Zrovna jsem po vcelku úspěšné loupeži opouštěl superstřeženou část Vatikánu, když tu mě někdo oslovil jménem. Velice tiše jsem se kradl chodbou, která nebyla na mém plánu a v budově, která oficiálně neexistovala, takže to poslední, co jsem očekával, bylo, že uslyším vyslovit svoje jméno hlasem, o kterém jsem si byl skoro jistý, že vím, komu patří. Zastavil jsem se a rychle jsem se rozhlédl. Byl jsem asi v polovině dlouhé, neosvětlené chodby s mnoha temnými místy, a nesvítilo se ani za žádnými ze zhruba tuctu dveří, které do ní vedly. Byl jsem tam úplně sám.
To jsem věděl, protože jsem si dal opravdu hodně práce, abych se o tom ujistil. Protože kdyby bezpečnostní složky Vatikánu někdy načapaly Drooda, jak operuje kdekoliv uvnitř hranic svatého města, docela určitě by mi to nikdy nezapomněli. Církev sice během staletí občas také využila služeb Droodů, ale nikdy mé rodině nevěřila ani co by se za nehet vešlo. A myslím, že je zcela na místě říct, že to platí vice versa.
Chodba byla tak temná, že jsem stěží viděl její konec, ale byl jsem si zatraceně jistý, že nablízku není živá duše. V hlubokých stínech se nic nehýbalo a vládlo tu takové ticho, že jsem zřetelně slyšel vlastní dech. A pak mi najednou z kapsy vyskočilo Merlinovo zrcadlo a zůstalo viset ve vzduchu přímo před mým obličejem. Nedá se zrovna říct, že bych vyletěl z kůže a ani jsem ze sebe nevydal přidušený výkřik, jakkoliv jsem k tomu neměl daleko, ale určitě jsem na zrcadlo hleděl s více než jen vlažným zájmem. Protože když už je vaše supertajná mise dokonale zbabraná a teď leží obličejem dolů ve škarpě, můžete si to stejně dobře užít.
Čaroděj Merlin zplozenec Satanův – ano, myslím právě toho, kterého myslíte vy – daroval tohle zrcadlo mé rodině před nějakými patnácti sty let. Pořád ještě se snažíme přijít na to, zda to od něj byla laskavost nebo zlomyslnost. Od chvíle, kdy se mi to zrcadlo před nějakým časem dostalo do rukou, už dokázalo, jak velice může být užitečné, zatraceně zneklidňující a pořád znova a znova překvapující. Patrně i proto, že jsem si k němu nikdy nepřečetl manuál.
Zrcadlo vypadá jako úplně obyčejné ruční zrcátko s rukojetí a zadní stranou z cizelovaného stříbra. Může mi ukázat jakékoliv místo na Zemi a vyrůst v dimenzionální bránu dost velkou, abych tam skrze ni mohl projít. Už jsem si docela zvykl ho používat. Na co jsem ale rozhodně nebyl, bylo vidět, jak můj odraz na jeho ploše mizí a je nahrazen úskočným obličejem nechvalně známého Harryho Fabulouse.
Popadl jsem zrcadlo a přitáhl jsem si ho těsně k obličeji. Z místa, kde Harry stál, vycházelo ze zrcadla kalné žluté světlo a já jsem nechtěl připoutat nevítanou pozornost. Byl jsem už skoro venku z té proklatě tajné části Vatikánu, ale skoro není úplně. Lupiči by se neměli zdržovat na místě činu, pokud stojí o to stát se někdy starými lupiči na odpočinku – zvlášť když jsou místní sekuriťáci zmocnění použít znepokojivě extrémní míru násilí. Faktem ale bylo, že si Harry Fabulous získal mou pozornost. Ještě nikdo nikdy nepoužil Merlinovo zrcadlo jako mobil. Vlastně jsem ani nevěděl, že to je možné.
Zkusil jsem kliku nejbližší kanceláře a povolila bez odporu. Pootevřel jsem dveře, vklouzl jsem to temné místnosti a dveře jsem za sebou lehce přivřel. Pro případ, že bych odtamtud musel utéct náhle a ve velkém spěchu. V kalném světle zrcadla jsem viděl hrubé obrysy nábytku a registratur, ale to bylo asi tak všechno. Podíval jsem se do Merlinova zrcadla a hrozivě jsem se na Harryho zamračil.
