V každém živém moři na každé planetě se vždy vyskytují tvorové, jejichž osud je nerozlučně spjat s gastronomickým požitkem jiných... tvorů. Krabicovky se možná měly jmenovat spíš svačinky, protože to byl účel, jemuž v moři sloužily - a ony to věděly. Krabicovky, které se živily příležitostnými hejny dravého planktonu - z plavání v němž by měl člověk zhruba podobný zážitek, jako kdyby se koupal v drceném skle - a likvidovaly zbytky mnoha ostatních tvorů, kteří v určitém okamžiku posloužili jako první chod, plavaly velkou rychlostí a s určitým pevným odhodláním. Jen takovým pohybem mohly snížit četnost útoků pijavic na své vnější tělo, jež bylo bez nervů. Pouze rychlý pohyb je chránil před srpovými končetinami krunátů, zubatými klepety lesklounů nebo tlamami větších pijavic, které by je spolkly celé. Avšak to, co fungovalo jako úspěšná strategie pro přežití druhu, nemělo vždy takový úspěch pro všechny jednotlivce: hejno krabicovek se rozrůstalo pokaždé, když k němu přibyl potěr vylíhlý z vajíček nakladených na stonky mořské třtiny, a zmenšovalo po každém útoku hladového predátora, a proto v něm sešlost věkem nebyla častou příčinou smrti.

Materák upil skleněnou slámkou ze svého čirého drinku a na oko zaměřil pozornost mimo svého společníka, někam doprostřed protější stěny. Erlin usoudila, že určitě pije některou z mnoha chemických konzervačních látek, které potřeboval, aby mu maso neopadalo z kostí. Muž, který si k němu právě přisedl, byl k Erlin otočen zády, a ona si až teď všimla, že má něco na rameni. Když se to něco vzneslo do vzduchu, aby to oblétlo prostor kolem dokola, ohromeně vytřeštila oči. Byl to hmyz o velikosti uříznutého palce a bzukot jeho křídel se tlumenou atmosférou lodního salónku hlasitě rozléhal. Ten muž byl evidentně vazalem Úlové mysli, neboť ten létající tvor musel být sršeň ze Země - oči Úlové mysli. Proboha, co mohlo přivést materáka a takového člověka sem a ještě k tomu pohromadě? Erlin si vzala kávu a vykročila směrem k nim, dokud ji zhoustnutí vzduchu a neurčitý pocit dezorientace nepřinutily, aby se zastavila.
Erlin si mezi dvěma kroky uvědomila, že se spustilo ochranné pole. Tvrdý vstup do atmosféry. Ze zkušenosti však věděla, že od této chvíle to bude jenom horší. Pohlédla k oknům ve vnější stěně salónku, zešikmeným pod úhlem pětačtyřiceti stupňů. Raketoplán kroužil nad voštinovou strukturou, která představovala základnu Řádu na ostrově Chel, a ona si všimla, že moře obklopuje ostrov soustřednými kruhy v různých odstínech zelené, jako na rozštípnutém achátu. Moře pod nimi bylo klidné, takže podnětem k zapnutí ochranného pole musela být některá z mnoha bouří, jež zuřily v hustých horních vrstvách oblačnosti. Konečně došla ke stolku a upřela veškerou pozornost na sedící dvojici.
»Mohu si k vím přisednout?« zeptala se.
Na materákovi nebyla znát žádná reakce, ale muž jí věnoval široký úsměv a pokynul k prázdnému místu. Erlin v duchu konstatovala, že nevypadá špatně a má příjemné vystupování, nebyl to však on. Její muž byl někde na moři pod nimi. Položila kávu na stolek, vytáhla židličku, otočila ji a sedla si na ni obkročmo, s rukama na opěradle.
»Zajímá mě, co tady může chtít materializovanec, a proč by sem měl přiletět někdo, kdo je vazalem Úlové mysli.« Erlin si všimla, že muž se zamračil. Se zájmem si po jednom prohlédla každého z nich a potom věnovala pohled ostatním pasažérům v salónku přistávacího modulu. Bylo vidět, že strach nebo odpor vyčistily kolem materáka široký prostor a rozpaky vrhly stín na konverzaci jako takovou. Mnozí se teď velice usilovně snažili vypadat, že neposlouchají. Erlin přenesla pozornost na materáka a zakroutila hlavou. Nebyl důvod, aby budil odpor. Na rozdíl od široce rozšířené představy nepáchl a nešel z něho ani strach - někteří z přítomných, kteří měli superprotézy, by z něj dokázali utrhat jednu končetinu po druhé. Ale pro Erlin byl zdrojem skoro až trýznivého zájmu. Co hnalo tohoto muže, že chtěl fungovat i po smrti?
»Já nejsem vazal,« prohlásil materákův společník, vzal ze stolku před sebou svůj drink a napil se.
Erlin se k němu otočila, aby si ho prohlédla. »Co prosím?« zeptala se.
»Já nejsem vazal,« zopakoval odměřeně a položil sklenku zpátky.
»Jistě,« řekla Erlin a zkoumavě si ho změřila.
