Všude kolem hořely budovy. Ragnar procházel vírem bitvy a vykřikoval rozkazy na své muže. "Bratře Hrolfe - chci dvě rakety támhle do toho postavení před námi, okamžitě! Zbytek se zformuje a připraví se vtrhnout dovnitř hned jak dveře vyletí do vzduchu." Ze sluchátka komunikační sítě se ozvalo potvrzení rozkazu. Přeběhl ode dveří, kde se ukrýval, k obrovské hromadě sesutého zdiva nějakých dvacet metrů blíže k cíli. Nepřátelská laserová děla tavila beton za jeho patami, ale i přes svůj těžký pancíř se pohyboval příliš rychle, než aby ho kacíři zaměřili. Ukryl se za suť a čekal na ten správný okamžik.
Dunění těžkého dělostřelectva naplnilo vzduch. Odněkud z dálky slyšel výt motory Hromových jestřábů a opakované rázové vlny, jak stroje při sestupu ze suborbitálních drah snižovaly rychlost. Přímo před jeho očima se jasné žluté kondenzační pruhy provrtaly olověná mračna a v jeho zorném poli se objevily bitevníky. Raketové střely se oddělovaly zpod jejich křídel a hnaly se směrem k zemi, aby zničily kacířská postavení. Zkontroloval si zbraně s precizností získanou za století nasbíranou zkušeností, zhluboka se nadechl, pronesl motlitbu k Císaři a čekal.
Uvědomoval si vše. Tep jeho primárního srdce byl pravidelný. Jeho tělo už hojilo menší tržné rány a pohmožděniny, které mu způsobil šrapnel. Cítil zacelující se lehkou oděrku na obličeji. Jeho smysly, mnohem ostřejší, než ty lidské, jimiž disponoval kdysi, zajišťovaly stálý tok informací o bojišti kolem. Nedaleko cítil přítomnost svých bratrů v boji, spojení tvrzeného keramitu, oleje, masa Fenrisanů a drobných detailů jež prozrazovaly, že nejsou tak docela lidé. A více než to. Cítil i jemné pachové stopy zloby, bolesti a dobře ovládaného strachu.
Zkontroloval si pancíř aby se ujistil, že nebyla narušena jeho celistvost. Tam, kde se šrapnel odrazil od tvrzeného keramitu, zůstaly menší šrámy. Na dvou místech nalezl seškvařený nátěr - svědectví letmého polibku laserové pušky. Na jednom místě měl na ramenním chrániči jasný řez - to se jak střela z paprskometu provrtala skrz zvednutý rám. Nic vážného. Dva servomotory, které poháněly mohutný bojový oblek momentálně běžely na sedmdesát pět procent výkonu přičemž kvůli úspoře energie nechávaly většinu systému v nečinnosti. Senzory zabudované v obleku ho informovaly o slabých stopách spadu, nečistot a zbytcích neurotoxinů, které kacíři použili při svém překvapivém útoku proti silám loajalistů na začátku vzpoury.
Nic, s čím by si člověk musel dělat starosti, chvála Russovi. Schopnost jeho těla strávit jedy byla pro tak malé množství víc než dostatečná.
Poznal už jedy silné dost na to, aby mu způsobily bolení hlavy, svalové křeče a závrati, zatímco si jeho tělo zvykalo na jejich přítomnost. Ovšem tyto byly takovým účinkům na hony vzdálené. Vzato kolem a kolem, nevypadalo to nijak zle. Vlastně pokud by měl být upřímný, docela se mu to líbilo. Po měsíci meditací ve své cele tam v Tesáku a týdnu mačkání se na palubě jednoho z imperiálních křižníků cestou k této nepříliš významné válce si vychutnával akci. Nebylo na tom nic divného: pro válku byl zrozen a vycvičen. Jeho celý život byl přípravou na tento okamžik. Koneckonců, byl členem Imperiální hvězdné pěchoty kapituly Hvězdných vlků. Co víc si mohl od života přát, než válku? Měl nabitý paprskomet v ruce a před sebou Císařova nepřítele. V jeho životě nebylo větší radosti, než plnění svých povinností a zabíjení těch politováníhodných kacířů.
