Velké nosiče LAC třídy Voliéra a jejich doprovodné bitevní křižníky prošly stěnou alfa do normálního prostoru těsně za hranicí hyperlimitu. Plavidla o velikosti superdreadnoughtu byla pouze tři, ale jejich doky vychrlily téměř šest set lehkých bojových člunů, a třebaže LAC třídy Cimeterre Republiky Havenu byly méně výkonné, lehčeji opancéřované a zdaleka ne tak úderné jako Ťuhýky a Fretky Hvězdného království Mantichory, na současný úkol více než stačily.
Rozlétly se se zrychlením do soustavy, nabíraly vektory k průmyslové infrastruktuře soustavy Alizon a objevily neočekávaný šťastný úlovek. Přímo v cestě blížící se bouři a už ve vzdálenosti maximálního dostřelu se prakticky v téže letové rovině trmácela dvojice neohrabaných nákladních lodí, obě s mantichorským identifikačním kódem. Zoufale akcelerovaly, ale LAC už ve chvíli jejich odhalení měly výhodu rychlosti přes tisíc km/s a maximální zrychlení nákladních lodí jen o maličko přesahovalo dvě stě g. Cimeterry dosahovaly téměř sedm set a byly ozbrojené… nákladní lodě nikoliv.
„Mantichorské nákladní lodě, tady je kapitán Javits z Republikového námořnictva,“ ozval se na civilní tísňové frekvenci drsný hlas s havenským přízvukem. „Dávám vám pokyn okamžitě vypnout gravitory a opustit loď. Podle platného mezihvězdného práva vás oficiálně informuji, že nejsme schopni se nalodit na vaše plavidla a prohledat je nebo je převzít jako válečnou kořist. Proto na ně zahájím palbu a zničím je za dvacet minut od… tohoto okamžiku. Evakuujte neprodleně. Javits konec.“
Jedna z nákladních lodí gravitory okamžitě vypnula. Kapitán druhé byl tvrdohlavější. Dál zrychloval, jak by si myslel, že loď ještě může nějak zachránit, ale nebyl ani hlupák. Trvalo mu pět minut, než si uvědomil, že nemá šanci – nebo než se s tím smířil – a jeho gravitory také znenadání zhasly.
Z obou nákladních lodí se vysypaly raketoplány a pelášily od nich s maximálním zrychlením, jako by čekaly, že po nich havenské LAC zahájí palbu. Ale Republika se svědomitě držela mezihvězdného práva. Válečné lodě puntičkářsky vyčkaly do konce lhůty, kterou Javits stanovil, a potom na sekundu přesně vypálily po jediném páru střel na každou volně se vznášející nákladní loď.
Staré dobré jaderné hlavice úplně stačily.
Cimeterry se řítily vpřed, aniž si všímaly rozptylujících se oblaků plazmatu, které ještě před nedávnem představovaly něco kolem osmi miliónů tun nákladních lodí. Jejich zničení koneckonců byla jen vedlejší show. Vpředu akcelerovalo vstříc havenským jednotkám půl tuctu torpédoborců a divize těžkých křižníků RMN třídy Hvězdný rytíř. Vzdálenost byla ještě příliš velká, než aby Cimeterry obránce skutečně viděly, ale o to se postaraly dálkové průzkumné sondy a kapitán Bertrand Javits se ušklíbl, když si všiml údajů o zrychlení obránců zprostředkované zprávami sond.
„Ti se zrovna nepřetrhnou, aby nám letěli naproti, že, skippere?“ poznamenala poručík Constanza Sheffieldová, jeho výkonný důstojník.
„Ne, to nepřetrhnou,“ řekl Javits a ukázal rukou na minimalistický a málo přehledný zákres LAC. „Což nejspíš znamená, že rozvědka měla pravdu v tom, čím pokrývají vnitřní oblast soustavy.“
„V tom případě to bude bolet,“ řekla.
„Ano, to bude. I když ne tolik, jak oni doufají,“ souhlasil Javits. Potom na svém spojovacím panelu naťukal novou kombinaci. „Všem Rosomákům, tady je Rosomák Jedna. Podle jejich zrychlení to vypadá, že vlečou gondoly. A z toho, že je jich tak málo, musím usuzovat, že rozvědka měla ohledně jejich obranného postavení pravdu. Takže místo abychom poslušně vpochodovali do vnitřní oblasti soustavy, přejdeme na Sierra Tři. Změníme kurs v bodu Viktor Alfa na můj povel za čtyřicet pět minut. Zkontrolujte si sledy cílů pro Sierra Tři a připravte se na obranný souboj řízenými střelami. Rosomák Jedna konec.“
Vzdálenost dále klesala a průzkumné sondy začaly hlásit rozsáhlé emise aktivních senzorů. Něco z toho nepochybně byly pátrací systémy, ale hlavní pátrací senzory v každé hvězdné soustavě byly pasivní, nikoliv aktivní. Bylo tedy vysoce pravděpodobné, že ty aktivní vysílače jsou spojeny s nějakými systémy řízení palby.
