Mark Chadbourn: VŽDYCKY A NAVŽDY
Věk rozvratu – kniha třetí

Ledový déšť bičoval opuštěné pobřeží jako kameny vrhané trucujícím dítětem. Jack Churchill a Ruth Gallagherová ujížděli na koních ztemnělou krajinou, hlavy pod kapucemi větrovek vražené mezi rameny. V hrdlech je i navzdory bouři stále ještě pálil všudypřítomný pach spáleniny. Soumrak těžce dolehl na corwallskou krajinu a ještě podtrhl celkovou atmosféru selhání, ponurost světa, který se chýlil ke svému konci. Těžké mraky se zlověstně převalovaly nad mořem, kde jen občasný blesk prosvětlil bílou clonu deště, a jasně naznačovaly, že se bouře s příchodem noci spíše zhorší.
Cestu lemovaly sloupy nefunkčního pouličního osvětlení a opuštěné vozy jako rezivějící pomníky na náhrobku dvacátého prvního století. Občas zahlédli v okně záblesk svíčky nebo ucítili pach kouře z domů vybavených krby; nic jiného nerušilo tísnivou atmosféru houstnoucího soumraku. Když zahnuli do zatáčky, uprostřed cesty najednou zazářilo jasné světlo. Překvapeně zpomalili koně a krátce na to zjistili, že světlo vychází ze staromódní lucerny, kterou drží v napřažené ruce muž. Stál tam vzpřímeně proti zuřící bouři a na sobě měl nepromokavý rybářský kabát a klobouk. „Kdo tu jede?“ zeptal se s výrazným cornwallským přízvukem.
„Přátelé,“ odpověděl Church. „Přátelé, kteří netouží zůstat v noci venku ani o vteřinu déle, než je to nutné.“
Ruka zvedla lucernu výš, aby její světlo dosáhlo až na ně. Přitom ozářila obličej ukrytý hluboko ve stínu klobouku: opálený, s šedivějícím huňatým vousem. Podezíravě si je prohlédl. „Odkud jedete?“ křikl, aby přehlušil burácení větru.
„Zdaleka.“ Ruth si odhrnula promočené vlasy z obličeje. „Vyjeli jsme z Peak District. Jedeme už několik dní …“
„No jo, to je dálka.“ Díval se z jednoho na druhého, jako by se stále nemohl rozhodnout.
Když znovu pozvedl lucernu, Church si všiml, že pod paží svírá brokovnici. „Nás se nemusíte bát—“
„Dneska se nedá věřit nikomu.“ Muž kývl hlavou směrem k hostinci, jehož okna zářila světlem svíček o kus dál. „Tam.“
Church a Ruth sesedli a pěšky vedli své koně k hostinci. Muž se držel několik kroků za nimi; Church cítil, že hlaveň jeho brokovnice neustále míří na ně. Když ale uvázali koně pod provizorní přístřešek před hostincem, jejich hlídač se trochu uvolnil. „Máte nějaké novinky?“ Odmlčel se. „Co se děje ve světě?“
Ruth si vytřepala vodu z vlasů. „Jenom to nejhorší.“
Muži s brokovnicí poklesla ramena. „Bez telky a rádia tu vůbec nic nevíme. Doufali jsme—“
„Ne,“ prohlásila Ruth stroze.
Znělo to zbytečně nepřátelsky. Church soucitně dodal: „Drželi jsme kolem M5 a pak tady dole na jihu hlavních cest. Do větších měst jsme nezajížděli, ale—“
„Nic nefunguje,“ dořekl za něj muž.
Church přikývl.
„Raději děte do hospody,“ vyzval je muž s povzdechem. „Tady v městečku žádný potíže nemáme, ale jeden nikdá neví. „Viděli jsme, co je tam venku—“ kývl hlavou do noci „—a dřív nebo pozdějc seberou dost odvahy, aby přišli i sem.“
„Takže celou noc hlídáte?“ zeptala se Ruth.
„Střídáme se. Zapojili se všici. Snažíme se udržovat věci v chodu. Uvnitř vám řeknou víc.“
S hlavami vtaženými mezi ramena se rozběhli ke dveřím, ale než se k nim dostali, nebe nad mořem protrhl blesk. Church se zastavil a zahleděl se do tmy ulice.
„Co se děje?“ zeptala se Ruth. Rukama si vytřela vodu z očí a zahleděla se stejným směrem, jako Church.
