Kapitola 1.
Všechno jen ne pytlík pomerančů

Začalo to jako každý jiný úkol. Jistý velevýznamný politik, jehož tvář a jméno byste určitě poznali, se ve vší tajnosti dostavil do Harley Street v Londýně. Kde je k mání jedna z nejodbornějších a rozhodně nejdražších zdravotních péčí v civilizovaném světě. Ten politik – nazveme ho třeba pan President a ne, není to ten, co si myslíte – se objednal pod smyšleným jménem do hospicu sv. Bafometa, protože při misi dobré vůle do Thajska chytil nadpřirozenou pohlavní chorobu. Byl tak hloupý, že vyklouzl svému doprovodu a odskočil si povyrazit se do jednoho zastrčeného baru v Bankoku, přičemž měl tu smůlu, že narazil na agenta temnoty zamaskovaného za dámičku. V důsledku čehož byl teď pan President ve vysokém stupni těhotenství a co nosil pod srdcem byl pravý opak vytouženého dítěte. Takže jsem dostal příkaz se vší ohleduplností jeho nadpřirozenou graviditu ukončit. Potomek se nesměl narodit nebo pokud by se tomu nedalo zabránit, nemělo mu být dovoleno volně pobíhat po materiálním světě.
Dostal jsem pistoli a čekalo se, že ji použiji.
(Jak jsme se to dozvěděli? Moje rodina ví všechno. Je to naše práce. A když budete bojovat tolik století jako my, nevyhnete se tomu, abyste si vytvořili rozsáhlou síť informátorů a informačních zdrojů.)
Kráčel jsem beze spěchu po Harley Street a přitom jsem se schovával všem na očích. Nikdo z kolemjdoucích se na mě ani nepodíval; lidé to nikdy nedělají. Jsem vytrénovaný splynout s prostředím, stát se jedním z davu. Na sobě jsem měl hezky anonymní třídílný oblek, dost drahý, aby mi seděl, ale ne dost módní, aby upoutal něčí pozornost. Rázoval jsem si to po Harley Street jako bych měl plné právo tam být a tak si všichni mysleli, že tomu tak je. Vystupování je základ, věřte mi. Když máte správné vystupování, zapadnete všude. Pomáhá, že mám ten typ obličeje, co vám vždycky připomíná někoho jiného: průměrný, příjemný, takový, co si ho už za pár minut nedokážete vybavit. Obličej agenta.
Všechno se to dá natrénovat. I vy se můžete naučit, abyste nevypadali jako nikdo konkrétní, když budete chtít.
Bylo to takové líné londýnské odpoledne na konci léta. Pod bleděmodrou oblohou bylo příjemně teplo a vál sotva patrný větřík. Z dálky zazníval dopravní ruch, ale ulice sama byla relativně klidná a tichá. Taxíky, robustní černé vozy obvyklého typu, přepravovaly lidi sem a tam, muže a ženy všech národností, kteří si okázale hleděli svého. Značné procento z nich vůbec nebyli muži, ženy nebo něco takového. Překvapilo by vás, kolik monster zakrytých před zraky pouhých smrtelníků jen lehoučkou iluzí kolem vás každý den projde. Ale já jsem Drood a kolem hrdla nosím zlatý torkéz, takže mohu použít Pohled a vidět všechno – nebo alespoň tolik, co snesu.
Jen několik kroků ode mne vystupoval z taxíku elfí pán, vysoký a vznešený ve svém zářícím hávu. Měl špičaté uši, oči bez bělma a v obličeji výraz krajního opovržení vším lidským. Zaplatil šoférovi velkou bankovkou a aristokratickým mávnutím ruky odmítl drobné. Taxikář by ji měl co nejdříve uložit do banky, než se dotkne chladného železa a promění se zpátky v list stromu. Elfové rádi napalují lidí; je to vlastně jejich poslední radost.
