"Myslím, že je to chyba - a velká." V modrých očích Cordelie Ransomové se zablýsklo, ale hlas, který svou vášnivostí uměl roznítit a strhnout už tolik skandujících zástupů, zněl chladně, téměř hluše. Což dokazuje, uvědomil si Rob Pierre, že je v téhle otázce skutečně emotivně zaujatá.* "Já si to ovšem nemyslím, jinak bych to nenavrhl," odpověděl. Hleděl jí zpříma do očí a snažil se vložit do své nuceně klidné odpovědi dost železné pevnosti na to, aby přebil její ledovou citovost. Z větší části se mu to zdařilo, ale uvědomil si, že to nebylo tak snadné, jak by mělo být. Jenom doufal, že ona si toho nevšimla.* Oficiálně byl Pierre nejmocnějším mužem v Lidové republice Havenu. Jelikož byl zakladatelem a nejvyšším představitelem Výboru pro veřejný pořádek, jeho slovo bylo zákon a jeho moc nad občany LRH byla absolutní. Nicméně i on čelil omezením - včetně toho, které ho konečně přesvědčilo, že jeho návrh je nezbytný - a skutečnost, že většinu z nich vnímali pouze členové Výboru, jim na reálnosti neubírala.* Jemu patřila revoluční vláda, která se násilím zmocnila republiky. Všichni věděli, že si urvala větší moc, než příslušelo přechodnému kabinetu, za jaký ji považovalo Lidové kvórum, když hlasováním schválilo vznik Výboru a jmenovalo ho jeho předsedou. Kvórum se domnívalo, že dosazuje pouhou úřednickou vládu, jejímž úkolem je co nejrychleji obnovit stabilitu republiky... a dočkalo se revolučního tažení skupiny diktátorů, ochotné využívat nátlaku, zastrašování i vyloženého teroru, aby si udržela moc a prosadila svou agendu. To bylo jádro jeho problému. Když nelítostným násilím rozšířil své pravomoci tak daleko za rozsah, jaký kvórum očekávalo a schválilo, získal skutečnou a nepopiratelnou moc, současně se však zbavil autority (což, jak si přiznával, není úplně totéž), oné těžko definovatelné filosoficko-politické kategorie zvané 'legitimita'.* Vládu nastolenou násilím nebo hrozbou násilí lze stejným způsobem svrhnout a jeho Výbor jakožto výtvor násilí neměl žádnou oporu v zákonu ani ve zvyku. Je zvláštní, jak malou pozornost věnují lidé vládám, které si na tyhle opory mohou činit nárok, pomyslel si mrzutě. Nebo jak rozbití mlčky přijímané sociální dohody - byť by ta dohoda byla špatná - rozvrátí stabilitu společnosti, dokud ji nenahradí jiná dohoda, uznaná svými účastníky za legitimní. Sám Pierre rozhodně podcenil možné důsledky, když se vydal na dráhu revolucionáře. Věděl tehdy sice, že nutně přijde období neklidu a nejistoty, ale nějak předpokládal, ža jakmile on a jeho druhové překonají počáteční úskalí, bude jednoduše uplynulý čas stačit k tomu, aby jejich autoritu legitimizoval v očích těch, kterým vládli. Tak to také mělo fungovat, připomněl si znovu. Ať už se na svá nynější místa dostali jakkoliv, měli na ně přinejmenším stejné právo, jako kdy měli legislativci. A na rozdíl od legislativců se Pierre stal revolucionářem především proto, že upřímně věřil v reformu. Jenže samotným aktem uchvácení moci vytvořil situaci, v níž těm, kdo se mohli ucházet o autoritu, záleželo jen na tom, aby se této moci chopili, jelikož jeho činy odstranily nejenom předchozí cesty k autoritě, ale také veškeré 'legitimní' zábrany vůči použití násilí.* To všechno znamenalo, že zdánlivě všemocný Výbor pro veřejný pořádek je ve skutečnosti mnohem křehčí stavba, než se zdálo. Jeho členové si sice dávali dobrý pozor, aby projevovali důvěru dávkařům a proletářům, které sami zmobilizovali, ovšem Pierre a jeho kolegové věděli, že kolem nich může v každém okamžiku být celá řada spiklenců, o nichž nikdo nemusí nic vědět a kteří pracují na jejich svržení. Proč také ne? Copak oni sami nesvrhli předchozí vládce a pány republiky? Copak dlouhý monopol státní moci legislativců nepodnítil hojný výskyt potřeštěnců a fanatiků? Což sám výbor nerozdrtil dost 'nepřátel lidu' na to, aby si tím zajistil množství potenciálních - a houževnatých - nepřátel?* Samozřejmě ano a někteří z nich projevili nebezpečnou ochotu na základě tohoto nepřátelství jednat. Naštěstí většina vyložených šílenců, jako například nulisté, kteří podporovali požadavek Charlese Froidana na úplné zrušení peněz, byla tak neschopná, že by stěží zorganizovala domácí mejdan, natož pak státní převrat. Jiní, jako třeba parnasiané, jejichž program předpokládal popravu všech státních úředníků na základě názoru, že samotné povolání, které si zvolili, je prima facie *) důkaz jejich zrady vůči lidu, byli sice schopní spiklenci, ale postup si špatně načasovali. Tím, že vystoupili příliš brzy, si mezi konkurenčními extrémisty nadělali příliš mnoho nepřátel a Pierrovi se Státní bezpečností se podařilo poštvat jednu frakci proti druhé a zničit je.