„Připadalo mi, že jsem ve světle blesku něco zahlédl.“
„Nejspíš druhého hlídače.“
„Bylo to na střeše a pohybovalo se to velice rychle. Vypadalo to jako…“ Odmlčel se. „Pojďme dovnitř.“

Hořící polena za krbovou mříží skýtala ten nejkrásnější pohled, jaký viděli po mnoha dnech. Spolu s mihotavými plamínky svící zastrčených ve starých lahvích od vína vytvářely snový dojem jiných časů. V místnosti bylo asi třicet lidí. Mladá maminka s miminkem na klíně hlídala děti, které si hrály u krbu. Čtyři starší muži hráli v rohu cribbage a ve tváři přitom měli takové výrazy ponurého odhodlání, jako by to byla záležitost života a smrti. Když Church s Ruth vešli dovnitř, všichni vzhlédli. Church v jejich pohledech cítil zvědavost, podezření a strach.
Jak procházeli kolem zrcadla, zachytil svůj odraz v něm a zarazil se. Jeho tmavé vlasy mu teď sahaly skoro až na ramena a nakrátko sestřižená bradka byla znamením, že už vzdal boj proti nevyhnutelnému: nyní se podobal svému obrazu z budoucnosti, který se mu kdysi zjevil na Pozorovatelně mezi světy na pozadí hořícího města. Ve tváři se mu usadil permanentně ustaraný výraz, který ho činil starším. Zato Ruth se skoro nezměnila. Dlouhé hnědé vlasy jí v prstýncích spadaly na ramena a její tvář byla pořád stejně hezká a vyrovnaná, jako když se setkali poprvé. Přesto na ní bylo něco nového: sebevědomí, které se odráželo v celém jejím postoji.
Přes místnost k nim zamířil rozložitý padesátník s rukou napřaženou k přivítání. Pleť měl hrubou jako někdo, kdo tráví hodně času venku, za každého počasí. „Uvítací výbor,“ oznámil silným, hlubokým hlasem. S oběma si potřásl rukou a představil se. Byl to Malcolm, místní podnikatel. „Co vás přivádí do Mousehole? V poslední době tu moc turistů nevídáme.“ Ačkoliv se choval docela přátelsky, pachuť strachu v jeho hlase se nedala přehlédnout.
Co se to s námi stalo? pomyslel si Church.
„Hledáme bezpečné útočiště.“ Ruthin klid byl dokonalý protijed; Church cítil, že si ji všichni oblíbili na první pohled. „Venku není moc hezky.“ Její popis situace vyvolal úsměv na tvářích všech.
„Víte něco o tom, co se děje?“ Malcolmův výraz jasně ukazoval, že dychtí po novinkách a zároveň se obává toho, co by se mohl dozvědět. „Mysleli jsme… třeba atomová válka…“
„Ne,“ prohlásil Church rozhodně. „Nic takového jsme neviděli. Ať už se stalo cokoliv, není to nic jaderného, chemického ani biologického—“ „Už se s tím konečně smiř, Malcolme, tohle je konec světa.“ Dlouhovlasý třicátník se zachmuřeně skláněl nad svým korbelem. „Nenamlouvej si, že je to něco normálního. Pro Kristovy rány, všichni jsme viděli znamení!“
Malcolm se ušklíbl způsobem, kterým dával jasně najevo, že tohle slyšet nechce. „Plácáme se v tom jak nejlíp umíme,“ pokračoval vesele. „Zorganizovali jsme síť místních farem, které se teď starají o zásobování. Bez telefonu a rádia je to těžké. Ale pereme se s tím jak se dá.“ „Vařící voda,“ zamumlal zamračený muž do piva. „Každý den. Vře, vře, vře.“
Malcolm po něm šlehl pohledem. „Richarda si nevšímejte. Pořád se s tím ještě nevyrovnal.“
„Nejste sami,“ ujistila ho Ruth. „Za několik posledních dnů jsme urazili dlouhou cestu. Všude se lidé snaží udržovat věci v chodu.“ Zdálo se, že ho to povzbudilo. „Musím se vrátit na schůzi – je třeba naplánovat ještě spoustu věcí. Určitě máte hlad. Pošlu vám nějaké jídlo. Mnoho vám toho nabídnout nemůžeme, ale…“
„Děkuji vám,“ řekla Ruth. „Velice si vaší štědrosti ceníme.“
„Jestli teď není doba vhodná ke štědrosti, tak nevím kdy.“
Malcolm je nechal, aby se usušili u stolu v koutě, kam světlo svící stěží dosáhlo. „Cítím se provinile, že jsem jim neřekla všechno, co víme,“ zašeptala Ruth, když se posadili.
