlehlým náměstím, které tvořilo střed gigantického atria, výjezdové stanice Pendletonovy základny. Lucas pumpnul řidiče o cigaretu. Škrtnutím o bok krabičky ji zapálil, zhluboka nasál kouř a pohodlně se opřel o polstrované opěradlo. Administrativní budovy, které se nad ním tyčili, obklopovaly prostranství ze všech stran. Kosmotaxíky a nákladní raketoplány svištěly vzduchem nad jejich hlavami po pravidelných dopravních trasách a jen tak tak se vyhýbaly můstkům pro pěší spojujícím jednotlivé budovy.
Minuli skupinu vojáků, kteří se okamžitě postavili do pozoru a zasalutovali jim. Lucas si byl víceméně jistý, že pozdrav patřil spíš posádce, než jeho maličkosti. Viděl muže a ženy oděné ve stříbrných uniformách Pásových komand hromadících se před prodejními automaty. Zastavili se tu na malou svačinku, cigaretu nebo kávu. Vojáci Konfederační kavalerie J. E. B. Stuarta konverzovali vzrušenými hlasy s perskými Nesmrtelnými o válčení pod Xerxesovým velením. Rytíři v brnění Křižáků seděli s nohama zkříženýma na zemi u své výstroje, což mohli jen díky tomu, že jejich brnění bylo vyrobeno z pružné nyoceli, o které se skutečným Křižákům ani nezdálo. Viděl válečníky Sparty s bronzovými prsními pláty a v rudých pláštích, jak hrají karty s černě oděnými členy německých pancéřových sborů. Smíšená skupina britských červenokabátníků, bačkoráků z První světové války a japonských samurajů si vyměňovala zážitky z bitev, přitom si dokola posílali láhev a jedním uchem poslouchali počítačem generovaný hlas oznamující čísla výjezdů a souřadnice cílů. Všechny výjezdové stanice vypadaly více méně stejně a ruch na náměstí Lucasovi připomínal Quantico, kde to pro něj všechno začalo.
Tehdy to bylo jiné. Nevěděl, co má očekávat. Nechal práce u Západní antisenilitní a dal se naverbovat do Temporálního sboru, protože se nudil. Uvěřil náborovým žvástům a když nastupoval, byl plný romantiky a snů o velkých dobrodružství. Toho prvního dne, když poprvé spatřil temporální výjezdovou stanici, to vypadalo stejně jako teď - až na to, že nyní už mu srdce divoce nebušilo v hrudi a netajil dech při pohledu na vojáky v uniformách nejrůznějších časových období, kteří tu čekali na další úkol.
Nyní už to pro něj byla stará vesta. Znal to tu.
Se smutným pobavením si připomněl, jak neuvěřitelně krátce trvalo jeho nadšení novou kariérou. Zbavil se ho hned při první misi a zároveň poprvé v životě poznal, co je to mít strach.
Velice nepříjemným způsobem se dobral k zjištění, že minulost nebyla ani zdaleka tak skvělá nebo romantická, jak si představoval. Pochodoval se Scipiovými římskými legiemi při jeho tažení do Kartaga. Drancoval a plenil spolu s Attilou a jeho Huny, a zúčastnil se vzdušného útoku s 'létajícím cirkusem' barona Mamfreda von Richthofena. Viděl špínu, nemoci, smrt a zkázu. Naučil se, že život v Temporálním sboru byl značně primitivnější a surovější, než si vůbec dokázal představit. A také mnohem pomíjivější. Od té doby žil jen pro jedinou věc - vyzrát nad neúprosnou pravděpodobností a přežít, odsloužit si, k čemu se upsal, a vypadnout. To se mu povedlo, ale mezitím se v něm něco změnilo.
Vrátil se do civilního života, k laboratorní práci, při níž ho obklopovalo příjemné, sterilní a především bezpečné prostředí. Všechno bylo jako dřív. Alespoň mu to zprvu tak připadalo. Skoro se mu tenkrát zdálo, jako by nikdy neodešel, jako by jeho zkušenosti ze služby ve sboru byly jen součástí nějakého mimořádně živého snu. Jenomže se jej už nikdy docela nezbavil. Jako straší člověka po probuzení ještě nějaký čas noční můry z jeho zlých snů, vzpomínky na přestálé bitvy mu uvízly v paměti, poznamenaly ho.
