Strážcův nos explodoval po mém zásahu pěstí mezi oči krví. Vzápětí jsem ho udeřil levačkou do tváře až zavrávoral a couvl o krok zpět. Jak se přikrčil před další ránou, z rozbitých úst mu vystříkla krev. V nose cítím zvláštní směsici starého potu a čerstvé krve, pot vyvolaný žárem žhnoucího slunce mi stéká po tváři a krku. Všude kolem sebe slyším skandování a povzbuzování.
"Zakruť mu tím jeho zatraceným krkem!" rozpoznávám Jorretův hlas.
"Roztrhej toho orčího syna na kusy!" křičí Franx.
Gardisté z Choreku rovněž povzbuzují svého muže, jejich zarudlé tváře působí se šedobílou barvou jejich uniforem velice kontrastně.
Můj soupeř se pokouší o výpad, tvář má zbrocenu krví a uniformu potřísněnu rudými skvrnami. Bez potíží jsem se vyhnul jeho hřmotné postavě a zasadil jsem mu prudkou ránu kolenem do břicha, až jsem ucítil praskot jeho žeber. Zlomil se v pase, ve tváři výraz bolesti, ale to ještě nebyl konec. Oběma rukama jsem jej uchopil za týl a vrazil jsem mu koleno do obličeje. Zaslechl jsem, jak jeho lícní kost nebo čelist s puknutím praskla. Svalil se na stranu. Jak padal, zasadil jsem mu další úder vyztuženou špičkou standardní boty do brady, až třískl hlavou o tvrdou podlahu. Chystal jsem se v započatém díle pokračovat, když tu jsem si najednou uvědomil, že kolem mne vše ztichlo. Ztěžka oddechujíc jsem zvedl hlavu, abych zjistil, co se to zatraceně děje.
Chorekskými jednotkami si razila cestu postava s obrovskými svaly. Na modrém rukávu její tuniky zářilo označení vrchního seržanta. Přes levé rameno měl jako plášť připevněnu černou kožešinu jakéhosi chlupatého stvoření. Oči upíral s vražedným úmyslem na mne. V ruce svíral šedesáticentimetrovou přehlídkovou hůl, jejíž jeden konec by obsypán červenými drahokamy. Když ke mě dorazil, vrazil mi ji do břicha tak silně, že mi vyrazil dech a já jsem se skácel na kolena.
"Ty parchante z trestanecké legie!" zařval vrchní seržant. "Teď ti ukážu, co s tebou měli udělat!" Mocně se rozpřáhl, aby mi mohl zasadit co nejsilnější úder. Jeho pěst se však v polovině dráhy náhle zastavila. Jen to zkus, pomyslel jsem si, už jsem zabil tvrdší chlapy a stvůry, než jsi ty. Byl jsem ještě rozpálený z boje a připravený okamžitě se vrhnout na toho novopečeného důstojnického tyrana. Dostaneš přesně to, co před chvílí dostal tvůj muž. Svalovec pohlédl za mne a vzápětí na mě dopadl stín. V zátylku jsem ucítil mravenčení, které se mi jako jemné mrazení rozeběhlo po páteři. Opatrně jsem se ohlédl přes rameno, s rukou stále přitištěnou na bolavé břicho. Za mnou stál ON. Plukovník. Plukovník Schaeffer, velící důstojník třinácté trestanecké legie, známé mezi těmi, kteří měli tu pochybnou čest být jejími členy, jako jednotka Poslední šance. Za jeho zády se rozprostíral sluneční soumrak - slunce se vždy zdálo být za jeho zády. Vždy, když se s ním poprvé setkáte, vidíte pouze jeho stín či siluetu, jakoby pro to měl zvláštní talent. Neviděl jsem nic než ledový třpyt jeho modrých očí upřených nikoliv na mne, ale na vrchního seržanta. Jsem opravdu rád, protože jeho obličej je jako vytesaný z kamene, což je neklamným znamením toho, že se nachází ve špatném rozpoložení.
"To by stačilo, vrchní seržante," řekl plukovník klidným hlasem, zatímco jeho levá ruka bezděčně spočinula na rukojeti energetického meče.
"Ten muž musí být potrestán," odpověděl Chorek s rukou stále napřaženou k úderu. Vypadá to, že je dost hloupý, aby se mě pokusil udeřit i teď. Tajně doufám, že to udělá. Už jen proto abych viděl, co s ním plukovník provede.