Javits sledoval telemetrii vlastních sond odvíjející se v postranních sloupcích displeje. Mnohem výkonnější počítače na nosičích LAC a bitevních křižnících, které ty sondy vyslaly, z nasbíraných dat dokáží vyčíst nepochybně mnohem víc a Javits si dokázal živě představit, jak se týmům techniků doma v Matici budou při pohledu na ně sbíhat sliny. Všechno to ovšem bylo pro jeho úvahy až druhořadé, protože ty se zaobíraly tím, jak provést několika příštími hodinami co nejvíc lidí živých.
„Vypadá to, jako by na téhle straně stálice měli čtyři hlavní uskupení sond, skippere,“ řekl konečně jeho výkonný důstojník. „Dvě z nich jsou rozmístěná tak, aby pokrývala ekliptiku, jedno je nad ní a druhí pod ní. Mají tak docela slušně pokrytou celou sféru hyperlimitu, ale očividně se soustředí na ekliptiku.“
„Otázka samozřejmě je, Constanzo,“ odpověděl suše, „kolik gondol každé z těch ‚uskupení‘ představuje.“
„A také to, kolik chtějí, abychom si mysleli, že těch gondol mají,“ poukázal Javitsův taktický důstojník poručík Joseph Cook.
„To také,“ připustil Javits. „Ale za daných okolností jsem v tomhle ohledu ochoten být hodně velký pesimista, Joe. A oni očividně rozmístili senzorové plošiny proto, aby ovládaly gondoly. Senzorové soustavy jsou přinejmenším stejně drahé jako gondoly, takže podle mne je hodně velká šance, že by je nerozmisťovali, kdyby s nimi nenasadili i gondoly.“
„Ano, pane.“
Poručík Cook se sice mohl tvářit a chovat uctivěji, ale Javits věděl, co tím myslí. S ohledem na dokonale překvapivé zahájení operace Úder blesku a na stejně naprostou neschopnost předchozí mantichorské vlády bylo docela možné – a dokonce pravděpodobné – že obrana Alizonu nebyla ihned po obnovení nepřátelského stavu významně posílena. A v tom případě by se obránci skutečně mohli snažit Javitse přesvědčit, že mají po ruce silnější výzbroj, než ve skutečnosti mají. Na drihou stranu už od Úderu blesku uplynulo dost času na to, aby sem Manťáci dopravili několik lodních nákladů gondol s vícemotorovými střelami. A třebaže vláda ministerského předsedy High Ridge byla neuvěřitelně neschopná, nová Alexandrova vláda rozeznala levou ruku od pravé. Kdyby sem ty dodatečné střely nebyly dovezeny a rozmístěny, průzkumné sondy by hlásily mnohem silnější hlídku, než jakou ve skutečnosti viděly.
„Blížíme se ke změně kursu, skippere,“ oznámila mu Sheffieldová o několik minut později a on přikývl.
„Vzdálenost k nejbližším aktivním senzorovým družicím?“ zeptal se.
„Největší přiblížení, dvanáct sekund po změně kursu, bude dělat asi čtyřicet šest miliónů kilometrů,“ odpověděla.
„Milión uvnitř jejich maximálního účinného dostřelu z klidu,“ poznamenal Javits a ušklíbl se. „Kéž by existoval nějaký jiný způsob, jak zjistit, jestli rozvědka ví, o čem mluví.“
„Kéž by, skippere,“ souhlasila Sheffieldová, ale pak pokrčila rameny. „Aspoň se tentokrát tančí, jak pískáme my.“
Javits přikývl s pohledem upřeným na displej, kde pozoroval, jak se symbol představující jeho obrovské uskupení LAC sune blíž a blíž k nitkovému kříži, jenž označoval bod Viktor-Alfa. Do této chvíle Cimeterry urazily téměř třiatřicet miliónů kilometrů a nabraly rychlost víc než dvacet tisíc kilometrů za sekundu. Lodě manťácké hlídky jim stále akcelerovaly vstříc, ale očividně neměly v úmyslu vlétnout do oblasti standardního dostřelu tolika LAC. Inu, Javits by to také nechtěl udělat, kdyby vlekl gondoly nacpané vícemotorovými střelami s dostřelem tři světelné minuty. Ale bez ohledu na to, jak mohou být mantichorské bojové systémy dobré, více než šest set LAC by se přes takovou hrstku lodí převalilo jako hejno hladových pseudopiraní, kdyby se dokázalo dostat na dostřel svých zbraní. Kdyby uvnitř soustavy byly těžké obranné jednotky, mohlo všechno být jinak, ale v tom případě by se Javits v žádném případě nepřibližoval natolik, aby na něj mohly vystřelit.