Netrvalo mu dlouho pochopit pravdu o vojácích časoválek: Nechávali kousky sebe roztroušené v čase. Už nikdy se nemohli doopravdy vrátit domů.
Stal se obětí neklidu, nudy a pocitu vykořeněnosti. Hluboko ve svém nitru stále bojoval přestože všechny války pro něj už skončily. Stal se válečným psem nepřizpůsobitelným domáckému životu.
Znervózňovalo ho, jak civilisté reagovali na fakt, že je veteránem časoválek. Zajímali se, jaké to bylo, ale on jim to nedokázal popsat.
Snažil se, ale co jim říkal, nikdy nebylo to, co očekávali. Pokoušel se jim to vysvětlit, ale oni to ve skutečnosti nechtěli slyšet. On už nebyl voják, ale oni pro něj stále byli civilisti .
Rozhodnutí nechat se znovu odvést nepatřilo k nejsnazším v jeho životě. Bylo to jako stát na velice vysokém skákacím můstku nad bazénem plným ledově studené vody. Sebrat odvahu ke skoku si vyžádalo obrovské vypětí vůle, ale jakmile se odrazil, veškeré napětí bylo rázem to tam. Všechno se vrátilo do starých kolejích, až na to, že teď to v něm vzbuzovalo trochu jiné emoce.
Měl teď příjemný pocit důvěrné známosti. Vždycky si myslel, že vojenský život nenávidí a proto pro něj byl menším šokem zjištění, jak snadno do něj zapadl.
Přijali ho v hodnosti kapitána. Na tomto povýšení měl zásluhu jeho poslední úkol, úprava dějin, kterou provedl v Anglii 12. století. Když to měl tehdy za sebou, zapřísahal se, že něco takového udělal naposledy v životě.
Nebyla to standardní mise. Nebylo to jako vmísit se do řad vojáků minulosti, bojovat s nimi bok po boku a podílet se tak na výsledku války, která byla vybojovaná na papíře v 27. století. Při této úpravě bylo narušeno časové kontinuum. Vzniklo to, co doktor Albrecht Mensigner označoval jako 'vlny', a hrozila vážná temporální kontaminace. Tok času byl ohrožen a vyvstalo nebezpečí rozštěpení časového proudu, největší temporální katastrofy, které bylo nutné zabránit za každou cenu.
Rozštěpení časového proudu, Mensingerovo řešení dědečkovského paradoxu, bylo ústředním tématem rozhovorů Temporální SALT v roce 2515, při kterých bylo dohodnuto, že časoválky jednotlivých národů budou zastaveny a veškerá moc přejde do rukou nadnárodního Arbitrážnho sboru, který bude působit jako koordinátor a nejvyšší soudce ve všech temporálních konfliktech.
Minulost byla absolutní. Co se stalo, co lidé jednou prožili, se už nedalo změnit. Před dohodou se obecně věřilo, že setrvačnost časového proudu zabrání všem temporálním poruchám s výjimkou těch naprosto bezvýznamných. Doktor Mensinger však dokázal opak a jako model použil dědečkovský paradox. Ten se zabýval otázkou, co by se stalo, kdyby člověk odcestoval zpět do vlastní minulosti, do doby před tím, než jeho dědeček počal syna. Kdyby pak tento cestovatel v čase svého dědečka zabil, jeho otec by se nenarodil, tudíž by se nemohl narodit ani on. V tom právě spočíval ten paradox.
Jestliže by se cestovatel v čase nikdy nenarodil, jak by mohl cestovat do minulosti a zabít tam svého dědečka?
Mensinger vysvětlil, jak může setrvačnost časového proudu podobný paradox vykompenzovat. V okamžiku dědečkova odchodu na onen svět by se časový proud rozštěpil a vznikly by dvě časové linie pokračující dál paralelně. V jedné z těchto liniích by byla absolutní minulost cestovatele v čase zachována.
V druhé by jeho čin vedl k důsledkům. Jelikož by takto měl absolutní minulost, v níž kontinuitu času neporušil, mohl by dál existovat v druhé časové linii, vytvořené jeho činem.