Zeď za jeho zády se otřásla. Kusy zdiva se mu odrazily od pancíře. Někdo zasáhl jeho kryt něčím silným, snad raketou nebo těžkou trhavou střelou. Ne že by na tom záleželo. Z dlouhé zkušenosti věděl, že železobeton to snese. Sledoval výstup chronometru, promítaný na jeho zorné pole. Od té doby, co dal rozkaz bratru Hrolfovi, uběhla minuta a čtyři sekundy.
Odhadoval, že Hrolfovi bude trvat dvě minuty, než se dostane na pozici a dalších deset sekund než zaměří. Bylo to víc než dost na to, aby se zbytek jeho sil dostal na určená postavení a za tu dobu se kacířům nemohlo podařit odstřelit jeho úkryt, pokud by nenasadili mnohem mocnějších zbraně, než ty, co používali dosud.
To byla myšlenka, která podle všeho proběhla hlavou i nepřátelskému veliteli. Ragnar uslyšel blížící se skřípění gigantických pásů. Věděl, že musí patřit nepřátelskému vozidlu. Imperiální síly teprve začaly s vyloďováním; Hvězdí vlci tvořili předvoj. Bylo příliš brzy na to, aby už vyložili říšské tanky. Závěr byl prostý - ať už se přibližovalo cokoliv, nebylo to přátelské. Zpráva na komunikační lince to brzy potvrdila.
"Jednotka Ragnar. Nepřátelský tank typ Predator se přibližuje k vaší pozici. Chcete podporu? Přepínám."
Ragnar se zamyslel. Momentálně byla vzdušná podpora Hromových jestřábů potřebnější jinde, ke krytí oddílů v kritické fázi vyloďování pod nepřátelskou palbou. Nechtěl odvádět pomoc od svých bratrů v boji. Určitě ne kvůli jednomu nepřátelskému tanku.
"Tady Ragnar. Negativní. Zvládneme ten Predator sami. Přepínám."
"Zpráva přijata, rozumím. Císař vás opatruj. Konec."
Ragnar zvažoval své možnosti. Slyšel tank, který se stále blížil, cítil štiplavý dým výfukových plynů. Jak se tank pohyboval, drtil pod svými pásy beton. Mohl požádat bratra Hrolfa o vyhození tanku do vzduchu těžkou zbraní, ale to by znamenalo ukončení útoku na bunkr, zatímco by se Hrolf přemisťoval na novou pozici, a Ragnar pochyboval, že to je nutné. Dokáže se s tankem vypořádat sám. Zkontroloval si výbavu na opasku. Vše bylo na místě. Ampulky s léčivy, zásobníky s granáty, záplaty. Klepl do zásobníku a do ruky mu vypadl tříštivý granát. Ten bude stačit. Vyhlédl z úkrytu a spatřil dlouhý čumák hlavně Predatoru vynořující se zpoza rohu. O chvíli později se ukázal celý tank. Bylo to standardní provedení říšského tanku, až na to, že místo elegantních znaků Impériem sjednocených planetárních armád byl spěšně přestříkán na krvavě červeno, s hrubým osmiramenným žlutým znakem Chaosu na boku. Ragnar při pohledu na nenáviděný symbol obnažil zuby v úšklebku a zavrčel. Byl to znak uctívačů démonů, kteří přísahali zkázu všemu, za co Ragnar bojoval po celý svůj život a již při pouhém pohledu na jejich symbol v něm vyvřela na povrch zvířecká divokost, jež byla tak velkou součástí jeho povahy Vesmírného vlka.
Vstal a zkušeným okem změřil vzdálenost mezi sebou a tankem. Odhadoval ji nejvýš na sto kroků. Vzdálenost se rychle zmenšovala jak se tank s rachotem blížil. Spatřil, že střelecké věže se už otáčely, aby jej zaměřily. Jeho pozice byla odhalena. Bylo jen dobře, že se ji stejně rozhodl opustit. Dva servomotory jeho brnění zaskučely, jak se řítil přes otevřený prostor k tanku. Začali po něm pálit laserovým paprskem, ale střelci byli podle jeho předpokladu příliš překvapeni jeho náhlým útokem na tank, než aby ho dostatečně přesně zaměřili. Žádný ze nic zřejmě nedokázal uvěřit svým očím. Naváděná střela rozrazila vzduch nad jeho hlavou, zaměřená na místo za ním. Střelci se ani příliš nesnažili. Počítali s tím, že ho stejně za chvíli rozjedou na kaši. Ragnar měl v úmyslu je rychle vyvést z omylu. Ti v tanku zaplatí za podcenění jednoho ze synů Lemana Russe.
