Čaroděj byl zlý. Skutečně zlý. Doopravdy, vážně zlý. Zlý bez jakýchkoliv polehčujících okolností. Měl na svědomí mory a otravy, které se šířily vzduchem až do okolních zemí. Odpad z jeho hradu zamořil vodu ve všech vesnicích po proudu řeky. Vraždil osamělé pocestné, jejich kosti rozemílal na prášek a z jejich krve vařil nejrůznější lektvary. Při svých bizarních nekrotických pokusech mučil malá chlupatá zvířátka. Trhal křídla motýlům. Nikoliv pro magické účely. Jen tak, pro legraci. Nikdy nenapsal mamince, ani když měla narozeniny. Kdykoliv si na trhu vybíral ovoce, mačkal ho tak silně, že už ho pak nikdo nekoupil. Vyhýbal se placení prohraných sázek. Když si zašel do místního hostince (v převleku, přirozeně), pil zadarmo na cizí účet ale sám nikdy nezaplatil rundu.
Na druhé straně, princezna Glorie byla sladká, čistá, cudná a nevinná. Také byla připoutaná řetězy k desce stolu v zamčené místnosti v nejvyšší věži čarodějova hradu. Princezna Glorie neplakala. Vřískala nepřetržitě čtyři dny a postupně dospěla k názoru, že to není k ničemu. Uvědomovala si, že má šanci přežít jedině tehdy, když ji někdo přijde zachránit. V tom případě nebylo nutné, aby ji viděl se zarudlýma, oteklýma očima. Pokud ovšem měla zemřít, nu, pak na tom nezáleželo.
Také tam byli dva čarodějovi pohůnci, tupí rabiáti šerední jako noc, ale poměrně výkonní, když přišlo na to spáchat nějaké násilí. Jelikož únos jako takový už proběhl, nebylo jich tu nadále zapotřebí, ale čaroděj se cítil bezpečněji, když měl u sebe nějakou tu gorilu. Mimo to pro ně byl pohled na nahou dívku v řetězech svým způsobem odměnou. Oni měli takové věci rádi. Čaroděj Magellan přecházel po místnosti a chystal si nože, skleničky a láhve. Měl v plánu pustit Glorii žílou, protože krev panenské princezny byla velice užitečná ingredience různých nečistých kouzel, zejména pokud byla odebrána v čase mezi půlnocí a úsvitem. Noc byla teplá a proto nechal čaroděj malé věžní okénko otevřené. Plaménky svící se mihotaly v lehkém vánku a vrhaly na kamenné zdi tančící stíny.
"Ne že by mě těšilo poslouchat dívčí pláč. Kdepak, to ani náhodou. Jsem citlivý člověk a pláč mi opravdu vadí. Ježí se mi z něj chloupky vzadu na krku. A co teprve ječení. Od půlnoci do úsvitu, to máme, hm, skoro pět hodin ječení. Budeš ječet, že? Ale no tak, nevrť hlavou. Jenom se na tebe podívám a vím, že budeš ječet. Už teď mám z toho pocuchané nervy. Nejraději bych ti dal roubík, jenomže to kazí výsledný magický efekt." Když Magellan dělal něco skutečně odporného, měl tendenci žvanit.
Princezna se přikrčila. Čaroděj se zlověstně zachechtal. Obě gorily se zašklebily. Všechno bylo připraveno pro příchod prince Neodolatelného. Načasoval si to skvěle.
Hodiny, nádherný exemplář z mosazi a mědi, odbily půlnoc. Magellan nespěchal. Vždycky si nastavoval hodiny maličko popředu, aby se nemohl opozdit. Pozvedl dýku s tenkou, zahnutou čepelí, jejíž zlověstný lesk vypovídal o minulosti plné vraždění a mučení. (Doopravdy to byl nůž na čištění ryb a na střence měl v palcových odstupech zářezy, takže si člověk mohl zkontrolovat, jestli jeho úlovek nemá pod míru.) Magellan vyzkoušel ostří na dívčině zápěstí (znovu se přikrčila) a pak pomalu, skoro zamilovaně, vyhledal vhodné místo na její bílé pleti. Princezna Glorie zavřela oči. Oba rabiáti se naklonili, aby lépe viděli. Pak se ozvalo zaklepání na dveře.