Rozštěpení by vedlo k univerzální duplikaci hmoty. Všechno, co existovalo v minulosti před rozštěpením, by nyní existovalo i v druhé časové linii.
Události v ní by pokračovaly, ovlivněné činem cestovatele v čase. Mensinger tvrdil, že s rozštěpením času by bylo možné se vypořádat tak, že by se vyslal jiný cestovatel v čase do okamžiku před rozštěpením. Teoreticky by tam prvnímu cestovateli mohl zabránit zabití svého dědečka. Aby však bylo možné rozštěpení zabránit, muselo by k němu nejdříve dojít. Kdokoliv by se vrátil do minulosti aby cestovateli v čase zabránil zabít svého dědečka, musel pocházet z budoucnosti, kde už tento dědeček byl zavražděn svým vnukem.
Mensinger ke svému velkému zármutku zjistil, že rozštěpené časové linie se nakonec spojí. Pokud by už byly spojeny v okamžiku, kdy do minulosti odcestoval ten, který má předejít vraždě dědečka, pozbyla by jeho akce preventivní charakter. Jednalo by se spíše o změnění něčeho, co už se přihodilo předtím, než se to přihodilo. Tím se zvýšila pravděpodobnost dalšího rozštěpení. Pokud by k němu nedošlo, znamenalo by to vyhlazení celé časové linie, což by vedlo k děsivým důsledkům. Znamenalo by to genocidu všech, kdo existovali v časové linii vytvořené dědečkovým vrahem. Nejenže by tak došlo k masové vraždě v nestvůrných měřítcích, znamenalo by to i strašlivé následky pro budoucnost, v níž by se události odehrávaly pod diktátem toho, co se děje v jiné časové linii. Mensinger byl za svoje výzkumy odměněn prestižní Benfordovou cenou, ale sám se natolik vyděsil, že v experimentech dál nepokračoval. Začal volat po okamžitém ukončení časoválek a požadoval přísnou kontrolu nad cestování v čase. Tvrdil, že nebezpečí obsažená v systému dalece převažují nad pochybnou výhodou vedení válek v rámci konfliktů minulosti, aby se před nimi uchránila přítomnost.
Nikdo se s ním nepřel, ale časoválky pokračovaly dál. Aby se temporální konflikty doopravdy staly minulostí, někdo by s nimi musel přestat jako první . A žádný národ se nemínil cestování v čase vzdát ze strachu, že v tom ty ostatní budou pokračovat a čas proti nim použijí jako zbraň.
Úprava, ke které byl Lucas Priest přidělen, představovala snad největší nebezpečí rozštěpení časového proudu v historii časoválek. Nakonec byl úkol splněn zdárně a kontinuita času zůstala zachována, ale polovina členů Priestovy jednotky za to zaplatila cenu nejvyšší. Živí se vrátili jen Lucas Priest a Finn Delaney, a ani oni by nepřežili, nebýt zásahu dezertéra z Temporálního sboru, Reese Huntera.
Lucas o Reese Hunterovi od té doby často uvažoval. Dokud se s ním nesetkal, neměl ani potuchy o existenci časového podzemí, volně organizované tajné síti dezertérů z Temporálního sboru. Byli to muži a ženy, kterým cerebrální implantáty buď selhaly, nebo si je sami odstranili, takže je nebylo možno lokalizovat. Většina s nich splynula s časovým obdobím, do kterého se uchýlila, ale někteří - jako například Hunter - vlastnili ukradené chronopláty s odpojeným lokalizačním obvodem. Ti dosáhli absolutní svobody. Veškerý čas jim ležel u nohou.
Týkalo se jich jen jediné omezení. Rozštěpení nebo jen drobná porucha mohla mít osudový vliv na jejich existenci a proto se i jako dezertéři stále se řídili obecnými předpisy jež určovaly, jak se má voják Temporálního sboru chovat v minusovém čase.
Lucas by rád věděl, kolik lidí v minulosti vlastně pocházelo z budoucnosti. Pomyšlení na to, jak zranitelný je vlastně časový proud, bylo děsivé. Kdyby měl obyčejný řádový občan tušení, jak křehká je to rovnováha a jak málo stačí k jejímu narušení, nevyhnul by se těžké paranoi. A přesto s ním Lucas musel pracoval, v systému, do kterého se navíc dobrovolně vrátil.