„Raději by to mělo být hodně důležité, Harry,“ řekl jsem tiše. „Jsme zrovna dost zaneprázdněný. A jak jsi vlastně získal moje číslo?“
„Věř mi, že je to hodně důležité, Eddie,“ řekl Harry a nervózně se usmál. „A tím myslím vážně hodně důležité, s dodatkem urgentní a neodkladné. A pokud jde o to, jak jsem se dokázal napojit na Merlinovo zrcadlo, víš, doopravdy to nechceš vědět. Jen by tě to strašilo ve snech.“
Nemělo smysl na Harryho naléhat. Nebyl připraven prozradit mi svůj zdroj, nejspíš proto, že ať už to byl kdokoliv, měl z něj větší strach, než ze mne. Pravda je, že Harry Fabulous se bojí spousty lidí a věcí, obvykle z dobrého důvodu. Harry je stvoření stínů, nebo alespoň těch hodně šedých oblastí, kde zákon, morálka a zdravý rozum jsou věci velmi relativní. Harry je mistr ilegálních obchodů, mazaných švindlů a všech těch podníčků na hraně zákona, o kterých prostě víte, že jich později budete litovat. Harry Fabulous je ten pravý, kdo vám obstará věci, které byste vůbec neměli chtít a každému je jasné, že se vlastně vůbec sehnat nedají. Ať už to jsou drogy, sny, dívky nebo čarodějné knihy, vzpomínky ze včerejška nebo přísliby zítřka, Harry vám to opatří. Za patřičnou cenu dokáže sehnat cokoliv.
Na pohled není nic extra, ale to takoví jako on nejsou nikdy. V jeho branži není příliš dobré vyčnívat z davu. Harry je tuctový chlápek v tuctových šatech, s obličejem, který už lecos pamatuje a nečitelnýma očima, který se holebá, že by klidně dokázal ušít habaďůru na Boha a zdejchnout se z města dřív, než by mince vyhozená do vzduchu dopadla na zem. Pak se mu ale stalo něco příšerného v tajné zadní místnosti jednoho z těch velice exkluzivních klubů jen pro zvané v kterési zadní uličce na Noční straně… A Harry teď vede zoufalý život kajícníka naplněný pokáním, aby odčinil… co udělal. Koná dobré skutky pro spásu své duše. Než bude příliš pozdě. Motá se kolem, vždycky ochotný pomoci těm správným lidem, a často dělá prostředníka mezi těmi, kteří by spolu jinak vůbec nemluvili.
Harry Fabulous by se normálně Droodovi obloukem vyhnul, takže sám fakt, že mne kontaktoval, byl… zajímavý.
„Co chceš, Harry?“ zeptal jsem se. „A nemohlo by to počkat, až vypadnu z Vatikánu?“
„Vlastně nemohlo,“ řekl Harry. „Mám klienta, který zoufale potřebuje tvou pomoc. A okamžitě!“
„Neřvi tolik!“ napomenul jsem ho a rychle jsem škvírou ve dveří vyhlédl ven. Chodba vypadala pořád opuštěná, ale vůbec jsem si nebyl jistý, že doopravdy opuštěná je. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že mne někdo pokradmu sleduje. A ne s dobrými úmysly.
„Co vlastně děláš ve Vatikánu, Eddie?“ zeptal se Harry.
„Mohl bych ti to říct,“ odpověděl jsem, „ale pak bych tě musel zažehnat.“
„Ale no tak, Eddie, vždyť mne znáš,“ řekl Harry. „Jsem rozená diskrétnost. Většinou.“
„Ne, neznám tě, Harry Fabulousi,“ odpověděl jsem. „A rozhodně ti nevěřím ani tolik, co dohodím mokrým velbloudem.“
„Tak tohle říká spousta lidí,“ povzdechl si Harry smutně.
„Mohl bys prosím tě přejít k věci? Jsem tady zrovna uprostřed něčeho…“
„Čeho přesně?“
„Něčeho, o čem jsem si naprosto jistý, že by moje rodina i všechny ty mocnosti za Vatikánem nechtěly, abys o tom věděl.“
„No tak dobře,“ povzdechl si Harry. „V tuto chvíli zastupuji manažéry klubu Vlčí hlava. A ne, nemám ani tušení, kdo jsou, takže nemá smysl, aby ses mne na to vyptával.“
„Tak jak víš, že to jsou skutečně oni?“ otázal jsem se mazaně.