"Odveďte své jednotky z přistávacího pole," přikazuje plukovník vrchnímu seržantovi, "a ty moje vám brzy zmizí z cesty."
Chvíli se zdá, že se chorekský důstojník bude chtít přít, ale pak jsem si všiml, že se dopustil osudové chyby a jeho pohled se na okamžik setkal s plukovníkovým. Neubránil jsem se úsměvu, když jsem spatřil, jak před jeho chladným pohledem ucouvl. Každý v těch modrých očích vidí něco jiného, ale ve všech vždy vyvolávají představu něčeho hodně bolestivého a nepříjemného. Zatímco vrchní seržant odváděl své muže za občasného použití tyče, když se některý z nich pokusil ohlédnout, plukovník se nehýbal ani nepromluvil. Seržant určil dva muže k odnesení vojáka, kterého jsem vyřídil, přičemž po mně ještě jednou vrhnul vražedným pohledem. Znám tyhle typy; je to typický tyran a za jeho ponížení budou Chorekové po návratu do svého tábora tvrdě pykat.
"Postavte se, Kagei!" vyštěkl na mne plukovník, který stále nepohnul jediným svalem. Přes bolest vystřelující z břicha jsem začal mátožně vstávat. Nepodíval jsem se mu do očí, jen jsem napjatě očekával, až mi to jaksepatří nandá. "Vysvětlete svoje chování, poručíku," řekl klidně a založil si ruce na prsou jako nějaký vychovatel.
"Ten chorekský parchant řekl, že jsme všichni měli na Odpuštění chcípnout, pane," řekl jsem mu. "Řekl, že si nezasloužíme žít. Víte pane, právě se vracím z pohřbu téměř sto padesáti členů naší jednotky a nedokázal jsem se ovládnout."
"A vy si myslíte, že takový odpad jako vy si zaslouží žít?" zeptal se tiše plukovník.
"Já jenom vím, že jsme bojovali stejně tvrdě jako jakýkoli zatracený chorekský gardista, spíš ještě tvrději," odpověděl jsem a poprvé v životě se mu zpříma podíval do očí. Zdálo se, že se plukovník zamyslel, než mi strnule přikývl.
"Dobře," řekl a mě překvapením poklesla brada. "Naloďte se s vašimi muži do raketoplánu - bez dalších rvaček, poručíku Kagei," přikázal plukovník. Bez dalšího slova se otočil na podpatku a odkráčel směrem ke kolonii Odpuštění. Udiveně jsem se rozhlédl po ostatních členech naší jednotky, kteří stáli kolem mne. Viděl jsem jen pozvednutá obočí a krčení ramen. Pokoušel jsem se uklidnit a nemyslet na to, co to zatraceně mělo všechno znamenat. Naučil jsem se, že někdy je lepší nesnažit se plukovníka pochopit, člověk by si tím mohl zauzlovat mozkové závity.
"Dobrá, vy podřadná, zbytečná sebranko!" vyštěkl jsem na zbytky své čety, "slyšeli jste plukovníka. Pohněte sebou a koukejte nalézt do toho raketoplánu!"

Jak jsem běžel k mohutnému trupu raketoplánu, přidal se ke mně zleva Franx. Snažil jsem se obrovitého seržanta ignorovat. Ještě stále jsem mu nezapomněl, jak mne před několika málo dny málem dostal do těžkých problémů s plukovníkem.
"Kagei," oslovil mne a shlížel na mě přitom z výšky přes svůj klenutý hrudník. "Neměl jsem příležitost s tebou mluvit od chvíle... No, od chvíle, co nás napadli tyranidi."
"Myslíš než ses pokusil odvést zbytek čety do džungle při tom stupidním pokusu o útěk?" odsekl jsem, můj hlas přitom zní záměrně krutě. Z toho se jen tak lehce nevykroutí, i když ho tak trochu považuji za svého přítele. Přátelství, které dohnal až na samou mez, když se pokusil kolem mne vyvolat vzpouru.
"Kagei, nemůžeš mi to vyčítat," opáčil se slabým náznakem fňukání v hlase, které mě ještě více rozvzteklilo. "Všichni bychom tam chcípli. A ty to víš."