Na sobě měl džíny zastrčené do kvalitních holínek od ochranného skafandru a volnou látkovou košili, u krku rozepnutou, aby vynikl maorský amulet s tikim. Na první pohled na něm nebylo vidět žádnou superprotézu, ale to neznamenalo, že ji neměl. Pod rozcuchanými světlými vlasy měl hezkou, orlí tvář. Erlin považovala za pravděpodobné, že si někdy v minulosti nechal obličej přemodelovat, ale muselo to být už dávno, protože z jeho tváře teď vyzařoval charakter, který zjemňoval sterilní krásu kosmetického zásahu. V levém uchu nosil osamocený diamantový cvoček - nejspíš transpondér pro spojení s Úlovou myslí.
»A byl jste?« zeptala se ho.
»Dva roky,« přiznal. »A ty vypršely zhruba před dvaceti lety.«
»Dva roky... to je obvyklý rozsudek za zabití sršně, ne?« řekla Erlin.
Muž přikývl, usmál se a znovu sáhl pro pití. Erlin si ho prohlížela ještě chvíli, pak ale zvědavost přetáhla její pozornost zpět k jeho společníkovi.
Materializovanec byl oblečený do neutrálně šedé kombinézy z praktického monofilamentu. Z řetízku na krku mu visel hladký kovový přívěsek ve tvaru kosočtverce. Bylo na něm vidět, že dokud žil, pohyboval se na planetě s vysokou gravitací. Teď zbyly z jeho svalů šlachy na robustní kostře a z rukou kostnaté pařáty. To, co bylo viděl z jeho obličeje, částečně schovaného pod superprotézou ve tvaru poloviční přilby, připomínalo šedou mumii. Erlin se následně zaměřila na superku. Byla zlatá a ve svém povrchu měla motiv kartuše. Irigátor ve tvaru kobry s roztaženou kápí vycházel z její vnitřní strany vycházel a stáčel se pod jeho jediné viditelné oko. Oko bylo modré a zdálo se, že je jedinou součástí materáka, která je alespoň vzdáleně živá.
No ovšem, už chápala, co mohlo ty dva dát dohromady: strach a odpor ze strany ostatních. Většina lidí se ještě nezbavila atavistického strachu z velkého bodavého hmyzu a většina nevyhledávala společnost mrtvol, bez ohledu na to, že konverzace s nimi se mohla ukázat velice zajímavou. Erlin ze všeho nejvíc na světě chtěla něco, co udrží její zájem.
Uvažovala, jaké příběhy by tihle dva mohli vyprávět.
Materák spustil skleněnou slámku zpět do svého nápoje a pomalým, precizním pohybem se opřel. Když k ní obrátil své modré oko, Erlin se zdálo, že slyší, jak mu zavrzal krk. Z hloubi jeho hrdla vyšlo mlaskavé polknutí, potom promluvil překvapivě příjemným barytonem. Slova byla mírně nesynchronizovaná s pohybem jeho úst, ale Erlin ani nepředpokládala, že by hlas skutečně tvořily jeho hlasivky.
»Mnozí sem přišli hledat nesmrtelnost,« řekl a rozvážně naklonil hlavu, aby si lépe prohlédl kruhovou modrou jizvu na jejím předloktí. Byl to přirozený konverzační manévr s cílem svést od sebe pozornost. Erlin se tvářila, že na jeho slova nijak nereaguje, ale najednou ji polila horkost a zmocnil se jí nepříjemný pocit. Tajemství Spatterjay bylo prozrazeno již mnoho let a nesmrtelnost byla zbožím na trhu, kde nabídka převyšovala poptávku. Proč se tedy cítila provinile?
»Mnozí ji našli a pak je to mrzelo,« odpověděla Erlin. V tom okamžiku přibzučel sršeň salónkem zpátky. Erlin si nemohla nevšimnout, jak před ním pasažéři uhýbají a pak se snaží vypadat, jako by nic. Z častého smíchu, který za ním zůstával, byla slyšet nervozita. Poté, co znovu dosedl na rameno, se po něm muž jen letmo podíval, sáhl do horní kapsy na košili a vytáhl malou lahvičku. Odkapal z ní na desku stolu loužičku sirupu. Sršeň odstartoval z ramene směrem ke stolu, přistál na něm se slyšitelným zachrastěním a potom toporně došel k loužičce, aby se napil. Erlin si všimla, že tvorův hrudní článek je pomalován složitými svítícími čarami připomínajícími kruhový diagram. Někomu určitě něco říkaly - ale ten někdo nemusel být člověk. Na stole leželo také ramenní transportní pouzdro pro sršně. Uvnitř byl další sršeň, nehybný, jako by byl zalitý průzračným tekutým plastem.
Muž po krátkém mlčení řekl: »Na jedné planetě žijí lidé v tělech obrovských hlemýžďů, která plují oblohou zavěšená na ulitách naplněných plynem.«
Erlin poznámku vstřebala skoro s pocitem radosti. Když se znovu ozvalo mlaskavé polknutí, otočila se zpátky k materializovanci.
Materák navázal: »Na Tornu 9 žijí lidé pod mořskou hladinou v obrovských mechanických humrech. Ve skutečnosti je to všechno jenom turistická atrakce. Každý humr má uvnitř vlastní hotel a restauraci. Několik je jich soukromých.«
Muž se zasmál. Erlin přejížděla pohledem z jednoho na druhého. Přemýšlela, jestli by se materák usmál, kdyby mohl. Odpověděla: »Na zdejších lodích si musíte počkat, až vám přiletí hlavní plachta a usadí se na hlavním stěžni. Přes lodní mechanismy ovládá příďovou i záďovou plachtu, takže jediné, co musíte dělat, je krmit ji. Každá plachta se jmenuje stejně.«
Materák konečně zvedl pohled svého jediného, vlhkého oka od její jizvy, na níž do té doby visel.