Všichni se zarazili a vzhlédli.
Klepání nebylo tak docela klepáním. Na to bylo příliš hlasité a bylo do něj vloženo více síly. Důraznější, to je to správné slovo. Zvuk, který vydají těžké dubové dveře, když se do nich udeříte dvoubřitou sekerou. Vlastně část sekery prošla skrz, takže o původu zvuku vůbec nemohlo být pochyb. Zatímco spiklenci strnule přihlíželi, ostří sekery zmizelo. V příštím okamžiku se ozvalo další ohlušující třísknutí a to, co zbylo ze dveří, zůstalo viset na jediném pantu. Energická noha vykopla i tyto trosky a ve vzniklém otvoru se objevila svalnatá postava zářící zdravým sebevědomím posíleným ctností a vědomím, že stojí na straně práva.
"To je princ Neodolatelný!" zvolala Princezna Glorie a v jejím hlase se mísil nekritický obdiv s úlevou a zlozvykem konstatovat zřejmé.
"To je princ Neodolatelný," zopakovali oba pohůnci jako ozvěna, ovšem bez princeznina nadšení.
"A do prdele," řekl Magellan.
Princ Neodolatelný se usmál na princeznu způsobem, který měl být povzbudivý a také byl. Usmívat se uměl skvěle. Příjemné mravenčení proběhlo princeznou od temene hlavy až po palce u nohou. Princ byl mladý, sotva sedmnáctiletý, a díky hodinám práce se želízkem na kulmování mu jeho zlaté vlasy spadaly na ramena v nádherných vlnách. Boty se mu leskly (kus poctivé práce a prasečí sádlo). Jeho pravá ruka nonšalantně spočívala na jílci meče, zatímco levou nenápadně předváděl zlatý prsten s královskou pečetí.
Hedvábnou košili měl na prsou rozepnutou, tak akorát, aby bylo vidět jemné zlaté chmýří ještě více zdůrazňující vyvinuté prsní svalstvo; plášť mu volně splýval z impozantně širokých ramen. Jeho bezvousý obličej zářil mladistvým šarmem a nadšením, ale oči měl šedé jako zimní nebe a také tak chladné, když je upřel na čaroděje.
"Nazdar, Magi. K čemupak se to chystáš?"
"Neříkej mi Magi," zavrčel čaroděj naštvaný sám na sebe, že se tím dítětem nechal tak snadno naštvat.
"Jako bys nevěděl, že krvavé skvrny z bílého borovicového stolu neodstraníš."
"Co to žvaníš? To je buk. Zaplatil jsem za něj čtyřicet šilingů." Magellan se rozzlobil ještě víc, že se nechal zatáhnout do tak pitomé konverzace. "Borovice," trval na svém princ. Přistoupil ke stolu a dýkou udělal zářez do jeho desky. Objevilo se světlejší dřevo. "Vidíš? Je namořený." Mrkl na princeznu. Ta se zahihňala.
Magellanova trpělivost byla u konce. Byl velký a mocný čaroděj, obávaný po celé zemi, a žádný mladý hejsek si z něj nebude v jeho vlastním hradě utahovat. Princ neprinc. "Zabte ho," vyštěkl.
Oba rabiáti reflexivně tasili meče a vrhli se na Neodolatelného. V příštím okamžiku převážil jejich selský rozum a oba se zarazili s jednou nohou ve vzduchu. "Ehm, šéfe," řekl jeden z nich opatrně. "To je, ehm, no, vždyť víte. To je princ Neodolatelný."
Princ si dýchl na nehty pravé ruky a vyleštil si je o košili. Jeho meč stále ještě neopustil pochvu.
"Sakra, chlapi, na něj!" zaúpěl čaroděj. "Přece se ho nebojíte. Vždyť jste na něj dva!"
Jeho pohůnci přikývli, nasucho polkli a váhavě vyrazili vpřed, meče napřažené k úderu. Jenomže úder už nedopadl. Princ ožil s mrštností útočící lasičky. Jeho paže opsala ladný oblouk, bleskově a zároveň naprosto uvolněně. Jediným plynulým pohybem vytáhl meč a proťal první z goril hrdlo. Pak o krok ucouvl. Muž proběhl kolem, narazil na stůl a skácel se k zemi. Jeho úhledně sťatá hlava dopadla na podlahu jen o zlomek vteřiny později. Princezna Glorie byla naprosto unešena.