* (Vlastně to bylo jedno z Pierrových nejtěžších rozhodnutí: vzhledem k tomu, že měl své zkušenosti s přebujelou zkostnatělou byrokracií zděděnou po legislativcích, totiž zjistil, že má pro názory parnasianů značné osobní pochopení. Nakonec však usoudil - nikoliv bez lítosti - že výbor tu byrokracii potřebuje, chce-li udržet republiku v chodu.)* Avšak někteří z jejich nepřátel, jako LaBoeufovi rovnostáři, sice byli šílenci, ale rozhodně byli schopni své akce dokonale načasovat a dobře utajit. Vedle jejich představy správné společnosti vypadala i anarchie jako pevný řád, nicméně byli dost dobře organizovaní na to, aby za necelý den těžkých bojů zapříčinili smrt několika miliónů lidí. Je úžasné, co pár úderů kinetickým bombardováním a malorážními jadernými hlavicemi udělá s městem o třiceti šesti miliónech duší, pomyslel si. Vlastně měli štěstí, že z toho vyšli tak lacino... a krveprolití aspoň nepřežil žádný ze známých členů rovnostářského vedení. *Pochopitelně bylo téměř jisté, že alespoň někdo z jejich užšího jádra sedí v samotném Výboru. Jinak by se rovnostáři nemohli dostat tak blízko k úspěchu. Jenže ten někdo zatím zůstával neodhalen...* Za daných okolností měl Pierre za to, že by ho nemělo překvapovat zjištění, že jeho původní zápal pro reformy stále víc obrušuje neustále sílící vtíravý a nepotlačitelný pocit ohrožení. Bylo by dost zlé už jen to, kdyby ten pocit zranitelnosti měl původ v nefalšované paranoi bez jakéhokoliv faktického opodstatnění. *Ovšem teď, když měl důkaz, že nejenom skutečně má nepřátele, ale také že mohou být smrtelně nebezpeční, se zoufale snažil chytit jakéhokoliv stébla, které by Výboru propůjčilo třeba jen o chloupek větší stabilitu a jakýmkoliv způsobem posílilo jeho ruku. Tohle bylo důvodem pro jeho současný návrh - spolu se stejně zoufalou nutností vyhrát válku, do které republiku zavlekl předchozí režim. Nyní se Pierre podíval na Oscara Saint-Justa, aby u něho hledal podporu.* Nezaujatému pozorovateli muselo připadat, že Saint-Just je zřetelně druhým nejmocnějším členem triumvirátu, jenž vládl Výboru, a tedy i LRH. Někteří by ho mohli považovat dokonce za silnějšího - alespoň z taktického hlediska - než sám Pierre, neboť Saint-Just jako velitel Úřadu státní bezpečnosti představoval železnou pěst Výboru. Zdání však často klame. Jako náčelník SB byl Saint-Just popravčím Výboru s mocenskou základnou mnohem zřetelněji viditelnou, než tomu bylo u Ransomové. Stejné důvody, pro které mu byl Pierre ochoten tuto autoritu svěřit, však podtrhovaly skutečnost, že Saint-Just nikdy nemůže představovat takovou hrozbu, jakou se mohla jednou stát Ransomová. Na rozdíl od Cordelie Oscar věděl, že jeho pověst hlavního vězeňského dozorce republiky vylučuje, aby se udržel u moci, i kdyby se mu ji podařilo uchvátit. Byl ohniskem všeho strachu, nenávisti a odporu, které si Výbor pro veřejný pořádek vysloužil... a kromě toho upřímně netoužil svého vůdce nahradit. Pierre mu poskytl dostatek příležitostí, aby se projevil opačně, ale Saint-Just žádné z nich nevyužil, protože znal své meze.* Ransomová je neznala, a právě proto jí Pierre nikdy nehodlal svěřit postavení, které zastával Saint-Just. Byla příliš nepředvídatelná - což se v jeho názorech překládalo jako 'nespolehlivá'. Zatímco on byl odhodlán alespoň se pokusit na kostech staré, zavražděné politické struktury vybudovat něco konstruktivního, u ní se často zdálo, že se zajímá spíš o samotný výkon moci než o to, k jakému cíli směřuje. Nejlépe jí odjakživa šlo vybičovávat psychózu proletářských davů a právě kvůli schopnosti nasměrovat ji proti jiným cílům, než byl Pierre a jeho režim, byla pro něj tak cenná. Na druhé straně to však jejímu Úřadu pro veřejnou informovanost poskytovalo prvotřídní příležitost vtisknout každé zprávě vlastní interpretaci, což Cordelii dávalo do ruky takovou míru moci - nehmatatelné, ale děsivě reálné - jaká se velmi blížila Saint-Justově. A jak si Pierre připomněl, Cordelia má v Oscarově SB také nemálo příznivců. Bezprostředně po převratu, než ji přesunul do Veřejné informovanosti, byla jedním z plnomocných vůdců Výboru pro veřejný pořádek a stále udržovala osobní styky s muži a ženami, se kterými dříve sloužila. Skutečnost, že ona i Oscar patřili k horlivým budovatelům říše (ačkoliv Pierre měl podezření, že každý ze zcela jiných důvodů), situaci v mnoha ohledech jen zhoršovala, přinejmenším mu však umožňovala využívat jednoho proti druhému a udržovat jejich 'stoupence' v jemné, poněkud vratké rovnováze, jíž mohl podpořit vlastní postavení.