„Nemusí vědět, jak beznadějné to doopravdy je.“
Ruthiny oči se zúžily. „Ty si nemyslíš, že je to beznadějné. Poznám to.“
Church pokrčil rameny. „Ještě se držíme na nohou.“
„Tohle se mi na tobě líbí.“ Ruth mu stiskla ruku. „Že jsi takový pitomec.“

Vyčerpávající cesta z Man Tor v High Peaks probíhala ve znamení neustálé hrozby; ačkoliv nezahlédli nic neobvyklého, pořád měli pocit, že je každou chvíli něco zabije. Tam někde se právě znovuzrodilo Zlo ve své nejkoncentrovanější podobě: Balor, jednooký bůh smrti, síla nepředstavitelné moci, která uvrhne veškerou existenci do chaosu. Ať už to ve skutečnosti bylo cokoliv, Tuatha Dé Danannové to nazývali Konec všeho. Čekali, že nebesa budou dštít oheň a zemí potečou řeky krve, ale skutečnost byla mnohem prozaičtější. Zpočátku to byl jen nejasný pocit, že něco není tak docela v pořádku, ale ten se později změnil ve vědomí hrozící katastrofy, které je nutilo neustále se rozhlížet kolem sebe. Vítr měl trpkou chuť stejně jako občasné divoké poryvy bouře. Jediné skutečné znamení, že se svět vzdálil od světla, bylo naprosté selhání veškeré techniky. Motorová vozidla se přestala pohybovat. Vedení vysokého napětí nebzučelo. Noc byla temnější než kdy jindy za posledních sto let.
Dozorce kostí se domníval, že Balor dosáhne vrcholu své moci až o samainu, jednom z keltských svátků označujících dny v nichž velký cyklus bytí uvolňuje mocné síly. Z křesťanské perspektivy všechno až děsivě odpovídalo: církev změnila samain v předvečer svátku Všech svatých, Halloween, kdy mají síly zla rej. A o tom, že se hrozba blížila, nebylo pochyb. Její postup byl jako temnota, která pohlcuje okraje zorného pole umírajícího: každý následující den byl trochu pochmurnější. Brzy peklo propukne naplno.
Zdálo se, že se s tím nedá nic dělat. Dveře samainu se měly otevřít už za tři měsíce, to není zrovna mnoho času. Ale to, co Church prožil v posledních měsících, ho přesvědčilo, že se všechno počítá; ať už se budoucnost zdála být sebetemnější, odmítal propadnou fatalizmu. Kdyby se jim podařilo přesvědčit Tuatha Dé Dananny, aby jim pomohli, pořád by ještě měli alespoň malou šanci.
Aby mohl jednat se Zlatou rasou, musel nejprve zbavit své tělo fomorianské nákazy a to se podle toho, co slyšel, nedalo provést nikde jinde, než na tajemných Západních ostrovech, v domovině bohů někde v Tír na n’Og. Cesta k tomu místu začínala u Mousehole na cornwallském pobřeží, na Merlinově skále, odkud bylo podle legendy možno spatřit elfí lodě putující mezi světy. Ale jedna věc ho v těch mýtech silně zneklidňovala: cíl těch lodí měl ještě jiné jméno – Ostrovy mrtvých.
Víc než kdykoliv jindy byl Church rád, že je Ruth s ním. Utrpení, kterému ji vystavili Fomoriané, bylo strašné, ale ona to vydržela a teď byla ještě silnější; zbavila se obav a nejistoty, které ji dříve užíraly. Když se jí teď podíval do očí, bylo to jako pohlédnout do temné řeky, jejíž hluboké vody plynuly pomalu a nezadržitelně. Trvala na tom, že zemřela několik minut před začátkem lugnasadu, kdy se měl z jejího těla zrodit Balor, a její duše se vrátila zpátky do své tělesné schránky jen díky Lauřině úžasné oběti. Ať už to byla pouhá halucinace na pokraji trýznivé smrti nebo holá pravda, něco to v ní změnilo.
Potěšilo ji, že se k ní cestou na jihovýchod zase přidal její soví průvodce. Když ho ale Church viděl, jak poletuje po zachmuřeném nebi, nedokázal zapudit obraz podivného křížence ptáka a člověka, který se mu zjevil v Callenderu aby ho varoval, že Ruth byla unesena. Dá se vůbec něčemu tak cizímu věřit? pomyslel si.