Po ulici chodili sem a tam duchové a procházeli zdmi, které tam za jejich života nestály, lapeni v nekonečném opakování jako hmyz v jantaru. Pouhé ozvěny času. Démoni se vozili na zádech nic netušících lidí, zarývali jim paty do boků a cosi lim šeptali do uší. Snadno se dalo poznat, který z lidských ořů jim naslouchá, protože jejich démoni byli vypasení a odulí. Jeden muž měl počínající svatozář. Doprovázel ho přítel se stigmaty. Taková okamžiky vám dodají naději. Zdánlivě odnikud se vynořil mimozemšťan s šedivou pletí a velkýma černýma očima, v tříprsté ruce svíral Londýn od A do Z. Harley Street je proslulejší, než byste si mysleli.
Nikdo z nich mi nevěnoval pozornost. Vždyť jsem vám to říkal: jsem vytrénovaný.
Občas si říkám, jestli by nebylo hezké žít normální život s pouze normálními starostmi a zodpovědnostmi a nemuset vědět všechno, co vím. Nemuset vidět veškerou temnotu světa. Být ovcí a ne pastýřem. Na druhé straně ale vím co se doopravdy děje a kdo jsou skuteční záporáci a pravidelně jim nakopávám ty jejich zločinné zadky. Což taky není k zahození.
Harley Street se z větší části skládá z dlouhé řady georgiánských domků s okázale anonymními fasádami. Nikde nenajdete žádná jména: buďto víte, kam jít, nebo tam nepatříte. Těžké, nenápadně vyztužené dveře se otevírají pouze na bzučák když znáte to správné slůvko, okny nemůžete nakouknout dovnitř, a mnohé z těch úctyhodných příbytků jsou chráněny tak, že se vám o tom ani nesnilo.
A to byly ty, které mne zajímaly.
Předstíral jsem, že poslouchám svůj mobilní telefon a přitom jsem si z bezpečné vzdálenosti prohlížel hospic sv. Bafometa. Skvělá věcička, takový mobil: dokonalá záminka když člověk potřebuje někde jen tak postávat s prázdným výrazem v obličeji. Že bych se třeba jen přiblížil k přednímu vchodu hospicu vůbec nepřicházelo v úvahů. Dobře jsem viděl četné vrstvy skutečně účinných bezpečnostních kouzel. Takových, co nezanechávají ani mrtvolu, která by se dala identifikovat. Představte si obrovská magická železa se skutečně velkými zuby a zabudovanou zlomyslností. Zkrátka přesně taková bezpečnostní opatření, jaká byste čekali kolem nemocnice co se specializuje na kuriózní a strašné nemoci, takové s jakými byste se určitě nechtěli chlubit před zbytkem světa.
Takže jsem se rozhodl vniknout do budov stojící vedle Svatého Bafometa, menšího a ještě specializovanějšího zařízení nesoucího označení ‚Dr. Dee & synové & synové‘. Ti se zabývají exorcismem a berou to pěkně zostra. (Jejich motto: My už z vás toho ďábla vyženeme.) Jejich ochrany byly stejně silné, ale nastavené spíše aby nepustily ven to, co je uvnitř, než aby bránily lidem ve vniknutí. Bylo to logické – tam by se vloupal jedině šílenec. Většinu lidí dovnitř museli vtáhnout násilím, ječících a kopajících. Já ale nejsem většina. Schoval jsem mobil a rozhlédl jsem se po ulici, ale všichni byli jako obvykle příliš zaujati svými vlastními záležitostmi, než aby měli čas se zajímat o nýmanda jako jsem já. Takže jsem prostě jen vklouzl do úzké uličky vedle ústavu doktora Dee a aktivoval jsem svou živou zbroj.
Většinu času ji nosím vypnutou, jako zlatý nákrčník. Kdysi tomu říkali torkéz. Neviditelný pro každého, kdo není členem rodiny Droodů nebo alespoň sedmý syn sedmého syna. (Takových se dnes moc po Londýně nepotuluje. Patrně za to může plánované rodičovství.) Bezhlesně jsem vyškl aktivační Slovo a živoucí kov v torkézu pokryl celé moje tělo, v jediném okamžiku mne zahalil od hlavy k patě. Je to hřejivý, osvěžující pocit, jako obléknout si starý pohodlný kabát. Když mou hlavu a tvář zakryla zlatá maska, viděl jsem ještě jasněji, včetně všech těch věcí, které jsou jinak skryty i před zraky nadaných jedinců jako jsem já. Cítil jsem se silnější, bystřejší, víc živý, jako bych se probral z polospánku do plné bdělosti. Připadalo mi, že bych mohl zmáčknout celý zatracený svět a přinutit ho bulit jako mimino.