„Viktor-Alfa, pane,“ ohlásil znenadání astrogátor.
„Výborně. Dejte rozkaz ke změně kursu, Constanzo.“
„Rozkaz, pane,“ řekla Sheffieldová formálnějším tónem a jala se vydával povely.
Zelené korálky představující na jeho displeji vlastní jednotky prudce změnily směr letu obloukem, který je vynese na kurs vedoucí od vnitřní části soustavy přímo skrz nejprůmyslovější oblasti pásma asteroidů soustavy Alizon. Několik vteřin se na displeji nic jiného nezměnilo. A potom se objevil šarlatový příval, jak po obvodu vnitřní oblasti soustavy zahájily palbu desítky – tucty – předem rozmístěných gondol s vícemotorovými střelami.
Vzdálenost byla neuvěřitelně velká i na mantichorské řízení palby, a jedna věc, kterou Úder hromu Republikové námořnictvo naučil, byla, že ani manťácká technika není navzdory svým kvalitám dokonalá. Na takovou extrémní vzdálenost by bylo těžké zasáhnout i plnohodnotné hyperprostorové válečné lodě. Dosažení zásahu malých, nazřetelných cílů jako LAC bude ještě obtížnější.
Ovšem hyperprostorové jednotky snesou daleko větší poškození než my, pomyslel si Javits. Koho trefí, ten bude jako řešeto.
Střely se řítily se zrychlením víc než čtyřicet tisíc g. Ale i při takové ohromující hodnotě jim potrvá téměř devět minut, než dorazí k jeho lodím, a osádky protistřelové obrany už začaly blížící se hrozbu zaměřovat. Bylo to obtížné – manťácké prostředky elektronického boje byly vždycky pekelně dobré a od poslední války se ještě zlepšily – ale týmy admirála Forakerové v Matici jejich náskok stáhly, jak jen mohly. Bodová obrana a prostředky elektronického boje Cimeterr nedosahovaly stejné kategorie jako systémy manťáckých LAC, ale byly mnohem lepší než výstroj všech dosavadních havenských LAC a extrémní vzdálenost hrála v jejich prospěch.
Nejméně tři čtvrtiny celé mantichorské salvy jednoduše ztratily zaměření a odchýlily se z kursu. Průzkumné sondy ohlásily náhlé zlostné záblesky, jak zbloudilé střely předčasně vybuchovaly, aby se nestaly hrozbou pro provoz v soustavě. Ale zbylé střely pokračovaly v pronásledování cílů.
„Asi devět set jich pořád míří k nám,“ oznámil poručík Cook hlasem, který Javitsovi připadal až přespříliš klidný. „Rozděluji protistřely vnější zóny.“
Na několik vteřin se odmlčel a pak dodal jediné slovo:
„Pálím.“
Velitelská Cimeterre se zachvěla, když z ní vylétly první protistřely. Ve srovnání se střelami, proti kterým vzlétly, byly zoufale primitivní, ale počet LAC činil téměř dvě třetiny počtu útočících střel a kždý LAC chrlil desítky protistřel.
Ne všechny současně. Štáb admirála Forakerové, obzvlášť pak kapitán Clapp, tamní génius taktiky LAC, dlouho a usilovně pracoval na vývoji zdokonalené obranné doktríny Cimeterr, obzvlášť vzhledem k jejich malé velikosti a technické nevyváženosti mezi jejich schopnostmi a schopnostmi jejich protivníků. Přišli s variantou „stupněné obrany“, kterou admirál Forakerová vynalezla pro bojovou stěnu, s doktrínou, jež spoléhala spíš na množství než na technickou vyspělost a řídila se skutečností, že protistřely jsou mnohem méně nákladné než LAC plné vycvičených příslušníků námořnictva.
Nyní Javits přihlížel, jak první vlny protistřel letí vstříc mantichorské palbě. Činnost zahájily hlavice elektronického boje zamíchané mezi vícemotorové střely a snažily se mohutnými výboji rušivého šumu oslepit pátrací a zaměřovací systémy protistřel. Jiné hlavice vytvářely celé houfy falešných obrazů a zahlcovaly zaměřovací systémy LAC množstvím hrozeb. Ale s tím se tvůrci obranné doktríny proti střelám smířili a v některých ohledech dokonce pro Javitse pracovala sama nedokonalost havenské techniky. Zaměřovací systémy jeho protistřel byly až příliš prosté, než aby se nechaly patřičně zmást. I v tom nejlepším případě „viděly“ jenom ty nejsilnější zdroje zaměřovaného signálu a bylo jich vypouštěno tolik, že si mohly dovolit velkou část svého úsilí vyplýtvat na zničení neškodných klamných cílů.