* "Chápu Cordeliiny obavy, Robe," řekl Saint-Just na Pierrovu nevyslovenou prosbu po dlouhé, tíživé chvíli. Odtáhl se od sklem pokrytého konferenčního stolu, zhoupl se na židli a sepjal ruce na prsou. V téhle poloze víc než kdy jindy připomínal neškodného, nenápadného strýčka. "Víc než pět standardních roků jsme všechny přesvědčovali, že za atentát na Harrise je odpovědné námořnictvo, a třebaže jsme, ehm, odstranili prakticky všechny předpřevratové vysoké důstojníky, rozmístění komisařů na lodě námořnictva nám mezi jejich nástupci mnoho příznivců nezískalo. Ať už si to jsme ochotni přiznat nebo ne, obdařit politické agenty - a můžeme je docela upřímně nazývat špióny - právem vetovat rozhodnutí odpovědných důstojníků přispívá k fiaskům, která loďstvo neustále potkávají... a důstojnický sbor to ví. Když k tomu připočtete to množství důstojníků, které jsme nechali postřílet nebo zavřít 'pro povzbuzení ostatních', dá se rozhodně argumentovat, že sundat jim nohu z krku je v nejlepším případě pochybné rozhodnutí... i když nám právě námořnictvo zachránilo kůži před LaBoeufovými maniaky. Tedy, nenechme se zmást; ze srovnání s rovnostáři by vyšel lépe kdokoliv. Nezapomeňte, že část jejich platformy požadovala zastřelení každého s hodností vyšší než komandér-poručík nebo major za 'zrádně špatné vedení války ze strany vojensko-průmyslového komplexu'. Nemáme žádnou záruku, že nás námořnictvo bude krýt před někým, ehm, méně energickým než byli oni."* Jeho tenor zněl stejně mírně a bezbarvě, jak jeho majitel vypadal, avšak Ransomové ztvrdly rozzářené oči, když postřehla nevyslovené 'ale'. Pierre tu výhradu zaslechl také a přimhouřil oči.* "Ale ve srovnání s jinými možnostmi?" vybídl tiše Saint-Justa k pokračování a šéf SB pokrčil rameny.* "Ve srovnání s jinými možnostmi nevidím, že bychom měli příliš na vybranou. Manťáci našim velitelům flotil zle zatápějí a my je za to ještě trestáme. Od určitého okamžiku se z toho stává špatná propaganda stejně jako špatná strategie. Přiznejme si, Cordelie," stočil Saint-Just bezvýrazný pohled ke své zlatovlasé kolegyni, "že pro Veřejnou informovanost je čím dál tím těžší rozdmýchávat podporu veřejnosti pro naše 'statečné obránce', když jich my sami zabíjíme pomalu tolik jako Manťáci!"* "Možná je," opáčila Ransomová. "Ale je to méně riskantní než dovolit ozbrojeným složkám strčit nohu do dveří." Rozehrála plnou sílu své osobnosti na Pierra. "Jestli někoho z vojáků přibereme do Výboru, jak mu zabráníme zjistit věci, které by vojáci neměli vědět? Jako třeba, kdo opravdu zlikvidoval Harrisovu vládu?"* "To není pravděpodobné," namítl Saint-Just věcně. "Nezanechali jsme po své činnosti žádné pádné důkazy... a kromě několika lidí, kteří přímo měli v operaci prsty, nezůstal nikdo, kdo by mohl naši verzi událostí zpochybnit." Mrazivě se usmál. "Kdyby někdo, kdo něco ví - a ještě je naživu - o tom zkusil promluvit, jenom by obvinil sám sebe. Kromě toho jsem se zatraceně důkladně postaral, aby se všechny interní záznamy Státní bezpečnosti držely oficiální linie. Kdokoliv by chtěl zpochybnit všechny tyto 'nestranné důkazy', je očividně kontrarevolucionář a nepřítel lidu."* "'Nepravděpodobné' není totéž co 'vyloučené'," odsekla Ransomová. Promluvila ostřejším tónem než obvykle, neboť bez ohledu na to, že byla manipulátor, upřímně věřila v pojem nepřátel lidu a její podezíravost vůči ozbrojeným složkám byla téměř obsedantní.* Navzdory nutnosti vytvářet proválečnou propagandu, jež vynášela do nebes ctnosti námořnictva jakožto ochránce republiky, její osobní nenávist vůči námořnictvu hraničila s patologií.* Nenáviděla je a pohrdala jím jako dekadentní, degenerovanou institucí, jejíž tradice se stále pojí se starým režimem a dost možná námořnictvo ponoukají ke spiknutí s cílem svrhnout Výbor a znovu nastolit legislativce. Navíc jeho neustálé nezdary ve snaze zatlačit nepřítele a zachránit republiku - jež byly jistě aspoň zčásti způsobeny neloajalitou - ještě posilovaly její obavy, že námořnictvo nebude schopno zachránit ji, a začalo se jí to vymykat z ruky. Vlastně právě její stále iracionálnější antimilitaristická předpojatost byla hlavním důvodem Pierrova rozhodnutí, že Výbor jako protiváhu potřebuje někoho z vojenských kruhů.