Ta zbroj je tajná zbraň rodiny Droodů. Každý z nás ji dostane hned po narození a je navždy spojená s našim nervovým systémem a duší. Když ji máme na sobě, jsme nezranitelní, chráněni před všemi druhy útoků, jak fyzických, tak magických. S ní jsme neuvěřitelně silní, úžasně rychlí a prakticky nezjistitelní. Většinou. Ve zbroji jsem vypadal jako oživlá socha, nádherně zlatá, bez kloubů nebo jiných pohyblivých segmentů – na celém lesklém povrchu nebylo jediné slabé místoečko Ve zlaté masce, která mi zakrývala obličej, nebyly ani otvory pro oči nebo na dýchání. Nepotřeboval jsem je. Když mám zbroj na sobě, stává se mnou. Je to moje druhá kůže, která mne odděluje od okolního nebezpečného světa.
Teď když jsem se teď podíval maskou, zřetelně jsem uviděl velkého démonického psa, který střežil zadní vchod Deeova podniku. Byl černý jako noc, velký jako autobus a samý sval. Podezíravě se kolem sebe rozhlížel plochým surovým obličejem s očima planoucíma pekelným ohněm. Líně ohryzával lidskou stehenní kost, na které pořád ještě zůstávalo trochu masa. Kolem ležely další kosti, rozdrcené, aby se bestie dostala k morku. Byl jsem v pokušení zvednou jednu z těch kostí, hodit jí a zavolat aport!, jen abych viděl, co by se stalo. Ale ovládl jsem se. Jsem koneckonců profík.
Zamířil jsem přímo k démonickému psovi, který mě neviděl, neslyšel ani necítil. Což bylo jen dobře. Rvačky nevyhledávám. Přinejmenším ne s něčím tak obrovským a pekelně zlým. Protáhl jsem se kolem psa a přitom jsem si dával záležet, abych se ho nedotkl. I moje zbroj má svoje meze. Prohlédl jsem si zámek na dveřích. Velice starý, velice komplikovaný, velice bezpečný. Pro mě hračka. Zalovil jsem svou zlatou rukou ve zlaté zbroji na boku – prošla jí jako vodní hladinou – a vytáhl jsem Ruku slávy, kterou mi rodinný Zbrojmistr zapůjčil pro tuto misi. Ruka slávy je lidská ruka uťatá oběšenci těsně po jeho smrti a pak upravená jistým velice odpudivým způsobem tak, že se prsty změní ve svíce. Když je zapálíte správným způsobem a vyřknete při tom správné slovo moci, Ruka slávy vám otevře každičký zámek a odhalí každičké tajemství. Rodina tyhle příšernosti vyrábí z těl našich padlých nepřátel. S mrtvolami děláme i jiné věci, často opravdu nechutné. Což je další dobrý důvod, proč si nás proti sobě nepopudit.
Zapálil jsem svíce a nehlučně pronesl Slovo, a démonický pes zvedl svou velkou hlavu, aby podezíravě zavětřil. Znehybněl jsem a pes si po chvíli zase lehnul. Zámek se mezitím už odemkl a tak jsem lehce strčil do dveří a ty se otevřely. Pes se ani neohlédl. Protáhl jsem se dovnitř a zase jsem za sebou dveře tiše zavřel a zamknul. Teprve pak jsem se trochu uvolnil. Pravděpodobně bych útok psa díky své zbroji přežil, ale nechtěl jsem tu pravděpodobnost ověřovat v praxi, když jsem se tomu mohl vyhnout. Démoničtí psi jsou cvičeni, aby vám šli rovnou po duši.
Schoval jsem Ruku slávy a rozhlédl jsem se po svém novém okolí. Podnik doktora Dee byl temný a pochmurný, a holé kamenné stěny předsíně mokvaly vlhkostí a jinými tekutinami. Na stejně holé kamenné podlaze byl rezavý železný rošt, aby neklouzala. Vykročil jsem vpřed a bylo to jako vejít na jatka duší. Bylo to místo, kde se zlé věci stávaly pravidelně. Místo, kde to, že se tu stávaly skutečně zlé věci, bylo naprosto normální.