»A jak se jmenuje?« zeptal se.
»Větrolap.«
»Vy už jste tady byla,« prohlásil. Nebyla to otázka.
»Vy to přece víte.«
»Já taky, velice dávno.«
Muž se omluvně usmál a řekl: »Já jsem tady ještě nebyl.« Podal jí ruku. »Janer.«
Erlin nabídnutou ruku stiskla.
»Erlin,« řekla.
Janer přikývl, usmál se a se zjevnou neochotou její ruku pustil.
»Budete mne muset na chvíli omluvit. Chci to vidět.« Vstal a přešel k zešikmeným oknům, aby se podíval, jak raketoplán konečně přistává. Erlin se otočila k materákovi a čekala, co bude.
Tentokrát se neozvalo žádné mlaskavé polknutí, než promluvil: »Keech,« představil se. Ruku jí nepodal, což vzhledem k jeho stavu Erlin považovala za jedině zdvořilé.
Sršeň to sledoval a poslouchal.

»Půda je tady vzácná,« řekla Erlin, když později všichni tři sešli po vyloďovací rampě na zakřivenou lávku, která běžela rovnoběžně s odstavnou zónou po okraji přistávací plochy. Připadala si lehce, ale pravděpodobně to bylo zásluhou vyššího obsahu kyslíku v ovzduší a nižší gravitace, kterou pocítila okamžitě, když opustila gravidesky přistávacího modulu. Rozhlédla se po vzdáleně povědomém okolí. Moře pod obrovskou plovoucí konstrukcí, na niž matně modrošedé křídlo raketoplánu dosedlo, soustavně, cucavě syčelo a vzduch byl prostoupený pachy chladnoucího kovu, hnijících mořských řas a agresivního vodního života. »Jen ostrovy a atoly, žádné kontinenty, a žádný ostrov není větší než, řekněme, Galapágy na Zemi,« řekl Janer.
»Ano,« potvrdila Erlin, »a jsou tu i jiné podobnosti, ale jak zjistíte, zdejší divoká zvířena je poněkud... divočejší.«
»Divočejší?« zopakoval Janer.
Erin se vesele ušklíbla. »Vlastně, na ostrovech to tak hrozné není,« připustila.
»Ale v moři je?«
»Podívejte se na to takhle: většina Hooperů jsou námořníci, ale jen málokterý z nich umí plavat.«
»Fajn,« řekl Janer.
Po okraji parkovaly aerotaxíky, jedna řada za druhou. Moře za nimi se vzdouvalo, ale nebouřilo, a Erlin věděla, že ve vodě pod hladinou se to bude hemžit pijavicemi, surmovkami kladivovými, trnoky, lesklouny a krunáty. A všichni budou mít hlad. Zvedla oči k mlhavě zelené obloze a podivila se, jak může být tak hloupá, že se sem vrací. Pak vykročila po rampách za svými dvěma společníky, poslušně následována svým vznášecím zavazadlem.
Keech měl v úmyslu chytit první taxík, než se z raketoplánu vyrojí ostatní pasažéři. Když se ozvalo syčivé třesknutí následované koktáním startovaného kompresoru, Erlin si všimla, že materák prudce škubl hlavou a sjel rukou na jednu z mnoha kapes své kombinézy. Janer klesl do polodřepu. Ještě chvíli se dívala, jak se ostražitě rozhlížejí po okolí, než se pomalu uvolnili.
»Tady,« řekla a dovedla je k zábradlí kolem té strany parkovací zóny, která byla obrácená k moři. Pod zábradlím spadal okraj plovoucí stavby z pěnového plastbetonu prudce do moře.
Erlin ukázala na něco, co se podobalo metrovému chromovanému komárovi a kráčelo to po plastbetonu těsně nad čárou ponoru. Potom ukázala na nějaký rozruch ve vodě. Tmavé, nezřetelně viditelné, hadovité tvary ve vodě něčím škubaly a zuřivě vytrhávaly kusy ulity a masa.
»Autodělo,« vysvětlil Keech. »Co asi zasáhlo?«
»Tam nejspíš krunáta nebo lesklouna. Většina zdejších smrtících měkkýšů nejsou dobří plavci,« odvětila Erlin.
»Kouzelné,« poznamenal Janer.
Keech sledoval vřavu ve vodě nekonečně dlouho, ale již ji nijak nekomentoval. Místo toho se otočil a pokračoval v chůzi k nejbližšímu aerotaxíku.
Byl to starý Skyrover Macrojet, k němuž byl připevněno komické a zbytečné křídlo. Jeho pilot byl přístupem a vzhledem ukázkový Hooper.
»Všecky tři?« zeptal se. Zůstal v taxíku a dál si čistil nehty dlouhým úzkým nožem, v němž Erlin poznala stahovací nůž. Snažila se nezkoumat příliš podrobně vzpomínky, které v ní ta věc vyvolávala.