* Často přemýšlel, jak je zvláštní, že se její nenávist tolik zaměřovala na vojsko, neboť na rozdíl od něho Ransomová vzešla z akčního křídla Unie za občanská práva. Téměř čtyřicet standardních roků strávila bojem nikoliv proti vojákům, jelikož ti do záležitostí domácí bezpečnosti prakticky nezasahovali, ale proti agentům Vnitřní bezpečnosti a Pierre by byl očekával, že se její vášnivá nenávist soustředí tam. Ale bylo tomu jinak. S Oscarem Saint-Justem, kdysi zástupcem náčelnice VB, spolupracovala dobře a podle všeho nikdy neměla nikomu ze současného personálu Státní bezpečnosti za zlé jeho bývalé styky s VB. Možná proto, pomyslel si, že ona a VB hráli stejnou hru podle stejných pravidel. Byli sice nepřátelé, ale navzájem si rozuměli, zatímco Ransomová jako ne tak docela bývalá teroristka nechovala ani pochopení, ani sympatie pro tradice a hodnoty vojenského společenství.* Ať už však její postoje pramenily odkudkoliv, ani Pierre, ani Saint-Just se na vojáky nedívali tak záštiplně. Nepřátelé Výboru, to ano; mají přesvědčivé důkazy, že takoví mezi vojáky jsou. Ale na rozdíl od Ransomové dokázali oba zřetelně rozlišovat mezi Výborem a samotnou LRH, stejně jako uznat, že vojenský neúspěch ještě není neprůstřelným důkazem zrádných záměrů. Ona to neuměla. Snad byli pragmatičtější než ona, nebo to snad bylo tím, že oni dva se svým způsobem snažili něco vybudovat, zatímco Cordelia se stále orientovala na boření. Osobně měl Pierre podezření, že se v ní navzájem posilují egiosmus a paranoia. V jejích představách splývali lid, Výbor pro veřejný pořádek a Cordelia Ransomová v jednu a tutéž věc. Ten, kdo se postavil proti kterékoliv složce její osobní Nejsvětější Trojice - nebo ji zklamal - se stal nepřítelem všech tří a prostý pud sebeobrany ji nutil, aby byla věčně bdělá a aby vyčenichala a rozdrtila nepřátele lidu dřív, než oni dostanou ji.* "A i kdyby vaše zástěrka dokonale fungovala," pokračovala vášnivě, "jak můžete vůbec uvažovat o tom, že byste věřil komukoliv z důstojnického sboru? Sám jste to říkal: zabili jsme jich příliš mnoho a příliš mnoho jiných jsme nechali zmizet - i s jejich rodinami. To nám oni nikdy neodpustí!"* "Myslím, že podceňujete sílu osobních zájmů," odpověděl Pierre místo náčelníka SB. "Ten, komu nabídneme tenhle kousek koláče, bude mít vlastní důvody pro to, aby nás udržel v sedle. Všichni například budou vědět, že s námi musel uzavřít velký kompromis, aby to místečko dostal, a jeho moc bude záviset na naší protekci. A když zároveň důstojníkům polevíme..."* "Budou si myslet, že za to mohou děkovat jemu, a budou mít o důvod víc být loajální spíš vůči němu než vůči nám!" napůl vyštěkla Ransomová.* "Možná," připustil Pierre. "Ale možná také ne. Zejména když se postaráme o to, abychom jeho rady do praxe uváděli my, a to velmi okázale." Ransomová už zase otevírala ústa, ale zarazil ji zdviženou rukou - prozatím. "Netvrdím, že tomu, koho vybereme, nepřiznáme vůbec žádné zásluhy. Zpočátku si je nejspíš dokonce bude moci připsat prakticky všechny. Ale jestli máme tuhle válku vyhrát, musíme ozbrojené složky pojímat jako něco víc než otrockou práci. Už jsme s určitým úspěchem vyzkoušeli 'kolektivní odpovědnost' - koneckonců," usmál se nevesele, "když víte, že za vaše neúspěchy bude trpět vaše rodina, je to pro vás mocná pobídka. Ale současně je kontraproduktivní, protože přináší poslušnost, ale ne oddanost. Ohrožováním jejich rodin jsme se jim stali stejnými nepřáteli jako Manťáci. Pro hodně z nich možná dokonce ještě většími než Manťáci. Ti se sice pokoušejí zabít je, nicméně Aliance nehrozí, že pobije i jejich manželky nebo manžele a děti.* Upřímně řečeno, bylo by nelogické, kdyby v nás důstojnický sbor za současných okolností měl důvěru, a myslím, že naše minulé neúspěchy dokazují, že se v jejich očích budeme muset 'rehabilitovat', jestli chceme, aby se z nich stala účinná - motivovaná - bojová síla. Máme neuvěřitelné štěstí, že námořnictvo jenom nestálo opodál a nepřihlíželo, jak nás rovnostáři smetou. Vlastně vám to připomínám proto, že iniciativu a pevné nervy při zásahu prokázala jediná loď bojové stěny - jenom jedna, a dokonce to ani nebyla loď z Flotily hlavní planety. Kdyby se Rousseau také držel stranou, vy, Oscar i já už bychom byli všichni po smrti; a nemůžeme dál počítat s takovou podporou, když nedáme najevo, že si alespoň uvědomujeme, že lidem, kteří nám zachránili kůži, něco dlužíme. A jediný způsob, jak to zajistit, který mne napadá, je poskytnout jim hlas na nejvyšší úrovni, postarat se, aby se o tom dozvěděli řadoví příslušníci, a skutečně na ten hlas dát... aspoň navenek."* "Navenek?" opakovala Ransomová s pozdviženým obočím a s výrazem zaujetí a Pierre přikývl.