"Já jsem naživu a vím, že kdybych tě nechal provést co jsi zamýšlel, už bych nebyl," odpověděl jsem, aniž bych se namáhal na něj pohlédnout. "Kdybych tě nechal jít, zabil by mne plukovník ještě dříve, než by se to povedlo tyranidům."
"Ano, já vím, já vím," říká Franx omluvně.
"Podívej," řekl jsem a konečně jsem se mu podíval do očí. "Nemohu ti vyčítat, že jsi se chtěl dostat pryč. Císař ví, že to chceme všichni. Ale musíš být chytřejší. Vyber si lepší okamžik a ne takový, který mne dostane do potíží."
"Rozumím, Kagei," přikývl Franx horlivě a konečně zmlknul. Když jsme dorazili k nástupní rampě, jeden ze členů posádky raketoplánu, který ve své modrobílé námořnické uniformě vypadal napjatě a vzrušeně, nás začal počítat. Vrhal po nás přitom zasmušilé pohledy a dával nám tak najevo, že by si přál, aby nás zde mohl nechat. Uvnitř raketoplánu, který se pomalu pekl v prudkém žáru slunce, je horko jako v peci. Viděl jsem, že ostatní už začali obsazovat místa na třech lavicích na palubě a zapínat si bezpečnostní pásy visící z nosníků podél celé deset metrů dlouhé stěny komory raketoplánu. Když jsem se usadil a připoutal se i já, posadil se vedle mne Franx.
"Jak se má Kronin?" zeptal se zatímco nemotorně zápasil s kovovou přezkou a snažil se utáhnout si kožený popruh kolem sudovitého hrudníku.
"Neviděl jsem ho. Byl v prvním raketoplánu," odpověděl jsem a rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že všichni ostatní jsou zajištěni. Všichni, kdo z mé čety přežili, seděli důkladně připoutaní a tak jsem dal signál plavčíkovi, který čeká na konci sedadlového oddílu. Plavčík zmizel za přepážkou a vzápětí červená žárovka startu třikrát za sebou varovně blikla.
"Ještě jsem o Kroninovi neslyšel všecko," řekl jsem Franxovi a opřel jsem se o tvrdý kov lavičky, abych se lépe usadil. Franx se právě chystal odpovědět, když se ozvalo burácení vzletových trysek a trup raketoplánu se rozvibroval. Hřmot postupně sílil v řev a já jsem cítil, jak mě rostoucí přetížení mačká do lavice. Se stoupající rychlostí se celý raketoplán začal divoce třást, až nakonec vyrazil vzhůru vstříc obloze rozprostřené nad osadou Odpuštění. Boty na roštové podlze mi vibrovaly a má záda se postupně sunula po kovovém opěradle lavičky do strany. Stále ještě jsem cítil tupou bolest v břiše a když se raketoplán při nové změně směru ostře nahnul, žaludek mi nadskočil. Akcelerace mi vehnala do končetin více krve a deseticentimetrová rána ve stehně mi začala bolestivě pulzovat. Zaťal jsem zuby a snažil jsem se bolest ignorovat. Skrze okénko naproti jsem pozoroval mizící povrch planety. Zhruba kilometr nad hradbou kolonie Odpuštění se vznášela jakoby nahodilá změť raketoplánů a nákladních lodí. Vlastní osada se velice rychle zmenšovala, až jsem dokázal rozeznat jen linii ochranných hradeb a blok ústřední pevnosti. Pak jsme vstoupili do mraků a vše zbělelo.
Když jsme opustili atmosféru, přešly motory do jemného vrnění a modrou oblohu za výhledem z raketoplánu nahradil výhled na roztroušené hvězdy. Franx se ke mně naklonil.
"Kronin se prý zbláznil," řekl a poklepal si prstem na čelo, aby svoje prohlášení zdůraznil.
"Je to zatraceně divné, řeknu ti to," odpověděl jsem. "Něco se mu stalo, když byl v kapli."
"V kapli?" zeptal se Franx a začal se zuřivě drbat v porostu hnědých kučer na hlavě.
"Co jsi slyšel?" zeptal jsem se zvědavý, jaké řeči se začaly šířit už den po bitvě s tyranidy. Klábosení je dobrým ukazatel stavu morálky, stejně jako reakcí na proběhlou bitvu. Samozřejmě, jelikož jsme uvězněni v trestanecké legii dokud nezemřeme, nemůžeme být nikdy zcela šťastni, ale někdy jsou někteří členové naší jednotky deprimováni více, než obvykle. Boj proti nepřátelským tyranidům u misionářské kolonie byl strašný; bitvy s těmi stvůrami jsou zlé vždycky. Chtěl jsem vědět, na co teď mí muži myslí.