Hooper měl bledou kůži. Kruhové jizvy na jeho rukou a po stranách obličeje téměř nebylo vidět. Erlin předpokládala, že jako všichni Hoopeři na základně Řádu bere nějaký lék ze skupiny Intertox, který brání rozšíření vláknen spatterjayského viru. Infekci obvykle vyvolávalo kousnutí pijavicí, ale třebaže virus nedokázal mimo tělo přežít dlouho, nikdo nechtěl riskovat. Řádoví vědci se dosud nezbavili obav, že navzdory prozatím známým obrovským výhodám by se přeci jen mohlo jednat o nějaký typ trojského viru. Ona sama se nenakazila kousnutím na předloktí. Podobně jako mnoho jiných virů, i spatterjayský byl přenosný tělesnými tekutinami a ona přesně věděla, kdy k němu přišla.
»Ano, všechny tři,« odpověděl Hooperovi Keech.
Hooper se po něm podíval úkosem a zabodl nůž do přístrojové desky svého stroje. Po chvíli přenesl pozornost na Janera a potom na sršně v průhledném pouzdře na jeho rameni.
»Nemůžou ulítnout?« zeptal se.
»Pouze když budou chtít,« řekl Janer.
»Vypadaj jako hnusný bestie.«
Erlin potlačila výbuch smíchu. To sedělo, od Hoopera na planetě, kde prakticky každý tvor byl hnusná bestie, která se snaží urvat kus žvance.
»Ujišťuji vás, že neublíží, pokud nejsou nuceni se bránit,« řekl Janer.
Hooper si prohlédl sršně důkladněji. »Fakticky maj mozek?«
Jak mu asi vysvětlí úlovou inteligenci, blesklo hlavou Erlin »Jsou to oči úlu,« řekl Janer.
»To sou... sršni, co?«
»Ano.«
»Tak fajn. Hoďte si věci dozadu a nastupte si. Kam to bude? Do Dómu?«
»Ano prosím,« řekla Erlin a ustoupila, aby Keech mohl dopravit svůj vznášecí kufr kolem taxíku dozadu. Když ji míjel, ucítila slabý závan hniloby. Možná si to jen představovala, ale zdálo se jí, že když se po ní ohlédl, vyčetla z nepatrného pohybu v obličeji, který se mu podařilo udělat, omluvný výraz. Janer hodil svůj batoh na Keechův kufr, přešel dopředu a rychle si nasedl na přední sedadlo vedle řidiče. Erlin se rozhlédla, než naložila své vznášecí zavazadlo. Byla tady, odhodlaná uskutečnit svůj záměr, ale občas se jí jednoduše chtělo... vycouvat.

»Erlin Tazerová 3 Indomial,« řekl Keech, když se aerotaxi vzneslo a rozlétlo se přes pontony a plovoucí plošiny kosmoportu.
Janer se ohlédl přes rameno.»Zdálo se mi, že jste mi povědomá. To jste vy, kdo otevřel tu bednu... pijavic.« Pokrčil nad svým vtípkem ramena.
Erlin si všimla, že sršni pobíhají po přepravním pouzdru. Pohybovali se zadečky k sobě, aby jim neunikl žádný pohled.
Janer se na ně mrzutě podíval a pak se rozhlédl oknem po křídlovitých tvarech, které klouzaly oparem nad ostrovem jako doutnající uhlíky v jadeitovém dýmu. »Poté, co jste tu svou práci publikovala, se strhl slušný poprask,« pokračoval. »Jestli si dobře vzpomínám, zdejší Strážce musel omezit runsiblový provoz. Každý chtěl přijet a získat věčný život.«
»Každý chtěl získat snazší variantu, jenže nic takového neexistuje,« řekla Erlin. »Naše technika dokáže prodloužit život neomezeně, ale stále to má... své stinné stránky. Lidé, kteří se přihrnuli sem, byli ti, kteří hledali něco víc než prodloužení života. Hledali zázraky.« Všimla si, jak Keech při slově »zázraky« zvedl ruku a dotkl se kostnatými prsty kosočtverce, který mu ležel na hrudi. Možná měl nějaký náboženský význam.
»A jak to tady vlastně funguje?« zeptal se Janer.
»Holá fakta?« otázala se Erlin. Cítila, že Janera k tématu přitahuje víc než intelektuální zájem. Přikývl a ona pokračovala: »Virová vlákna prostupují každou zdejší formu života... Pro pijavice je to prostředek k tomu, aby si udržely zásobu potravy. Jsou velice úspěšní parazité, byť se dá namítnout, že to, co se tady děje, je dokonalá ukázka mutualismu. Nic nezemře, pokud to neutrpí vážné zranění, a myslím tím opravdu vážné.«
»To je... logické,« ozval se Keech.
Erlin musela souhlasit.
»Smrt kořisti je určitě výhodnější, ne?« podivil se nechápavě Janer.
»Ne,« řekla mu Erlin. »Není snad pro pijavice východnější, když si mohou vzít maso a nechat kořist naživu, aby se z ní mohly nakrmit znovu? Pijavice sice nesají krev, ale to jméno je výstižné.«
»Proč jste se vrátila?« zeptal se Janer.
»Někoho hledám, jednoho kapitána, kterého jsem kdysi znala. Máme spolu nějaké nevyřízené záležitosti.«
Hooper se otočil a věnoval jí zvláštní pohled. Kapitáni byli nejvýstřednější Hoopeři ze všech.