„Byli velice přesvědčiví,“ řekl Harry. „Pořád se ještě třesu, když si na to vzpomenu.“
„No dobře,“ řekl jsem. „Jdu rovnou do Vlčí hlavy, hned, jak se dostanu z Vatikánu.“
„Ne!“ namítl Harry okamžitě. „To nemůžeš! Nové ochranné štíty klubu, které mají zajistit členům naprosté soukromí, nikomu nedovolí se dovnitř teleportovat. Dokonce i mocné Merlinovo zrcadlo by si o ně rozbilo nos. Takže se setkáme v boční uličce u hlavního londýnského vchodu. Co nejdříve, Eddie. Prosím.“
„Dej mi deset minut,“ povzdechl jsem si. „Pokud nenarazím na stráže… v tom případě to bude patnáct minut.“
Harryho tvář zmizela ze zrcadla, nahrazená mým vlastním odrazem. Dokonce i šeru prázdné kanceláře jsem vypadal unaveně a nevyspaně. Jako jeden z nejtajnějších agentů supertajného světa špionáže se snažím vypadat co nejméně nápadně a anonymně, ale lidé jako Harry Fabulous se na mne podepsali. Rozhodně bych byl raději, kdyby se zdržel trochu déle a odpověděl mi na několik přísných otázek ohledně toho, proč mne v klubu potřebují tak urgentně, ale to byl nejpíš důvod, proč tak rychle zmizel. Strčil jsem si Merlinovo zrcadlo zpátky do kapsy a zamyslel jsem se.
O klubu Vlčí hlava jsem věděl všechno. Jako každý v mé branži. Velice uzavřené doupě pro velice uzavřené lidi. Útočiště před nepohodou pro ty, kdo operují ve skrytém světě. Jsou tam vítáni dobří, zlí i všichni mezi tím, pokud si mohou dovolit pustit chlup. Co je ale důležitější, je to neutrální půda pro ty z nás, kteří cítí potřebu bezpečného a diskrétního místa, kde si mohou v klidu natáhnout nohy. Občas tam zaskočí mnozí z nás, co pracujeme v oboru nadpřirozené špionáže. Už jen proto, že si každý potřebujeme tu a tam poklábosit o tom co jsme viděli a co jsme udělali s někým, kdo nás nebude odsuzovat. S někým, kdo stejně jako my ví o věcech, o kterých svět nemá ani tušení.
Svět o nich vědět nepotřebuje. Jen by si s tím dělal starosti.
Do klubu Vlčí hlava existuje spousta tajných vchodů v mnoha městech roztroušených po celém světě. I když dostat se dovnitř nebo ven je občas vražda. Klub je tu v té či oné formě už déle, než paměť sahá, ale nikdo jistě neví, komu vlastně patří a kdo ho vede. Navzdory tomu, že většina jeho klientely si na živobytí vydělává nalézáním odpovědí, zůstává vedení Vlčí hlavy tvrdohlavě anonymní. A ještě nikdy, a tím myslím doopravdy nikdy, nepožádali žádného z členů o pomoc. Musel jsem se usmát. Tohle bylo až příliš krásné, než abych to mohl odmítnout.
Najednou jsem se prudce otočil; venku na chodbě jsem uslyšel rychlé kroky. Kroky, které se rychle přibližovaly. To nebylo dobré. Ať už jsem se na to díval z kterékoliv strany. Pomocí Merlinova zrcadla jsem se teleportovat nemohl, dokud jsem nebyl venku před budovou a zpátky v oficiálním světem.
Otevřel jsem dveře a naprosto neslyšně jsem vyklouzl na chodbu. Když jste polní agent Droodů, pohybovat se neslyšně a neviděni je pro vás druhá přirozenost. Zadíval jsem se do šera na konci chodby a uviděl jsem skupinku temných, nezřetelných postav, které se nadlidsky rychle blížili ke mně. Jak se pohybovaly, neustále měnily tvar. Neslyšel jsem žádné zvony ani sirény; blížící se postavy nedělaly nic, aby ztropily poplach. Podle všeho mne měly v úmyslu zneškodnit dřív, než si nekdo všimne, že tam jsem. Musel jsem se usmát. Být pronásledován menší armádou vzteklých kněží a bojovných jeptišek je pravděpodobně nejhorší noční můra každého hodného katolického chlapce. Ještě že jsem byl vychován v anglikánské víře.
Rozběhl jsem se co nejrychleji chodbou. Už jsem se ani nesnažil pohybovat se nenápadně nebo tiše. Moje nohy duněly na podlaze a rukama jsem pumpoval kolem boků, vyvinul jsem slušné tempo a získal nad pronásledovateli náskok. Upřímně jsem doufal, že se mi odsud podaří zmizet, aniž bych se musel ven probojovat. Nechtěl jsem tropit větší povyk, než bylo absolutně nutné. Rvát se s kněžími a jeptiškami ve Vatikánu, i když v části, která oficiálně neexistuje, to člověku kladné body nepřinese. A v žádném případě jsem nechtěl, aby místní ostraha třeba jen tušila, že měli v kurníku Drooda. Proto jsem nevyvolal svou neproniknutelnou zbroj Droodů. Pouhá přítomnost zlaté podivné hmoty ve svatém městě by okamžitě vyvolala poplach a pak by po mě šli úplně všichni.