"Nic, vážně," řekl Franx a neúspěšně se v těsném sevření bezpečnostních pásů pokusil pokrčit rameny. "Lidé říkají, že zešílel."
"Podle toho, co jsem slyšel, tak se spolu se zbytkem druhé čety vrátil do kaple," řekl jsem. "Byla tam spousta tyranidů, kteří se tam dostali přes východní zeď. Většina z nich byli velcí bojovníci. Drápy rozsekali dveře chrámu na kusy a dostali se dovnitř. Další tam vnikli okny. Nebylo kam utéci; ti mimozemští parchanti uvnitř rozsekali na kusy všechno, co jim přišlo do cesty. Ztratili celou četu, až na Kronina. Museli si myslet, že je mrtvý, protože jej plukovník objevil pod stohem mrtvých těl."
"To je spolehlivý způsob, jak se zbláznit," řekl Franx zamyšleně, masité rty prohnuté v náznaku úsměvu.
"Každopádně," pokračoval jsem, "Kronin se zbláznil, jak jsi sám řekl. Pořád plácá nějaké nesmysly, neustále mele něco o věcech, které nikdo není schopen pochopit."
"Už jsem se s takovými případy setkal," vložil se do hovoru Poal, který seděl vedle Franxe. Na své protáhlé a ostře řezané tváři měl masku zasvěcence, mudrce zdrženlivě rozdělujícího moudrost dávných věků. "Znal jsem jednoho seržanta, kterému mina na planetě Gaulis II utrhla nohu. Neustále opakoval jméno svého bratra, pořád dokola, minutu za minutou, den za dnem. Nakonec se sám podřezal lékařským skalpelem."
Na okamžik se kolem rozhostilo ticho, jak se všichni zamyslí nad tímto řešením. Rychle jsem pokračoval ve vyprávění, abych z jejich hlav vypudil myšlenky na sebevraždu.
"Jo, to je zlé," řekl jsem, "ale Kroninův případ je ještě podivnější. Zjistilo se, že neomílá dokola nějaké staré věci, kdepak. On cituje Písmo. Nathaniel, kněz z Odpuštění, ho zaslechl jak odříkává řádky z Litanie víry. Něco jako: 'A netvor povstal z pekla i se svými přisluhovači a zničil svými pařáty služebníky Císařovi'. Něco takového." "Ať se propadnu, jestli jsem kdy viděl Kronina s nějakou zatracenou modlitební knihou. Ani jednou během těch zatracených dvou let bojů pod orckým sluncem," vložil se do diskuse Jorett, který seděl na lavici uprostřed raketoplánu a rozhlížel se kolem. Ztlumený hukot motorů nás už nepřehlušoval a všichni pozorně naslouchali. Čtyřicet párů očí se ke mně upíralo v očekávání, že uslyší pokračování příběhu.
"Přesně tak!" prohlásil jsem s teatrálním přikývnutím. Začal jsem tak trochu hrát pro diváky. Líbilo se mi, když můžu pro změnu vyprávět nějaký nový příběh, kterým bych upoutal jejich pozornost a zabránil tak vzájemným půtkám, k nimž obvykle dochází při návratech z dokončených misí.
"Zatímco jsme pohřbívali mrtvé, Nathaniel s ním měl několikahodinové sezení," pokračoval jsem a rozhlédl jsem se po těch, co mne mohli vidět. "Slyšel jsem ho, jak vysvětluje svůj názor plukovníkovi. Zdá se, že zatímco Kronin ležel polomrtvý v kapli, navštívil jej sám Císař. Říkal, že mu bylo dáno božské vědění. Samozřejmě to neřekl takhle, ale citoval odpovídající řádky z Litanií jako: 'A Císař se zjevil se třpytivou gloriolou a promluvil ke Svému lidu na Gathalamoru.' A jak říkáš, jak by u všech rohatých mohl znát takové věci?"
"Na tom není nic mystického," odpověděl Gappo, který seděl v zadní části raketoplánu. Zdálo se, že se skoro všichni začínali nudit. Až na pár chlapů, kteří byli zvědaví jak to bylo dál. Osobně mám Gappoa docela rád - není to taková skopová hlava, jako většina ostatních.