Tiše jsem prošel dlouhou kamennou chodbou a když jsem na jejím konci zahnul za roh, ocitl jsem se v obrovské síni zaplněné řadami klecí právě tak velkých, aby každá pojala jediného muže, ženu nebo dítě. Jejich mříže byly ze solidního stříbra a uvnitř visely na řetězech těžké okovy pro ruce. Jediné světlo vycházelo z velkého litinového ohřívadla, které stálo na druhém konci síně a krvavě rudě zářilo do šera. Z ohřívadla vyčnívaly dlouhé násady mučících nástrojů, které se tam nahřívaly. Vydal jsem se uličkou mezi dvěmi řadami klecí a dával jsem si dobrý pozor, abych se nedíval nalevo ani napravo. Tady žádní nevinní nebyli. Všichni byli posedlí, hračky v rukou Pekla, a byli tu, aby se zbavili svého břemena. Ať tak či tak.
Většina z nich mě neviděla, takže se ani neobtěžovali přede mnou hrát svou roli. Ale jedna temná, shrbená postava zvedla hlavu a upřela na mne pohled očí zářících stejně zlatě jako moje zbroj. Postava na mě promluvila a já jsem se při tom zvuku neubránil zachvění. Byl to hlas anděla nakaženého syfilisem, růže znetvořené rakovinou, nevěsty se zubatou pochvou. Slibovala mi úžasně hrozné věci, když ji osvobodím. Šel jsem dál. Postava se tiše smála v temnotě za mnou jako malé dítě. Podle plánku, který jsem se předem naučil nazpaměť, jsem došel do obytné části budovy, kde zotavující se pacienti postupně získávali zpět svou příčetnost. Všude kam jsem se podíval jsem viděl duchovité obrazy skrytých ochranných systémů, připravených vyrazit při sebemenší známce neoprávněného vniknutí do akce. Pouze moje zbroj zabránila Deeově bezpečnostním zařízením spustit všechny možné alarmy a odvetné akce. Kamery včetně infračervených byly přirozeně všude a byly napojené na rozprašovače svěcené vody, ale moje zbroj byla neviditelná i pro ně. Nikdo mne nemohl vidět, když jsem si to nepřál.
Zanedlouho jsem dorazil ke zdi spojující zařízení doktora Dee se svatým Bafometem a pak už jsem musel jen vytáhnout přenosné dveře, kterými mě Zbrojmistr vybavil, a připlácnout je na stěnu. Rychle se zvětšily a vytvořily úplně normálně vyhlížející dveře i s mosaznou klikou. Otevřel jsem je, prošel jsem jimi do vedlejší budovy a pak jsem je zase sloupl ze zdi. Dveře se scvrkly do malé gumové kuličky něčeho, co je příliš složité než abych to pochopil natož pak vysvětloval. Strčil jsem si je zpátky do kapsy. Teď už jen stačilo projít svatým Bafometem podle plánku, který jsem měl v hlavě, přímo k pokoji pana Presidenta.
(Ne, ne toho, co si myslíte. Doopravdy ne. Musíte mi věřit, když vám tyhle věci říkám.)
Hospic byl jasně osvětlený, stěny vymalované jásavými barvami, ale magické ochrany tu byly stejně silné jako u Dr. Dee. Všude byly kamery, které si tiše předly, jak se otáčely sem a tam, pohybová čidla rudě blikala ve výši kotníků. Já jsem ale kráčel nikým nespatřen jako duch ve stroji. Nikdo mě nemůže vidět – pokud si to nepřeji. Vzduch páchl dezinfekcí a něčím prohnilým, co nedokázala zakrýt ani drahá vůně květin.
Nikým nerušen jsem dorazil do lůžkového oddělení v nejvyšším poschodí, kde byli všichni skutečně zajímaví pacienti, a vydal jsem se jasně osvětlenou chodbou; tu a tam jsem se zastavil, abych jen tak ze zvědavosti nakoukl okýnkem na dveřích, které jsem právě míjel. Vy byste snad odolali? Dopředu jsem se seznámil s tím, kdo všechno tu je a s čím, takže mi stačil jen rychlý pohled.