Hnal se přímo k tanku, který se před ním rychle zvětšoval. Přestože často vedle těchto strojů pochodoval nebo se na nich vezl když se svými bratry v boji přemisťoval do bitvy, byl překvapen, jak obrovský tank vypadal nyní. Usmál se. Je to vždy jiné, když musíte s některým z nich bojovat. Mezera mezi ním a tankem se rychle zmenšovala. Vzduch se chvěl vibracemi motorů. Zápach výfukových plynů se pro jeho chřípí stal téměř nesnesitelným.
Záblesky laseru se stále přibližovaly jeho botám.
V posledním okamžiku uskočil doprava, čímž dostal Predator mezi sebe a nepřátelský bunkr. Natáhl se a hodil první tříštivý granát mezi pásy a kola. Nálož odjistil a nastavil pojistku na tři sekundy. Spousta času na to položit ještě jednu.
Když obě vybuchly, celé úseky pásu vyletěly do vzduchu a kola se začala zadírat, jak vypadl pohon. Obrovský kus pásu švihl vzduchem a skoro Ragnara zasáhl. Jen díky bleskovým reflexům zesíleným nadlidskou posedlostí bitvou se pod něj včas přikrčit. Opravdu na poslední chvíli, protože jak odhadl, obrovská energie roztrhaných segmentů pásu by stačila na to, aby mu urazily hlavu.
Predator, zbaven pohonu jednoho z pásů, se začal pomalu otáčet na místě. Pásy na druhé straně ještě fungovaly a tlačily jej dopředu, ovšem tank už nikam nepojede, leda v kruhu. To Ragnara potěšilo. Jelikož se však střelecká věž pomalu začala otáčet směrem k jeho jednotce, byl čas přikročit k další části plánu.
Ragnar se dlouhým skokem přenesl na bok Predatoru, právě nad kryt pásů. Přes lehkost, s níž dopadl, keramitové boty zazvonily o trup a on se rozběhl vpřed ve víře v Russe, že si nikdo v tanku ještě neuvědomil, o co jde. Zevnitř slyšel tlumený řev rozkazů a zmatené výkřiky, takže předpokládal, že se nemýlil. Dobrá. Ani si neuvědomí, co je zasáhlo.
Rozběhl se k střelecké věži a uviděl, že je poklop zavřený. Škoda, pomyslel si Ragnar, ale, koneckonců to nebylo nic, co by nepředpokládal. Žádný velitel tanku by nebyl tak hloupý, aby se v přímém pouličním boji projížděl jen tak s otzevřeným poklopem. Stejně od nich byla hloupost vyrazit tak daleko vpřed bez podpory pěchoty. V přítomnosti ozbrojených válečníků by pro něj bylo daleko těžší provést svůj plán. Odhadoval, že tank přispěchal na zoufalé volání o pomoc z bunkru. Dobrá, postará se, aby kacíři za svou chybu zaplatili.
Sklonil se, uchopil kliku na vrcholu věže oběma rukama a trhnul. Napnul všechny síly svých svalů a táhnul. Nic se nestalo. Pouštěl do servomotorů svého pancíře víc a více energie, dokud se jeho svalová vlákna málem nepřetížila a vizuální výstup promítaný do jeho zorného pole nebyl rudý. Zpočátku pomalu, se strašným skřípotem, se poklop vytrhával z čepů. Keramit se pod strašlivou silou Hvězdného vlka prohnul a pak povolil. Ragnar se málem převážil, jak se poklop uvolnil.
Z tanku se vyvalil hnilobný puch a Ragnar poznal pach mutace. Tito povstalci zaplatili vysokou cenu za přísahu oddanosti svým temným pánům. Odhodil poklop a vytáhnul z opaskového zásobníku granát.