Což ho nevyhnutelně vedlo k úvahám o vlastní stabilitě. V takových chvílích si vůbec nebyl jistý, jestli měl vůbec na výběr.
Vzhledem k úspěchu poslední mise jej podle očekávání zařadili k temporální zásahové jednotce. Dostal se do první divize majora Forrestera, do elitního útvaru určeného k boji proti všem vážnějším hrozbám časovému kontinuu. To, že byl důstojníkem první divize, mu zaručovalo jisté výhody, jako například bezplatnou dopravu kamkoliv v plus čase a luxusní byt v důstojnické svobodárně na velitelství KTA. Jenže ruku v ruce s mimořádnými privilegii šlo i mimořádné riziko. Plat měl sice vysoký, ale stejně stoupla i pravděpodobnost, že vůbec nebude mít příležitost si jej vybrat. Dříve ho standardní mise dokázaly vyděsit k smrti a teď mohl skoro jistě počítat s tím, že ho čekají ty speciální, mnohem nebezpečnější.
"Tak proč se netřesu jako osika?" zamumlal Lucas.
"Pane?" Šofér se k němu tázavě otočil.
"Nic, desátníku. Jen jsem uvažoval nahlas." Lucas dokouřil cigaretu a odhodil nedopalek. Pak se pohodlně opřel v křesle, povzdechl si a zavřel oči. No co, pomyslel si. Alespoň se nebudu nudit.
Vůz zastavil před budovou velitelství Komand temporální armády. Zatímco ho potrubním výtah vyvážel nahoru, pozoroval rušný život na náměstí pod sebou. Neměl žádné zavazadla, žádné osobní věci. Těch několik kousků materiálního vlastnictví, které nashromáždil ve svém krátkém civilním životě, nechal v bytě, který opustil, příštímu nájemníkovi. Jeho život se bude nadále řídit jednotlivými asignacemi a rozkazy. Paradoxně to v něm vzbuzovalo pocit báječné svobody.
Když na chodbě salutoval, připadal si zvláštně. Jako příslušník nebojové jednotky Lucas nikdy netrval na vojenském protokolu neboli na 'mikimauzování', jak to nazývala většina vojáků. Byl to výraz z hlubin historie a zdálo se, že nikdo doopravdy neví, co znamená. Lucas to jednou hledal v databance, ale zjistil, že informace, kterou žádá, je tajná.
Společenská místnost první divize byl malý bar a nyní byl skoro prázdný, takže Lucas uviděl Delaneyho okamžitě. Seděl sám u stolu u okna, shrbený nad svým pitím. Shodil pár kil a svoje husté zrzavé vlasy si nechal ostříhat, ale jak k němu Lucas přistoupil, spatřil alespoň jednu věc, která se nezměnila. Delaney stále ještě nepovýšil.
"Takže ti ta propůjčená důstojnická hodnost moc dlouho nevydržela, co?" řekl Lucas když se podíval na Finnův nárameník honosící se jediným svobodnickým prýmkem.
"Prieste! Dobrý bože!"
Lucas se zašklebil. "Pro tebe jsem kapitán Priest, svobodníku."
Delaney vyskočil ze židle a nadšeně si spolu potřásli rukama, pak se objali a poplácali se navzájem po zádech. Finn si ho přidržel na délku paže, prohlédl si ho a stiskl Lucasovi biceps.
"Vypadáš dobře, chlapče," řekl. "Ale myslel jsem, že jsi z armády odešel?"
"Odešel. A pak jsem se nechal znovu nalít."
"Copak se stalo s tou tvou touhou po báječném životě civilistů?" zeptal se Finn s úsměvem.
Lucas pokrčil rameny. "Nejspíš mě to přešlo."
Finn se uchechtl. "Mohlo mě napadnout, že venku zkazíš na co sáhneš."
"Alespoň jsem si udržel frčky," odsekl Lucas s významným pohledem na stříbrné hodnostní označení na svém rameni. "Vypadá to, že ty jsi o ty svoje přišel."