"Ó, moudrý kazateli," řek Poal se sarkastickým úšklebkem, "podělte se s námi o svou bezmeznou moudrost."
"Neříkej mi 'kazateli'!" zamračil se Gappo. "Víš dobře, že jsem toho lhaní a klamání už dávno nechal."
"Jak si přejete, pane Gappo," odpověděl Poal s opovržlivým výrazem.
"Je to docela jednoduché, vážně," vrátil se Gappo k původnímu tématu a Poala úplně ignoroval. "Všichni jste se přece účastnili bohoslužeb, stovek, možná tisíců. A ať už si je pamatujete nebo ne, určitě jste slyšeli celé Litanie víry a každý řádek z Knihy svatých minimálně dvakrát. Kroninovo trauma ovlivnilo jeho paměť tak, že si dokáže vzpomenout jenom na ty citáty a na nic jiného. Je to jediné, o čem dokáže mluvit."
Někteří přikyvovali a já jsem pochopil, co se Gappo snažil říci. Podle mých zkušeností jsou lidé beztak napůl blázni. Co já vím, není třeba mnoho, aby se křehká rovnováha zvrátila. Sám Císař ví, kolikrát jsem já sám balancoval na samé hranici propasti šílenství. Naštěstí jsem dost houževnatý, takže to na mně zatím nezanechalo žádné stopy. Alespoň mi to nikdo nedal najevo.
"No, myslím si, že to dává větší smysl, než ta povídačka o Císaři, který mu seslal Svého svatého ducha," ozval se Mallory, šlachovitý ulejvák s řídnoucí kšticí, který seděl vedla Poala. "Každopádně si nemyslím, že by byl Císař příliš potěšen naším poručíkem Kroninem, zvlášť když se stal členem Poslední šance za vydrancování a zapálení chrámu."
"Samozřejmě to dává smysl," řekl Gappo a snížil hlas ve spiklenecký šepot. "Možná ani žádný Císař neexistuje!"
"Zavři tu svou nevymáchanou hubu, Gappo Elfinzo!" odplivl si Poal a pravou rukou provedl na prsou znak ochranného orla. "Vraždil jsem ženy a děti a vím, že nejsem nic než bezcenný kuse orčího trusu, ale stejně si myslím, že bych neměl být nucen sedět v jedné místnosti se zatraceným kacířem!"
Poal se pokusil odepnout si bezpečnostní pásy, ale měl s tím potíže, protože mé místo levé paže železný hák. Pomyselel jsem si, že by se mi situace mohla vymknout z ruky.
"To stačí!" křikl jsem. "Všichni jsme na tom stejně. Nezáleží na tom, kdo co provedl, teď patříme všichni k plukovníkovým odsouzencům, všichni jsme členy jednotky Poslední šance. Takže dokud nepřistaneme, nechci už slyšet ani slovo."
Ozvalo se několik zabručení, ale nikdo se neodvážil protestovat nahlas. Pár už jich za odmlouvání mým rozkazům zaplatilo rozbitým obličejem nebo hlavou. Nejsem žádný tyran, ale nemám moc velkou trpělivost a nesnáším, když mí muži ztrácejí respekt. Brzy se všichni uklidnili a tak jsem zavřel oči a pokusil se na chvíli usnout; do přistání zbývaly ještě další dvě hodiny.

Kolem duněly kroky vysokých bot dozorčích, kteří nás vedli zpátky do našich cel. Z levé i pravé straně zdánlivě nekonečné chodby vybíhaly klenuté průchody vedoucí k nákladním dokům, upraveným k přepravě lidských nákladů pod maximálním zabezpečením. Celkem je zde dvacet masivních cel. Původně v každé z nich bydlelo dvě stě mužů, ale po třiceti měsících téměř nepřetržitého boje je většina z nich prázdná. A po zbytek cesty budou ještě prázdnější; obranu kolonie Odpuštění nás přežilo přibližně dvě stě padesát. Stráže si kolem nás nadutě vykračovaly, zbraně zlehka sevřené v těžkých rukavicích nebo pověšené přes rameno. Obličeje měli zakryté helmami vysokozátěžových pracovních obleků s tmavými průzory chránícími před ozářením. Pouze jejich jmenovky prozrazovaly, že se jedná o stejných deset mužů, kteří eskortovali mou četu po celých dva a půl roku.