Ovšem schopnosti, které ‚pomocníček‘ předal Ruth, byly úžasné. Vyprávěla mu, jak jí šeptá informace, které se jí zapisují hluboko do mozku, takže má pocit, jako by je znala celý život. Když se Church napil závadné vody z potoku a onemocněl, snadno našla bylinu, která ho během několika hodin uzdravila. Když je zastihla bouře a nikde nablízku nebyl žádný vhodný úkryt, poodešla několik kroků z jeho dohledu a o několik minut později se bouře uklidnila. Bylo to úžasné, ale současně na tom bylo i něco silně znepokojivého.

Nad šedivým, rozbouřeným mořem, se křižovaly blesky vzbuzující dojem šíleného tance. Bylo jich příliš mnoho, než aby to bylo normální; působilo to jako poslední vzedmutí vzdoru přírody. Church se opíral o okno pokoje, který hostinský připravil pro Ruth, a nechával svoje myšlenky volně plynout v běsnění bouře, zvažoval možnosti, jež jim zbývaly a modlil se, aby jeho naděje získaly nějakou váhu.
„Doufám, že máš dost silný žaludek na plachtění.“
Ruthina slova ho vytrhla ze zamyšlení a vrátila ho zpátky do útulné místnosti s prkennou podlahou a stěnami ozdobenými rybářskými sítěmi, lucernami a jinými námořnickými suvenýry. V tom hřejivém ovzduší svíčkového dýmu, prachu a čistého povlečení se cítil příjemně bezpečně. Ruth seděla na kraji postele a dojídala studené jehněčí s maštěnými bramborami a omáčkou, které dostali od místních. „Kéž bychom jim za tohle mohli nějak zaplatit.“ Poslední kousek masa si šetřila na konec. „Ztenčující zásoby jim určitě dělají starosti a stejně nám tohle nabídli bez váhání.“ „Když se nám podaří, co plánujeme, zaplatíme jim víc než bohatě.“
Ušklíbla se.
„Nemíním propadnout beznaději. Už ne. Znáš skupinu Prefab Sprout? Měli jeden hit, ve kterém se zpívalo: Kdyby mrtví mohli mluvit, vím, co by řekli – nepromarněte už ani jeden den. Přesně tak chci žít svůj život. Bez ohledu na to, kolik mi ho zbývá.“
V Ruthině obličeji se ve světle svící objevil zvláštní výraz, dychtivý a ustaraný současně. „Opravdu si myslíš, že máme šanci?“
„Ty snad ne?“
Pokrčila rameny. „Snažím se nemyslet dál než do konce každého dne.“
Okno hlasitě zarachotilo a zdůraznilo tak křehkost jejich útočiště. „Myslím na ostatní. Hodně.“
Ruth namalovala omáčkou obrazec: dva spojené kroužky. Okamžik je to oba hypnotizovalo. „Možná jsou ještě naživu,“ řekla po chvíli.
„Mám nepříjemný pocit, že by teď mohli být někde Mam Toru a diví se, kam jsme se ztratili.“
„Jestli jsou naživu, myslím, že nás najdou. Pouto, které je mezi námi, nás už jednou spojilo. Může to udělat znovu.“
„Tohle je něco jiného.“ Church se posadil na postel vedle ní, pak se zaklonil, zhoupl se na měkké matraci. „Všechny ty řeči, co jsme slyšeli o tom, že Bratři a Sestry draků jsou nerozluční. Pět lidí, kteří jsou jeden. Jedna mysl, jedna síla. A teď…“
„Laura je mrtvá. Přinejmenším tohle je jisté.“ Ruth se rozpačitě zavrtěla. „Co nám zbývá?“ Otázka chvíli visela ve vzduchu a pak Ruth odstrčila rozvrzaný stolek a zaklonila se. „Nemá význam se tím teď trápit.“
„Je tu ještě něco, co mě napadlo.“
Jeho hlas zněl natolik nezvykle, že se otočila a podívala se na něj; jednu ruku měl zvednutou a dlaní si zakrýval oči.