* "Navenek. Oscar a já už jsme prodiskutovali potřebné pojistky pro případ, že by se naši zkrocení váleční psi vymkli z ruky. Oscare?"* "Zvážil jsem všechny důstojníky, které Rob nominoval," rozhovořil se muž z SB k Ransomové. "Nebylo tak těžké upravit jejich záznamy a hlášení přidělených lidových komisařů. Každý z nich bude vypadat jako rytíř v zářivém brnění, až ho představíme veřejnosti, a všichni jsou ve svém oboru působnosti velice schopní, ale schovali jsme jim do složek dost časovaných bomb na to, aby je smetly, kdykoliv budeme potřebovat. Pochopitelně," usmál se sevřenými rty, "by bylo vhodné, aby dotyčný důstojník zemřel dřív, než ty bomby vyjdou na světlo. Mrtvý těžko obhajuje sám sebe."* "Aha." Nyní byla řada na Ransomové, aby se zhoupla na židli a zamyšleně si mnula bradu. Potom zvolna přikývla. "Fajn, to je dobrý první krok," připustila konečně. Stála mluvila mrzutě, ale už ne neoblomně. "Chci se ale dobře podívat na ty 'časované bomby'. Pokud chceme, aby tihle hlavouni byli někdy v budoucnu zranitelní, Veřejná informovanost si musí dát pozor, jakým způsobem jim u veřejnosti vybuduje image. Nemáme přece zájem o nějaké rozpory, kterým se lze vyhnout."* "To není problém," ujistil ji Saint-Just a ona znovu přikývla. Ale tvářila se stále nespokojeně. Přestala si mnout bradu, nechala židli zase klesnout a naklonila se nad stůl směrem k Pierrovi.* "To je všechno pěkné, Robe," řekla, "ale je to pořád zatraceně riskantní. A ať to provedeme jakkoliv, budeme vysílat velice smíšené signály. Tím narážím na to, že jsme právě nechali zastřelit admirála Girardiho za ztrátu Trevorovy hvězdy, a ať už jsme proletářům namluvili cokoliv, všichni víme, že to nebyla tak docela jeho chyba." Pierra trochu překvapilo, že byla ochotná přiznat vůbec něco důstojníku námořnictva, ale nejspíš to udělala proto, že i ona musela připustit, že mrtví už nemohou kout pikle. *"Rozhodně si to nemyslí vysocí důstojníci námořnictva. Ti jsou přesvědčeni, že jsme ho zastřelili jenom proto, abychom 'dokázali' masám, že to nebyla naše chyba, a dokonce i mezi mužstvem se najdou takoví, kteří ho litují, že jsme si ho vybrali jako 'obětního beránka'. Nemyslím, že by váš návrh v brzké době vedl k něčemu užitečnému."* "Ech, to říkáte, protože nevíte, koho mám v plánu jmenovat!" *prohlásil Pierre, bez dalšího slova se opřel a obdařil ji úsměvem zasvěcence. Hleděla na něho a snažila se předstírat, že jeho hraní na její trpělivost se míjí účinkem. Bohužel oba věděli, že tomu tak není. Uplynula téměř minuta a potom Ransomová netrpělivě pokrčila rameny.* "Tak už mi to řekněte!"* "Esther McQueenovou," pravil Pierre prostě a Ransomová nadskočila na židli.* "Vy si děláte legraci!" vyhrkla a tvář jí potemněla, když Pierre jenom zavrtěl hlavou. "To přece nemůžete myslet vážně! Sakra, Oscare!" Pohled, se kterým se obrátila k Saint-Justovi, šéfa VB div na místě nesežehl. "Ta ženská se už takhle těší nebezpečné osobní popularitě a vaši vlastní špióni hlásí, že je ctižádostivá a má své vlastní plány. Vy skutečně navrhujete dát nabitý pulser do ruky někomu, o kom víme, že už nějaký hledá?"* "Nejdřív ze všeho: její ambice mohou být naším nejlepším spojencem," řekl Pierre dřív, než stihl odpovědět Saint-Just. *"Ano, brigádní generál Fontein nás varoval, že má svou vlastní agendu. Vlastně se jednou nebo dvakrát dokonce pokusila vytvořit mezi svými kolegy vlajkovými důstojníky cosi jako podzemní síť. Ale nesetkala se s velkým ohlasem, protože oni vědí, co má za lubem, stejně dobře jako my. Většina z nich je příliš zastrašená, než aby nastavovali krk, a ti, kteří nejsou, ji považují za stejnou kariéristku v politice jako v armádě. Vzhledem k, ehm, definitivnosti, s níž se dnes v politice hraje, těžko budou věřit i někomu ze svých, když dá najevo, že se chce připojit ke hře. Pokud jí na druhou stranu dáme místo u našeho stolu, právě ta ctižádostivost pro ni bude dostatečným důvodem, aby se snažila udržet Výbor při životě - a s ním i svou mocenskou základnu."* "Hmff!" Ransomová se trochu uvolnila, založila si ruce na prsou a uvažovala. Potom znovu zavrtěla hlavou, tentokrát však to gesto bylo pomalejší a promyšlenější. "Dobře," prohlásila nakonec, "předpokládejme, že v tomhle máte pravdu. Přesto je pořád nebezpečná. Masy v ní vidí zachránce Výboru před rovnostáři - sakra, vždyť polovička toho zatraceného Výboru si teď myslí, že McQueenová dokáže chodit po vodě! Jenže my vlastně nevíme, jestli nás vůbec hodlala zachránit, ne? Kdyby její pinasa nehavarovala, mohla docela dobře využít situace a rozválcovat nás sama!"