Princ Rupert mířil na svém jednorožci do nitra Neprůchodného lesa, zlověstně hleděl skrz jemný déšť a otráveně pátral rukou po bleše, která se mu schovávala někde pod hrudním plátem. Navzdory studenému dešti se silně potil pod tíhou svého brnění a náladu měl pod psa. "Jeď, synu, a skol draka," řekl král Jan a všichni dvořané jásali. Proč by také nejásali - oni se nemusejí vydat na cestu a čelit drakovi. Nebo jet přes Neprůchodný les v plné zbroji během období dešťů. Rupert vzdal hledání blechy a nemotorně se pokusil upravit si ocelovou helmici, ale vůbec si nepomohl; voda mu stále crčela po krku.
Vysoké, hustě rostlé stromy lemovaly úzkou stezku a přecházely v zeleň stejně temnou a ponurou jako byla princova nálada. Po kmenech stromů se pnuly silné a dužnaté větve révy a jako propletené provazce klesaly z větví k zemi. Nad Neprůchodným lesem viselo těžké, chmurné ticho. V hustých porostech se nepohnulo jediné zvíře, nebylo slyšet ptačí zpěv. Jedinými zvuky zůstávalo šumění kapek dopadajících na zem z větví stromů zatížených vodou a tlumený dusot kopyt jednorožce. Pokryta hustým bahnem a opadaným listím byla křivolaká prastará stezka zrádnější než obvykle a jednorožec šel ještě pomaleji než obvykle, klouzaje s princem Rupertem hlouběji do nitra Neprůchodného lesa.
Rupert se nad sebou zamyslel a zhluboka smutně povzdechl. Celý život byl uchvácen skvělými hrdinskými činy svých předků, o kterých slýchal z příběhů vyprávěných slavnostně vážným tónem za dlouhých zimních večerů. Vzpomněl si na chvíle, kdy jako dítě sedával s vypoulenýma očima a ústy dokořán před krbem ve Velkém sále a s příjemným rozechvěním naslouchal příběhům o lidožravých obrech a harpiích, kouzelných mečích a magických prstenech. S hlavou plnou legend o svých předcích si Rupert už v raném věku přísahal, že se jednoho dne i on stane hrdinou, tak jako prastrýc Sebastian, který strávil tři roky života plněním tří přání, jež nakonec osvobodila princeznu Elaine z Věže bez dveří. Nebo jako děd Eduard, jenž se sám odvážil střetnout s děsivou Noční čarodějnicí, která si udržovala svou nápadnou krásu koupelemi v krvi mladých dívek.
A teď, když se mu konečně naskytla šance stát se hrdinou, všechno zpackal. V podstatě z toho vinil minstrely. Stále jen opěvovali hrdiny, jež díky čistotě svých srdcí přemohli tucet nepřátel jediným máchnutím meče, takže se nikdy nedostali k důležitým tématům, například jak ochránit zbroj před deštěm, jak se vyhýbat neznámým druhům ovoce způsobujícím běhavku či jak nejlépe vykopat latrínu. Rupert se usilovně propracovával ke skutečně mizerné náladě, když tu jednorožec sebou trhnul.
"No tak!" zvolal princ.
Jednorožec si namyšleně odfrkl. "Tobě tam nahoře se to lehko řekne. Tobě je to jedno, já jsem ten, kdo to tu odedře. Ta zbroj, co máš na sobě, váží nejmíň tunu. Brzy mi upadnou záda."
"Já jsem v sedle už tři týdny," bez soucitu poznamenal Rupert. "Takže v mém případě to nejsou záda, co mi brzy upadne."
Jednorožec zařehtal a znenadání prudce zastavil, až málem shodil prince ze sedla. Aby udržel rovnováhu, Rupert se chytil jeho dlouhého spirálovitého rohu.
"Proč jsme zastavili? Je snad cesta příliš blátivá? Máš strach, že si ušpiníš kopyta?"
"Jestli se mi chceš vysmívat, můžeš klidně sesednout a pokračovat pěšky," zabručel jednorožec. "Pokud sis nevšiml, před námi visí hustá pavučina blokující cestu."
Rupert si ztěžka vzdychl. "Předpokládám, že chceš, abych se na to podíval?"
"Jestli tě můžu prosit." Jednorožec začal neklidně šoupat nohama, až z toho princ začal mít mořskou nemoc. "Vždyť víš, jak nesnáším pavouky..."