Zahlédl jsem například jednoho z předních šéfkuchařů s vlastní televizní show, který si tu nechával odstraňovat tetování. Tatérovi zřejmě ujela ruka když inkoustem vybarvoval prastaré čínské znaky prostého zaklínadla zajišťujícího nositeli štěstí a vytvořil místo toho kletbu přivolávající zatraceně velkou smůlu. Výsledkem bylo, že šéfkuchařův proslulý podnik lehl popelem po nepokojích způsobených hromadnou otravou z jídla. Při natáčení televizního pořadu vysílaného na živo byl stižen explozivním průjmem, všechny jeho nejlepší recepty se objevily na netu a sedmnáctkrát do něj udeřil blesk. V jeho vlastní kuchyni. Takové tetování se nedá odstranit jen tak laserem, takže mu museli postupně stáhnout kůži na zádech, aby se ho zbavil. Nyní ležel na břiše v posteli a plakal jako batole. Příště se nejspíš spokojí s nápisem Mamka nebo názvem svého oblíbeného fotbalového týmu.
V pokoji vedle něj trpěla žena naprostým nedostatkem tíhy. Personál ji musel přikurtovat k lůžku, aby jim neuletěla. Její dlouhé vlasy se jí volně vznášela kolem obličeje. Ještě dál pobýval nějaký ubohý nešťastník, který omylem přišel na seanci se skutečně otevřenou myslí a nyní byl posednut tisícem a jedním démonem. Potácel se po pokoji ve svěrací kazajce, odrážel se od polstrovaných stěn a ječel v mnoha neznámých jazycích, jak v něm ti démoni zápasili o nadvládu. Co tím způsobují svému hostiteli je zjevně vůbec nezajímalo. Měl by si raději zajít k Dr. Deeovi. Za co si zaplatíte, to dostenete.
V dalším pokoji měli uťatou ruku, která se snažila nechat si narůst nové tělo; cestovatele v čase, jehož poslední regenerace se pořádně zvrtla a obrátila ho naruby a zuboženého vlkodlaka s prašivinou. Zjevně tu brali každého.
Opatrně jsem nahlédl za roh a tam byl pokoj pana Presidenta. Přede dveřmi seděl ozbrojený strážný, v tuto chvíli zcela pohlcen kulturistickým časopisem. Nespokojil jsem se s letmým pohledem a důkladně jsem si to ověřil, ale bylo to skutečně tak. Jediný ozbrojený strážný. Vážně, vůbec se nesnažili. Tiše jsem se k tomu chlápkovi přikradl a on o mě neměl ani tušení, dokud jsem mu nestiskl jistý nervový uzel na šíji a on okamžitě neupadl do spánku. Odsunul jsem jeho židli ode dveří a pak jsem ho na ni znovu posadil. Potom jsem nakoukl okýnkem dovnitř a uviděl jsem pana Presidenta, jak tam leží na zádech a chrápe, až mu jeho nakynuté břicho zvedá přikrývku. Těhotenství je prý velice vyčerpávající, tak jsem to alespoň slyšel. Žena pana Presidenta pochrupovala na židli vedle postele. To od ní bylo velice milé a soucitné.
Sáhl jsem pod svou zbroj pro pistoli, kterou jsem měl v pouzdru u pasu. Zbrojmistr mi za ta léta už dodal spoustu nejrůznějších zbraní, ale tahle byla vážně speciální. Jehlovka s pístem na stlačený plyn, která vystřeluje štěpinky zmrazené svěcené vody. Velice tichá a velice účinná.
Na zamčené dveře jsem Ruku slávy nepotřeboval, prostě jsem je vykopnul. Rozletěly se a pan President se posadil na posteli a podíval se na mě. Dítě, které měl v sobě, patrně zcitlivělo jeho smysly. Jakmile mě uviděl v mé zlaté zbroji začal ječet, že jsem ho přišel zavraždit. Pečlivě jsem zamířil a zastřelil jsem jeho ženu, která se ještě ani nestačila zvednout ze židle. Ledová jehlice ji zasáhla přímo do krkavice a pronikla do jejího krevního oběhu. Tam rychle roztála ve svěcenou vodu a paní Presidentová se začala svíjet v křečích, jak se démon, který ji posedl, dal na spěšný útěk.