»Proč jste sem přijel vy?« obrátila se Erlin na Keeche. Materák chvíli nezareagoval. Potom pomalu zavrtěl hlavou. Erlin počkala ještě o chvilku déle a pak přenesla pozornost zpátky na Janera, který se otočil, aby si ji na zadním sedadle mohl prohlédnout. Znala ten pohled.
»A co vy?« zeptala se.
»Jezdím tam, kam mě pošle mysl. Věčný turista.« Vesele se ušklíbl.
»Nikdy se nebráníte?« zeptala se.
»Jednou - ale jenom na začátku.«
Erlin přikývla. »Říkal jste, že jste si vazalství odsloužil před dvaceti lety?« Byla zvědavá; lidé, kteří se stali vazaly Úlové mysli, byli po odsloužení trestu zpravidla rádi, že se svých malých společníků zbavili, obzvlášť proto, že ti, kteří udělali tu chybu, že sršně zabili, měli obvykle nějakou hluboce zakořeněnou averzi vůči hmyzu. Kromě toho se o Úlových myslích říkalo, že své lidské sluhy posílají do opravdu nepříjemných situací.
»Proč to děláte dál?«
»Dobrodružství. Peníze. Za posledních dvacet let bych napočítal málo chvil, kdy jsem se nudil, Erlin.«
Prohlédla si ho pozorněji. Původně jí připadal poměrně naivní, jako by za sebou neměl možná ani první stovku. Rozhodla se přehodnotit svůj názor. Kdysi byly největšími zabijáky lidstva nemoci a úrazy; dnes byla největším zabijákem nuda, která obvykle vyústila ve druhou z původních dvou příčin. Možná byl Janer mnohem starší, než v první chvíli usoudila; možná měl stejný problém jako ona.
»Erlin?« promluvil najednou Hooper, kterému zřejmě až nyní došel obsah rozhovoru. »Napadlo mě to... To ta kůže.«
Erlin se pro sebe usmála, když si vybavila rozhovor na palubě hooperské plachetnice jménem Treader. Pecka, sto osmdesátiletého strojníka napadla pijavice a krouživým pohybem mu vykousla z nohy kus masa velký jako pěst - kus masa, který si poté, co pijavici roztloukl na kaši, našrouboval zpátky na místo. Rána se zahojila za několik minut.
»Vám to nepřijde trochu divné?« zeptala se ho Erin.
»Jak divný, to jako že sem divnej? Aspoň nemám kůži jak spálenej cukr. Ti zasraní Pozemšťani o nás pořád říkaj', že sme divní.«
Po jeho druhé... nehodě se z Pecka stal velice divný patron, ale Erlin ani teď neměla chuť příliš o tom přemýšlet - a nebyla si ani jistá, jestli věří, že se to doopravdy stalo.
»Vy znáte Ambela?« zeptala se Hoopera.
»Kdo by ho neznal?« dostala odpověď.
Taxikář složitou manipulací s nosnými plochami navedl aerotaxi na spirálovitý sestup.
Trojice pasažérů se zadívala dolů na dlouhý, částečně umělý ostrov pod nimi. Kolem mnohem větší centrální kupole, které tvořila základnu Řádu, se mačkala spousta menších - jako by ostrov vyfukoval v moři bublinky. Několik menších jich bylo také uprostřed nejširšího místa ostrova: průhledných koulí spuštěných do hluboké džungle, která tam rostla. Když Erlin napnula zrak, rozeznala háje hruškovníků, z nichž tu a tam výrazně vyčníval vysoký jandem, a reflexivně si začala mnout jizvu na předloktí. Pijavice, která se na ni spustila z hruškovníku, pro ni byla prvním bezprostředním setkáním s apetitem spatterjayských forem života. Později ji Ambel zachránil před vytrvalou pozorností tvora s nevinným názvem surmovka žabí. Bez jeho zásahu by ji připravil o ruku. Rozhlížela se po širém moři a vzpomínala na jiný ostrov, kde, pokud se Ambelovi dalo věřit, vedlo nezávislou existenci tělo něčeho, co kdysi byl člověk. Zřejmě se mu nevedlo špatně, ale inteligence mu chyběla. Stahovačovu hlavu vozil Ambel zavřenou v truhle.
»Bránu tady na planetě zavřeli,« prohlásil Keech.
»Tepelné znečištění,« řekla mu Erlin. »Strážce ji nechal přestěhovat na Coram, když se v okolí hlubinných tepelných výpustí přemnožila populace surmovek kladivových.« Vzpomněla si také na to, že Coramu, měsíc, z něhož je krátce předtím odvezl raketoplán, dala jméno runsiblová UI - umělá inteligence, která zároveň plnila funkci planetárního Strážce. »Coram« byla ve skutečnosti zkratka pro »coram judice«, což, jak se ukázalo, znamenalo v nějakém starém pozemském jazyce »v přítomnosti soudce«. Předpokládala, že je to příznačné jméno pro to, jak vidí Strážce sám sebe.
»Copak oni měli bránu tady?« zeptal se roztržitě Janer.
»Když sem přišel Řád, postavili ji na planetě. Byla tady asi padesát solstanových let, než ji přestěhovali. To bylo před dvěma sty solstanovými lety,« odpověděla.