* "To sice mohla, ale já nevěřím, že by to měla v plánu," opáčil Pierre o maličko důrazněji, než by si skutečná míra jeho důvěry zasluhovala. "Výbor svou legitimitu opírá aspoň o původní rezoluci, kterou byl založen, nemluvě o skoro šesti standardních rocích, po které funguje jako republiková vláda. I kdyby se jí podařilo nás vyhladit, o co by svou moc opřela? Pamatujte, že když nás zachraňovala, podporovala ji jenom její vlastní vlajková loď, a to očividně konala svou povinnost. V žádném případě nemohla spoléhat na to, že zbytek loďstva podpoří nějaký puč z její strany, obzvlášť když se o ní říká, že má politické ambice."* "Připadá mi, že se o tom snažíte přesvědčit sám sebe," zabručela Ransomová temně. "A i kdybychom předpokládali, že máte pravdu, nevyvrací vaše logika vaše vlastní argumenty, proč jí dát místo u stolu? Jestli v ní důstojnický sbor vidí politickou kariéristku, proč by ho její jmenování do Výboru mělo přesvědčit, aby nás podpořil?"* "Protože bez ohledu na kariérismus je nejlepším frontovým velitelem, kterého máme, a oni to vědí také," odpověděl Saint-Just. "Nemají nedůvěru k jejím schopnostem, Cordelie - jenom k její motivaci. Svým způsobem v ní máme tu nejlepší kombinaci vlastností: důstojníka, kterého jeho kolegové po odborné stránce uznávají, ale kterého pověst, že má politické ambice, izoluje od 'správného' námořnictva."* "Jestli je tak zatraceně dobrá, proč jsme ztratili Trevorovu hvězdu?" rýpla vyzývavě Ransomová a Pierre zakryl rukou úsměv. Navzdory jeho připomínkám, že by Cordelia měla trochu krotit svou rétoriku, její ministerstvo udělalo z Trevorovy hvězdy jakousi metaforickou baštu celé lidové republiky, 'čáru mezi hvězdami', místo, ze kterého nebylo vůbec myslitelné ustoupit. Jistě, ta soustava má obrovský strategický význam a právě vojenské následky její ztráty ho inspirovaly k nápadu, aby ve Výboru zsedl zástupce ozbrojených složek. Avšak v porovnání s rozlohou celé republiky byla Trevorova hvězda nakonec zanedbatelná. Nezanedbatelná byla morálka veřejnosti či ochota Lidového námořnictva k boji, jež obě střemhlav klesly hned poté, co ona 'čára mezi hvězdami' padla do rukou Šesté flotily Královského mantichorského námořnictva.* "Trevorovu hvězdu jsme ztratili proto, že Manťáci mají lepší lodě a jejich technika je stále lepší než naše," sdělil jí Ransomové. *"A také v nemalé míře proto, že díky naší politice střílet admirály, kteří prohrají bitvu, jejich vysocí důstojníci získávají stále více zkušeností, zatímco naši stále více trpí vážným případem smrti."* Otevřela nad jeho sžíravým tónem oči dokořán a on se na ni nevesele usmál.* "McQueenová sice soustavu neudržela, ale aspoň Manťákům způsobila těžké ztráty. S ohledem na poměr velikostí našich námořnictev měla Aliance dokonce nejspíš vyšší relativní ztráty než my, aspoň před poslední bitvou. Její kapitáni a podřízení velitelé eskader během bojů také získali spoustu zkušeností a podařilo se nám jich asi třetinu povyměňovat, aby je v týlu předali dál. Jenže to, že White Haven soustavu dobude, bylo zřejmé už před rokem. Proto jsem McQueenovou odvolal a poslal na horké místo Girardiho." *Ransomová povytáhla obočí a Pierre pokrčil rameny. "Nechci o ni přijít, a s ohledem na stávající politiku bychom neměli jinou možnost než ji nechat zastřelit, kdyby byla ještě ve velení, když Trevorova hvězda padla." Kysele se usmál. "Po tom vzrušení v minulém měsíci mám sklon vidět v tom jeden ze svých brilantnějších tahů za téhle války."* "Hmf!" opakovala Ransomová, znovu se uvelebila na židli pohodlněji a mračila se na konferenční stůl. "Víte opravdu určitě, že na tohle místo chcete právě McQueenovou? Musím vám říci, že čím víc mi tu básníte o tom, jak je schopná, tím jsem z ní nervóznější."* "Schopná ve svém oboru je jedna věc; schopná v našem oboru je něco jiného," prohlásil Pierre se sebedůvěrou. "Má velké cíle, ale politice příliš nerozumí a chvíli jí bude trvat, než přijde na to, jak fungují pravidla na naší straně ulice. Oscar a já ji budeme bedlivě sledovat, a kdyby to vypadalo, že už se začíná vyznávat v tlačenici, nu... nehody se občas stávají."* "A přes všechny zápory spojené s její osobou představuje lepší možnost než druhý kandidát v řadě," dodal Saint-Just.* "A kdopak je ten druhý kandidát?" zeptala se Ransomová.