Šel jsem po ní hned od samého začátku. Zatímco její manžel špásoval s tou dámičkou, démon se ukryl v ní a teď už jen čekal, až se dítě pana Presidenta narodí císařským řezem. Chystal se je posednout a získat tak stálou fyzickou podobu, ze které by ho už žádný exorcismus nevyhnal. Kdo ví, co měl v plánu udělat pak? Moje rodina neměla v úmyslu počkat si, jak se to vyvrbí.
Všichni jsme viděli Omen.
Žena klesla na všechny čtyři, třásla se a svíjela v křečích, zatímco její manžel na to šokovaně poulil oči. Byl, tak vyděšený, že už ani nekřičel. Jeho drahé polovičce začal z úst, nosu a uší prýštit černý sliz, který jí stékal po tváři jako odporné černé slzy. Bylo ho stále víc a víc, až se na zemi před ní vytvořila pořádná louže černé břečky. A z té temné ektoplazmy si démon v posledním zoufalém pokusu uchytit se v našem materiálním světě vytvořil svoje nové tělo.
Z louže se vztyčila mohutná postava: dlouhé, svalnaté ruce, široký hrudník a ramena, rohatá hlava s očima jako řeřavé uhlíky. Střelil jsem ho další jehličkou zmrazené svěcené vody, ale démon jen strašlivě zavyl a rostl dál. Odhodlaný parchant. Zvedal se z černé louže a už nyní se tyčil nade mnou. Na rukou mu vyrostly dlouhé drápy a když se mu ústa otevřela v zlověstném úsměvu, uviděl jsem řady jehlovitě ostrých zubů. Vypadal přesně tak, jaký byl: zlý, zlomyslný a ukrutně silný. Zastrčil jsem pistoli zpátky do pouzdra a nechal jsem si na svých obrněných pěstích vyrůst silné zlaté hroty. Jsou dny, kdy to bez staré dobré ruční práce prostě nejde.
Démon se vrhl vpřed a sekl po mě prackou. Jeho drápy mi neškodně sjely po hrudi, až zasršely jiskry. Udeřil jsem démona do hlavy a černá ektoplasma vyšplíchla na všechny strany, jak moje hroty opatřené klouby pronikly pseudomasem. Bil jsem ho znovu a znovu a při tom jsem ho tlačil přes místnost, zatímco všechny jeho pokusy o protiútok neškodně sklouzly po mé zbroji. Pak jsem ho popadl za jednu jeho černou pracku, zaťal jsem zuby a utrhl jsem mu ji. Démon zavyl a jeho tělo se začalo rozpadat – s tak drtivou porážkou se prostě nedokázal vypořádat. Nakones se jeho tělo pozvolna rozteklo v páchnoucí černou ektoplazmu a sám démon se s vřískotem zřítil zpátky do Pekla.
Otřepal jsem si tu odpornou břečku z pěsti a dopřál jsem si několik okamžiků na to, abych znovu popadl dech. Jedna z výhod válčení s pekelnými démony je, že nemáte žádné výčitky svědomí, když je roztrháte na cucky.
Ohlédl jsem se po panu Presidentovi. Utekl ze své postele a teď se skrýval v nejvzdálenějším koutě pokoje. Všiml si, že se na něj dívám, a začal něco kňourat. Vytáhl jsem svou jehlovku a střelil jsem ho taky. Svěcená voda se už postará, že z něj dítě vytáhnou mrtvé a tak nebude moci nikoho ohrozit. Pan President zalapal po dechu a vypoulil oči; cítil změny, které se v něm odehrávaly. Pak mě začal hlasitě proklínat, ale na to jsem už zvyklý.
„Vážně jste si myslel, že se před námi schováte, pane Presidente?“ řekl jsem. „Příště polkněte svou pýchu a přijďte rovnou za námi. Nebo ještě lépe, nezačínejte si s pochybnými dámičkami.“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.