„Před třemi měsíci, když Tom vyvolal duchy mrtvých Keltů… tehdy řekli, že jeden z nás se stane zrádcem…“
„Přece víš, že ke každé radě, kterou nám mrtví dali, vždycky připojili nějakou čertovinu .“ Čekala, až sundá ruku a ona bude moci odhadnout, v jakém je rozpoložení mysli, ale ležel bez hnutí skoro jako by spal. „Já to nejsem, jestli je to to, co naznačuješ.“
„Nenaznačuji nic. Jenom jsem se zmínil—“
„Dobře, tak toho nech.“
Chvíli mlčky přemýšlel. „Doufám, že to dokážu.“
„Co?“
Neurčitě mávl rukou. „Všechno. Dělám co je v mých silách, jako by na mém místě asi dělal každý, ale—“
„Každý ne. To je ten rozdíl.“
„—občas mě napadá, kolik se toho ode mne vlastně čeká.“
„Nikdy jsem doopravdy nevěřila v Osud, ale čím více jsem toho v poslední době prožila, tím neodbytnější mám pocit, že je to jen pojmenování něčeho jiného. Byli jsme vybráni, to je jasné—“
„Vybráni Bohem?“ opáčil nevěřícně.
„Bytím. To je fuk. Dostali jsme roli, kterou musíme hrát, to je všechno, co jsem tím chtěla říct.“
Povzdechl si. „Cítím se unavený. Ne fyzicky. Duševně. Nevím, jak dlouho v tom ještě dokážu pokračovat.“
„Tak dlouho, jak budeš muset. Tomu se říká poslání. Znamená to dělat něco důležitého, co je větší než ty nebo já. Oba si budeme moci odpočinout až budeme po smrti.“
Zavládlo dlouhé, rozpačité ticho, které přerušil až on když řekl: „Takže za úsvitu.“ Narovnal se a něžně ji políbil na tvář. Byl to prostý akt přátelství, ale Ruth si nemohla pomoci, aby nepocítila konflikt emocí, které vůči němu chovala. „Jenom my dva, stejně jako na úplném začátku.“ „Ty a já proti celému světu, děvče.“

Když Church odcházel temnou chodbou do svého pokoje, z baru k němu dolehly hlasy: místní se pořád ještě snažili najít nějaký smysl v životě, který najednou všechen postrádal. Když slyšel, jak plánují a vymýšlejí racionální vysvětlení, zmocnil se ho smutek. Ať dospějí k čemukoliv, nebude to k ničemu.
Chvíli pak ležel na posteli a zatímco se jeho mysl pomalu propadala do spánku, díval se do stínů, které se kupily pod stropem. V podvědomí mu stále dokola zněla jedna písnička od The Doors. Navzdory všemu cítil obrovský klid v duši. Byl dokonale soustředěný na to, co chtěl udělat, připravený žít nebo zemřít, jak rozhodne osud. Některé z rozporuplných emocí, které ho v posledních měsících oslabovaly, mu teď byly cizí: zoufalství z Marianniny sebevraždy; mrazivá, hořká touha po pomstě když zjistil, že ve skutečnosti byla zavražděna. Vědomí, že její duše smrti unikla bylo zdrojem transcedentálního úžasu, který ho vyvedl ze stínů. Věděl to od prvního okamžiku, když se mu její duch zjevil v jeho londýnském bytě, ale ve svém žalu si neuvědomil, co to ve skutečnosti znamená. Byla to tak očividná věc, že vůbec nedokázal uvěřit, že mu trvalo tak dlouho plně pochopit ty monumentální důsledky, ale život byl plný nejrůznějších šumů a tak se signál často ztratil. Poselství, které dávalo smysl jejich utrpení, bylo prosté, alespoň pro něj: žij nebo zemři, naděje je tu vždycky.
Jeho myšlenky se postupně vrátily k Lauře. Ve vším tom smutku, který pro ni cítil, tam byl i neodbytný pocit viny, že se v ní tolik zmýlil. Byla sobecká, cynická, zahořklá, zbabělá a přece nakonec obětovala vlastní život pro záchranu někoho jiného. Scházela mu. Nikdy k ní ani zdaleka necítil to, co ona k němu, tu lásku živenou zoufalstvím, osamělost a strach, které plály příliš jasně, ale rozhodně k ní choval silnou náklonnost. Za jiných okolností by ji možná miloval víc; teď si přál, aby jí byl schopen dát, po čem toužila.
Někde vysoko nad ním se ozvalo hlasité zařinčení. Bouře uvolnila břidličné tašky na střeše nebo utrhla komínovou stříšku. Vichr bičoval budovu a ovíjel se kolem její křehké konstrukce, ale Church měl pocit, jako by hluboko pod jeho burácením slyšel ještě jiné zvuky. Tašky se svezly do okapového žlabu, pomyslel si. Zpozorněl. Bouře byla navzdory své divokosti podivně konejšivá, jako zvuky pronikající zvenčí do dělohy. Pomalu mu začala klesat víčka.