Riskoval jsem ohlédnutí přes rameno. Moji pronásledovatelé mne rychle doháněli a pohybovali se při tom tak tiše, jako by se jejich nohy ani nedotýkaly holé dřevěné podlahy. Viděl jsme jejich roucha a čepce, ale obličeje ne. A ty temné obrysy se přímo před mýma očima měnily, přelévaly se jako voda. Ruce a nohy se jim protahovaly, záda se jim hrbila a vyrůstala z ních černá blanitá křídla, jejichž konce se otáraly o stěny chodby a hlasitě tloukla do ticha. Celá atmosféra v chodbě se náhle změnila, stávala se děsivější a tísnivější. Ucítil jsem krev a síru. Takže ty pověsti, že Vatikán uzavřel smlouvu s nejtajnější bezpečnostní agenturou a zaměstnává bytosti z Dolních končin, jsou makonec přece jen pravdivé. A aktivace Merlinova zrcadla je upozornila na mou přítomnost.
Takže jsem teď byl v požádném maléru.
Dusal jsem chodbou a snažil jsem se ze svých protestujících svalů vymačkat každičkou kapičku rychlosti. Měl jsme za sebou dlouhou noc a nejsem zrovna sprintér. Slyšel jsem sám sebe funět a srdce mi divoce bušilo v hrudi. Konečně jsem dorazil ke dveřím na konci chodby, zastavil jsem se a zalomcoval jsem klikou. Bylo zamčeno. Samozřejmě; nic jiného jsem ani nečekal. Z výklenku ve zdi jsem popadl těžkou mramorovou sochu (skoro určitě starožitnost nevyčíslitelné hodnoty) a udeřiljsem jí do zámku. Socha se mi rozsypala v rukou, ale dveře povolily. Odhodil jsem pozůstatky uměleckého díla a vrhl jsem se do dveří. Ohlédnout se jsem si netroufal, ale za sebou jsem slyšel pleskání těch velkých černých křídel jako mokrých přikrývek ve větru.
Venku jsme se ocitl na starožitném požárním schodišti z kovaného železa, ukotveném na vnější stěně budovy. Rozběhl jsem se po něm na střechu. Nutnost procházet dveřmi po jednom by mohlo moje pronásledovatele zpomalit, zvlášť pokud by se začali hádat, kdo má přednost. Utíkal jsem po starých kovových stupních jako o život a oběma rukama jsem se při tom odrážel od zábradlí, abych se urychlil. Když jsem dorazil na šikmou taškovou střechu, zastavil jsem se, abych popadl dech a rozum do hrsti.
Slyšel jsem dunění těžkých kroků na požárním schodišti; váha mých pronásledovatelů ho skoro utrhla od stěny. Nedíval jsem se tam. Netoužil jsem vidět, nechtěl jsem vědět. Slyšel jsem vzteklé bzučení hlasů, které se jen snažily být lidské. Říkaly strašlivé věci. Postavil jsem se na samotný okraj střechy s jednou nohou na okapovém žlabu a podíval jsem se pod sebe.
Dolů to bylo zatraceně daleko. Přinejmenším stovky stop. Ale viděl jsem pod sebou celé svaté město, jeho bílé budovy zářící ve světle měsíce. V mé branži spatříte ty nejkrásnější scenérie na světě. I když většinou v běhu.
Vytáhl jsem Merlinovo zrcadlo a roztřásl jsem ho do velikostí dveří, zadal jsem mu patřičné časoprostorové souřadnice a hodil jsem ho dolů. Merlinovo zrcadlo začalo padat a z jeho nitra se rozzářila světla nočního Londýna. Zhluboka jsem se nadechl a skočil jsem za ním.
Za sebou jsme slyšel vzteklé bzučení mých pronásledovatelů, ale neohlédl jsem se. Některé věci prostě vidět nechcete. Padal jsem a nabíral jsem při tom rychlost, země pode mnou se rychle blížila. Chladný večerní vzduch mi omýval tvář a tahal mne za šaty. Takový pád by normálního člověka zabil. Ještě že jsem Drood. Bezhlesně jsem vyřkl aktivační slovo a zlatá zbroj, ukrytá v torkézu, který jsem měl na krku, mne v jediném okamžiku zahalila od hlavy k patě.
Za sebou jsem slyšel tlukot blanitých křídel, jak se ti tvorové temnoty vrhli za mnou, ale soustředil jsem se jen na dveře padající přede mnou. Dodatečná váha mé zbroje mne urychlila a tak bylo dohonit padající Merlinovo zrcadlo a prosmýknout se jim ta nejjednodušší věc na světě. Jakmile jsem byl na druhé straně, dveře se za mnou zavřely a uťaly vzteklý řev mých pronásledovatelů.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.