Rupert rezignovaně zaklel a neobratně seskočil ze sedla. Jeho brnění při každém pohybu hlasitě protestovalo. Zabořil se dobré tři palce hluboko do bahna a hodnou chvíli se zmítal na místě, než nabyl rovnováhu. Nikoliv bez obtíží otevřel průzor helmice a znepokojeně si prohlížel mohutnou pavučinu. Cestu zatarasila silná bílá vlákna, na kterých se jako drahokamy v¦hustých řadách blýskaly kapky vody. Rupert se zamračil. Který pavouk dokáže upříst deset stop vysokou pavučinu? Opatrně se k ní přiblížil, vytasil meč a zasekl ho do vlákna hmoty. Ostří zůstalo pevně zaseknuté a Rupert si musel pomoct i druhou rukou, aby ho vůbec vyprostil.
"Dobrý začátek," poznamenal jednorožec.
Rupert si zvířete nevšímal a zamyšleně hleděl na pavučinu. Čím déle si ji prohlížel, tím méně mu připomínala pavoučí síť. Na struktuře pavučiny něco nehrálo. Provazce byly spletené v sukovitých trsech a visely z horních větví jako vlající fábory a z dolních větví klesaly v podobě hustých chomáčů zapuštěných do bahna cesty. Vtom Rupert pocítil, jak mu na týlu zlehka vstávají vlasy - uvědomil si, že ačkoliv bylo úplné bezvětří, síť se neustále chvěla.
"Ruperte," oslovil ho tiše jednorožec.
"Někdo nás sleduje, že?"
"Ano."
Rupert svraštil čelo a pozdvihl meč. Někdo či něco je sledovalo už od rozednění, kdy přejeli hranice Neprůchodného lesa. Něco, co se skrývalo v temnotě a nechtělo z ní vystoupit. Rupert se pohyboval opatrně a ujistil se, že má pod nohama pevnou zem. Kdyby došlo k boji, husté bahno by mu dělalo potíže. Sundal si helmici a položil ji na zem k okraji cesty; úzké průzory mu příliš bránily v rozhledu. Když se napřimoval, rozhlédl se nejistě okolo a najednou strnul, když zahlédl útlou, pokřivenou siluetu pohybující se mezi stromy. Byla vysoká jako člověk, ale neměla lidské pohyby. Na jejích tesácích a drápech se zablýskl paprsek světla, než zmizela zpět do skrytu temnoty. Déšť bubnoval Rupertovi na hlavu a on ho nechával stékat po tvářích, zkamenělý hrůzou.
Celý Neprůchodný les halila tma. Kam až sahala paměť, vládla v této části Lesa věčná noc. Nikdy tu nesvítilo slunce a ať už tam žilo cokoliv, nikdy to nepoznalo denní světlo. Kartografové nazvali toto místo Temný les a varovali čtenáře: Zde jsou démoni. Po celé věky se mezi Lesním královstvím a Temným lesem rozprostíral Neprůchodný les, bludiště bažin a trnitých keřů, kde číhá zákeřná smrt, jíž jen máloco uniklo. Tiché šelmy se plíží býlím a popínavými rostlinami zarostlými stezkami a vyčkávají na neopatrný krok své kořisti. Jenomže v posledních třech měsících se i Lesní zemí kradla podivná stvoření nepřirozených tvarů, která se neodvažují vyjít na světlo. Občas, když je slunce bezpečně za obzorem, osamělý chalupník může zaslechnout škrábání na dveřích zajištěných závorou či na okenicích a ráno pak najde ve dřevě hluboké rýhy a v chlévě potrhaná zvířata.
Neprůchodný les už není hranicí.
Zde jsou démoni.
Rupert se snažil překonat strach a pevněji sevřel svůj meč - tíha chladné oceli mu dělala dobře. Dvakrát před sebou máchl zářící čepelí. Pozdvihl zrak na temná mračna zakrývající slunce; stačil by jediný paprsek a nestvůra by pelášila do bezpečí svého brlohu, ale Rupert měl jako obvykle smůlu.
Je to jenom démon, pomyslel si rozzlobeně. Jsem plně ozbrojen a umím dobře zacházet s mečem. Ten démon nemá šanci.
"Jednorožče," řekl tiše a oči přitom nespouštěl z temného místa, kde naposled viděl démona, "raději by ses měl schovat někde za stromem. A drž se dál od bitvy, nechci, aby ses nechal zranit."
"Přesně tohle mě napadlo už dávno," ozval se tlumený hlas. Rupert se rozhlédl, pátraje po jednorožci schovaném za nějakým silným kmenem kdesi v dálce.
"Pěkně děkuji," řekl Rupert. "Co kdybych potřeboval tvou pomoc?"
"Pak bys měl problém," odpověděl mu jednorožec pevně. "Protože já se odsud nehnu. Poznám démona hned, jak ho ucítím. Démoni žerou jednorožce, víš?"