Ve střeše jedné z největších kopulí se odsunul kruhový otvor a Hooper jím prolétl dovnitř. Vnitřek zalévalo pozemské světlo, které ostře kontrastovalo s měkkým zeleným svitem Spatterjay. Lesy a zemědělské plodiny rostly v úhledných obrazcích kolem městečka zpracovatelských závodů a jediné rozlehlé aglomerace, která vypadala jako nějaká obrovská plastbetonová houba, připíchnutá k zemi blyštivými věžemi hotelů. Tomu, co produkovala zdejší pole, Hoopeři říkali »dómová potrava«. Pokud neměli přístup k Intertoxu, právě ona jim bránila stát se něčím, co by připomínalo spíš Stahovače.
Hooper nechal zahučet pomocné trysky a přistál s aerotaxíkem na úhledně posekaném trávníku nedaleko okraje aglomerace. Trojice vystoupila.
Erlin se sklonila k otevřenému okénku. »Kolik to bude?« zeptala se.
Hooper chvíli mlčel; zřejmě počítal, jaká částka by mu mohla projít. Erlin zalovila v kapse blůzy a vytáhla svazek novokartaginských šilinků. Hooper, viditelně spokojený, si rychle vzal dvě bankovky, které nu nabídla, a vystoupil z taxíku, aby jim pomohl vyložit zavazadla. Janer vypadal zmateně a Keech se samozřejmě netvářil vůbec nijak. Erlin pochopila, že oba netušili, že by mohli potřebovat tvrdou měnu. Cítila, že se o tomto místě musejí ještě mnoho dozvědět. Právě se chystala poznamenat něco v tom smyslu, když ji Janer předběhl.
»Možná bychom potřebovali, aby nám někdo dělal průvodce,« řekl a podíval se na materáka.
Keech ani na toto nijak viditelně nezareagoval. Erlin odpověděla pohotově; neměla co ztratit, když bude nápomocná.
»Musím tady udělat, kvůli čemu jsem přijela, ale můžete mě doprovázet, dokud se neaklimatizujete,« řekla, otočila se a zahleděla se na ně. Keech odpověděl úsečným přikývnutím a Janer se na ni zazubil. Neměla z toho úsměvu dobrý pocit a raději se odvrátila.
»Jistě víte, že mimo hlavní kopuli se zákony Řádu nedají aplikovat,« řekla.
»To by měly,« namítl Keech.
»Občas,« dodal Janer.
Erlin pokračovala: »Zkuste definovat Hooperovi útok nebo vraždu. Jedině se všem vašim zásadám vysmějí. Tady to funguje tak, že čím je Hooper starší, tím větší má autoritu. Na základě toho, že ví mnohem víc než vy a že by vám pravděpodobně dokázal utrhnout ruce, pokud byste s ním nesouhlasili. Ambel, to je ten muž, kterého jsem přišla hledat, je starý. Kdysi jsem ho viděla, jak vleče mořskou rybářskou loď obyčejnou veslicí. Jeho loďka byla speciálně zesílená a vesla byla z keramalové směsi.«
»Jak je starý?« zeptal se Keech.
»Přinejmenším sedm století. Řekl, že sem přišel hned po válce, ale moc tomu nevěřím. Někteří z prvních Hooperů o své minulosti nemluví a v něm byla virová vlákna velice vyvinutá.«
Janer se ušklíbl. »Jo. Slyšel jsem spoustu takových historek.«
Erlin pokračovala, aniž se na něho podívala. »Kůži má flekatou jizvami po pijavicích, které se překrývají jedna přes druhou. Vlákna jsou v něm namačkaná tak hustě, že se mu nedá odebrat vzorek krve. Upřímně pochybuji, že v sobě vůbec nějakou krev má. Když se někdy zraní, rány se prostě uzavřou.« Zvedla ruku a prudce ji zatnula v pěst.
»Vy mu věříte?« zeptal se Janer.
»Nejdřív jsem nevěřila, ale byla jsem s ním několik let a nakonec jsem přestala pochybovat.«
»Možná... Hoop ještě žije?« ozval se Keech.
Erlin pomyslela na hlavu zavřenou v truhlici na palubě Treaderu a zdržela se komentáře.
»Tak tady to máte,« přerušil je Hooper. Vedle sebe měl hromadu zavazadel.
»Děkuji,« řekla Erlin. Když luskla prsty, její vznášecí kufr se vydělil z hromady zavazadel a poslušně připlul k ní. Původně ji překvapilo, že Janer má s sebou pouze batoh, ale teď pochopila, že nejspíš bude zkušený cestovatel, a proto si vozí jen několik nejnutnějších věcí. Keech by ovšem své zavazadlo neodnesl daleko, neboť mělo rozměry lodního kufru.
»Hodně štěstí,« řekl Hooper a nastoupil zpátky do svého taxíku.
»Počkejte.« Erlin se k němu otočila zpátky a on se ve dveřích zastavil. »Nevíte, kde bych našla Ambela?«
»Na Treaderu.«
»A kde je Treader?«
Hooper pokrčil rameny. »V Severním moři a na Stahovačových ostrovech. Na jihu u atolů. Na východě v Sargasu nebo na západě nad Modrými studnami. Vážně nevím.«
Nebyla to odpověď, která by Erlin udělala radost, ale od Hoopera takovou čekala.