"Čert aby to všechno vzal," zavrčel Finn. "Možná jsi teď lampasák, ale v srdci pořád zůstaneš bačkorákem. Tak to chodí, když k tomu člověk přijde tím těžším způsobem. Jsem po čertech rád, že tě vidím, Lucasi. Vítej zpátky."
"I já jsem rád, že tě vidím, Finne. Co piješ?"
"Co jiného?"
"Irskou whiskey? Dobře, já platím. Vidím, že už máš pěkný náskok. Poslyš, mám se hlásit až v šest nula nula. Jestli nemáš na práci nic lepšího, než tu sedět a pít, co bys řekl tomu, kdybychom si jich dali pár na cestu a pak vyrazili do města?"
Finn se zašklebil. "Strašně rád bych šel, brácho, ale nejde to. Mám domácí vězení."
" Cože? Za co?"
"Za napadení nadřízeného důstojníka," odpověděl Finn.
" Už zase? Kolikrát už jsi to udělal? Čtyřikrát?"
"Šestkrát," řekl Finn suše. "Soudkyně mi to nezapomněl připomenout."
"Oni tě za tohle hnali před soudce?" podivil se Lucas. "Koho jsi to vlastně uhodil? Generála?"
"Pouhého plukovníka," opáčil Finn.
"Skoro se bojím zeptat, ale proč?"
"Protože to byl nafoukaný militantní hajzlík, proto," odtušil Finn. "Ten všivý štábní byrokrat mě načapal v důstojnickém klubu v rozepnuté blůze a začal mě za to sjíždět. Řekl jsem mu, ať se jde vycpat, načež mi přistrčil ten svůj blbý ksicht skoro až k nosu a začal na mě ječet a prskat. Tak jsem mu jednu ubalil."
"A oni tě za to hnali před soudce?"
"Ale ne. Tak to nebylo. To až po té rvačce s empíky."
"Po jaké rvačce?"
"Ále, vždyť víš jak to chodí. Odporování zatčení, neuposlechnutí rozkazu, napadení důstojníků při výkonu služby, poškození státního majetku a ještě pár dalších blbin, které si už ani nepamatuju."
"Aha."
"Jo. Takže se až na další nesmím vzdálit z oddílu. Soudkyně nakonec nebyla tak zlá, takže můžu alespoň sedět tady, ale k výtahům se nesmím ani přiblížit. Už skoro týden si tu válím šunky a čekám na vyjádření odvolací komise. Většinu té doby jsem strávil tady ve společenské místnosti a pokouším se prochlastat žold. Vzpomínáš na staré časy, kdy jsme mezi jednotlivými úkoly neměli skoro žádný čas pro sebe? Teď, když jsem v 'elitní' jednotce, je to buď hrozný kvalt nebo čekání."
"Říkal jsi, že tě soudkyně odkázala na odvolací komisi?" zeptal se Lucas.
"Co jim doporučila?"
Finn si znechuceně odfrkl. "Je to pěkná mrcha. Pěkně mi to vytmavila ohledně všech mých 'předchozích prohřešků', co mám v záznamu. Myslím, že to řekla nějak takhle: 'Možná byste se cítil lépe v netemporální jednotce.
Někde, kde ty vaše vylomeniny nebudou mít tak rozvratný vliv.' Víš co to znamená, že?"
"Pásová komanda?"
"Vsadil bych na to osm k jedné," přikývl Finn. "Kdybych se dostal k plátu, kdo ví, asi bych se ztratil do podsvětí."
"Ne tak nahlas, příteli," varoval ho Lucas. "Někdo by tě mohl zaslechnout."
"Koho to zajímá? Do většího maléru, než v jakém jsem, se už stejně dostat nemůžu."
" Vždycky si můžeš pohoršit," odpověděl Lucas. "Dostat se odsud není tak snadné. Možná se ještě dá něco dělat."
"Co třeba?"
"To já nevím. Ale aspoň tě ještě nepřeřadili."
Finn se poškrábal na hlavě. "Zatraceně. Proč jenom jsem musel toho kreténa praštit. Tu čelist mu už určitě zdrátovali a teď si někde razítkuje ty svoje papíry, zatímco já zkejsnu na pásu asteroidů a budu bránit potrhlým těžařům, aby se nepovraždili navzájem. Víš, od života jsem toho hodně nečekal nikdy, ale stejně jsem si nemyslel, že skončím jako policajt."