Nahlédl dovnitř. Letmý pohled mu ukázal ohavně změněné tváře mutantů, které na něj hleděly. Jedna byla poset zrůdnými červenými boláky, z nichž pučily oči. Další tála a roztékala se jako by byl z vosku. Nesly znamení zla, jejich zevnějšky byly pozměněny k obrazu vnitřní zkaženosti silami, které uctívali.
Jeden z mutantů sáhl po pouzdru s pistolí. S výrazu slepé paniky v jeho obličeji Ragnar poznal, že si nestvůra spočítala, co bude následovat. A nemýlila se. Ragnar hodil granát do díry po poklopu a odskočil. Přitom vytáhl další granát a s neomylnou přesností jej hodil do průlezu na vrcholu věže. Bylo možné, že mutanti jeden granát najdou a vyhodí ven. Věděl však, že nikdy nebudou schopni zbavit se obou.
Tank měl pořád mezi sebou a bunkrem. Vytáhl zbraně. Na Predatorově boku se zpola otevřel poklop. Jeden z posádky si uvědomil, co se děje a pokusil se vyskočit. Ragnar poklop kopnutím zabouchl a odskočil ve chvíli, kdy tankem otřásly dva obrovské výbuchy. Z vrcholu věže vytryskla fontána krve a masa. Ragnar se rychle běžel skrýt - věděl, že pohonné systémy tanku mohou každým okamžikem vybuchnout.
Obránci bunkru byli naštěstí zdeptáni záhubou svého podpůrného vozidla, takže měl čas vrátit se do úkrytu v suti, ve kterém se krčil už předtím, zrovna v okamžiku, kdy zkázonosná exploze roztrhala vozidlo na kusy. Síla explodujícího hnacího agregátu vyrvala z tanku obrovské pokroucené kusy pancíře. Z trosek se k obloze zvedl oblak mastného černého kouře.
Přesně v tom okamžiku zaduněla Ragnarovi v uších další exploze. Poznal, že bratr Hrolf zasáhl raketou vstup do bunkru. Ragnar vyskočil a s uspokojením zaznamenal, že plastocelový vchod byl silou výbuchu úplně vyvrácen z pantů a z obou stran už obsazují pozice křídla jednotky Hvězdných vlků. Ještě zahlédl bratra Snaggu jak se vrhá k zemi, a zároveň se už plížil po břiše pod střílnou bunkru, aby v příští chvíli vhodil hrst mikrogranátů dovnitř. Odměnou mu byly výbuchy a bolestivé výkřiky. O několik sekund později vstoupili Hvězdní vlci do bunkru. Zaznělo několik výstřelů, jak doráželi ty, co přežili.
Ragnar se usmál a odhalil tak dva vlčí zuby. V jeho žlutých psích očích se objevil záblesk triumfu. Další vítězství bylo jejich. V tom okamžiku zachytil tlumený záblesk slunce na skle někde vpravo. Instinkt ho nutil vrhnout se na zem, ale už bylo pozdě. Přestože se už vymrštil do vzduchu, ostřelovačova raketová tříštivá střela, schopná prorazit pancíř, se k němu řítila příliš rychle, než aby se jí dalo vyhnout. Tím skokem se jen částečně dostal z její dráhy. Střela, namířená přímo na jeho srdce, vybuchla místo toho v jeho hrudi. Bolest explodovala v celém jeho těle.
Poslové agónie se řítili nervovými zakončeními. Propadl se do jámy utrpení plné roztavené lávy.

"Netrap se, bratře Ragnare, máme tě," uslyšel hlas zaznívající k němu z velké dálky.
Ragnar přemýšlel, uvažoval, jestli nepřišli příliš pozdě. Hlasy zněly jakoby přicházející z ústí hluboké studny. Zdálo se mu, že padá dolů, do studeného pekla svých předků, kde ho uvítá celá jeho rodina, přátelé i všichni nepřátelé, které tam sám poslal. Zvláštní, pomyslel si, že umírá tak daleko od domova, tak dlouho poté, co svoji smrt očekával. Na těch podivných pocitech bylo něco uklidňujícího. Věděl, co ho čeká. Musel to vědět. Koneckonců, už jednou zemřel.
Ledová průzračnost objala jeho ducha. Jeho paměť odplula. Jeho duše cestovala staletími zpět. Vzpomínala.