* "Než ztroskotalo naše tažení proti manťácké obchodní přepravě ve Slezsku, byl by Javier Giscard ještě lepší volba než McQueenová. Jenže takhle je naprosto nepoužitelný, alespoň prozatím. Jeho politické názory jsou přijatelnější než McQueenové - komisařka Pritchardová o něm dokonce má velmi vysoké mínění - a máme-li vůči němu být upřímní, to, jak jeho plán skončil, nebyla jeho chyba. Vlastně bylo spíš chybné naše rozhodnutí odvolat ho. Ale už jsme ho odvolali a jeho 'selhání' se dosud vyšetřuje." *Ransomová tázavě naklonila hlavu a Saint-Just pokrčil rameny. *"Je to jenom formalita. Je příliš dobrý, než abychom ho zastřelili, dokud to nebude absolutně nezbytné - ale nemůžeme ho rehabilitovat přes noc."* "Dobře, to chápu," přikývla Ransomová, "ale to mi říká jenom to, kdo tím dalším kandidátem není."* "Promiňte," omluvil se Saint-Just. "Nechal jsem se trochu unést. Abych tedy na vaši otázku odpověděl, jediným vážným konkurentem McQueenové je Thomas Theisman. Má oproti ní podstatně nižší hodnost, ale je to jediný vlajkový důstojník, který vyšel z operace Dýka s pověstí bojovníka, a než jsme ho stáhli, vyznamenal se i v bojích o Trevorovu hvězdy. To jak udržel pozice v Seabringu, bylo jedním z mála vítězství, nad kterými jsme mohli opravdu jásat, ale přestože ho námořnictvo respektuje jako taktika i stratéga, dává si velmi záležet na tom, aby zůstal zcela apolitický."* "A to je nevýhoda?" Řekla to překvapeně a Pierre zavrtěl hlavou. "Unikají vám souvislosti, Cordelie," řekl shovívavě. "Existuje jen jediný důvod, proč by mohl chtít zůstat apolitický, a rozhodně jím není to, že by nás obdivoval. Je sice možné, že se chce vyhnout politické hře kvůli jejím neodmyslitelným rizikům, ale nikdo s takovým bojovým záznamem nemůže být idiot a jenom idiot by neviděl, že existuje spousta cestiček, jak nahoru vysílat signály, že je poslušný chlapeček. Nemusely by být upřímné, ale jejich vyslání by ho nic nestálo."* "Jeho lidový komisař se s tímto hodnocením ztotožňuje," vmísil se do hovoru Saint-Just. "Ze zpráv občana komisaře LePica vyplývá, že Theismana hodně obdivuje jako důstojníka i jako člověka a je přesvědčen, že Theisman je věrný republice. Upozorňuje ovšem na to, že Theisman není v řadě ohledů zrovna nadšený naší politikou. Admirál si sice dává pozor, aby to neříkal nahlas, ale jeho postoj ho prozrazuje."* "Aha," řekla Ransomová temnějším hlasem než předtím.* "Každopádně," snažil se Pierre zavést hovor dál, než v Ransomové plně vzklíčí podezření, "byl Theisman přijatelný z profesionálního hlediska, ale je to Brutus, zatímco my potřebujeme Cassia. McQueenová možná je pro své ambice nebezpečná, ale ambice jsou předvídatelnější než zásady."* "Proti tomu nemohu nic namítat," zamumlala Ransomová. Znovu se zamračila na stůl a poté přikývla. "Dobře, Robe. Vím, že vy i Oscar její jmenování prosadíte, ať řeknu cokoliv, a musím přiznat, že vaše argumenty dávají alespoň v něčem smysl. Jenom na ni dávejte dobrý pozor. To poslední, co potřebujeme, je politicky ambicózní admirál, který proti nám zinscenuje vojenský převrat."* "To by byl opravdu případ 'kdo jinému jámu kopá'," souhlasil Pierre.* "Ale bez ohledu na to, co se stane s McQueenovou, dělá mi starosti to, co jste říkal o Theismanovi," pokračovala Ransomová. *"Předpokládám, že až se McQueenová ujme politických povinností, Theisman jakožto nejlepší velitel podle mínění důstojnického sboru zaujme její místo." Saint-Just přikývl a Ransomová se zamračila ještě víc. "V tom případě by možná byl dobrý nápad občana admirála Theismana osobně zblízka omrknout."* "Tím 'osobně' chcete říci, že se toho ujmete sama?" otázal se Pierre pečlivě ledabylým hlasem.* "Nejspíš." Ransomová se chvilku popotahovala za dolní ret. "Teď je umístěn v Barnettu?"* "Velitel soustavy," potvrdil jí Saint-Just. "Potřebujeme, aby DuQuesnu velel někdo dobrý."* Ransomová přikývla. Když Mantichorská aliance ukořistila Trevorovu hvězdu, získala téměř neproniknutelné postavení mezi jádrem lidové republiky a soustavou Barnett, ale rozsáhlá infrastruktura základny DuQuesne a všechny ostatní vojenské objekty v soustavě zůstaly nedotčené. Barnett měl od počátku sloužit jako nástupní bod pro nevyhnutelnou válku s Mantichorou a legislativecký režim strávil dvacet standardních roků budováním tamních vojenských zařízení, aby tomuto úkolu byla s to dostát. *Přestože by Manťáci soustavu rádi nechali jednoduše vyhladovět v obležení, nemohli si dovolit nechat si ji nedotčenou za zády, protože na rozdíl od lodí vodních námořnictev se hvězdolety dokázaly snadno vyhnout střetu s nepřítelem, jestliže věnovaly alespoň minimální pozornost plánování letových tras hyperprostorem. Posilám - nebo čerstvým útočným sliám - sice mohlo nějakou dobu trvat, než se různými oklikami a postranními cestičkami do Barnettu dostanou, ale dostat se tam mohly.