Zadíval se do obrovského okna, které tvořilo vnější stěnu společenské místnosti první divize. Venku byla tma a všechny budovy svítily, takže se náměstíčko mezi nimi koupalo v pestrobarevném světle. Kosmotaxíky kličkující v bludišti budov měnily noc v moře rudých a jantarově žlutých mihajících se světel. Okno nepropouštělo zvenčí žádné zvuky, takže to, co se dělo venku, připomínalo tichý balet světla a oceli.
"Vypadá to skoro neskutečně, nezdá se ti?" prohodil Finn s pohledem stále upřeným z okna. "Ve skutečnosti to tady nenávidím, víš to? V tomhle čase jsem se narodil a stejně tu nepatřím."
Lucas se usmál. "Jsi romantik, Finne."
Finn si odfrkl. "Jsem voják, brácho, nic míň a nic víc."
"Podívej, nic ještě není rozhodnuto, ne? Odvolací komice se ještě nevyjádřila."
"Kdy naposledy rozhodla odvolací komise proti doporučení soudce?" opáčil Finn.
"Všechno je jednou poprvé."
"Nenamáhej se."
"Jestli tě pošlou do pásu, půjdu s tebou, abys měl společnost. Požádám o převelení."
"Nebuď hlupák."
"Proč ne? Jak zlé to tam může být? Služba je tam míň nebezpečná a určitě je to lepší, než práce v laboratoři, co jsem měl, než jsem se nechal podruhé nalejt. Kromě toho, už to spolu táhneme dlouho. Přesněji řečeno od roku 1194."
Finn se usmál; vzpomněl si na úpravu v Anglii dvanáctého století. Přikývl.
"Jo, to byla zatracená mise, že? Skoro jsme se z toho nedostali."
"Ale dostali jsme se z toho," řekl Lucas. "A byli jsme v horší kaši, než ty teď."
"Možná. Hooker se ale odtamtud nevrátil. A Johnson to koupil taky."
Odstrčil svou sklenici whiskey. "K čertu, nejspíš už stárnu. Stává se ze mě nostalgický ochlasta."
Lucas odstrčil židli a vstal. Finn se na něj podíval, pak se otočil a uviděl, že se k jejich stolu blíží major Forrester. Nevyžadovalo se od něj, aby vstával pokaždé, když do společenské místnosti vstoupí vyšší důstojník, ale stejně předvedl pokus to udělat. Zvedl se ze židle asi tak napůl, když Forrester řekl: "Pohov, pánové. Jak se vám daří?"
Lucas se posadil.
"Omlouvám se, pane," řekl Finn. "Snaha byla, ale vypadá to, že mi neslouží nohy."
"Ve vašem stavu není divu, Delaney," odpověděl Forrester.
Starý voják se vůbec nezměnil. Antisenilitní drogy prakticky znemožňovaly odhadnout věk člověka, ale Forrester vypadal starší než Metuzalém. Měl vrásky i na vráskách. Přesto stál zpříma jako topol a byl v lepší kondici, než většina mužů, jimž velel a kteří byli šestkrát mladší, než on. Byl jejich bojový instruktor a Lucas dobře věděl, jak 'starý' je starý voják doopravdy. Major se podíval na Lucase.
"Zrovna jste dorazil, Prieste?"
"Před malou chvilkou, pane. Hlásit se mám až ráno."
Forrester přikývl. "Věděl jsem, že se vrátíte. Pro rozeného vojáka civil není." Posadil se a objednal si pití. Finn i Lucas byli rádi, že už začali s irskou whiskey. Měli alespoň výmluvu, proč si s majorem nedají jeho oblíbený mok. Forrester si z nějakého tajemného důvodu oblíbil Rudé oko. Ze všech svinstev, které byl na svých cestách v čase Lucas nucen ochutnat, nenáviděl ten starozápaďácký bolehlav asi nejvíc. Buďto měli tehdejší pistolníci železné zdraví, nebo byli sebevrazi. Z toho dryáku by jeden klidně oslepnul.