Po první vlně protistřel následovala druhá, téměř stejně mohutná. Mantichorská flotila by neodpalovala salvy tak brzy po sobě. Počkala by, aby gravitorové klíny druhé vlny nerušily telemetrická spojení s protistřelami první vlny. Jenže Javitsovy posádky věděly, že na tuto vzdálenost relativně méně výkonné palubní systémy řízení palby jejich LAC ani zdaleka nemají takový dosah a citlivost jako jejich mantichorské protějšky. Nemluvě o účinnosti průnikových pomůcek a elektronických prostředků manťáckých střel. Jelikož protistřely ty zatracené krámy sotva rozeznaly, obětovaly stran zvýšené přesnosti mnohem méně, než čeho by se vzdala mantichorská formace, a větší počet protistřel vyslaných do vesmírného prostoru více než vyrovnával zhoršené rozlišení cílů.
I prostředky elektronického boje Cimeterr dělaly, co mohly. První vlna protistřel vyřadila více než tři sta mantichorských střel. Druhá vlna zničila dalších dvě stě. Další asi stovka padla za oběť systémům elektronického boje LAC, ztratila zaměření a neškodně zmířila mimo. Dalších padesát nebo šedesát jich zpočátku ztratilo zaměření, ale podařilo se jim cíl znovu najít nebo objevit jiný; ovšem nutnost hledat novou oběť je zdržela, takže se propadly kousek za hlavní proud, aby se tak staly snadnějším cílem protistřelové obrany.
Třetí a poslední vlna protistřel zničila víc než sto dalších střel, ale víc než dvě stě, nyní v podstatě ve dvou mírně oddělených salvách, vnitřní zónou obrany prolétlo a vrhlo se na Javitsovy LAC.
Mrštné čluny zahájily palbu ze všech laserových hnízd bodové obrany, která mířila na příslušnou stranu. Po každé přilétající hlavici šlehaly desítky laserů, a když útočné střely nasadily na závěrečnou zteč, napadené Cimeterry se ostře převalily na bok a nastavily jim pouze střechy a dna neproniknutelných gravitorových klínů. Druhové napadených LAC dál vrhaly výboje koherentního světla do zubů mantichorských střel. Víc než polovina těch střel zanikla roztrhaná obrannou palbou, ale mnohé na poslední chvíli uhnuly, buď proto, že zpočátku nasadily na klamnou zteč, aby zamaskovaly svůj skutečný cíl, anebo proto, že svůj původní cíl ztratily z dohledu a musely si najít jiný. Většina takových obranou prošla; z ostatních jenom hrstka.
Vakuem zazářil zlověstný zřetězený, fúzní reakcí živený blesk vybuchujících mocných mantichorských laserových hlavic a z explozí vytryskly nesmírně mohutné paprsky rentgenových laserů. Mnoho těchto laserů vyplýtvalo svou zběsilost na nastavených klínech svých cílů, ale jiné projely bočními štíty LAC, jako by vůbec neexistovaly. Byly to těžké střely Královského mantichorského námořnictva, projektované tak, aby probily i nepředstavitelně pevné boční štíty a pancíře lodí bojové stěny. Co udělaly s maličkými, naprosto nepancéřovanými lehkými bojovými čluny, bylo děsivé.
Vesmírný prostor posely další exploze, když selhávaly fúzní komory Cimeterr. Skoro tři tucty Javitsových LAC byly zničeny okamžitě. Další čtyři přežily tak dlouho, aby je zbylí členové posádky mohli opustit.
„Rosomáku Červená Tři, tady Rosomák Jedna,“ řekl rázně do mikrofonu. „Převezmete záchranu. Seberte všechny, koho můžete. Jednička konec.“
„Rozkaz, Rosomáku Jedna. Čerevný Tři rozumí. Decelerujeme.“
Javits sledoval, jak vybraná letka maličko zpomaluje – jenom tolik, aby srovnala vektory s lidmi v kosmických oblecích, kteří už akcelerovat nemohli – a v očích měl tvrdý pohled. Za jiných okolností by zdržení, aby ty lidi posbírali, představovalo nepřijatelné riziko. Ale na tuto vzdálenost, zvlášť když už dosahovala samotné hranice doletu dokonce mantichorských střel, to za pokus stálo.
A nejenom proto, jakou tito lidé představují ‚hodnotu‘, pomyslel si. Za Lidové republiky jsme na příliš mnoha místech opustili příliš mnoho lidí. To už se nestane – ne na mé hlídce. Ne, pokud bude vůbec nějaká možnost volby.
Sledoval, jak se postranní sloupce zákresu beze zvuku aktualizují a vypisují jeho ztráty. Bolelo to. Třicet osm lodí představovalo víc než šest procent jeho celkové síly a většinu ze čtyř set lidí, kteří byli na jejich palubách, znal osobně. Ale v krutých počtech války to byla ztrátovost nejenom přijatelná, ale i malá. Obzvlášť při operacích LAC. A už jsme mimo jejich dosah. Ověřili jsme si, co rozmístili v obraně soustavy, ale oni už na nás dalšími střelami plýtvat nebudou. Ne na tuhle vzdálenost… když navíc nevědí, co jiného může číhat za bukem, aby to na ně udeřilo, kdyby vystříleli všechny ptáčky.