"Démoni žerou všechno," opáčil Rupert.
"No právě," řekl jednorožec a zmizel zpět za stromem.
Nikoliv poprvé si princ přísahal, že najde muže, který mu jednorožce prodal, a osobně provede něco velice nepříjemného s každou z vyčnívajících částí jeho švindlířské anatomie.
Rupert zaslechl lehký šelest po levé straně a zrovna se začal otáčet, když ho démon udeřil do zad. Těžké brnění ho převážilo dopředu a Rupert spadl rovnou do mazlavého bahna. Vyrazil si dech a z natažené ruky mu vypadl meč.
Pohledem zachytil, jak se nad ním tyčí temná pokřivená postava a pak mu na záda dopadlo něco těžkého. Ruka se silnými drápy sevřela jeho krk a tlačila mu hlavu dolů k zemi až mu bahno pronikalo do očí. Rupert kolem sebe zoufale zmítal rukama a snažil se dostat nohy pod tělo, ale jeho ocelí okované boty jen bezvládně sklouzly do bahna. Pocítil píchání na prsou, jak lapal po dechu, a do otevřených úst mu vniklo rozbředlé bláto.
Jak sebou marně zmítal a házel, narůstala v něm panika. Šíleně se mu točila hlava a hučelo mu v uších, když vydechl poslední vzduch, jenž mu zbýval v plicích. Jedna jeho paže zůstala zaklíněná pod hrudním plátem a díky náhlé inspiraci ji použil jako páku, která mu pomohla převrátit se na záda a uvěznit svíjejícího se démona pod tíhou svého brnění.
Ležel tak po dlouhé, drahocenné minuty, kdy mohutně a sípavě lapal po dechu a vytíral si bláto z očí. Zavolal na svého jednorožce, aby mu přiběhl na pomoc, ale bez odezvy. Démon vztekle bušil do brnění neohrabanými pěstmi a pak vymrštil pařát a silnými drápy natrhl Rupertovi tvář. Princ zasténal bolestí, když mu drápy přejížděly po lícní kosti, a zoufale se pokoušel dosáhnout na meč. Toho pohybu démon využil a vyklouzl zpod brnění. Rupert se rychle převalil na bok, uchopil meč a navzdory mazlavému bahnu vyskočil hbitě na nohy. Tíha brnění učinila každý pohyb mnohem namáhavějším a Rupert, vrávorající před nahrbeným démonem, cítil, jak se mu odkrvuje hlava a krk.
Pokřivený a znetvořený tvor připomínal v mnoha ohledech člověka, avšak jediný pohled do jeho hladových očí bez zornic svědčil o přítomnosti zla.
Démoni zabíjejí, aby žili, a žijí, aby zabíjeli; jako temnota snášející se nad krajem. Rupert pevně sevřel meč a soustředil se na to, aby vnímal démona čistě jen jako svého soupeře. Byl to soupeř silný, rychlý a smrtící, ale takový byl i on sám, když si zachovával zdravý rozum. Je třeba, aby se dostal z bláta a postavil se na pevnou zem. To proradné bahno dávalo démonovi příliš velkou výhodu. Opatrně udělal krok dopředu. Démon si dychtivě protáhl pařáty a svým šíleným úsměvem odhalil řady špičatých zubů.
Rupert před sebou dvakrát máchl mečem a démon ze strachu před chladnou ocelí ustoupil kousek zpět. Rupert pohlédl za temné stvoření ve snaze najít pevnou půdu a po tom, co uviděl, mu po tváři projel trhavý úšklebek uspokojení. Poprvé pocítil, že má šanci vyhrát.
Uchopil meč oběma rukama, zhluboka se nadechl a pak podnikl přímý útok na shrbeného démona. Dobře věděl, že pokud upadne, je z něj mrtvola. Démon pozpátku uskočil mimo dosah meče a zůstal stát těsně před špičkou jeho čepele. Rupert útočil dál ve snaze udržet se na nohou. Démon se zašklebil a znovu uskočil dozadu, právě doprostřed mohutné pavučiny, která tarasila cestu. Rupert se prudce zastavil a rozmáchl se mečem, připravený zasadit smrtící ránu, když vtom strnul hrůzou při pohledu na silné bledé provazce sítě, které se samy omotaly kolem démona. Ten sebou začal divoce zmítat a potom zavyl bolestí, když síť začala vypouštět čirou vazkou kyselinu, jež se při dopadu na zem vypařovala. Rupert, fascinován nechutným obrazem, sledoval, jak zápasící démon zmizel uvnitř obřího pulzujícího zámotku, který ho pohltil od hlavy k patě. Poslední trhavé pohyby rychle odumřely, jakmile pavučina strávila svou krmi.