* Manťáci se tam ovšem mohli dostat rychleji. Zatímco se Šestá flotila zabývala dobýváním Trevorovy hvězdy, ostatní operační svazy Aliance využily skutečnosti, že se pozornost Lidového námořnictva soustředila právě tam, a uchvátily předsunuté základny v Treadwayi, Solwayi a Mathiasu. Nejenom že zařízení námořnictva v Treadwayi ukořistily prakticky nedotčená, což samo o sobě bylo dost zlé, ale také se jim podařil průlom v oblouku základen, jež střežily jihovýchodní křídlo Barnettu... o tom, co vyplývalo ze ztráty Trevorovy hvězdy, nemluvě. Po obsazení téhle soustavy získalo Královské mantichorské námořnictvo kontrolu nade všemi vyústěními Mantichorské křižovatky červích děr, a to znamenalo, že konvoje i operační svazy se mohly přesouvat z mantichorské dvojhvězdné soustavy přímo k Trevorově hvězdě a vrhnout se na Barnett od severu.* Bylo tedy zřejmé, že Barnett lze prakticky odepsat, nicméně Manťáci při dobývání Trevorovy hvězdy utržili také notný výprask. Budou potřebovat aspoň trochu času na to, aby se zorganizovali a nabrali dech, ovšem jakmile budou opět připraveni vyrazit, bylo téměř jisté, že jejich další pozornost se zaměří od jádra republiky zpět směrem k hranicím na Barnett. Proto bylo kriticky důležité soustavu udržet co nejdéle, i kdyby to mělo sloužit jen k diverzním účelům, a to zase vyžadovalo schopného velitele.* "Z toho, jak mluvíte, ovšem vyvozuji, že nechcete, aby se obětoval se základnou," podotkla Ransomová po chvilce a Pierre přikývl. "V tom případě si myslím, že bych si měla udělat malý výlet k Barnettu, abych si o něm udělala představu," řekla. *"Ostatně, Veřejná informovanost se bude muset zabývat tím, jak to tam nakonec dopadne, a když se Theisman bude jevit jako příliš politicky nespolehlivý, možná ho tam budeme chtít nechat... a napsat epickou ódu o jeho hrdinné, ale předem ztracené bitvě s útočícími mantichorskými hordami. Něco jako 'Theismanův poslední boj'."* "Pokud nezjistíte něco, co LePic úplně přehlédl, bude Theisman stále příliš cenný, než abychom se ho zbavovali," upozornil ji Saint-Just.* "Oscare, na chladnokrevného špióna umíte být příliš choulostivý," pravila Ransomová přísně. "Jediná dobrá hrozba je mrtvá hrozba, i když se může zdát zcela nepravděpodobná. A když něčí loďstvo dostává na frak tak jako naše, může být občas mrtvý hrdina o hodně cennější než nakolik kdy byl tentýž důstojník, když byl naživu. Kromě toho mě baví měnit potenciální hrozby v propagandistická aktiva."* Usmála se tím sevřeným, chladným, hladovým úsměvem, který děsil i Oscara Saint-Justa, a Pierre pokrčil rameny. Pokud jde o Theismanovu cenu, Oscar má pravdu a Pierre nemá v úmyslu se toho člověka jen tak zbavovat bez ohledu na to, co chce Cordelia. Na druhou strany je Cordelia miláčkem mas, jejich mluvčím a ventilem jejich touhy po násilí. Pokud usoudí, že prostě musí přidat Theismanovu hlavu k těm, které jí už visí na zdi, Pierre jí ji byl ochoten přenechat - zejména pokud mu to vynese podporu Cordelie (a Veřejné informovanosti) pro začlenění McQueenové do Výboru. Neměl ovšem v úmyslu jí to říkat.* "Jenom cesta tam trvá tři týdny," poukázal místo toho. "Můžete si dovolit na tak dlouho opustit Haven?"* "Proč ne?" odpověděla. "Přece nemáte v plánu svolávat schůzi úplného Výboru během příštích dvou nebo tří měsíců, nebo ano?" *Zavrtěl hlavou a ona pokrčila rameny. "V tom případě nebudete s Oscarem potřebovat můj hlas, abyste udrželi mašinerii v chodu, a já jsem nechala vystrojit Tepes jako mobilní velitelské stanoviště Veřejné informovanosti. Nikde není řečeno, že naše propaganda musí vznikat tady na Havenu a šířit se ven, víte? Zatímco budu pryč, běžná rozhodnutí obstará můj zástupce a my na Tepesi připravíme nové materiály. Pokud je budu moci před zveřejněním odsouhlasit, můžeme je docela dobře předat provinciálním sítím a nechat je šířit od hranic dovnitř místo z centra ven."* "Dobře," řekl Pierre po chvilce tiše. "Pokud chcete obhlédnout situaci a nečiní vám potíže řídit Veřejnou informovanost odtamtud, myslím, že vás na dobu té cesty můžeme postrádat. Ale vezměte si s sebou také dost bezpečnostního personálu."* "Vezmu," slíbila Ransomová. "A vezmu také kompletní technickou sekci z ministerstva. Naděláme hromadu stopáže do zásoby, rozhovory s tamním personálem, které odvysíláme, až soustava padne - něco takového. Koneckonců, když už teď víme, že ji neudržíme, můžeme aspoň z její ztráty vytěžit co nejvíc!"*