„Pane,“ ozval se poručík Cook. „Začínáme před sebou zachycovat aktivní emise.“ Javits se k němu obrátil a poručík zvedl hlavu od displeje a zadíval se veliteli do očí. „Počítače je vyhodnotily převážně jako radary a lidary bodové obrany. Vypadá to, že jich není mnoho.“
„Dobře,“ zabručel Javits. „Všem Rosomákům, Rosomák Jedna. Připravte se na můj povel odpálit střela na cíle Sierra.“
Znovu přepnul kanály na frekvenci občanské gardy.
„Řízení provozu soustavy Alizon, tady je kapitán Javits. Za dvacet sedm minut od… této chvíle se dostanu na maximální dolet svých řízených střel. Vzhledem k mému vektoru nebude možné, abych srovnal rychlost se zařízeními nebo na ně poslal výsadky, a proto vás informuji, že na ně i na všechny těžební lodě, které budu mít na dostřel, zahájím palbu za dvacet devět minut.“
Znovu se s tvrdým krutým úsměvem zadíval na zákres a znovu zapnul mikrofon.
„Radím vám, abyste ihned začali s evakuací,“ dodal. „Javits, konec.“

„Jaké jsou tedy odhady výsledků, admirále?“ zeptala se Eloise Pritchartová.
Krásná presidentka s platinově zbarvenými vlasy se na tuto poradu vydala do Oktagonu, nervového centra vojenských sil Republiky Havenu, a s výjimkou jednoho osobního strážce byla v obrovské zasedací místnosti jediným civilistou. Všechny pohledy se upíraly na velký holodisplej nad konferenčním stolem, na němž se ve vzduchu vznášel reprodukovaný záznam taktického zákresu Bertranda Javitse.
„Podle našich nejlepších odhadů na základě údajů průzkumných sond nálet kapitána Javitse zničil asi osm procent – možná i o maličko víc – celkové těžební kapacity Alizonu, paní presidentko,“ odpověděl kontradmirál Victor Lewis, náčelník operačního výzkumu. Díky úctyhodné tradici neznámého původu podléhala rozvědka námořnictva operačnímu výzkumu, jenž dále podléhal odboru plánování viceadmirála Lindy Trenisové.
„A je to přijatelný výsledek vzhledem k našim ztrátám?“ zeptala se presidentka.
„Ano,“ řekl jiný hlas a presidentka se obrátila k rozložitému hnědovlasému admirálovi v čele stolu, jenž promluvil. Admirál Thomas Theisman, ministr války a náčelník operací námořnictva, její pohled pevně opětoval. „Přišli jsme asi o třetinu toho počtu lidí, jaký bychom ztratili na jediném křižníku starého stylu, paní presidentko,“ pokračoval v přítomnosti podřízených velmi formálně. „Výměnou za to jsme potvrdili odhad rozvědky o doktríně obrany soustav, kterou Manťáci podle všeho zavádějí, a získali další informace o jejich systémech řízení palby a současných schématech rozmístění gondol, zničili jsme osm miliónů tun hyperprostorových nákladních lodí, tedy víc než pětinásobek součtu tonáží všech LAC, které ztratil Javits, a způsobili malý, ale významný výpadek produktivity Alizonu. Navíc jsme zasáhli jednu z významných členských soustav Mantichorské aliance za cenu ztrát, které každý pokládá za zanedbatelné, a není to poprvé, kdy byl Alizon napaden. To musí mít vliv na morálku celé Aliance a je téměř jisté, že se zvýší tlak na White Havenovu admiralitu, aby vyčlenila další hlídkové síly, které budou chránit spojence Hvězdného království proti podobným útokům.“
„Aha.“ Presidentka neměla v topasově zbarvených očích zrovna šťastný výraz, ale nehnula při Theismanově logice ani brvou. Ještě chvilku se na něj dívala a potom se zase obrátila ke kontradmirálu Lewisovi.
„Promiňte mi to vyrušení, admirále,“ řekla. „Pokračujte, prosím.“
„Jistě, paní presidentko.“ Kontradmirál si odkašlal a naťukal do terminálu nový sled příkazů. Z holodispleje zmizel Javitsův zákres a nahradila jej série sloupcových grafů.