Vepředu jsem zahlédl plukovníka. Někdo stál vedle něj. Když jsem se dostali blíž, zjištil jsem, že je to Kronin. Byl napůl shrbený, jakoby pod vahou nějakého obrovského neviditelného břemene. Poručíkovi oči neklidně těkaly ze strany na stranu, jak neustále prohledávaly stíny. Když jsem předstoupil před Schaeffera a zasalutoval jsem, Kronin přede mnou bázlivě ucouvl.
"Poručík Kronin je jediný ze třetí čety, kdo přežil," řekl plukovník a pokynul strážím, aby ostatní odvedli dovnitř, "Takže ho přiděluji k vám. Vlastně už vás je tak málo, že od nynějška budete tvořit jedinou formaci. Vy budete jejím velitelem; Green byl zabit při obraně Odpuštění.
"Jak, pane?" zeptal jsem se. Zajímalo mě, co se stalo druhému veliteli, jednomu ze sto padesáti členů Poslední šance, kteří byli ještě před dvěma dny naživu a nyní jsou potravou pro masožravé mravence na bezejmenné planetě kdesi pod námi.
"Zachytila ho škrtící síť," řekl plukovník chladně, bez jakékoli známky emoce na své tváři. Uvnitř mne to vřelo - cítil jsem se jako hromada napjatých svalů, která hledá nějaký násilný způsob, jakým by se daná situace dala vyřešit. Když o tom přemýšlím, nikdy jsem nebyl zastáncem jemných způsobů.
"Zbytek nechávám na vás. Zorganizujte muže do čet a rozdělte zvláštní úkoly," pokračoval plukovník. Obešel mě mne a zamířil chodbou pryč. Poskok z ústředí, navlečený v příliš velikém hnědém hábitu, pospíchal za plukovníkem s vysokým stohem papírů a vzápětí oba zmizeli v přítmí chodby. "Dovnitř," štěkl dozorčí za mými zády; podle jmenovky se jednalo o rotmistra Hopkinssona.
Masivní dveře cely se za mnou s třeskem zavřely a byl jsem zamčen v místnosti spolu s hrdlořezy, zloději, násilníky, kacíři, pleniteli, lenochy, vykradači hrobů, nekrofily, maniaky, vzpurnými rouhači a jinou podobnou chamradi. Nicméně, vždycky je o čem si povídat.
"Dobře!" zařval jsem a můj hlas se ozvěnou odrazil od vysokého kovového stropu a stěn. "Všichni seržanti ke mně!"
Pozoroval jsem svou malou jednotku slézající se ze všech koutů naší cely. Zbylo jich už jen několik set. Seděli a leželi roztroušeni po kovové podlaze místnosti, zalezlí v temných koutech. Vzduchem se neslo jejich tiché bručení hluše se rozléhající v příliš velkém prostoru, a zápach jejich zaschlého potu po několikadenním pobytu na vyprahlé planetě. V několika minutách se kolem mne shromaždilo osm mužů. Jeden z nich však nebyl v naší skupince vítán. "Kdo z tebe udělal seržanta, Rollisi?" zeptal jsem se a postavil jsem se tak, abych stál přímo před jeho opuchlým obličejem. Pohlédl jsem do jeho černých prasečích oček.
"Poručík Green," odpověděl vyzývavě a vrátil mi můj pohled.
"Vážně? Tak teď je z tebe zase řadový vojín ty šmejde," odsekl jsem a odstrčil jsem ho od sebe. "Zmiz mi z očí ty zatracený zrádče."
"To nemůžeš udělat!" vykřikl vztekle a vykročil proti mě s napůl napřaženou pěstí. Bleskově jsem trhl loktem a zasáhl jsem ho do krku. Rollis se s chroptěním skácel k zemi.
"Nemůžu?" zavrčel jsem na něj. "Řekl bych, že můžu udělat i tohle," řekl jsem a nakopl jsem ho do žeber. Vrazi mě nechávají chladným, ale z notorických zrádců se mi chce zvracet. Rollis se se zuřivým výrazem v obličeji zvedl na ruce a kolena a rychle se plazil z mého dosahu.
"Dobrá," řekl jsem, pak jsem se obrátil k ostatním a na toho šmejda jsem zapomněl. "Kde jsme to skončili?"