A pak ho najednou zaplavil zvláštní pocit: že není v hostinském pokoji na bouří zmítaném pobřeží ve světě, který prastaré síly dohánějí k šílenství, ale v bělostné laboratoři a do očí mu jasně září oslepující světlo, je připoutaný na jakési lavici a ve stínech kolem se pohybují postavy. Někdo měl v ruce injekci, kterou se mu chystal zabodnout pod kůži.
A v hlavně mu zazníval hlas, který říkal: „Všechno záleží na tom jak vnímáme svět.“
Nervozita mu sevřela útroby. Chtěl vykřiknout, ale nedokázal pohnout rty. Je to jen sen, říkal si. Náhle ho přemohl spánek, ale ta slova přetrvala. „Všechno záleží na tom jak vnímáme svět.“

Ruth neusínala snadno. Sotva se začala propadat do dřímoty, její mysl se vrátila k tomu, jak ležela v chatrči na Mam Toru, čekala na smrt a přitom cítila, jak v ní roste Balor: hadi se jí svíjeli a kroutili v útrobách a plazili se jejími tepnami a žílami, zatímco v hlavě jí bzučelo šelestění tisíců švábů, kteří se jí uhnízďovali v mozku. Ještě horší to ale bylo, když se přiblížil poslední den a ta věc v ní dospěla. Najednou si začala uvědomovat cizí myšlenky, které se jí vkrádají do mysli; pak se dostavil ten příšerný pocit cizí inteligence, jež se jí usídluje vzadu v hlavě, prohrabuje se v jejích tajemstvích, seznamuje se s ní a pomalu ji užírala. Bylo to jako by stála v temné místnosti a za zády cítila přítomnost něčeho příšerného. Pokaždé, když dospěla do tohoto stádia, se s výkřikem probudila. Bylo to totální znásilnění, které v ní zanechalo jizvy tak hluboké, že se nikdy úplně nezhojí. A v těch temných okamžicích se bála něčeho ještě mnohem horšího: že to ve skutečnosti vůbec nebylo pryč, že s tím byla nějakým neviditelným způsobem navždy spojena.
Konečně usnula.

Ruth snila, ale jakási bdící část její mysli si uvědomovala, že to ve skutečnosti vůbec není sen. Jen málo detailů dávalo smysl, byly to spíš abstraktní dojmy, jenž dávaly tvar jejím myšlenkám. Nejprve to bylo jako podezření, které postupně přerostlo v rostoucí očekávání. Pak se dostavil nezaměnitelný pocit, že ji něco vnímá. Nebylo to jenom nepříjemné; Ruth byla doslova ochromena všestravujícím žalem, cítila, že se zadusí a umře. Potom se někde otevřelo oko. Než se mohla stáhnout, dopadla na ni drtivá tíha jeho pozornosti; bylo to jako oslnivě bílé světlo, které se jí propalovalo do mozku. A skrze ně k ní pronikla inteligence, které se bála: známá, odporná ruka, která se k ní natahovala. Vyděšeně se stáhla, chtěla se dát na útěk, ječet, ale ta ruka ji držela pevně, neustále ji zkoumala, sloupávala vrstvy její osobnosti jednu po druhé.
Ve snu viděla černý mrak velký jako celý svět a v jeho středu nehybné oko, které se upíralo jen na ni. Bylo zdrojem šílenství, nenávisti a zoufalství. Představovalo to nejhorší, co ve světě existuje. Konec všeho.
Uvidělo ji.
Balor, pomyslela si a to slovo se propálilo do její mysli s takovou intenzitou, že se okamžitě probudila.
Očima vyděšeně těkala po místnosti, ale neviděla vůbec nic. Něco stále propátrávalo její mysl. Nezapomněla… Temné síly pohybující se na okraji bytí začaly stahovat svět z kůže, ozobávaly z něj lidství, připravené obrat z mršiny všechno maso života až na holé kosti.
Otřásla se při pomyšlení, co je čeká, ale než mohla začít vědomě měřit hloubku svého strachu, koutkem oka zahlédla nějaký pohyb a to ji okamžitě vytrhlo ze zkoumání vlastního nitra.
Něco bylo venku za oknem.

Church se probudil, podrážděný a s nejasným pocitem, že se děje něco zlého. Venku pořád ještě zuřila bouře, ale teď se v ní ozýval ještě jiný zvuk, ten, který ho probudil: mňoukavý křik sovy mísící se z vysokým jekotem, ze kterého se mu ježily chloupky vzadu na krku. V mžiku byl venku z postele a hnal se chodbou k Ruthinu pokoji; před očima měl obraz krvavé spouště, kterou našli v jejím pokoji v Callanderu.