„Když se podíváte na první červený sloupec, paní presidentko,“ spustil Lewis, „uvidíte naše dosavadní ztráty lodí bojové stěny. Zelený sloupec vedle něj znázorňuje gondolové superdreadnoughty, které v současné době procházejí přejímacími zkouškami nebo jsou těsně před dokončením. Tmavožlutý sloupec…“

„No, bylo to všechno strašně zajímavé, Tome,“ prohlásile Eloise Pritchartová o několik hodin později. „Bohužel mám pocit, že jsme zahlcení informacemi. V některých ohledech mi připadá, že o tom, co se vlastně děje, vím méně než předtím!“
Zatvářila se kysele a Theisman se zasmál. Pohodlně se rozvaloval v křesle za psacím stolem a presidentka republiky seděla na pohodlné pohovce naproti stolu. Její osobní bezpečnostní oddíl tábořil venku přede dveřmi, aby měla aspoň nějakou iluzi soukromí, zuté boty ležely na koberci před ní, bosé nohy měla zastrčené pod sebe a ve štíhlých rukách držela kouřící šálek kávy. Theismanův šálek stál na podložce na stole.
„Byla jsi Javierovou lidovou komisařkou dost dlouho na to, aby ses ve vojenské realitě rozumně zorientovala, Eloise,“ připomněl jí.
„Po všeobecné stránce ano.“ Pokrčila rameny. „Naproti tomu nemám v realitě námořnictva systematickou průpravu a za poslední dost krátkou dobu se událo tolik změn, že mi to, co přece jen vím, připadá beznadějně zastaralé. Nu, podstatné je asi to, že ty si udržuješ přehled. A věříš si.“
Poslední dvě věty vyzněly maličko tázavě a nyní pokrčil rameny zase on.
„‚Věřit si‚ je ošidné slovo. Víš přece, že jsem z návratu do války proti Manťákům neměl žádnou radost.“ Smířlivě pozvedl ruku. „Chápu tvoji logiku a nemám proti ní výhrady.
Kromě toho, ty jsi presidentka. Ale musím přiznat, že se mi ten nápad od začátku nelíbil. A že úspěch Úderu hromu předčil moje očekávání. Aspoň zatím.“
„I po tom, co se stalo – nebo spíš nestalo – u Trevorovy hvězdy?“
„Na základě všeho, co jsme tehdy věděli, se Javier rozhodl správně,“ prohlásil Theisman pevně. „Nikdo z nás neuměl plně docenit, jak účinná bude ‚stupňovaná obrana‚ Shannon proti mantichorské dalekonosné palbě. Kdybychom tenkrát dokázali odhadnout možné ztráty během přiblížení tak přesně jako dnes, pak ano, byl by měl v útoku pokračovat. Ale to on tehdy nevěděl o nic lépe než my ostatní.“
„Rozumím.“ Pritchartová se napila kávy a Theisman ji s pečlivě skrytým úsměvem pozoroval. To bylo asi nejdál, kam byla presidentka ochotna zajít při ‚lobování‚ ve prospěch Javiera Giscarda, milenec nemilenec.
„A Lewisovy extrapolace?“ pokračovala po chvilce. „Těm také věříš?“
„Pokud jde o čísla na naší straně, absolutně,“ řekl. „Asi sedm měsíců budeme mít problémy s dostatkem personálu. Potom by výcvikové programy, které mají rozjeté Linda a Shannon, měly dodat většinu potřebných lidí. Několik měsíců po tom začneme systematicky zakonzervovávat bojovou stěnu starého stylu, abychom jejich posádky mohli převádět na nově postavené lodě, jak budou postupně vycházet z doků. Stále se sice budeme pohybovat na hraně únosnosti, pokud jde o naplnění stavu důstojníků, které potřebujeme – hlavně vlajkových důstojníků s praktickými zkušenostmi – ale mezi Saint-Justovým příměřím a Úderem blesku jsme byli schopni vybudovat solidní základ. Myslím, že i po téhle stránce to bude v pořádku.
Co se týče průmyslové stránky, uvědomuji si, že ekonomická zátěž našich současných plánů výstavby bude obrovská. Rachel Hanriotová to za ministerstvo financí dala dostatečně najevo, ale ani mi to nemusela říkat a je mi opravdu líto, že ji musím způsobit. Obzvlášť když nás tolik stálo úsilí zvrátit nepříznivé ekonomické trendy. Ale nemáme na vybranou, dokud úspěšně nevyjednáme mírovou dohodu.“
Tázavě pozvedl obočí a ona krátce a podrážděně zavrtěla hlavou.
„Nevím, jak si na tom v tomhle ohledu stojíme,“ přiznala zjevně nešťastně. „Myslela bych si, že i Alžběta Wintonová bude ochotná si sednout a promluvit si po tom, co jste ty, Javier i ostatní námořnictvo tak nakopali zadek jejímu námořnictvu! Ale zatím nic. Začínám stále víc docházet k přesvědčení, že Arnold se svým názorem, že Manťáci přišli nově na chuť imperialismu, měl od samého začátku pravdu… čert ho vem.“
Theisman se nadechl, aby něco řekl, ale zarazil se. Tohle nebyla vhodná chvíle, aby připomínal, že královna Mantichory může mít dobré důvody nedívat se na věci zrovna tak jako Eloise Pritchartová. Nebo aby se znovu zmiňoval o hluboké nedůvěře a podezření vůči všemu, co vyšlo z úst ministra zahraničí Arnolda Giancoly.