Nebožtíkův druh se bleskově rozhodl pro změnu zaměstnání. Odhodil meč a skočil ke dveřím. Zvuk jeho těžkých kožených bot slábl na točitém schodišti, až umlkl docela a ve věži zavládlo ticho.
Magellan a Neodolatelný se vzájemně měřili pohledem. Magellan znal tucty zaklínadel, kterými by prince mohl na místě vypařit. Uměl kouzlo, po kterém by se celý rok svíjel v nepřetržité agonii, než by konečně umřel. Svou magií dokázal i věci mnohem horší, než smrt. Bohužel, všechna ta kouzla a zaklínadla měla jedno společné. Vyžadovala přípravu. Některé jen docela krátkou, ale žádné nešlo použít jen tak z patra. A čaroděj se příliš soustředil na chystané krveprolití, takže mu na to nezbyl čas - navíc se ohledně zajištění bezpečí spoléhal na své gorily.
Princ držel meč ve výši ramen. Jeho špička mířila lehce dolů, řekněme přímo k Magellanovu srdci. To nebyl přátelský postoj. Magellan se rozhodl, že je čas strategicky vycouvat.
"Ještě o mě uslyšíš, Neodolatelný," pronesl ponuře a zároveň si uvědomil, že to zní hloupě (a měl pravdu). "Já se vrátím," dodal, čímž tomu nasadil korunu. "Kruci," zaklel a vyskočil z okna.
"Ach," řekla princezna.
Princ klidně zastrčil meč do pochvy a vyklonil se z okna. Magellan padal docela pomalu, v pádu ho brzdil roztažený plášť. Vtom jako by jeho šaty implodovaly. Potom se rozdělily - plášť, kazajka, košile, kalhoty, boty, ponožky a klobouk dál padaly k zemi, zatímco z jejich středu vzlétl velký černý pták. Zamával křídly a vznesl se k bezmračnému nebi.
Prince to nijak nevyvedlo z míry. "Wendelle!" zavolal a ve dveřích se objevil malý hoch.
Panoši bylo jedenáct a vrávoral pod tíhou obrovského batohu. Ani stejně objemné vaky, které svíral v obou rukou, mu v chůzi příliš nepomáhaly. Naskládal výstroj do kouta, bez zájmu se podíval na princeznu, pak se posadil na batoh a snažil se popadnout dech. "Sto osmdesát jeden schod," zachroptěl.
"Sokola," řekl Neodolatelný.
"Jasně." Navzdory vyčerpání se Wendell okamžitě pustil do práce. Rozvázal batoh a vytáhl z něj malou zakrytou klec. Ukázalo se, že je v ní sokol. Chlapec ho podal princi a vzal si od něj jeho meč. Neodolatelný sokolovi sejmul čepičku, podrbal ho na zátylku a potom ho odnesl k oknu, odkud ho vypustil do noci. Pak konečně soustředil všechnu svou pozornost na princeznu Glorii.
Princezna Glorie se zaměstnávala dvěmi vzájemně si odporujícími myšlenkami.
Za prvé: bude žít.
Za druhé: umře hanbou. Stál tam jen kousek od ní, statečný, pohledný, legendární princ Neodolatelný (jen počkejte, až to bude vyprávět ostatním holkám) s pohledem upřeným na její tělo. A ona byla úplně nahá. Jako by to nebylo dost, vlasy měla prostě děsné, nebyla nalíčená a (ach, jémine!) měla špinavé palce u nohou. Princezna Glorie si přála, aby byla raději po smrti. Ale princ se nedíval na její ztepilé tělo. Nadlidskou silou své ocelově pevné vůle upíral oči výhradně do jejího obličeje. Pak si nechal s poněkud teatrálně rytířským gestem svézt plášť z ramen a přikryl jim ležící dívku od krku k nohám. Princezna Glorie si viditelně oddechla. "Díky."
"Prokázat vám službu je pro mne potěšení a čest, má paní," odpověděl princ vážně. "Wendelle!"
Wendell už přetřel princův meč hadříkem namočeným v oleji a právě se snažil vydolovat z jednoho z vaků kladivo a sekáč. Tím pak zaútočil na princezniny okovy. Neodolatelný mezitím našel stříbrný kartáč na vlasy a zrcadlo.