U jejích dveří byl ten jekot tak silný, že se mu sevřel žaludek. Bez jediného zaváhání do nich vší silou vrazil ramenem.
Do obličeje ho udeřil vítr z deštěm proudící přes okno, jehož rozbitá a vyražená křídla volně visela na pantech. Pod nohama mu zakřupalo sklo. Zvenčí se ozval lovecký pokřik Ruthiny sovy. V jednom rohu zahlédl stín obrovského vlka připravujícího se ke skoku, ale pak se jeho obrysy ustálili na něčem menším i když stejně děsivém: temná postava připomínající velkého černého pavouka. I při tom letmém pohledu se Churchovi obrátil žaludek. Bezpochyby to byl člověk, ale zároveň na něm bylo něco cizího a nevýslovně odporného.
Když se otočil, aby se podíval, co je s Ruth, zjistil, že má ve tváři mrazivý výraz vzteku, který z ní dělal úplně jiného člověka. Krčila se vedle postele, vlasy jí vlály ve větru a jednou rukou pomalu pohybovala, jako kdyby vetřelci kynula. Několik palců od její dlaně byl vzduch hustý jako želatina a proudil v pomalých vlnách proti útočníkovi. Ať už udělala cokoliv, stvůra zavyla bolestí. V ruce svírala lovecký nůž a všechno nasvědčovalo tomu, že má v úmyslu vrhnout se na Ruth, bodnout ji a utéct.
Pak Ruthino soustředění na chvíli polevilo a její moc ochabla. Stvůře se divoce zablesklo v očích a s vítězoslavným zaječením skočila. Church strnul hrůzou; Ruth proti tomu neměla nejmenší šanci.
Ta se však jen zamračila, udělala rukou rychlý, rázný pohyb a vetřelec se v bezvědomí svalil na podlahu.
Church s myslí plnou otázek zamířil k ní, ale když se k němu prudce otočila, po zádech mu přeběhl mráz. Pořád ještě byla pod vlivem adrenalinu a sálal z ní takový vztek, že ho stěží poznávala. Zvedla ruku, jako by na něj chtěla zaútočit.
„Ruth!“
Trvalo několik nekonečných vteřin, než se v jejích mrazivě sálajících očích konečně objevil záblesk pochopení. „Ten parchant si myslel, že mě zase zastihne nepřipravenou.“ V jejím hlase bylo patrné vyčerpání.
Church se k ní blížil pomalu a opatrně, chtěl se ujistit, že Ruth, kterou viděl před chvílí, už je pryč. Teď nebyl čas vyjadřovat nahlas svoje pochyby. Místo toho se zeptal: „Co je to?“
Namáhavě se zvedla z postele a přešla místnost. „Co je to?“ zopakovala hořce. K Churchově překvapení vší silou nakopla ležící tělo. „To je ten parchant, co mi uřízl prst.“ Zvedla ruku, aby mu předvedla zjizvenou tkáň na místě, kde mívala ukazováček. „Ten parchant, který mne odvlekl k Fomorianům a postaral se mi tak o několik týdnů v pekle.“ Nohou převalila vetřelce na záda. „Callow.“
Když Church uviděl tvář ležící postavy, polekaně sebou škubl. Jistě, byl to Callow, ale tak změněný, že ho skoro nepoznal. Pořád měl ještě rozcuchané stříbřité vlasy a obnošený tmavý oblek, ale kůži měl suchou a bílou jako pergament, s vystupujícími černými žílami. Přestože byl v bezvědomí, oči bez víček na ně vytřeštěně zíraly a v otevřených ústech se mu černaly zkažené zuby.
„Můj Bože, co to s ním udělali?“ Church si klekl, aby ho prohlédl, ale nakyslý pach, který se ležícího muže zvedal, jej od toho odradil.
„Pozor. Brzy se probere.“

Pevně ho svázali starou rybářskou sítí, která visela na stěně, a pak čekali, až přijde k vědomí. Znervózňoval je pohled jeho ustavičně zírajících očí; netušili, jestli je stále v bezvědomí nebo je tajně pozoruje. Až lehké zachvění obličejových svalů jim prozradilo, že se probral.
„Měla bych tě zabít,“ řekla Ruth.