„Hm,“ řekl místo toho, „když tedy nemáme dohodu, nezbývá nám než usilovat o jednoznačné vojenské vítězství.“
„A ty opravdu věříš, že jej můžeme dosáhnout?“
Theisman si nad jejím tónem se znechuceným pobavením odfrkl.
„Kéž bys to neříkala tak… pochybovačně,“ řekl. „Koneckonců jsi vrchní velitel. S morálkou lidí v uniformě udělá hrozné věci, když mluvíš, jako bys nevěřila, že můžeme vyhrát.“
„Po tom, co s námi udělali v poslední válce, hlavně při Pryskyřníku, je těžké nemít trochu pochybností, Tome,“ řekla trochu omluvně.
„Asi ano,“ připustil. „Ale v tomto případě věřím, že Hvězdné království a jeho spojence dokážeme porazit, když budeme muset. Musel bych tě vzít do Matice, aby ses podívala, co tam vlastně děláme, a abychom probrali všechno, co Shannon Forakerová chystá. Stručná verze ovšem je, že jsme Manťákům při Úderu blesku řádně uškodili. Nejde jenom o lodě, které jsme zničili v boji, ale i o rozestavěné lodě, které admirál Griffith rozstřílel v Grendelsbane. Rozvrátili jsme jim celý program výstavby nejtěžších gondolových lodí druhé generace, Eloise. V podstatě musí začít stavět nová plavidla od začátku, a i když je umějí stavět rychleji než my, dokonce i v Matici, nejsou dost rychlí na to, aby vyrovnali náskok, který už v rozestavěných a dokončovaných lodích máme. Naše technika sice stále není tak dobrá jako jejich, ale technické informace, které nám předal Erewhon, a údaje senzorů, které jsme získali během Úderu blesku – spolu s ukořistěnou technikou, kterou jsme mohli rozebrat a prozkoumat – v tomhle ohledu hodně pomáhají.“
„Erewhon,“ zavrtěla Pritchartová hlavou s povzdechem a nešťastným výrazem. „Opravdu je mi líto, do jaké pozice jsme Erewhon Úderem blesku dostali.“
„Upřímně řečeno si myslím, že ani Erewhoňané sami z toho nejsou zrovna na větvi,“ pravil Theisman suše. „A vím, že neočekávali, že nám předají manuály k alianční technice právě ve chvíli, kdy se vracíme do války. Ale zase vědí, proč jsme to udělali,“ vlastně proč jsi to ty udělala, Eloise, opatrně neřekl nahlas, „a především by se vůbec neodtrhávali od Mantichory, kdyby neměli jisté hodně závažné výhrady vůči nové mantichorské zahraniční politice. A my jsme přece od chvíle, kdy se zase začalo střílet, úzkostlivě dodržovali omezení zapracovaná do podmínek našich mírových vztahů.“
Pritchartová přikývla. Smlouva Republiky Havenu a Republiky Erewhonu pojednávala o vzájemné obraně a její administrativa výslovně informovala Erewhon – i Mantichořany – že vzhledem ke skutečnosti, že se Haven rozhodl obnovit nepřátelský stav, aniž by byl Mantichorou fyzicky napaden, nemá v úmyslu dovolávat se vojenských ustanovení smlouvy.
„V každém případě nám poskytli aspoň pohled do nitra mantichorské vojenské techniky,“ pokračoval Theisman. „To, co měli, sice už bylo staršího data, ačkoliv bych dal přednost něčemu novějšímu, ale Shannon to přesto bylo velice k užitku.
Výsledkem je, že Shannon už pracuje na nové doktríně a na nějaké nové technice, hlavně v rámci programů LAC a řídicích systémů obrany soustav, na základě informací od Erewhonu, zkoumání ukořistěné mantichorské techniky a vraků a analýzy dosavadních operací. Na začátku Úderu hromu jsme odhadovali, že jeden náš gondolový superdreadnought má asi čtyřicet procent bojové síly mantichorského nebo graysonského. Ten odhad byl tehdy podle všeho docela přesný, ale já věřím, že ten poměr neustále zlepšujeme.“
„Ale Manťáci mají stejné množství operačních dat jako my, ne? Nebudou zdokonalovat své schopnosti souběžně s námi?“
„Ano i ne. Vlastně kromě toho, co se stalo Lesterovi v Marshi, neudrželi ani jedinou hvězdnou soustavu, kterou jsme napadli, a nezískali žádný z Lesterových moderních hyperprostorových typů nepoškozený. My jsme naproti tomu prakticky zničili skoro všechny hlídky, na které jsme narazili, takže neměly mnoho příležitostí předat dál jakákoliv pozorování, která provedly.