Rupert unaveně spustil meč a opřel se o něj, aby ulevil svým bolavým zádům. Do úst mu stékala krev a on ji vyplivoval. Tak kdo je tady hrdina? Kysele se usmál a sundal si nákrčník. Jeho nádherné leštěné brnění bylo zalepené usychajícím bahnem a rozryté hlubokými škrábanci démonových pařátů. Bolelo ho celé tělo a hlava mu tepala bolestí. Pozvedl třesoucí se ruku k obličeji a ucuknul při pohledu na čerstvou krev - ještě ke všemu svou vlastní. Zastrčil meč do pochvy a ztěžka usedl na okraj cesty ignoruje čvachtající bláto.
Koneckonců, říkal si, nevedl si tak zle. Nebylo mnoho těch, kdo stanuli tváří v tvář démonovi a přežili, aby o tom mohli vyprávět. Rupert pohlédl na nyní už nehybný zámotek a ušklíbl se. Nebyl to právě ten nejhrdinštější způsob vítězství a zajisté ne ten nejsportovnější, ale démon byl mrtev a on naživu, takže to skončilo přesně tak, jak si přál.
Sňal si železné rukavice a opatrně si prsty přejížděl po zraněné tváři. Rány byly široké a hluboké a táhly se od koutku oka až k ústům. Raději bych si je měl vyčistit, pomyslel si, ještě napůl omámený. Potřásl hlavou a rozhlédl se kolem. Během boje déšť ustal, ale blížil se večer, slunce začalo zapadat a temnota se prohlubovala. V těchto dnech se stmívalo rychleji, i když už bylo téměř léto. Z převislých větví stále kapalo a v nehybném vzduchu visel silný, zatuchlý pach pižma. Rupert pohlédl na zámotek v pavučině a otřásl se při vzpomínce na to, jak blízko sítě se sám ocitl, když si chtěl prosekat cestu. Nebezpečí mělo mnoho podob, zvláště v Neprůchodném lese.
Otráveně si vzdychl. Ať je unavený sebevíc, je čas vydat se na cestu. "Jednorožče! Kdepak jsi?"
"Tady," ozval se uctivý hlas z nejtemnější houštiny.
"Tak vylezeš, nebo si mám pro tebe přijít?" zabručel princ. Chvíli bylo ticho a pak jednorožec nesměle vyšel na pěšinu. Rupert probodával zvíře vyčítavým pohledem, před kterým nebylo kam uhnout.
"Tak kde jsi byl, když jsem nasazoval krk v¦boji s démonem?"
"Schovaný v bezpečí," opáčil jednorožec. "Nic rozumnějšího mě nenapadlo."
"Proč jsi mi nepomohl?"
"Víš," odpověděl jednorožec s chladnou logikou, "pokud bys na něj nestačil ani s mečem a v plné zbroji, pak nevím, jakou pomoc bych ti mohl poskytnout."
Rupert si povzdechl. Několik posledních dnů ho naučilo nehádat se s jednorožcem.
"Jak vypadám?"
"Příšerně."
"Pěkně děkuji."
"Nejspíš ti zůstanou jizvy," dodal jednorožec povzbudivě.
"Skvělé. To jsem potřeboval."
"Měl jsem za to, že k hrdinům jizvy patří?"
"Kdo tohle vymyslel, měl by se dát vyšetřit. Zatracení minstrelové... Tak mi pomoz vstát, jednorožče."
Zvíře rychle přiklusalo k princi, ten se natáhl, pevně se uchopil třmenu a pomalu se vyprostil z bahna. Jednorožec trpělivě stál, když se princ unaveně opíral o jeho bok, a čekal až se bolest v jeho ranách uklidní natolik, aby se pokusil vyšvihnout do sedla.
Jednorožec si ho ustaraně prohlížel. Princ Rupert byl vysoký mladý muž kolem pětadvacítky, ale krev, únava a vyčerpání přidaly jeho tváři dobrých dvacet let. Kůže orosená potem měla šedavý nádech, oči planuly skelným, horečnatým pohledem. Očividně na tom nebyl tak dobře, aby mohl jet dál, ale jednorožec věděl, že hrdost princi nedovolí to vzdát.
"Ruperte..." začal jednorožec.
"No?"
"Co kdybys mě... chvíli vedl? Víš přece, jak mi to v takovém blátě klouže."
"Tak jo," souhlasil Rupert. "To není špatný nápad. Povedu tě."
S hlavou unaveně svěšenou na prsou se princ natáhl a uchopil uzdu.
Jednorožec ho pomalu a opatrně vedl kolem nehybného zámotku a dál po cestě hlouběji do nitra Neprostupného lesa.