»Díky za pomoc,« řekla chladně.
»Pokud jde o toho Ambela,« začal Janer, když se taxík zvedl do vzduchu a zamířil k otvoru v Dómu, »je za tím něco víc než věcný zájem?«
»Dalo by se to tak formulovat,« odvětila Erlin. »Teď půjdeme tudy.«
Po dlážděných cestičkách je odvedla elegantně rozvrženými růžovými zahradami od trávníků k hrozivě vysoké kovové stěně aglomerace. Automatické sekačky se prokousávaly trávou jako nějací železní brouci a ladně se vyhýbaly trsům kvetoucích narcisů. Některé z nich byly starozemsky žluté, ale ostatní byly modré a fialové. Před nimi se do zdi aglomerace zařezávaly široké arkády a bulváry. Zde byly další zahrady a trávníky, z nichž vyrůstaly kokosové palmy a karyoty, keře fuchsií a sem tam nějaký ananas - bohatství života, geneticky upraveného, jak Erlin dobře věděla, aby přežil v neobvyklých podmínkách uvnitř Dómu.
»Neříkala jste, že půda je tady vzácná?« zeptal se Janer, když se rozhlédl kolem sebe.
»Však také je,« odpověděla Erlin. »Toto všechno,« ukázala před ně, »spočívá na deseti metrech pěnového plastbetonu, který zase spočívá na tisíci metrech mořské vody.«
»Aha,« řekl Janer, »to mají pěkný vor.«
Zahradami se procházeli nejrůznější lidé: zkušení cestovatelé, kteří žili jen tím, že používali runsibly a krátce navštěvovali nové světy; modifikovní lidé - kočkodapti, ofidé a další; a Hoopeři, nervózní v zahradním prostředí, s kolébavým krokem těch, kteří jsou zvyklejší mít pod nohama palubu.
Erlin řekla: »Mnozí lidé, kteří si jezdí prohlédnout tento svět, se vůbec nedostanou dál než sem. Mnozí sem přijedou a netuší, že zákony Řádu nesahají za Dóm jako takový. Přijedou sem pro nesmrtelnost, o které jste se zmínil, a zjistí, že jakmile vkročí do hooperského světa, cítí se velice smrtelní.«
»Vy jste to udělala,« připomněl jí Keech.
»Mám ráda nové světy a nové zážitky. Ten, kdo občas něco neriskuje, nic nezíská.«
»Fráze,« řekl Keech. »Zákon by měl platit vždycky.«
Došli zatím na jeden z bulvárů. Erlin se na materáka podívala a pak ukázala na vstup do pyramidového metrotelu, který se nacházel v blízkosti jeho konce.
»Já zůstanu dnes na noc tady. Pokud nemáte jiné plány, můžete tady přespat taky. Jestli budete chtít, zítra si můžeme opatřit vybavení. Nebylo by špatné, kdybyste si nakoupili nějakou tvrdou měnu, protože bez ní se tady daleko nedostanete.«
»Která je nejlepší?« zeptal se Keech.
»Novokartaginské šilinky nebo nové jeny. Spatterjayskými skindy se nezatěžujte - jejich směnný kurs den ode dne klesá.«
»Jak kuriózní,« prohlásil Janer.
Když přišli do pyramidového metrotelu, Janer trval na tom, že zaplatí v automatické recepci čipovou kartou pokoje pro všechny. Erlin se sklonila ke svému vznášecímu kufru a k jeho ovládacímu minipanelu a zadala pokojové kódy, které jim obrazovky ukázala - podřídila kufr hotelové UI. Chviličku se dívala, jak odplouvá, a potom pohlédla na hodinky.
»Ráno tady, tak kolem deváté, solstanové?« navrhla.
»Určitě,« řekl Janer. Keech odpověděl svým typickým úsečným přikývnutím.
Erlin bez dalšího zdržování zamířila do pokoje, který jí hotelová UI přidělila.
»Nezapomeňte na ty peníze,« ohlédla se ještě přes rameno. Když pak nastoupila do výtahu, podivila se, co ji to napadlo, že se těch dvou ujala. Že by osamělost? Když došla ke dveřím svého pokoje, kufr již tam na ni čekal. Prošla dovnitř za ním a svalila se na velikou postel, která tam byla. Dala si ruce za hlavu, upřela zrak do stropu a řekla: »UI, chtěla bych nějaké informace o materializovancích.«
»Můžete být o něco konkrétnější?« zeptala se jí hotelová UI.
»Totiž... nemá ta metoda původ u nějaké náboženské sekty?«
»Pochází od kultu Znovuzrozeného Anubise. Jeho členové hlásali, že duše neexistuje a že nic není svatější než tělo. Když zemřeli, drželi se života, dokud to aspoň trochu šlo. Nechávali se nakonzervovat a rozpohybovat s využitím soudobé kybernetické techniky.«
Erlin si vybavila nápadně egyptský design Keechovy superky a očního irigátoru. »Jenže ti měli mrtvý mozek. Keech normálně myslí.«
Žádnou odpověď od UI nedostala, zasáhly její zábrany týkající se soukromí. Nemohla se s ní bavit o ostatních hostech.
»Dnešní materáci často dokážou vnímat - jsou prakticky živí,« nedala se.