Kromě toho jsme ukořistili spoustu vzorků jejich techniky. Jejich bezpečnostní protokoly ale u většiny utajované molytroniky fungovaly zatraceně účinně a pěknou řádku toho, co jsme získali, vlastně nemůžeme použít. Shannon to vysvětluje základními rozdíly v možnostech naší infrastruktury. Lapidárně řečeno, museli bychom nejdřív vyrobit nástroje, kterými bychom pak mohli vyrobit nástroje k výrobě nástrojů, které bychom potřebovali k napodobení špičkové mantichorské techniky. Ale přesto jsme toho už pochytili hodně, a upřímně řečeno, náš výchozí bod byl tak daleko za jejich úrovní, že naše schopnosti rostou relativně rychleji než jejich.
Jak říkám, před Úderem blesku jsme odhadovali, že každá z jejich moderních lodí bojové stěny je v boji asi dvojnásobně účinnější než naše. Na základě změn doktríny a taktiky, které jsme už provedli a s ohledem na to, o kolik účinnější se naše protistřelová obrana ukázala být, zvýšili jsme odhad a položili jsme jeden jejich gondolový superdreadnought na roveň asi jednoho a půl našeho. Když vyjdu ze současné rychlosti změn našich základních schopností, za dalších osm měsíců až rok by poměr měl klesnout z původních dva ku jedné asi na jedna celá tři ku jedné. Vzhledem k rozdílu v počtu lodí bojové stěny, u kterých můžeme čekat zařazení do služby v průběhu příštího asi standardního roku a půl, a hlavně s ohledem na to, že máme k dispozici mnohem větší hloubku strategického prostoru, se to rovná naší solidní vojenské převaze.“
„Jenže legislativci také měli solidní vojenskou převahu, když celou tu sérii válek začali,“ namítla Pritchartová. „A ta stejně jako ta tvoje stavěla na ‚hloubce strategického prostoru‚ a na kompenzaci mantichorské technické převahy počtem.“
„To uznávám,“ připustil Theisman. „A také ti zaručuji, že ani Mantichořené nezůstanou obrůstat mechem. Vědí stejně dobře jako my, že jejich výhodou byla odjakživa vyspělejší technika, takže se budou ze všech sil snažit svůj technický náskok zvýšit. A jako člověk, který měl za starých mizerných časů Pierra a Saint-Justa víc zkušeností s těmi drobky pomoci, které jsme byli schopni vyrazit ze Solárního svazu, než by mi bylo milé, mám občas podezření, že ani sami Manťáci si neuvědomují, jak dobrá jejich technika vlastně je. Je rozhodně lepší než to, co používají Solariáni. Nebo aspoň co používali ještě přede dvěma nebo třemi standardními roky. A jestli má výzvědná služba námořnictva pravdu, od té doby neudělali nic, čím by situaci zlepšili.
Ale závěr je ten, Eloise, že v příštích asi dvou standardních rocích jednoduše nemohou dohnat nebo předehnat náš náskok ve stavbě lodí. A i potom bychom měli být schopni – pokud ekonomika vydrží – vyrábět a obsazovat tolik lodí, abychom více než dokázali udržet krok v počtu nově zaváděných jednotek. Ale minimálně po ty dva roky jednoduše nebudou mít na co namontovat jakékoliv nové zbraně nebo obranu, které zavedou. A jedna věc, kterou jsme se my i Manťáci za poslední dobu naučili, je, že strategické váhání je osudné.“
„Jak to myslíš?“
„Eloise, ještě nikdo v historii Galaxie nevedl válku takového rozsahu, do jaké jsme se pustili my a Manťáci. Solární svaz nikdy nemusel; je jednoduše tak velký, že proti němu nikdo bojovat nemůže, a všichni to vědí. Ale my a Manťáci si zasazujeme údery námořnictvy doslova o stovkách lodí bojové stěny posledních pomalu dvacet standardních roků. A jedna věc, kterou Manťáci v poslední válce jasně demonstrovali, je, že takovéhle války se dají dovést k úspěšnému vojenskému řešení. Sice to dokázali, až když shromáždili Osmou flotilu k ‚operaci Pryskyřník‘, ale potom nás dohnali na pokraj vojenského kolapsu za pouhých několik měsíců. Takže jestli nebudou vyjednávat a jestli máme období řekněme dvou standardních roků, kdy se potenciálně rozhodující výhodě těšíme my, pak není čas chodit kolem horké kaše.“
Zadíval se jí přímo do očí a hlas měl hluboký a tvrdý.
„Jestli nedokážeme dosáhnout svých válečných cílů a přijatelného mírového narovnání dřív, než se naše převaha v bojové síle vypaří, pak je čas jí využít, dokud ji ještě máme, a donutit je, aby uznali porážku. I kdyby to vyžadovalo diktovat podmínky míru v paláci Mount Royal na samotné Mantichoře!“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.