"Doufám, že jste nám nezměknul, Prieste," řekl Forrester. "Zrovna jsem dostal úkol a musím narychlo sestavit schopný tým, tak doufám, že jste v civilu neztratil jiskru."
"Jsem připraven, pane," odpověděl Lucas. "Ale co Delaney? Vyprávěl mi, co se stalo, a když dovolíte, abych řekl svůj názor, poslat někoho s jeho zkušenostmi do pásu je mrhání s talenty."
"Díky, brácho," řekl Delaney, "ale kvůli mě nemusíš--"
"Souhlasím s vámi," skočil mu do řeči Forrester. Finn vytřeštil překvapeně oči. "Je nedisciplinovaný, ale je zatraceně dobrý voják."
"Děkuji vám, pane," zakoktal Finn, kterého ta lichotka docela vyvedla z míry.
"Není třeba děkovat. Jen konstatuji fakt. Jste dobrý voják v boji, ale mezi jednotlivými úkoly máte emoční stabilitu desetiletého kluka. Znám váš disciplinární rejstřík až příliš dobře. No, teď jste pod mým velením, a pokud se nebudete ovládat, ztratím trpělivost já. Máte temperament nováčka, Delaney, a jestli se z téhle mise vrátíte živý, vytluču ho z vás, když bude třeba."
Finn na něj vytřeštil oči. "Chcete říct--"
"Chci říct, že jste dočasně omilostněn," řekl Forrester. "Oba jste v minulosti dokázali, za co stojíte. Nechtěl bych rozdělit tak dobrý tým. Jestli to přežijete, pořád ještě vás čeká odvolací komise, ale mluvil jsem s důstojníky, kteří v ní sedí, a dal jsem jim najevo, že pokud si povedete dobře, měli by být velkorysí. Takže teď je na vás, abyste si vytáhl svůj horký brambor z ohně. Ale jestli to zvoráte, osobně vás přivážu k plátu a odešlu vás do paleolitu. Hodil byste se tam. Se svými soukmenovci neandertalci byste se mohl rvát podle libosti."
"Pochopil jsem, pane," řekl Delaney. "A děkuji."
"Odveďte tu práci dobře, Delaney. To mi jako poděkování úplně postačí."
"Naznačíte nám, o co se jedná, pane?" zeptal se Lucas.
"Nemám tušení," odpověděl Forrester. "Ale má to nejvyšší prioritu. Nemůžu říct, že bych byl způsobem provedení zrovna nadšený. Pro tuhle akci budete zapůjčeni informační službě."
"TIS?" zeptal se Lucas. "To je poněkud nezvyklé, ne, pane? Normálně externisty nepoužívají."
"Ne, nepoužívají," přikývl Forrester. "Podle toho vím, že je to skutečně vážné. Když dospěje Temporální informační služba k názoru, že potřebují pomoc, musí to být hodně zlé."
"Nejsem blázen, abych pracoval pod nějakými zatracenými špiony," prohlásil Finn. "Jestli chcete slyšet můj názor, ti chlapi jsou banda psychopatů."
"Váš názor mě nezajímá," odsekl Forrester. "A jen tak pro informaci - právě těm psychopatům můžete děkovat za svou záchranu. Vyžádali si speciálně tým, který prováděl úpravu v roce 1194. Nebo co z něj zůstalo. A to jste vy dva."
"Předpokládám, že bych se měl cítit polichocen," řekl Finn. Pozvedl sklenku a připil Lucasovi. "Vítej zpátky do aktivní služby, brácho. Vypadá to, že sis to načasoval dokonale."
"Když už je o tom řeč," řekl Forrester, "dnes bych to moc nenatahoval, být vámi. Brífing bude v 7:00, tak si raději odpočiňte. Ráno vstáváte brzy."
Odstrčil židli a vstal. "Ať vám chutná pití, pánové."
Lucas se zašklebil. "Hej, Finne," řekl. "Co jsi to povídal o tom kvaltu a čekání?"
Delaney si dolil sklenici. "Nevím," odpověděl. "Ale neříkal jsi, že to vždycky může být horší?"
Lucas mu pokynul sklenicí. "Na zdraví."
Finn pozvedl svou vlastní sklenici. "A mor na Francouze."