„Udělej to. Zbav mne mého utrpení.“ Odvrátil se. V koutcích očí se mu zaleskly slzy, ale jelikož se jich nemohl zbavit mrkáním, musel počkat, až odtečou.
„Nesnaž se v nás vzbudit lítost,“ ušklíbla se Ruth. „Tu studnici jsi vyčerpal do dna už hodně dávno.“
„Nestojím o lítost, sympatie nebo podobné patetické emoce.“ To byl hlas rozmazleného dítěte. „Chci, abyste chcípli.“
Záclony vylétly do vzduchu jako hejno ptáků a dovnitř vrazil další poryv větru s deštěm. „Když jsme se setkali poprvé, byli jsme k tobě velice štědří.“
„Nebýt vás, nevypadal bych takhle. Nebyl bych to, co jsem, ani ryba ani rak. Už se nemohu pohybovat mezi lidmi a Calatín mne už—“
„Calatína vymazal ze světa jeden z jeho soukmenovců.“ Church pozoroval zmatený výraz, který se objevil v Callowově obličeji.
Po chvíli se ležící muž rozplakal; vyrážel ze sebe dlouhé, tiché vzlyky a celý se roztřásl. „V tom případě už doopravdy nemám kam jít!“
Ruth, na kterou to nijak nezapůsobilo, se podrážděně podívala na Churche. „Co s ním míníš udělat?“
Vzlykání okamžitě ustalo. Callow je napjatě pozoroval. „Růžovoučké prstíčky!“ Začal se choromyslně hihňat. „Pět prstů a já je uřežu pěkně jeden po druhém, abych se pomstil za to, že jste ne mne vztáhli ruku! Tobě už jsem prst uřízl, že, děvenko? Pak jsi měla přijít i o život, ale to se dá ještě napravit, když mi k tomu poskytneš sebemenší příležitost. A mám ve své sbírce i jiný prstíček.“
Chvíli trvalo, než jim došel význam jeho prohlášení, a pak Ruth vztekle přeběhla místnost. „Jak to myslíš?“
Vychytralý úsměv v Callowově obličeji se rozšířil, až mu na něm vystouply černé žíly. „Jeden růžovoučký prstíček znamená jeden život—“
Ruth uťala jeho slova pořádným políčkem. Než mu mohla zasadit další, Church ji chytil za zápěstí.
„Klídek, klídek.“ Callowův přehnaně teatrální hlas ostře kontrastoval s jeho zohyzděným obličejem. Když ale pohlédl Ruth do obličeje, veškerá arogance ho rázem opustila. Něco si sám pro sebe zamumlal a pak řekl: „Ten dlouhovlasý Asiát pěkňoučký jako dívenka—“
„Shavi.“ To slovo se zadrhlo Ruth v hrdle.
Callow střízlivě přikývl. „Je mrtvý. Definitivně. Vzal jsem si jeho život poté co jsem mu ušmikl prst ve Windsorském parku.“
Poslední podrobnost měla hodnotu důkazu; Windsorský park byl cílem Shaviho výpravy pro pomoc pro Ruth.
Ruth pomalu přešla k rozbitému oknu, kde zůstala stát v plné síle vichřice, upírala zrak do noci a objímala se rukama, jako kdyby se chtěla chránit před svým žalem. Vypadala tak zničeně, že Church instinktivně zatoužil ji obejmout a zkonejšit ve svém náručí. Místo toho obrátil svou pozornost na Callowa.
Znetvořený muž se znovu zahihňal jako přistižený školáček. Ochromující smutek, který se Churche zmocnil, se rychle změnil v divoký vztek. Dát svým emocím průchod úderem do ležícího těla by byla ta nejsnazší věc na světě, ale ovládl se.
„Je mi tě líto,“ řekl.
To Callowa zjevně vyvedlo z míry. Zatvářil se nejprve překvapeně a pak vztekle. „První z pěti!“ vyprskl. „Vy ostatní budete následovat!“
Church objal rukou Ruth kolem ramen; byla studená a ztuhlá jako socha. Stejně tak studený byl i déšť, který ho nutil přivírat oči, ale zůstal tam s ní, dokud se trochu neuvolnila a neopřela se o něj.
„Ubohý Shavi,“ řekla najednou klidně.
Church si vzpomněl na hluboký, spirituální klid jejich přítele, na jeho humor a lásku k životu. Shavi byl pro ně pro všechny maják, který je vedl. „Nesmíme se tím nechat zdeptat,“ zašeptal.
Ruth mu položila hlavu na rameno, ale neodpověděla.