»Kult Znovuzrozeného Anubise stále existuje a má teď přístup k psychozáznamovým a mimetickým počítačům. Některé z těch, kteří byli technicky mrtví, je možné dát do pořádku a oživit s pomocí některých novějších nanotechnologií.«
»A s těmi psychozáznamy a mimetikou... jsou živí?«
»Většina tvrdí, že se stali UI. Hranice se rozmazávají a spory vyostřují, když přijde řeč na materializovance s částečným využitím organického mozku. Celkově vzato jsou materáci vzácní. Většina poškození, které může člověk utrpět, se dá opravit, a většina lidí s psychozáznamovou technikou volí memplantaci do šasi androida.
»Jak tedy vysvětlíš Keeche?«
UI neodpověděla.

Jakmile Keech zůstal sám ve svém pokoji, otevřel kufr, vyndal z něj čistou monofilamentovou kombinézu a položil ji na postel. Téměř uctivě si sundal kosočtvercový přívěsek a položil jej na ni. Potom si velice opatrně svlékl použitou kombinézu, nechal ji spadnout na podlahu a otočil se k zrcadlu na nedaleké stěně, aby si prohlédl svůj šedozlatý odraz. Podobně jako půlpřilbová superka obličej, také oblast od jeho podpaží k pasu a pak do slabin pokrýval zlatý kov. Hluboko do něho byly vyryty egyptské hieroglyfy. Když si je prohlížel, stál naprosto nehybně, dokud mu irigátor nesvlažil pravé oko. Nemrknul, ale otočil se zpátky ke kufru. Nyní z něj vytáhl zlatou skříňku ve tvaru malého sarkofágu, zaklapnul víko kufru a skříňku postavil na ně. V povrchu této skříňky byla prohlubeň, která přesně odpovídala kosočtvercovému přívěsku, jenž předtím položil na postel. On to však ignoroval. Místo toho uvolnil dvě hubice, za nimiž se vytáhly spirálovité průzračné hadičky. Tyto hubice zastrčil do dvou otvorů v kovovém krytu svého boku. Prostřednictvím své superky vyslal aktivační signál tomuto přístroji, jenž fakticky bránil tomu, aby shnil: své čistící jednotce.
Jedna ze stočených hadiček dostala špinavě modrou barvu. Jednotka nasála konzervační tekutinu z jeho cévního systému, odfiltrovala kal z odumřelých bakterií a vířníků, opravila určité chemické nerovnováhy a pak napumpovala tekutinu zpátky do něho. Tekutina ve vratné hadičce byla jako tekutý safír. Po několika minutách začala řada červeně svítících hieroglyfů na skříňce po jednom měnit barvu v zelenou. Když se změnil poslední hieroglyf, tekutina přestala hadičkami kolovat. Keech je odpojil a vrátil do vlastní jednotky. Potom otočil kotoučkem na jednotce a vytáhl válcovou nádobu vyplněnou toutéž modrou tekutinou. Znovu se obrátil k zrcadlu a s pomocí hadříku, který vytáhl z uzávěru nádoby, se otřel do hlavy k patě. Alespoň částečně při tom sundal superku, aby se dostal na kůži schovanou pod ní. Levá polovina obličeje, kterou tak odhalil, byla zničená, sežraná až na kost, do níž byl zasazen kroužek trojúhelníkových kontaktů v barvě mědi.
Keech se chvíli díval na ránu, která ho zabila, pak s vlhkým mlasknutím zasadil superku zpět na místo, sáhl dolů a stiskl několik plošek na kovovém krytu svých bočních partií. Kryt se s tichým zasyčením nadzvedl a od jej uvolnil úplně a položil jej na víko kufru. Bok svého těla, který tak obnažil, tvořila převážně průhledná umělá kůže, pod níž bylo vidět orgány opravené syntetiky, soustavu modrých hadiček rozbíhajících se od otvorů pro hubice a do černa ohořelé žeberní kosti. Po krátké vizuální kontrole otřel hadříkem také tuto oblast. Když skončil, vrátil kovový kryt na místo a vrátil se k posteli, aby si oblékl čistou kombinézu a znovu si pověsil na krk kosočtvercový přívěsek. Ještě jednou se prohlédl v zrcadle, potom se z jeho hrdla ozvalo suché mlasknutí a promluvil.
»Hotelová UI, chci si vybrat ze svého účtu částku tisíce novokartaginských šilinků, v hotovosti. Je to zde možné?«
»Je to možné,« odpověděl hotel. »Bankomat je ve stěně nalevo od vás. Jistě je vám známo, že tisíc šilinků může být víc, než kolik tady budete potřebovat. Směnný kurs vůči Spatterjayskému skindu je velice vysoký.«
»Vím o tom,« odvětil Keech, ale je možné, že se zde nějaký čas zdržím.« Vytáhl z kapsy čipovou kartu a zasunul ji do štěrbiny ve stěně. Hned nato se otevřelo okénko a bankomat mu vystrčil kartu zpět. V okénku ležel svazek sto, padesáti a desetišilinkových bankovek. Byl tam rovněž plátěný pytlík s mincemi. Otevřel jej, vytáhl jednu průhlednou osmiúhelníkovou
minci a zvedl si ji k oku. Když pak povytáhl obočí, podobalo se to překvapení. Jednošilinkovou minci neviděl už velice dlouho - vlastně několik století.