Jakmile měla Glorie volné ruce, dychtivě od něj obojí převzala. Pro prince to nebyla první podobná záchrana a dobře věděl, co je třeba. Přesto neopomněl alespoň letmo do zrcadla nahlédnout, aby se ujistil, že jeho vlastní účes je stále v dokonalém pořádku.
Za oknem se ozval tlukot křídel. Sokol se vrátil a ve spárech nesl mrtvého ptáka. Havrana. Princ si ho zvědavě prohlédl, pak ho hodil do koženého pytle a sokola odměnil kouskem masa.
Wendell už osvobodil princezniny ruce a nyní se věnoval okovům věznící její kotníky. Když si poradil i s nimi, princezna vstala. Ačkoliv nebyla vysoké postavy, její královské držení udělalo na oba mladíky dojem. Teď, když byla elegantně zavinutá do princova pláště a vlasy měla zase upravené, urozenost z ní jen čišela. Vysekla princi lehké pukrle a řekla: "Vaše Výsosti, mohu s vámi hovořit důvěrně?"
"Wendelle!"
"Zrovna jsem odcházel," zabručel Wendell a zmizel za dveřmi.
Neodolatelný dívce věnoval úsměv, který považoval za zvlášť oslnivý.
"Prosím, má paní."
Dívka princi poděkovala vlastním, trochu rozpačitým úsměvem. Pak sklopila oči a sepjala ruce. "Vaše Výsosti, zachránil jste mi život."
"No, každopádně jsem rád, že jsem přišel včas." Neodolatelný se nezmínil, že věž předem důkladně proslídil a pak čekal více než tři hodiny v blízkém lese, aby mohl princeznu dramaticky zachránit na poslední chvíli.
"Jsem vám zavázána dluhem vděčnosti, který nikdy nebudu schopna splatit."
Princovy oči mimovolně zatěkaly k jejímu poprsí. "Ani bych neřekl," zamumlal s nadějí v hlase.
"Pocházím z malého království, Vaše Výsosti, a přestože jsem pravá princezna, jsem nejmladší z mnoha sester, jejichž věno je třeba zajistit před mým. Nemám ani klenoty a šperky, která bych vám mohla nabídnout." Neodolatelného srdce se rozbušilo rychleji. "To nevadí. Vědomí, že jste šťastná, je pro mne dostatečnou odměnou."
"Ale od narození jsem byla vedena k tomu, že čestné dluhy je třeba splácet, že službu je třeba oplácet službou a že odvaha a--" maličko se zarděla "--ctnost si zasluhuje odměny."
"To zní správně," připustil princ. "Chci říct, pokud to takhle cítíte, rozhodně se s vámi nebudu přít." Na horním rtu mu zaperlila kapička potu. Přistoupil blíž k princezně. Vzhlédla k němu unylým pohledem. Také její dech byl teď rychlejší a plytší.
"Je jen jediná věc, kterou vám teď mohu nabídnout."
"Ano." Princ vzal obě její drobné ručky do svých a vážně se jí zahleděl do očí.
"Čest vyžaduje, aby byla čest obětována," zamumlala dívka. "Chápete, jak to myslím?"
"Ano, zlatíčko," vydechl princ a přitáhl si ji k sobě. "Na tento okamžik jsem čekal tak dlouho."
"Dobře." Princezna Glorie křečovitě zavřela oči, pevně stiskla rty, vytáhla se na špičky a políbila prince Neodolatelného.
Na tvář.
Pak se rychle vysmekla z jeho sevření a se spokojeným pohledem někoho, kdo právě vykonal ušlechtilý čin, odběhla ke dveřím. Znovu se půvabně začervenala a zahihňala se.
Z princových rtů neuniklo jediné slůvko zklamání. Ani sebelehčím zamračením nebo jen pozvednutím obočí nedal najevo, že očekával něco podstatnějšího, než ten jediný letmý polibek. Z celého jeho vzhledu nebylo možno vyčíst nic než že stále považuje princeznu Glorii za tu nejsladší, nejčistší a nejnevinější bytost pod sluncem.
Koneckonců, pro nic za nic se nejmenoval Neodolatelný.